V průběhu sedmdesátých let postupně převládl názor, že pro optické rozvědné orbitální systémy jsou lidé na jejich palubách nejen zbyteční, nýbrž je jejich přítomnost přímo kontraproduktivní. Krom hmotnosti potřeb pro zajištění přežití posádky byly například problematické i vibrace vznikající při pohybu kosmonautů interiérem a podobně. Postupně se zraky obou kosmických supervelmocí obracely k bezpilotním strojům. Pro Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kancelář CKBM byl konec sedmdesátých let obdobím velmi těžkých úderů, kdy byl CKBM odnímán jeden program za druhým. V červnu 1978 přišel úder z nejtěžších – příkazem z vyšších míst byl ukončen program pilotovaných stanic Almaz. Zrušení korunního klenotu ve šperkovnici CKBM se zdálo pro Čeloměje být smrtící ranou. Ovšem ještě před tímto rozhodnutím se začaly na kreslicích prknech v Reutovu rodit stroje, jež sice nesly se stanicemi OPS stejný název a mnoho dalších společných prvků, nicméně se zdály být východiskem ze svízelné situace, v níž se CKBM ocitlo.

Nová bezpilotní naděje

Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů z 19. ledna 1976 bylo startovním výstřelem pro zahájení prací na bezpilotních stanicích určených pro rozvědku v libovolných meteorologických podmínkách a pro operativní sledování různých pozemních objektů. Projekt dostal pojmenování Almaz-T.

Bylo by samozřejmě plýtváním vymýšlet radikálně nové systémy, proto dostal Almaz-T do vínku některá řešení a komponenty již prověřené během letů stanic OPS-2 a OPS-3. Základem Almazu-T byl „almazí“ trup, v němž našly svá místa osvědčené, nicméně mírně vylepšené systémy jako například pohonný nebo orientační a stabilizační. Protože aparatury na palubě měly polykat poměrně značné množství elektrické energie, byla plocha solárních panelů zvětšena z původních 48 m² na 86 m² , přičemž panely byly přemístěny na zónu malého průměru.

Nákres stanice Almaz T (úprava: autor)
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: El Salvador)

Příjemcem energie měly být zejména aparatury sloužící ke sledování zemského povrchu. Pro Almaz-T byl určen radiolokátor Meč-K se syntetickou aperturou a rozlišením 20-30 metrů; opticko-televizní systém Liděr s rozlišením 5 metrů a infračervená aparatura Sekunda s rozlišením 20 metrů. Informace z paluby měly být předávány prostřednictvím rádiové aparatury Malachit v první fázi na sledovací body a v dalších fázích programu přímo k operátorům prostřednictvím sítě retranslačních družic.

Na první pohled se Almaz-T od svých pilotovaných bratříčků lišil nejen zvětšenými solárními panely, ale také velkými anténami aparatur na svém trupu. Dominantou byla anténa radiolokátoru Meč-K, kterou představovaly dvě trojice panelů o celkových rozměrech 15 x 1,5 metrů, jež byly instalovány po stranách užšího úseku trupu. Během startu byly trojice poskládány na sobě a po navedení na oběžnou dráhu pak byly rozevřeny.

Almaz-T také postrádal stykovací uzel pro příjem transportních lodí. Zdálo by se, že u bezpilotního stroje je to samozřejmost, nicméně v prvopočátku počítali konstruktéři CKBM s tím, že stanice bude schopna přijímat posádky kosmonautů pro krátké pobyty zejména kvůli opravám a údržbě. Problém byl ovšem v tom, že Almaz-T měl zamířit na dráhu s parametry 270 x 380 km se sklonem 78° vůči rovníku. A právě vysoký sklon dráhy stanice zákazníka, jímž bylo Ministerstvo obrany, lehce znepokojil. Generálové přikázali pokračovat ve vývoji stanice v čistě bezpilotním režimu a z předběžných návrhů vyškrtnout vše, co mělo jakoukoli spojitost s pobytem lidí na palubě.

