V dnešním článku bych rád splatil jeden dluh, který vůči redaktorům našeho webu, ale především vám našim fanouškům mám. Když jsme totiž v květnu loňského roku vyjeli na návštěvu Anglie, slíbil jsem, že v případě, že bude tato návštěva zajímavá i po stránce kosmonautické, napíšu z ní článek na náš web. A skutečně, výprava se velmi vydařila a viděli jsme mnoho úžasných exponátů souvisejících s kosmonautikou či alespoň letectvím. Přesto jsem se k sepsání článků, a to z mnoha důvodů, dostal až nyní. Doufám, že si ale i tak zpětně a na dálku s námi návštěvu Velké Británie užijete, stejně jako jsme si ji velmi užili my.

Základní informace

O výpravě, při které bychom pobyli na území Spojeného království a navštívili několik technických muzeí jsme se s kamarádem Romanem, který se mnou spolupořádá přednáškový cyklus Pátečníci začali bavit již před mnoha lety, ještě dávno před začátkem pandemie covidu. Vždy však přišlo něco důležitějšího, a tak jsme se rozhodli, že v roce 2023 už tuto výpravu uskutečnit musíme. Dohodli jsme tak termín, zakoupili letenky a pak už se těšili až konečně nastane čas odletu. Květen přišel dříve, než jsme mysleli a s ním i potíže. Večer před odletem jsem si s hrůzou uvědomil, že nemám batoh, který by se vešel do rozměrových limitů společnosti Ryanair. Naštěstí jsem byl zachráněn vypůjčeným batohem, a tak jsme mohli v klidu vyrazit na letiště.

Plán byl jasný. V sobotu brzy ráno odlet z Prahy do Londýna přímým letem. V noci z úterý na středu pak stejným způsobem doprava zpět do Prahy. Mezitím jsme měli v Anglii naplánovaný bohatý program. Naším cílem byl především Londýn a okolí. Chtěli jsme navštívit Imperial War Museum v Duxfordu, které se nachází poblíž Cambridge. A protože je Cambridge slavné univerzitní město, chtěli jsme si prohlédnout i zdejší památky. Další cíle pak už byly v Londýně, totiž Science Museum, které určitě fanoušci kosmonautiky znají kvůli kabině Apolla 10 a také Natural History Museum, od nějž byste patrně žádnou souvislost s kosmonautikou nečekali, ale jak uvidíte, mohli byste být dost překvapeni.

Den první – let a prohlídka okolí místa ubytování

Ráno se tedy celá výprava šťastně potkala na letišti, a i přes určité problémy s biometrickými pasy u nichž nešly automaticky načíst údaje jsme se v pořádku dostali na území Anglie, konkrétně jsme přistáli na letišti Londýn Stansted. Pak už jsme se vypravili vlakem na ubytování, které jsme sehnali poblíž letiště v pětitisícovém městečku Stanstad Mountfitchet. To se ukázalo jako skvělá varianta. Ubytování bylo na Britské poměry velmi levné, ale přitom opravdu pěkné a v klidné části sídla. Navíc na vlakové nádraží, odkud jezdí přímý spoj do Londýna i Cambridge to bylo sotva 15 minut pěšky.

Poté co jsme se ubytovali nám už nezbývalo moc času, vydali jsme se proto již jen na krátkou odpolední vycházku, abychom si trochu prohlédli Stansted Mountfitchet a jeho okolí. V této části Anglie téměř každý pozemek někomu patří a je tudíž oplocený, přesto se nám nakonec povedlo najít schůdnou trasu. Mohli jsme si tak prohlédnout místní stromy, kachny na potoce, ale též typické britské domky, telefonní budky a poštovní schránky známé z mnoha filmů a seriálů, místní kostel s britskou vlajkou na věži nebo rozbořený bunkr sloužící během bitvy o Británii v roce 1940. Nakonec jsme si došli též nakoupit a byli jsme pozitivně překvapeni, neboť jsme v obchodě narazili i na některé české výrobky, především tedy v regálu s pivem.

Den druhý – Imperial War Museum Duxford

V neděli ráno jsme vstávali poměrně brzy, abychom stihli přesun do Duxfordu na začátek otevírací doby místního muzea. Bohužel, vlak nestaví přímo u muzea, ale na místě zvaném Whittlesford Parkway, odkud je to pěšky ke vstupu do muzea ještě dobrých 40 minut pěšky. Tuto vzdálenost opravdu musíte překonat po svých. Teoreticky sice existuje možnost využít autobus, ale ten jezdí tak málo často, že byste se k muzeu museli dostat buď večer a přespat někde venku, anebo byste se okradli o několik hodin z otevírací doby. My jsme tedy zvolili pěší přesun a po překonání dálnice vedoucí z Londýna do Cambridge jsme šťastně stanuli u muzea. Ještě před branou si můžete prohlédnout tank a stíhací letoun z druhé světové války.

Muzeum je otevřeno od 10 do 18 hodin a vstup stojí 26,8 liber, anebo 29,5 liber, v případě, že se rozhodnete zahrnout dar muzeu. My jsme se rozhodli vstoupit bez daru, zato jsme ihned udělali velký nákup suvenýrů v místním obchodě. Pak už jsme ale pokračovali do vstupní haly, která je jedním z vrcholů celého muzea. Na své si tu přijde opravdu každý a zdůrazňuji, že se ve většině případů jedná o originály, nikoliv kopie (platí pro celý další článek, není-li uvedeno jinak). Hned u vstupu do expozice zaujme poškozené křídlo německého letounu, kterým přiletěl do Británie nacistický pohlavár Rudolf Hess. Příznivci raketové techniky zase mohou obdivovat raketu Polaris startující z ponorek a sloužící jako nosič jaderných zbraní.

