Zajistit přijatelné podmínky pro život na stanici Mir nebylo tak úplně jednoduché. Přestože zásobovací lodě Progress startovaly několikrát do roka, nebylo v jejich silách postarat se o veškeré zásoby vody a vzduchu nutné pro přežití posádky. Proto bylo třeba vypracovat alespoň částečnou soběstačnost systému zajištění životních podmínek. Už od dob Saljutu 4 se Sověti snažili o recyklaci vody a vzduchu tak, aby se co nejvíce prodloužila doba mezi nutným doplněním příslušných komodit. Také Mir měl na palubě tyto systémy, samozřejmě vylepšené po dlouholetém nabírání zkušeností na Saljutech. O recyklaci vody se staraly systémy SRV-K (pracující s kondenzátem z potu a dechu) a SRV-U (pracující s močí), které jednak dodávaly pitnou vodu zpět do systému pro přechovávání a dávkování vody Rodnik a také pomocí elektrolýzy uvolňovaly z vody kyslík. O očistu staniční atmosféry se staral systém Vozduch. Ten pomocí molekulárního síta zachycoval ze vzduchu oxid uhličitý. Systém měl možnost regenerace při vystavení vakuu, proto se jednalo víceméně o uzavřený okruh. Nebylo tak třeba dopravovat na stanici patrony s hydroxidem lithným, jako tomu bylo dříve. O hlavní přísun kyslíku do staniční atmosféry se staral systém Elektron-V. Ten využíval elektrolytického rozkladu třicetiprocentního roztoku hydroxidu draselného. Voda pro roztok byla získávána ze systému SRV-U. Aparatury Elektron-V byly na palubě Mir hned dvě, jedna v Kvantu-1 a druhá v Kvantu-2. Jak vidno, systém zajištění životních podmínek byl sofistikovaný a promyšlený. Přestože občas hlavně systémy SRV-K a Elektron stávkovaly, kosmonauti měli vždy co dýchat a co pít. Tedy v případě, že na stanici pracovala tradiční dvou- až trojčlenná směna. V případě, že přiletěla návštěva a na stanici pobývalo šest (a v případě příletu raketoplánu až deset lidí), však zmiňované aparáty narazily na svůj limit. Pro tato období zde musela existovat výpomoc…

Miniaturní sopka

V době, kdy bylo na stanici „přelidněno“, bylo třeba systém zabezpečení životních podmínek něčím „podepřít“. Pro tyto případy tady bylo zařízení s názvem „Vika“. Oficiálně jeho název zněl TGK (твердотопливный генератор кислорода – generátor kyslíku s pevnou náplní), nicméně kosmonauti těmto zařízením přezdívali jednoduše „svíčka“. Princip, na kterém svíčky fungovaly, byl poměrně jednoduchý. Pokud zahřejete chloristan lithný, začne se uvolňovat kyslík při exotermické reakci, kde teplota dosahuje 450-500°C. Vika tudíž měla podobu malého válcového kontejneru-patrony s náplní zhruba 4 kg chloristanu. Patrona se vkládala do speciálního přípravku-adaptéru, který se postaral o zahřátí na teplotu, při které se spustila žádaná reakce. Jedna svíčka během svého zhruba desetiminutového pracovního cyklu vyprodukovala dostatek kyslíku pro jednoho člověka na jeden den.

Aktivace svíček byla pro kosmonauty naprosto všední záležitostí, do roku 1997 byla Vika aktivována na palubách orbitálních stanic zhruba 1 500 x, při pozemním testování pak přibližně 2 500 x. Pouze jednou byl zaznamenán problém – to když v roce 1994 Vika vzplanula pod rukama Valerije Poljakova. Tehdy se naštěstí nic moc nestalo, duchapřítomný kosmonaut plameny uhasil oblekem Pingvin. Posádka zkontrolovala adaptér, který neutrpěl žádné škody a vedení letu rozhodlo, že může být nadále používán. Žádné další závěry z tohoto incidentu nebyly vyvozeny (tedy alespoň veřejně) a Rusové o minipožáru nic neřekli ani svým americkým partnerům.

