Svět nad planetou (62. díl)

Logo agentury CNES

Francouzi měli v rámci sovětského a posléze ruského pilotovaného kosmického programu svým způsobem výsadní postavení. V roce 1982 se stal prvním západoevropským občanem ve vesmíru Jean-Loup Chrétien. Ten samý Chrétien se o šest let později stal také prvním občanem jiné země než SSSR a USA, který vystoupil do volného prostoru. V rámci smlouvy s ruskou stranou z roku 1992 měli Francouzi zajištěna křesla v Sojuzech zhruba ve dvouletých intervalech – o takových podmínkách si jiné státy mohly nechat jen zdát. Na druhou stranu je pravdou, že tyto lety Francouzi museli velmi štědře platit. Pro Rusy byly lety cizích státních příslušníků a zahraničních experimentů stéblem, které drželo pilotovaný program nad vodou. Financování bylo v té době na tak katastrofální úrovni, že na provoz stanice bylo vyděleno jen asi 10 % potřebných prostředků, zbytek (tedy spíše drtivá většina) financí byla získávána právě díky letům zahraničních kosmonautů. Podle všeho byla situace tak zoufalá, že nebýt programu Shuttle-Mir, ESA a Francouzů, byl by Mir dávno zakonzervován a opuštěn, dost možná dokonce definitivně. V srpnu 1996 na stanici dorazil další finanční „záchranný kruh“ v osobě Claudie André-Deshays, kterou už pozorný čtenář zná. Její mise nesla název „Cassiopée“.

 

Kasiopea na Miru

 

Šestnáctidenní let Claudie André-Deshays vyšel francouzskou stranu na 82 milionů franků (zhruba 16 milionů dolarů), přičemž 63 milionů franků dostala RKK Energija přímo na účet, 10 milionů franků představovalo vybavení, které Francouzi na Energii převedli a 9 milionů franků stála aparatura, kterou Francouzi poslali už předtím na stanici a kterou využívali i ruští kosmonauti. Na Claudii nyní bylo, aby ony miliony „nevyletěly komínem“.

Program mise Cassiopée byl skutečně bohatý. V rámci čtrnácti dní, které měla Claudie na Miru strávit, byly na programu čtyři medicínské a biologické experimenty, jeden fyzikální experiment, tři technologické experimenty a několik dalších menších experimentů navržených školami a mládeží. Nutno podotknout, že mnohé z experimentů využívaly více než jednu aparaturu a proto byl časový plán mise Cassiopée velmi nahuštěný. Zajímavý byl však postřeh Shannon Lucid. Podle jejího názoru nebyly mnohé výsledky zejména fyziologických experimentů validní, protože období, kdy probíhá předávka směny, se svými podmínkami výrazně liší od ostatních období – už jen z hlediska zvýšené teploty, vlhkosti nebo úrovně hladiny CO2 na palubě.

Dvě dámy na palubě - věc neobvyklá i pro zkušeného kosmonauta, jakým je Jurij Usačov...

Dvě dámy na palubě – věc neobvyklá i pro zkušeného kosmonauta, jakým je Jurij Usačov…
Zdroj: capcomespace.net (kredit: CNES/NASA/RKA)

Ať tak nebo tak, pozoruhodným faktem bylo, že na palubě byly díky příletu Francouzky poprvé dvě ženy různých národností. A pro mužskou část staré posádky byla přítomnost druhého exempláře něžného pohlaví na stanici natolik nezvyklá, že ještě několik dní Claudii ze zvyku oslovovali „Shannon“. Claudie se také stala obětí několika žertíků, při jednom z nich ji k smrti vyděsil Usačov, který na ni vybafl v masce Quasimoda. Při pohledu na Francouzku lapající po dechu usoudil, že tohle byl opravdu hloupý žert.

