Svět nad planetou (57. díl)

Shannon Lucid

21. března 1996 se z rampy LC-39B na Kennedyho kosmickém středisku odpoutala startovní sestava s raketoplánem Atlantis. Tento stroj již potřetí mířil ke stanici Mir, tentokrát měl jeho let zahájit nepřetržitou více než dvouletou periodu přítomnosti amerických astronautů na ruské stanici. Tím, kdo měl tento maraton odstartovat, byla Shannon Lucid, zkušená astronautka, která předtím do vesmíru cestovala již čtyřikrát a byla členkou původního náboru pro program Space Shuttle v roce 1978. Už tehdy se Shannon lišila od ostatních dam z tohoto náboru tím, že se neúčastnila zákulisních dostihů o to, kdo bude první americkou ženou ve vesmíru. Podle pamětníků se prostě zabývala svojí prací a na politiku zvysoka kašlala. Její klidná a veselá povaha jí však přinesla velkou oblibu mezi kolegy a svým způsobem „maminkovský“ přístup byl pro posádky, v nichž figurovala, nenápadným, přesto však velkým pozitivem. Aniž to NASA tušila, v osobě Shannon Lucid měla téměř ideální kandidátku pro dlouhodobý pobyt na Miru. Kandidátku, která byla zvyklá tvrdě pracovat a současně o tomto faktu nikde nerozhlašovat, kandidátku která problémy řešila nejraději sama a pokud nějaké nastaly, nehroutila se. Navíc se její přirozený cit pro jednání s lidmi ukázal být přesně tím, co bylo pro soužití s lidmi s odlišnou povahou, historií a kulturou potřeba…

   

Harmonie dvou kultur

   

Když se Atlantis přiblížil k Miru tak blízko, že jej bylo možné spatřit pouhým okem, v Moskvě byla už neděle 24. března, zatímco na druhé straně zeměkoule ještě plynul sobotní večer. Onufrijenko a Usačov raketoplán spatřili na vzdálenost zhruba 17 kilometrů jako jasnou hvězdičku, která zakrátko zmizela z jejich zorného pole – Atlantis začal manévr, který jej měl dovést do bezprostřední blízkosti staničního komplexu. O půl šesté ráno moskevského času zbývalo Atlantisu jen posledních pár decimetrů k Dokovacímu modulu, když začalo zapadat Slunce. Mir se na krátkou chvíli zbarvil dorůžova a tento pohled se celé posádce STS-76 vryl do paměti. Za pár okamžiků Kevin Chilton jistou rukou přivedl mnohatunový stroj ke spojení s dalším mnohatunovým kolosem. Třetí setkání ruské stanice a amerického raketoplánu se stalo realitou.

Usačov s Onufrijenkem přbírají od amerických kolegů knížky pro své děti

Usačov s Onufrijenkem přbírají od amerických kolegů knížky pro své děti
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

O hodinu a půl později se otevřely příklopy a Onufrijenko s Usačovem mohli přivítat své americké kolegy ve svém hájemství. Oficiální přivítání probíhalo tradičně v základním bloku a nesmělo chybět také vzájemné předávání dárků a suvenýrů. Američané se pochlapili a svým ruským protějškům předali výtisk knihy „The Lost Moon“ (později známou coby „Apollo 13“) podepsaný Jimem Lovellem a další knížky určené pro děti kosmonautů, trika, která mívali astronauti oblečena během letu na raketoplánech a také čokoládové zajíčky jako připomínku blížících se Velikonoc. Zajíčci vzápětí přišli o některé části své anatomie, když se do nich Onufrijenko s Usačovem s chutí zakousli. Jako hostitelé se však Rusové ohledně dárků příliš nevytáhli. Pro Američany měli pouze vlaječky, orazítkované obálky a odznáčky. „Naše oficiální ‚dárky‘ byly natolik chudé, že se nám chtělo studem zalézt pod stůl. (…) Naši specialisté toto setkání moc nepromysleli,“ zapsal si do deníku Jurij Usačov. Na veselé náladě to však nic neubralo.

Téměř okamžitě začalo přenášení nákladu. Krom vybavení putovala na Mir voda, potraviny a spotřební materiál (celkově bylo během společného letu z Atlantisu na Mir přeneseno zhruba 680 kg nákladu). Konec pracovního dne orámovala společná večeře v základním bloku a také přenesení anatomické vložky a skafandru Shannon Lucid do Sojuzu TM-23. Tím se Shannon oficiálně stala členkou expedice EO-21 a doplnila počet jejích členů na tři.

