Dnes, když jsou lety do vesmíru čímsi stejně samozřejmým jako spousta jiných lidských činností, mnoho lidí vlastně ani pořádně nenapadne zamyslet se, z jakých skupin lidí se etablují kosmonauti. Vždyť je to přeci jasné: do vesmíru míří zejména zástupci pilotů a ve stále větší míře vědci ponejvíce z přírodovědných oborů. Ale na konci padesátých let minulého století, když před Sovětským svazem i Spojenými státy stál úkol vybrat jedince, kteří učiní krok do naprostého neznáma, nebyla pro výběrové komise věc ani zdaleka takto jednoduchá. Na sovětské straně se zprvu uvažovalo o výběru z různých profesí. V úvahu připadali letci, potápěči, příslušníci raketových vojsk, navrhováni byli také zástupci automobilových závodníků nebo cirkusových akrobatů. Nároky byly různorodé. Krom dokonalého zdraví měli mít tito muži (o ženách se vůbec neuvažovalo) zkušenosti s prací v dynamickém a náročném prostředí, měli být uvyklí zrychlením v různých směrech, měli by mít zkušenost se stavem hypoxie, změn tlaku a co hlavního – měli by oplývat bleskovými reflexy a samostatným bystrým úsudkem. Byť se tato poslední charakteristika ohledně samostatného úsudku ukázala v rámci sovětské konstrukční školy ne zcela dominantní, určitou představu o základním profilu vhodných kandidátů víceméně dokonale splňovala jedna jediná profesní skupina. Velmi záhy bylo jasno, že vybírat se bude mezi stíhacími piloty…

Muži pro Vostok

Prvopočátky procesu, který vyvrcholil výběrem mužů pro první oddíl sovětských kosmonautů, bychom mohli vysledovat již v roce 1958. V moskevském IAM (Institutu letecké medicíny, v roce 1959 přejmenovaném na IAKM, tedy Institut letecké a kosmické medicíny) byly toho roku zahájeny studie s názvem „Téma 5827 – výběr člověka pro let do vesmíru“ a „Téma 5828 – příprava člověka k prvnímu kosmickému letu“. Vůdčí postavou byl v obou případech Vladimir Jazdovskij. Jeho role nebyla náhodná. Právě jeho si na podzim 1948 vyhlédl Sergej Koroljov k tomu, aby vedl lékařskou stránku experimentů s výškovými lety živočichů na balistických raketách.

O deset let později měl Jazdovskij bohaté zkušenosti o nárocích živého organismu v nehostinných podmínkách a dokázal se svými spolupracovníky postulovat podmínky, za jakých může člověk ve zdraví přečkat kosmický let, i to, jaké parametry by měl dotyčný přibližně splňovat jak z fyzického, tak z psychologického hlediska. Přesto byly první kroky ohledně výběru kandidátů pro kosmický let svým způsobem tápáním ve tmě.

Otázkou vlastně bylo i to, jak novou profesi nazývat. Američané měli své „astronauty“ a Sovětům se samozřejmě příliš nechtělo kopírovat své soky. Nakonec se prosadila varianta slučující ruské slovo „kosmos“ a „naut“, tedy plavec. Výraz kosmonaut podle jedné z verzí vymyslel Michail Tichonravov, každopádně ať je tato verze pravdivá, či nikoli, toto slovíčko měl už za několik měsíců skloňovat celý svět…

Poté, co dostaly přípravy letu člověka zelenou, Jazdovskij zorganizoval první kolo výběru. To měly zajistit dvoučlenné týmy lékařů IAKM, jež se na konci léta roku 1959 rozjely po evropské části SSSR k útvarům, aby zde vyhledaly odpovídající jedince. Možná se zdá zvláštní, že do výběru nebyly zahrnuty útvary mimo evropskou část Sovětského svazu. Podle Jazdovského slov tomu tak bylo proto, že západně od Uralu bylo dost útvarů na to, aby zde bylo dost letců, kteří splňovali medicínská kritéria.

Konstruktéři v čele s Koroljovem určili základní podmínky: výška maximálně 175 cm a hmotnost do 75 kg. Věková hranice byla stanovena na 35 let a samozřejmostí mělo být dokonalé zdraví. Když se Jazdovskij Koroljova optal, kolik kandidátů má být vybráno, hlavní konstruktér se tajnosnubně usmál a odvětil: „Hodně. Američané vybrali sedm lidí, my jich budeme potřebovat mnohem více.“ Jazdovskij se okamžitě dovtípil, že Koroljov nezamýšlí pouze jeden let.

