Svět nad planetou (87. díl)

Orbitální stanice Mir

Boj za zachování stanice Mir se v zákulisí odehrával i na začátku roku 1999 s neztenčenou měrou. Na let trojice ve složení Afanasjev, Avdějev a Haigneré však půtky o to, zda má stanice zůstat na orbitě i v následujícím období, neměla valný vliv. Posádka expedice EO-27 se po odletu Padalky a Belly pustila do plnění svého programu. Ten byl z většiny tvořen vědeckými experimenty, zatímco údržbářské a opravárenské práce v něm hrály až druhé housle. Úsilí předchozích expedic, které se snažily stanici dostat do co nejlepší formy, se vyplatily. Mir tak mohl v roce 1999 plnit zejména úlohu platformy pro zkoumání a pozorování všeho druhu. Na sedmadvacátou expedici čekal sedmiměsíční program, který zahrnoval jak zkoumání biologických pochodů v beztížném stavu, tak materiálový výzkum, pozorování zemského povrchu i nebeských těles a v neposlední řadě i technologické experimenty. Život na stanici plynul bez větších vzrušení a krom občasných menších poruch a potíží se dalo říci, že trojice kosmonautů vpadla do rutiny, kterou narušovalo jen máloco. Na začátku dubna však měla být rutina narušena dvěma událostmi. První byla očekávaná a příjemná, druhá naopak neočekávaná a její důsledky byly velmi neblahé…

 

Nelehké rozhodnutí

 

2. dubna odstartoval z Gagarinské rampy kosmodromu Bajkonur nosič Sojuz-U s nákladní lodí Progress M-41. Po dvou dnech náklaďák v automatickém režimu zakotvil u zadního stykovacího uzlu stanice. Na jeho palubě bylo 2 438 kg zásob, plynů a pohonných látek. Oproti předchozím Progressům měl tento kus navýšenu kapacitu zejména co se týče oněch pohonných látek. Stále ještě existovala teoretická šance na pokračování provozu Miru i po ukončení letu EO-27. Pohonné látky měly být využity na úpravu oběžné dráhy komplexu v případě, že ji bude třeba zvýšit k prodloužení životnosti. Současně se na palubě náklaďáku nacházely i zásoby pro expedici, která měla tu stávající střídat. Jak vidno, nový provozovatel Miru, kterým byl koncern Energija, se nevzdával naděje na budoucnost pro tento přestárlý, avšak unikátní komplex.

5. duben byl pro stanici jubilejním – základní blok v ten den „namotal“ oblet Země s pořadovým číslem 75 000. Tento úctyhodný výkon byl vskutku neuvěřitelný, pokud vezmeme v úvahu fakt, že základní blok měl původně životnost stanovenu na pouhé tři roky! Posádka si kulatého čísla v nabitém denním programu ani nevšimla a tak se stalo pouze zajímavostí pro žurnalisty a kronikáře kosmického programu. Ovšem další den přinesl velké problémy, které měly trvalý charakter a zásadní vliv na dění na palubě. Kupodivu však ony problémy neměly s Mirem jako takovým nic společného.

Družice řady Gelios

Družice řady Gelios
Zdroj: space.skyrocket.de

Spojení se stanicí mimo oblast přímé radiokomunikace bylo zajišťováno prostřednictvím systému „Luč“. Tento systém byl tvořen družicemi Altair, jež byly umístěny na geostacionární dráze. S tím, jak družice stárnuly a postupně vypovídaly službu, bylo v plánu je nahradit družicemi nové generace s názvem „Gelios“, které měly postupně utvořit novou sestavu s názvem Luč-2. Poslední družice starého systému Luč vypověděla službu v srpnu předešlého roku a službu přebral následovník v podobě družice Gelios-11L. Byl tady ale jistý problém – další kus systému Luč-2, družice Gelios-12L, byl zničen ještě na Zemi v lednu 1995 při požáru na Bajkonuru. A na stavbu další družice se nedostávalo financí. Gelios-11L tedy neměl žádnou zálohu. A v tom byl kámen úrazu.

