Když byly na jaře 1994 skládány posádky k misi EO-19, na místě náhradníků se ocitlo duo Jurij Onufrijenko a Jurij Usačov. Pokud by byly bývaly dodrženy ruské tradice, znamenalo by to, že dostanou šanci během následující expedice a stanou se hlavní posádkou pro EO-20. Ovšem dvacátá expedice se lehce vymykala standardům, protože se nesla ve znamení dlouhodobého letu astronauta ESA, se kterým trénoval jiný tým kosmonautů. Onufrijenko a Usačov však nebyli zapomenuti – jejich šance měla přijít v podobě expedice EO-21. Jejich dubléry byli jmenováni Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin. Tyto dvě ruské dvojice však neměly trénovat samy. Expedice EO-21 se měla překrývat s druhým „incrementem“, tedy dlouhodobým pobytem amerického astronauta na Miru. 25. ledna 1995 do Střediska pro výcvik kosmonautů ve Hvězdném městečku dorazila americká dvojice kandidátů na tento let: Shannon Lucid a John Blaha. Shannon byla zkušenou astronautkou, která byla členem prvního náboru pro program Space Shuttle a dosud se do vesmíru na palubě raketoplánů podívala čtyřikrát. John Blaha byl rovněž zkušeným matadorem se čtyřmi odlétanými misemi, z toho dvakrát jako velitel. Dvojice začala ihned po příjezdu do Hvězdného intenzivní osvěžovací a rozšiřovací kurzy ruštiny a začala si zvykat na jiný styl práce. Od začátku října začala specifická příprava posádek ve složení Onufrijenko/Usačov/Lucid a Ciblijev/Lazutkin/Blaha. Na stanici však měla posádka EO-21 dorazit postupně a různými stroji. Zatímco Onufrijenko s Usačovem měli k Miru putovat tradičně na palubě Sojuzu, Lucid se k nim měla připojit o měsíc později a do vesmíru ji měl dopravit raketoplán. Teprve potom měla být posádka jedenadvacáté dlouhodobé expedice kompletní…

Druhá Strela

Zatímco pro Onufrijenka mělo jít o premiéru, Jurij Usačov už měl se startem do vesmíru zkušenost. Pohříchu se však jednalo o zkušenost neopakovatelnou – předchozí start totiž absolvoval s nosnou raketou Sojuz-U2, která využívala syntetický kerosin „sintin“, který raketě propůjčoval lepší charakteristiky hlavně co se nosnosti týče. Ovšem pořizovací cena sintinu byla pro Roskosmos příliš vysoká, proto poslední raketa s tímto palivem vynesla do vesmíru Sojuz TM-22 a další lodě již měly využívat starou dobrou verzi nosiče Sojuz-U, která využívala klasický kerosin RP-1.

Protože se přechodem na tradiční palivo snížila nosnost, museli během předstartovní přípravy oba kosmonauti projít odtučňovací kůrou – několikrát se potili v tradiční ruské „baně“, aby vypudili z těla přebytečnou vodu. Proběhla také čistka v osobních věcech, které si Onufrijenko s Usačovem brali na „služební cestu“ s sebou. Díky podpůrnému týmu však bylo na Zemi ponecháno jen pár maličkostí a zbytek se podařilo nacpat do striktního hmotnostního limitu.

Odpoledne 21. února 1996 se oba kosmonauti usadili v návratové kabině svého Sojuzu a čekali na svou chvíli. Usačovovi prolétlo hlavou, jak před svou předchozí misí navštívili se Sergejem Afanasjevem montážní cech v RKK Energija, kde byla v té době připravována jejich loď. Nechali se před ní vyfotografovat, přičemž v pozadí fotografie byla návratová kabina určená pro jeden z dalších Sojuzů. Když Usačov navštívil, tentokrát s Onufrijenkem, stejný montážní cech, aby se podívali na svůj Sojuz, Usačov dostal od pracovníků onu dva roky starou fotografii s návratovou kabinou v pozadí. Právě tato návratová kabina s výrobním číslem 72 byla nyní základem Sojuzu TM-23! Zajímavá náhoda…

Když se raketa se Sojuzem TM-23 na špici v 15:34 moskevského času vydala vzhůru, Usačov okamžitě zaregistroval rozdíl oproti předchozí verzi nosiče. Jízda na orbitu s použitím klasického kerosinu byla mnohem drsnější, raketa mnohem více vibrovala jak v podélné tak v příčné ose. Podle Usačova byla zvláště „výživná“ fáze letu, kdy pracovaly boční bloky prvního stupně. Stejně tak oddělování lodi od třetího stupně rakety bylo razantnější a bylo doprovázeno rojem jisker.

