Profese kosmonauta zahrnuje velmi mnoho aspektů, jež vyžadují prvotřídní znalosti a schopnosti. Schopnost odolávat přetížení při startu a při přistání, rozhodovat se v extrémních podmínkách a časové tísni, obsluhovat aparatury, jež nejenže mají astronomickou pomyslnou cenovku, ale také mohou být jedinými svého druhu na světě, chápat zásady pro běžné smrtelníky arkánních věd, jako je například nebeská mechanika – to vše činí povolání kosmonauta velmi náročným, současně však nesmírně zajímavým. Ovšem kosmonaut musí ovládat i některé „pozemské“ dovednosti, jež by u něj běžná populace nečekala. Proč by se například kosmonautům mohly hodit návyky pro přežití v poušti? Proč by měli umět postavit improvizovaný přístřešek a umět se zahřát na sněhu? A proč by měli zvládat základy lezeckých technik? Vskutku, pro člověka nepolíbeného kosmonautikou se to může zdát jako zbytečnost. Vždyť od startovní rampy až po opuštění kabiny po přistání jsou kosmonauti v chráněném prostředí, kde se tyto dovednosti uplatní jen stěží. Problém je však v tom, že jejich kabina nemusí přistát tam, kde ji zrovna očekávají záchranné jednotky. Pokud například na orbitální stanici vypukne požár a posádka se bude muset urychleně evakuovat, dráha její lodi nemusí zrovna v danou dobu protínat klasické přistávací oblasti. A v ten okamžik mohou přijít ke slovu zmíněné pozemské dovednosti. Záchranné jednotky obecně garantují vyzvednutí posádky do osmačtyřiceti hodin z jakéhokoli místa na světě. Jak se však mohla přesvědčit dvojice kosmonautů ze Sojuzu-23, ani fakt, že jsou pátrací a záchranné složky na dosah, nemusí nutně znamenat, že se žádné drama nekoná. A občas je i pouhých deset hodin dlouhých jako celá staletí…

​

Admirál Tengiz

Po neúspěšném připojení k orbitální stanici Saljut 5 měli Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvenskij další průběh letu jasně vytyčen. Bylo třeba počkat jeden den, než průmět dráhy jejich Sojuzu-23 protnul přistávací oblast. Byl zde malý zádrhel: přistání mělo proběhnout ve večerních hodinách, navíc počasí mělo být doslova pod psa – teploty hluboko pod bodem mrazu a sněhová bouře. Záchranné jednotky však byly přichystány a přes slotu a nepohodu nikdo nečekal, že by vyzvednutí obou mužů po přistání mělo trvat déle než pár desítek minut.

16. října 1976 navečer byl podle připraveného programu spuštěn brzdicí motor Sojuzu. Loď fungovala bezvadně a po rozdělení na jednotlivé úseky se návratová kabina vnořila do hustých vrstev atmosféry. Také padákový systém konal přesně to, co konat měl a zanedlouho už se kabina pod kupolí padáku snášela večerní tmou k zemi. Již v té době si ovšem záchranné jednotky byly vědomy toho, že jejich práce se začíná komplikovat. Vlivem extrémně silného větru kabina nesměřovala do středu přistávací oblasti, jako tomu bylo obyčejně. Tuto oblast přelétla o 121 kilometrů. Záchranáři věděli, že do okamžiku přistání se na místo přistání nestihnou dostat. Nicméně kosmonauti by měli nějakou dobu v kabině vydržet bez větších potíží a jejich tělesné schránky by neměly utrpět žádnou újmu.

Mezitím Zudov s Rožděstvenským seděli ve snášejícím se návratovém modulu a očekávali úder o zem, jaký popisovali kolegové, kteří již na Sojuzech před nimi létali. Bylo 20:45:53 moskevského času (tedy třičtvrtě na jedenáct času místního), když kabina po letu trvajícím 2 dny, 6 minut a 35 sekund přistála. Ovšem onen očekávaný úder se jaksi nedostavil. Přistání spíše připomínalo měkké mlasknutí. Překvapení kosmonauti po chvíli pocítili, že se kabina houpe a převaluje a v té chvíli jim došlo, že nedosedli na pevnou zem, ale na vodní plochu.