Nikdo proto neměl žádnou zlou předtuchu, když v neděli 23. února Valerij Korzun po večeři požádal Alexandra Lazutkina, aby aktivoval poslední Viku pro tento den. Lazutkin tento úkon během předchozích dvou týdnů prováděl už několikrát a tak proplul do útrob Kvantu-1, kde otevřel jeden z panelů, na jehož vnitřní straně byl instalován adaptér pro Viku. Vložil patronu do adaptéru a po jeho zajištění otočil červeným kohoutem na boku. Chvíli se nedělo nic a Lazutkin začal být nervózní. Pak se ale okolím začala šířit vůně čerstvého kyslíku a Saša se ještě ujistil o správné funkci Viky tím, že k ní přiblížil dlaně. Teplo, které pocítil, jej uklidnilo – Vika je zahřátá a teplý kyslík proudí ven.

Lazutkin se už už otáčel, aby se odrazil a odplul zpět ke stolu v základním bloku, když jeho uši zasáhl podivný zvuk. Nebylo to nic výrazného, jen tiché šumění. S tímto zvukem se však Lazutkin ještě nesetkal a tak se otočil k jeho zdroji – k Vice. Když na patronu pohlédl, zůstal ochromen překvapením: tmavý filtr, který byl na vršku Viky, se plnil světlými body. Saša si uvědomil, že to jsou jiskry a před jeho očima začal filtr prohořívat. „Ale filtr by hořet neměl,“ pomyslel si překvapený kosmonaut. V ten okamžik filtr prohořel a jiskry a oharky se začaly valit ven. V kosmonautově zmatené mysli se objevila myšlenka: „Vypadá to jako malá sopka…“ Lazutkin potlačil instinkt, který mu velel chytit patronu a vyhodit ji z okna, žádné otevřené okno tady nebylo (bohudík) a pokud by na Viku sáhnul, mohl by se šeredně spálit. Teprve nyní jej přešel prvotní šok. Vypnul ventilátor, který kyslík z patrony rozháněl do prostoru. Současně podivně tichým hlasem pronesl směrem k ostatním: „Požár!“ Nikdo jej ale neslyšel.

Jako první ze stolovníků v základním bloku zahlédl rozhořívající se plamen Viky Reinhold Ewald. Výkřikem varoval ostatní a teprve nyní se ostatní vzpamatovali. Korzun se vrhnul do Kvantu. „Vypadal jako obří jestřáb,“ vzpomínal posléze Lazutkin. Korzun se nejprve pokoušel Viku uhasit hadrem, který sebral opodál. Nebylo to ale nic platné, plamen z Viky hadr okamžitě strávil. Živen kyslíkem, který si sám generoval, začínal se plamen natahovat do délky. Korzun pochopil, že hadr nic nezmůže a zakřičel, že chce hasicí přístroj.

V základním bloku na Korzunův výkřik zareagovali Saša Kaleri a Vasilij Ciblijev. Oba se rozlétli k hasicím přístrojům upevněným na stěnách. První z nich poslal vzduchem Kaleri do rukou Lazutkinovi, který jej předal Korzunovi. Ten namířil ústí přístroje na zuřící plamen a nastavil funkci přístroje na pěnu. Jenže se nic nestalo. Hasicí přístroj nefungoval! Plamen se neustále zvětšoval a mířil na protilehlou stěnu Kvantu. Pokud hliníkovou stěnu propálí, bude to znamenat velmi rychlý konec pro všechny na palubě. Kvant je se základním blokem propojen spletí kabelů a hadic a izolovat jej by byla práce na hodiny. Vzduchem se začíná valit hustý kouř a Korzun houkne na ostatní přesně podle nadrilovaného postupu: „Všichni kyslíkové masky a pohybujte se v párech.“ Pohyb v párech je naprosto nezbytný. Pokud někdo ztratí vědomí na Zemi, jednoduše upadne a ostatní o tom okamžitě vědí. Pokud se však stejná věc stane v prostředí mikrogravitace, postižený pluje dál prostorem a než někdo přijde na to, že něco není v pořádku, mohou uběhnout cenné desítky sekund.

