Osudy programu Almaz, konkrétně jeho části, kterým byl projekt lodi TKS, nebyl v žádném případě prostý problémů, překážek a zvratů. Pohříchu však tyto ne zcela pozitivní události nebyly výsledkem selhání stroje jako takového, v naprosté většině překážky do cesty této velmi zajímavé transportní lodi kladli ti, jež stáli na vrcholných patrech mocenské pyramidy v SSSR a jeho ozbrojených složek. Kosmos-1443 byl posledním kusem lodi TKS, který zamířil na orbitu v kompletním složení, tedy v kombinaci FGB + VA. Další zájem na provozování TKS nemělo jak politické vedení, tak vojáci. Nicméně druhá zmíněná entita přeci jen jistý potenciál v konceptu lodi viděla, nikoli však v původní sestavě. Generalita si uvědomila, že TKS je možné relativně jednoduše uzpůsobit pro plnění specifických úloh a zadání, která mohou přinést zajímavé výsledky. V první polovině osmdesátých let se tak začala rodit nová podoba lodí TKS, jež předurčila další směřování tohoto projektu a svým způsobem také předznamenala tvář ruské kosmonautiky tak, jak vypadala v osmdesátých a devadesátých letech a koneckonců také tak, jak ji známe dnes. Koncepce lodi TKS se ukázala být nadčasovou a až překvapivě flexibilní a její aplikace jsou dnes na hony vzdálené tomu, co původně zamýšlel Vladimir Čeloměj a jeho lidé…

​Překvapivé transformace

Přestože rozvědka prostřednictvím pilotovaných platforem byla již během konce šedesátých a v průběhu sedmdesátých let obecně zavržena jako neefektivní a redundantní vzhledem k možnostem bezpilotních aparátů, myšlenka na to, že by kosmonauti aktivně vyhledávali a třídili možné cíle a zájmové oblasti na zemském povrchu přetrvávala ještě v osmdesátých letech. Pružnost, již skýtal lidský prvek, byla jednoduše tehdejší technikou nepřekonatelná, a našlo se nemálo těch, kteří chtěli dát této idee šanci. A právě tady se ukázal nový možný směr pro TKS.

Aparatura Pion-K
Zdroj: m.polit.ru (kredit: arms-expo.ru)

26. srpna 1982 vyšlo nařízení ministra všeobecného strojírenství číslo 308, v němž bylo ustanoveno, že jedna loď TKS bude uzpůsobena k instalaci experimentálního opticko-elektronického komplexu „Pion-K“. Pod tímto názvem se skrýval opticko-laserový teleskop z dílny kazaňského institutu „Foton“. Teleskop byl určen pro pozorování kosmických, pozemních a hladinových cílů ve viditelné a ultrafialové části spektra a přestože detailní takticko-technická data jsou dodnes ukryta v archivech bývalého SSSR, podle zveřejněných útržků informací se lze domnívat, že se jednalo o mimořádně zajímavý a silný zobrazovací systém.

Do sestavy Pionu-K byly zakomponovány čtyři kanály – optický teleskop, infračervený radiometr, fotoregistrátor a optický kanál s variabilním přiblížením. Pion-K disponoval také palubní vyvíječkou snímků, digitálním řídicím systémem a dalšími nezbytnými součástmi. Celá aparatura našla své místo v kabině VA, ze které byly sejmuty motory, padákový systém, komponenty oddělení kabiny od modulu FGB a další prvky nutné pro funkčnost kabiny v samostatném letu. Trochu kuriózní byl způsob, jakým si zúčastnění poradili s odstraněním tepelného štítu v rámci úspory hmotnosti – tepelný štít byl z trupu VA ručně odřezán! Kabina dostala označení „74P“.

Poprvé v historii programu TKS se nyní také připravovaly dvě komponenty lodi odděleně – zatímco FGB byl vyroben ve výrobním závodě Chruničeva, 74P měli na starosti pracovníci výzkumného oddělení téže kontrukční kanceláře, tedy KB Saljut. Stavba se neobešla bez problémů – skluz v dodávce aparatury Pion-K zapříčinil, že zatímco FGB byl po završení komplexních prověrek vypraven na kosmodrom v únoru 1985, modul 74P putoval tamtéž až v červenci. Ovšem v té době měl za sebou cíl lodi TKS-M, jak byla tato konkrétní loď pojmenována, velmi rušné období, jež hrozilo projekt nevšední pozorovatelny uvrhnout do propadliště dějin.