Práce na Almazech-T začaly na jaře 1976 již tradičně v Chruničevově výrobním závodě. Tentokrát vše probíhalo v mnohem vstřícnější atmosféře ze strany výrobního závodu Chruničeva. Za překvapivou změnou postoje stála změna ve vedení „Filialu No1“. Od roku 1975 zde totiž neúřadoval čtenářům již známý Viktor Bugajskij, nýbrž Anatolij Kiseljov. Ten byl vůči své mateřské firmě CKBM mnohem vstřícnější a díky jeho vedení se nejen narovnaly vztahy mezi oběma organizacemi, ale podařilo se také pohnout s dlouho zpožďovanou stavbou lodí TKS a nyní také Almazů-T.

Zákazník, tedy vojáci, si objednal tři letové exempláře Almazů-T (výrobní čísla N^o0303, N^o0304 a N^o0305) a Čeloměj si prosadil také výrobu již osvědčeného pozemního analogu, na kterém mohli specialisté řešit nejrůznější situace a problémy, jež by nastaly u letových kusů v průběhu jejich provozu.

Autor u brány komplexu 200 na Bajkonuru (fotografování za bránou bylo zakázáno).
foto: Petr Šamárek

Podle předběžných plánů měla první stanice startovat ve druhém kvartále roku 1978, druhá ve čtvrtém kvartále téhož roku a třetí stanice v prvním kvartále roku 1979. Stanice měl na orbitální dráhu vynášet osvědčený Proton-K. Pro starty těchto nosičů byl na Bajkonuru budován další komplex (dosavadní starty probíhaly z komplexu 81). Dvě nové rampy dostaly označení „komplex 200“ a poprvé se do země při jejich budování koplo na začátku sedmdesátých let. Nyní bylo rozhodnuto o urychlení prací tak, aby byla jedna rampa uvedena do provozu ještě v roce 1976 a druhá v roce 1978. Tyto termíny se nicméně nakonec splnit nepodařilo, poprvé se z komplexu 200 startovalo až v roce 1977. Na osud Almazu-T však toto zpoždění vliv nemělo, jak se záhy přesvědčíme.

Přes naznačené termíny se přeci jen nakonec nepodařilo první exemplář stanice dokončit dříve než v roce 1980. V listopadu měl být stroj odeslán na Bajkonur k předletovým přípravám. Nicméně na obzoru se objevil dávný Čelomějův nepřítel – „strýček Míťa“ – Dmitrij Ustinov. 25. listopadu probíhalo zasedání vojensko-průmyslové komise, během nějž mělo být odeslání prvního Almazu-T na Bajkonur odsouhlaseno jak Ministerstvem všeobecného strojírenství, tak CKBM a v neposlední řadě i vojáky. Ty zastupoval generál V. V. Favorskij, který se kategoricky stavěl proti přípravě Almazu-T ke startu. Během zasedání vyšlo najevo, že tak činí na popud Ustinova, který mu osobně zaslal vzkaz, v němž se hovořilo zcela jasně: „Vývoz družice (myšleno Almazu-T – pozn. aut.) povolit až po jeho vybavení systémy, jež svými charakteristikami minimálně desetinásobně převyšují perspektivní americké projekty.“ Bylo evidentní, že tento příkaz byl zcela mimo realitu a Almaz by v takovém případě zůstal na zemi.