6. dubna se totiž Gelios, přesněji jeho termoregulační systém postavil na zadní. Družice se začala přehřívat a operátorům se nepodařilo najít takovou orientaci Geliosu, ve které by nezačalo kypět chladicí médium. Posléze vyšlo najevo, že byla narušena hermetičnost, což bylo pro stroj smrtící. Stav družice musel být prohlášen za nevratný a to znamenalo významné omezení doby, po kterou bylo možno s posádkou komunikovat. Nyní bylo možné navázat spojení pouze během přeletu komplexu nad sledovacími stanicemi na území Ruska a Kazachstánu, tedy na maximálně půl hodiny během každého obletu Země.

Celá situace s Geliosem byla o to nepříjemnější, že na polovinu dubna byl naplánován výstup Afanasjeva a Haignerého do volného prostoru. Přípravy na něj začaly zhruba týden předem a během nich si Afanasjev s Haignerém mimo jiné připravovali i skafandry Orlan-M. Afanasjevovi byl přidělen oblek s číslem 6 a Haigneré měl svůj život svěřit obleku s číslem 4. Ovšem během prověrek se přišlo na to, že na skafandru číslo 6 nefunguje telemetrický přenos fyziologických údajů. Proto musel Afanasjev chystat skafandr s číslem 5.

16. dubna po půl osmé ráno se otevřel příklop na přechodové komoře Kvantu-2 a Haigneré s Afanasjevem vypluli ven. Pro Afanasjeva už to byla „obnošená vesta“, měl za sebou čtyři výstupy o souhrnné délce více než 20 hodin, pro Francouze to však byla zcela nová zkušenost. A stranou neměl zůstat ani Sergej Avdějev. Normálně by byl býval krom bdění nad funkcí všech staničních systémů ještě pořizoval videozáznam a fotodokumentaci výstupu z paluby stanice. Ale protože vinou selhání Geliosu bylo nyní spojení s řídicím střediskem velmi zřídkavé a krátké, měl nyní Avdějev fungovat i jako koordinátor výstupu. Jeho úkolem bylo sledovat postup a verbálně pomáhat kolegům a také sledovat čas. Během výstupu mělo dojít k desaturaci gyrodynů a Avdějev měl Afanasjeva a Haignerého s předstihem upozornit, aby se oba mohli odklidit z míst, kam mohly dosáhnout spaliny z trysek orientačních motorků.

Před dvěma muži ve skafandrech byl zajímavý program, jehož nejzajímavějším bodem byl „Germetizator“ – test speciálního přípravku určeného k zalepení malých otvorů v plášti stanice. Původně měl být instrument použit při utěsnění otvoru v trupu Spektru, ovšem poté, co se ani opakovaně nedařilo onen otvor nalézt, byl Spektr ponechán svému osudu a další snahy o jeho opravu nebyly realizovány. Jenže experimentální vybavení pro zacelování otvorů už na palubě stanice bylo, proto bylo rozhodnuto o tom, že se využije, byť jen jako experiment pro získání zkušeností ve prospěch stanice ISS.

Kosmonauti připevnili na trup Kvantu-2 speciální panel, jenž měl imitovat poškozený povrch stanice. Pak měl přijít na řadu hlavní hrdina tohoto experimentu, speciální instrument, jehož princip spočíval ve smísení dvou složek lepidla, které mělo být pomocí pístu vytlačeno na potřebné místo. K rozčarování kosmonautů i specialistů v řídicím středisku se sice směs řádně promíchala, ale píst ji jaksi nevytlačil ven. Vzhledem k tomu, že po několika hodinách měla směs zatvrdnout a druhý pokus tedy nepřicházel v úvahu, byl experiment „Germetizator“ odpískán.

