sociální sítě

Přímé přenosy

PSLV-XL (Proba-3)
00
DNY
:
00
HOD
:
00
MIN
:
00
SEK

krátké zprávy

Anduril

Společnost Anduril získala zakázku od U.S. Space Force za 99,7 milionů dolarů na modernizaci Space Surveillance Network (SSN), využívající umělou inteligenci ke zvýšení povědomí o vesmírné doméně a detekci hrozeb.

Shijian-19

Čína testovala malý flexibilní, rozšiřitelný modul na oběžné dráze během nedávné mise Shijian-19. CAST uvedla, že modul je během startu ve složeném stavu a po dosažení oběžné dráhy se nafoukne.

Dish Network

Společnost DirecTV upouští od plánů na koupi Dish Network kvůli neúspěšné nabídce na výměnu dluhu. Odprodej Dish DBS by pomohl mateřské společnosti EchoStar zaměřit se na rostoucí podnikání v oblasti družicové a pozemní komunikace.

Cuantianhou

Společnost Space Transportation se sídlem v Pekingu plánuje na druhou polovinu roku 2025 první test svého prototypu znovupoužitelného kosmického letounu Cuantianhou. Společnost vystavila model Cuantianhou na výstavě Space Tech Expo Europe v Brémách.

Americké vesmírné síly

Americké vesmírné síly se připravují na zpoždění vynášení klíčových nákladů národní bezpečnosti na palubě rakety Vulcan od společnosti ULA. Uvedl to generálporučík Philip Garrant, šéf Velitelství vesmírných systémů vesmírných sil.

Lunar Outpos

Společnost Lunar Outpos oznámila 21. listopadu, že podepsala dohodu se SpaceX o použití kosmické lodi Starship pro přepravu lunárního roveru Lunar Outpost Eagle na Měsíc. Společnosti nezveřejnily harmonogram spuštění ani další podmínky obchodu.

Naše podcasty

Doporučujeme

Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.

Poděkování

Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!

Co nám může sonda Planck prozradit o velikosti a tvaru vesmíru?

Sonda Planck

V loňském roce se kosmologie dostala i do prostředí sdělovacích prostředků a sociálních sítí. O odborných tématech souvisejících s naším vesmírem najednou debatovali i běžní lidé na internetu. A není divu, francouzsko-německá skupina kosmologů uveřejnila vědeckou studii, která se na základě analýzy dat ze sondy Planck snaží vyřešit záhady, které fyziky i veřejnost zajímají velmi dlouho. Jak velký je náš vesmír? A jaký má tvar? Pokud vás zmíněný výzkum minul, odpovědi jsou možná poněkud překvapivé. Jak jsou však dané výsledky relevantní? Je skutečně na místě jejich velmi odvážná interpretace, které se dopouštěla řada diskutujících v internetových diskuzích?

Reliktní záření

Reliktní záření
Reliktní záření
Zdroj: https://miro.medium.com/

Když byl vesmír starý jen asi 380 000 let, oddělilo se od látky reliktní záření. Přestože teoreticky můžeme nahlédnout i do výrazně dřívějších fází vývoje vesmíru pozorováním reliktních neutrin a reliktních gravitačních vln, zatím umíme detekovat pouze reliktní záření. To nám může poskytnout množství důležitých informací o vesmíru starém 380 000 let a také o množství důležitých kosmologických parametrů našeho vesmíru. Teplota reliktního záření v době jeho oddělení byla 3000 K, nacházelo se tedy ve viditelné části elektromagnetického spektra. Postupně však chladlo a dnes je jeho teplota pouhých 2,7 K. Chceme-li jej pozorovat, musíme se podívat do mikrovlnné a infračervené části spektra.

Původně bylo reliktní záření předpovězeno v roce 1948, posléze znovu v 60. letech a krátce na to, v roce 1964, také objeveno fyziky Arno Penziasem a Robertem Wilsonem. Nicméně mikrovlnné ani infračervené záření neproniká atmosférou Země příliš dobře. Proto se reliktní záření pozoruje buď v polárních či pouštních oblastech, kde je suchý vzduch a vyšší nadmořská výška, na sondážních raketách a balonech, či nejlépe v kosmickém prostoru.

