Vleklé problémy s financováním a neustálé posuny termínů testovacích i operačních misí směrem doprava trápily program vojenské pilotované špionážní platformy MOL od samého počátku. Na jednu stranu je dost obtížně pochopitelné, proč pro USAF a potažmo vládu USA nebylo jednou z hlavních priorit získání pilotované pozorovatelny, jež by byla zcela nezávislá na počasí, geopolitických podmínkách (žádné starosti s povolením nebo naopak utajením přeletů různých zemí) a nezranitelné prostředky protivzdušné obrany. Na stranu druhou je faktem, že s tím, jak Spojené státy stále více zabředávaly do extrémně nákladného průšvihu ve Vietnamu a také s tím, jak se pomalu vylepšovala konkurence v podobě automatických špionážních družic, bylo velmi obtížné chronicky protahovaný a stále více se prodražující vývoj stanice ospravedlnit. Přesto vlastně až do náhlého ukončení programu poměrně mnoho participantů předpokládalo, že k zamýšleným letům jak bezpilotním, tak s posádkou nakonec dojde. Ne všichni však tento názor zastávali. Asi nejviditelnější skupinou programu (pokud se to tak, vzhledem k téměř naprostému utajení, dá říci) byli piloti. Ani oni nebyli jednotní v názoru na realizaci letů. Přesto si je autor naprosto jist, že každý z nich se nejednou zasnil a představoval si, jaké by to bylo, kdyby…

Všední dny kosmošpionů

Piloti programu MOL měli pochopitelně všechny prověrky, které je opravňovaly k přístupu k přísně utajovaným informacím. Díky nim mohli se vzrůstajícím znepokojením sledovat, jak se postupně vylepšuje kvalita fotografií pořízených bezpilotními systémy. Start první mise MOL byl stále v nedohlednu a konkurence nespala. Jak vzpomínal Al Crews: „Tak nějak postupně začalo být jasné, že my jsme tady jenom jako záloha pro případ, že by bezpilotní systém nefungoval. (…) Myslím, že asi tak dva roky poté, co nás vybrali, jsme byli pozváni na brífing do Los Angeles. Zrovna skončila jedna výzvědná mise a oni nám ukázali fotografie. Když jsem ty fotky viděl, řekl jsem si: ‚Asi přijdu o práci…‘“

Paradoxně nejlepší čich na budoucí problémy programu měl Mike Adams, který se s MOLem rozžehnal na vlastní žádost několik měsíců po zařazení do oddílu pilotů. Podle jeho názoru neměl v rámci programu MOL šanci nahlédnout do vesmíru a dal přednost návratu do kádru testpilotů na Edwards, aby posléze našel smrt v kokpitu X-15. Ani ostatní piloti si nedělali iluze o tom, že program zadrhává. Jasným ukazatelem byl fakt, že se už poněkolikáté pořádá party na oslavu dvou let do prvního startu.

Ovšem pokud by se stal zázrak, státní pokladna by se otevřela o něco více a dodavatelé by se přestali zpožďovat při výrobě hardwaru, možná by se lety MOL uskutečnily. Je pravděpodobné, že by i přesto osud programu visel na vlásku, protože bezpilotní platformy náskok pilotovaného systému velmi rychle stahovaly, ale minimálně několik misí by se snad realizovat podařilo. Jak by vlastně vypadaly?

Představme si alternativní realitu, ve které se podařilo MOL dovést k první pilotované položce harmonogramu. Tato fikce vychází z dostupných zdrojů, které reflektují stav a plány z doby před zrušením programu.