Hlavním lákadlem této haly jsou však přece jen letadla, například britský bitevník Harrier, který jak známo dokáže startovat a přistávat kolmo, bez nutnosti rozjezdu. Najdeme zde také například první dopravní letoun s proudovými motory určený pro přepravu cestujících De Havilland Comet, stíhací letoun Panavia Tornado či bombardéry Avro Vulcan B2 a Avro Lancaster, což byl jeden z pouhých dvou strojů schopných nést atomové bomby na konci druhé světové války. Američané však raději použili svůj bombardér B-29. Najdeme zde i první z mnoha strojů Spitfire, které nás budou provázet celým muzeem. Celá expozice je vhodně doplněna leteckými a raketovými motory, konkrétně třeba motorem Rolls-Royce R22 určeným k pohonu raket nesoucích jaderné hlavice.

Některé exponáty si můžete projít i zevnitř, podobně jako ve vám asi známějších leteckých muzeích Sinsheim a Speyer. Výjimkou není ani vrchol celé vstupní haly, Concorde britských aerolinií. Ovšem pozor. Na rozdíl od exponátu nacházejícího se v Sinsheimu jsou zde drobné rozdíly. Ano, tento Concorde nemá vedle sebe Tu-144 a není umístěn na pylonech nad povrchem, zato je však umístěn v hale vedle ostatních strojů, čímž ještě více vyniká jeho velikost. A především, vnitřní prostor letounu je z větší části zbaven sedaček, zato je značným způsobem odkrytý, takže můžete obdivovat různé technické detaily a vychytávky, kterými Concorde disponoval.

A protože tento kus používali Britové pro testy, je zde třeba i únikový východ na spodku letadla, jímž mohla posádka v případě nouze opustit poškozený letoun. Pro mě osobně bylo velkým zážitkem vidět i koš horkovzdušného balonu jímž zakladatel společností Virgin (včetně Virgin Galactic) Richard Branson a Per Lindstrand v roce 1987 přeletěli Atlantský oceán. Exponáty jsou doplněny i mnoha fotografiemi na nichž můžete spatřit třeba přistání raketoplánu Columbia v roce 1981 nebo jeho výsost krále Charlese III (v té době ještě prince Charlese). To už však časový harmonogram říkal, že bychom si měli pohnout a vstupní halu opustit.

Vydali jsme se ven, neboť Duxfordské muzeum má u sebe stále aktivní letiště, z něhož za 2. světové války startovali ke svým misím i Českoslovenští letci. A právě oni tu dokonce mají i malý nenápadný pomník. Kromě toho je však na ploše mezi halami k vidění i spousta dalších zajímavých věcí, třeba řada stíhaček Spitfire, několik dopravních letadel, velké pobřežní dělo umístěné dříve na Gibraltaru, či startovací rampa střel V1, předchůdkyň známějších raket V2. Vrchol této části však byl jednoznačně americký bombardér B17 Flying Fortress. Muzeum v Duxfordu totiž vlastní jediný exemplář v Evropě, který je stále schopen letu a pracovníci muzea na letištní ploše pouštěli motory, což byl naprosto neskutečný a úžasný zážitek, kdy můžete cítit zvukové vlny vstupují do vašeho těla a pak jej opouštějí.

Poté co technici skončili s testováním bombardéru B17 jsme se přesunuli do pro nás nejzajímavější haly věnované americké technice. Přivítal nás další bombardér B17 a podle mého názoru nejkrásnější vrtulová stíhačka historie P-51 Mustang známá z druhé světové či korejské války. Aby však byl svět vyrovnaný, v hale je k vidění i podle mě jedna z nejošklivějších proudových stíhaček F-4 Phantom. I kamarád Roman si zde přišel na své, jelikož jemu se zase vzhledově vůbec nelíbí (na rozdíl ode mě) bitevník A-10 Thunderbold II proslavený z válek v Jugoslávii či Íráku a určený k ničení obrněných vozidel či tanků, který je zde rovněž možné spatřit.

Ale jsou zde k vidění i hezčí letadla, například můj vůbec nejoblíbenější stroj, americký letoun F-15 Eagle (ten si lze prohlédnout i ve Speyeru), přičemž v dolní části haly je vystaven i kokpit z novější verze F-15E Strike Eagle. Tento typ je proslaven neuvěřitelnou odolností, například izraelský pilot Ziv Nedivi dokázal v roce 1983 po kolizi s letounem A4 doletět na základnu Ramon a přistát s těžce poškozeným strojem F-15. o němž se po přistání ukázalo, že mu chybí téměř celé jedno křídlo. A zaujme též špionážní letoun U-2, typ, v němž byl nad SSSR sestřelen Francis Gary Powers (to je zde znázorněno velmi hezky tím, že k U-2 přilétá zezadu a trochu ze strany strany protiletecká střela). Kromě bombardéru B-17 je zde k vidění také bombardér B-29 Superfortress. Byl to právě tento typ, který atomově bombardoval Hirošimu a Nagasaki.

Pro nás nejzajímavější exponáty haly byly ale především další bombardér B-52 Stratofortress s typickými osmi motory umístěnými po dvojicích pod křídly a pak legendární nejrychlejší neraketový pilotovaný letoun historie SR-71 Blackbird, který nikde jinde v Evropě vidět nelze. B-52 je letadlo tak obrovské, že dostat jej celé na jedinou fotografii prostě nešlo, a to i přesto, že je hala skutečně rozměrná. Skutečná velikost bombardéru zvláště vynikne ve srovnání s okolními letadly, která jsou zde k vidění. SR-71 Blackbird zase zaujme svými nevšedními tvary, však také tento stroj létal velmi rychle a vysoko. Prohlédnout si můžete i helikoptéru Bell UH-1 Iroquois známou třeba z války ve Vietnamu. Expozice je opět doplněna leteckými motory, ale třeba i kusem Berlínské zdi nebo trosek WTC z 11/9.

