Svět nad planetou (49. díl)

Posádka EO-19, (zleva) Solovjov, Budarin

Devatenáctá dlouhodobá expedice na orbitálním komplexu Mir prošla před svým započetím poměrně velkými změnami oproti původním plánům. Nešlo ani tak o personální složení, byť i zde se malé zemětřesení událo. Podle ustáleného zvyku se záložní posádka osmnácté expedice měla stát hlavní posádkou expedice následující. V tomto kontextu tedy nebyla nominace zkušeného Anatolije Solovjova a nováčka Nikolaje Budarina coby hlavní posádky EO-19 žádným překvapením. Ovšem v záložní posádce, která zprvu trénovala ve složení Jurij Onufrijenko a Alexandr Poleščuk, udělali menší čistku muži v bílých pláštích. V dubnu 1995 vystavili lékaři stopku Alexandru Poleščukovi a k Onufrijenkovi byl přiřazen Jurij Usačov, který se před necelým rokem vrátil z velmi úspěšného dlouhodobého pobytu na Miru. Druhou velkou změnou byl termín startu a způsob dopravy na stanici. Když byly v roce 1993 oznámeny nominace do posádek EO-18 a EO-19, počítalo se s tím, že v květnu 1995, tedy v průběhu osmnácté expedice dojde ke spojení amerického raketoplánu se stanicí. Raketoplán poté nazpátek na Zem odveze Normana Thagarda a jeho parťáci Vladimir Děžurov a Gennadij Strekalov na stanici pobudou až do srpna, kdy je vystřídá následující posádka. Střídání mělo proběhnout klasicky, za pomoci lodí Sojuz. Jenže původní plány byly postupně revidovány a nakonec v prosinci 1993 padlo rozhodnutí, že střídání proběhne prostřednictvím raketoplánu. Na jeho palubě vzlétne dvojice pro EO-19 a raketoplán dopraví domů nejen Thagarda, ale také Děžurova a Strekalova. První polovina roku 1995 tak měla přinést hned několik zajímavých „poprvé“…

   

Nová stránka historie

   

Výše zmíněný květnový termín setkání raketoplánu a Miru se nakonec vinou různých zdržení (mimo jiné i zpoždění příletu Spektru ke stanici) nepodařilo dodržet, ovšem červen se jevil velmi nadějně. Poprvé po dvaceti letech se měly na orbitální dráze spojit americký a ruský stroj (poprvé a do té doby naposledy se tak stalo v červenci 1975 při letu Sojuz-Apollo); poprvé měly kompletní posádky obou strojů mít možnost společně nakouknout na palubu partnerského stroje; poprvé měli dva ruští kosmonauti k dopravě na stanici využít jinou loď než Sojuz; poprvé měli také dva jiní Rusové putovat po své expedici na Zem taktéž na palubě jiného prostředku, než toho, který byl vyroben v Rusku; poprvé měl být na orbitální dráze vytvořen komplex zvící přibližně 223 tun; poprvé mělo spojení dvou zemí na oběžné dráze vyústit do životaschopného projektu. Oněch „poprvé“ (a to autor určitě některá vynechal) bylo skutečně požehnaně, proto bylo logické, že NASA pro let STS-71, který měl být součástí oněch prvenství, vybrala do posádky „to nejlepší, co bylo momentálně na skladě“.

Velitelem byl jmenován Robert „Hoot“ Gibson, jeho pilotem se stal Charles Precourt. Na místě letových specialistů se ocitla veteránka Ellen Baker a neméně zkušený Gregory Harbaugh. Zajímavá byla nominace na pozici letového specialisty číslo 3. Zde našla své místo nám již známá Bonnie Dunbar. Pro tu měl být let k Miru alespoň na krátkou dobu jakousi cenou útěchy, samozřejmě to ale nebyl jediný důvod. Bonnie vzhledem ke svému výcviku v roli Thagardovy dublerky poměrně dobře znala Mir a jeho posádku. Mohla tedy působit coby styčný důstojník, přibližně tak, jak před několika měsíci působil Vladimir Titov na palubě Discovery během prvního sblížení raketoplánu a Miru. Poslední dvě místa letových specialistů s čísly 4 a 5 zaujali Anatolij Solovjov a Nikolaj Budarin.

Mise STS-71 startuje

Mise STS-71 startuje
Zdroj: nasa.gov

Po zdrženích, která padla na vrub počasí, se 27. června 1995 Atlantis s tímto týmem vydal konečně vzhůru, vstříc vesmíru a vstříc čekajícímu komplexu Mir. Když se raketoplán zvedal z rampy, Gibson pronesl cosi, čemu většina členů jeho posádky nerozuměla. Někteří měli za to, že velitel oznámil výskyt nějaké poruchy, nakonec však vyšlo najevo, že Hoot se rozhodl oslavit tento historický okamžik tím, že vzdá hold prvnímu člověku, který překročil práh vesmíru. Se silným akcentem pronesl: „Хьюстон, поехали! (Houstone, tak jedeme!)“

Po dvou dnech stíhání se stanice objevila v dohledu. Posádka Atlantisu začala procházet checklisty, v nichž měl své místo i jeden neobvyklý úkon – zapnout kameru IMAX. Tuto speciální kameru s sebou Alantis vezl za účelem natáčení filmu, který dostal název „Mission to Mir“ a který měl ukázat divákům kin IMAX dechberoucí 3D záběry na klíčové okamžiky společného letu.

