Ať už se s tím smiřujeme lehce, nebo nikoli, faktem je, že náš svět postupně opouštějí tváře, které jsou nerozlučně spjaty s počátky cest člověka do vesmíru. Je to přirozené a nelze to změnit, přesto například v případě amerických astronautů již nezbývá mnoho těch, kdo by pamatovali pionýrské doby pronikání člověka do kosmického prostoru. Z programu Mercury již nezůstal žádný astronaut, těch, kteří létali v Gemini zbývalo do minulého týdne jen šest a astronautů z dob Apolla bychom ještě minulý týden napočítali pouhých třináct. Od té doby se ale tato statistika opět o něco změnila, na poslední let nastoupil veterán Gemini a Apolla, muž, který se prosadil nejen jako testovací pilot a astronaut, ale také jako manažer lunárního programu Apollo v letech 1969-72. Řady těch, kteří tenkrát „byli u toho“, opustil legendární Jim McDivitt…

Jim McDivitt přišel na svět 10. června 1929 v Chicagu, nicméně velmi záhy jeho rodina přesídlila do Kalamazoo v Michiganu. Tady Jim získal základní vzdělání a absolvoval také střední školu. Bystrý a talentovaný mladý muž viděl jako logickou další cestu studium na vysoké škole, jenže zde narazil na malý problém: peníze. Těch se mu pro další studium nedostávalo, proto musel své angažmá na univerzitě odložit a najít si práci. Po roce nastoupil na Jackson Junior College, postup na University of Michigan, kde chtěl studovat letecké inženýrství, však musel opět odložit. Důvod? Opět nedostatek financí.

Už podruhé si musel Jim hledat práci, která mu měla zajistit dostatečný finanční polštář pro absolutorium bakalářského oboru. Ale ani nyní všechno nešlo podle původního záměru. McDivitt měl nastoupit do práce v pondělí 26. června 1950. Jenže den předtím, v neděli 25. června, vypukla válka v Koreji. Jimovi bylo dvacet let a velmi rozumně usoudil, že se mu rozhodně nevyhne vojenský odvod. Rozhodl se proto, že se do armády přihlásí dobrovolně a nechá se naverbovat do Air Force.

V lednu 1951 se tak James McDivitt stává příslušníkem vzdušných sil. Přestože předtím nikdy neseděl v letadle, vzduch jej lákal, a tak zkusil štěstí a přihlásil se do pilotního výcviku v rámci programu mladých kadetů. Byl přijat a odvelen k výcvikové peruti na základně Williams AFB v Arizoně. Záhy se ukázalo, že má pro létání přirozený cit a na sólový let byl připuštěn jako první ve své třídě. Pilotní křidélka získal v květnu 1952 a následně v listopadu téhož roku úspěšně absolvoval střelecký kurz. Další zastávka – Korea.

North American F-86 Sabre. Na stejném typu letounu létal i Jim.
Zdroj: commons.wikimedia.org

Na bojiště Jim dorazil na konci roku 1952 a jeho novým domovem se stala 35. stíhací-bombardovací peruť. V jejích řadách McDivitt absolvoval 145 bojových letů na legendárních strojích F-80 Shooting Star a F-86 Sabre. Bohužel, jeho konto sestřelů zůstalo prázdné, a to i přes veškerou snahu včetně porušení příměří. Skutečně, podle Jimových vzpomínek měli piloti povoleno létat ještě dvanáct hodin poté, co 27. července 1953 v deset hodin večer příměří vstoupilo v platnost. Sám McDivitt provedl svůj poslední bojový let kolem půlnoci místního času, nicméně ani nyní nedostal šanci změřit síly s nepřátelskými stroji.

Po návratu do USA v září 1953 McDivitt v řádách USAF zůstal a působil v 19. stíhací peruti na AFB Dow v Maine. Jeho kariéra se vyvíjela velmi slibně, v listopadu 1954 nastoupil na Advanced Flying School na AFB Tyndall, aby se v červenci následujícího roku mohl přemístit na AFB McGuire v New Jersey, kde se vypracoval až na velitele letky. Ani soukromý život pro něj nebyl statický. Po návratu z Koreje poznal mladou dívku jménem Patricia Ann Haas a v červnu 1956 měl mladý pár svatbu. Manželé McDivittovi postupně přivedli na svět čtyři potomky, dva syny a dvě dcery.

