Každý člověk si od svého dětství s sebou nese několik silných dojmů, které nikdy zcela nevymizí z paměti. Ať už se jedná o události, tváře nebo třeba vůně. Také autorovi těchto řádků několik takových silných vjemů utkvělo. Jeden z nejtrvalejších se týká knihy. Publikace „Sto hvězdných kapitánů“ od Milana Codra se mi, coby šestiletému „špuntovi“, zahryzla do podvědomí dvěma atributy: podivnou vůní papíru (která nevyčpěla ani po několika dekádách) a fotografií Jerryho Carra. Vinou nekvalitního tisku na ní Jerry vypadá jako namazaný naftou a jeho zvláštní pronikavý pohled byl důvodem, proč jsem často otevíral knihu právě na stránce věnované jemu. A právě díky fascinace mé dětské mysli jednou fotografií si dnes při vyřčení slova „astronaut“ podvědomě vybavím Jerryho Carra. Jerry si však pozornost zaslouží nejen kvůli ne zcela kvalitní reprodukci svého portrétu, ale i kvůli své astronautické kariéře, která se stala vrcholem jeho života. Života, který skončil tento týden v noci ze středy na čtvrtek. Další astronautická legenda zamířila navždy ke hvězdám…

Gerald Paul Carr přišel na svět 22. srpna 1932 v nemocnici ST. Anthony v Denveru. Jeho tatínek byl v té době prodejcem ve firmě Dixon Paper Products a maminka prodavačkou. Jerry, jak mu všichni odmalička říkali, byl prvorozeným dítětem, v roce 1935 do rodiny přibyl ještě mladší bratr. V roce 1940 se rodina přestěhovala do kalifornské Santa Anny, kterou Jerry do konce života považoval za své domovské město.

Stěhování z Colorada do Kalifornie znamenalo pro Jerryho nejen změnu prostředí, přátel a školy, ale také zajímavé zážitky v podobě letounů, které často nad Santa Annou přelétávaly. Kalifornie byla v té době jedním z center překotného pokroku v oboru aeronautiky a tak se Jerry mohl kochat poměrně neobvyklými stroji na obloze. Jedním z nejsilnějších dojmů z tohoto období bylo pozorování bezocasého samokřídla Northrop. Jerry na něj nevěřícně hleděl a nedokázal pochopit, jak stroj bez ocasních ploch dokáže letět.

Fascinace letectvím pokračovala i během puberty, kdy Jerry s kamarády každou volnou chvíli osedlali kola a jezdívali sledovat provoz na Orange County Airport. Přestože mezi jeho koníčky patřila i žurnalistika (a s ní spojené velmi dobré výsledky v psaní na stroji) a fotbal, letectví vyhrávalo na celé čáře. V posledním ročníku střední školy se nechal zapsat do rezervy US Navy. Jeho cílem bylo posléze získat pilotní křidélka. Zatím však v pozici „Aviation Crewman“ dostal na starost jeden Grumman F6F Hellcat, o který se měl jako pomocný mechanik během víkendů starat. Občas se mu podařilo ukořistit svezení v některém z vícemístných letounů, okamžik, kdy sám usedne za řídicí páku, však ještě ležel v daleké budoucnosti. Během střední školy se také na obzoru objevila jistá JoAnn Petrie, dívka, se kterou bude Jerry posléze sdílet dobré i zlé během nejnáročnějších let.