Nakonec projevil velkou míru osobní statečnosti předseda vojensko-průmyslové komise Grigorijev, který na vlastní odpovědnost rozhodl o tom, že následujícího dne Almaz-T skutečně zamíří na Bajkonur. Vedoucí konstruktér Jurij Postnikov později vzpomínal na to, jak o den později přijel za Grigorijevem pro písemné vyhotovení rozhodnutí vojensko-průmyslové komise. Grigorijev mu tehdy řekl: „Nemáš ani ponětí, jak moc na mě tlačili“ a otočil ve všeříkajícím gestu zrak směrem vzhůru…

Almaz-T
Zdroj: commons.wikimedia.org

Tak se tedy stalo, že Almaz-T výrobního čísla N^o0303 vyrazil speciálním vlakovým transportem 27. listopadu 1980 z Chruničeva na kosmodrom. Do cíle vlak dorazil 4. prosince a okamžitě začalo vykládání, předepsané práce a testy. Z Reutova i Chruničeva přijížděly na své turnusy skupiny pracovníků, aby stanici pomohli připravit k cestě vzhůru. Pracovalo se ve vysokém tempu a 30. června 1981 byly testy završeny úspěšnou komplexní zkouškou elektrického systému. Ve stejný den byl pracovní kapalinou naplněn termoregulační systém. Zbývalo již jen naplnit příslušné nádrže pohonnými látkami a stlačenými plyny a Almaz-T mohl letět.

Opět se však vynořil staronový problém. Ministerstvo obrany nedalo povolení ke startu Almazu-T. „Stýček Míťa“ se jednoduše snažil zhatit Čelomějovu práci všemi způsoby, tedy i formálními obstrukcemi. Jeho heslem, které při několika příležitostech pronesl, bylo „Nebudou žádné Almazy-T!“ Čeloměj s Grigorijevem vsadili na Radu ministrů, kterou oslovili s tím, aby požehnala startu Almazu-T uprostřed července toho roku.

Téměř ihned po této výzvě se na kosmodromu objevila návštěva sestávající z ministra všeobecného strojírenství Afanasjeva a náčelníka GUKOS (Hlavního direktorátu kosmických systémů při Strategických raketových silách), generála Maksimova. Pracovníci CKBM tuto návštěvu očekávali s velkými nadějemi, nicméně ty neměly být naplněny. Ani tak vysoce postavené osobnosti nemohly změnit zatvrzelé „ne“ ministra obrany Ustinova. Po prohlídce Almazu-T a podrobné informaci o proběhnuvších pracech bylo těmito dvěma hodnostáři pracovníkům CKBM doporučeno neprovádět závěrečné úkony a rozhodně ne úkony nezvratné (například právě tankování a podobně) s tím, že „jejich problémy se v Moskvě řeší“.

Bylo nad slunce jasné, že Ustinov zřejmě dosáhne svého a stanice rozhodně v červenci neodstartuje. Obsluha Almaz-T připravila k dlouhodobému skladování a následně se pracovníci CKBM s obrovským zklamáním a pocitem křivdy vrátili z kosmodromu domů. Jak naznačovali Afanasjev s Maksimovem, problémy spojené s Almazem-T se skutečně v Moskvě „řešily“, jenže zcela jinak, než si tvůrci stanice představovali. V prosinci toho roku vešlo v platnost ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů ohledně mnohonásobně použitelného kosmického systému Buran. V jednom z článků tohoto ustanovení byl příkaz ukončit práce na Almazu-T a stejně tak i na Almazu-K, jenž měl místo radiolokátoru využívat ke snímání povrchu optické aparatury.

Zdá se téměř neuvěřitelné, že na zcela dokončený a ke startu připravený exemplář stanice s velmi pokročilými systémy padal prach v hale na bajkonurské ploščadce 92. Podle historiků NPO Mašinostrojenija (bývalé CKBM) lze absurdní rozhodnutí zčásti vysvětlit faktem, že USA v té době podobný systém radiolokační rozvědky s vysokým rozlišením neměly a SSSR se vzdal Almazu-T jako gesto dobré vůle. Největší vinu na absurdní situaci však dle autora těchto řádků nese nesmyslná animozita mezi ministrem obrany a vedením CKBM. Systém, v němž prim hrají osobní (ne)vztahy a malicherné výstřelky ega, je odsouzen k neúspěchu, a přesně to se stalo v tomto případě. A na margo parity mezi USA a SSSR – 21. 1. 1982 byla vypuštěna družice INDIGO, demonstrátor radiolokační rozvědné platformy, jenž byl předchůdcem družic řady LACROSSE. Sovětský svaz se dobrovolně vzdal vývoje na tomto poli a náskok, který získaly Spojené státy, se již nepodařilo dohnat…