Sonda Cosmic Background Explorer.
Sonda Cosmic Background Explorer.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

Právě proto se do vesmíru vydalo několik sond, které měly tento mimořádně zajímavý fenomén prozkoumat. Jako první do kosmu odstartovala sovětská družice Prognoz 9 s experimentem RELIKT-1, následovaly americké COBE a WMAP, evropská Planck a koncem tohoto desetiletí na ně naváže japonská družice LiteBIRD. O většině těchto sond jsme již hovořili v minulém příspěvku o historii kosmologie. Dnes nás bude zajímat zejména sonda Planck a ještě konkrétněji jeden mimořádně zajímavý vědecký výsledek, který na základě jejího pozorování vznikl.

Sonda Planck

Dva technici v ochranných oblecích tankují hydrazin do teleskopu Planck
Dva technici v ochranných oblecích tankují hydrazin do teleskopu Planck
Zdroj: http://sci.esa.int/

Po úspěších sovětské mise Prognoz 9 a americké COBE se začala o svoji vlastní observatoř k pozorování reliktního záření zajímat také Evropská kosmická agentura (ESA). Projekt družice pojmenované později po slavném německém fyzikovi Maxi Planckovi započal roku 1996 v rámci programu Horizon 2000. Planck byl postaven ve Francii v Cannes společností Thales Alenia Space, která vyvinula také servisní modul, podobný modulu teleskopu Herschel, s nímž měl společný základ. Kromě Evropy měli na sondě podíl také Američané. V Jet Propulsion Laboratory (JPL) zkonstruovali některé díly vědeckých přístrojů a také části chladícího zařízení.

Sonda samotná měla na výšku asi 3 metry, rozměr primárního zrcadla činil 150 na 190 cm. Na rozdíl od WMAP disponoval Planck pouze jedním primárním zrcadlem, měření z odlišných směrů oblohy probíhala díky rotaci sondy kolem své osy.

Technický popis sondy Planck
Technický popis sondy Planck
Zdroj: https://wiki.cosmos.esa.int/

Ještě v době činnosti americké sondy WMAP v květnu 2009 vynesla Planck do kosmického prostoru raketa Ariane 5. Start z Kourou ve Francouzské Guyaně naštěstí proběhl úspěšně a Planck tak mohl zahájit několikatýdenní přelet. Manévr umisťující sondu na oběžnou dráhu kolem bodu L2 soustavy Slunce–Země, kde měla strávit nejméně dalších 15 měsíců, byl dokončen začátkem července 2009.

Doba pozorování se nakonec protáhla až 53 měsíců, neboť Planck fungoval nadmíru dobře a také zásoba chladícího média vydržela déle než se původně myslelo. Nakonec byla sonda deaktivována až 23. října 2013. Mezitím však stihla provést řadu zajímavých pozorování. K tomu byla vybavena dvěma přijímači, nízkofrekvenčním a vysokofrekvenčním, které společně pokrývaly dosti široký rozsah kmitočtů a mohly poskytnout komplexní obrázek o klíčových tématech, která si vědci přáli studovat.

Ohnisko sondy Planck. Uprostřed malé vysokofrekvenční antény, na okraji větší nízkofrekvenční antény.
Ohnisko sondy Planck. Uprostřed malé vysokofrekvenční antény, na okraji větší nízkofrekvenční antény.
Zdroj: https://cdn.sci.esa.int/

Nízkofrekvenční přijímač (NFI) pracoval ve třech frekvenčních pásmech, které pokrývaly oblast od mikrovlnného po infračervenou část spektra. Přístroj NFI byl chlazen na teplotu asi 20 K běžným izotopem helia 4He, jehož zásoba stačila až do konce mise v říjnu 2013. Sonda ovšem nesla také vysokofrekvenční přijímač (HFI), který měl k dispozici šest frekvenčních pásem a byl chlazen vzácným izotopem helia 3He. Tento systém umožnil Plancku dosáhnout teploty pouhých sto milikelvinu (0,1 K), tedy desetinu stupně nad absolutní nulu. Díky heliu 3He byla observatoř Planck mezi roky 2009 a 2012 nejchladnějším známým objektem v kosmickém prostoru. Zásoby 3He ovšem došly v lednu 2012, proto bylo od té doby možné provádět pouze některá měření.

