S každým letem Starshipu se vždy vyrojí spousta kosmonadšenců toužících se jet na start osobně podívat. Tato „kosmická turistika“ je ale relativně tvrdým oříškem. Ovšem když se ho podaří rozlousknout, stojí to za to. Absolutně. Možná se vám při budoucím louskání oříšků může hodit pár tipů ze sledování startu Starshipu IFT-5.

Prvním problémem u IFT-5 byl vlastní termín startu. Oficiálně bylo datum oznámeno teprve den před startem, neoficiálně naznačeno ze strany SpaceX o tři dny dříve. U pátého startu byl problém s udělením licence od úřadu FAA (Federal Aviation Administration). Na samotný let sice dřívější licence použitelná byla, ale pouze pro případ, že by profil letu IFT-5 byl podobný IFT-4. Firma SpaceX se ale rozhodla pro technický velký krok vpřed v podobě pokusu o „odchyt“ prvního stupně již při IFT-5. Což znamenalo spoustu zdlouhavého vyřizování nové licence.

Ta nakonec byla udělena 12. října 2024, den před startem. No, zkuste na takový start naplánovat výlet. Pro všímavého nadšence uvažujícího o cestě na pátý start ale byla menší vodítka viditelná již dříve. Stačilo sledovat například NOTAMy a NOTMARy, jakási upozornění pro piloty a námořníky pro oblast startu či přistání. Ty byly vydány již více než týden před startem. Nebo rezervaci sledovacího letounu NASA WB-57. Díky takovýmto náznakům lze relativně přesně určit datum startu, i když oficiální místa udávají úplně jiné termíny a sveřepě trvají na konci listopadu. Můžete namítnout, že jet na start, který nemá licenci, je trochu riskantní. Ano, nemusí to vyjít, ale když to vyjde…

Dalším problémem při putování za prakticky jakýmikoliv starty je výběr místa, odkud vše sledovat. Vždy je to loterie, máte jeden pokus. Z jiného místa už stejný start zkrátka nikdy neuvidíte. Například na mysu Canaveral na Floridě jsou sice oficiální placené tribuny, ale nikomu to nezaručuje nerušený výhled. Na Starbase v Texasu nic takového není a člověk si vždy musí hledat místo na vlastní pěst. A vzhledem k otevřenosti oblasti je možností relativně mnoho. Asi nejpoužívanějším je jižní cíp South Padre Island. Zde je park Isla Blanca, který je pro pěší veřejně a zdarma otevřen. Pro motoristy za směšný poplatek. Druhou možností je pak Port Isabel, opět veřejné místo. Sice je z něj horší výhled než ze South Padre Island, ale je to místo méně frekventované, člověk na něm má určitý klid. Zajímavou nabídku pak poskytuje Rocket Ranch, kosmické ubytování, o kterém byla řeč v jednom z minulých článků, který za nemalý poplatek nabízí přístup na plošinu, odkud má člověk výhled přímo ze západu. Toto místo je navíc výjimečné, protože tu jsou hlavně absolutní nadšenci do kosmonautiky, se kterými člověk může o startu detailně povídat. Nakonec jsme si ale řekli, že start jsme z pevniny viděli již mnohokrát, proč nezkusit alternativní cestu?

Několik společností z Port Isabel, které obvykle pořádají vyhlídkové cesty za sledováním delfínů, nabízí sledování startu z moře, respektive z úžiny, která je jižně od South Padre Island. Byl to opět risk, protože jsme nevěděli, kam nás přesně vezmou a jaký bude výhled.

V den samotného startu jsme se nalodili na loď Fish Tales. Byť jsme se dostali na palubu jako jedni z posledních, tak jsme si díky lenosti amerických spoluobčanů, kteří se servali o místa k sezení, dokázali zabrat celou příď lodi pro sebe. Tedy nejlepší místo na lodi.

Dopluli jsme ke slibované úžině a zakotvili. Přesně 7450 metrů od startovací rampy. Viděl jsem startovat raketoplán, SLS, Falcon Heavy, Atlas V, nepočítaně Falconů 9, ale nikdy jsem nebyl takto blízko rampě. Přitom Starship je svými rozměry a silou absolutním králem mezi raketami.

Atmosféra na lodi byla sice ospalá, vyplouvalo se chvíli po šesté hodině ráno, ale přesto nadšená a plná očekávání. Kvůli tomu, že byl start ohlášen na poslední chvíli, nestihlo přijet moc zahraničních turistů. Na naší lodi jsme dokonce byli nejen jediní cizinci, ale dokonce i jediní, kdo nepřijel z Texasu.