Ovšem veletočům v případě Almazu-T ještě nebyl konec. Z jeviště totiž na konci roku 1984 zmizeli dva význační protagonisté našeho povídání o stanicích Almaz. Na počátku prosince byl do nemocnice s masivním infarktem převezen Dmitrij Ustinov. Srdeční příhoda jej téměř paralyzovala a připravila o schopnost mluvit. Nedlouho poté byl se zlomeninou nohy do nemocnice přijat i Vladimir Čeloměj. Jeho diagnóza nebyla nijak vážná a Čeloměj očekával, že do několika týdnů bude opět schopen plného pracovního nasazení.

8. prosince Čeloměj údajně hovořil se svou ženou prostřednictvím telefonu. Během konverzace se najednou odmlčel a jeho vystrašená manželka zalarmovala nemocniční personál. Sestry poté, co doběhly na pokoj, nalezly Čeloměje již mrtvého. Pravděpodobnou příčinou smrti byla tuková embolie, jež měla svůj původ v oné zlomené noze. Traduje se, že nedlouho poté Ustinovovi donesli lísteček se zprávou „Čeloměj právě zemřel“. Ustinov nemohl mluvit, ale údajně prý po přečtení vzkazu spokojeně zavřel oči. Jeho jméno pak figurovalo v tisku na prvním místě v seznamu kondolujících v Čelomějově oficiálním nekrologu. Strýček Míťa si však náhlou nepřítomnost nemilovaného konstruktéra neužíval dlouho. Čeloměje totiž přežil o pouhých dvanáct dní. Sic transit gloria mundi…

S odchodem Ustinova vedení NPO Mašinostrojenija (jak bylo v roce 1983 přejmenováno CKBM) v čele s novým generálním konstruktérem Gerbertem Jefremovem ucítilo šanci na obnovení projektu Almaz-T. Sovětský svaz začal na poli radiolokačního snímání zemského povrchu zaostávat a nyní byla i politická situace přízniva pokusu o oživení druhdy zakázaného projektu.

Na konci ledna 1985 se na kosmodromu objevila skupina konstruktérů a techniků z NPO Mašinostrojenija, aby provedla inspekci stavu zakonzervované stanice Almaz-T výrobního čísla N^o0303, která od léta 1981 tiše sbírala prach v hangáru na ploščadce 92. Skupina naznala, že stav stanice je překvapivě dobrý a vyslání Almazu-T na orbitu je bez větších problémů realizovatelné, přičemž příprava ke startu by měla trvat 8-9 měsíců.

Nyní bylo třeba vybojovat bitvu s aparátem ministerstva obrany, kde působilo ještě mnoho Ustinovových chráněnců. Ti se skutečně snažili celou ideu opět smést ze stolu, nakonec však NPO Mašinostrojenija slavilo úspěch. Trochu (nebo spíše velmi) symbolicky 12. dubna 1986, tedy v Den kosmonautiky, vydala Vojensko-průmyslová komise při Radě ministrů Rozhodnutí číslo 126, v němž přikazuje obnovit práce na projektu stanic Almaz-T, nyní pod názvem „Meč-K“, jež stanice převzaly z označení radiolokátoru, který nesly na palubě. Podle tohoto nařízení měla být první stanice vypuštěna v listopadu 1986 a druhá někdy v prvním čtvrtletí roku 1987.