Po absolutoriu střední školy nadešel čas pro rozhodování, jakým směrem se bude ubírat Jerryho profesní dráha. Jedno bylo jasné: se svými výsledky mohl Jerry směle pomýšlet na univerzitní studium. Nabízelo se mu hned několik stipendijních programů, nicméně Jerry váhal mezi „Bastillou“, jak byla kadety nazývána námořní akademie v Annapolisu a studiem na USC (University of Southern California) v rámci programu NROTC (Naval Reserve Officer Training Corps). Jeho váhání ukončil jeho tehdejší velitel v rezervní jednotce námořnictva. Ač sám absolvent Annapolisu, doporučil Carrovi program NROTC s tím, že nevidí důvod, proč by se Jerry měl nechat na čtyři roky zavřít do „Bastilly“, když může tuto dobu strávit studiem toho, co jej opravdu zajímá a užívat si společnosti děvčat a na konci studia mít stejnou hodnost, jakou by získal studiem v Annapolisu. Bylo rozhodnuto, v září 1950 se Jerry Carr stal studentem USC v oboru matematika, který však poměrně záhy vyměnil za obor strojního inženýrství.

Program NROTC byl pro studenty poměrně velkým „ternem“. Námořnictvo platilo nejen studium, ale také poskytovalo frekventantům příspěvek na ubytování a další výdaje. Ovšem nic není zadarmo a tak studenti po absolutoriu rozšířili řady ozbrojených složek. Aby se studenti dokázali rozhodnout, zda vstoupit do námořnictva (US Navy), nebo svou přítomností obohatit námořní pěchotu (USMC), bylo pro ně v průběhu studia připraveno několik seznamovacích seancí zahrnujících cvičné plavby na vojenských plavidlech, ale také nácvik vyloďování z výsadkových plavidel. Nedalo se říci, že by Jerry přirozeně inklinoval k jedné z větví US Navy. Závaží na miskách vah rozhodování představovali styční důstojníci USMC. Právě jejich osobní příklad Jerryho Carra přivedl do řad námořní pěchoty.

Na začátku června 1954 měl Jerry v kapse diplom bakaláře v oboru strojního inženýrství a o pár dní později si vzal JoAnn. Novomanžele čekalo stěhování na námořní základnu, kde měl Jerry podstoupit základní mariňácký výcvik, přičemž doufal, že bude následovat zařazení do výcviku pilotního. Jeho žádost byla přijata a v únoru 1955 mohl začít plnit svůj dětský sen na základně v Pensacole. V květnu letěl poprvé sólo, ovšem radost ze samostatného letu přebila o pár měsíců později ještě větší událost: narození dcery. Rok 1955 byl prostě pro Jerryho Carra jako vystřižený z reklamního letáku, do prosince ještě stihnul v rámci výcviku absolvovat cvičná přistání na letadlové lodi, byl povýšen do hodnosti poručíka a zahájil pokročilý pilotní výcvik v Kingsville v Texasu. Tam si poprvé „sáhnul“ na proudové stroje a 28. května 1956 z něj byl hotový námořní pilot připravený k zařazení do operační jednotky.

První Carrovou štací se stala jednotka VMF-114, která provozovala letouny F9F-8 Cougar. Po třech letech jednotka přesedlala na modernější F4D-1 Skyray. Carr dohlížel na údržbu letounů a postupně také sbíral letové hodiny a zkušenosti. V roce 1957 skončil závazek, kterým se výměnou za financování studia na USC Jerry upsal námořnictvu. Ovšem lepší práci než sedlat proudové stroje a létat z palub letadlových lodí si nedokázal představit a proto se rozhodl na stávajícím místě setrvat. Krom výše zmíněného benefitu totiž služba u ozbrojených složek umožňovala rozšiřovat vzdělání a přesně to měl Jerry Carr v úmyslu.

Červenec 1959 tak Carra opět zastihl ve škamnách, tentokrát v Naval Postgradual School v Monterey. Po roce perného studia Jerry obdržel diplom bakaláře v oboru leteckého inženýrství, přičemž jeho výsledky mu zajistily místo v magisterském programu. V duchu tradic námořní pěchoty měla jeho diplomová práce jako téma konstrukci ekranoplánu jako prostředku při vyloďovacích operacích. V červnu 1962 obdržel vytoužený magisterský diplom.