Jim měl nyní několik možností, kam se ubírat dál. Jako pilot USAF mohl dokončit svůj závazek a pak měl volné pole působnosti třeba jako pilot aerolinií. Jeho ambice však neměly výhradně pilotní zaměření. Jim měl v úmyslu dokončit, co před Korejskou válku začal a doplnit si vzdělání.

V červnu 1957 nastoupil v rámci programu, v němž letectvo platilo perspektivním kádrům vzdělání, na University of Michigan, aby mohl konečně získat bakalářský titul. To se mu podařilo v roce 1959 – jako nejlepšímu studentovi třídy. Podle všeho byl Jim předurčen k velkým věcem. To chtěl stvrdit přihláškou na magisterské studium, to však letectvo zamítlo a místo toho jej chtělo přemístit na Wright-Patterson AFB jako projektového inženýra. Podle McDivittových slov to bylo to poslední, o co by stál.

TPS, třída 59C. McDivitt je v zadní řadě čtvrtý zleva, po jeho pravici Ed White.
Zdroj: tumblr.com (kredit: USAF Academy/NASA)

V té době byl jeho spolužákem a také sousedem jistý Edward White, jenž zrovna v tu dobu nastupoval do školy testovacích pilotů TPS (Test Pilot School) na bájné základně Edwards AFB. V případě Whita trvalo dva roky, než letectvo „přežvýkalo“ všechny náležitosti a vyzvalo jej k nástupu na Edwards. McDivitt si řekl, že by nebylo od věci zkusit totéž a očekával tradiční několikaleté kolečko podávání žádostí, písemností a čekání. Ke svému velkému překvapení mu pouhé dva týdny poté, co odeslal svou žádost, přišla odpověď: je přijat do kurzu 59C! Už jsem říkal, že Jim byl evidentně předurčen k velkým věcem?

Po absolutoriu školy testovacích pilotů TPS, kde opět patřil k nejlepším (překvapuje to ještě někoho?), se jeho výkonům dostalo ocenění v podobě nabídky na Edwards zůstat a působit zde ve funkci testovacího pilota. Jim popisoval následující roky jako nejlepší období svého života, nicméně jeho nadřízení měli v úmyslu mu jeho selanku překazit.

V té době letectvo transformovalo TPS na ARPS – Aerospace Research Pilot School, tedy instituci, ve které měli příslušníci USAF získat základy znalostí a dovedností pro expanzi do vesmíru. McDivittovi bylo nabídnuto, aby do školy s novým kurikulem nastoupil, jenže Jimovi se to pranic nelíbilo. Jeho jediným snem bylo pilotovat nejmodernější letadla a o další vysedávání ve školních škamnách neměl zájem. Vojenský svět však funguje trochu jinak než ten civilní, a tak dostal milý Jim nástup do školy rozkazem. Stal se tak prvním žákem ARPS.

Na začátku roku 1962, s diplomem z ARPS v kapse, byl McDivitt na roztrhání. Měl nabídku stát se jedním z čekatelů na místo mezi piloty legendárního stroje X-15, další nabídka jej mohla nasměrovat na program Dyna Soar a jen tak mimochodem dostal také nabídku na místo projektového důstojníka programu nového stíhacího letounu F-4. McDivitt se na to rozhodl jít od lesa. Nejprve se na vlastní oči přesvědčil, v jaké fázi se nachází program Dyna Soar. Z jeho pohledu to byl ztracený případ – neuskutečnitelný projekt. Angažmá v Dyna Soar by bylo bývalo ztrátou času.

McDivitt se přesto rozhodl sedět na dvou židlích. Vzal místo v programu F-4 a současně v rámci Manned Spacecraft Operations Branch čekal na příležitost zalétat si v X-15. Během čekání mohl alespoň okusit trochu vzrušení z tohoto programu jako „chase pilot“, tedy pilot jednoho z doprovodných letounů, které X-15 doprovázely při všech letech.

