Každý návrat z oběžné dráhy je vysoce dynamickou záležitostí, při níž působí na návratový aparát i na jeho případné pasažéry síly, jež mohou v případě jakékoli chyby způsobit extrémní namáhání, eventuálně destrukci stroje a okamžitou smrt posádky. V relativně krátkém časovém úseku musí kabina zbrzdit z 28 000 km/h na podzvukovou rychlost, aby bylo možné provést závěrečnou přistávací sekvenci. Po vstupu do hustých vrstev atmosféry se před kabinou vytvoří rázová vlna, jež může, díky extrémnímu stlačení vzduchu, mít podle tvaru stroje teplotu i přes 5 000°C. Nebýt tepelné ochrany kabiny, během několika okamžiků by přišla totální dezintegrace. Po této fázi však nenastává oddech, naopak. S odezníváním tepelného namáhání přichází špička decelerace, kdy na stroj i posádku působí přetížení. Podle typu sestupu se jeho úroveň může lišit, od zhruba 1,7 g v případě raketoplánu, po zhruba 4 g u řízeného sestupu v běžné návratové kabině. Nicméně pro první pilotované kosmické lodi, Vostok nevyjímaje, platilo, že jejich sestup je výlučně balistický, tedy neřízený. Trochu se to podobá projektilu z pistole, která vystřelí pod vodou. Zpomalení probíhá na mnohem kratší dráze a u Vostoku na kosmonauty působila síla kolem 10 g (ve špičce mohla být krátkodobě i vyšší). Celou dobu neměli ti, kteří čekali návrat kosmonauta na Zemi, ponětí o tom, jak dotyčný snáší tyto extrémní podmínky. Krátce po vstupu do atmosféry odhořely antény komunikačního systému, kabinu obklopil oblak rozžhaveného plazmatu, které nepropouští rádiové vlny a s kosmonautem bylo ztraceno spojení. Pouze radary zaznamenávaly, zda kabina směřuje do přistávací oblasti, a hlavně, zda je stále ještě vcelku. Až po katapultáži kosmonauta mohly být automaticky zapojeny vysílače, jejichž antény se nacházely v popruzích padáků. Je dobrým zvykem během vstupu do atmosféry udržovat spojení až do okamžiku odhoření antén. Když je s posádkou ztraceno spojení ještě v době zážehu brzdicího motoru, nebývá to dobré znamení. Není tedy divu, že dopoledne 19. června 1963 měli přítomní na velitelském stanovišti na Bajkonuru velmi pevně sevřené rty a na čele hojné krůpěje potu…

Ženskou už nikdy!

Jedním z bodů výcviku budoucích kosmonautů bylo také vedení radiokorespondence během jednotlivých fází letu. Budoucím kosmickým cestovatelům bylo vtloukáno do hlavy, že je velmi důležité, aby neprodleně hlásili průběh těch nejdůležitějších milníků letu. Valentina Těreškova se však v samotném závěru svého letu odmlčela a pouze podle signálů telemetrie, jež přebíraly sledovací lodě v Atlantiku, bylo možné se ujistit, že všechny povely z řídicího stanoviště „prošly“ a řídicí systém lodi je přijal. Těreškova sama po letu během rozboru prohlásila, že předávala informace na zem prostřednictvím telegrafního klíče, proč tak neučinila na kanále fónického spojení, to vysvětlit nedokázala.

Naštěstí se její loď chovala velmi způsobně a všechny milníky provedla jako z učebnice. Brzdicí motor TDU se zažehl přesně na určenou dobu a loď začala klesat do atmosféry. Rozdělení úseků Těreškova velmi silně pocítila a v iluminátoru sledovala vločky odlétající od její kabiny. Za okénky mohla záhy sledovat ohnivou záři a později vzpomínala, že sledovala kusy tepelné ochrany prolétající kolem. Podle jejích slov do kabiny začal vnikat dým, tento jev však podle všeho netrval příliš dlouho. Po fázi maximálního brzdění (podle Těreškové nepřekročil násobek přetížení 8 G) pak narůstající hukot vzduchu ohlašoval, že není daleko okamžik katapultáže.