Ve vstupní a v americké hale jsme strávili více než polovinu otevírací doby, proto zbytek expozice v textu už jen lehce proletíme, stejně jako i my v realitě. Naší další zastávkou byla restaurátorská hala. Ta se vyznačuje tím, že zde můžete přímo na vlastní oči sledovat práci restaurátorů muzea, dívat se jim pod ruce, a dokonce s nimi komunikovat a klást jim otázky. To tedy platí, pokud si pro návštěvu nevyberete víkend, podobně jako my. Zato zde však byl klid na prohlídku dalších exponátů, například raketového motoru Bristol Siddeley určeného k pohonu střel Blue Steel s nukleárními hlavicemi.

Dále jsme navštívili halu věnovanou bitvě o Británii. Tady jsou k vidění další stroje Spitfire, jakož i německé letouny Messerschmitt Bf 109 nebo části sestřeleného Heinke He 111. Opět můžete obdivovat i letecké motory a zajímavá je též mapa hrabství Kent ukazující zásahy území tohoto hrabství střelami V1, co jedna černá tečka, to jeden zásah. Ostatně, právě další V1 je zde také vystavena. Následuje hala Air & Sea a jak už název napovídá, věnuje se letadlům sloužícím u letectva, kupříkladu na letadlových lodích. Můžete proto obdivovat celou řadu strojů se sklápěcími křídly, respektive v případě helikoptér vrtulemi. Pro milovníky modernějších letadel, jako jsme já, je zde třeba evropský bitevník Eurofighter Typhoon.

Jako poslední jsme zašli do haly zasvěcené pozemní technice, takže zde lze spatřit různé tanky, děla, obrněná vozidla, terénní automobily a další techniku, které mě osobně upřímně řečeno zase tolik neříká. Nicméně příznivci historie Československa budou nadšeni, neboť se zde mohou konečně setkat i s kusem techniky, který využívala i naše armáda. Konkrétně jde o slavný sovětský tank T-34. Ano, ten tank o němž ve filmu Tankový prapor proběhne mezi důstojníkem, kterého hraje Miroslav Donutil a řidičem tanku následující geniální výměna názorů. Řidič: „Co mám dělat s takovým starým střepem?“ Důstojník: „Jak se to vyjadřujete, soudruh? Tento tank prodělal několik sovětských ofenziv!“ Řidič: „No právě!“

Na úplný závěr jsme pak prošli několik doprovodných budov, kde se můžete seznámit třeba se záležitostmi týkajícími se radiokomunikace v průběhu druhé světové války. Celkově hodnotím Duxford jako nejlepší letecké muzeum, které jsem kdy navštívil a to i přesto, že je z mého pohledu poněkud nevyrovnané. Vstupní a americká hala byly skvělé, ostatní expozice pro mě až tak zajímavé nebyly. Určitě bych se sem však chtěl vrátit a podívat se znovu třeba na práci restaurátorů, popřípadě nafotit americkou halu v lepším světle. Velmi milá byla i vzpomínka na Československé letce v podobě pomníčku. Pokud tady někdy budete, můžete si dát jako výzvu ho najít bez Googlování jeho přesné polohy.

Den druhý – Cambridge

Když už jsme byli jen 10 kilometrů od Cambridge, nemohli jsme samozřejmě odolat a museli jsme se do tohoto starobylého univerzitního města podívat. Zdejší univerzita patří k nejstarším na světě, založena byla podle pověsti již v roce 1209 nespokojenými akademiky z Oxfordu, nejstarší dodnes existující kolej pochází z roku 1284. Po příjezdu na nádraží v Cambridge jsme se pěšky vydali do historického centra ke slavným univerzitním budovám. Minuli jsme krásný kostel i moderní budovu univerzity a prošli jsme i velký park, kde se přímo uprostřed města poklidně pase skot. To už jsme však došli do historického centra, kde je právě silná koncentrace slavných budov zdejší univerzity.

Ne všechna místa jsou však stále přístupná veřejnosti. Do některých částí města se dostanou jen studenti a pedagogové příslušné koleje, ostatní musí buď využít návštěvní hodiny nebo se nechat protáhnout od někoho, kdo neomezený přístup má. Most matematiků přes vodní tok River Cam jsme tak mohli obdivovat jen z dálky. Zato kaple Queens‘ College, King’s College a St. John’s College jsme mohli spatřit a prohlédnout si z blízka. Největší zážitek však byl bezesporu pohled na kapli Trinity College, jde právě o tu kolej, jejímiž významnými členy byli slavní fyzikové jako Sir Isaac Newton, J. J. Thomson, Ernest Rutherford, Niels Bohr či Pjotr Kapica. Po této krátké, ale intenzivní prohlídce jsme si byli ještě nakoupit a vydali se na ubytování, neboť na nás další den čekal náročný program.

Den třetí – Science Museum London

Ráno jsme museli opět brzy vstávat, abychom stihli desátou hodinu, kdy se otevírá Science Museum nacházející se v Londýně ve čtvrti Kensington. Ve čtyřech patrech se tu nachází tak obrovské množství tak zajímavých exponátů, že jsme je nestihli ani za osm hodin otevírací doby všechny projít. Vstupné je zadarmo, byť samozřejmě můžete na provoz muzea něco přispět. Lístky je ovšem třeba dopředu rezervovat, a to na konkrétní den a hodinu (přesněji čtvrthodinu) vstupu. My jsme přišli hned v deset, takže jsme měli na prohlídku celý den. Hned u vstupu se nachází obchod se suvenýry, kde jsme večer při odchodu udělali další velký nákup, ale také malá expozice parních strojů.

My už jsme však spěchali k hlavnímu lákadlu, které se v tomto případě nachází hned v přízemí a jde o expozici věnovanou vesmíru. Pokud vás kosmonautika opravdu zajímá, myslím, že zde zvládnete strávit klidně polovinu otevírací doby. Jen je třeba počítat s tím, že zde nejsou všechno originály. Třeba Goddardova první raketa na kapalný pohon je pochopitelně replika, podobně jako lunární skafandr. I originálů zde ovšem najdete dostatek. Mezi nejzajímavější patří britská raketa Black Arrow, která původně měla být použita ke kosmickému startu, ale po zrušení celého programu skončila právě v místním muzeu. Dalším mimořádně zajímavým exponátem je malý úlomek měsíční horniny přivezený na Zemi kosmonauty Apolla 15 Davidem Scottem a Jamesem Irwinem.