Během společně strávených dní obě posádky pracovaly převážně na přenášení a inventarizaci nákladu, který přivezl raketoplán. Na šest mužů a dvě ženy čekalo také mnoho oficialit a telefonických rozhovorů i televizních přenosů. Pro Mika Clifforda a Lindu Godwin však během společného letu nastal ještě jeden velký okamžik. 26. března odpoledne byl uzavřen příklop mezi stanicí a raketoplánem a na palubě Atlantisu začalo postupné mírné snižování tlaku. Byla to předehra výstupu do volného prostoru, který se měl odehrát právě v režii Clifforda a Godwin. 27. března dotyční oblékli skafandry EMU a uzavřeli se v přechodové komoře Atlantisu. V 9:36 moskevského času se vnější příklop přechodové komory s hodinovým zpožděním oproti plánu otevřel a oba astronauti vypluli opatrně ven.

Jednalo se o první výstup amerických astronautů na orbitální stanici od roku 1974, kdy poslední takový výstup provedli Jerry Carr a Ed Gibson, členové třetí a poslední posádky orbitální stanice Skylab. Současně se jednalo o první výstup z paluby raketoplánu v době, kdy byl připojen ke stanici. Tentokrát to bylo poprvé, ovšem v době stavby Mezinárodní kosmické stanice to měl být velmi užívaný modus operandi. Tomu, že výstup byl předzvěstí společné práce na mezinárodním projektu, odpovídala i jeho náplň.

Před Cliffordem a Goodwin stály tři hlavní úkoly. Prvním bodem bylo umístění kazet MEEP („Mir Environmental Effects Payload“ – zařízení pro záznam environmentálních efektů Miru) na Dokovací modul. První ze čtyř kazet obsahovala čidla pro detekci dopadu částeček kosmického smetí, druhá pro změnu tyto částečky zachycovala pro pozdější analýzu. Poslední dvě kazety obsahovaly zhruba tisícovku vzorků materiálů, určených pro potenciální použití na ISS. Druhým úkolem bylo otestování univerzálních zajišťovacích karabin a fixačních úchytů pro nohy. Dosavadní karabiny používané na raketoplánech byly příliš malé a nebylo možné je použít na Miru. Posledním bodem bylo vyzvednutí kamery z exteriéru DM pro její další využití.

Clifford a Godwin během výstupu

Clifford a Godwin během výstupu
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Výstup byl provázen několika zajímavými okolnostmi. První z nich se týkala demarkační linie. Protože Mir byl výlučně ruský, dvojice se neměla ani přiblížit k jeho povrchu. Přesně vymezený prostor, kam měli Mike Clifford s Lindou Godwin povoleno dosáhnout, zahrnoval krom raketoplánu samozřejmě Dokovací modul, dál však už byl pohyb astronautům zapovězen. Druhou okolností byl nácvik EVA v bazénu JSC. Dokovací modul byl příliš velký na to, aby se spolu s částí, kterou se na něj raketoplán napojoval, na výšku do bazénu vešel. Proto museli Clifford a Godwin občas některé činnosti při nácviku „předstírat“. Jak později Godwin uvedla během rozhovorů pro média, často se situace řešila tak, že s kolegou provedli výstup ven z přechodové komory a pak je potápěči přenesli na ležící maketu DM. Třetí zajímavou okolností bylo použití pomůcky SAFER. Pod touto zkratkou se skrývá prostředek pro záchranu astronauta, který by se z nějakého důvodu ocitl mimo povrch raketoplánu či stanice nepřipoután jistící smyčkou. SAFER se nasazuje na batoh pro zajištění životních podmínek a obsahuje trysky se stlačeným plynem, které dokáží astronautovi pomoci dostat se zpět do bezpečí. První evaluace SAFERu proběhla v rámci mise STS-64, nyní měla Godwin (která se na jeho testování podílela) a Clifford k dispozici předsériové kusy zařízení. Jejich nasazení bylo v tomto případě nutné proto, že na rozdíl od raketoplánu si pro astronauta či astronautku v nesnázích nebylo možné zalétnout s celou stanicí.