Zajímavé bylo také srovnání profilu amerických astronautů s potenciálními sovětskými protějšky. Zatímco NASA sázela na zkušené testovací piloty, přičemž zatím nebylo vůbec jisté, zda projekt Mercury vůbec bude následován nějakým dalším programem, u Sovětů to bylo přesně naopak. Cílem výběru byli mladí piloti, u nichž bylo možné předpokládat ono příslovečné „železné zdraví“ a ve druhém plánu Koroljov také počítal s tím, že lety do vesmíru nebudou jednorázovou záležitostí, nýbrž že se jedná o zrod nové profese. Podle všeho nebyl zpočátku přesně určen počet kandidátů vybraných v prvním výběru, zřejmě se mělo jednat o nižší desítky mužů.

Přestože původní plány nepočítaly s tím, že by počet kandidátů pro první kolo převyšoval maximálně nižší stovky, na výběrové komise čekalo překvapení. Poměrně záhy se po útvarech rozneslo, že „lékaři z Moskvy vybírají piloty pro speciální lety“. Agilní útvaroví lékaři pak komisi doslova zaplavili osobními složkami mužů, kteří by mohli vyhovovat základním požadavkům. Místo několika stovek spisů se museli pracovníci IAKM prodrat složkami zhruba 3 500 pilotů.

Tato práce byla velmi vyčerpávající a lékaři se soustředili nejen na výběrová kritéria, ale i na celkovou anamnézu každého jednotlivce. Častá onemocnění dýchacích cest, problémy se zažívacím traktem, drobné odchylky v srdečním rytmu, které sice nebyly důvodem k vyřazení z letové služby, nicméně nenacházely se přesně ve středu normy – to všechno brali komisaři v úvahu.

Na konci tohoto předběžného výběru se podařilo z tisíců složek vybrat 336 mužů, kteří papírově vyhovovali všem nárokům. S těmito muži pak stále ještě u útvarů členové komise prováděli od 3. září 1959 pohovor ve dvou etapách. První se týkala jednak zdraví a spokojenosti kandidáta jak v osobním, tak profesním životě, ale také jeho minulosti, zkušeností a podobně. V danou chvíli nikdo nenaznačoval, o co v tomto výběru jde. Až u dalšího pohovoru za několik dní se piloti dozvěděli pravdu: jde o lety na špičkové technice, konkrétně na raketách kolem zeměkoule. Kandidáti dostali velmi omezený čas na rozhodnutí, zda chtějí na tomto programu participovat. Někteří se chtěli poradit se svými manželkami, přeci jen – opustit slibně rozjetou kariéru u letectva nebylo jen tak. Ovšem komise byla neúprosná: bylo možné nanejvýš odejít na pár minut na chodbu a popřemýšlet, ale potom musela následovat jednoznačná odpověď ano, nebo ne. Mnoho pilotů se ptalo, zda se nejedná jen o zastírací manévr, jak je přeřadit na vrtulníky, protože vrtulníkové útvary se v té době bujně rozrůstaly a absorbovaly piloty jako houba. Mnozí také položili dotaz, jak dlouho budou čekat na ono létání na nových strojích. Obávali se, že v mezidobí nebudou mít jak živit své rodiny. Asi nikdo z nich netušil, že do zahájení „letů na nové technice“ zbývá v té době pouze něco přes rok a půl…

Z 336 mužů nakonec 74 neprošlo doplňkovou lékařskou prohlídkou přímo u útvaru a 56 se rozhodlo pokračovat v klasické letecké kariéře. Do dalšího kola tak postoupilo 206 kandidátů. Těm bylo řečeno, že v průběhu podzimu mohou očekávat pozvánku na lékařské pozorování do Moskvy. Pozvánky pak skutečně dorazily s tím, že dvě stovky kandidátů byly, počínaje 3. říjnem, zvány do Ústřední vědecko-výzkumné letecké nemocnice v Moskvě. Zvány byly skupiny zhruba po třiceti až čtyřiceti kandidátech, ovšem 52 mužů si po pohovorech u svého útvaru řeklo, že jim celé dobrodružství přeci jen nestojí za kariérní risk nebo rozvrácenou rodinu, nakonec tedy do Moskvy postupně dorazilo 154 mužů.