Když na ni došlo, křeslo z kabiny vyjelo údajně velmi plavně. Následoval klasický postup – oddělení od křesla a otevření osobního padáku. Když se však Valentina podívala dolů, zhrozila se. Přímo pod ní bylo jezero. „Bože, poslali jedinou ženskou a ona bude muset žuchnout do vody,“ pomyslela si kosmonautka. Zakrátko však bylo nebezpečí zažehnáno, vítr ji zanesl nad souš. V 11:20 se první kosmonautka světa opět dotkla nohama pevné země po letu trvajícím 2 dny, 22 hodin a 50 minut. Místo dosednutí leželo zhruba 620 km severovýchodně od Karagandy. Přistání však rozhodně nebylo z nejměkčích. Zlomyslný vítr Valentinu otočil zády po směru letu a při dopadu se řádně uhodila obličejem o vnitřek přilby. To mělo za následek rozbitý nos a modřinu na tváři. Později se objevily informace o tom, že zranění na tváři si přivodila nesprávnou polohou hlavy při katapultáži nebo že ji zasáhl kovový úlomek v momentě, kdy se snášela na padáku. Nejpravděpodobnější je však varianta s tvrdým přistáním.

Návratová kabina dosedla ve vzdálenosti asi 400 metrů a podle všeho se k ní Těreškova dostala ještě než se kolem začaly sbíhat davy místních. Ti pomohli kosmonautce sejmout skafandr. Následně se odehrálo něco, co si Těreškova rozhodně za rámeček nedala. Fakt, že uklidila interiér kabiny, nebyl nijak kontroverzní. Horší již bylo, že právě v této době měla do svého palubního deníku ex-post dopsat záznamy, které na orbitální dráze zapsat nemohla kvůli zlomeným tužkám. Při pohledu na stránky deníku je evidentní, že její písmo se velmi liší a lze poměrně spolehlivě určit, co bylo vepsáno ještě před letem jako příprava, co během letu a co následně po letu. To však nebylo nejhorší narušení disciplíny.

Valentina zřejmě v euforii z úspěšného zakončení letu začala rozdávat okolostojícím zásoby kosmické stravy výměnou za kumys (koňské mléko) a také za vytoužené brambory s cibulí. Podle některých názorů rozdala tuby se stravou proto, aby zakryla fakt, že během celého letu téměř nejedla. Kosmonautka tvrdila, že v průběhu letu zkonzumovala 60 % palubních zásob, jenže bez důkazů v podobě plných tub bylo její tvrzení nemožné ověřit. Navíc tím, že pila kumys a jedla místní potraviny, naprosto vykolejila lékařská sledování ženského metabolismu ve stavu mikrogravitace.

Zhruba po hodině kosmonautku našel pátrací letoun. Teprve nyní bylo jasné, že kosmonautka svůj let skutečně přežila bez úhony a že signály radiomajáků nelhaly. Z letounu seskočil dvojčlenný výsadek, jehož příslušnicí byla také světová rekordmanka v parašutismu a současně lékařka Ljubov Mazničenko. Plavovlasá doktorka poté, co zjistila, co Těreškova provedla, velmi hlasitě protestovala, bylo však už pozdě. Valentina tedy láhev kumysu mohla dopít za zamračeného dohledu Ljubov…

Zatímco se na místě přistání Vostoku-6 odehrával výše zmíněný děj, vysoko nad Zemí se do finále blížil také let kosmického rekordmana Valerije Bykovského. Poté, co na řídicí stanoviště dorazila zpráva o tom, že Těreškova úspěšně přistála, Jurij Gagarin, který měl toho dne službu jako spojař, informoval Valerije: „Čajka přistála, teď je řada na tobě.“ Na rozdíl od Těreškové Bykovskij veškerý děj komentoval na hlasovém kanále, přičemž zvládal ještě ty nejdůležitější informace dublovat telegrafním klíčem.

Ještě ve stínu Země byla zahájena závěrečná sekvence, po vletu do orbitálního dne se loď automaticky zorientovala, načež se zažehl brzdicí motor a pracoval přesně 39 sekund. Okamžitě po jeho vypojení loď z neznámých příčin začala chaoticky rotovat kolem všech tří os, nicméně nebylo to nic, co by Bykovskij nebyl schopen vydržet. Rozdělení úseků podle některých pramenů proběhlo ne zcela normálně, v některých publikacích se lze dočíst o tom, že se opakovala situace známá z bezpilotních letů lodí 3KA a také z Titovovy mise, tedy že oba úseky se sice fyzicky rozpojily, zůstaly však spojeny kabel-mačtou. Faktem je, že v kosmonautově hlášení po letu se nic takového neobjevuje.