Dvojici v otevřeném prostoru bedlivě sledoval nejen zbytek posádky STS-76, ale také Onufrijenko, Usačov a Lucid z interiéru Miru. Trojice své kolegy snímala jak fotoaparáty tak videokamerami. Usačov si později téhož dne do deníku poznamenal, že Američané mají odlišný způsob práce. Na rozdíl od Rusů se pohybovali mnohem pomaleji přesto, že jejich skafandry byly očividně ohebnější v oblasti rukou. Navíc například kazety přemísťovali po jedné a Rusům se zdál tento postup dost neefektivní.

Výstup Mika Clifforda a Lindy Godwin trval 6 hodin a 2 minuty a všechny jeho body se dvojici podařilo splnit. Malou kaňkou na jinak úspěšném dni byl incident, který nastal během otevírání příklopů mezi Atlantisem a Mirem. Když nastal čas na otevření vyrovnávacího ventilu mezi DM a raketoplánem, tlak mezi oběma stroji se nevyrovnal, naopak, na Miru spadl o 17 hPa. To bylo podezřelé a Usačov ventil uzavřel. Oba Rusové se krátce poradili a rozhodli se pro druhý pokus. Palubní dokumentace nařizovala Onufrijenkovi a Usačovovi nechat ventil otevřený tři minuty, ovšem podle předchozích zkušeností na vyrovnání tlaku stačila maximálně minuta a půl. Usačov otevřel ventil podruhé a tlak na stanici klesnul o dalších 5 hPa. Až nyní vyšlo najevo, že posádka raketoplánu vynechala jeden z bodů svého seznamu úkonů a vzduch z Miru bez užitku vylétnul do okolního prostoru. Po napravení chyby tentokrát vyrovnání tlaku trvalo pouhých 40 sekund a atmosféra stanice už nedoznala další úhony.

Usačov a Onufrijenko se loučí s posádkou STS-76 těsně před uzavřením příklopů

Usačov a Onufrijenko se loučí s posádkou STS-76 těsně před uzavřením příklopů
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

28. března byly během dopoledne přeneseny z paluby Atlantisu na Mir a opačně poslední položky a posádky strávily poslední společné chvíle. „Prostě se nám nechce věřit, že nás za chvíli posádka STS-76 opustí skrze Dokovací modul a budeme se muset rozloučit,“ poznamenal na to konto Jurij Onufrijenko. Příklop mezi oběma stroji byl uzavřen v 16:15 moskevského času a noc na 29. března už oba kolektivy trávily odděleně. Nazítří se velmi brzy ráno raketoplán oddělil od stanice. Původně plánované přistání 30. března bylo o den odloženo kvůli špatnému počasí na Kennedyho kosmickém středisku a nakonec Atlantis přistál 31. března na základně Edwards v Kalifornii – poprvé v historii programu Space Shuttle s nižším počtem astronautů, než s jakým startoval.

Na Miru se s odletem raketoplánu začal sžívat kolektiv dvou Rusů a jedné Američanky. Bylo třeba si znovu vytvořit ustálený rytmus práce, což zejména pro Shannon nebylo tak úplně jednoduché. Nicméně věrna své povaze se vrhla do veškerých činností naplno a po nějaké době se dokonce dalo říci, že svým způsobem na stanici „rozkvetla“. Onufrijenko s Usačovem si všimli, že oproti výcviku ve Hvězdném, kdy byla spíše lehce zakřiknutá, je Shannon nyní mnohem veselejší a komunikativnější. Její smysl pro humor a velká dávka mateřské starostlivosti jí u ruských kolegů získaly respekt a skutečné přátelství. Ovšem ještě před pár měsíci to tak růžově nevypadalo.