Zajímavé bylo, že se v některých skupinách sešlo hned několik budoucích kosmických cestovatelů – například Jurij Gagarin se v jedné skupině setkal s Alexejem Leonovem. Muži se podrobili přibližně měsíčnímu pozorování a testování, které bylo do jisté míry podobné tomu, jaké zažívali jen o necelý rok dříve jejich američtí kolegové. Opakovaná vyšetření všeho, co se na lidském těle vyšetřit dalo, okořeněné testy koncentrace, rychlosti reflexů, odolnosti na centrifuze, otáčivém křesle, v barokomoře. Jakmile někdo neprošel vyšetřením nebo testem na sto procent, byl okamžitě vyřazen. V průběhu pobytu v nemocnici se dokonce u některých vyskytly skryté vady, kvůli nimž byli vypsáni z letového stavu. A vyřazených každým dnem přibývalo.

Dvacet jedinců sice přijelo do Moskvy, ovšem v průběhu testování byli na vlastní žádost vyřazeno. Dvanáct mužů neprošlo testy v barokomoře, tři pohořeli na centrifuze. U dalších tří bylo zjištěno zvětšení jater, pět kandidátů lékaři vyřadili na základě předešlých chirurgických zákroků, respektive jejich následků. U osmi bylo konstatováno onemocnění či vady nervového systému nebo žláz s vnitřní sekrecí. Devět nešťastníků neprošlo testy zraku, třináct vypadlo na základě problémů dýchací soustavy a plic, čtyřiadvacet pilotů se muselo s lety do vesmíru rozloučit z důvodu otolaryngologických problémů či odchylek a konečně osmadvacet kandidátů vypadlo v důsledku odchylek či vad kardiovaskulární soustavy. Jak již bylo řečeno, nemuselo se jednat o výrazné odchylky od normy, nicméně komise si dala za cíl vybrat skutečně dokonalé kandidáty, u nichž nebude muset být brán při vyhodnocování dat z průběhu kosmického letu k možným vybočením jejich organismů z fyziologických limitů. Přesto například u Gagarina bylo pozorována snížená tolerance hluku, u Leonova pro změnu lehké problémy při jedné z jízd na centrifuze a mírně zvýšená emocionální vzrušivost.

Vzhledem k výše zmíněnému zdlouhavému procesu výběru je způsob, jakým byli muži přijímáni do oddílu kosmonautů, velmi nejasný. Jejich zařazení musela schválit takzvaná mandátní komise, ovšem někteří byli již potvrzeni coby členové oddílu, zatímco jiní teprve procházeli lékařskými testy. Celkově se do finálního výběru dostalo 29 jedinců, kteří prošli lékařským sledováním s čistým štítem. Z tohoto počtu však devět pilotů nikdy nebylo do oddílu zařazeno a již nikdy se neobjevili ani ve finále následujících výběrů. Těmito po dlouhou dobu utajovanými nešťastníky byli N. I. Bessmertnyj, B. I. Bočkov, G. A. Bravin, M. A. Jefremenko, G. K. Inozemcev, V. A. Karpov, L. Z. Lisic, V. P. Sviridov a I. M. Timochin. Tito muži byli sice představeni mandátní komisi, nicméně jejich kandidatura nebyla potvrzena z důvodů, jež dosud zůstávají nejasné.

Oddíl kosmonautů naopak své brány otevřel dvaceti mužům, jimiž byli: I. A. Anikejev, V. F. Bykovskij, J. A. Gagarin, V. V. Gorbatko, V. M. Komarov, A. A. Leonov, G. G. Něljubov, A. G. Nikolajev, P. R. Popovič, G. S. Šonin, G. S. Titov, B. V. Volynov, J. V. Chrunov, V. I. Filaťjev, D. A. Zaikin, P. I. Běljajev, V. V. Bondarenko, V. S. Varlamov, M. Z. Rafikov a A. J. Kartašov. Na rozdíl od svých amerických kolegů nebyli tito mladí muži (respektive v případě Komarova a Běljajeva již zkušenější piloti) středobodem mediální pozornosti. O jejich výběru se veřejnost nedozvěděla z prvních stránek novin a některá jména zůstala utajena i několik desetiletí. Nicméně ti, kteří se podívali do vesmíru jako první, si zaslouženě užívali slávy, jež byla plně srovnatelná s americkými protějšky.