Afanasjev a Haigneré během výstupu

Afanasjev a Haigneré během výstupu
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Zklamaní Afanasjev a Haigneré se pustili do plnění dalších bodů výstupu. Prvním na řadě bylo sejmutí detektoru mikrometeoroidů Comet, který v očekávání maxima Leonid instalovali Padalka a Avdějev. Na uprázdněné místo po Cometu Afanasjev a Haigneré přemístili z dosavadního uložení experiment Migmas. A na místo Migmasu pro změnu putoval francouzský experiment „Exobiologie“. Ten měl výzkumníkům přinést data ohledně interakce mikrometeoroidů s molekulami biopolymerů.

Další cesta kosmonautů vedla na modul Kvant. Afanasjev svezl svého francouzského kolegu pomocí manipulátoru Strela na nosník Sofora. Na její spodní polovině bylo v plánu umístit experiment „Indikator“, jehož cílem bylo zaznamenávat parametry extrémně řídké atmosféry obklopující komplex. Pak se měla dvojice vrátit zpět na Spektr, kde je čekala demontáž kazet kolektoru mezihvězdných atomů KOMZA. Následně měl Haigneré z dlaně vypustit zmenšenou kopii Sputniku-1, která doputovala na palubu Miru s Progressem M-41. Pak měl následovat přechod na Kvant-2, kde měli kosmonauti sejmout aparaturu „Danko-M“ a na její místo instalovat aparaturu „Sprut-VI“.

Jenže v době, kdy oba muži zápolili s kabely Indikatoru, měl jejich výstup skluz téměř tři čtvrtě hodiny oproti plánu. Největší podíl na situaci měl neúspěšný pokus s Germetizatorem. Další zpoždění kosmonauti nabrali na Sofoře, takže když stanice opět vlétla do oblasti spojení s řídicím střediskem, bylo Afanasjevovi a Haignerému sděleno, že cesta na Spektr se ruší. Sputnik-99 měl tedy startovat „z jiné rampy“. Haigneré jednou rukou objal Soforu a druhou jemně vypustil maketu první umělé družice Země.

Se Sputnikem-99 byla spojena malá mezinárodní turbulence. Švýcarská hodinářská firma Swatch plánovala vysílat pomocí tohoto tělesa nenápadnou reklamu na svou ideu „internetového času“, jehož základem měla být jednotka zvaná „beat“. Maketa Sputniku měla na radioamatérské frekvenci 145,815 MHz vysílat deset audiozáznamů v trvání maximálně 7 sekund, které mohli dodat zájemci z řad veřejnosti. Jedinou podmínkou zařazení do výběru bylo, aby vzkaz obsahoval slovo „beat“. To se ale setkalo s velkým odporem, protože na radioamatérských frekvencích je zakázáno vysílat komerční obsah. Nakonec zvítězil podivný kompromis: před výstupem posádka z makety vyjmula baterie, čímž se ze Sputniku-99 stal zcela pasivní kus kosmického smetí. Baterie byly využity k dočasnému napájení palubní tiskárny…

Po vypuštění onoho mrtvého kusu kovu, který dostal katalogové označení 1999-021A, se Afanasjev s Haignerém vydali domů. Jejich časové manko vzrostlo natolik, že krom zrušeného výletu na Spektr bylo upuštěno také od demontáže Danko-M a instalace Sprutu-VI. Kosmonauti zamířili přímo do přechodové komory Kvantu-2. Jejich výstup trval 6 hodin a 19 minut.