Ale i tak vydrželo helium oproti původnímu plánu výrazně déle, sonda tedy mohla udělat pět celých přehlídek oblohy místo dříve zamýšlených dvou. Navíc získala přesnější výsledky než WMAP, pracovala totiž v devíti frekvenčních pásmech oproti pěti u WMAP. A disponovala i přesnějšími přístroji s možností třikrát vyššího úhlového rozlišení a dokonce desetkrát lepším určením teploty. Detektory Plancku také dokázaly pozorovat nejen intenzitu reliktního záření, ale i jeho polarizaci.

A celooblohová mapa polarizace reliktního záření. Tato z mise Planck. Detailní měření by ovšem měla provést především sonda LiteBIRD.
A celooblohová mapa polarizace reliktního záření. Tato z mise Planck. Detailní měření by ovšem měla provést především sonda LiteBIRD.
Zdroj: https://planck.ipac.caltech.edu/

Cílem pozorování nebylo ovšem jen reliktní záření, ale rovněž sledování objektů v Mléčné dráze, výzkum galaxií nebo aktivních galaktických jader. V neposlední řadě sonda sledovala velmi vzdálené zárodky hvězd a galaxií v infračerveném spektru a objevovala daleké kupy galaxií pomocí Sunjajevova–Zeldovičova jevu. Ten využívá pozorování vzájemné interakce fotonů reliktního záření s vysoce energetickými elektrony (například právě v horkém plynu kup galaxií).

Úhlové spektrum anizotropií reliktního záření. Zelená křivka představuje předpověď současného kosmologického modelu, červené body výsledky sondy Planck včetně chyb měření. Z výšky a vzájemných poloh jednotlivých píků se určují klíčové kosmologické parametry našeho vesmíru.
Úhlové spektrum anizotropií reliktního záření. Zelená křivka představuje předpověď současného kosmologického modelu, červené body výsledky sondy Planck včetně chyb měření. Z výšky a vzájemných poloh jednotlivých píků se určují klíčové kosmologické parametry našeho vesmíru.
Zdroj: https://sci.esa.int/

Nás však pochopitelně zajímají především výsledky kosmologické. Dnes běžně udávané číslo věku vesmíru – 13,8 miliardy let vychází právě z pozorování Plancku. Přesná hodnota činí 13,799 miliard let, přičemž reliktní záření se oddělilo od látky 380 000 let po počátku, což je nejranější fáze vývoje našeho kosmu pozorovatelná v elektromagnetickém spektru. Rudý posuv reliktního záření činí 1 090, vzpomeňte si přitom na skutečnost, že rudý posuv nejvzdálenějších galaxií se pohybuje kolem 11. Přitom reliktní záření je vzdálené 13,79 miliard světelných let a zmíněné galaxie asi 13,39 miliardy světelných let.

Rovněž díky této sondě známe přesný poměr různých složek vesmíru. Dominantní je pochopitelně temná energie s 69,4 % hmoty–energie vesmíru, zbylých 30,6 % potom připadá na hmotu, z čehož je 4,8 % běžné baryonové hmoty a 25,8 % temné hmoty. Hubbleova konstanta určující rychlost vzdalování galaxií je určena na 67,7 (km/s)/Mpc.

Složení vesmíru podle sondy Planck.
Složení vesmíru podle sondy Planck.
Zdroj: https://www.nist.gov/

Celkově lze považovat misi sondy Planck za mimořádně úspěšnou. Nejen, že nám upřesnila mnoho našich poznatků o vesmíru, ale poskytla též další důkazy pro Lambda–CDM model, současnou verzi teorie velkého třesku. Vzhledem k tomu lze snadno pochopit, že dva klíčoví vědci projektu Nazzareno Mandolesi z Itálie a Jean-Loup Puget z Francie se v roce 2018 podělili o Gruberovu cenu za kosmologii udílenou za objevy vedoucí k zásadnímu pokroku v našem chápání vesmíru. Ve stejném roce získal Jean-Loup Puget ještě Shawovu cenu za astronomii.