Dva vrtulníky Mi-8 a jeden vrtulník Mi-6 záchranných jednotek mezitím letěly za signálem radiomajáku návratové kabiny. Počasí bylo stále horší, teplotu -18°C doplňovala silná oblačnost a sněžení. Navigátor vedoucího vrtulníku Mi-8 při pohledu na mapu chmuřil tvář stále více a potom s obavami v hlase pronesl: „Blížíme se k velkému jezeru Tengiz. Určitě přistáli na jeho hladinu!“ Kdosi na palubě vrtulníku se pokusil o žert: „To je přeci jasné. Na palubě je námořník, znamená to, že na vodu přistát museli. A Rožděstvenskij se stane admirálem tengizským.“

Žertu se však nikdo nesmál. Všem docházelo, že lehké komplikace vinou přeletu plánované oblasti se mění na velmi vážnou situaci. Jezero Tengiz je jedním z největších slaných jezer světa a v rámci tehdejšího Sovětského svazu se jednalo o jedno z patnácti největších jezer vůbec. Jeho maximální hloubka činí něco kolem šesti metrů, severní břehy jsou relativně povlovné, ale začasto pokryté bažinami a mokřady, zatímco na jihu převládají písčité valy. Vodní plocha má dvě velké části – severní a jižní. A Sojuz-23 se trefil právě do středu severního laloku Tengizu, zhruba 8 kilometrů od nejbližšího břehu.

Kosmonauti záchranářům po rádiu ohlásili, že podle všeho skutečně nepřistáli na pevné zemi: „Soudě podle kolébání jsme dosedli na vodu,“ oznámil Zudov. „Jo, a vlny dosahují zhruba dvou až tří ballů (zhruba 0,5-1,25 metru – pozn. aut.),“ doplnil Rožděstvenskij, který mohl oprášit své instinkty mořského vlka. Tma a sněhová mlha znemožňovaly vizuální lokaci kabiny a posádka vedoucího vrtulníku viděla skrze bílou oponu oparu a sněžení pouze záblesky světelného majáku. Vše začínalo vypadat složitěji, než se zprvu zdálo. A potom se rázem situace změnila z vážné na velmi vážnou.

Zhruba čtrnáct minut po přistání kosmonauti uslyšeli ránu a krátce potom se modul začal překlápět na bok. Zudov s Rožděstvenským náhle ve svých křeslech viseli hlavou dolů a začínalo jim docházet, že z nějakého důvodu spustily pyropatrony zajišťující aktivaci záložního padáku. Ten rychle nasákl vodou a tím, jak klesal ke dnu, táhl za sebou jednu stranu kabiny. Posléze bylo zjištěno, že za aktivaci pyrotechnik záložního padáku mohla slaná voda jezera, která se dostala k relé, jež sekvenci vytažení záložního padáku spouštělo.

Opět by se mohlo zdát, že se nejednalo o nic strašného, záhy si však kosmonauti všimli, že se do kabiny začíná dostávat voda. Našla si cestičku skrze jeden z odvětrávacích ventilů, které jsou umístěny po stranách průlezu. Právě tyto ventily, přesněji jeden z nich, stál za katastrofou Sojuzu-11, když se v roce 1971 předčasně otevřel ve výšce přes 100 kilometrů. Nyní Zudov s Rožděstvenským ventil, kterým se dovnitř dostávala voda, uzavřeli.

Poloha hlavou dolů byla nejen nepříjemná, ale také komplikovala úkony, jež měli kosmonauti nadrilovány právě pro případ přistání na vodu. Nicméně i tak se jim po nějaké době podařilo sejmout skafandry, navléci na sebe teplé kombinézy a navrch i gumové obleky Forel. Forel je určen pro přežití kosmonauta ve vodě mimo kabinu, je opatřen nafukovacím límcem, který nositele obleku udržuje na hladině. Kosmonauti oblékání Forelu důkladně nacvičují ve stísněných prostorách kabiny, stejně tak její opuštění a společné splývání na hladině do doby, než se objeví záchranáři.