Po vzrušení v podobě výstupu do volného prostoru následoval krátký odpočinek a pak opět den za dnem v podobném rytmu práce, práce, práce a občasného vytržení z jednotvárné rutiny v podobě malých radostí nebo kontaktu s rodinami či novináři. Ovšem zatímco před 6. dubnem mohly tyto besedy trvat klidně i několik desítek minut, nyní byl čas vinou selhání Geliosu velmi výrazně omezen. Jako příklad může posloužit komunikační seance Jean-Pierra s francouzskými zástupci sedmé velmoci večer 28. dubna. Všechny otázky a odpovědi se musely směstnat do okénka dlouhého všeho všudy 8 minut! Faktem je, že daná seance byla trochu extrémním příkladem a při výhodnějších přeletech ruského a kazašského území se komunikační okno mohlo natáhnout třeba i na dvacet minut, i tak si však posádka na vlastní kůži vyzkoušela, jak se mohly cítit posádky prvních Saljutů.

Ani to však není zcela přesný příměr. V případě Saljutů při komunikaci vypomáhala flotila plavidel Služby kosmického výzkumu Oddílu mořských expedičních prací Akademie věd SSSR. Flotila, formálně podřízená Akademii věd, nicméně reálně spadající pod Ministerstvo obrany, byla založena v roce 1960 a postupně do ní bylo vřazeno jedenáct plavidel, které zajišťovaly přenos telemetrie z různých družic, sond, kosmických lodí a stanic a také fónické spojení s kosmonauty. Plavidla byla rozmístěna v Pacifiku, Atlantiku a Indickém oceánu a umožňovala udržovat spojení i v dobách, kdy nebyly k dispozici dedikované geostacionární družice pro potřeby pilotované kosmonautiky. Jenže po rozpadu Sovětského svazu pomalu ustal proud financí potřebných k udržování flotily a 1. dubna 1995 bylo rozkazem generálního štábu ruských ozbrojených sil financování ukončeno zcela. Už předtím byly některá z plavidel prodána jiným uživatelům nebo putovala do šrotu, nicméně onen rozkaz znamenal definitivní konec existence flotily. Do současnosti přežilo pouze jediné plavidlo, loď „Kosmonaut Viktor Pacajev“, které je trvale zakotveno u Muzea světového oceánu  v Kaliningradě. Jak by se nyní posádce EO-27 hodila byť jen jediná loď, která by umožňovala delší komunikační seance…

Zatímco Afanasjev, Avdějev a Haigneré pracovali z velké části v izolaci, na Zemi se odehrávaly velmi turbulentní děje ohledně dalšího fungování Miru. Všem zainteresovaným, a hlavně představitelům RKK Energija, odtikával čas. V srpnu mělo skončit financování provozu stanice ze státního rozpočtu a další přísun peněz měl už být čistě záležitostí právě RKK Energija. Některá jednání se soukromými investory nepřinášela kýžené výsledky, jiná se zase jevila nadějněji. Rada hlavních konstruktérů ovšem musela s dostatečným předstihem rozhodnout, jak bude další fungování Miru vypadat. Rozhodnutí o tom, zda přiletí posádku EO-27 vystřídat čerstvá směna EO-28, padlo odpoledne 1. června.

Bývalý kosmonaut Vladimir Solovjov byl jednou z nejviditelnějších postav v ruském řídicím středisku CUP.

Bývalý kosmonaut Vladimir Solovjov byl jednou z nejviditelnějších postav v ruském řídicím středisku CUP.
Zdroj: alchetron.com

Krátce před sedmnáctou hodinou se místo spojaře ozval kosmonautům do sluchátek letový ředitel Vladimir Solovjov. „Tak ohledně vašeho letu tady máme jednu jistotu,“ začal zlehka. Pak ale do éteru vyřknul tvrdý verdikt: „Dneska proběhla Rada hlavních konstruktérů. No, peníze nejsou a zatím to vypadá, že nebudou. Rada hlavních přijala rozhodnutí převést stanici po vaší expedici do bezpilotního režimu. Bude to minimálně na půl roku, do února příštího roku. Pak, jestli se objeví nějaké prostředky, tak budeme pokračovat v pilotovaném režimu, jestli prostředky nebudou, tak zřejmě budeme muset ukončit všechny práce se stanicí. Co se týče vašeho letu, rozhodlo se takto: 10. července k vám přiletí náklaďák, který doveze jen nejnutnější věci, které budou potřeba k ukončení pilotovaného letu stanice a bude plně natankován palivem.“