Almaz T na startovní rampě
Zdroj: b14643.de

Práce na obnovení letuschopnosti Almazu N^o0303 se ještě během jara rozběhly na plné obrátky a v průběhu listopadu byl Almaz, tedy korektně řečeno Meč-K připojen k nosné raketě. Start se uskutečnil 29. listopadu, ovšem stanici nebylo souzeno dostat se na orbitální dráhu. V důsledku selhání systému rozdělení prvního a druhého stupně raketa Proton-K havarovala a s ní do stepi dopadl i tolik zkoušený Almaz…

Program se tím však nezastavil. Stále tady ještě byl Almaz s výrobním číslem N^o0304 a v počáteční fázi konstrukce se nacházel také stroj s číslem N^o0305. Začátkem léta 1987 byl prvně jmenovaný kus připraven k letu, sestykován s nosnou raketou a posléze převezen na startovní rampu. Ovšem v ten okamžik přišla z Moskvy direktiva k něčemu, co se dělo jen extrémně zřídka. Pracovníci výpravy NPO Mašinostrojenija na kosmodromu měli podle ní sejmout raketu ze startovního stolu, převézt do montážní haly, odpojit stanici a provést na ní komplex doplňkových testů a zkoušek. Zdálo se, že komusi poměrně silně pracovaly nervy. Oním nervozním zainteresovaným byl ministr všeobecného strojírenství Oleg Baklanov, který v dubnu 1983 v čele resortu vystřídal Sergeje Afanasjeva.

Pozice ministra Baklanova byla v polovině roku 1987 velmi vratká. Nedávná šňůra neúspěchů a havárií nosných raket a družic padala především na jeho hlavu a politické vedení začínalo ztrácet trpělivost. Shora se na Baklanova valily neustále nové dotazy a výzvy ke garancím, zárukám a ujištěním. Nebohý ministr tlak nevydržel a nařídil provést výše zmíněnou operaci ve snaze zaručit co možná nejvyšší jistotu, že Meč-K bude úspěšným projektem. Naštěstí se představitelům NPO Mašinostrojenija podařilo ministra přivést k rozumu. Přesto raketa s Mečem-K stála na startovní pozici celý měsíc ve čtyřicetistupňovém žáru bajkonurského léta. Podle všech regulí by přitom Proton od vztyčení na rampě měl odstartovat do čtyř dnů!

25. července 1987 se konečně všechny siločáry osudu protnuly a Almaz N^o0304 odstartoval k cestě za brány atmosféry. Navedení na orbitální dráhu proběhlo bezvadně a Almaz tak mohl dostat svůj oficiální název „Kosmos-1870“. Stanice rozvinula antény svých aparatur včetně radiolokátoru Meč-K a po nezbytných testech začala plnit svůj úkol. Pořízená data velmi potěšila zákazníky, jimiž byly nejrůznější instituce ať už výzkumné, tak národohospodářské. Vojáci o získané snímky zájem neprojevili, rozlišení 20 metrů pro ně zřejmě nebylo příliš zajímavé…

„Kosmos-1870“ pracoval na orbitální dráze téměř přesně dva roky. 29. července 1989 byl odpovídajícím způsobem zorientován v prostoru, načež byly zažehnuty motory. Jejich impuls uvedl Almaz na dráhu s perigeem hluboko v atmosféře a stanice ukončila svou existenci nad Tichým oceánem. Almaz s výrobním číslem N^o0304 však neměl být poslední stanicí z Reutova, jež se podívala na orbitální dráhu.

Ještě v době, kdy se ke startu připravoval Kosmos-1870, se v Chruničevu pracovalo na  dalším kusu s výrobním číslem N^o0305. Pro tuto stanici se počítalo s rozsáhlou modernizací systémů. Tam, kde to bylo možné, byly analogové systémy nahrazeny digitálními (například systém přenosu dat skrze retranslační družici). Zásadním způsobem byla vylepšena i radiolokační aparatura Meč-KU, jejíž rozlišení nyní nově činilo pouhých 10-15 metrů.