Až nyní první proužky kouře doputovaly k požárním hlásičům v základním bloku a rozeřvala se siréna alarmu. Jerryho Linengera, který mezitím ve Spektru datloval do laptopu, alarm vzrušoval jen lehce. Už si zvykl, že siréna se ozývala často a její zvuk v něm už nevzbuzoval takové vzrušení jako na začátku jeho pobytu. Většinou se alarmy týkaly jen drobných patálií, přesto se Jerry rozhodl, že se podívá, o co se jedná nyní. V přechodovém úseku se srazil s Ciblijevem a Ewaldem, které Korzun poslal, aby přivedli Jerryho do základního bloku a cestou vzali kyslíkové masky a další hasicí přístroje. Na Linengerův dotaz, zda je to vážné, Ciblijev bez dechu odpověděl: „Hodně. Požár.“

Ewald si mezitím pokoušel nasadit jednu z kyslíkových masek, které měly generátor kyslíku pracující na podobném principu jako nešťastná Vika. K jeho překvapení maska nefungovala. Podobné překvapení připravily Ciblijevovi hasicí přístroje v modulu Priroda. Když se je Ciblijev pokoušel sejmout z úchytů, nepodařilo se mu to. Posléze vyšlo najevo, že žádná z posádek, která s Prirodou pracovala, neodmontovala transportní úchyty, které hasicí přístroje fixovaly během startu modulu.

Korzun se zatím snažil s požárem bojovat pomocí dalšího, tentokrát už funkčního, hasicího přístroje. Nejprve nastavil trysku na funkci pěny, ale pěna se od Viky odrážela a byla naprosto neúčinná. Korzun tedy trysku přepnul na vodní mlhu. Ani nyní se nezdálo, že by se plamen zmenšoval. Měl vše, co potřeboval ke své existenci – palivo, kyslík i zápalnou teplotu. Skrze dým nyní bylo plamen možné vidět jen jako světlé neurčité mihotání a jeho hluk se zdál být stále stejně ohlušující. Linenger, který mezitím doplaval do základního bloku, se zapřel nohama v tunelu vedoucím do Kvantu a držel za boky Korzuna, aby velitel díky reakčnímu momentu spuštěného hasicího přístroje neodlétl. Oheň jakoby polykal náplň minimaxu bez jakékoli změny v délce, tvaru nebo barvě plamene.

Mezitím Saša Kaleri metodicky a jakoby zázračně klidně připravoval Mir k evakuaci. Problém však byl v tom, že Sojuz TM-24, který měl poslužit jako záchranný člun Korzunovi, Kalerimu a Ewaldovi, kotvil u zadního stykovacího uzlu. Aby se do něj kosmonauti dostali, museli by nějakým způsobem projít žhavým plamenem, který stále šlehal z Viky. A to bylo jednoduše nemožné. Pokud by bylo třeba stanici opustit, tito tři muži by museli zůstat a čekat na smrt.

Naštěstí po třech vypotřebovaných hasicích přístrojích oheň strávil veškeré palivo v kyslíkovém generátoru a sám uhasnul. Kvant a základní modul byly stále silně zakouřené, ostatní moduly na tom byly o něco lépe. Linenger coby lékař rychle vyšetřil své kolegy, aby zjistil, zda některý z nich nepřišel k úhoně. Naštěstí na Korzunův příkaz všichni včas nasadili kyslíkové masky, proto byly jejich dýchací cesty čisté.