Samotná Claudie se pomalu zapracovávala do svého tempa, byť posléze připustila, že jí trvalo celý týden, než si osvojila nutné návyky pro práci v nezvyklých podmínkách. Její kolegové jí pomáhali ze všech sil, byli si vědomi, že Claudie bude potřebovat veškerou pomoc, aby svůj velkorysý program zvládla do konce svého pobytu na Miru realizovat. Krom pomoci Claudii měl každý člen posádky i své vlastní úkoly. Shannon pokračovala ve svém programu a pomalinku se začínala připravovat na konec svého letu. Hlavní náplní oněch dní pro ni byla inventarizace vybavení modulů Spektr a Priroda tak, aby bylo všechno nachystáno pro jejího následovníka. Snímala také určené části zemského povrchu a mimo jiné se také věnovala rusko-slovenskému experimentu „Svět“, jehož cílem bylo vypěstování pšenice ve staničním skleníku. Ze semínek, zasazených na začátku srpna, už nyní byly pěticentimetrové rostlinky. Američanka by se očividně uživila i jako zahradnice…

Ovšem v sobotu 24. srpna musela Shannon v duchu proklínat toho, kdo jí připravil vědecký program. V rámci experimentu, který měl za cíl zhodnotit riziko tvorby ledvinových kamenů v prostředí mikrogravitace, byla několik dní její strava velmi přísně kontrolována. Shannon se tak nemohla účastnit večeře, kterou pro ostatní připravila Claudie. A byla to francouzská večeře se vším všudy. Podávala se pečená rajčata, sýr roquefort, kaše s meruňkami, kachna a miniaturní vzorky několika vín. Pro Shannon muselo být hotovým utrpením sledovat, jak její kolegové hodují, zatímco ona…

V rámci předávky Miru bylo také nutné prohodit anatomické vložky křesel Kazbek patřící Claudii a Shannon. Zatímco „ložement“ Claudie putoval do přistávacího modulu Sojuzu TM-23, Američanka pro změnu svůj ložement přenesla do Sojuzu TM-24. V daný okamžik se také stala členem expedice EO-22. S Onufrijenkem a Usačovem si však dokázala za oněch několik měsíců vytvořit přátelské pouto, které funguje dodnes. Jako ilustrace může sloužit malinký detail: když byl Usačov o pár let později na ISS coby velitel druhé expedice, Shannon pro něj do jednoho z Progressů nechala přibalit i jahodové želé. Přesně tu pochoutku, kterou své dva ruské přátele během společného letu hostila a kterou si tolik zamilovali…

Během velmi „nasyceného“ období, jakým je předávka směny a současně krátkodobá mise internacionálního kosmonauta, nemohli Onufrijenko a Usačov zapomínat ani na přípravu na svůj návrat domů, který se blížil mílovými kroky. Ukládání vzorků do návratové kabiny, oživení a kontrola systémů, zkrátka oněch úkonů, které bylo třeba vykonat, je vždy více než dost. Přestože řídicí středisko zatím nedalo k ukládce žádné pokyny, Jurij Usačov podle svých zkušeností usoudil, že je třeba s tímto krokem začít. Jedním z méně tradičních kroků byla i předávka zimních kompletů. Jak již bylo řečeno, Sojuz TM-24 musel startovat „nalehko“, což znamenalo, že do něj byly uloženy jen naprosto nezbytné věci. Z kola ven tak musely mimo jiné i soupravy teplého oblečení pro případ přistání v zimních podmínkách. Přestože jsou tyto komplety v zabaleném stavu relativně lehké (jak měl autor možnost na vlastní ruce vyzkoušet) a zabírají až neuvěřitelně málo místa, nebylo zbytí a trojice Korzun-Kaleri-Deshays musela do vesmíru bez nich. A nyní mohli Onufrijenko s Usačovem svým kolegům vypomoci – vydolovali soupravy ze svého přistávacího modulu a předali je nováčkům. Sojuz TM-23 bude přistávat v období, kdy lze předpokládat velmi teplé počasí, proto zimní komplety nebudou zapotřebí.

Posledních pár dní v srpnu se všichni obyvatelé Miru otáčeli jako diví, aby zvládli všechno, co bylo třeba do odletu Sojuzu TM-23 vykonat. Claudie při jednom z interview s francouzskými žurnalisty podotkla, že o něco delší let než její šetnáctidenní mise by býval byl z vědeckého hlediska mnohem mnohem užitečnější. Její program byl i tak natolik nahuštěný, že bez pomoci ostatních by zvládla splnit odhadem maximálně dvě třetiny plánovaných experimentů.