Význam reliktního záření pro kosmologii

Vizualizace celého pozorovatelného vesmíru, který má průměr 93 miliard světelných let. Mléčná dráha je uprostřed, ale i v plném rozlišení snímku je natolik malá, že není viditelná a splývá (mimo jiné) s větší kupou galaxií v Panně.
Vizualizace celého pozorovatelného vesmíru, který má průměr 93 miliard světelných let. Mléčná dráha je uprostřed, ale i v plném rozlišení snímku je natolik malá, že není viditelná a splývá (mimo jiné) s větší kupou galaxií v Panně.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/

Jak vznikl náš vesmír? Proč dnes vypadá tak jak vypadá? Takové otázky řeší odborníci již dlouhá staletí. Dlouhé tápání a stagnace ale díky rozboru reliktního záření vyústilo ve skokové zlepšení odpovědí na staré otázky. Některé problémy však zůstávají nevyřešeny a dokonce se je ani nikdo seriózně rozluštit nesnažil – až donedávna. Tak například se můžeme ptát jaký je tvar našeho vesmíru nebo pátrat po jeho velikosti. Víme, že průměr pozorovatelného vesmíru je 93 miliard světelných let, což je oblast odkud k nám stihlo přiletět záření. Dále za tzv. horizontem však vesmír pokračuje, existují zde další hvězdy, planety i galaxie. Pozorovat je však nemůžeme, navíc ani nevíme přesně jak velkou část vesmíru tato neviditelná oblast představuje. Avšak i v tomto případě by nám mohlo reliktní záření pomoci.

Už jsme si řekli, že teplota reliktního záření je 2,7 přesněji 2,73 Kelvinů, avšak jsou zde drobné odchylky. Tyto teplotní fluktuace známé také jako anizotropie reliktního záření jsou ovšem v řádu 10-5 K. Pokud tedy pozorujeme v reliktním záření teplejší či chladnější místa, rozdíl proti průměru je právě jen takto drobný. Nicméně existuje a to je pro nás zcela zásadní. Právě tyto anizotropie poskytují řadu klíčových dat o našem vesmíru.

Mapa reliktního záření pořízená sondou Planck
Mapa reliktního záření pořízená sondou Planck
Zdroj: https://www.esa.int/

Podíváme-li se na mapu teplotních fluktuací, nejlépe tu nejnovější z Plancku, můžeme si všimnout, že zde chybí oblasti o větších úhlových rozměrech, od určité velikosti příslušné fluktuace neexistují. To může mít celou řadu příčin. Jednou z nich je i konečná velikost vesmíru, jelikož právě v konečném vesmíru by se za konečnou dobu existence nestihly vytvořit v reliktním záření příliš velké anizotropie.

Detailní záběr na teplotní fluktuace reliktního záření.
Detailní záběr na teplotní fluktuace reliktního záření.
Zdroj: https://d2r55xnwy6nx47.cloudfront.net/

S podobnými úvahami však musíme zacházet extrémně opatrně. Neexistence úhlově rozměrných fluktuací je skutečnost, která může a nemusí být vysvětlena konečností vesmíru. To, že nepozorujeme velké fluktuace v reliktním záření nutně neznamená, že je vesmír konečný, neboť pro přítomnost pouze úhlově malých oblastí si lze představit i jinou příčinu. Pozorování z Plancku a dalších sond a experimentů lze hypoteticky interpretovat jako podporu pro tvrzení o konečnosti vesmíru, avšak ani v nejmenším to není dostatečný důkaz. Pořád tedy přichází v úvahu i možnost, že vesmír může být prostorově nekonečný, která je navíc podle současných kosmologických dat poměrně pravděpodobná.

Velikost vesmíru

Pokud jsme se výše zabývali problémem jakou velikost má náš vesmír jako celek a jaký je jeho tvar, musíme si připustit, že šlo prozatím o velmi akademickou otázku. Nad ní se sice dalo ve volných chvílích donekonečna debatovat, avšak výsledky takových hovorů pro praktický výzkum byly v podstatě nulové. V minulém roce však všechno změnili Ralf Aurich a Frank Steiner z univerzity v Ulmu a Thomas Buchert a Martin France z Lyonské univerzity, když publikovali zásadní a přelomový výzkum, který se těmto nesnadno řešitelným problémům věnuje.