Almaz se na svou cestu do vesmíru vydal 31. března 1991. Oproti všem předchozím strojům Almaz mohla tato stanice figurovat ve sdělovacích prostředcích pod svým pravým jménem „Almaz-1“. Na veřejnost se tak poprvé oficiálně dostalo označení, jež do té doby znali jen zasvěcení. Bohužel, hned na počátku letu postihnul stanici malý problém. Nerozevřela se jedna z antén radiolokátoru na levém boku trupu, proto nebylo možné využít celý potenciál unikátního systému. Přesto obdržené snímky potěšily srdce nejednoho odborníka v organizacích, jež připravily program, který určoval, kam se má Almaz-1 „dívat“.

Almaz-1 řízeně zaniknul v atmosféře 17. října 1992. Let byl ukončen předčasně z trochu paradoxního důvodu: protože se program oproti původním předpokladům protáhnul vinou negativního postoje ministerstva obrany, mnoho komponentů na palubě Almazu-1 v době letu bylo již na hranici garantované životnosti. Vedení letu proto rozhodlo předejít pravděpodobným poruchám tím, že stroj ukončí svou činnost. Je příznačné, že vojáci ani v tomto případě neměli o data získaná z Almazu-1 zájem. Data získaná z Almazu-1 dosud nemají v rámci bývalého SSSR obdoby a zdá se, že ani v současné době není připravován projekt, jež by se mu rovnal.

Almaz 1V
Zdroj: b14643.de

V rámci NPO Mašinostrojenija byl v devadesátých letech připravován další Almaz, tentokrát s označením „Almaz-1V“. Tento stroj měl být evolucí Almazu-1, na jeho palubě měl být radar s rozlišením 5-7 metrů, což by z tohoto stroje činilo na tu dobu vskutku unikátní platformu s velkými možnostmi využití získaných dat. Bohužel, tento projekt se zrodil do velmi turbulentní doby po rozpadu Sovětského svazu, kdy ekonomická situace vylučovala realizaci podobných počinů vlastními silami. A přestože se vedení NPO Mašinostrojenija snažilo přilákat i zahraniční ekonomické partnery včetně Američanů, Almazu-1V nebylo osudem dáno překročit hranice atmosféry.

Almaz-1 se tak stal posledním strojem vycházejícím z původních Almazů, který se dostal na oběžnou dráhu. Rokem 1992 tak končí praktická stopa stanic OPS, které navzdory tomu, že je stíhala jedna rána osudu za druhou, zapsaly své jméno výrazným písmem do historie kosmonautiky. Ovšem, jak vnímavý čtenář ví, systém Almaz nezahrnoval pouze stanici samotnou, ale také transportní loď TKS. Její historie je o poznání přívětivější a následníky tohoto velezajímavého kusu techniky bychom ve vesmíru našli do dnešních dní…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://photos.wikimapia.org/p/00/08/03/46/75_1280.jpg (kredit: Notem/NPO Mašinostrojenija)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Almaz-1A.jpg?uselang=ru (kredit: El Salvador)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:%D0%A6%D0%B5%D0%BD%D1%82%D1%80_%D0%9A%D0%BE%D1%81%D0%BC%D0%BE%D0%BD%D0%B0%D0%B2%D1%82%D0%B8%D0%BA%D0%B8_%D0%B8_%D0%90%D0%B2%D0%B8%D0%B0%D1%86%D0%B8%D0%B8,_%D0%9C%D0%BE%D1%81%D0%BA%D0%B2%D0%B0_45_-_Cosmonautics_and_Aviation_Center,_Moscow.jpg?uselang=ru
http://www.b14643.de/Spacerockets_1/East_Europe_2/Proton/Gallery/Mech-K_1big.jpg
http://www.b14643.de/Spacerockets_1/East_Europe_2/Proton/Gallery/Proton_Almaz.htm