11. února 1985 bylo v důsledku poruchy na palubě Saljutu 7, který v té době létal v bezpilotním režimu, kombinované s několika kardinálními chybami pozemní obsluhy se stanicí ztraceno spojení. Následně se vybily palubní akumulátory a stanice byla najednou tichým mrtvým tělesem obíhajícím tiše Zemi bez známek života.

Naštěstí se díky titánskému úsilí zainteresovaných podařilo v rekordním čase vycvičit posádku ve složení Vladimir Džanibekov a Viktor Savinych, která 6. června odstartovala v kabině Sojuzu T-13, aby provedla věc naprosto nevídanou – historicky první spojení s naprosto inertním tělesem a aby se pokusila Saljut probudit k životu. Během několika týdnů se dvěma kosmonautům podařilo téměř nemožné: Saljut 7 byl zachráněn a přiveden opět do provozuschopného stavu.

Kosmos-1686
Zdroj: astronautix.com (kredit: Reginaldo Miranda Jr)

Zatímco probíhalo drama o záchranu stanice, příprava TKS-M běžela nezmenšeným tempem dále. 27. září 1985 bylo vše připraveno a TKS-M zamířila na orbitální dráhu. Oficiálně loď obdržela označení Kosmos-1686. V útrobách FGB se nacházelo 4 322 kg nákladu a zásob (z toho 1 255 kg činilo vědecké vybavení) a také 1 550 kg pohonných látek určených pro udržování orbity a orientaci komplexu. Plán byl následující: TKS-M/Kosmos-1686 se připojí k přednímu stykovacímu úseku Saljutu a součástí komplexu zůstane 100 dní (tedy do ledna 1986). Během této doby bude mimo jiné proveden experiment „Oktant“, v jehož rámci budou kosmonauti teleskopem sledovat malé cíle vypuštěné z výmetnic na trupu 74P. Následně bude loď odpojena a započne její autonomní let. Jeho trvání nebylo předem ohraničeno, vše se mělo řídit stavem palubních systémů.

2. října loď TKS-M uskutečnila úspěšné připojení k přednímu stykovacímu uzlu Saljutu 7. Tři dny nato kosmonauti Vasjutin, Volkov a Savinych otevřeli příklopy a začali s vykládkou lodi. V průběhu měsíce pak byla uskutečněna řada experimentů s Pionem-K, ovšem jejich program byl ještě před koncem října zastaven vinou nečekané komplikace: velitel Vladimir Vasjutin onemocněl zánětem prostaty. Jeho stav se postupně zhoršoval natolik, že vedení letu muselo přijmout rozhodnutí zkrátit misi a posádku urychleně vrátit na Zemi. 21. listopadu Sojuz T-14 s trojicí kosmonautů šťastně přistál a Vasjutina se mohli ujmout lékaři.

Náhle nikdo nevěděl, co si s komplexem počít. Další expedice měla přiletět až na jaře příštího roku, přitom podle plánu se měla loď TKS-M 10. ledna 1986 odpojit a přejít k samostatné části svého letu. Jenže program nebyl ještě splněn a navíc stanice, nyní v bezpilotním režimu, profitovala z možností orientace a udržování orbity, jež Kosmos-1686 skýtal. Bylo proto rozhodnuto TKS-M zatím ponechat u stanice a umožnit následující posádce, ať provede alespoň některé z dosud nesplněných experimentů jak s Pionem-K, tak s další aparaturou, jež se na palubě TKS-M nacházela.

Kdyby někdo na palubě komplexu pobýval 15. května 1986, mohl by spatřit svítící tečku, jež se pomalu přibližovala a zvětšovala se. Onou tečkou byl Sojuz T-15 s Leonidem Kizimem a Vladimirem Solovjovem. Kosmonauti právě vykonali unikátní přelet ze stanice Mir na Saljut 7 a tento stroj se měl stát na příštích několik týdnů jejich domovem. Během té doby dvojice provedla plánované práce a experimenty a 25. června se vydala na zpáteční cestu k Miru. Tento dvojí přelet mezi stanicemi je dodnes nezopakovaným (a de facto zatím nezopakovatelným) počinem.

Po odletu Sojuzu T-15 komplex Saljut 7/Kosmos-1686 definitivně osiřel. Nyní se již nepočítalo s jeho bezprostředním využitím, nicméně měl figurovat v roli pokusného objektu, na němž bude sledováno stárnutí komponentů a systémů s tím, že za několik let ke komplexu dorazí buďto Sojuz, nebo kosmoplán Buran a posádka provede detailní inspekci útrob i exteriéru. Bylo však třeba Saljut postrčit na vyšší dráhu tak, aby nezaniknul v atmosféře dříve, než bude moci inspekční expedice odstartovat.