Katapultáž a sestup na padáku proběhly hladce a ve 14:06 moskevského času kosmonaut přistál po misi trvající 4 dny, 23 hodin a 07 minut. Bykovského let do dnešních dnů zůstává rekordní nejdelší sólovou kosmickou misí a podle všeho ještě nějakou dobu tento primát udrží. Valerij dopadl asi 540 kilometrů severozápadně od Karagandy. Podivné bylo, že jak Vostok-6, tak i Vostok-5 přistály zhruba o dva stupně severněji, než bylo predikováno. Důvod této odchylky nebyl autor těchto řádků schopen dohledat, možnou příčinou mohlo být nesprávné načasování povelu k zahájení přistávací sekvence, které bylo na loď vysíláno ze Země. Specialisté následně přišli s teorií, že za odchylkou mohlo být zdvojení příkazů k zahájení sekvence. Zda tomu tak bylo, či nikoli, je těžké říci.

Místo přistání Bykovského se nacházelo na malé louce, jež byla ze všech stran obkroužena hájky a lesíky. Kosmonaut si nestačil ani vydechnout a již u něj byli první lidé. Jako první dorazil muž na koni a záhy první automobil. Než si Valerij stačil sejmout skafandr, nashromáždil se kolem něj stočlenný dav. Až po několika desítkách minut se nad nimi objevilo první letadlo pátrací služby. Ten den ráno v oněch končinách proběhla prachová bouře a snížená viditelnost způsobila jisté zdržení záchranných jednotek. Bykovskij se snažil pomocí gest ujistit posádku letounu, že je v pořádku, ale dav mu v tom překážel.

Na chvíli mu od záplavy lidí pomohla posádka automobilu, která jej převezla na místo přistání kabiny, jež se nacházelo asi 1,5-2 kilometry daleko. Jenže lidská řeka jej neomylně pronásledovala i tam. Když konečně dosedl vrtulník pátracích jednotek, Valerij se do něj rychle ukryl. Bylo však ještě třeba z kabiny vyjmout některé materiály a tak vrtulník zatím stál mezi neustále se zvětšujícím davem. Podle vzpomínek jednoho z lékařů pátracích jednotek to byl neuvěřitelný pohled. Ze všech stran se k místu přistání valily doslova zástupy. Někdo na koni, někdo autem, jiní zase na traktoru, dokonce dorazilo i pár zvědavých kombajnérů! Není divu, že si Bykovskij ulehčeně vydechl, když se vrtulník vznesl do vzduchu a zamířil k oblastnímu centru, vesnici Marjevce. Tam kosmonaut přesedl do auta a byl převezen do místního stranického centra. K překvapení všech však našli sídlo strany naprosto prázdné. Všichni místní aparátčíci totiž odjeli – přivítat kosmonauta na místě přistání! Z prázdné pracovny místního tajemníka mohl Bykovskij alespoň zavolat do Moskvy. To je pravděpodobně důvod, proč fotografie kosmonauta s telefonem v ruce nepocházejí z Marjevky, ale z Kustanaje kam jej vrtulník poté převezl.

Zatímco Těreškova se ke své první opětovné noci v pozemských podmínkách uložila v Karagandě, Bykovskij nocoval v Kustanaji. Následující den, 20. června, proběhl již tradiční přesun do Kujbyševa, kde se oba pokořitelé vesmírných dálav poprvé po letu osobně setkali. Setkání proběhlo přímo na letištní ploše, kde na stejnou stojánku zajel Iljušin Il-18 s Valentinou a Iljušin Il-14 s Valerijem. Oba se bouřlivě objímali a ze strany Těreškové došlo i na pár slziček. Oba pak, pobízeni místními pohlaváry, prošli kolem shromážděného davu, který byl od nich oddělen pouze provazem. To ovšem nebyl nejlepší nápad, protože pouhý provaz nemohl tlupu lidí, chtivých alespoň si sáhnout na mýtické dobyvatele vesmíru, v žádném případě zastavit. Kolem dvojice se záhy začala tvořit obrovská tlačenice, načež přítomný maršál Ruděnko ztratil nervy a nařídil dav rozpustit a Těreškovou s Bykovským vysvobodit.