V létě 1962 byl Jim vybrán, aby v rámci výměnného programu odjel na měsíc do Francie a tam testoval francouzské letouny. Ještě předtím mu jeho šéf mezi řečí zmínil, že NASA vypsala výzvu v rámci druhého výběru do oddílu amerických astronautů. Neměl by Jim zájem se výběru zúčastnit? Jeho odpověď zněla: „Rozhodně ne!“

Jenže po několika týdnech se mu celá věc rozležela v hlavě a začal cítit, že by měl letectvu trochu oplatit příležitosti, které mu v průběhu času přineslo a reprezentovat jej v prestižním programu kosmických letů NASA. Po rozhovoru s Bobem Whitem, pilotem X-15, který Jima původně sám vybral jako svého potenciálního nástupce, se nakonec McDivitt rozhodl výběru zúčastnit. Problém byl ovšem v tom, že v té době už bylo skoro dva měsíce po termínu pro doručení přihlášek kandidátů z řad letectva. Slovo Boba Whita však mělo v Pentagonu velkou váhu, a tak byla Jimova přihláška přimíchána mezi ostatní (nebyl v tomto ohledu sám, například Neil Armstrong, který se účastnil stejného výběru, podal přihlášku také po termínu).

McDivitt tak mohl projít náročným kolečkem testů a pohovorů, na jehož konci byla vybrána devítka novopečených astronautů NASA. A jméno Jima McDivitta bylo mezi nimi! Člověku se už ani nechce opakovat onu větu o McDivittově předurčení k velkým věcem…

The New Nine. Údajně nejschopnější a nejbystřejší skupina, jakou kdy NASA najala…
Zdroj: collectspace.com (kredit: NASA)

17. září 1962 byla „The New Nine (Nová devítka)“, jak sami sebe noví astronauti označovali, představena veřejnosti. Mnozí tuto devítku mužů, ve které se McDivitt sešel s Armstrongem, Bormanem, Conradem, Lovellem, Seem, Staffordem, Whitem a Youngem, označují za nejschopnější skupinu, jakou kdy NASA vybrala. Stejně jako u jejich předchůdců, také členové New Nine si krom dalších povinností vzali na starost jednu specializaci, v jejímž rámci působili jako prostředník mezi konstruktéry a kontraktory na jedné straně a svými kolegy na straně druhé. McDivittovi připadlo navádění a navigace, jinými slovy hlavně navigační počítače, software, palubní teleskop a podobně. V programu Gemini a posléze i Apollo se tak stal mluvčím astronautů v tomto oboru a během svých dvou misí nabyté zkušenosti a praxi samozřejmě využil.

Na svou premiéru v kokpitu kosmické lodi nemusel McDivitt čekat příliš dlouho. V červenci 1964 byla oznámena nominace na druhý pilotovaný let Gemini, misi GT-4. Velitelem hlavní posádky byl Jim McDivitt, který se stal prvním nováčkem velícím vícečlenné posádce (opět předurčení k velikým věcem?). Jeho parťákem byl Edward White, ten samý Ed White, který byl kdysi jeho sousedem a s nímž se setkal i ve škamnách TPS.

Celá mise byla míněna zejména jako lékařský experiment, mělo jít o první (na tu dobu) dlouhotrvající let v podání NASA. Do té doby nejdelší americkou misi provedl v roce 1963 Gordo Cooper při letu Mercury MA-9, který trval zhruba 34 hodin. Nyní se měli astronauti vydat na cestu dlouhou celé čtyři dny. Krom toho se posádka měla pokusit o přiblížení k druhému stupni jejich nosné rakety Titan II GLV. Tak trochu stranou zájmu médií stál jeden z dalších bodů programu, kterým byla SEVA, tedy poloviční výstup do prostoru mimo loď, při němž se měl Ed White po otevření příklopu nad svou hlavou postavit v křesle a vysunout se horní částí těla mimo kabinu.

Plány na opatrnou SEVA vzaly zasvé v březnu 1965, tedy zhruba tři měsíce před startem. Během mise Voschod-2 se sovětský kosmonaut Alexej Leonov stal prvním člověkem, který vystoupil mimo bezpečí své lodi, navíc jeho výstup byl kompletní, nejen pouze poloviční. Do letového plánu GT-4 byla tedy zakomponována Whitova vycházka se vším všudy, včetně testu HHMU, jakési pistole, která mu měla pomáhat manévrovat v prostoru.