Najdeme zde třeba návratovou kabinu a padák kosmické lodi Sojuz TMA-19M, jímž v prosinci startoval z Bajkonuru k Mezinárodní vesmírné stanici britský astronaut Timothy Peake a to společně s ruským veteránem Jurijem Malenčenkem a americkým kolegou Timothy Koprou. Britskou kolekci vhodně doplňuje skafandr, jenž při svém letu na stanici Mir v roce 1991 použila první britská kosmonautka Helen Sharman. Zajímavou částí expozice jsou raketové motory, jako třeba motor z rakety Atlas Centaur, či dokonce motor J1 ze třetího stupně rakety Saturn V. Ani to ale ještě není všechno, neboť zde můžete vidět rovněž raketový motor německé V2 a příznivci moderních technologií mohou obdivovat i několik iontových motorů, které jsou nejrozšířenějšími zástupci fyzikálních pohonů.

Možná se divíte, kam zmizela návratová kabina Apolla 10, ta je však ve skutečnosti vystavena až v následující sekci muzea věnované historii techniky. Tuto sekci začínáme u lokomotivy z roku 1814 a majákového světla z roku 1907. Milovníky techniky, jako jsem i já, nutně velmi zaujme rekonstrukce prvního pokročilejšího programovatelného stroje, který ve 20. letech 19 století navrhl Charles Babbage a první algoritmus pro něj napsala o zhruba dvacet let později Ada Lovelace, dcera básníka George G. Byrona. Nalezneme zde také originální daguerrotypickou kameru z roku 1839, zrcadlo z teleskopu Williama Herschela o průměru 40 palců, či menší dalekohled jeho sestry Caroline. Tato sekce však nabízí též seznámení se základy rentgenové techniky.

Železné plíce zase všem bolestivě připomenou prospěšnost očkování. Technickým zázrakem jiného typu jsou cesiové atomové hodiny z roku 1955 či vestoje vystavená raketa V2. S druhou světovou válkou souvisejí i předměty z jadernými bombami zasažených měst Hirošima a Nagasaki. Fyzikovu oku lahodí první britské tranzistory, raný typ urychlovače částic, superpočítač Cray-1A, ale i modely Concorde pro větrný tunel. Biology zase potěší model prasečího inzulinu. To už se ale dostáváme k jednomu z vrcholů výletu, kabině velitelského modulu Charlie Brown, která je jedinou velitelskou sekcí vystavenou v Evropě (nějakou dobu byla k vidění ve Francii kabina Apolla 13, ta už je ale zpět v USA).

Musím konstatovat, že vidět stroj, který dostal v roce 1969 astronauty Stafforda, Younga a Cernana k Měsíci je opravdu mimořádně silný zážitek. K dispozici k prohlídce není jen samotný, ale zvlášť vystavený je i řídící panel lodi Apollo, který pochází z jednoho ze simulátorů z roku 1968. U obou exponátů jsme strávili poměrně velké množství času a prohlíželi si je ze všech stran. Zejména jsem se díval na tepelný štít, u nějž jsem byl Jaroslavem Kousalem upozorněn, že si mám dávat pozor, jak je ohořelý, neboť u každé z lodí Mercury, Gemini a Apollo je štít po návratu ohořelý trochu jinak. Dále jsme pokračovali prohlídkou Crickova a Watsonova modelu DNA z 50. let, zajímavý byl též hodinový stroj Wellské katedrály, či iontový motor použitý na sondě BepiColombo, mě však nejvíce zaujal rozdělovač svazků z gravitačního detektoru LIGO.

Další sekci o nemoci COVID-19 jsme prošli poměrně rychle, jediným zajímavějším exponátem tu byly tematické kalhoty, v nichž dostala vakcínu proti této nemoci první osoba v Evropě, dobrovolnice a mikrobioložka Elisa Granato. I v následující sekci týkající se zdraví jsme zas tak moc času nestrávili. Exponáty ovšem názorně ukazují, že počátky zdravotnictví byly někdy velmi drsné, a je neuvěřitelné, jak moc se tento obor v posledních desetiletích rozvinul. Prohlédnout jsme si tak mohli lebku po trepanaci, primitivní operační stůl z roku 1914, elektrickou klec pro „léčbu“ psychicky nemocných, přístroj pro terapii radioaktivitou nebo již zmíněné železné plíce.

Mezi nejzajímavější exponáty zde patřily ukázky mikroskopů, od prvního van Leeuwenhoekova přes modernější Pasteurův až po hypermoderní elektronový mikroskop. Oko fyzika potěšil též přístroj pro magnetickou rezonanci, který by nefungoval bez znalosti kvantové mechaniky či přístroj na ultrazvuk. I zde je několik zajímavých modelů, opakuje se Crickův a Watsonův model DNA, prohlédnout si lze i model proteinu myoglobinu. Do této sekce spadají i archeologické nálezy, takže je k vidění též několik koster lidí. To už náš však čas tlačí, a proto se přesouváme do další sekce, kterou já osobně považuji za naprosto skvělou a možná dokonce na úrovni výstavy kosmické techniky a historie techniky. Jde totiž o sekci věnovanou historii vědy.