První poletový rozbor proběhl téhož dne v již známém místním rekreačním zařízení místního výboru KSSS na břehu Volhy. Oba kosmonauti podali zprávu o svých misích shromážděným činitelům v čele s Koroljovem, Rjazaňským, Ruděnkem, Isajevem, Alexejevem, Kamaninem a dalšími. Již v průběhu tohoto rozboru vyšly najevo některé těžkosti Valentiny, které zavdaly příčinu k lehkému znepokojení.

Zarážející bylo, že další den vzali Ruděnko a Koroljov Bykovského a Těreškovu na dlouhou projížďku člunem po Volze, čímž lékařům opět znemožnili provést řádná poletová vyšetření. Podle všeho měli lékaři po těchto misích skutečně těžkou práci, neboť Valentina i Valerij byli neustále obklopeni pohlaváry, hodnostáři a na kloudná lékařská pozorování jednoduše nebyl čas ani prostor.

22. června dvojice přelétla do Moskvy, kde oba čekalo triumfální přijetí od Moskvanů na Rudém náměstí a následně v Kremlu od vedení strany a státu. Bylo jasné, že oba kosmonauti, ale zejména pak Těreškova, poslouží jako další propagandistický materiál pro prokazování nadřazenosti a pokrokovosti socialistického zřízení. Valjin život se od oněch červnových dní roku 1963 zásadně změnil. Pryč byla anonymní tkadlena z Jaroslavle, nyní tady byla zástupkyně feministického hnutí, živoucí důkaz toho, že ženy zvládnou totéž, co dokáží muži.

Stejného názoru však nebyl Sergej Koroljov. Opakovaně se nechal slyšet: „Ještě někdy si něco začnu se ženskými!“ Evidentně nebyl zcela spokojen s průběhem letu a výkonem kosmonautky. Podle některých jeho současníků měly jeho výlevy spíše funkci ventilu, jímž Koroljov upouštěl nahromaděnou páru (zejména Bykovského trnitá mise pro něj musela být nervydrásající), než aby ona slova myslel vážně. Jeden detail však svědčí o opaku.

Pár dní po přistání se skupinka Koroljovových náměstků a dalších zainteresovaných v čele s Borisem Čertokem rozhodla, že se z první ruky přesvědčí, co se vlastně během letu první ženy stalo. Požádali Kamanina o dvě hodiny času Těreškové, aby si s ní mohli za zavřenými dveřmi upřímně popovídat. Kamanin požadavek zprvu zamítl, ale půl hodiny poté, co si Čertok na to konto postěžoval Koroljovovi, zazvonil mu na stole telefon a hlas Sergeje Pavloviče mu oznámil, že další den v poledne dorazí Těreškova bez doprovodu. Čertok má shromáždit jen skutečně důležité lidi, žádní zvědavci a lovci autogramů.

Druhý den se Valentina skutečně objevila v OKB-1. Doprovázena Koroljovovým osobním asistentem byla představena shromážděnému kolegiu náměstků a inženýrů a byla uvedena do obrazu: přítomní by si rádi vyslechli její hodnocení průběhu letu, jak fungovala technika, jak pracovala ona sama. Byla ujištěna, že si nemusí brát servítky ohledně čehokoli, kritika je v tomto případě velmi vítaná.

Než však stihla Těreškova začít, do zasedací místnosti vrazil Koroljov a prohlásil: „Promiňte soudruzi, ale musím mluvit s Valjou. Vrátím vám ji za deset minut.“ Pak s ní zašel do malé místnosti za zasedačkou. Z deseti minut nakonec bylo třicet, než se z místnůstky vynořil Koroljov a s ironickým úšklebkem odešel pryč. Až za několik dalších minut se opět objevila Těreškova. Byla evidentně otřesena a na pokraji pláče. Přítomní se pokusili nejistě znovu zapříst konverzaci, ale vzhledem ke stavu Valentiny nebylo mnoho, co by se onoho dne dozvěděli. Žádná další „upřímná beseda v soukromí“ ze strany přítomných se s Těreškovou již nikdy nekonala.

