Když americká sonda Voyager 2 v roce 1986 prolétla kolem Uranu, poskytla vědcům první (a dosud bohužel i poslední) blízký pohled na tuto podivnou planetu z vnější Sluneční soustavy. Uran je známý svou nezvykle skloněnou rotační osou a tehdejší průlet přinesl kromě objevu nových měsíců také celou řadu záhad. Nabité částice kolem planety se chovaly v rozporu s tehdejšími znalostmi vědců o tom, jak magnetická pole zachytávají radiaci. Uran si tím vysloužil pověst světa, který narušuje běžné standardy naší Sluneční soustavy.

Nový výzkum nyní znovu analyzoval data nasbíraná při tomto historickém průletu před 38 lety a odhalil, že za tehdejšími záhadami stálo zcela výjimečné kosmické počasí. Jen několik dní před příletem Voyageru 2 totiž Uran zasáhla neobvyklá událost, která dramaticky změnila chování jeho magnetosféry. „Pokud by Voyager 2 dorazil jen o pár dní dříve, pozoroval by úplně jinou magnetosféru Uranu,“ říká Jamie Jasinski z Jet Propulsion Laboratory (JPL) v Kalifornii, hlavní autor nové studie publikované v Nature Astronomy a dodává: „Sonda viděla Uran v podmínkách, které nastávají jen ve zhruba 4 % času.“

Magnetosféra je ochranná bublina obklopující planety s magnetickým polem, včetně Země. Chrání je před proudem nabitých částic přicházejících ze Slunce, známým jako sluneční vítr. Porozumění magnetosférám je klíčové nejen pro pochopení naší planety, ale i pro výzkum vzdálených těles ve Sluneční soustavě a mimo ni.

Přestože vědci věděli, že Uran má magnetosféru, data z Voyageru 2 je tehdy zmátla. Magnetosféra planety vykazovala druhé nejintenzivnější radiační pásy ve Sluneční soustavě, hned po Jupiteru. Chyběl ale zjevný zdroj nabitých částic, které by tyto pásy zásobovaly. Navíc zbytek magnetosféry Uranu byl téměř prázdný – plazma, které by tam mělo být, chybělo. To vědce překvapilo, protože očekávali, že pět velkých měsíců Uranu produkuje ionty vody, podobně jako ledové měsíce jiných planet. Na základě těchto pozorování dospěli k závěru, že měsíce musí být geologicky inertní a bez jakékoli aktivity.

Takže proč nebylo pozorováno žádné plazma a co způsobilo takové zintenzivnění radiačních pásů Uranu? Nová analýza ukázala na sluneční vítr. Toto nabité plazma ze Slunce stlačilo magnetosféru Uranu a vytlačilo původní plazma ze systému. Zároveň tato událost na krátkou dobu zintenzivnila dynamiku celé magnetosféry, což mohlo způsobit vstřikování elektronů do radiačních pásů. Tento jev by mohl být dobrou zprávou pro pět velkých měsíců Uranu. Výzkumníci totiž nyní věří, že měsíce mohou být přece jen geologicky aktivní. Pravděpodobně po celou dobu produkovaly ionty do okolní magnetosféry, ale byly dočasně „vymazány“ následky této kosmické události.

Planetologové se nyní zaměřují na hlubší pochopení tohoto záhadného systému. Uran byl v desetiletém souboru doporučení pro planetární vědy a astrobiologii pro rok 2023 Národní akademií věd označen jako prioritní cíl budoucí mise NASA. Linda Spilker z JPL, která pracovala na misi Voyager 2, vzpomíná na očekávání a nadšení z průletu kolem Uranu. „Byl to okamžik plný překvapení, který změnil způsob, jakým vědci přemýšlejí o této planetě a jejím systému,“ říká. „Tato nová studie vysvětluje některé z dřívějších záhad a znovu posouvá naše chápání Uranu,“ dodala.

Na závěr dodejme, že sonda Voyager 2 se dnes pohybuje v mezihvězdném prostoru ve vzdálenosti téměř 21 miliard kilometrů od Země. Přesto zůstávají její data pro vědce i po desítkách let neocenitelným zdrojem informací.

Přeloženo z:
https://www.nasa.gov/

Zdroje obrázků:
https://images-wixmp-ed30a86b8c4ca887773594c2.wixmp.com/…KELUM
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2024/11/1-pia18182-uranus-globe.jpg
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2024/11/e-pia26069-new-uranus-infographic.jpg