Je léto 1971 a na Vandenbergově základně se schyluje ke dlouho očekávanému startu. Piloti jsou už počítání mezi místní. Všichni si pořídili domy v této oblasti a přestěhovali se sem už před dvěma roky. Jsou mezi nimi také Jim Taylor, který má první misi velet. Jeho parťákem má být Al Crews, který je z celého kádru pilotů nejzkušenější – figuroval již v programu Dyna Soar a je také nejstarší. Crews od počátku figuruje coby neformální velitel oddílu, byť nemá potřebu jakkoli svou autoritu uplatňovat. Všichni muži jsou dokonalými profesionály. Jejich angažmá, jež je vystříhalo všech možných světských lákadel, kterými byli pokoušeni jejich kolegové z NASA, jim umožnilo soustředit se na práci bez velkého rozptylování.

A nyní nastal onen dlouho očekávaný den. Titan-IIIM stojí připraven na rampě komplexu SLC-6 a nabízí efektní podívanou v paprscích zapadajícího slunce. Před několika hodinami poodjela na své určené místo obslužná konstrukce, jež doposud raketu obepínala a také ji a její obsluhu chránila před možnými rozmary počasí. Nyní je zaparkována v dostatečné vzdálenosti, aby nepřišla k příliš velké úhoně během startu kolosu, na jehož špici mají být usazeni dva odvážlivci – Jim Taylor a Al Crews.

Ti právě nyní přijíždějí k rampě v mikrobusu s insigniemi USAF. Dvě postavy v bílých skafandrech s příručními ventilačními jednotkami vystupují a gesty se zdraví s malou skupinkou techniků a představitelů letectva i NRO, kteří je přišli vyprovodit. Z pohledu obou pilotů je to trochu zvláštní scéna, neboť skrze helmy a sluchátka proniká jen velmi málo okolních ruchů, proto vše připomíná zlatou éru němého filmu. Jim a Al se příliš dlouho nezdržují, v doprovodu techniků se vydávají směrem k výtahu. Ten je během několika desítek sekund vyváží do výšky zhruba 40 metrů nad základnou rampy. Cestou piloti ve výtahu míjejí také tu část startovní sestavy, která bude měsíc jejich domovem.

Výtah zastavuje a piloti s techniky vystupují. Pár kroků směrem k raketě, kde je připraveno obslužné rameno s lávkou, po které celá skupinka přechází do Bílé místnosti. Tam už čeká uzavírací tým. Muži v kombinézách pomáhají pilotům usednout do jejich křesel a připojují je na environmentální a komunikační systém lodě. Po nezbytných prověrkách nadchází čas na uzavření příklopů. Nyní do kabiny začíná proudit čisté hélium, které postupně vytěsňuje normální pozemskou atmosféru. Po požáru Apolla v roce 1967 nechce nikdo riskovat, že by se ohnivé inferno opakovalo, proto během startu bude kabina naplněna tímto plynem a až se vzrůstající výškou bude přidáván kyslík tak, aby při navedení na oběžnou dráhu výsledný mix obsahoval 70 % kyslíku a 30 % hélia při třetinovém tlaku oproti tomu při hladině moře.

Prověrky hermetičnosti dopadly na výbornou, technici opouštějí Bílou místnost i obslužné rameno a to se vzápětí odklápí. Nyní mohou v případě potřeby Taylor s Crewsem použít katapultážní křesla bez obav, že do čehokoli narazí. Na takovou eventualitu však nikdo nechce příliš myslet, navíc jde všechno jako na drátkách. Měsíce a měsíce výcviku pozemní obsluhy se nyní vracejí ve formě hladkého odpočtu. Titan, stanice, Gemini-B i pozemní vybavení se taktéž chová způsobně, jako by si i stroje uvědomovaly, jak závažná chvíle nyní nastává. Na tomto startu závisí budoucnost celého programu, po nekonečných tahanicích o peníze a termíny má nyní MOL šanci dokázat, co umí.

Na kosmodromu již vládne tma, když se časomíra konečně dovleče k posledním minutám. Okolí rampy je již dávno liduprázdné a reflektory osvětlují obří bestii, která se má za chvíli probudit k životu. Sledovací stanice i bunkr řízení startu potvrzují do Blue Cube, že z jejich strany není žádný důvod k zastavení odpočtu. Pár lidí na svých stanovištích vyřkne nehlasné přání k vyšší moci, ale všichni jsou jinak plně soustředěni.