Tuto část začínáme u rentgenové trubice z roku 1915 a rekonstrukce další části Babbageova počítacího stroje. Brzy se ale přesunujeme do hlavní místnosti, kde na nás již čekají exponáty z dřívějších století jako jsou různé kvadranty, sextanty, chronometry a další přístroje určené pro orientaci a navigaci. Zaujmout musí i dalekohled Williama Herschela, glóby či Archimedova spirála. Kromě přístrojů se zde nachází i originály či alespoň rané přepisy mnoha významných děl jako jsou Optika Isaaca Newtona, možná nejvýznamnější fyzikální kniha všech dob Principy přírodní filosofie od téhož autora, jakož i historické smlouvy nebo plán na přestavbu Londýna po velkém požáru v roce 1666, jehož autorem je astronom, matematik a architekt Christopher Wren.

S požárem Londýna souvisí i další exponát, úlomky zdiva z ohněm zničené katedrály svatého Pavla. Ale zpět k Newtonovi, na expozici je vidět, že jsou na něj Britové náležitě hrdí. Prohlédnout si totiž můžeme několik jeho obrazů či mince které nechal razit jako mistr královské mincovny. Podívat se však můžeme i na portréty a publikace Newtonových velkých rivalů jakým byl třeba Robert Hooke. Z modernější doby je tady vystaven třeba německý šifrovací přístroj Enigma nebo čip pro jeden z prvních kvantových počítačů (v reálu nejde o pravý kvantový počítač, ale to by bylo na jiný článek). Příznivci kosmonautiky zde mohou obdivovat třeba přístroj pro leteckou navigaci ze 40. let, ale především GPS systém z roku 1993.

Naopak jedním z nejranějších exponátů je soubor standardů měr a vah používaných za vlády královny Alžběty I. v 16. století. Jen o několik desetiletí novější je obří astroláb vytvořený v Lahore v dnešním Pákistánu. Celá sekce však končí v moderní době, takže můžeme zhlédnout krabici insekticidu DDT, několik počítačů z 20. století, katalyzátor automobilu, či přístroj pro losování národní loterie. Na historii vědy tematicky velmi pěkně navazuje úzce související expozice zasvěcená telekomunikačním technologiím, které by se pochopitelně bez vědy rozvíjet nemohly.

Na začátku sekce se můžeme podívat na celou řadu různých typů podmořských kabelů a dalších námořních vychytávek, jako jsou třeba různé lodní galvanometry. Volně se přesunujeme k telegrafii, které je pochopitelně věnováno hodně prostoru. Podívat se tak můžete třeba na Boseho polovodičové součástky, Hertzovy experimenty využité při důkazu elektromagnetických vln, Bellovy, Lodgeovy a Heavysideovy přístroje, nebo Marconiho velkou transmisní stanici. V této části muzea je vystavena i typická britská telefonní budka, tříkolka pro pořízení Google StreetView či několik telekomunikačních satelitů. Pravou perlou je však filmový kotouč, které bylo shozeno se nasnímaného materiálu ze špionážního satelitu zpět na povrch Země, a to přímo z oběžné dráhy ve speciálním pouzdře, jež pak pracovníci amerického letectva zachytávali přímo ve vzduchu.

Tato část je vůbec pro příznivce kosmonautiky poměrně zajímavá. Kromě vojenské střely a chytrého mobilu HTC, který byl použit k prvnímu videohovoru z vrcholu Mount Everestu tady totiž můžeme vidět také několik GPS přijímačů, nebo atomové hodiny určené pro družice navigačního systému Galileo. Fyzika zase pohladí na duši počítač Alana Turinga, první tranzistor Bardeena, Brattaina a Shockleyho nebo vědecké práce Shannona a Turinga. Odpůrci alternativních operačních systémů, mezi něž se hrdě řadím, si zase mohou šťastně povzdechnout u krabice prvního volně prodejného systému MS Windows.

Poslední sekci věnovanou letectví už z důvodu nedostatku času jen zběžně proletíme. Dominují zde letecké motory různých typů a značek. Kromě toho je zde však vystaven třeba už výše zmiňovaný bitevník Harrier (včetně zvlášť umístěného motoru) a k vidění je i mimořádně zajímavý průřez celým tělem dopravního letadla Boeing 747 v roku 1973. Bez povšimnutí nenecháme ani obří vrtuli nákladního vojenského letadla C-130J Hercules či model našeho letiště Stansted. Velmi spokojeni jsme byli rovněž u replik starých letounů Otto Lilienthala a Flyeru bratří Wrightů z roku 1903 na němž se dají pozorovat změny oproti novějším Flyerům, jejichž modely zde také uvidíte. Ani zde nemůže chybět stíhačka Spitfire a ke zhlédnutí je tady i kolo z obřího letounu Beardmore z roku 1928.

Den třetí – krátká prohlídka Londýna

Poté, co jsme opustili Science Museum jsme ještě měli chvíli čas před odjezdem vlaku na ubytování, proto jsme se ještě vydali na krátkou večerní vycházku Londýnem. Od budovy muzea jsme zamířili na sever kolem jedné z budov Imperial College London, slavné univerzity, kde studoval i kytarista legendární skupiny Queen, astrofyzik Brian May. S hudbou byla spojena i další zastávka, jen kousek dále totiž stojí známá koncertní síň Royal Albert Hall, z níž pochází třeba záznam koncertu jedné z nejslavnějších britských kapel Cream v čele s geniálním kytaristou Ericem Claptonem. U hlavní ulice jsme vyfotili několik proslulých červených dvoupatrových autobusů a pokračovali dále na sever.

To už jsme vstoupili do známého parku Hyde Park, který je proslulý tím, že se zde odehrály koncerty velkých kapel jako jsou právě Queen či Rolling Stones a též prostranstvím Speaker’s Corner, místem, kde každý může vyjádřit svůj názor na cokoliv s jedinou výjimkou, je zakázáno kritizovat či pomlouvat vládnoucího britského panovníka či panovnici. U vstupu do Hyde Parku jsme se zastavili u pomníku, který připomíná prince Alberta, manžela královny Viktorie, který zemřel v roce 1861 na tyfus. Parkem jsme prošli na severovýchod až k oblouku Marble Arch inspirovaném Konstantinovým obloukem v Římě, kde je linka metra, na niž jsme nasedli a dopravili se na nádraží.