Radarový snímek komplexu Saljut 7/Kosmos-1686 několik hodin před zánikem
Zdroj: en.wikipedia.org

22. srpna 1986 byly zapojeny motory na TKS-M, aby vytáhly komplex na novou dráhu 450 x 495 km. Následně TKS-M uvedla komplex do polohy, kdy orientace v prostoru byla zachovávána prostřednictvím gravitačního gradientu, což mělo zajistit bezpečnou existenci stanice po dobu 8-10 let. Ovšem inspekční expedice se komplex Saljut 7/Kosmos-1686 nedočkal. Nejprve došly pohonné látky v nádržích TKS-M, a následně v prosinci 1989 porucha v elektrickém systému lodi ukončila možnost aktivně komplex řídit. Už v průběhu tohoto roku sluneční aktivita způsobila, že stanice začala klesat rychleji, než bylo původně předvídáno. Při nemožnosti komplex řídit mohli operátoři ve starém řídicím středisku v Jevpatorii, odkud bylo soulodí po odletu poslední posádky ovládáno, pouze pasivně přihlížet, jak se stanice a Kosmos-1686 blíží ke svému konci. 7. února 1991, po pěti letech a čtyřech měsících společného letu ukončila loď TKS-M a Saljut 7 svou existenci a jejich trosky dopadly na území Chile a Argentiny.

Po ukončení letových testů bychom u běžných projektů normálně očekávali, že TKS bude uvedena do běžného užívání. Jak už však pozorný čtenář tuší, realita v Sovětském svazu je pravdou. Pro ukončení projektu TKS byly použity poměrně pádné argumenty ze strany NPO Eněrgija. Konkurent čelomějského NPO Mašinostrojenija použil během rozhodovacího procesu ohledně dalšího směřování v oblasti transportních lodí jistou tabulku. V ní byly porovnány parametry lodi TKS s lodí řady 7K-ST (Sojuz T), z něhož vyšel Sojuz vítězně. Byl tady ale malinký háček – manažeři NPO Eněrgija nevzali jako základ pro srovnání kompletní loď TKS, nýbrž pouze návratovou kabinu VA! Buď jak buď, projekt TKS měl zamířit do propadliště dějin.

Jenže to bychom se nesměli pro účely našeho vyprávění zaměřit na SSSR. Věci v této zemi nejsou vždy takové, jakými se zdají být a ani definitivní ukončení programu nemusí být tak úplně definitivní. V červnu 1981 bylo na ministerstvu všeobecného strojírenství přijato rozhodnutí o stavbě specializovaných modulů pro Saljut 7 a pro perspektivní modulární stanici Mir. A na scénu se opět dostala loď TKS, respektive blok FGB.

Pro obě stanice se po nevyhnutelných zákulisních třenicích začalo počítat s moduly s označením „37“. Moduly řady 37 byly určeny pro nejrůznější účely. Počítalo se s tím, že budou fungovat jako specializovaná pracoviště zaměřená vždy na jinou oblast vědy, výzkumu a použití. Měly najít své místo nejen na stanicích, ale také v nákladových prostorech kosmoplánů projektu Buran. Idea to byla hezká, ovšem měla jeden háček – k tomu, aby se moduly dostaly ke stanicím, bylo zapotřebí, aby disponovaly pohonným systémem. Ten však u modulů řady 37, stejně jako legendární nový občan Humpolce Hliník, jaksi nebyl přítomen. I tu padl zrak odpovědných činitelů opět na lodě TKS a zrodila se myšlenka na přestavbu bloku FGB na jakýsi kosmický tahač, jenž měl moduly z rodiny 37 dopravit na místa určení.

A tak se stalo, že pátá loď TKS, respektive její blok FGB byl přestavěn na tahač, jenž měl dopravit modul Kvant k orbitální stanici Mir. Původně byl tento modul určen pro Saljut 7, ovšem vinou nejrůznějších zdržení a změn programu nakonec zamířil právě k Miru. FGB pro tuto příležitost obdržel označení FSB („функциональный служебной блок“ – funkční služební blok) a byl „oholen“ od všech součástí, jež měly zajišťovat pobyt kosmonautů v jeho interiéru – posádka do něj vůbec neměla vstoupit.