O měsíc později už byl Jerry Carr členem jednotky VMF-122 a učil se zacházet s novým strojem – F-8 Crusader. Mezi jeho povinnosti opět patřila také starost o údržbu a bojeschopnost letounů, přičemž jako Maintenance Officer měl zodpovědnost za 24 strojů a 180 členů technického personálu. VMF-122 byla na podzim přejmenována na VMF(AW)-122, přičemž ono „AW“ znamenalo „All Weather“ tedy pro každé počasí. Do výzbroje byla totiž zavedena nová verze Crusaderu osazená radarem.

Jako většina pilotů i Jerry nehodlal zůstat v roli řadového (byť vysoce kvalifikovaného) pilota navždy. Jeho další metou byla Naval Test Pilot School. Kariéra testpilota je pro letecký národ nezpochybnitelným vrcholem a Carr doufal, že jeho žádost o přijetí do NTPS bude v roce 1965 vyslyšena. Jenže jako na zlost ve stejnou dobu námořní pěchota vyhlásila, že pro zkoušky pokročilých radarových systémů potřebuje pilota s vysokoškolský vzděláním a výcvikem pro každé počasí. A evidentně jediným člověkem, který v danou chvíli kritéria splňoval, byl jistý kapitán Gerald Carr…

Jako náplast na nesplněný sen o kvalifikaci zkušebního pilota mohlo Jerryho hřát povýšení do hodnosti majora a možnost přeškolit se na tehdejší žhavou novinku – F4 Phantom. Ovšem ještě předtím, než se na začátku roku 1966 začal s firmou Litton Data Systems v Kalifornii zabývat evaluací nových typů palubních radarů, jeho život, aniž to tehdy tušil, nenávratně změnil bulletin námořní pěchoty…

V říjnovém čísle tohoto periodika Jerry zahlédl noticku o tom, že NASA bude vybírat nové astronauty. Přestože i nadále chtěl zkoušet štěstí s přihláškami do školy testovacích pilotů, Jerryho na onom článečku zaujal fakt, že kritéria pro nové astronauty NASA bez výjimky splňoval. A přestože předtím nijak zvlášť neuvažoval o možnosti stát se astronautem, tato příležitost byla příliš lákavá na to, aby jí nezkusil využít. Jerry nejdříve vše probral s JoAnn (která se mezitím starala o rozrůstající se stádečko dětí – celkově šest, z toho dva páry dvojčat), následně nasbíral potřebné materiály a poslal je na štáb námořní pěchoty. V prosinci byl informován o tom, že USMC jeho nominaci schválila a zástupce štábu Jerrymu přeje mnoho úspěchů ve výběrovém procesu.

Ovšem cesta k výběru nebyla rozhodně přímočará. Carr byl velením USMC nabídnut také letectvu jako kandidát pro program MOL. Naštěstí pro něj nebyl absolventem USAF Aerospace Research Pilot School nebo ekvivalentu, proto letectvo jeho složku odmítlo. Jak ukázala historie, program MOL nikdy nedošel do fáze realizace a polovina kádru potenciálních astronautů se vrátila zpět k „obyčejnému“ létání.

NASA ovšem zájem měla a tak se Jerry na konci ledna 1966 mohl ohlásit na základně Brooks AFB v San Antoniu, kde měl podstoupit první kolo lékařských testů. Po něm následoval v únoru pohovor s výběrovou komisí v Houstonu a pak už jen napjaté čekání. Pro Jerryho skončilo 1. dubna, kdy se jej národní hrdina Alan Shepard během telefonického hovoru dotázal, zda má stále ještě zájem o práci astronauta. Carrovu odpověď asi není třeba uvádět…

4. dubna 1966 byla oznámena jména devatenácti nových přírůstků do oddílu amerických astronautů, přičemž nechybělo Carrovo jméno. Jerry se měl hlásit na novém působišti v pondělí 2. května. Rozhodl se, že cestu z Kalifornie, kde momentálně s rodinou bydlel, do Houstonu provede za volantem svého auta. Přes dva tisíce kilometrů se mu podařilo zvládnout víceméně bez problémů, pokud nepočítáme zarděnky, jejichž dobrodiní si po cestě užil do sytosti. Do Houstonu však už dorazil bez příznaků a včas. Mohl tak začít novou a velmi vzrušující kapitolu profesního i osobního života.