Když bylo jasné, že požár je zažehnán, spustila posádka ventilaci a přes slábnoucí dým zjišťovala škody v Kvantu. K jejich velkému štěstí k žádné velké újmě na vybavení nedošlo. Vyhořelá patrona kyslíkového generátoru, ohořelý adaptér, spálená izolace blízké kabeláže a ožehlá stěna u adaptéru Viky. Trup Kvantu v místě, kde na něj mířil plamen, naštěstí vydržel. Největším problémem nyní byl kouř, saze, oxid uhličitý a teplota, která se v Kvantu vyšplhala v důsledku hoření téměř na 40°C.

Když došel kyslík v maskách, Linenger rozdal respirátory a následně se všichni pustili do úklidu. Patrona putovala do uzavíratelného sáčku a panely byly očištěny od sazí. Všichni také do vaků uložili své oblečení nasáklé kouřem a pečlivě se umyli. Teprve hodinu po požáru se podařilo navázat spojení se Zemí. Řídicí středisko se ujistilo, že posádka je v pořádku, vyžádalo si základní informace, dalo kosmonautům několik rad stran žádoucí zvýšené konzumace mléčných výrobků a dávek vitamínů a poslalo šestici mužů spát.

Na tom, jak dlouho požár trval, se nemohou dodnes shodnout ani přímí svědkové, ani oficiální prameny. Ruská strana tvrdí, že celá záležitost netrvala déle než 90 sekund, naproti tomu Američané v čele s Linengerem trvají na tom, že od okamžiku zahoření do uhašení uplynulo více než deset minut. Nejen tato diskrepance ovšem hrozila v době bezprostředně po incidentu zhoršit vztahy mezi Rusy a Američany natolik, že ve vzduchu viselo dokonce přerušení programu Shuttle-Mir.

Problém byl v komunikaci. Rusové se snažili celou záležitost bagatelizovat a Američany o ní informovali až následující ráno, více než dvanáct hodin po požáru. Tím pouze podpořili hlasy těch zástupců americké veřejnosti, kteří už dlouho hlasitě volali, že celý program Shuttle-Mir je velmi drahou chybou, která se Americe těžce nevyplatí. Nyní moc nechybělo k tomu, aby byl Linenger spolu se svými kolegy transformován do úhledné mrtvoly uvnitř obří rakve s prohořelým trupem létající kolem Země a zdálo se, že oni stěžovatelé a odpůrci rusko-americké kosmické spolupráce získali pro své argumenty munici doslova k nezaplacení.

Co se týče příčin požáru Viky, pozdější analýza zbytků, které byly vráceny na Zem na palubě Atlantisu při misi STS-84, nepřinesly žádné jasné stopy kvůli téměř totální destrukci patrony ohněm. Ruská vyšetřovací zpráva zmiňovala možnost, že vlhkost ucpala filtr na vršku patrony, což vedlo k přehřátí a zahoření. NASA však byla jiného názoru. Dva roky po události se vyšetřovatelé shodli na nejpravděpodobnější příčině – kontaminaci náplně patrony. Při inspekci pracovního postupu při výrobě patron bylo zjištěno, že pracovníci mají na rukou latexové rukavice. Pravděpodobným viníkem tedy byl malý útržek latexu, který se z rukavice neznámého dělníka dostal do nitra patrony a tam dlouhé měsíce čekal na svůj čas.

