Let Jurije Gagarina, který se uskutečnil v dubnu 1961, byl pro světovou veřejnost obrovským překvapením, které však možná nebylo až tak šokující, jako předešlá sovětská kosmická prvenství. O tom, že se na obou stranách schyluje k pilotovanému kosmickému letu, bylo mnoho nenápadných náznaků i otevřených signálů, které nám při zpětném pohledu dávají jasný obrázek ve smyslu „vždyť to přeci bylo tak jasné“. Jenže v ony jarní dny jedenašedesátého byla situace mnohem méně čitelná, než jak tomu bývá s odstupem času. O tom, že se do vesmíru chystá sovětský kosmonaut, však vědělo krom přímých participantů i mnoho lidí mimo kosmický průmysl a ozbrojené složky. Jako příklad může sloužit fakt, že osazenstvo redakce deníku Komsomolská pravda dostalo z neoficiálního zdroje avízo den před Gagarinovým letem. A tak mohli reportéři Komsomolské pravdy být připraveni a svým čtenářům přinést reportáže přímo z epicentra dění – členové redakce byli jedněmi z prvních zástupců masmédií, kteří s Gagarinem hovořili necelých čtyřiadvacet hodin po jeho epochálním letu. Navenek vše vypadalo skvěle a bylo jasné, že budou následovat další lety. Co ovšem ani Komsomolská pravda se svými drahocennými kontakty a konexemi nemohla vědět, to byly informace o tom, jaký program by měl následující let mít, jak dlouho by měl trvat a co by mělo být jeho cílem. A ony novináře by asi docela překvapilo, že to netušili ani samotní protagonisté zřejmě největšího úspěchu sovětské kosmonautiky.

Náš program nevzkvétá

Nejasnost ohledně cílů pilotovaného programu v krátkodobém a střednědobém horizontu byla u Sovětů až zarážející. To Američané měli situaci mnohem jednodušší v tom, že od 25. května, kdy prezident Kennedy přednesl v Kongresu svou památnou řeč vyzývající USA k cestě člověka na Měsíc a zpět do konce dekády, měli zcela jasno, kam se chtějí dostat a kdy, zbývala jen „maličkost“: vymyslet, jak to provést.

Pokud ovšem nevíte úplně přesně, co je vaším konečným cílem, je těžké cokoli podnikat. Sergej Koroljov měl sice jasnou vizi toho, že je třeba podniknout pilotovaný oblet Měsíce a pokračovat lety na Mars a dál, chyběla mu ale jasná koncepce. V oddílu číslo 9, který měl v rámci OKB-1 na starosti vývoj kosmických lodí, družic a sond, projektanti pracovali na futuristických návrzích meziplanetárních stanic a kosmických tahačů s jaderným pohonem, nicméně to byla hudba daleké budoucnosti.

Co Koroljova trápilo mnohem více, to byla otázka, kam se vydat bezprostředně po Gagarinově letu. Zní až neuvěřitelné, že nikdo ze zainteresovaných de facto nijak nereagoval na Kennedyho výzvu. Sovětský svaz tak ztratil možnost vytyčit si hned od počátku pevný cíl a koncentrovat na něj své síly. Místo toho se v zákulisí na všech úrovních odehrávaly debaty o tom, zda by další let měl pouze kopírovat ten Gagarinův, nebo zda by měl být delší. A pokud delší, pak zda realizovat tři oblety Země, nebo rovnou přistoupit k jednodenní misi.

Bylo evidentní, že není zcela připravena technika; opakované testy systému zajištění životních podmínek dávaly nekonzistentní výsledky; v době Gagarinova letu nebyly zcela vyřešeny problémy se skafandrem; nouzovou dávkou pro přežití; nebyla ještě zcela připravena síť sledovacích stanic. Nebyli připraveni ani lidé – lékaři se obávali vlivu dlouhodobého letu na lidský organismus, hlavní představitelé letectva se zase obávali obecných rizik, která by delší mise přinesla.