Prvním úkolem novopečených vesmírných cestovatelů bylo zvládnutí základního astronautického výcviku, který krom akademické části zahrnoval nácvik přežití v divočině, trénink na centrifuze i seznamování s beztížným stavem na palubě nechvalně známé „Vomit Comet (Blicí kometa)“, jak byl nazýván letoun KC-135 používaný pro lety po parabole. Nepsaným pravidlem ohledně nováčků bylo také přiřazení každého muže k jednomu technickému úkolu. Jerry se dostal do skupiny, která měla na starost lunární modul, respektive koordinaci uživatelů (kterými byli astronauti) a vývojářů.

A právě díky této pozici Jerry získal první, byť velmi skromnou úlohu při konkrétní misi. Na podzim 1966 byl zařazen do podpůrné (tedy třetí) posádky plánované mise Apollo 3. Požár v kabině 012 v lednu následujícího roku však vše změnil. NASA se vzpamatovávala z těžkého úderu a ze šoku se nejprve musel dostat i oddíl astronautů. Když bylo jasné, že tragická smrt tří astronautů nebude znamenat konec lunárního programu, práce se opět pomalu rozběhla.

Pro Jerryho to znamenalo pokračování působení v podpůrné posádce třetího pilotovaného letu v rámci mise Apollo 9, nicméně v létě 1968 se díky extrémně odvážnému a riskantnímu kroku vedení programu Apollo ze třetího letu stal druhý, mise byla přečíslována na Apollo 8 a místo vysoce eliptické dráhy měla loď zamířit na lunární orbitu. Během historického letu Franka Bormana a jeho posádky v prosinci si Carr vyzkoušel i novou funkci – působil jako CapCom, tedy prostředník, skrze něhož probíhala komunikace mezi řídicím střediskem a posádkou.

V dubnu 1969 se Jerry dočkal dalšího zařazení, tentokrát do podpůrné posádky Apolla 12, jehož start proběhl 14. listopadu. Také nyní jeho práce zahrnovala funkci CapComa a Jerryho směna shodou okolností připadala mimo jiné právě na start mise. Když do nosné rakety Saturn V krátce po vzletu dvakrát uhodil blesk a výboj dočasně uvedl elektrický systém i telemetrické údaje do stavu chaosu, právě Jerry posádce tlumočil pokyn extrémně pohotového kontrolora Johna Aarona, aby přepínač SCE přepnula do polohy AUX. Jednalo se o obskurní, téměř nikdy nepoužívaný přepínač, který naštěstí člen posádky Alan Bean rychle lokalizoval a jeho přepnutí znamenalo záchranu mise.

Lunární program Apollo zdánlivě běžel na plné obrátky a už v lednu 1970 Jerry spolu s Jackem Lousmou obdrželi nový úkol. Jako zástupci astronautů se měli podílet na vývoji měsíčního vozítka LRV. Také díky jejich práci nakonec slavila lunární bugina zasloužený úspěch.

V dubnu 1970 program Apollo málem postihla další pohroma. Apollo 13 se po explozi kyslíkové nádrže jen tak tak dobelhalo zpět na Zem. Po šťastném návratu nastala vynucená přestávka, během níž byly prováděny úpravy konstrukce servisního modulu lodi tak, aby bylo minimalizováno riziko v případě, že by další loď postihly podobné problémy. A šéfastronaut Deke Slayton se mohl také zamyslet nad sestavami posádek pro další lety. A v jedné z nich figurovalo jméno Jerryho Carra. Tedy, figurovalo by, kdyby…