Nastal okamžik, ke kterému směřovalo úsilí desítek tisíců lidí po několik dlouhých let. Z trysek dvou sedmisegmentových boosterů na tuhé pohonné látky se vyvalí snopy jisker a dým a náhle se rozpoutává ohnivé inferno. Přesně v určený moment se na dvou plamenných sloupech raketa vydává vzhůru. Zatím ji pohánějí jen boostery, které mají za úkol sestavu dostat do potřebné výšky a udělit jí správnou rychlost, při níž se zažehnou motory prvního stupně. Raketa ještě chvíli osvětluje noční scenérii pohoří Santa Ynez a pak se postupně stává stále slabším zářícím bodem mizícím směrem k jihu.

Dvě minuty po startu je sestava přesně tam, kde má být a oba boostery dohořívají. Všechno jde ráz na ráz: když tlak ve spalovacích komorách boosterů poklesne pod stanovenou mez, je aktivován systém jejich odhození a současně se zažehávají motory prvního stupně. Pro piloty v kabině Gemini-B je to úleva – vzlet na dvou boosterech na tuhé pohonné látky se podobá jízdě na valše. Ani nyní se však nejedná o zcela hladkou záležitost, sestava má sice již většinu atmosféry pod sebou, nicméně korekce trajektorie prostřednictvím závěsů dvou motorů prvního stupně jsou trhané a let tak trochu připomíná starty misí Gemini, při kterých Titan-II podle jednoho z astronautů doslova „čenichal jako honicí pes, když hledá stopu“.

Po 161 sekundách se motory prvního stupně vypínají, aby přepustily žezlo svému menšímu bratříčkovi ve druhém stupni. Ten urychluje sestavu na potřebnou rychlost. O 230 sekund později má nosič hotovo, sestava je přesně tam, kde má být, má potřebnou rychlost a výšku. Druhý stupeň se s kovovým úderem odpojuje a malé motorky na jeho horní části zajišťují nutnou separaci nyní již nepotřebného stupně a stanice.

Na piloty nyní čeká drobná korekce dráhy a základní kontrola zdraví stanice pomocí přístrojů na palubní desce lodi. Pak se Al Crews odpoutává ze svého křesla a s malou pomocí Jima Taylora se otáčí k zadní stěně kabiny. Otevírá a snímá vnitřní příklop a připíná jej na jeho prozatímní místo. Druhý příklop pak po odjištění odklápí směrem od sebe a nyní má volnou cestu do útrob stanice. Al prolétá tunelem, na jeho konci otevírá příklop dělící jej od interiéru a zapíná osvětlení, které je vynalézavě integrováno do madel, jež mají pilotům pomoci fixovat se na jednom místě. Pak se Al pouští do práce. Jeho úkolem je vykonat seznam úkonů nutných k oživení stanice, checklist čítá několik desítek položek. První na řadě je kontrola hermetičnosti stanice a následně prověrky dalších systémů.

Zatím Jim Taylor postupně vypíná Gemini-B. Loď bude měsíc „dřímat“ v téměř dokonalé hibernaci. V kabině bude snížen tlak na 69 hPa a piloti se budou celou dobu mise zdržovat výhradně v útrobách stanice. Pokud by vyvstala potřeba nahlédnout do Gemini-B, laboratorní modul stanice je schopen dodat dostatek kyslíku a hélia na tři opětovná natlakování kabiny, aniž by byla ovlivněna délka mise. Kabina lodi potemněla a jakmile se Jim Taylor přesunul do stanice, uzavírá za sebou příklop ve „stropě“ laboratorního modulu. Nyní bude oněch jedenáct metrů krychlových volného prostoru pro oba muže současně pracovištěm, tělocvičnou, kuchyní, koupelnou, ložnicí a vlastně de facto celým světem.