Nyní však opuštění kabiny nepřicházelo v úvahu. Krom silného mrazu, v němž rtuť teploměru padala k -20°C, hrozilo zcela jistě, že pokud by kosmonauti otevřeli příklop, jež byl zčásti pod vodou, dovnitř by se bleskově nahrnula voda a oni by nedokázali kabinu včas opustit, o dezorientaci pod hladinou nočního jezera nemluvě. Takto nezbývalo než sedět a čekat na záchranu.

A aby toho nebylo málo, zhruba za hodinu až hodinu a půl zamrznul i druhý odvětrávací ventil, který se nacházel nad hladinou. Jestliže situace byla předtím velmi vážná, nyní se začínalo jednat o boj o holé životy. Systém očišťování palubní atmosféry mohl pracovat maximálně čtyři další hodiny. Pak už byla jednak naplněna kapacita patron pohlcujících oxid uhličitý a také byly vyčerpány palubní baterie. Kosmonauti tuto aparaturu periodicky vždy na chvíli zapínali, po dvou hodinách však již bylo podle jejich hlasů ve vysílačce evidentní, že se začínají projevovat příznaky hypoxie a zvýšené hladiny CO₂. Fakt, že v kabině nebyl žádný ohřívač a teplota uvnitř začala rychle klesat pod bod mrazu, také rozhodně nepomáhal…

Záchranáři mezitím zoufale vymýšleli, jak dva nešťastníky vysvobodit. Vedoucí vrtulník nedokázal nad kabinou pro silný vítr a mizivou viditelnost zaviset a záchranáři navíc na palubě neměli ani nafukovací čluny – zapomněli na ně, protože nepředpokládali, že budou zapotřebí. Vrtulník nakonec dosedl na břehu jezera s téměř suchými nádržemi. Podobně se vedlo i ostatním strojům. Postupně přistávaly vedle sebe a posádky se staly pouhými pasivními diváky rozvíjejícího se dramatu. Ještě třikrát během noci se posádky vrtulníků pokusily zaviset nad kabinou tak, aby bylo možné vysadit potápěče, vítr a mizerná viditelnost to však nedovolily.

Mezitím ve Hvězdném městečku na zprávy o šťastném přistání čekaly rodiny kosmonautů. Podle tradice byl v bytě velitele připraven stůl přetékající lahůdkami a lahvemi s vodkou a kolem nervozně poposedávaly jak rodiny kosmonautů samotných, tak i přátelé a kolegové. Všichni čekali na zazvonění telefonu. Jako první dostávaly ze střediska zprávu o přistání právě rodiny kosmonautů a do té doby, než se tak stane, se nikdo jídla a pití ani nedotkl. Když se pak ozvalo zadrnčení telefonního zvonku, všichni začali v radostném očekávání konečně nalévat vodku do pohárků. Nina Zudova však místo veselého hlasu ve sluchátku uslyšela hlas zcela jiný – váhavý a plný obav. „Sláva a Valera přistáli na vodu,“ oznamoval pracovník řídicího střediska. Okolostojící odložili naplněné pohárky zpátky na stůl…

Na břeh jezera Tengiz se mezitím naskytnul velmi neobvyklý pohled. Ve tmě planuly snad desítky ohňů, při nichž se posádky vrtulníků snažily ohřát. Na nezvyklé dění se přišli podívat také místní obyvatelé z nedalekého sovchozu (cosi jako naše bývalá JZD). Když viděli, že záchranáři jsou bezmocní a evidentně nevědí, co si počít, přinesli z nedaleké vesničky velkou pramici a začali ji spouštět na vodu. Vojáci záchranných jednotek jim v tom však rozhodně zabránili – takovýto postup nebyl nikým schválen.