Pro Apollo 16 Slayton sestavil posádku kolem zkušeného Johna Younga. Pilotem velitelského modulu jmenoval Thomase Mattinglyho, původního pilota velitelského modulu Apolla 13, který byl pár desítek hodin před startem odvolán z letu kvůli možné nákaze spalničkami, pilotem lunárního modulu se stal Charles Duke, který celou minikalamitu se spalničkami odstartoval. Záložní posádkou Apolla 16 měla být parta kolem Freda Haise, který na rozdíl od Mattinglyho strastiplnou cestu Apolla 13 absolvoval. Záložním pilotem velitelského modulu měl být Bill Pogue a záložním pilotem lunárního modulu pak Jerry Carr. Jmenování do záložní posádky by bylo bývalo znamenalo, že by trojice Haise/Pogue/Carr téměř jistě dostala místo v hlavní posádce Apolla 19. Jerry by se tak mohl stát šestnáctým člověkem, který by stanul na měsíčním povrchu. Do hry však vstoupila tvrdá ekonomická realita.

Po splnění Kennedyho výzvy, která zavázala Spojené státy k cestě na Měsíc a zpět do konce dekády, zájem veřejnosti a ochota politiků podporovat další financování lunárního programu znatelně ochladly. Plánovaná mise Apollo 20 byla zrušena už v lednu 1970. Bylo však stále více zřejmé, že tato oběť stačit nebude. A skutečně, v září 1970 byly definitivně zrušeny mise Apollo 18 a 19. Přestože oficiální jmenování do záložní posádky Apolla 16 ještě nestačilo proběhnout, pro Haise, Pogueho a Carra to byla velmi těžká chvíle. Šéfastronaut Slayton chtěl nicméně Carrovi a Poguemu dát alespoň šanci na let na nízkou orbitu a proto byli oba převedeni do programu Skylab. Právě tam oba muži získají své astronautické ostruhy – navíc ve stejné posádce.

V rámci programu Skylab mnozí předpovídali, že posádky budou vždy složeny z velitele-profesionálního pilota a dvou zástupců vědecké obce. Pro Deke Slaytona však takový personální mix nebyl přijatelný. Podle něj byl program orbitální stanice pro NASA principiálně novým směrem, se kterým nebyl dostatek zkušeností a proto by měli být v posádce vždy dva muži schopní bleskově řešit složité problémy s technikou a vybavením. Až třetím do party pak mohl být vědec.

Ke Skylabu měly zamířit postupně tři posádky s tím, že podle situace možná dostanou šanci ještě další dva týmy a v zimě 1970/71 Deke Slayton astronautům oznámil složení tří prvních posádek. K Jerryho radosti se jeho jméno objevilo v hlavní posádce třetí mise, a co víc – měl tomuto letu velet! Oficiálně byly nominace oznámeny 19. ledna 1972 a pro Carra a jeho dva kolegy, Billa Pogueho a Eda Gibsona začalo hektické období výcviku.

Mise Skylab 4 (označení Skylab 1 se týkalo vypuštění stanice samotné v bezpilotním režimu) měla podle původních plánů trvat 56 dní, stejně jako mise Skylab 3. Délka trvání však nebyla dogmatem. Poté, co astronom českého původu Dr. Luboš Kohoutek objevil kometu, která měla procházet přísluním na konci prosince 1973, specialisté NASA zjistili, že na palubě stanice bude vybavení, které by mohlo přinést cenná data – ovšem jen za předpokladu, že vybavení bude mít kdo obsluhovat. 16. srpna 1973 tak bylo oznámeno, že třetí posádka setrvá na Skylabu minimálně 69 dní s možným prodloužením mise až na 84 dní. Pro Jerryho, Billa a Eda to znamenalo porci práce, odloučení, ale i neopakovatelných zážitků navíc. A aby to nebylo málo, jejich mise měla překonat dosavadní rekord v délce nepřerušovaného pobytu člověka ve vesmíru. Pro Jerryho měl navíc start mise nést symbolický význam. Podle předpokladů měl Saturn-IB s jeho posádkou vzlétnout 10. listopadu, což bylo datum považované námořní pěchotou za výročí založení této větve ozbrojených složek. Bohužel, nález trhlinek na stabilizačních plochách Saturnu znamenal odklad o šest dní.