Titulní strana nového kosmologického článku.
Titulní strana nového kosmologického článku.
Zdroj: https://i1.rgstatic.net/

Už jsme si řekli, že v reliktním záření pozorujeme drobné odchylky od průměrné teploty, které však mají pouze určitou velikost. Právě rozložení a velikost chladnějších a teplejších míst nám může umožnit rozluštění další velké kosmologické záhady. Položme si následující otázku. Pokud by měl vesmír jinou velikost než má náš skutečný vesmír (ať už je tato velikost jakákoliv) vypadala by mapa reliktního záření jinak? A vcelku logicky můžeme ihned dojít ke kladné odpovědi. A toho právě výzkumníci využili, když prováděli množství numerických simulací, v nichž zkoumali podobu reliktního záření v různě velkých vesmírech.

Porovnání simulací s výsledky sondy Planck vedlo k poněkud překvapivému závěru. Pozorování nejlépe odpovídá vesmír o velikosti zhruba trojnásobku pozorovatelného vesmíru, jehož rozměr astronomové stanovili na 93 miliard světelných let. Pokud by tedy celý vesmír byl třikrát větší, příslušné číslo by bylo 279 miliard světelných let. Což není úplně moc, leckdo by mohl očekávat mnohem větší hodnotu. A z dobrého důvodu, neboť dnes běžně přijímaný inflační kosmologický model hovoří o prudkém rozepnutí vesmíru všemi směry o desítky řádů. K tomu sice mělo dojít na počátku existence našeho kosmu, ale i při relativně malé velikosti vesmíru v té době by se už při inflaci kosmos zvětšil nad výše udávanou hodnotu. Navíc si musíme uvědomit, že se vesmír od té doby ještě dále rozpíná.

Numerická simulace rozložení teplotních fluktuací reliktního záření ve vesmíru, který by měl celkovou velikost pouhé poloviny našeho pozorovatelného vesmíru.
Numerická simulace rozložení teplotních fluktuací reliktního záření ve vesmíru, který by měl celkovou velikost pouhé poloviny našeho pozorovatelného vesmíru.
Zdroj: https://www.researchgate.net/

Jedná se tedy o důkaz nesmyslnosti inflační teorie a potažmo i ránu pro celý standardní kosmologický model? Prozatím v žádném případě. Důležité je si uvědomit to co jsme si již řekli výše. Nepřítomnost velkých teplotních fluktuací není důkazem konečnosti vesmíru, může mít i jiné vysvětlení. Dospět tedy k definitivním závěrům na základě této jedné studie by bylo krajně nemoudré. Síla práce francouzsko–německé skupiny je v něčem jiném.

Numerická simulace rozložení teplotních fluktuací reliktního záření ve vesmíru, který by měl celkovou velikost třikrát větší než náš pozorovatelný vesmír. Porovnej s naměřenou mapou z Plancku (viz výše).
Numerická simulace rozložení teplotních fluktuací reliktního záření ve vesmíru, který by měl celkovou velikost třikrát větší než náš pozorovatelný vesmír. Porovnej s naměřenou mapou z Plancku (viz výše).
Zdroj: https://www.researchgate.net/

Jako první na světě se totiž pokusili seriózně určit velikost našeho vesmíru a zvláště je-li vesmír skutečně konečný, může jít o naprosto převratný výzkum, který se bude v učebnicích připomínat i za stovky let. Nikoliv však kvůli přesnosti, nýbrž vzhledem k principiálnímu pokroku. Zjištěná hodnota se pochopitelně může ještě zásadním způsobem změnit, až budeme mít k dispozici lepší pozorování reliktního záření nebo dokonalejší numerické simulace. Ostatně význam měření Edwina Hubblea také není v určení stáří vesmíru, když si uvědomíme, že se skutečná hodnota liší od té určené ve 30. letech minulého století o několik miliard let. Skutečný význam Hubbleových měření spočívá v podobě důkazu o rozpínání vesmíru. V případě tohoto výzkumu může být situace obdobná.