Přesto se záchranáři dvakrát pokusili přeplout přes vodní plochu pokrytou tříští na nafukovacích člunech. Oba pokusy skončily neúspěchem. Až třetí pokus vyšel. Asi ve čtvrt na dvanáct se na člunu přes temné vody Tengizu vydal paradoxně nikoli záchranář, ale jistý Černavskij, kapitán jednoho z vrtulníků. Po více než dvou a půl hodinách usilovné dřiny se mu podařilo k Sojuzu skutečně dostat. Zprvu se svým člunem přirazil na dosti nevhodném místě – v zóně, kam emitoval své tvrdé rentgenové záření gamavýškoměr Kaktus. Kosmonauti se dovtípili, že Černavskij si nevybral ideální místo pro zakotvení a velmi důrazně mu poradili, aby pokud možno co nejrychleji přirazil ke kabině na jiném místě. Poté, co se tak stalo, Černavskij seznal, že nedokáže posádce nikterak pomoci. Mohl se pouze hulákáním a občasným ťukáním do stěny kabiny ujišťovat, že muži jsou stále živi a periodicky oklepávat led z odvětrávacího ventilu, který zůstal nad hladinou. I to však bylo pro Zudova s Rožděstvenským velkou vzpruhou – znamenalo to, že záchranáři jsou už tady. Nemohli však tušit, že jejich anabáze zdaleka nekončí.

Čas ubíhal a pomalu se začal blížit úsvit. Nebe se vyjasnilo a teplota spadla ještě o pár stupínků níže. Zudov s Rožděstvenským, kteří již několik hodin hovořili do rádia otevřenou řečí bez použití systému kódů pro komunikaci, byli podle hlasu evidentně na pokraji sil. V jedné chvíli Rožděstvenskij ohlásil, že jeho velitel ztratil vědomí. A pak se již tak zoufalá situace zhoršila ještě více: anténa zajišťující rádiové spojení se stále více obalovala ledem, až se nakonec ocitla pod hladinou a spojení bylo přerušeno. Za úsvitu přiletěl z Karagandy vrtulník pilotovaný tamním velitelem záchranných jednotek Nikolajem Kondratěvem a Olegem Nefědovem. Zamířil nad kabinu pohupující se na vlnách jezera, nabral na palubu omrzlého Černavského a vysadil u ní jednoho potápěče s nafukovacím člunem. Ten měl ke kabině upevnit nafukovací límec, který by pomohl při evakuaci posádky.

Potápěč zhodnotil situaci a ohlásil nepříjemné zprávy: evakuace kosmonautů vrtulníkem není možná. Límec nelze připevnit, neboť kabina je příliš nakloněna, příklop je stále z velké části pod vodou a k jeho zámku se vůbec nelze dostat. Ťukáním na stěnu kabiny se ujistil, že kosmonauti jsou zatím naživu, ovšem bylo nad slunce jasnější, že jejich záchrana nesnese odkladu. Nyní už skutečně nebyl čas na předpisy. Jedinou možností, jež nekončila smrtí posádky, bylo kabinu navzdory všem pravidlům zaháknout za vrtulník a v podvěsu přivléci na břeh. Kondratěv zprvu váhal, zda může tímto způsobem postupovat, nakonec se však nechal přemluvit Josifem Davidovem, instruktorem pro přežití v extrémních podmínkách z Centra pro výcvik kosmonautů, který se nacházel na palubě vrtulníku. Z helikoptéry bylo spuštěno kapronové lano a potápěč jej upevnil k popruhům záložního padáku.

Kondratěv uvedl svou Mi-8 z režimu visení do pomalého pohybu vpřed. Udržoval rychlost na hodnotě zhruba 7 km/h a zatímco druhý pilot Nefědov vyhlížel z okénka na kabinu v podvěsu, Kondratěv sledoval horizont a přístroje, zejména teploty motorů, které při takovémto zatížení a režimu letu hrozily přehřátím. Kabina se téměř vynořila z vody a začala se s vrtulníkem poslušně pohybovat směrem k severnímu břehu. Přestože teplota uvnitř vrtulníku díky otevřeným dveřím, ze kterých sledoval pohyb kabiny Davidov a otevřenému Kondratěvovu okénku spadla hluboko pod bod mrazu, na tváři pilota se začaly brzy objevovat kapky potu vyvolané obrovským soustředěním a napětím. A náhle, zhruba po dvou stovkách metrů pohybu vpřed nastala málem katastrofa.