Posádka Gemini IV, Jim McDivitt a Ed White
Zdroj: commons.wikimedia.org

3. června se Titan s kabinou Gemini IV vydal na cestu vzhůru a oba astronauti definitivně získali kosmické ostruhy, když se o necelých šest minut později jejich loď oddělila od druhého stupně nosiče. Ovšem hned zkraje čekalo dvojici nepříjemné překvapení. Když se McDivitt snažil loď přiblížit k vyhořelému stupni rakety, zdálo se, že před ním onen stupeň uhýbá a místo toho, aby se k němu Gemini přibližovala, opak byl pravdou. Posléze vyšlo najevo, že za to mohlo několik faktorů, hlavně ale ten s názvem „orbitální mechanika“, která v té době ještě nebyla dokonale pochopena.

Co se ovšem povedlo na jedničku, to byl Whitův výstup do volného prostoru. McDivitt jej jistil ze svého sedadla, nicméně věděl, že kdyby se jeho parťákovi něco stalo, jen těžko by mu mohl skutečně pomoci. Naštěstí to však nebylo zapotřebí po 23 minutách byla první americká EVA minulostí.

Zbytek letu pak byl doslova antiklimaktický a víceméně šlo jen to, aby oba astronauti vydrželi stísněné podmínky v kabině. Nuda byla jen občas narušována experimenty a o největší vzrušení se postaraly manželky obou mužů, které druhý den letu zavítaly do řídicího střediska (mimochodem – poprvé bylo využito zbrusu nové centrum řízení letů v Houstonu), aby mohly se svými choti chvíli pohovořit prostřednictvím rádia.

McDivitt během letu Gemini IV
Zdroj: commons.wikimedia.org

Paradoxně jediná větší závada během letu se týkala kusu vybavení, které měl McDivitt v kompetenci – službu vypověděl navigační počítač. Krom jiného to znamenalo, že místo řízeného sestupu atmosférou se bude muset Gemini IV spolehnout na neřízený balistický sestup, a tedy na méně přesné přistání. Let McDivitta a Whita skončil 4 dny, 1 hodinu, 56 minut a 12 sekund po startu šplouchnutím do Atlantiku.

Po návratu McDivitta čekalo přeřazení do skupiny astronautů, kteří se měli věnovat programu Apollo. Jim byl pověřen velením záložní posádky letu AS-204, tedy prvního pilotovaného Apolla. Jenže věci se začaly zamotávat. Nejprve byl zrušen původně plánovaný druhý pilotovaný let Apolla v původně zamýšlené formě. Měl jej se svým týmem provést Wally Schirra, a mělo se jednat o pouhou repetici letu Apolla 1. Druhý let měl nyní nově být testem lunárního modulu na orbitální dráze, přičemž podle kritérií šéfastronauta Deke Slaytona jej nemohla provést Schirrova posádka, neboť její pilot velitelského modulu Donn Eisele neměl zkušenost s rendezvous s jiným strojem na oběžné dráze. Zato McDivittův pilot velitelského modulu Dave Scott již tuto proceduru na orbitě absolvoval v rámci letu Gemini VIII. Navíc byl McDivitt se svým týmem pro let tohoto typu Slaytonem vytipován už přes rok předem, proto bylo rozhodování snadné. Jim se spolu s Dave Scottem a Rustym Schweickartem ke konci roku 1966 stali hlavní posádkou chystaného letu AS-205, tedy Apolla 2. Ovšem 27. ledna 1967 se vše do základů změnilo.

Toho dne přišla při bleskovém požáru na startovní rampě 34 na Cape Canaveral o život posádka Apolla 1 Gus Grissom, Ed White a Roger Chaffee. Pro McDivitta to znamenalo nejen ztrátu přátel, ale také nejistotu ohledně dalšího angažmá. Lety byly pochopitelně pozastaveny a program prodělával náročnou a bolestivou proměnu.

Posádka Apolla 9: (zleva) McDivitt, Scott, Schweickart
Zdroj: commons.wikimedia.org

V listopadu téhož roku pro Jima skončilo období čekání, když byl on a jeho tým jmenováni coby hlavní posádka Apolla 8. Jejich úkol zůstal stejný: otestovat lunární modul na orbitální dráze. Na misi Apollo 8 však McDivitt a jeho posádka neodstartovali. V létě 1968 totiž přišla velká rošáda týkající se letu Apolla bez lunárního modulu k Měsíci. Management programu tak hodlal vyplnit nepříjemnou proluku způsobenou zpožděním při stavbě a testování lunárního modulu. V prosinci se tak měla k Měsíci vydat trojice astronautů, přičemž tato mise by nesla pojmenování Apollo 8.