Stanice Liverpool Street Station, kterou jsme využívali každý den, kdy jsme se dostali do Londýna, patří mezi největší nádraží ve městě, a i jeho budova je architektonicky zajímavě řešena. Protože nám stále zbývala chvíle času vydali jsme se ještě na bleskový průzkum okolí nádraží. Prohlédli jsme si tedy několik výškových budov nacházejících se v okolí a prohlédli si také památník před nádražím, který připomíná dětské transporty židovských dětí, které jejich rodiče poslali pryč ze zemí kontinentální Evropy v obavě před hrozbou nacismu. Poté už jsme se vydali zpět na ubytování.

Den čtvrtý – druhá prohlídka Londýna

Ráno jsme se z místa ubytování vydali zpět do Londýna, kde bylo naším cílem tentokrát Natural History Museum. Nejprve jsme se ovšem rozdělili. Kamarád Roman potřeboval směnit nějaké valuty, což lze udělat jen v britské centrální bance (jejím guvernérem je v seriálu Jistě, pane premiére Sir Desmond Glazebrook). Tam jsme ještě dojeli společně, ale když bylo jasné, že se celá záležitost s penězi poněkud protáhne, rozhodli jsme se, že bude lepší, když se na chvíli vydáme každý svou cestou, s tím, že až bude Roman hotov, sejdeme se v muzeu, kam jsme měli ten den namířeno. Já jsem se tedy vydal na druhou krátkou procházku po Londýně.

Přímo před budovou centrální banky se nachází jezdecká socha Arthura Wellesleyho, 1. vévody z Wellingtonu, který velel vojskům, jež v roce 1815 porazila Napoleonovu armádu v bitvě u Waterloo. Poté jsem se vydal dále městem kolem mnoha architektonicky zajímavých budov, až jsem se dostal ke slavnému Toweru, královskému paláci, která sloužil i jako vězení pro osoby z vyšší společnosti. Naposledy zde byl za druhé světové války vězněn Rudolf Hess. Dnes je zde možné navštívit řadu výstav či spatřit korunovační klenoty. Já jsem z časových důvodů obhlédl Tower jen zvenčí a spěchal jsem dále ke známému zvedacímu mostu Tower Bridge, který jsem si také důkladně prohlédl.

Přímo od mostu jsem také prohlížel a fotografoval loď stojící oproti budově pevnosti Tower na druhé straně řeky, totiž bitevní křižník HMS Belfast, který dnes slouží jako muzeum a spadá pod skupinu muzeí Imperial War, tedy do kategorie, kam se řadí i Duxford (viz výše). Na prohlídku HMS Belfast bohužel nezbyl čas, snad se ale zadaří někdy příště. Nedaleko Toweru a Tower Bridge jsem si ještě prohlédl zbytky římského opevnění London Wall postaveného Římany někdy kolem roku 200 našeho letopočtu k ochraně tehdejšího sídla Londonium a už jsem spěchal na metro a do posledního z muzeí.

Den čtvrtý – Natural History Museum

Tím bylo slavné Natural History Museum, které leží jen přes ulici oproti Science Museum. Budova muzea je architektonicky velmi výrazná a krásná, takže jsem nějaký čas strávil i prohlídkou budovy muzea zvenčí. Po krátkém obhlížení a focení jsem se však vydal dovnitř na prohlídku, protože i tak jsme v Natural History Museum strávili nejméně času ze všech tří muzeí. Pokud bych si měl tedy vybrat jeden cíl této cesty kam se vrátit, volil bych jednoznačně toto muzeum. Je pravda, že z kosmonautiky toho zde moc nenajdete, byť něco málo přece jen ano, avšak pokud vaše zaměření není úzké a pouze na kosmonautiku, najdete tady toho mnoho zajímavého. Muzeum totiž disponuje rozsáhlými biologickými a geologickými sbírkami a na své si přijdou i milovníci historie vědy.

Jak je budova zajímavá zvenku, zevnitř je opravdu krásná. Máte-li trochu času navíc, doporučuji si prohlédnout vnitřní výzdobu, které odkazuje právě na přírodu, najdete zde tak sochy zvířat či obrazce rostlin. I zde je vstup zadarmo, a ačkoliv jsem přišel o trochu dříve oproti rezervaci, nebyl se vstupem problém. Obchod hned u vchodu byl ze všech tří muzeí asi nejslabší, na rozdíl od Duxfordu i Science muzea jsem zde zakoupil pouze několik magnetek a jediné tričko, na němž je navíc vyobrazena kostra sauropodního dinosaura Diplodoca, který už ale v muzeu není. Pozor tedy, milovníci dinosaurů mohou být touto skutečností zklamání. Místo něj je ve velké hale umístěna kostra Plejtváka obrovského, což je za mě velmi důstojná náhrada. Celou dobu prohlídky vstupní haly na vás bude plejtvák dohlížet.

Právě ve vstupní hale jsem svou prohlídku muzea započal. Ihned u dveří, kterými se do muzea vchází zaujmou kostra a model žirafy a kostra vyhynulého chobotnatce mastodonta. Dále můžete obdivovat nejrychlejší známou rybu mečouna, korály, kostru pand či 4,5 miliardy let starý meteorit pallasit. Neopomeňte si prohlédnout ani zkamenělé dřevo a první kostru dinosaura, jichž později ještě pár uvidíte. Ve vstupní hale se lze seznámit též s nejvýznamnějším britským přírodovědcem a jedním z nejslavnějších vědců historie Charlesem Darwinem, který tu má sochu umístěnou na schodišti vedoucím do horních pater muzea. Na schodišti je také výřez z kmene obřího stromu sekvoje i s letopočty ukazujícími, kdy začal strom růst, kdy byl pokácen a do se dělo v průběhu jeho života.