Spolu s Johnem Blahou zažívala Shannon Lucid během výcviku ve Hvězdném téměř naprostou izolaci, když k nim zprávy z okolního světa pronikaly jen velmi pomalu. Satelitní telefon, který měla předtím Bonnie Dunbar, podle jednoho zdroje zmizel spolu s Bonnie. Většinou se komunikace odehrávala skrze email, jenže i ten fungoval eraticky. Ale pořád lepší než nic. Vinou špatné komunikace se například odehrála jedna absurdní historka, když 19. dubna 1995 Shannon obdržela podivný mail od svého manžela, ve kterém bylo napsáno pouze: „Neboj se, Tvůj bratr je v pořádku.“ Shannon absolutně netušila, o co jde a teprve poté, co poslala manželovi tázavý mail, k ní dorazila informace, že u vládní budovy v Oklahoma City vybuchla nastražená bomba a zabila přes 160 lidí. Její bratr coby právník budovu často navštěvoval, naštěstí onen den tomu tak nebylo. Až na podzim dostali Lucid a Blaha k dispozici satelitní telefon a přísun informací se zrychlil. Nicméně platit si za hovory museli sami. Problémy s komunikací by se daly s větší či menší mírou snahy přežít, ovšem hlavní průšvih se skrýval jinde.

Pohled na Mir z odlétajícího Atlantisu

Pohled na Mir z odlétajícího Atlantisu
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Po malém fiasku ohledně vědeckého programu mise Normana Thagarda se NASA rozhodla změnit tým instruktorů, kteří experimentální náplň letu skládali a cvičili astronauty. Thagarda měl na starost tým Peggy Whitson z firmy Krug Sciences Inc. A nyní se NASA rozhodla vsadit na instruktory z firmy Lockheed Martin. Jenže zákulisní přetahovaná mezi dvěma konkurenčními firmami vyústila v „malé“ opomenutí: zdálo se, že nikdo nemyslí na Shannon, která ještě na podzim neměla ani ponětí o vědecké náplni svého letu. Podzim pomalu přešel do zimy a přes varovné signály, které se zvyšující se frekvencí vysílali různí členové týmu Shuttle-Mir, se nic nedělo. Kolem Vánoc už Shannon posílala zoufalé maily na všechny strany, ptala se v nich, zda by jí někdo mohl poslat alespoň seznam experimentů, které má během své mise provést. Odpovědi z Houstonu byly šokující: nikdo takový seznam neměl. Teprve v lednu, tedy necelé tři měsíce před zahájením mise(!) se věci daly pomalu do pohybu. Pro Shannon, která nebyla zvyklá si stěžovat, to byla velmi stresující zkušenost. Její předchozí lety na Shuttlu byly rozplánovány do poslední minuty a příprava na každou misi trvala minimálně rok. Dlouho před startem astronauti znali každý krok, každou aparaturu, každý bod letového plánu jako svoje boty. A nyní měla odlétat téměř půlroční misi a její výcvik byl přitom ukázkovým příkladem chaosu a nekompetence nadřízených.

Na náladě Shannon nepřidával ani typický ruský šovinismus. Zdálo se, že poté, co byla americkou stranou potvrzena jako hlavní kandidátka na nadcházející let, si z ní ruští instruktoři udělali cvičný terč a během lekcí ji bombardovali dotazy na ty nejjemnější detaily systémů a procedur. Když pak zakončila úspěšně ruský kosmonautický výcvik, Valerij Rjumin údajně během ceremoniálu předávání certifikátů okatě narážel na její mezery v ruštině. Naštěstí Shannon podrželi její kolegové – ruští kosmonauti…

Po příletu na Mir se nicméně ukázalo, že se Američanka dokáže až neuvěřitelně dobře adaptovat na tamní podmínky. Onufrijenko a Usačov zjistili, že Shannon stačí ukázat, jak věci fungují a dál už si dokáže velmi rychle poradit sama. Příkladem může být tavba různých slitin v pícce Optizon, kde Usačovovi stačily dvě tavby, u kterých Shannon pomáhala a další tavby už bezchybně zvládala samostatně. Na rozdíl od Thagarda se snažila co nejvíce zapojit i do běžných prací na stanici. Z vlastní iniciativy pomáhala s vykládkou Progressu, asistovala při opravách a když oba Rusové prováděli výstup do volného prostoru, nejenže držela vartu s checklistem výstupu v ruce, ale na oba muže navíc po návratu vždy čekal horký čaj a teplé jídlo.

Nutno podotknout, že Lucid měla v rukávu jedno eso. Na svůj let si nechala zabalit bohatou zásobu dehydrovaného želé. To pak na stanici pomocí vody rekonstituovala a zamrazila v palubním mrazáku. A voilà – pro Rusy velmi neobvyklá a návyková pochoutka byla na světě. Mražené želé sloužilo i jako motivace. Když například v dubnu Shannon ztratila tenisku, se smíchem slíbila želé tomu z dvojice kolegů, který ji najde. Mezitím si obouvala plastové návleky z evropského egrometru. Po týdnu se její teniska našla a šťastný Jurij Usačov si mohl zpestřit svůj jídelníček jahodovou pochoutkou, kterou mu Shannon za všeobecného veselí slavnostně předala.