Orbitální stanice Mir
Zdroj: en.wikipedia.org

Kvant s FSB se na orbitální dráhu vydal 31. března 1987 a přes jisté potíže během sblížení a připojování se stal prvním modulem připojeným k základnímu bloku Miru. Ovšem již na první pohled bylo využití FGB (respektive FSB) coby tahače extrémně nevýhodné. Vynášet na oběžnou dráhu těleso o hmotnosti přes deset tun jen proto, aby bylo po připojení ke stanici odhozeno a zaniklo v atmosféře, se nejeví být hospodárným využitím prostředků a potenciálu. Vedení KB Saljut přišlo s lepší ideou, jež předpokládala přestavět na doplňkové moduly rovnou celé bloky FGB. V roce 1984 dostala tato idea požehnání z vyšších míst a postupně byly tímto způsobem přestavěny čtyři bloky FGB. Pod označením 77KS byly postupně vypouštěny k Miru a obdržely jména Kvant 2, Kristall, Spektr a Priroda.

Lodě TKS nicméně nesloužily pouze v rámci pilotovaného programu. Poměrně kuriózní osud měl exemplář s označením N^o16201. Původně se jednalo o pozemní elektrický analog lodi TKS. Pokud si vážený čtenář dokáže vybavit Čelomějovu strategii, není pro něj novinkou, že jak pro stanice, tak pro loď TKS se vyráběl právě „analog“, tedy identický stroj, jehož určením nebylo zamířit do vesmíru, ale naopak zůstat na Zemi a v průběhu letů umožňovat specialistům simulace řešení nejrůznějších problémů, které vyvstávaly během misí letových kusů.

Superraketa Eněrgija s Poljusem na startovní rampě
Zdroj: buran.fr

Analog N^o16201 byl v polovině osmdesátých let již zbytečný, proto dostal nový úkol. Oproti původním předpokladům měl na oběžnou dráhu po nutných úpravách přeci jen zamířit. Jeho nové označení znělo 19DM. Stal se služebním modulem velezajímavého stroje Skif-DM. Pokud váženému čtenáři toto označení nic neříká (čemuž by se autor lehce podivoval), možná je namístě uvést i oficiální jméno tohoto stroje – „Poljus“. Poljus byl dynamickou maketou bojové laserové orbitální platformy „Skif“, což měly být bezpilotní stanice určené pro eliminaci balistických raket a družic protivníka pomocí velkého plynového CO₂ laseru o výkonu přibližně 100 kW. Do vesmíru měla tento zkušební exemplář vynést při svém inauguračním letu nová superraketa Eněrgija.

Peripetie před vypuštěním Poljusu jsou poměrně známé. Ještě než se stroj vůbec odpoutal od startovní rampy, začínalo být jasné, že od nového vedení Sovětského svazu v čele s Michailem Gorbačovem se programu dostává velmi vlažné podpory, a to je ještě velmi eufemicky řečeno. Start samotný se uskutečnil 15. května 1987. Eněrgija se chovala naprosto způsobně a dostala svůj náklad na předpokládanou suborbitální dráhu, kde se Poljus od svého nosiče odpoutal. V plánu byl manévr, při kterém by se Poljus otočil o 180° tak, aby se motory modulu FSB, který byl při startu na vrcholu Poljusu, ocitly v příhodné pozici pro zvýšení dráhy a urychlení stroje na orbitální rychlost. Otočka byla sice zahájena podle plánu, ovšem softwarová chyba způsobila, že FSB onu otočku nezastavil po dosažení předpokládané orientace. Když pak časovač spustil motory na FSB, Poljus nebyl správně orientován a onen zážeh jej poslal zpět do atmosféry…

Účinkováním ve formě účelových modulů pro Mir a služebního modulu pro Poljus však stopa Čelomějovy nadčasové kosmické lodě nekončí. Plány pro tento stroj, respektive jeho deriváty, byly velmi zajímavé a přestože se ne všechny podařilo realizovat, stroje odvozené právě od TKS nám i v tento okamžik krouží nad hlavami…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.excaliburalmaz.com/pdf/EA02P046v5.pdf
http://www.astronautix.com/graphics/c/cos1663d.jpg (kredit: Reginaldo Miranda Jr)
https://m.polit.ru/media/archive/generic/p0002377.jpg (kredit: arms-expo.ru)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Salyut_7_%26_Cosmos_1686.gif
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mir_Space_Station_viewed_from_Endeavour_during_STS-89.jpg
https://www.buran.fr/polious/Photos/50-Sur%20le%20pas%20de%20tir-On%20the%20launch%20pad-6cl-4.jpg