Poté, co German Titov v srpnu 1961 uskutečnil historicky první celodenní let, mohlo by se zdát, že nyní si odpovědní činitelé konečně sednou kolem jednoho stolu a vypracují jasný plán na další kroky pilotovaného programu. Je nepochopitelné, že se tak nestalo. Ani další lety Vostoků nebyly prosty předstartovních debat, hádek a konfliktů ohledně délky a náplně misí. Začasté se vyskytovaly spory ohledně těchto základních bodů ještě pouhé desítky hodin před startem.

Ani v delším horizontu se sovětská kosmonautika nemohla pyšnit nijak pevným řádem nebo vizí. Byly sice rozpracovávány další varianty lodi 3KA Vostok, tyto ideové návrhy však byly víceméně „domácí“ iniciativou OKB-1 bez posvěcení z vyšších míst. Koroljov a spol. totiž v té době vsadili na zcela nového koně. Tím koněm byl Sever.

Loď „Sever“ nebyla evolucí Vostoku, nýbrž revolucí. Mělo se jednat o loď zcela nové třídy, jejíž hmotnost měla činit kolem 7 tun, měla nést dva kosmonauty a její motor měl být restartovatelný. Tvar návratové kabiny připomínal reflektor automobilu a byl zvolen tak, aby umožňoval řiditelnost během průletu atmosférou a tedy aby posádka nebyla vystavena velkému přetížení jako tomu bylo u balistických sestupů Vostoků. Zajímavostí je, že tento tvar byl zvažován již během prvotního vývoje Vostoku, tehdy však vyhrála mnohem jednodušší kulovitá kabina.

Ještě na jaře 1961 to vypadalo, alespoň podle ujišťování Koroljova, že začne létat na podzim následujícího roku. Alespoň v tom smyslu se Sergej Pavlovič vyjádřil 10. dubna 1961 při památném setkání na břehu řeky Syrdarji na Bajkonuru před Gagarinovým startem. Jenže člověk míní – pánbůh mění. Pokračující program Vostok odčerpával zdroje z vývoje Severu a už na jaře 1962 bylo jasné, že nová loď v dané podobě a v daném termínu nikam nepoletí.

Na druhé straně oceánu sice začali oproti Sovětskému svazu s vesmírem později, ale po počátečním šoku se podařilo pilotovaný program rozběhnout na poměrně solidní tempo. Kennedyho výzva z května 1961 dala Spojeným Státům jasný směr a termín. Do konce dekády dostat člověka na Měsíc a bezpečně jej vrátit domů – to byl úkol, který spojil síly několika stovek tisíc jednotlivců a který umožnil jasně a logicky plánovat bez rušivých vlivů zvenčí. V tomto smyslu měli Američané obrovskou výhodu před sovětskými protějšky.

Na Měsíc měl Američany dostat program Apollo, v jehož rámci bylo v plánu vyvinout trojmístnou loď vybavenou pokročilou technologií, jakou byl například palubní počítač nebo palivové články zajišťující přísun energie reakcí kryogenního vodíku a kyslíku na speciální membráně. Jenže velmi záhy vyšlo najevo, že od jednoduchých kabin Mercury, v nichž podnikali američtí astronauti první krůčky za hranice atmosféry, ke komplexnímu a sofistikovanému Apollu je to příliš velký skok. Bylo třeba nejprve naučit se a prověřit proveditelnost mnoha dílčích kroků a postupů. A tak spatřil na konci roku 1961 světlo světa program Gemini.

Program Gemini měl za cíl v rámci misí dvoumístných kosmických lodí stejného jména prověřit řízený návrat z oběžné dráhy, provést setkání a spojení s jiným tělesem, ověřit fakt, zda je lidský organismus vůbec schopen vydržet v beztížném stavu dva týdny nutné k realizaci lunární mise, prověřit postupy při výstupech do volného prostoru a podobně.

Sověti vzápětí začali tušit, že jejich dosavadní náskok v rámci pilotované kosmonautiky je v akutním ohrožení. Proti lodím Gemini vypadaly Vostoky jako chudí příbuzní a plánované uvedení Severu, který byl svými schopnostmi přímým protipólem Gemini, se neustále oddalovalo. Rozpory a nezájem ve vedení zejména letectva a armády obecně rovněž nijak nepřispívaly k řešení situace.

