Jméno „Jurij Gagarin“ zůstane navždy zapsáno v kronice lidstva v kolonce „první člověk ve vesmíru“. Nechybělo ale mnoho a mohlo na jeho místě stát jméno amerického astronauta Alana Sheparda. Proč souboj o toto historické prvenství dopadl tak, jak dopadl, a co ho rozhodlo?

Rychle a špinavě do vesmíru

Ve Spojených státech letectvo logicky předpokládalo, že dobytí vesmíru se stane jeho doménou. Počítalo se s letadly pohybujícími se rychleji a výše, postupně až na oběžnou dráhu. A pak tu byla agentura NACA (National Advisory Committee for Aeronautics) založená v roce 1915. Její vedení nechtělo hrát druhé housle, a tak se v listopadu 1957 rozhodlo „jednat hned, abychom nebyli opominuti na poli výzkumu kosmických letů“. Bylo to pragmatické rozhodnutí, které nakonec vedlo ke vzniku NASA.

V lednu 1958 Ministerstvo obrany založilo agenturu ARPA (Advanced Research Projects Agency) pro vývoj nadějných technologií a projektů. Počítalo, že pod jejími křídly skončí všechny projekty pilotovaných letů. V březnu 1958 se setkalo osmdesát zástupců amerického letectva, ARPA, NACA a kontraktorů a poprvé řešilo možnost varianty pilotovaných letů, která dostala označení „quick and dirty“ (rychlá a špinavá). Princip byl jednoduchý: posadit na některou z vyvíjených raket namísto hlavice kabinu s člověkem. Byly k ní výhrady, ale v danou chvíli se jevila jako opravdu nejrychlejší. K prvnímu říjnu 1958 začala pracovat NASA, třetího byla balistická kabina podrobně prezentována ARPA a o čtyři dny později i prvnímu administrátorovi NASA Keithu Glennanovi. Prezentaci pozorně naslouchal a setkání uzavřel slovy: „Pusťme se do toho!“

Vynechme teď všech finanční a technické peripetie, které projekt Mercury (jméno dostal 26. listopadu 1958) provázely. Pro nás je důležité, že s prvním pilotovaným letem člověka se počítalo na samém konci roku 1960.

Zahoďte kabinu, zachraňte kosmonauta

Situace v Sovětském svazu byla podobná. V prosinci 1957 vznikla v konstrukční kanceláři OKB-1 (Osoboje Konstruktorskoje Bjuro) Sergeje Koroljova plánovací sekce a mezi její úkoly patřila i příprava pilotovaného kosmického letu. V lednu 1958 se na její popud začal vyvíjet nový třetí stupeň pro raketu R-7. Stejně jako v USA existovala domněnka, že správnou cestou do vesmíru je okřídlené těleso. Jenže výpočty ukázaly, že žáru při vstupu do atmosféry nejsou schopné odolat žádné stávající slitiny.

Skupina navrhla jako nejjednodušší způsob realizace pilotovaného letu kabinu zvonovitého tvaru o průměru 1,8 m (tento tvar si později „vypůjčila“ loď Sojuz). Ujal se také nápad pilota vystřelit před přistáním ve vystřelovacím sedadle, díky čemuž se vůbec nemusel řešit přistávací systém. Vystřelovací sedadlo se mělo vypůjčit z nějakého proudového letounu, kabina neměla být brzděná vůbec. Takže by se při dopadu roztříštila.

Po zjednodušení se začalo pracovat s kulovitou verzí kabiny o průměru 2,2 m. V květnu 1958 už byly rozpracovávány její dvě verze: pro posádku a automatická pro zpravodajské účely. Původní návrh počítající spojit kabinu s vyvinutým tělesem Sputnik D se neujal a namísto toho byl zahájený vývoj servisního modulu. V červnu 1958 prezentuje Koroljov návrh Výboru pro vědu a techniku, na počátku měsíce následujícího jej písemně představuje politbyru. V listopadu 1958 Rada konstruktérů přijímá rozhodnutí o vývoji pilotované lodi. Termín pilotovaného startu? Mezi zářím a prosincem 1960.