16. listopadu se Jerry Carr stal šestašedesátým člověkem a současně devětatřicátým Američanem, který překročil práh vesmíru. Mise na palubě Skylabu byla nakonec skutečně prodloužena na 84 dní a přestože z očekávané fantastické podívané na kometu Kohoutek během jejího průletu perihéliem bylo velké zklamání, let mohl být označen za zcela úspěšný. Carrova posádka splnila veškeré úkoly, které jí předepisoval letový program a samotný Jerry se mohl třikrát podívat mimo stěny stanice během výstupů do volného prostoru.

Mise se ovšem neobešla ani bez kontroverzí. Hned na začátku trojice chtěla zatajit fakt, že Bill Pogue snášel pobyt ve stavu mikrogravitace s velkými obtížemi. Bohužel si nikdo ze tří aktérů neuvědomil, že veškeré hovory na palubě jsou nahrávány a následně jsou záznamy automaticky posílány do řídicího střediska. „Kartáč“ od velitele oddílu astronautů Alana Sheparda byl zasloužený, tím ale naštěstí celá záležitost skončila. Druhým bodem mise, který se zapsal do všeobecného povědomí, byla údajná „vzpoura“ astronautů, kteří kvůli nerealistickému letovému plánu prý záměrně nekomunikovali s řídicím střediskem. Rozpory mezi palubou Skylabu a pozemním personálem ohledně přílišné nahuštěnosti každodenních úkolů skutečně existovaly, byly však vyřešeny smírně a středisko se chytilo za nos, důkazem čehož bylo rozvolnění plánů, díky kterému posádka paradoxně zvládla mnohem více práce. Ona „vzpoura“ byla výsledkem nedorozumění. Astronauti ustavili systém, kdy během komunikačních seancí vždy jeden z nich monitoroval rádio, aby ostatní dva mohli bez přerušení pracovat. A 28. prosince Ed Gibson uprostřed práce jednoduše zapomněl na to, že je čas na navázání komunikace s řídicím střediskem. Obyčejné opomenutí, díky kterému však třetí expedici na Skylab dodnes občas novináři mylně označují jako „vzbouřence“.

Na palubě Skylabu trojice oslavila Vánoce i Nový rok a 8. února 1974 nastal čas návratu. Odpojení od stanice proběhlo hladce a stejně tak přípravy na vstup do atmosféry. Po odhození servisního modulu však na astronauty čekalo nepříjemné překvapení. Carr pohnul ovládací páčkou, aby velitelský modul obrátil do předepsané polohy. Nestalo se však vůbec nic! Aniž to Jerry tušil, krátce předtím se přehmátl při přepínání jističů a místo vytažení jističů orientačních motorků servisního modulu omylem vytáhl jističe motorků modulu velitelského. Naštěstí systém byl několikrát zálohovaný a umožňoval ovládání modulu i v podobných případech. Carr modul pomocí nouzového ovládacího módu otočil do správné polohy a vstupu do atmosféry tak nic nebránilo.

Velitelský modul s Jerrym Carrem, Billem Poguem a Edem Gibsonem přistál na hladině Pacifiku po rekordní misi, která trvala 84 dní, 1 hodinu, 15 minut a 31 sekund. Byl to rekord, který překonala až v roce 1978 posádka sovětské stanice Saljut 6. Jerry, Bill a Ed opustili kabinu Apolla tak, jak si předtím předsevzali – vestoje, na vlastních nohou.