7. března 1960 bylo příkazem velitele vzdušných sil číslo 267 prvních dvanáct mužů výše zmíněné dvacítky převeleno k útvaru číslo 26266, z něhož se později stalo Středisko přípravy kosmonautů. V průběhu jara přicházeli další a 7. června dorazil poslední z nich. Podmínky byly velmi spartánské, zprvu byli kosmonautičtí adepti ubytováni v tělocvičně a posléze na svobodárně nedaleko základny Chodynka na severu Moskvy. Následně byli adepti i s případnými rodinami (ne všichni byli starými mládenci) přesunuti do ubytoven u letiště Čkalovskij. Nicméně tyto prostory byly pouze improvizací, jak ubytování, tak výcvik budoucích kosmonautů vyžadoval dedikovanou lokalitu, která by byla příhodná jak prostorovými možnostmi a umístěním, tak dostatečnou izolovaností od ostatních sídel, aby bylo možno zachovat příslušnou úroveň utajení.

Výběrová komise rozhodovala mezi lokací nedaleko města Balašicha východně od Moskvy a místem nedaleko železniční stanice Ciolkovského u města Ščolkovo severovýchodně od hlavního města. Nakonec zvítězila druhá alternativa, pro kterou hovořila blízkost OKB-1, dobré železniční spojení a také bezprostřední blízkost letecké základny Čkalovskij. 29. června 1960 se budoucí kosmonauti mohli nastěhovat do Zeleného městečka, jak bylo tehdy nazýváno.

Mezitím členové oddílu nezaháleli. 14. března v 9 hodin ráno byla zahájena teoretická výuka pro ty, kteří již byli do oddílu přijati. Základy kosmické medicíny jim přednášel sám Jazdovskij. Kosmonauti se dále seznamovali s nebeskou mechanikou, fyzikou letu, astronomií a kosmickou navigací a dalšími disciplínami. Bylo zajímavé, že některé přednášky vedli jejich budoucí kolegové – před kosmonauty se svým výkladem předstoupili například Konstantin Feoktistov nebo Oleg Makarov. Velká pozornost byla věnována také fyzické přípravě, kdy se budoucí kosmonauti povinně účastnili ranní rozcvičky a dalších fyzických cvičení v rozsahu dvě hodiny denně.

Tehdy bylo dávno jasné, že kosmonaut bude na závěr letu přistávat na osobním padáku. Proto bylo několik posluchačů v polovině dubna přepraveno na základnu u města Engels, kde absolvovali parašutistickou přípravu sestávající z několika desítek skoků nejprve bez výdrže a postupně až s více než minutovým intervalem volného pádu. Ve stejné době také započaly deseti- až patnáctidenní testy v izolační komoře. Jako první do ní byl uzavřen Valerij Bykovskij. Testy a trénink zahrnoval také speciální křesla pro cvičení vestibulárního aparátu, pobyt v termální komoře, či lety po parabole v letounu MiG-15UTI a posléze také ve speciálně upraveném Tu-104. Pro tyto lety byl z Gromovova vědecko-výzkumého leteckého institutu „zapůjčen“ zkušený testovací pilot Mark Gallaj, který se stal instruktorem a vedoucím výcviku budoucích kosmonautů.

Pikantní je v této souvislosti nařízení ministra obrany SSSR číslo 0031 ze 3. března 1960. V něm se stanovují příplatky kosmonautům-posluchačům za plnění výcvikových povinností. Za každou hodinu v simulátorech nebo na testovacích zařízeních jim náleželo 12 rublů pakliže byli v „civilu“. Pokud na sobě měli „speciální výbavu“ příplatek se zvyšoval na 15 rublů. Při pobytu v barokomoře ne kratším než jeden den si posluchač přišel na 250 rublů na den, při využití speciální výbavy pak na 350 rublů. Za každý parabolický let pro simulaci podmínek mikrogravitace dostali posluchači po 200 rublech. Posluchači také měli nárok na placenou dovolenou 45 dní ročně. Pakliže by kosmonaut pozbyl práceschopnost v důsledku plnění služebních povinností, měla mu být stanovena penze nezávisle na celkové délce jeho služby v ozbrojených silách.