Posádka na velké přemítání o příčinách požáru, ani o tom jaké důsledky bude mít špatná komunikace mezi Rusy a Američany, neměla příliš času. V pondělí ještě probíhal úklid a teprve 36 hodin po požáru kosmonauti sejmuli respirátory. Linenger odebíral vzorky staniční atmosféry (s odběry začal už předchozí večer). Měl nepříjemný pocit, že v nastalém mumraji pozemní týmy zapomínají na jednu důležitou věc. Pokud je v panelech na stěnách stanice obsažen azbest, jistý objem tohoto karcinogenu se mohl dostat do vzduchu, když ohořel panel u Viky. Jenže spojení se Zemí bylo špatné, navíc v důsledku přehřívání přijímače a vysílače už od ledna nefungovala komunikační linka skrze geostacionární družici Altair. Co se týkalo spojení s americkými pozemními stanicemi určenými pro program Shuttle-Mir, to bylo velmi špatné od počátku jejich fungování (až během února vyšlo najevo, že nějaký doveda zapomněl při návrhu anténního systému započítat dopplerovský efekt rychle se pohybující stanice vůči stacionární anténě).

Přes Američanovy obavy bylo třeba pokračovat v plnění letového plánu. Zejména pro Ewalda byl požár něco jako „klacek do špic“, protože noc poté se příliš dobře nevyspal (stejně jako ostatní kolegové) a vzhledem k jeho vytíženosti byla každá minuta spánku vzácná. Tempo Ewaldovy práce se stále stupňovalo, Mise Mir ´97 se pomalu chýlila ke konci. 28. února Korzun a Kaleri oživili Sojuz TM-24 a prověřili zdraví důležitých systémů včetně toho pohonného.

1. března se šlo na kutě velmi brzy, protože noc měla být velmi dlouhá. Před třetí hodinou ráno se Korzun, Kaleri a Ewald rozloučili s Ciblijevem, Lazutkinem a Linengerem a pár minut poté za sebou uzavřeli příklop Sojuzu. Před půl sedmou ráno se Sojuz TM-24 odpoutal od zadního stykovacího uzlu Miru a zamířil pryč. Brzdicí manévr a průlet atmosférou proběhly jako na drátkách a tři hodiny po odletu od stanice návratová kabina dosedla do stepi východně od Džezkazganu. Ewald měl za sebou 19 dní, 16 hodin, 34 minut a 46 sekund strávených během kosmického letu, Korzun a Kaleri pak mohli do svých zápisníků připsat úctyhodných 196 dní, 17 hodin, 26 minut a 13 sekund ve vesmíru. Přestože jejich let byl neočekávaný a museli narychlo přebrat žezlo od původně plánované posádky, dokázali Korzun s Kalerim splnit zadaný program a jejich směna EO-22 byla přes hororový závěr rozhodně úspěšná. Ještě týž den pak byla trojice navrátilců dopravena do Moskvy, kde v profylaktoriu Hvězdného městečka začala jejich readaptace na pozemské podmínky.

Jako malé úsměvné post scriptum pro expedici EO-22 posloužil 6. květen, kdy Korzun s Kalerim obdrželi od vedení ruského hasičského sboru nejvyšší vyznamenání „Vynikající pracovník požární ochrany“. Vyznamenání bývá uděleno za příkladnou a iniciativní práci při zdolávání požárů. Korzunovi s Kalerim bylo vyznamenání uděleno s citací: „(…) neboť obratným a rozhodným zásahem uhasili zahoření“.

Pro Ciblijeva a Lazutkina odlet kolegů znamenal startovní výstřel, od té chvíle už byli odkázáni sami na sebe. Linenger se začal sžívat se svými novými parťáky a Mir točil dál jedno kolečko za druhým na své zdánlivě nekonečné pouti okolo Země. Nebyl však sám. V jeho relativní blízkosti se pohyboval stroj, který s ním měl mnoho společného a který měl posádce připravit pár velmi divokých okamžiků…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://apod.nasa.gov/apod/ap961224.html (kredit: STS-79 Crew, NASA)
https://appel.nasa.gov/wp-content/uploads/2011/11/S96-09886-670×380.jpg
http://www.spacesafetymagazine.com/spaceflight/space-medicine/space-toxicology/attachment/oxygen-generator-remains-mir-fire/
https://appel.nasa.gov/wp-content/uploads/2011/11/FireDamage2.jpg
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:Mir_after_Fire.jpg