Slayton McDivittovi sdělil, že na tento let má v plánu jmenovat posádku Franka Bormana a nikoli tu McDivittovu, která měla být logicky na řadě. Slayton měl pro své rozhodnutí silné argumenty. Jimova posádka byla v tu dobu až po uši ponořena do nácviku s lunárním modulem, a navíc ambiciózní muž, jakým McDivitt byl, si nemohl nechat ujít inaugurační let zcela nového stroje.

Došlo tak k přejmenování a posunutí termínu startu McDivittovy posádky. Nově byl start Apolla 9, jak se nyní mise nazvala, naplánován na 28. únor. Několik dní předtím ale u McDivitta lékaři zjistili nárůst počtu bílých krvinek, což mohlo indikovat počínající nachlazení. Proto byl termín startu o pár dní posunut a gigantický Saturn V s Apollem 9 na špici odstartoval až 3. března.

McDivitt a Schweickart během výcviku v simulátoru lunárního modulu
Zdroj: commons.wikimedia.org

Třetí letový den se McDivitt se Schweickartem přesunuli do lunárního modulu Spider, aby jej oživili a provedli naplánované testy motoru přistávacího stupně. Schweickart však po chvíli začal zvracet. Stal se obětí SAS, tedy Space Adaptation Syndrome, který by se dal česky popsat jako kosmická kinetóza. To znamenalo zásadní úpravu letového plánu, Schweickart měl totiž další den provést náročnou EVA s přestupem z lunárního modulu do velitelského modulu vnějškem. Nyní však tento plán McDivitt ze své pozice velitele vetoval. Kdyby Schweickart začal během výstupu zvracet do helmy, mohlo by to v krajním případě skončit i jeho smrtí. Druhý den se však nešťastný Rusty probudil se zcela normálními pocity, proto mohla jeho vycházka, byť ve výrazně osekané podobě uskutečnit.

Pátý den letu se pak odehrál vrchol celé mise. McDivitt se Schweickartem odpojili lunární modul od mateřské lodi a stali se tak prvními lidmi, kteří se ve vesmíru pohybovali na palubě stroje, jenž nebyl schopen návratu do atmosféry. Přes „porodní problémy“ předchozích měsíců a let si „Spider“, jak byl modul pojmenován, vedl naprosto dokonale a během samostatného letu se s ním astronauti vzdálili na 180 kilometrů od mateřské lodě. Otestovali jak motor přistávacího stupně, tak i motor stupně vzletového a po šesti hodinách a 22 minutách samostatného letu se Spider opět připojil k mateřské lodi „Gumdrop“ s čekajícím Dave Scottem. Zbytek letu rovněž nepřinesl žádná větší překvapení a 13. března dosedl velitelský modul na hladinu Atlantického oceánu po misi trvající 10 dní, 1 hodinu a 54 sekund.

Jim během letu Apolla 9
Zdroj: commons.wikimedia.org

Letem Apolla 9 se McDivittův účet s vesmírem uzavřel. Podle svých slov již neměl šanci na to, aby stanul na Měsíci jako první, a druhé místo jej nezajímalo. Navíc se o něj začalo zajímat letectvo s tím, že by jeho velitelé byli rádi, kdyby se Jim vrátil do aktivních řad ve vysoké funkci, bylo mu mimo jiné nabídnuto vedení programu vojenské orbitální stanice MOL. A navíc tady byla lehká facka do tváře v podobě zařazení do posádky Apolla 13.

Původně s Jimem demiurg personálního složení posádek Deke Slayton počítal jako s velitelem Apolla 13. Jenže v březnu 1969 se do letového statusu po několika letech vrátil Alan Shepard, první Američan ve vesmíru a Slaytonův přítel. Nesmírně ambiciózní Shepard požádal Slaytona o místo v nejbližší volné misi a Slayton mu obratem vyhověl. Nejbližší volná mise bylo Apollo 13. McDivitt v ní měl nově figurovat v roli pilota lunárního modulu. Jenže pro Jima, zvyklého na velitelské křeslo, to byla asi poslední kapka. Navíc měl za to, že Shepard není dostatečně připraven, a navíc si neodkroutil svůj díl práce v záložních posádkách.