Tvar vesmíru

Stejný čtyřčlenný tým se rozhodl věnovat ještě otázce tvaru našeho vesmíru. Zajímavé je, že právě tyto odborníky napadlo při jejich práci probádat něco, co předtím nikdo důkladně nezkoumal. Uvědomili si, že z reliktního záření by mohly jít získat další podstatná data pokud by se nezaměřili přímo na anizotropii reliktního záření, ale na změny jeho teplot. S urputností buldoka se tedy do problému zakousli a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Mapa ukazující velikost gradientu teplotních fluktuací reliktního záření. Nejsilnější přechody znázorňuje červená barva, naopak nejslabší tmavě modrá.
Mapa ukazující velikost gradientu teplotních fluktuací reliktního záření. Nejsilnější přechody znázorňuje červená barva, naopak nejslabší tmavě modrá.
Zdroj: https://www.researchgate.net/

Nejprve museli němečtí a francouzští fyzikové stanovit gradient teploty reliktního záření pro všechny body oblohy, tedy de facto vektor určující změnu teploty určený dvěma úhly v prostoru. Po dokončení tohoto úkolu následovala příprava podrobné mapy ukazující velikosti gradientu tepelných výkyvů kosmického mikrovlnného pozadí. Stejně jako v předchozím případě, i nyní proběhlo porovnání mapy s numerickými simulacemi. A také zde jsme se dočkali zajímavého vyvrcholení. Ukázalo se, že při porovnání simulace a observačních dat založených na pozorování Plancku vede na vesmír, který je konečný a současně není jednoduše souvislý.

Velmi naivní umělecká představa vesmíru jako toroidu.
Velmi naivní umělecká představa vesmíru jako toroidu.
Zdroj: https://imageio.forbes.com/

Právě použité slovní spojení jednoduše souvislý objekt vychází z topologie a značí takový útvar, u nějž lze každou uzavřenou křivku stáhnout do bodu. Tedy například koule je jednoduše souvislá, zatímco válec nebo toroid (objekt ve tvaru donutu či pneumatiky) nikoliv. Přitom geometrie koule i toroidu je stejná, liší se ale právě topologií. Pokud jde o náš vesmír, nejjednodušší možnou verzi představuje vícerozměrná analogie toroidu. Je tedy možné, že náš vesmír vypadá jako n-rozměrný donut. To si pochopitelně neumíme představit, na to bychom se museli sami pohybovat ve vícerozměrném světě. Takový vesmír však můžeme zkoumat matematicky.

Ovšem pozor! Stejně jako v předchozím případě platí, že určitě nejde o definitivní důkaz. Má náš vesmír tedy tvar n-rozměrného toroidu? Možná ano, jistě to ale zatím nevíme a ještě nějakou dobu patrně ani vědět nebudeme. Přesto tento průlomový výzkum odpovědi na tyto velké otázky současné fyziky významně přiblížil.

Závěr

Naše generace má velké štěstí. Zatímco naprostá většina našich předků v uplynulých tisíciletích mohla o velkých kosmologických otázkách pouze spekulovat, v našem věku se tato kdysi zatracovaná věda posunula mílovými kroky kupředu. Nejen, že umíme dosti přesně určit základní parametry našeho vesmíru, ale jak ukazuje dnes probíraný výzkum, pomalu se blížíme vyřešení záhad o nichž si většina fyziků snad ani nemyslela, že někdy budou rozlousknuty. A ve skutečnosti vlastně není ani tak důležitá odpověď, naprostou senzací je už je prostý fakt, že se podobnými problémy vůbec můžeme vážně vědecky zabývat. Ačkoliv tedy pravděpodobně výsledky francouzsko–německé čtveřice nebudou úplně správné, obrovský průlom je už existence článku samotného. A lze důvodně očekávat, že snahy uchopit tuto záhadu nekončí, ba právě naopak. V budoucnu se tak myslím máme v oblasti kosmologie nač těšit.