Dál Solovjov posádku seznámil s tím, co bude třeba udělat pro to, aby stanice vydržela v bezpilotním režimu, aniž by s ní bylo ztraceno spojení. Bylo třeba na Mir dopravit a vyměnit blok povelového přijímače „Kvant“. Stávající blok už dávno překročil hranice své životnosti a právě tento systém bude životně důležitý pro provoz stanice bez lidské přítomnosti. Bude třeba také vyměnit několik akumulátorů a v neposlední řadě také instalovat analogový blok stykovky a orientace (BUPO). To všechno spadlo trojici mužů do klína navíc k jejich normálnímu letovému plánu, který zůstal bez změn.

V průběhu rozhovoru vyšla najevo zajímavá skutečnost. V souvislosti s možným zájmem jistého soukromého investora o křeslo v Sojuzu probíhaly rozhovory s vedením Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina o možném převedení Viktora Afanasjeva do následující expedice. 20. května bylo kosmonautům na neveřejném kanále sděleno, že Afanasjev zůstane na stanici s novou expedicí, zatímco Avdějev bude mít za úkol dovézt na Zem Haignerého a onoho investora. Nyní se však s převedením Miru do bezpilotního režimu všechny úvahy tohoto typu mohly vyhodit z okna: „Všechny naše rozhovory s Klimukem (náčelník Střediska přípravy kosmonautů – pozn. aut.) o tom, že jeden zůstane, druhý poletí a tak dál… Na tohle všechno naplivat a zapomenout,“ ulevil si Solovjov.

Reakce posádky byla očekávaná: „Je opravdu škoda, že to takhle dopadlo,“ vzdychnul si Viktor Afanasjev. Solovjov se jej snažil utěšit s tím, že snad ještě jedna expedice na Mir poletí. Záměr Rusů byl takový, aby Mir zůstal na orbitální dráze dokud nebude do provozu uveden služební modul Mezinárodní kosmické stanice, jehož vypuštění se stále odkládalo. „Stejně je to škoda,“ uzavřel smutným hlasem Afanasjev.

Viktor Afanasjev, Sergej Avdějev a Jean-Pierre Haigneré si nyní mohli být jisti tím, že před sebou mají velmi rušný závěr svého letu. Navíc převedením Miru do bezpilotního režimu byli postaveni před možnost, že budou posledními lidmi, kteří stanici uvidí na vlastní oči. Rozhodně to nebude příliš radostný závěr expedice EO-27. Navíc se 5. června objevila ještě jedna velmi nepříjemná okolnost, která na náladě kosmonautů a pozemního týmu příliš nepřidala…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_Space_Station_viewed_from_Endeavour_during_STS-89.jpg
https://space.skyrocket.de/doc_sdat/luch-2.htm
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-29_eva.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://alchetron.com/Vladimir-Solovyov-(cosmonaut)

Svět nad planetou (87. díl), 5.0 out of 5 based on 12 ratings
Pin It
(Visited 2 613 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (12 votes cast)
(Visited 2 613 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


4 komentáře ke článku “Svět nad planetou (87. díl)”

  1. JosefVondra napsal:

    Děkuji za dnešní díl, pane Šamárku. Konec je blízko, bohužel.

  2. fourge napsal:

    Šokuje ma situácia, že v ,,modernej,, dobe v roku 1999 mohlo byť spojenie obrovského vesmírneho komplexu s riadiacim strediskom iba v pár minútových oknách.. je to až taký paradox. Ako to funguje na ISS ? je po celej zemi niekoľko staníc pre príjem a vysielanie signálu alebo to ide cez komunikačné družice ?

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.