Jimovo směřování bylo překvapivé. Mohl za ně rozhovor s Georgem Lowem, manažerem programu Apollo. Ten se Jimovi svěřil, že v této pozici setrvá pouze do prvního přistání na Měsíci. Potom odejde a rád by za sebe měl adekvátní náhradu. A Jim by byl přesně tím, kdo by mohl program převzít po něm. A tak se McDivitt stal v květnu 1969 nejprve manažerem lunárních přistávacích operací, což byl uměle vytvořený post nutný proto, aby předání agendy proběhlo co možná nejvíce hladce, a od srpna převzal otěže programu se vším všudy.

McDivitt v roce 1971
Zdroj: commons.wikimedia.org

Jedním z jeho prvních vážných manažerských rozhodnutí bylo, jak později se smíchem vzpomínal, povolení startu Apolla 12 v krajně nepříznivém počasí, což vyústilo ve dvojitý zásah rakety bleskem. Doba, kdy McDivitt „šéfoval“ programu, však byla i přes toto zaškobrtnutí nebývale úspěšná a Jim si vydobyl statut velmi uznávaného, ctěného a ceněného manažera.

V červnu 1972, po úspěšné misi Apollo 16, Jim na svou pozici rezignoval a odešel jak z řad NASA, tak z řad USAF. Přijal nabídku společnosti Consumers Power Company na funkci výkonného viceprezidenta. O dva roky později přestoupil na podobnou funkci do firmy Pullman Inc. V roce 1981 pak přišel poslední přestup – do firmy Rockwell International (dnes součást kolosu Boeing), kde zastával pozici staršího viceprezidenta pro vládní a mezinárodní operace. Této firmě zůstal McDivitt naprosto věrný až do roku 1995, kdy odešel na penzi.

To samé se však nedá říci o jeho vztahu k manželce Pat. Během let se postupně začali jeden druhému odcizovat a v roce 1985 jejich manželství skončilo rozvodem. Záhy se však na obzoru objevila další dáma jménem Judith Ann Odell, s níž se Jim oženil ve stejný rok, kdy se rozvedl s Pat. Krom nové manželky se tak stal nevlastním otcem dvou potomků, které měla Judith z prvního manželství.

Na penzi se Jim mohl věnovat svému milovanému golfu, rybaření, lovu, činný byl také v organizacích sdružujících testovací piloty a věnoval se i mezinárodním vztahům. Vždy dobře naladěný a se svým suchým smyslem pro humor nebyl přes své barvité a fenomenální curriculum vitae odtažitý nebo povýšený. Na své okolí působil jako chlapík, který nemá zapotřebí hrát si na povýšenou celebritu.

O to smutnější pak byla zpráva, že 13. října 2022 odešel ve věku 93 let z tohoto světa. Zemřel ve spánku, v kruhu rodiny a nejbližších. Svět tak přišel o dalšího z průkopníků kosmonautiky a na nebi přibyla další pomyslná hvězda mezi těmi, které připomínají muže a ženy, jež nám pomáhali prošlapávat cestu do vesmíru…

Muž, který byl předurčen k velkým věcem… Ale současně neztratil nic ze své lidskosti – Jim „Jimbo“ McDivitt.
Zdroj: reddit.com (kredit: NASA)

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:James_A._McDivitt_portrait.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:F-86_Sabre_hertiage_flight.jpg
https://www.tumblr.com/moonwatchuniverse/188741237076/celebrating-75-years-united-states-air-force-test (kredit: USAF Academy/NASA)
http://www.collectspace.com//review/heng44_potw/63a_63-AT-294color.jpg (kredit: NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Gemini_4_McDivitt_and_White_with_training_plans.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:James_McDivitt_aboard_Gemini_4_spacecraft.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_9_prime_crew.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Fish-eye_view_of_Lunar_Module_Mission_Simulator.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:AS09-20-3154_-_Apollo_9_-_Apollo_9_Mission_image_-_James_A._McDivitt_-_NARA_-_16672961.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jim_McDivitt_in_1971.jpg
https://www.reddit.com/r/funny/comments/69y04c/astronaut_jim_mcdivitts_1965_nasa_portrait_hits/ (kredit: NASA)