Nakonec však nadešel čas, kdy byla i poslední stránka vědeckého plánu mise Cassiopée vyplněna a nastal čas vrátit se domů. 31. srpna uspořádaly obě posádky v základním bloku večeři na rozloučenou, během které se opět podávala francouzská vína (samozřejmě v téměř mikroskopickém objemu), sýr a další dobroty. Živá debata o nejrůznějších tématech se protáhla do pozdního večera.

1. září byly provedeny poslední přípravy a už v 19 hodin se všichni rozletěli do spacích vaků. 2. září byl totiž budíček naplánován na extrémně brzkou druhou hodinu ranní. Onufrijenko a Usačov a Deshays se rozloučili s Korzunem, Kalerim a Lucid. Ono loučení bylo zvláště těžké pro Shannon. Se svými „dvěma Juriji“ si padla velmi dobře do noty a nyní ji čekaly dva týdny práce s novými tvářemi, které, vzhledem k personálním rošádám před startem Sojuzu TM-24, téměř neznala.

Unavená, ale šťastná Claudie po přistání

Unavená, ale šťastná Claudie po přistání
Zdroj: capcomespace.net (kredit: CNES/NASA/RKA)

V 7:20 moskevského času se Sojuz TM-23 oddělil od zadního stykovacího uzlu stanice. O tři hodiny později vlétnul návratový modul do atmosféry a v 10:41 moskevského času přistál uprostřed jediného nesklizeného pšeničného pole v širokém okolí. Jurijové Onufrijenko a Usačov měli v ten moment na kontě 193 dní, 19 hodin, 7 minut a 35 sekund strávených ve vesmíru, Claudie si připsala let trvající 15 dní, 18 hodin, 23 minut a 37 sekund. Během poslední fáze přistání byl s posádkou ztracen rádiový kontakt, naštěstí záhy po dosednutí už byli u kabiny členové pátracích jednotek a tváře kosmonautů za okénky je ujistily, že celá posádka je živá a zdravá.

Největší pozornost se samozřejmě soustředila na Francouzku, která dokázala během své mise splnit celý letový plán (jak už bylo mnohokrát řečeno, svůj podíl na této skutečnosti měli i její kolegové z obou posádek). Početná francouzská delegace mohla Claudii jen blahopřát. Po zastávce v Arkalyku se trojice na palubě Tu-154 ještě týž večer ocitla ve Hvězdném, kde všechny čekala adaptace a bedlivý dohled lékařů. Zatímco Claudii po její relativně krátké misi hodlali muži a ženy v bílých pláštích „pustit ze spárů“ už po dvou až třech dnech, Onufrijenko s Usačovem si měli koncentrované pozornosti lékařské obce náležitě užívat celých deset dní.

Mezitím se na oběžné dráze po vzrušené periodě předávky směny vše pomalu zklidňovalo. Shannon se začala sžívat se svými dvěma novými kolegy a Korzun s Kalerim se pro změnu začali zapracovávat a plnit první body samostatného letového plánu expedice EO-22, která byla naplánována na 225 dní. Zajímavý okamžik přineslo 3. září. V ten den se k zadnímu stykovacímu uzlu stanice připojil Progress M-32. Ten po dobu, kdy byly u Miru dva Sojuzy, trpělivě čekal na parkovací dráze a po uvolnění zadního portu jej operátoři navedli zpět. V samostatném letu tak Progress M-32 po svém odpojení 18. srpna strávil 16 dní. Posádka měla dokončit vykládku nákladní lodi, naplnit ji odpadem a následně se měl Progress M-32 už definitivně odpojit a zamířit vstříc své zkáze v atmosféře nad Pacifikem. Jeho místo měl zaujmout Progress M-33, jehož start byl původně naplánován na 5. září, ovšem dodávka nosné rakety se zpozdila, proto byl vypracován nový plán, který počítal se startem 15. září.