Let ke stanici byl bezproblémový a 23. února Sojuz TM-23 v automatickém módu hladce přirazil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice Mir. Předávka směny mezi novou posádkou a starousedlíky zabrala několik dní a současně Gidzenko, Avdějev a Reiter začali prověřovat systémy svého Sojuzu TM-22, v němž se měli vrátit na Zem. 29. února se trojice mužů z expedice EO-20 rozloučila se svými kolegy a uzavřela za sebou příklop Sojuzu.

Krátce po čtvrt na jedenáct moskevského času se Sojuz TM-22 stal opět samostatným objektem, když se odpojil od přechodového úseku Miru. Odlet od stanice, zážeh brzdicího motoru, rozdělení na jednotlivé úseky i průlet atmosférou šly přesně podle plánu a po závěrečné fázi sestupu na padáku návratová kabina přistála v zadané oblasti. Po přistání se převrátila na bok, kosmonauti však nemuseli na vysvobození čekat dlouho – už dvě minuty po přistání dosedl opodál první z vrtulníků záchranné a vyhledávací služby. Kosmonauty na Zemi přivítaly poměrně drsné podmínky: čerstvý vítr, teplota šestnáct stupňů pod bodem mrazu a více než půl metru sněhu. Po 179 dnech, 1 hodině, 41 minutách a 46 sekundách strávených v kabině kosmické lodi a na palubě stanice, kde je udržována víceméně konstantní teplota a vlhkost, to byl pro Gidzenka, Avdějeva a Reitera docela velký skok. Nic to však neubíralo na radosti z toho, že posádka EO-20 splnila plán letu na výbornou. Navíc se Thomas Reiter stal v rámci oddílu astronautů ESA rekordmanem. Ještě téhož dne byla trojice navrátilců z vesmíru přes Arkalyk dopravena do Moskvy, kde kosmonauty čekal odpočinek, lékařské prohlídky a postupná readaptace na pozemské podmínky na půdě Profilaktoria ve Hvězdném městečku.

Na Miru se mezitím dostávala do tempa expedice Jurije Onufrijenka a Jurije Usačova. Přes velké množství práce nebylo možné pominout ani odpočinek a rozptýlení, o které se na začátku března postaralo sledování ruskojazyčné verze trháku „Apollo 13“. Onufrijenko s Usačovem jej neviděli poprvé, už předtím jej měli možnost shlédnout během výcviku ve Spojených Státech. Tehdy byl ovšem film pochopitelně v anglickém znění a tak si jej dvojice nemohla vychutnat tak, jako nyní. „Dobře udělaný film,“ shrnul své pocity Jurij Usačov. Ovšem krom krátkých chvilek odpočinku se měli kosmonauti co otáčet. Téměř na samý počátek jejich letu byl naplánován výstup do otevřeného prostoru, který měl jako jeden z hlavních úkolů instalaci Strely.

Se stávající Strelou bylo vše v pořádku, ovšem již od počátku se počítalo s tím, že na Miru budou Strely dvě – každá po jedné straně základního bloku, čímž bude jejich dosahem pokryt téměř celý základní blok a okolí. Vzorky uhlíkových vláken dovezené na Zem ukázaly, že tento materiál obstojně zvládá pobyt v nehostinném kosmickém prostoru a proto z něj bylo možno vyrobit také druhý exemplář manipulátoru, který dostal tovární označení Gst-IV. Nová Strela se konstrukčně nelišila od své starší sestřičky, jediným rozdílem byla délka v roztaženém stavu – nový manipulátor měřil na délku 15 metrů, což bylo zhruba o metr více než u první Strely. Prodloužení bylo nutné k tomu, aby tato Strela dosáhla nejen na modul Kristall, ale také na Dokovací modul, který byl ke Kristallu připojen a na němž byly upevněny solární panely, jež měly být přeneseny na Kvant-1.

Strela číslo 2 připutovala na Mir na palubě Progressu M-30 v rozloženém stavu. Stejně jako i u předchozího kusu ji měli kosmonauti sestavit až vně stanice, přičemž bylo třeba složit několik části, z nichž měly vzniknout dva hlavní komponenty: základna s převody a teleskopické ráhno. Celková hmotnost oproti starší sestřičce lehce narostla, včetně kotvicích prvků a základny celé zařízení vážilo dva metráky.