Po letu Vostoku-6 se objevila řada nejrůznějších dohadů. Podle některých měla Valentina během letu zažít menstruaci, jiné zase hovořily o tom, že její návrat byl ve skutečnosti předčasný a byl zapříčiněn rapidním vzestupem teploty v kabině. Další dohady hovořily o tom, že během letu zažívala extrémní nevolnost, jež ji zcela paralyzovala. Tyto dohady nejsou doložitelné, byť mají jistý reálný základ. Je pravda, že Těreškovové cyklus byl údajně „načasován“ tak, že kdyby byl start zdržen o pár dnů, nebyla by z tohoto důvodu schopna letět. Ohledně teploty v kabině skutečně panovalo jisté napětí, byť rozhodně nevystoupila na 50°C, jak někteří tvrdili. A to, že Těreškova přemístila do dedikovaného pytlíku obsah svého žaludku, to potvrdila i ona sama.

Kosmonautka v průběhu let přišla také s tvrzením, že svým zásahem zachránila misi. Podle jejích slov odhalila, že po přijetí signálu ze Země k započetí sluneční orientace se loď natočila zcela nesprávným směrem a ona sama díky své bdělosti tuto život ohrožující situaci postřehla a s využitím ručního řízení loď zorientovala správným způsobem. K tomuto tvrzení lze dodat pouze to, že v žádném z pramenů, včetně jejího palubního deníku, poletového hlášení, ani dalších není tato jistě důležitá a závažná okolnost uvedena. Je možné, že se v průběhu desetiletí Valentině trochu zamlžily vzpomínky na cvičení s orientací lodi a překryly se s poslední fází letu.

Budoucnost měla pro Valentinu nachytán poměrně zajímavý osud. 3. listopadu 1963, tedy necelých pět měsíců po letu se v Domě recepcí na moskevském Vorobjevském bulváru konala velká slavnost, jejímiž ústředními postavami byli Valentina a čtenářům již známý Andrijan Nikolajev. Onou slavností byla svatební hostina, Nikolajev a Těreškova se stali prvním sezdaným párem kosmonautů na světě. Mnozí měli za to, že jejich svatba byla buďto propagandistickým tahem Kremlu, nebo lékařským experimentem, kdy byla zkoumána fertilita páru, který prošel podmínkami kosmického letu.

Tyto názory nejsou zcela přesné. Oba mladí lidé k sobě projevovali vzájemné sympatie ještě před červnem 1963. Starý mládenec Nikolajev se do Těreškové zcela okatě zakoukal a ona jeho náklonnost nenápadně opětovala, jak je zdokumentováno na mnoha filmech, fotografiích a vzpomínkách současníků. Možná byl pár k důležitému životnímu kroku skutečně povzbuzován z vyšších míst, fundament jejich vztahu však byl podle všeho reálný. Ze svazku Andrijana a Valentiny vzešla dcera Jelena, která se narodila v červenci 1964 a stala se prvním dítětem počatým kosmonauty. Přesto vztah se po několika letech začal rozpadat a v roce 1977 skončil rozvodem.

Svatba Nikolajeva a Těreškové nicméně přinesla jeden velmi zajímavý okamžik. Na svatbě byli přítomni i Valentin Gluško a Sergej Koroljov, jejichž identita byla ex-post odhalena přítomnými západními žurnalisty. Údajně tomu mělo napomoci i přeřeknutí Chruščova, který měl Koroljova oslovit jménem. Spekulace západního tisku však byly u hlavního konstruktéra definitivně rozptýleny až po jeho smrti v lednu 1966 a u Gluška ještě později.

Jak vidno, osud ústředních postav kolem druhého skupinového letu Vostoků nebyl ani zdaleka přímočarý. A pro znalé nebyl přímočarý ani další osud samotného programu. Počítalo se s dalšími lety, v plánu byly také různé úpravy lodí a program měl obsáhnout poměrně širokou paletu úkolů. Ovšem, jak říká starý dobrý profesor Murphy, nakonec je vždycky všechno jinak…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://www.pvsm.ru/images/2016/04/12/kosmicheskii-korabl-vostok-1-v-3D-renderim-v-Blender.jpg
https://ic.pics.livejournal.com/nikolaeva/47679493/577622/577622_800.jpg
https://www.ferra.ru/thumb/700×0/filters:quality(75):no_upscale
()/imgs/2023/03/13/14/5831447/121dbeec1a8cc97eeb2d2ef4b5964b0fdc86485b.jpg
foto: autor
https://weekend.rambler.ru/people/48574523-pervyy-polet-zhenschiny-v-kosmos-kakuyu-taynu-tereshkova-hranila-30-let/ (kredit: russkaya semerka)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:RIAN_archive_611957_Valentina_Tereshkova_and_Andrian_Nikolaev.jpg