Po skončení prohlídky vstupní haly jsem se přesunul do sekce k dinosaurům, kde jsem zjistil, že místní děti miluje tyto živočichy stejně jako děti v Česku, chvílemi se zde téměř nedalo hnout. Ze zajímavých exponátů jmenujme hlavy Tyrannosaura a Triceratopse, známých druhů dinosaurů, dráp patřící rodu Iguanodon, kost Edmontosaura, zub náležející rodu Megalosaurus, roh Triceratopse, a především několik koster. Jedna z nich patřila čínskému rodu Tuojiangosaurus, který byl příbuzným známějšího Stegosaura proslaveného z filmu Cesta do pravěku. Další kostra patřila Allosaurovi známému díky srdcervoucímu dokumentárnímu filmu Balada o Allosaurovi. Kostru zde mají také výše zmínění Iguanodon a Triceratops a též největší exponát, až 20 metrů dlouhý býložravý obr Camarasaurus.

Dinosauří sekce byla zajímavá, ale přeplněná, proto jsem se rád přesunul do expozice savců, kde jsme se konečně shledali s kamarádem Romanem. Exponátů bylo tolik, že vás jimi nebudu příliš zatěžovat, některé však zmínit musím. Jedná se třeba o obřího daňka Megaloceros giganteus, který žil až do doby před asi 8000 roky na území dnešní Evropy a Asie. Já miluji slony, čili jsem si užil část věnovanou chobotnatcům, a třeba lebka a kly mamuta jsou pro mě stále stejně majestátní. Neméně působivé jsou i kostry velryb, ať už jde o vorvaně, plejtvákovce nebo narvala (k vidění je tu i lebka zvláštního jedince se dvěma kly). V poslední části jsme se mohli podívat také na několik zástupců prehistorických nosorožců, zejména obří srstnatý nosorožec z dob ledových působí velmi dominantně.

Následoval přesun do malé expozice věnované parybám, plazům a obojživelníkům. Zde mě zaujaly hlavně exponáty související se žraloky, například jsou zde ukázány čelisti velkého a značně nebezpečného tygřího žraloka, včetně jeho velikých zubů. Ty můžete porovnat i s ještě většími zuby žraloka bílého, a především s gigantickými zuby dnes již vyhynulého (navzdory tomu co vám budou tvrdit kryptozoologové) megalodona. Fascinující jsou i kostry několika krokodýlů nebo indické krajty tygrovité. Podobně krátká a pro mě popravdě řečeno nepříliš zajímavá byla i expozice měkkýšů. Mohl jsem sice obdivovat krásu některých druhů, ale to je tak asi všechno, protože o měkkýších nevím téměř nic.

Z pohledu příznivců kosmonautiky je však určitě nejzajímavější část zaměřená na geologii. Najdeme zde celou řadu zajímavých hornin, například různé typy lávy a sopečných hornin, nebo několik meteoritů. Expozice obsahuje krásné a velmi názorné srovnávací výstavky, kde se můžete podívat na rozdíl mezi novou a starou horninou či porovnat horniny oceánské a pevninské kůry. Jsou zde k vidění také radioaktivní horniny či vzorky na nichž jsou obtištěny dávné vlny či malé písečné duny. Zajímavé je i srovnání různých druhů uhlí, od lignitu až po antraci, přehledně v jediném výstavním boxu. V dalším místě si zase můžete zkusit vidění přes slavný islandský dvojlomý vápenec. Fyzikovo cítění pak zase velmi potěší ukázky krystalických struktur různých materiálů.

Když už jsme byli u přehledných expozic, nádherně je tu ukázána též stupnice tvrdosti, od mastku až po diamant. Protože je paleontologie občas vyučováno jako podobor geologie, nemělo by nás překvapit, že i zde najdeme několik prehistorických koster. Zatímco pták Moa vyhynul teprve před pár staletími, Archeopteryx je jedním z prvních známých ptáků žijícím v druhohorách. Plazy zde zastupuje mořský plesiosaurus, ale pokochat se lze i 90 milionů let starou rybou a hlavonožce zde reprezentuje amonit. Nejranější období zde reprezentují biogenní usazeniny stromatolity, 4 miliardy let staré horniny z kanadského štítu, jedny z nejstarších hornin na Zemi, a ještě o něco málo starší zirkony.

Vy už se však jistě těšíte na souvislosti s kosmonautikou. A nebojte se. Budou. Prvním náznakem je meteorit z Marsu nalezený v Ománu, prohlédnout si ale můžete i kontejnery používané astronauty a vědci NASA na měsíční vzorky z programu Apollo. Další meteorit pro změnu obsahuje malé diamanty utvořené v mezihvězdném prostoru. A konečně se dostáváme k tomu hlavnímu, vzorku měsíční horniny dovezeném astronauty Youngem a Dukem při misi Apolla 16. Sekci pak uzavíráme prohlídkou fosilního rejnoka, úlomku dinosauří kosti, zkamenělého dřeva, a především velké kostry Stegosaura, jednoho z nejslavnějších dinosaurů všech dob.

Ani v Natural History Museum nelze opomenout sekci věnovanou historii vědy, v tomto případě zejména biologii. Prohlídka sekce začíná relativně skromně u fosilie Archeopteryxe, kterou jsme dnes už jednu viděli, ale přejde rovnou do dalšího, na této výpravě již třetího (a v muzeu druhého) vzorku z Měsíce, v tomto případě dovezeného astronauty Cernanem a Schmittem v rámci mise Apollo 17. Mimořádně zajímavý je i originál prvního vydání proslulé Darwinovy knihy O původu druhů. Chybět nemohou ani Darwinovi holubi, které velký Charles rád choval. Druhého tvůrce moderní evoluční teorie Alfreda R. Wallace zase připomínají motýli dovezení z jeho objevitelských cest a socha v životní velikosti.