Oproti Thagardovi znamenal pobyt Shannon Lucid na palubě Miru ještě jednu změnu. Shannon se rozhodla, že jejím „hlavním stanem“ bude modul Spektr. Tam si rozložila spací pytel a své osobní věci. Po trpkých zkušenostech svého předchůdce ohledně nudy Shannon založila malou knihovničku, kterou vybavila poměrně slušný „špalíčkem“ knih, především klasických románů a sci-fi.

Harmonie, která panovala mezi Onufrijenkem, Usačovem a Lucid, napomáhala nejen k udržování příjemné atmosféry na palubě, ale také ke zvýšení produktivity práce. A s nástupem dubna musela posádka EO-21 pracovat skutečně na plné obrátky. Zanedlouho měl totiž dorazit poslední plánovaný modul Miru a pak čekala Onufrijenka s Usačovem vyčerpávající kampaň výstupů do volného prostoru. S vidinou takovéto hory práce bylo jen dobře, že se mohli v osobě Shannon spolehnout na někoho, kdo jim bude spolehlivě krýt záda…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-76-photos/76p-005.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-76-photos/76p-016.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-76-photos/76p-025.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-76-photos/76p-021.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-76-photos/76p-034.htm

Svět nad planetou (57. díl), 4.9 out of 5 based on 14 ratings
Pin It
(Visited 2 243 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 4.9/5 (14 votes cast)
(Visited 2 243 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


10 komentářů ke článku “Svět nad planetou (57. díl)”

  1. Jenda napsal:

    Ta příhoda s teniskou je docela zajímavá. Vyvstává otázka proč vlastně někdo na kosmické stanici nosí boty?
    Ze záběrů z ISS si nevybavuji, že by někdo boty nosil. Něco jiného byl Skylab, kde byly body s kotvícími prvky, ale na Miru by mi boty asi přišly jako dost zbytečný kus vybavení.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Přesně jak uvedl kolega pode mnou – tenisky se používají na cvičení, protože časem se chodidla stanou velmi citlivými, kosmonauti to popisují jako “kůži novorozence”.

  2. KubaP napsal:

    Na ISS se tenisky používají pro cvičení na pásu. Předpokládám, že na Miru to bylo podobně.

    • KubaP napsal:

      Ještě jsem našel zajímavý článek ohledně “opotřebení” nohou při dlouhodobém pobytu na stanici. Scott Kelly označil jako nejdivnější věc, co se mu při ročním pobytu na ISS stala, že se mu oloupaly “mozoly” na spodní straně nohou a kůže byla hladká jako u novorozence. Naopak vrchní strana se mu pokryla “krokodýlí kůží” od toho, jak je používal při pohybu po stanici pomocí “úchytů pro nohy”(foot rails). To samé potvrdil i Don Pettit.
      https://www.businessinsider.com/scott-kelly-weirdest-thing-year-in-space-2016-2

      • Radim Pretsch napsal:

        Krásná ukázka, jak se tělo adaptuje na změnu prostředí a že jsme pořád, jako živočišný druh, schopni evoluce. Zajímavý postřeh a odkaz.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Díky za odkaz. To s těmi “mozoly” na nártech je skutečně pravda.
        Na druhou stranu po přistání je zase zajímavé, že prvních pár nocí na Zemi po dlouhodobém pobytu ve vesmíru je pro kosmické cestovatele velmi nepohodlných – nejen proto, že spánek ve stavu beztíže je nesrovnatelný s čímkoli, co se v tomto ohledu dá zažít na Zemi, ale také proto, že svalstvo v určitých partiích je atrofované a proto kosmonauti mají mnohem více bodů, kde se podložky dotýká kost jen s tenkým obalem svaloviny (typicky třeba pánev).

  3. v600 napsal:

    Díky, skvělé čtení.
    A taky připomínka toho, že dobrá kolegyně v týmu je moc fajn 🙂

  4. Mr. G napsal:

    Paradny clanok 🙂

Zanechte komentář