7. září Shannon pokořila dosavadní ženský rekord v nepřetržitém pobytu ve vesmíru, který dosud držela se 169 dny Jelena Kondakova. Na palubu Miru letěly gratulace od vedení NASA, nicméně Rusové v osobě bývalého kosmonauta a nyní náčelníka Střediska pro výcvik kosmonautů generála Glazkova celou věc viděli trochu jinak. Na otázku, co si myslí o tom, že Lucid vzala Rusům rekord, odvětil generál: „Nemyslím, že jste nám rekord vzali. To my jsme ten rekord nabídli vám.“ Vzápětí však smířlivě dodal: „Co se týče Dr. Shannon Lucid, rád bych vyjádřil upřímné poděkování vedení programu Shuttle-Mir za tento výběr. Protože ji všichni mají rádi… Každý ji miluje.“

Shannon během své oblíbené kratchvíle, která jí však občas přinášela nepříjemná překvapení...

Shannon během své oblíbené kratchvíle, která jí však občas přinášela nepříjemná překvapení…
Zdroj: http://www.capcomespace.net (kredit: NASA/RKA)

Dlouhý pobyt na palubě stroje letícího 400 kilometrů nad zemským povrchem však přinášel krom radostí, úchvatných výhledů a příjemné společnosti také občasné pocity odloučení a izolace. Jeden z nich přišel například ještě v květnu. Progress M-31 tehdy krom jiného tradičně dovezl i osobní balíčky pro Onufrijenka, Usačova a Shannon. Američanka je známá svým čtenářským apetitem a požádala svou rodinu, aby do balíčku přidala nějaké knihy. Její dcery přání maminky splnily, osobně vybraly knihy, které by se Shannon mohly líbit a tak měla náruživá čtenářka o ukrácení dlouhé chvíle postaráno. Lačně se vrhla na první knihu a její obsah zhltla během několika dní. Jaké však bylo zklamaní, když na konci knihy ze žánru fantasy hlavní hrdina prchající před davem vstoupil do zrcadla… a „pokračování v druhém díle“! „A byl v mém balíčku knížek i druhý díl? Ne! Mohla jsem si ji zajít koupit do knihkupectví? Ne! Povídejte mi něco o pocitu naprosté izolace a frustrace!!! Nikdy byste neřekli, že dospělé děti vás můžou totálně frustrovat svými dobrými úmysly, zatímco jste na nízké orbitě, ale je to tak. Najednou se srpen a domov zdály tak daleko…“ Naštěstí nyní už mohla Shannon pomalu „stříhat metr“ a těšit se, jak si onen druhý díl knížky za pár týdnů bude moci přečíst.

13. září proběhla zpravodajskými agenturami zpráva, že Shannon Lucid kompletně završila vědecký program své mise a nyní čeká na přílet raketoplánu, který ji odveze domů. Ovšem cesta Atlantisu na misi STS-79 rozhodně nebyla bez problémů. Poprvé se startovní sestava objevila na rampě 1. července. Ale už o devět dní později Atlantis zase putoval zpět do haly VAB. Důvodem byly obavy z blížícího se hurikánu Bertha. Zatímco Atlantis čekal v obřím hangáru, vyšel najevo problém s těsněním mezi segmenty pomocných motorů SRB. Start sklouznul z 31. července na polovinu září. Na konci srpna se skutečně Atlantis opět vynořil z montážní haly a zamířil na rampu 39A. Nový termín startu – 14. září. Jenže do věci se opět vložilo počasí v podobě hrozby hurikánu Fran. Byť hurikán samotný se měl kosmodromu vyhnout, NASA nechtěla riskovat, že startovní sestava Atlantisu bude poškozena možnými silnými poryvy větru. 4. září tak Atlantis putoval zpět do VAB, aby se o den později po důkladném přehodnocení povětrnostní situace opět vrátil na rampu. Tyto prostocviky ovšem nemohly nemít na datum startu vliv a termín se tak odpovídajícím způsobem posunul o dva dny.

Posádka STS-79: (vepředu zleva) Apt, Wilcutt, Readdy, Akers, Walz; stojící: Lucid, Blaha

Posádka STS-79: (vepředu zleva) Apt, Wilcutt, Readdy, Akers, Walz; stojící: Lucid, Blaha
Zdroj: en.wikipedia.org

Mezitím se ke své velké chvíli připravovala posádka. Tvořil ji velitel Bill Readdy, pilot Terrence Wilcutt a letoví specialisté Jay Apt, Thomas Akers, Carl Walz a John Blaha. Posledně jmenovaný měl v rámci třetího incrementu na Miru zůstat a vystřídat Shannon. Ta už se v té době moc těšila domů. Jak řekla při jedné komunikační seanci s Blahou pár týdnů před startem STS-79: „Můžeš si být jistý, Johne, že nebudu na nesprávné straně příklopu, až dojde na odpojení raketoplánu od stanice.“