Po adaptační periodě, rozboru mise a tradičním kolečku mezi novináři se Jerry začal rozkoukávat ve své nové roli: byl zařazen do týmu, který pracoval na vývoji raketoplánu. Jerryho úkolem bylo mimo jiné zajišťovat zpětnou vazbu pro konstruktéry v oblasti ergonomie kokpitu. Součástí bylo mimo jiné i ověření optimálního počtu členů posádky pro Space Shuttle. Jerry se také zabýval vývojem katapultážních křesel pro první mise a vývojem robotické paže. Přestože byla práce na vývoji raketoplánu zajímavá a v mnohém uspokojující, Jerry si začínal uvědomovat, že si není jistý tím, zda vydrží čekat na svůj další možný let. Do prvního letu Shuttlu podle jeho názoru zbývala až příliš dlouhá doba a tak dlouho rozhodně sedět s rukama v klíně nechtěl. V září 1975 po dvaadvaceti letech odešel v hodnosti plukovníka z USMC a 22. června 1977 opustil i řady NASA. Podle svých slov byl velmi zaujat myšlenkou na uplatnění svého inženýrského řemesla v soukromém sektoru.

Jeho novým působištěm se stala firma Bovay Engineers, pro kterou vedl houstonskou pobočku. Nakonec se mu ale zastesklo po letectví a se svou novou manželkou Pat (s JoAnn se rozvedli v roce 1978) založil firmu Camus Incorporated. Firma působila ve dvou zdánlivě naprosto nesouvisejících oblastech. První byla oblast umění – Pat je nadanou malířkou a sochařkou. Druhou oblastí byly konzultantské služby v oblasti leteckých a kosmických konstrukcí.

Jerryho partnerem se ve druhé zmíněné oblasti stal jeho starý parťák Bill Pogue. Oba nabídli své služby při vývoji orbitální stanice, ze které se postupně „vylíhla“ dnešní ISS. Některá řešení interiéru stanice zejména v oblasti ergonomie tak dnes nesou Jerryho a Billovu stopu.

Postupem času začal Jerry zvolňovat své životní tempo. 19. srpna 1998 usedl naposledy za knipl letounu, aby si do zápisníku letů připsal tu poslední ke svým úctyhodným 8 585 nalétaným hodinám (včetně 2 017 hodin strávených ve vesmíru). Ve stejném roce také opustil pole leteckého a kosmického inženýrství. Odešel z Camus, aby se stal na plný úvazek ateliérovým asistentem. Pomáhal své ženě při realizaci jejích skulptur a instalací. Jerry se také angažoval v nadacích na podporu kosmonautiky, figuroval překvapivě i v pozici ředitele houstonského orchestru POPS, věnoval se skautingu a byl aktivní v mnoha dalších záslužných kauzách a organizacích.

Krátce po Jerryho osmaosmdesátých narozeninách jeho přátele znepokojily zvěsti, že není v dobrém zdravotním stavu. O pár hodin později, 26. srpna, pak přišla zpráva, kterou si nikdo nepřál slyšet: Jerry Carr začal svůj poslední let.

Okřídlené letecké rčení praví, že staří piloti neumírají, prostě jen vzlétnou výš. Jsem si jist, že pro muže, jakým byl Jerry Carr to platí zcela určitě. Legendy, které prošlapávaly dnešním astronautům cestu vesmírem, totiž žijí navždy…

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/more/astronauts/photo/carr_gerald_1.jpg (kredit: Spacefacts.de, NASA)
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:F6FOaklandresv_(1009857681).jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Grumman_F9F-8_Cougar_of_VF-53_in_flight,_in_1956.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:F-8E_VMF-212_CVA-34_1965_(cropped).jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:NASA_Astronaut_Group_5.jpg
https://history.nasa.gov/afj/ap12fj/pics/carr-capcom.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab4_crew.jpg
https://science.ksc.nasa.gov/mirrors/images/images/pao/SL4/10076346.jpg
https://science.ksc.nasa.gov/mirrors/images/images/pao/SL4/10076414.jpg
http://www.collectspace.com/images/news-082620a.jpg (kredit: NASA)