 

Doporučené a použité zdroje

Zdroje obrázků

Hodnocení:

0 / 5. Počet hlasů: 0

Sdílejte tento článek:

Další podobné články:

Komentáře:

Odběr komentářů
Upozornit
21 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejvíce hodnocený
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Pavelll
Pavelll
2 let před

Dik za zajimavy a ohsahly clanek (pro amatera jen zcasti pochopitelny 🙂

Jak dosli vedci k rozmeru pozorovatelneho vesmiru 93 miliard let? Ja bych cekal,ze toto cislo bude blizko dvojnasobku stari vesmiru, tj. 2×13.8 =27.4 miliard let

Pavelll
Pavelll
2 let před
Odpověď  Pavelll

svetelnych let

Kamil
Kamil
2 let před
Odpověď  Pavelll

Tak velký a vlastně ještě větší byl Vesmír před 13,8 miliardami let, cca 380 000 let po Velkém třesku, ale od té doby se ještě rozepnul. Rozpínání se může konat rychleji než je rychlost světla.
Během inflace zlomek vteřiny po VT, se Vesmír rozepnul z velikosti centimetrů na těch zhruba 2 x 14 miliard světelných let během tisíciny vteřiny.

Kamil
Kamil
2 let před
Odpověď  Kamil

Horizont událostí, který vidíme ve vzdálenosti 13,8 miliardy světelných let se od nás vzdaluje rychlostí světla a to, co je za ním, se tedy vzdaluje ještě rychleji. A to místo, kde my vidíme horizont, je teď od nás vzdáleno těch 46,5 miliardy světelných let. Čili těch 93 miliard je jen velikost viditelného Vesmíru, celý vesmír bude ještě větší.

v600
v600
2 let před
Odpověď  Kamil

Hmm,
při INFLACI neplatí, že max. rychlost je c ?
Dá se to nějak vysvětlit ?

Vit Vymola
Vit Vymola
2 let před

A nejenom během inflace se vesmír rozpínal nadsvětelnou rychlostí. I poinflační rozpínání vesmíru přesahuje rychlost světla. Důležité je uvědomit si, že limit rychlosti světla platí pro pohyb (šíření informace) v prostoru. Ale rozpínání není pohyb, je to změna vlastností prostoru jako takového.

PetrV
PetrV
2 let před

Ty 2 obrázky fluktuace teplot tzv. Reliktniho záření jsou úplně jiné. Kde je chyba? V různé době měření a nebo v přístrojích nebo jiná část oblohy?

PetrV
PetrV
2 let před

Díky za odpověď . Už rozumím. Je to jiný vysek oblohy. Škoda že necislujete obrázky.
Tento mne matl.comment image

Kamil
Kamil
2 let před

„Vesmír je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát.
Myslíte si třeba, že drogerie ve vaší ulici je daleko, ale proti vesmíru je to úplný houby“ (Stopařův průvodce po Galaxii)

Matěj Soukup
2 let před

Víťo, díky za další luxusní článek, který jsem přečetl na jeden zátah. Nad obrovskou kvalitou tvých článků mi zůstává rozum stát! Nechápu jak to děláš. Moc díky a těším se na další články!

Martin Gembec
Martin Gembec
2 let před

Víťo skvělé shrnutí. Poprvé jsem to slyšel od Petra Kulhánka, takže tu sice nevidím nic nového, ale obdivuji především kompletnost souhrnu od popisu sondy po popis výzkumu, který naznačuje ty převratné novinky. Jsem zvědav, kde budeme za 30 let. Máš můj obdiv, že si dokázal toto téma shrnout, jakobys byl jeden z nejpřednějších odborníků na kosmologii. Na rozdíl od jiného čtenáře musím ocenit i popularizační rovinu, je to velmi srozumitelné.

Matěj Soukup
2 let před
Odpověď  Martin Gembec

Souhlas

Pavelll
Pavelll
2 let před

Dik, to ze je pozorovatelny vesmir (presneji, vesmir jehoz minulost jsme schopni pozorovat) vetsi nez 2×13.8 uz beru.

Ale s tim, ze se rozpina nadsvetelnou tychlost, s tim se budu muset jeste chvili smirovat 😉

pbpitko
pbpitko
2 let před
Odpověď  Pavelll

Nad-svetelnou rýchlosťou sa rozpína priestor, priestor nie je hmotný objekt a teda môže sa rozpínať akoukoľvek rýchlosťou. Obmedzenie na max. rýchlosť svetla vo vakuu platí iba pre hmotné objekty.

Děkujeme za registraci! 

Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.

Děkujeme za registraci! 

Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.