15. září kolem šesté hodiny večerní místního času byla posádka Atlantisu probuzena a následovaly již zaběhnuté přípravy na start. Po půl druhé v noci se astronauti naposledy nadechli teplého nočního floridského vzduchu a usadili se na svých místech na palubách raketoplánu. Všechno běželo hladce a ve 4:54 místního času si přítomní diváci mohli užít nádhery startu raketoplánu v době těsně před svítáním.

Po navedení na prozatímní orbitální dráhu bylo třeba nakonfigurovat Atlantis pro pobyt ve vesmíru. Velká vrata nákladového prostoru se rozevřela a odhalila novinku – poprvé se na orbitu dostal modul SPACEHAB v rozšířené dvojité konfiguraci. V předním modulu bylo vědecké vybavení, v zadním pak více než půldruhé tuny zásob a vybavení, jež bylo určeno pro Mir.

Po dvoudenním stíhání nadešlo 19. září, kdy se měl americký raketoplán počtvrté připojit k Miru. Jako první navázala ve 3:20 moskevského času vizuální kontakt Shannon, která spatřila Atlantis zatím jako světlou skvrnku, která se téměř neznatelně blížila ke stanici. Před pátou hodinou ranní byla vzdálenost mezi oběma stroji necelý kilometr. V 6:18 se stykovací mechanismy Atlantisu a modulu Kristall poprvé dotkly. „Houstone, tady Atlantis, kontakt a záchyt. Atlantis a Mir si podávají ruce,“ parafrázoval Bill Readdy historická slova Alexeje Leonova, který podobnou větu pronesl bezprostředně po spojení Sojuzu a Apolla v roce 1975. Spolu se stanicí, Progressem a Sojuzem nyní Atlantis utvořil další hmotnostní rekord – soulodí měli hmotnost zhruba 255 tun!

Ale rekord-nerekord, tím hlavním bylo setkání lidí. Na okamžik, kdy budou otevřeny příklopy čekaly obě posádky, ovšem asi nejvíce se těšila Shannon. Skrze okénko v příklopu ze strany raketoplánu ji bylo možno sledovat, jak se trpělivě vznáší, jakoby zabraná do vlastních myšlenek. Pro ni byl raketoplán jízdenkou domů po skutečném maratonu na orbitě. Na druhé straně zase netrpělivě očekával otevření příklopu John Blaha. Pro něj měly být následující měsíce velkým krokem do neznáma…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Centre_national_d%27%C3%A9tudes_spatiales_logo.png
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/mir/1996%20TM24%20on%20MIR%20claudie%20with%20lucid.jpg (kredit: CNES/NASA/RKA)
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/mir/1996%20TM24%20return.jpg (kredit: CNES/NASA/RKA)
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/mir/1996%20STS79%20lucid%20spectr.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-79_crew.jpg

Svět nad planetou (62. díl), 5.0 out of 5 based on 13 ratings
Pin It
(Visited 2 347 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (13 votes cast)
(Visited 2 347 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


11 komentářů ke článku “Svět nad planetou (62. díl)”

  1. Josef Vondra napsal:

    Děkuji za další skvělé čtení! Formulace “přítomnost druhého exempláře něžného pohlaví” opravdu pobavila 😀

  2. Vláďa napsal:

    Článek jako obvykle perfektní, díky za každý úterní počtení…

    Ale mám otázku na kterou už jsem se chtěl zeptat minule. Jak se řešilo na zemi ono poměrně časté neuposlechnutí rozkazu ohledně přesunu do Sojuzu při stykování s jinou lodí? Řešilo se to nějak nebo se přecházelo díky úspěšnosti mise? Diky

  3. v600 napsal:

    Opět nádhera, moc díky.
    Doufám, že se jednou dočkáme i knižní podoby 🙂

  4. maro napsal:

    Super článek. Ale vlastně mě nikdy nenapadlo, že bych letěl do vemíru a tam si jen tak četl knížku. Super pohoda.

Zanechte komentář

You must be logged in to post a comment.