Pracovní dny pilotů jsou lehce stereotypní a jejich tempo udávají periody přeletů nad zájmovými oblastmi. Ve chvílích, kdy takový přelet probíhá, jsou oba muži u konzolí ovládajících počítač a snímkovací systém. Ovládají také vyhledávací teleskopy, kterými upřesňují oblast, na kterou se má DORIAN zaměřit. Na velké matnici jedné z konzol vidí pohled, jaký se DORIANu naskýtá a vždy mají pouze několik sekund na to, aby rozhodli, zda daný cíl může přinést smysluplná data. Občas se stane, že je cíl zakryt oblačností nebo není natolik zajímavý, jak si představovali plánovači a právě těch chvílích se ukazuje, jak je přínosná přítomnost posádky na palubě. Někde v pozadí sice probublává myšlenka na poslední pokroky v oblasti bezpilotních špionážních platforem, ale žádný ze zainteresovaných si ji nechce připouštět. Tohle je inaugurační mise a všichni doufají, že další budou následovat.

V době, kdy zrovna stanice neprolétává nad oblastmi, kde se vyplatí „čenichat“, mohou se piloti věnovat sobě samým nebo domácím pracím. Interiér stanice potřebuje občas úklid, navíc člověk také musí být z něčeho živ a fotografií odpalovacích ramp na Bajkonuru se jeden nenají. Piloti mají k dispozici balíčky se stravou, kterou v předstihu vybrali podle osobních preferencí. Balíčky s jednotlivými jídly překvapivě nejsou uloženy ve skříňce, ale každý z pilotů má vlastní dedikovaný panel, na němž jsou speciálními kolíčky připevněna všechna jídla na celých třicet dní. Vzdáleně celá věc připomíná šedý vál na těsto s patnácti klipy po každé straně. Nicméně podle předpokladu nakonec kosmická strava příliš úspěchů nesklízí – jedná se o studené jídlo konzervované tak, aby bylo schopno vydržet měsíc při pokojové teplotě, což samo o sobě není příliš chutná představa, navíc se při pobytu v mikrogravitaci výrazně mění vnímání chuti a také sklon k oblibě různých typů potravin. Ovšem spektákl, který si mohou u průzorů k jídlu oba muži vychutnávat, je neopakovatelný (pokud tedy nemají plné zuby sledování zemského povrchu v pracovní době).

Na noc se oba piloti ukládají do svých spacích pytlů. Ty mají výřezy pro ruce i hlavu a na vnější straně jsou našity praktické kapsy, v nichž mohou být uloženy předměty, které chtějí mít Taylor a Crews po ruce hned po probuzení nebo těsně před usnutím. Spací pytle mají dvoje dlouhé popruhy – jedny u hlavy pilota, druhé u jeho nohou. Spacák tak může být fixován na libovolném místě interiéru stanice, třeba i v její podélné ose tak, aby vše bylo mírně napnuté a připomínalo tak postel. Taylor s Crewsem ovšem spacáky fixují pouze v jednom bodě a každý na jiném místě interiéru. Neruší se tak v případě, že jeden z nich potřebuje v noci třeba na toaletu.

Hygienické zařízení na palubě je výrobkem firmy Republic Aviation, což je divize koncernu Fairchild Hiller Corporation. Republic v podobě zakázky na vývoj a výrobu toalety získala ostruhy, které se posléze hodily při získávání podobného kontraktu pro stanici programu Apollo Applications, která ponese název Skylab. Toaleta pro Skylab se od té, která je umístěna na MOL, bude lišit jen v drobných detailech. Na Skylabu bude toaleta pouze jinak orientována (z pohledu běžného pozemšťana bude trochu nepochopitelně na stěně – ale ve stavu beztíže je úplně jedno, zda jste třeba hlavou dolů), zatímco na MOL bude v trochu obvyklejší orientaci. A ještě jeden detail, který stojí za zmínku: na Skylabu je prkénko v klasické bílé barvě, zatímco na MOL nese hrdě tradiční barvu USAF – modrou…

Taylor a Crews mají k dispozici několik rudimentárních strojů pro udržování kondice. Pravidelně se také váží, odebírají vzorky tělních tekutin a vyplňují jednoduché dotazníky, aby lékaři mohli posoudit, jaký vliv má neobvyklé prostředí na lidský organismus a psychiku. Dny běží jeden za druhým a vesměs jsou si vcelku podobné. Nebýt prostředí mikrogravitace a úžasných výhledů z průzorů, možná by se na palubu vkradla dokonce i nuda.