Ovšem nejen izolačními komorami a parašutistickým výcvikem je živ kosmonaut. Bylo zapotřebí také budoucí kosmické cestovatele vybavit návyky a dovednostmi při ovládání lodi, což nelze provést jinak, než s využitím komplexního simulátoru. K jeho zhotovení byl přizván tým Sergeje Darevského, jenž v té době vedl laboratoř číslo 47 v rámci Leteckého vědecko-výzkumného institutu. Darevskij stál za vznikem hlavního pultu a ovládacího pultu kabiny, proto bylo logické, že úkol zkonstruovat simulátor Vostoku padne na něj a jeho kolektiv.

Aparát s označením TDK-1 byl instalován přímo v prostorách laboratoře ve druhém patře Institutu, neobešlo se to ovšem bez lehce úsměvého problému. Když byl „šarik“, jak se kulaté kabině všeobecně přezdívalo, zdvihán jeřábem ze země, vyšlo najevo, že neprojde oknem. Darevskij neváhal a přikázal vybourat stěnu a okno rozšířit.

Při nácvicích Darevskij odmítal přítomnost skupiny vojenských lékařů, obával se jejich rušivého vlivu na proces simulace, který v té době neměl v Sovětském svazu obdoby. Přítomen byl tedy krom personálu jeho laboratoře vždy jen jeden lékař. Již dříve zmíněný Mark Gallaj se chopil vypracování výcvikové osnovy a dohlížel na průběh nácviků. Bylo jeho zvykem každou simulaci začínat slovem „Поехали! (Jedeme!)“. Podle Gallajových slov kdysi jeho učitel létání stejně začínal výcvikové lety. Pokud ono slovo váženému čtenáři připadá jaksi povědomé, není to náhoda…

Ale právě simulátor se stal jednou z brzd programu. Záhy se ukázalo, že nelze vycvičit všech dvacet mužů na stejnou úroveň při omezeném objemu simulátorového času. Množství vybraných mužů se ukázalo v tomto případě být dvousečnou zbraní. Situace byla vyřešena v květnu 1960, kdy Koroljov, Kamanin a náčelník Střediska výcviku kosmonautů Jevgenij Karpov doporučili vybrat šestici kandidátů s nejlepšími předpoklady pro vykonání prvního pilotovaného letu. Výběr byl diktován nejen dosavadními výsledky při výcviku, ale také antropometrickými ukazateli. Tak se do první šestice nedostal například Boris Volynov, který měl příliš široká ramena, nebo Georgij Šonin, který byl zase příliš vysoký. Vladimir Komarov, jenž byl patrně nejschopnějším ze všech dvaceti mužů, nadto inženýrem a zkušebním pilotem, nebyl zařazen pro objevené nepravidelnosti srdečního rytmu.

30. května náčelník Střediska výcviku kosmonautů Jevgenij Karpov po konzultacích s vedením vzdušných sil vybral šestici posluchačů, z jejichž středu měl vzejít první muž, který se podívá za hranice atmosféry (pokud ovšem Američané neuskuteční svůj let dříve). Do „Vedoucí šestky“, jak byla tato skupina označována, byli nominováni Gagarin, Kartašov, Nikolajev, Popovič, Titov a Varlamov. Vedoucí šestka měla napříště prioritu při využívání všech zdrojů Střediska včetně simulátorů a dalších zařízení. Netrvalo však dlouho a personální složení úderného předvoje oddílu sovětských kosmonautů se mělo poměrně výrazně změnit…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://russian7.ru/wp-content/uploads/2019/04/774-2.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:%D0%AF%D0%B7%D0%B4
%D0%BE%D0%B2%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9_%D0%92_%D0%98.jpg
(kredit: Elena.Yazdovskaya)
https://cosmos.vdnh.ru/upload/iblock/370/o0.jpg (kredit: CPK J. A. Gagarina)
foto: Daniela Jurisová
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB
:%D0%93%D0%B0%D0%BB%D0%BB%D0%B0%D0%B9,_%D0%9C%D0%B0%D1%80%D0%BA_
%D0%9B%D0%B0%D0%B7%D0%B0%D1%80%D0%B5%D0%B2%D0%B8%D1%87.jpg