Karty byly rozdány prakticky identicky.

Orbitální vs. suborbitální

Než se podíváme do cílové rovinky, srovnejme si ještě suborbitální (kdy se loď pohybuje jen po balistické dráze, ale nedosáhne oběžné rychlosti) a orbitální kosmický let (kdy loď dosáhne stabilní oběžnou dráhu).

Sergej Koroljov se suborbitálními lety vůbec nepočítal. Sice mu byly opakovaně nabízené jako jednodušší varianta, ale on chtěl poslat člověka přímo na oběžnou dráhu. Někdy se uvádí, že odmítal „polovičaté“ (suborbitální) řešení, jindy, že ho vedla obava, že suborbitální let bude nadřízeným stačit a že nedostane příležitost (= peníze) uskutečnit dobývání vesmíru, o kterém snil. NASA naproti tomu chtěla dát na suborbitální lety větší důraz. Dokonce uvažovala, že by se suborbitální mise neuskutečnily pouze s pomocí raket Redstone (jak se nakonec stalo), ale že by do nich zapojili i nosiče Jupiter nebo že by se piloti „proletěli“ (byť ani ne na práh vesmíru) už v některé testovací raketě Little Joe.

Podívejme se na celou věc optikou své doby, nikoliv pohledem dnešním. Tehdy šlo opravdu o prvního člověka ve vesmíru, nikoliv na oběžné dráze. Také by se dalo říct, že politikům a laické veřejnosti byla nějaká oběžné dráha ukradená. Člověk by se dostal do vesmíru raketou, to by stačilo. Že by někdo po něm kroužil kolem Země v nějakém „umělém Měsíci“, by nebylo vnímáno jako zásadní krok vpřed.

V cílové rovince

Programy Mercury i Vostok byly zcela průkopnické a jako takové je provázely technické komplikace. Některé mise byly „ztraceny“, jiné se nepodařilo realizovat v zamýšleném rozsahu – a to na obou stranách. O všem se tak rozhodovalo až v prvních měsících roku 1961.

Loď Vostok byla průběžně testována v roce 1960. Byly použité dvě verze: při prvním testu (15. května) 1KP bez tepelného štítu, při ostatních čtyřech pak pokročilejší 1K. Vzhledem k tomu, že dvě kabiny (28. července a 22. prosince) vinou selhání nosiče nedosáhly oběžné dráhy, nebyly vůbec oznámené. Oficiálně tak v roce 1960 letěly jen tři lodě Korabl-Sputnik (číslo 1 dne 15. května, 2 dne 19. srpna a 3 dne 1. prosince). Ze všech pěti pokusů byl přitom jen jeden jediný (Korabl-Sputnik 2) stoprocentně úspěšný.

Počátkem roku 1961 byly před dokončením tři kabiny Vostok, verze 3KA. Tedy varianta, která už dovolovala let s člověkem na palubě. Další byly v různém stádiu rozpracovanosti, ale čtvrtá mohla být dodána nejdříve v polovině roku. Sergej Koroljov bedlivě sledoval dění v USA a věděl, že to už bude s největší pravděpodobností pozdě. Dvanáctého února 1961 proto sází na jednu kartu: ví, že má teď k dispozici tři lodě, takže rozhoduje, že pokud dvě poletí úspěšně, do třetí posadí člověka. Nikdo mu neodporuje, protože po černé sérii z minulého roku nevěří dvěma úspěšným startům po sobě.

Jenže se stává zázrak: 9. března letí úspěšně Korabl-Sputnik 4, potom 25. března Korabl-Sputnik 5. Dva dny poté je po vzrušené debatě rozhodnuto: dodržíme dohodu z 12. února, v příští lodi poletí člověk. Dne 29. března to potvrzuje i státní komise s tím, že let proběhne někdy mezi 10. a 20. dubnem.

Vostok s Jurijem Gagarinem na palubě nakonec startuje 12. dubna 1961.