Nakonec ale v kalendáři zbývá pár posledních dní a oba piloti začínají připravovat sebe i vybavení na návrat do tenat zemské gravitace. Frekvence cvičení se mírně zvyšuje, oba muži chtějí být při návratu v co nejlepší kondici a po vystoupení ze záchranného vrtulníku by rádi stáli vzpřímeně a zasalutovali tak, jak se na příslušníky ozbrojených složek sluší.

Pak zbývá už jen poslední den a přípravy na návrat vrcholí. Poslední snímkování, které probíhalo včera, přineslo další várku exponovaného filmu. Taylor s Crewsem materiál ukládají do speciálního kontejneru, který bude uložen do kabiny Gemini-B. Muži oblékají skafandry a kontrolují jejich funkci. Pak od ovládacího pultu dává Taylor povel k opětovnému natlakování lodi. Oba jsou s Crewsem zvědavi, zda bude jejich stroj po měsíční hibernaci ochotný ke spolupráci. Zatím se zdá, že všechno běží, jak má. Po vyrovnání rozdílu tlaků a kontrole hermetičnosti lodi Taylor otevírá příklop vedoucí do propojovacího tunelu. Proplouvá jím a usazuje se na svoje levé křeslo v kokpitu Gemini-B. Zdá se, jako by odsud odcházel teprve včera a ruce mu začínají samy od sebe putovat po ovládacích prvcích a spínačích. Výcvik byl opravdu kvalitní a měsíční pauza není znát. Loď se pomalu probouzí k životu a na Taylorově tváři se objevuje úsměv.

Mezitím Crews pomalu vypíná jeden systém stanice za druhým a nechává běžet jen to nejnutnější. Je se svým parťákem ve spojení prostřednictvím interkomu a mohou si tak vyměňovat důležité informace. Crews tedy ví, že loď je plně oživena a připravena k odletu. Ještě pár posledních úkonů a checklist je splněn. Al míří k propojovacímu tunelu a zavírá za sebou příklop. Těsně předtím, než jej dovře, se ještě naposledy podívá na místa, která byla jeho domovem po celý dlouhý měsíc. Ví, že tento pohled už nespatří žádné lidské oko – stanice zanikne za pár dní v atmosféře, kam ji navede postrčení tryskami pohonného systému. Vstup do atmosféry bude probíhat nad oceánem, nikoli snad proto, aby nebylo ohroženo obyvatelstvo (byť i to je jedním z motivů), ale hlavně proto, aby se ani střípek, který přežije průlet vzdušnou obálkou Země, nedostal do nepovolaných rukou.

Crews na své cestě do kabiny Gemini-B nejprve uzavírá příklop v tepelném štítu lodi. Dává si záležet, zatímco v případě problémů s vnitřním příklopem by jej a Taylora ochránily skafandry, u tepelného štítu by se vinou chyby nebo malého opomenutí mohla kabina proměnit v kremační pec. Pak vplouvá nohama napřed do interiéru, kde mu Taylor pomáhá udržet polohu tak, aby Al mohl zavřít přetlakový příklop.

Po pár desítkách minut je vše připraveno, vše prověřeno a nastává čas na cestu domů. Jeden z pilotů tiskne odpovídající tlačítko a Gemini je volná. Dva malé raketové motorky na tuhé pohonné látky jí udělují počáteční separační rychlost. Gemini-B má možnost setrvat v samostatném letu až 14 hodin, tentokrát to však nebude nutné. Všechno jde zcela hladce a v určený okamžik piloti cítí šestero nakopnutí do zad, jak se zažehávají raketové motory v adaptéru. Jejich impuls směřuje loď do atmosféry směrem k oblasti, kde čekají záchranné jednotky.