Vrtulník jako by zastavila neviditelná ruka a začala jej stahovat dolů, k hladině. Kondratěv reagoval bleskurychle a podařilo se mu stroj udržet ve vzduchu. Tou neviditelnou silou byl záložní padák, který byl při vlečení kabiny vyzdvižen na hladinu a tam se naplnil vzduchem. Šest stovek metrů čtverečních plochy padáku nyní fungovalo jako účinná vzdušná brzda. Kondratěv ale nezpanikařil. Mohl dát příkaz k odhození lana, rozhodl se však, že bude pokračovat v riskantním letu. Vyždímal poslední kapky výkonu motorů Isotov TV2-117A a vrtulník nahrbený nosem dolů začal i s kabinou v podvěsu ukrajovat další metry z osmikilometrové vzdálenosti, jež jej dělily od břehu.

Po nekonečných dvaačtyřiceti minutách vrtulník dotáhl kabinu na břeh k čekajícím záchranářům. Po několika desítkách metrů klouzání kabiny po sněhu vrtulník přešel do visu, postavil svůj náklad do vzpřímené polohy a odhodil kapronové lano. Epopej Zudova a Rožděstvenského byla konečně minulostí. Jenže ke kabině se zprvu nikomu ze záchranářů nechtělo. Většina z nich předpokládala, že uvnitř se již nacházejí pouze dvě chladnoucí těla kosmonautů. Od okamžiku, kdy vrtulník kabinu zaháknul, už uplynulo třičtvrtě hodiny, kdy nikdo netušil, v jakém stavu se muži nacházejí. A již předtím byli podle všeho na pokraji smrti.

Váhající záchranáři náhle spatřili, jak se nad průřezem průlezu objevuje hlava Valerije Rožděstvenského. Ten byl zaskočen jejich nečinností a sebral poslední zbytky sil, aby otevřel příklop a povysunul se ven. Jeho bývalá kariéra potápěče stála pravděpodobně za faktem, že nedostatek kyslíku, otravu oxidem uhličitým a brutální chlad, který na vnitřních stěnách kabiny vytvořil ledovou krustu, snášel lépe než jeho velitel.

Rozradostnění okolostojící pomohli usmívajícímu se Rožděstvenskému ven a potom z kabiny vytáhli zesláblého Zudova. Když opodál přistál vrtulník, který kabinu dovlekl na břeh, Nikolaj Kondratěv mohl se zadostiučiněním sledovat, jak oba kosmonauty navlékají do několika vrstev toho nejteplejšího oblečení, které bylo po ruce a pokládají je na nosítka. Lepší dárek si ke svým čtyřiatřicátým narozeninám, které toho dne oslavil, nemohl ani ve snu přát…

Přítomný fotoreportér TASS Albert Puškarjov pořizoval fotodokumentaci celého dění a když viděl bledé a vysílené kosmonauty na nosítkách, blesklo mu hlavou, že takto by hrdiny vesmíru nikdo neměl spatřit. Popoběhl k Josifu Davidovovi, který zrovna vystoupil z Kondratěvova vrtulníku a vzrušeně mu začal domlouvat: „Josife, to mají do historie vejít ležící a rozklepaní? Josife, zvedni je a postav ke kabině. Ať jsou kosmonauty, a ne… zdechlinami!“ Davidov na taková slova slyšel a pod záminkou převzetí palubní dokumentace pomohl kosmonautům z nosítek a postavil je ke kabině. Sám zalezl dovnitř, aby z ní vzal palubní dokumenty a hlasový záznamník. Když se při vylézání z kabiny objevila nad průlezem jeho hlava, Puškarjov zrovna cvakl spouští fotoaparátu. Fotografie tak zachytila dva hlavní hrdiny výjimečné a dramatické události a současně i člověka, který měl na jejich záchraně lví podíl…