Navíc jsme nebyli jediná vypluvší loď. Malé, velké, soukromé, pirátské – všechno, co mělo plachty, nebo motor, vyrazilo. S tím, jak přibývalo světla, rostlo i napětí. A když už bylo čekání k nevydržení, přišlo to. Monstrum se probudilo k životu a začalo se zvolna zvedat.

U kosmických startů je samozřejmě neovlivnitelným problémem počasí. Byť do kosmonautiky proudí neuvěřitelné peníze a používají se nejmodernější technologie, stále nikdo větru ani dešti poručit neumí. Zažili jsme již starty, kdy raketa po pár sekundách zaletěla do mraků, nebo kdy byl slyšitelný zvuk motorů, ale kvůli husté mlze nebyl vidět ani plamen. Tentokrát to ale vypadalo, jakoby Elon Musk na 13. října objednal tu nejmodřejší oblohu bez mráčku a bez oparu. Skoro se zdálo, že ani mraky nechtějí zavazet úspěchu pátého letu. Dle očitých svědků jsme měli nejlepší počasí při startu Starshipu v historii.

Když se „naše“ raketa pomalu vznášela, sledovali jsme každý její pohyb i manévr. První věc, která je téměř u každého startu vidět, je obrovský oblak zvířeného prachu. Náhle z tohoto prachu vylétá samotná raketa, následovaná svým plamenem. Ten má nejdříve oranžovou, později modro-fialovou barvu. Chvíli po tomto úžasném stoupajícím vizuálním divadle přichází i zvuková kulisa. S ničím nesrovnatelný řev se rozléhá po celé zátoce a roztřepává okolí.

Zatím ale jde náš obr vzhůru. Se zatajeným dechem sledujeme toto představení. Celá sestava stále s modrým ocasem stoupá a naklání se nad oceán.

Po úspěšné práci prvního stupně pak přišlo rozdělení, které bylo na jasné obloze krásně vidět. První stupeň se začal otáčet a vracet, druhý se rychle vzdaloval. Minutu po začátku návratové sekvence se od prvního stupně odpojuje i tzv. Hot-staging ring. Mezistupeň, který umožňuje start práci druhého stupně ještě za doby fungování stupně prvního. Booster se nadzvukovou rychlostí blíží k rampě, což způsobuje nepřeslechnutelný sonický třesk. Jak se raketa k rampě přibližuje, je vidět rychlé snižování rychlosti i manévrování stupně, aby se co nejvíc přiblížil rampě.

S neustálým klesáním začíná doslova tanec nad rampou. Plamen motoru skáče z jedné strany na druhou podle toho, jak je potřeba raketu nasměrovat. Chvíli to vypadá, že raketa padá vedle rampy, chvíli že se s rampou srazí. Ale nakonec se trefuje. Visí. Jen tak visí na záchytných ramenech a všichni teprve teď začínají chápat, co se právě stalo. Přichází výbuch absolutní euforie, padá spousta oslavných, ale také nepříliš slušných slov. Všichni se začínají radovat a tleskat, jako po dobře zahraném divadle, vždyť podívaná byla více úžasná.

Následuje už jen sledování, co se děje s úspěšně vyneseným druhým stupněm. Ten dosáhl přesně požadované dráhy, nakonec po hodině letu úspěšně přistál v Indickém oceánu.

Tím by mohlo naše setkání s pátým Starshipem skončit. V den startu byla základna ještě zavřená, ale již nazítří jsme se mohli k raketě, která byla dosud na rampě, dostat do vzdálenosti desítek metrů. K té raketě, která se před pouhým dnem stala na sedm minut absolutním hrdinou.

Dva dny po startu, 15. října, bylo vydáno varování před omezením provozu na silnici číslo 4, která vede od startovací rampy k výrobním halám (Starfactory). Nebylo těžké si vyvodit, jaký náklad se bude od rampy převážet. (Něco podobného jsme zažili už letos v únoru, ale v opačném směru.) To byla další nádherná podívaná, protože stupeň, který na sobě měl jizvy ze zápasu, jímž prošel, projížděl doslova pár metrů kolem nás. Poté přichází už jenom rozloučení s raketou i celou základnou a může se jet na další dobrodružství.

Tvrdý oříšek se nám podařilo úspěšně rozlousknout. A pokud se do podobného louskání jednou pustíte taky, přejeme šťastnou cestu!