Na rok 1964 byly objednány čtyři Vostoky s inovacemi, které měly zajistit větší versatilitu těchto strojů. Byť ve srovnání s Gemini nelze hovořit ani o vzdáleně podobné úrovni, oproti původním lodím 3KA se mělo jednat o jednoznačný krok kupředu. Nové lodě (podle některých zdrojů označované jako 3KB) se měly od 3KA lišit hned v několika ohledech. Prvním rozdílem byla kapacita environmentálního systému. Zatímco předchozí verze měly být schopny udržet spolehlivě kosmonauta naživu po dobu zhruba 7-9 dní, nyní měl být systém schopen fungovat po deset a více dní.

To bylo nutné k tomu, aby se mohly nové Vostoky pohybovat po vyšších drahách, kde nehrozí tak velké opadání vlivem tření o zbytkovou atmosféru. Ovšem pokud se měly dráhy nových lodí zvednout na přibližně 500-600 kilometrů, jak bylo v plánu, bylo třeba napravit jednu velkou Achillovu patu lodí 3KA – neexistující redundanci brzdicího motoru TDU-1. Právě fakt, že motor neměl žádnou zálohu, si vyžádal, aby lety dosavadních Vostoků nezasahovaly do výšek, odkud by přirozený návrat trval déle než onen týden, po který byl schopen fungovat environmentální systém. Řešení se nakonec našlo v podobě záložního motoru na tuhé pohonné látky, který byl umístěn na „nose“ lodi.

Ovšem zvýšená hmotnost palubních systémů si obratem vyžádala i řešení dalšího ne zcela ideálního rysu lodí 3KA – způsobu přistání. U klasických Vostoků byla v rámci nominální sekvence nutná katapultáž kosmonauta. Loď totiž sestupovala na padáku rychlostí 10 m/s, což bylo příliš rychle na to, aby kosmonaut nedošel úhony. Padákový závěs byl navíc umístěn tak, že by se v případě dosednutí uvnitř kabiny kosmonaut nacházel pootočen na pravý bok a kombinace těchto dvou faktorů zaručovala, že minimálně bez středně těžkých až těžkých zranění by se přistání v takovém případě neobešlo.

Proto bylo pro novou generaci Vostoku v plánu vynechat katapultovací křeslo, jež na sebe vázalo příliš mnoho hmotnostní kapacity. Jeho funkci měl nahradit systém měkkého přistání. Ten se měl skládat z několika prvků. Prvním byl upravený padákový systém. Nově měly být místo jednoho padáku využity rovnou dva vrchlíky hlavního padáku. V jejich závěsu navíc našel místo brzdicí motorek na tuhé pohonné látky, který měl snížit rychlost klesání v poslední fázi těsně před dosednutím. Aktivován byl pomocí speciální tyčové sondy o délce zhruba 1,2 metru, která se vysunovala ze spodní části kabiny. Jakmile se její konec dotknul zemského povrchu, propojením kontaktu v tyči byl vyslán iniciační signál k motorku. Nedílnou součástí systému bylo i nově vyvinuté sedadlo s amortizátory, které měly snížit ráz při dosednutí na pohodlně snesitelnou hodnotu.

Jenže ani přes vylepšení, jež slibovala prodloužit lety Vostoků, se nebylo příliš čím chlubit. Ve srovnání s loděmi Gemini, které byly vyvíjeny u amerických konkurentů, vypadaly lodě 3KB jako chudí příbuzní. Nemožnost manévrovat na oběžné dráze, důsledkem čehož pak byla nemožnost operativně reagovat na požadavky ohledně sledování cílů na zemském povrchu ve prospěch armády, natož provádět inspekci cílů ve vesmíru; pochybnosti ohledně environmentálního systému; omezená paleta experimentů, jež mohly být na palubě prováděny; nízká přesnost přistání kvůli balistickému sestupu a v neposlední řadě také fakt, že na palubě Vostoku bylo místo pouze pro jednoho kosmonauta, to vše bylo již v době vzniku projektu vylepšeného Vostoku morálně zastaralé.