Adaptér je odhozen, kabina je orientována pro vstup do atmosféry a palubní počítač zažehává podle potřeby trysky RCS v nosu lodi. Nakláněním kolem podélné osy se mění orientace vektoru vztlaku a je tak možné v určitých limitech kabinu řídit. Průlet atmosférou probíhá navlas přesně, jako tomu bylo u misí Gemini, které pod taktovku NASA probíhaly v letech 1965-66. Když pohasne ohnivé divadlo za průzory, na piloty působí největší přetížení během celé mise – zhruba 6 g. V určené výšce vylétá z nosu kabiny brzdicí padáček, po chvíli je následován výtažným padáčkem a nakonec se nad Gemini objevuje hlavní padák. Kabina pod ním klesá vertikálně, ovšem po chvíli dochází k převěšení padáku na dva body. S Taylorem a Crewsem to pořádně smýkne, kdyby nebyli pevně připoutáni, rozbili by si nos o palubní desku. Naštěstí od kolegů z NASA vědí, co čekat, takže si chrání obličej pažemi.

A už je tu hladina Pacifiku, kabina dosedá mezi mírné vlny a teprve nyní si oba muži začínají uvědomovat tíhu, jež je po třiceti dnech bezstarostného poletování interiérem stanice tlačí jako obří neviditelná ruka do křesel. Taylor i Crews jsou jako mátohy a navíc jim začíná být špatně vinou poskakování kabiny po vlnkách oceánu. V pravý čas se v Alově okénku objevuje hlava potápěče, který klepe na sklo a posunky se ujišťuje, že jsou oba kosmičtí cestovatelé živi a zdrávi. Upevnění nafukovacího límce kolem kabiny je dílem několika minut a pak je konečně možné otevřít příklopy a pustit dovnitř plnou dávku lahodného mořského vzduchu.

Byť jsou Taylor a Crews příslušníky USAF, které je (samozřejmě jen v nadsázce) zavilým nepřítelem námořnictva, nyní jsou rádi, že svoje mořské bratříčky vidí. Nejistými pohyby se škrábou ven z kokpitu a nasedají do koše, kterým jsou postupně vytahováni na palubu vrtulníku. Ten po několika minutách přistává na palubě čekající letadlové lodi. Tam se piloti podrobují předběžné lékařské prohlídce a mohou sledovat, jak se dvojice můžů z řad personálu NRO noří do kokpitu jejich lodi, jež byla zatím vyzvednuta jeřábem. Z kabiny se tito dva muži vynořují se vzácným nákladem – kontejnerem s filmovými pásy. Po několika desítkách minut jsou již oni i kontejner na palubě letounu mířícího na pevninu.

Teprve nyní si Taylor s Crewsem mohou vydechnout. Jejich inaugurační let dopadl podle všeho na výbornou, vyskytlo se jen velmi málo závad a získané fotografie budou určitě kvalitní. Program MOL konečně vstoupil do své realizační fáze a další mise, jak pilotované, tak nepilotované, budou určitě následovat…

Tolik tedy alternativní realita, v níž stanice MOL nakonec dolétla na orbitální dráhu. A pokud by se tak skutečně stalo a nebyla by nouze o finanční prostředky, mělo vedení programu a kontraktoři v kapse velmi zajímavé plány…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:MOL_astronauts.jpg
http://www.spaceistheplace.ca/titan3m.jpg (kredit: Boeing)
https://www.nro.gov/FOIA/MOL/MOL-Pics/
https://www.nro.gov/FOIA/MOL/MOL-Pics/
https://www.nro.gov/FOIA/MOL/MOL-Pics/
youtube.com