Když 6. března Onufrijenko s Usačovem Strelu přenášeli z dosavadního úložiště do nitra přechodové komory, rozhodli se, že si trochu ulehčí práci a pokusí se vykoumat, jak by se Strela dala částečně složit už v komoře, aniž by se posléze během vynášení zasekla v průlezu. I díky tomu, že v komoře už nezabíralo nezanedbatelnou část prostoru raketové křeslo 21KS, Jurij Onufrijenko nakonec přišel na to správné řešení a kosmonauti tak získali už několik dní před výstupem malý náskok oproti časovému plánu.

Během příprav ovšem přišel jeden velmi nepříjemný okamžik. Když se 9. března oba kosmonauti vydali do přechodové komory, aby si předběžně prošli všechny detaily začátku výstupu, všimnul si Usačov s pořádným hrknutím, že kolo, kterým se ovládalo otevírání výstupového příklopu, není zajištěno. Páčka, která kolo fixovala, nebyla zašroubovaná do krajní polohy. Naposledy z komory operovali Jurij Gidzenko a Thomas Reiter. Starost o zajištění příklopu měl tehdy Němec, který evidentně tento malý detail přehlédl. Pokud by nyní někdo z dvojice kosmonautů nechtěně zavadil o kolo, mohl by se příklop otevřít do první polohy, kdy je přizvednut tak, aby se vytvořila zhruba milimetrová škvíra. Kosmonauti by pravděpodobně přežili, ovšem jak by to bylo se stanicí, to raději nechtěli Onufrijenko s Usačovem ani domýšlet. Prozatím si však ono nepříjemné zjištění nechali pro sebe. „Nebudeme dělat „vlny“, popovídáme si o tom až po návratu na Zemi,“ napsal si do deníku Usačov.

14. března šli oba kosmonauti velmi brzy na kutě, aby mohli vstát už kolem 18. hodiny. Bezprostřední přípravy na výstup zabraly celý večer a o půl třetí ráno nyní už 15. března se začali oba muži soukat do svých skafandrů. Onufrijenko měl přidělen Orlan DMA s výrobním číslem 25, jeho palubní inženýr pak měl k dispozici skafandr s číslem 26. Vnější příklop přechodové komory Usačov otevřel ve 4:04 moskevského času.

Kosmonauti nejprve obezřetně vytáhli Strelu a potřebné vybavení a pak po staré Strele přeručkovali na základní blok. Tam, při pohledu po směru letu na jeho pravé straně, začali pracovat na kotvicích bodech pro nový manipulátor. Ještě v roce 1994 Malenčenko a Musabajev na daném místě vyřezali v obšívce trupu základního bloku otvor, díky němuž se bylo možné dostat až na kovový plášť. Tato přípravná operace nyní přišla Onufrijenkovi a Usačovovi vhod a s využitím kotvicí konstrukce aerodynamického krytu, který byl na základním bloku v roce 1986 během jeho startu, novou Strelu během slabé půlhodinky ustavili a zprovoznili. Jako první se na ní svezl Jurij Usačov a podle jeho vzpomínek se nejednalo o kratochvíli, kterou by si příliš užíval. Pocit, že člověka před ulétnutím do širého kosmického prostoru dělí jen relativně tenký stěžeň z lehoučkých uhlíkových vláken, mu na jistotě nepřidávala.

Druhý z hlavních bodů výstupu předpokládal přechod dvojice na modul Kvant-1, konkrétně na jeho pravou stranu. Tam měli Onufrijenko s Usačovem provést inspekci platformy, která měla sloužit jako základna pro instalaci solárního panelu. Na Kvantu-1 již byl jeden solární panel přenesen z Kristalu, ovšem ještě před jeho přenesením se ukázalo, že platforma, která byla v lednu 1991 instalována Manarovem a Afanasjevem, není slícovaná s trupem modulu. Mohly za to nepřesnosti v konstrukci. Proto bylo nutné tyto nepřesnosti pracně napravovat.

V rámci hospodárného nakládání s časem byla k přesunu na Kvant použita nová Strela. Usačov musel opět ručkovat po tenkém ráhně, které na pohled nebudilo jeho důvěru, nakonec se však na Kvant doštrachal, následován svým velitelem. Když se dostali k platformě pro solární panel, zrovna vycházelo Slunce a v jeho světle kosmonauti viděli, že platforma je usazena správně a nejsou na ní žádné mezery, které tam nemají být. Jedinou nesprávností byl jeden z kolíků, kterými byl k platformě připevněn rám, na němž měla být baterie připevněna. Kolík byl lehce vyhnutý, proto Onufrijenko s Usačovem instalovali ještě jeden. Ke slovu muselo přijít i kladívko, ale Onufrijenko se ukázal být mužem na svém místě a neposlušný kolík putoval na své místo.