Projekt „Sojuz“, který vykrystalizoval z původního projektu „Sever“ na přelomu roku 1961 a 1962, měl být pro Gemini důstojným protivníkem, nicméně termíny zkušebních letů se i pod novým pojmenováním posouvaly stále více doprava. Podíl na tom měl fakt, že Sojuz byl poměrně složitým soulodím, sestávajícím z pilotované lodi 7K, tahače 9K a tankeru 11K a měl fungovat jak na oběžné dráze Země, tak v rámci obletu Měsíce. Takto koncipovaný komplex byl v rámci zamýšlených termínů pro OKB-1 příliš velkým soustem.

Ani vojáci neměli pro Vostoky příliš pochopení. Jejich relativně omezené schopnosti a nepochopení faktu, že vesmír je novou arénou tichého boje mezi dvěma supervelmocemi, vedly k tomu, že jak vedení ministerstva obrany, tak velení letectva pilotovaným letům vylepšených Vostoků nepřálo. Nevyšel tak původní Koroljovův zámysl, podle něhož by byl Vostok přijat oficiálně do výzbroje a další lety by se vším všudy probíhaly v režii vojáků. Sergej Pavlovič tak doufal v získání volných rukou a uvolnění kapacit a zdrojů pro projekty civilnějšího charakteru, jako byl například právě onen zmíněný komplex Sojuz.

Z těchto důvodů nakonec nebyla realizována zamýšlená letová kampaň Vostoků série 1963-64 se zmíněnými úpravami, přestože již byl nahrubo nalinkován letový plán a byli vybráni kosmonauti, kteří zamýšlené mise měli provést. Úpravy Vostoků se neúměrně protahovaly, vojáci dávali otevřeně najevo svůj nezájem a de facto nikdo nevěděl, jak bude vypadat nejbližší období sovětské pilotované kosmonautiky. Loď 7K coby základ cirkumlunárního komplexu a klíčový prvek s nesrovnatelně většími možnostmi oproti Vostoku zatím nebyla k mání a nejoptimističtější odhady hovořily o prvních letech až ve druhé polovině roku 1966.

Situace, v níž se pilotovaný program v průběhu let 1962-1963 ocitl, se zdánlivě jako mávnutím kouzelného proutku změnila z triumfální a pionýrské na naprosto tristní a bez vize pro bezprostřední budoucnost. Aniž si to kdokoli zatím uvědomoval, kvůli již několikrát zmíněným sporům, nezájmu a často nesmyslným požadavkům se kyvadlo iniciativy přehouplo na americkou stranu. Pro Sověty tak nastávalo období, kdy pouze reagovali na americké počiny a velmi ztěžka se snažili doběhnout pomyslný vlak, který v té době již zcela nesmlouvavě začala rozjíždět NASA. A nikdo také nemohl tušit, že ono období bude trvat předlouhých osm let.

Na druhou stranu si také ale nikdo nedokázal představit, čeho je schopen sehraný konstruktérský kolektiv, když je zahnán do kouta a, přesně podle metody cukru a biče, je mu zároveň nabídnuta i neodolatelná motivace. Heslem OKB-1 se od zimy 1963-64 stalo slovo zcela po právu evokující obrovská rizika a občas ne zcela rozumné zkratky. Oním slovem byla – improvizace…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.culture24.org.uk/asset_arena/9/78/06/360879/v0_master.jpg
https://i0.wp.com/spaceagechronicle.com/wp-content/uploads/2021/07/7-Screen-Shot-2016-05-15-at-8.25.46-PM.jpg?resize=500%2C396&ssl=1 (kredit: Roskosmos)
https://warspot.ru/20569-neveroyatnyy-voshod/images?name=%2F000%2F099%2F629%2Fcontent%2Fris-_01-ec5dea020991196a41c9260a5c3e92ce.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_6_7.jpg
sbírka autora