Po každém úspěchu musí dle Murphyho pravidel zákonitě přijít trest. I v tomto případě nějakou dobu vše nasvědčovalo tomu, že bude hledán obětní beránek. Černý Petr nejprve padl na kosmonauty kvůli onomu nerealizovanému připojení ke stanici. Oba však pevně trvali na svém – postupovali přesně podle pravidel, které obsahovala palubní dokumentace a která jim byla vštěpována při výcviku. Vina z nich byla sňata, nicméně tradiční zlaté hvězdy Hrdinů SSSR se zprvu nedočkali. Když se pak pár týdnů po své anabázi účastnili banketu v Kremlu u příležitosti výročí bolševické revoluce, Leonid Brežněv se podivil, jak je možné, že se dostavili bez tohoto vyznamenání na uniformách. Poté, co mu jeho suita naznačila, že zlatá hvězda jim udělena nebyla, Brežněv přikázal, aby ji oba bez odkladů dostali. Druhý den kosmonauti mohli toto nejvyšší vyznamenání převzít, byť datum na průvodních certifikátech údajně bylo z jakéhosi záhadného důvodu podivně rozmazané a nečitelné…

Dalším obětním beránkem se měl stát neúspěšný zachránce Černavskij. Hrozila mu degradace, vyhazov z armády a dokonce prokurátor za „svévoli“ projevenou během záchranných operací. Výložky mu zachránili samotní Zudov a Rožděstvenskij, když v prvním televizním rozhovoru po návratu do Hvězdného městečka demonstrativně poděkovali Černavskému za podíl na jejich záchraně. Velitel vrtulníku Nikolaj Kondratěv se také vyhnul trestu za narušení instrukcí a byl dokonce vyznamenán řádem Rudé hvězdy.

Co však bylo třeba změnit, to bylo fungování záchranných složek. Po tomto evidentním fiasku, které se jen tak tak obešlo bez tragédie, byl dosavadní oddíl zkoušek prostředků zajištění života, záchrany, vyhledávání a zajištění přípravy kosmonautů zrušen a na jeho místě vznikla nová služba, jež dostala do vínku dlouhatánský název: „Samostatné oddělení zkoušek prostředků nouzové záchrany, přistání, vyhledávání, evakuace a přípravy kosmonautů k činnosti po vynuceném přistání v extrémních podmínkách rozličných klimatogeografických zón“. Dnes vyhledávání a evakuaci kosmonautů po přistání zastřešuje Sjednocená služba letecko-kosmického vyhledávání a záchrany. I díky událostem po přistání Sojuzu-23 byly provedeny výrazné změny v postupech a vybavení záchranných složek, jež dostaly k dispozici mimo jiné i známá obojživelná vozidla známá pod přezdívkou „Modrý pták“.

Zudov a Rožděstvenskij byli tedy zachráněni a posledně jmenovanému skutečně přistála do klína přezdívka „Admirál Tengiz“, kterou mu prve přisoudil záchranář na palubě jednoho z vrtulníků. Ovšem stále zde byla otázka, zda je OPS-3/Saljut 5 vhodný k návštěvě další posádky. Bylo třeba zjistit, zda se v interiéru skutečně nenacházejí jedovaté plyny a hlavně využít zbývající životnost třetího z Almazů a pokusit se splnit to, co kosmonautům ze Sojuzu-23 osud odepřel. Následující posádce tak spadla do klína doslova hora práce…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.epizodsspace.narod.ru/bibl/davydov/foto/44.jpg
http://www.epizodsspace.narod.ru/bibl/davydov/foto/38.jpg
http://www.epizodsspace.narod.ru/bibl/davydov/foto/38.jpg
http://www.epizodsspace.narod.ru/bibl/davydov/foto/42.jpg
foto: Tomáš Přibyl