Také zde se můžete setkat s meteority a pozoruhodné je i vejce tučňáka císařského dovezené britským polárníkem Robertem F. Scottem z Antarktidy. Přesněji jde o vejce Scottem sebrané, ale dovezené až později, protože pochází z oné výpravy na jižní pól, při níž Scott i se svými druhy zahynul. Tuto výpravu připomíná i Scottův dopis manželce a několik fotografií. Tím historii vědy opouštíme a po rychlém přesunu procházíme krátkou expozici týkající se bezobratlých, kde najdeme třeba exponát obřího japonského kraba, velkého tropického kraba poustevníka či velkého raka. A jistě zaujme i model termitiště v životní velikosti, jenž názorně ukazuje jak velké a komplexní stavby termitiště představují. Lidé, jejichž hnízdními parazity jsou kočky, nebudou příliš potěšeni ukázkou blech a dalších parazitů.

Čas nás v tuto chvíli již skutečně velmi tlačil, bylo tedy jasné, že minimálně některé části muzea si budeme muset nechat na příště. Vydali jsme se aspoň ještě na rychlou obhlídku výstavy fosilií mořských druhohorních plazů, která byla velmi působivá, ale bohužel jsme si ji moc neužili, potřebovali bychom na ni aspoň dvojnásobný čas. Přesto nás ichtyosauři, plesiosauři a mosasauři, jichž je tu nepřeberné množství kusů i druhů, velmi zaujali a při příští návštěvě tohoto vynikajícího muzea se sem bezesporu vrátíme. Na příště nám kromě toho zůstaly třeba ještě celá sekce ptáků či lidské evoluce, které jsme projít vůbec nestihli a to ani ve zrychleném tempu.

Den čtvrtý – odlet

Po opuštění Natural History muzea už jsme se jen potřebovali dostat na letiště Stansted, odkud nám letělo letadlo zpět do Prahy. To se ukázalo být ještě poměrně komplikované, protože nejbližší stanice metra, kterou bychom využili a která byla přímo na lince odkud nám jel spoj na letiště byla bohužel zavřená. Přesto jsme však naštěstí stihli včas dojít na další stanici metra a dopravit se na nádraží i letiště relativně včas. Tam nastal další zmatek u kontrol, protože se nám podařilo zazmatkovat a kamarád Roman sbalil můj pas, který jsem omylem nechal ve špatném košíku, a pak jsem se domníval, že jsem ho ztratil. Ale vše se vyřešilo a šťastně jsme nastoupili do letadla. Pak už jen zamávat Londýnu a pozdě večer nás přivítala Praha.

Závěr

Vše tedy nakonec šťastně dopadlo a my máme zážitky na celý život. Z mého pohledu mohu návštěvu muzeí v Londýně i Duxfordu jednoznačně doporučit. Fanoušci kosmonautiky si určitě nejvíce užijí Science Museum, ale pokud vás zajímá i letectví, v Duxfordu budete nadšení. Pro mě jde o muzeum ještě o několik levelů nad Speyerem i Sinsheimem. Totéž lze ostatně říci i o Science muzeu, kde jsem však, na rozdíl asi od většiny čtenářů a členů redakce velmi ocenil i části, které s kosmonautikou nijak nesouvisely. Doporučit musím i Natural History Museum, kde mají fanoušci kosmonautiky jen pár exponátů, ale pokud vás zajímá příroda, biologie a její vývoj, přijdete si zde na své.

Shrnutí a tipy na závěr

• Každé z muzeí je vhodné na celý den, možná i více. Kdybyste chtěli podrobně procházet všechny exponáty, pohodlně v každém z mnou popsaných muzeí strávíte dva dny. Rezervujte si tedy dostatek času.
• Muzeum v Duxfordu stojí za to hlavně kvůli letounu Concorde, bombardéru B-52 Stratofortress a stroji SR-71 Blackbird.
• Muzeum v Duxfordu stojí 27-29 liber pro dospělého.
• Muzeum v Duxfordu není přímo u železnice, vyhraďte si dostatek času na přesun z železniční stanice k muzeu i zpět.
• Cambridge je nádherné univerzitní město a rozhodně stojí za vidění.
• Science Museum stojí za to zejména díky kabině Apolla 10 či raketě Black Arrow.
• Natural History Museum má pozoruhodnou sbírku živé i neživé přírody, milovníky kosmonautiky ale zaujmou zejména horniny z misí Apollo.
• Natural History i Science Museum jsou zadarmo, je však třeba si registrovat dopředu lístky na určený čas a den.
• Budete-li mít čas, stojí za vidění v Londýně i další muzea, například Imperial War Museum London (zadarmo) především se sbírkami z první světové války a doby kolem něj, či British Museum obsahující například předměty dovezené z Egypta, jako je Rosettská deska. I Britské muzeum je zdarma.
• Zvažte, zda navštívit muzea ve všední den nebo o víkendu. O víkendu nemusí být otevřené všechny doprovodné stánky a obchody, na druhou stranu, ve všední dny chodí do muzeí velké zástupy studentů z okolních škol na exkurze.
• Pro přepravu po Londýně a zejména zpět na letiště si vyhraďte dostatek času, v případě komplikací se vám může rezerva velmi hodit.

Poznámka autora

• V minulém a poledním letošním díle seriálu TOP 5 jsem udělal v textu zcela záměrně velkou chybu, když jsem prohodil jména dvou hlavních autorů a herců Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Napsal jsem totiž Zdeněk Smoljak a Ladislav Svěrák. Ačkoliv po zveřejnění článků přišla řada reakcí upozorňujících na běžné chyby jako jsou chybějící čárky, největší chyby si nikdo nevšiml. 🙂

Doporučené odkazy

• Imperial War Museum Duxford: https://www.iwm.org.uk/visits/iwm-duxford
• Science Museum London: https://www.sciencemuseum.org.uk/home
• Natural History Museum London: https://www.nhm.ac.uk/

Zdroje obrázků

• Autorem všech použitých fotografií je přímo autor článku.