Posledním „velkým“ bodem výstupu bylo rozmotání připraveného svazku jedenácti kabelů, které měly propojit solární panel s Kvantem a jejich připojení k příslušnému rozvodu na trupu modulu. U této práce se Onufrijenko s Usačovem střídali, nakonec se jim však podařilo kabely propojit. Poté, co správné zapojení potvrdilo řídicí středisko, přišel čas na cestu k přechodové komoře. Usačov přeručkoval po Strele na základní blok, ovšem nedoručkoval až k její základně. Jakmile pod sebou nahmatal tvrdý plášť agregátového úseku základního bloku, usoudil, že mu pro tuto chvíli pobyt na uhlíkových vláknech stačil a dále pokračoval tradičně s pomocí madel na plášti základního bloku.

Když palubní inženýr dorazil k základně manipulátoru, následovala chvíle volna. Kosmonauti měli v činnosti pokračovat až po východu Slunce, do kterého pár minut zbývalo. Usačov nyní vypnul osvětlení na své helmě a to, co uviděl, jej naplnilo směsí údivu a nadšení. V téměř dokonalé tmě zmizela stanice a on pod sebou uviděl noční tvář Země, tmavou plochu oceánu, světélka rybářských lodí, jasné blesky dalekých bouří. Měl pocit, jakoby sám letěl nad planetou a z duše si přál, aby se úsvit alespoň o chvíli opozdil. Nebeské zákony jsou však neúprosné a přesně v předpokládaný okamžik se začal obzor na východě rozjasňovat a východ Slunce připravil pro Usačova další krásnou podívanou.

Nyní se Onufrijenko mohl zafixovat na konci Strely a Usačov jej přenesl na Kvant-2. Během doby, kdy velitel přivazoval ráhno k madlu na plášti modulu, zpozoroval Usačov, jak se od něj odděluje jakýsi předmět. Byl to jeden z vaků s nářadím, které Onufrijenko nesl s sebou. Chybami se člověk učí a s danou situací nebylo možné už nic dělat. Onufrijenko se s těžkým vzdechem vydal k přechodové komoře, kde jej po chvíli dohnal Usačov, který mezitím přeručkoval po ráhnu Strely za ním. První výstup expedice EO-21 trval 5 hodin a 51 minut, tedy hodinu a pětadvacet minut déle oproti plánované době trvání. Všechny úkoly se nicméně podařilo splnit a Onufrijenko s Usačovem si bezesporu zasloužili den volna…

Následující týden se nesl ve znamení příprav na přílet amerického raketoplánu. Kosmonauti prováděli „generální úklid“ Dokovacího modulu, který se mezitím proměnil na sklad. Nyní jej bylo třeba vyčistit, proto se z Onufrijenka a Usačova stali špeditéři, kteří vybavení z DM přenášeli do přechodové komory Kvantu-2. Připravovali také modul Spektr pro svou kolegyni, která doplní posádku EO-21 do plného stavu.

Start raketoplánu Atlantis k misi STS-76 byl naplánován na 21. březen, ovšem v daný termín odmítlo spolupracovat počasí. Naštěstí o den později již bylo vše v mezích normy a Atlantis se mohl z rampy LC-39B vydat vzhůru, vstříc kosmickému prostoru a orbitální stanici Mir. Velitelem raketoplánu byl Kevin Chilton, pilotem Richard Searfoss a letovými specialisty Ronald Sega, Michael Clifford, Linda Godwin a Shannon Lucid.

Hlavní pozornost se samozřejmě soustředila na Shannon, která byla veteránkou čtyř kosmických letů a nyní měla jako první americká žena letět do vesmíru popáté a nadto setrvat ve vesmíru dobu delší než zhruba dva týdny, které dovolovaly samostatné mise raketoplánů. Ovšem i zbytek posádky, zejména Mike Clifford a Linda Godwin si měli užít svých pár minut slávy. To, k čemu se chystali, mělo být o pár let později naprostou rutinou, nyní to však bylo něco nového…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mir_EO-21_patch.png
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Mir_EO-21_crew_portrait_-_19960325_(cropped).jpg
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-22_recovery.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-23_eva_usachyov.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-76_crew.jpg