O profesionálních pesimistech

A jaká byla situace za oceánem? Program Mercury se skládal z několika částí, nás zajímá ta, která Vostoku přímo konkurovala – Mercury-Redstone (zkráceně MR). Tedy suborbitálním letům na raketě Redstone. I NASA plánovala posadit člověka do kabiny po dvou úspěšných misích.

Jenže MR-1 se nepovedla. Dne 12. listopadu 1960 raketa zažehla motor, vznesla se jen zhruba dva centimetry nad rampu, když její motor zhasl. Raketa dosedla zpět na rampu. Záchranná věžička se aktivovala, ovšem odletěla od rakety bez kosmické lodi. Ta ale po chvíli vystřelila své padáky. Nebudeme tady rozebírat technické detaily: spokojme se s konstatováním, že se mise nepovedla. Jízliví novináři událost označili jako „den, kdy NASA vypustila záchrannou věžičku“.

Pokus MR-1A proběhl 19. prosince 1960. Kromě drobnosti (raketa udělila kabině rychlost 2170 m/s, což bylo o 79 m/s více než se plánovalo) byl let úspěšný. Ne tak navazující MR-2 (31. ledna 1961). Špatně fungující ventil přívodu kyslíku vedl k vyššímu výkonu motoru: ten sice vydržel, ale vzestupná trajektorie byla velmi strmá a přetížení při startu dosáhlo 17 g. Dosažená rychlost byla 2298 m/s namísto plánovaných 1970 m/s. Let pak potkalo několik dalších problémů jako aktivace záchranného systému apod., ale ty už byly důsledkem špatné práce nosiče.

Kvůli špatné funkci rakety Redstone při letech MR-1A a MR-2 se Wernher von Braun, ředitel Marshallova střediska kosmických letů NASA a hlavní konstruktér tohoto nosiče, rozhodl přidat jeden testovací let. Tím vznikl stejný problém jako u Koroljova (hardware prostě nebyl na skladě, průběžně se dodával), jenže limitem tentokrát nebyly kabiny, ale rakety. Ty byly dodávány zhruba v šestitýdenních intervalech. Jedna tak byla k dispozici v polovině března, další až na konci dubna.

Loď Mercury už nebylo třeba testovat: kromě letů na Redstone startovala i na raketách Atlas a nosičích Little Joe. Proto bylo rozhodnuto na Redstone posadit jen rozměrovou a hmotnostní maketu, která byla k raketě dokonce přidělaná napevno. Nedošlo tedy ani k pokusu o její oddělení po skončení práce motoru. Test byl označený jako MRDB (Mercury Redstone Booster Development) a uskutečnil se 24. března 1961. Raketa tentokrát fungovala spolehlivě. Pro úplnost: kdyby se letělo s člověkem na palubě, startovalo by se kvůli náročnější přípravě s pilotovanou lodí v prvních dubnových dnech

Kdo proti uskutečnění této zkoušky protestoval, byl pilot Alan Shepard. Už na konci ledna 1961 se dozvěděl, že to bude právě on, kdo poletí jako první. Chtěl, aby příští let byl pilotovaný a problémy s motorem označoval jako bezvýznamné. Když pak 12. dubna odstartoval Gagarin, Shepard prohlásil, že „nikdo není tak zklamaný jako já“. „Mohli jsme, tedy měli jsme letět dříve,“ nechal se slyšet. „Měli jsme je pod krkem a pustili jsme je.“

A celý život lamentoval na „profesionální pesimisty ve Washingtonu“, kteří mu zabránili stát se prvním člověkem ve vesmíru. Ano, ústředí NASA sice bylo ve Washingtonu DC, ale rozhodnutí o testu MRDB udělal von Braun v Alabamě (i když ho ústředí NASA schválilo). Ovšem „profesionální pesimisté z Alabamy“ nezní tak hezky, že?

P.S. Jako připomínku prvního letu člověka do vesmíru připravila Hvězdárna a planetárium Brno a Technické muzeum v Brně přímý přenos z historické mise Jurije Gagarina – jen s drobným šedesátiletým zpožděním. V pondělí 12. dubna od 8:00 do 10:00 h bude možné sledovat celou misi krok za krokem v podání Tomáše Přibyla živě na