Ani na druhé straně se ovšem setkání neobešlo bez kamer, ovšem v případě Miru se jednalo o čistě vědecké snímání aparaturou Fialka pracující v ultrafialovém pásmu. Pomocí ní kosmonauti zaznamenali zážeh TI („Terminal Initiation“ – zahájení konečné fáze). Zážeh proběhl ve 12:31 moskevského času ve vzdálenosti 15,5 km od stanice. Pak si Děžurov a spol připravili normální fotoaparáty a kamery a začali se připravovat na záznam historické události.

Ve 13:40, po několika dalších krátkých bliknutích tryskami motorků RCS, byl Atlantis vzdálen jen necelých tři a půl kilometru od Miru. V ten okamžik učinila stanice plavnou otočku a nastavila stykovací uzel modulu Kristall směrem, kam se měl raketoplán připojit. Ve stejnou dobu se solární panely otočily hranou k přilétajícímu Atlantisu, aby byly co nejméně zašpiněny případnými zplodinami z motorků amerického stroje.

Obě posádky mezi sebou čile komunikovaly a Děžurov v jeden moment dostal trochu uličnický nápad: do magnetofonu vložil kazetu s ruskými národními písněmi, přiložil mikrofon k reproduktoru a oblažoval posádku Atlantisu pořádnou dávkou kultury. Astronautům se hudba líbila, nicméně hlasitost byla na jejich vkus trochu vysoká. Zejména Bonnie Dunbar si postěžovala, že vůbec neslyší Norma Thagarda, se kterým měla v danou chvíli komunikovat.

Atlantis se blíží k Miru

Atlantis se blíží k Miru
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Ve 14:15 Atlantis zavisel pod Mirem v ose modulu Kristall. Ke stanici zbývalo posledních 82 metrů, nicméně podle dohody mělo ke spojení dojít v době, kdy jej budou moci monitorovat jak ruské tak americké sledovací stanice. Proto následovala hodinová pauza, během níž vedení obou letů vzájemně probralo a oficiálně odsouhlasilo následující kroky. Oněmi kroky nebylo nic jiného než spojení obou strojů. Posádky se mezitím mohly kochat pohledem na stroj druhé strany. Stejně jako před pár měsíci během rendezvous stanice a Discovery, i nyní bral pohled na Mir dech. „Neuvěřitelné,“ vydechnul Charlie Precourt, když sledoval okénkem na letové palubě monstrum nad sebou. Na druhé straně vládlo dychtivé očekávání. „Nechápu, proč ta pauza,“ postěžoval si Thagard, očividně toužebně očekávající své kolegy. „Nevím, takový grafikon spojení nám poslali dnes ráno,“ odtušila Bonnie Dunbar.

V 15:22 po oficiálním povolení Hoot Gibson uvedl raketoplán do velmi jemného pohybu směrem k Miru. Vzdálenost se mučivě pomalu zmenšovala, postupně však bylo možné vidět stále více detailů obou strojů. O půl hodiny později se Atlantis zastavil 9 metrů od stykovacího uzlu stanice. To byla vzdálenost, na kterou se v únoru dostal raketoplán Discovery během generálky v rámci mise STS-63. V harmonogramu byla zanesena pětiminutová pauza – poslední příležitost ke kontrole všeho, co bylo nutné a také k povolení ke spojení.

Po pěti minutách Hoot Gibson jemně postrčil Atlantis tryskami motorků RCS a raketoplán se začal téměř neznatelně posouvat ke Kristallu. Gibson celý proces sbližování řídil ručně a bylo zřejmé že NASA vybrala dobře. Psal se 29. červen 1995, 16:00:16 moskevského času (13:00:16 UT), když se stykovací zařízení raketoplánu dotklo protikusu na modulu Kristall. V tento okamžik se oba stroje pohybovaly ve výšce 398 km nad severním Mongolskem. V okamžiku dotyku se raketoplán pohyboval vůči Miru rychlostí pouhé 2 cm za sekundu. Co se týče přesnosti spojení, Gibson za asistence Charlieho Precourta a ostatních členů posádky Atlantis „zaparkoval“ s odchylkou menší než 2 cm a 0,5 °!

V obou řídicích střediscích se rozlehl potlesk a sály zaplavila vlna euforie. „Jsme šťastní. Je pro nás velkou ctí a privilegiem být účastníky tohoto historického procesu. Je nádherné se znovu spojit na oběžné dráze,“ ohlásil Gibson z paluby raketoplánu. Bez osmnácti dní dvacet let po spojení lodí Sojuz-19 a Apollo se teprve podruhé v historii setkali na orbitě Američané s Rusy. Tento okamžik odstartoval novou éru v kosmonautice, éru spolupráce, která, přes větší či menší problémy, trvá dodnes…

Historicky druhé rukotřesení mezi Američanem a Rusem na oběžné dráze

Historicky druhé rukotřesení mezi Američanem a Rusem na oběžné dráze
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Po nezbytných kontrolách pevnosti připojení a hermetičnosti byl nejprve otevřen příklop na stykovacím zařízení Kristallu a po několika minutách následovalo odstranění poslední překážky, která dělila obě posádky – příklopu na straně raketoplánu. V 18:01:04 moskevského času (15:01:04 UT) se příklop pomalu otevřel a za ním vykoukla tvář Hoota Gibsona. Vladimir Děžurov dokončil upevňování kamery a vydal se přivítat svého amerického protějška. Pokynul mu směrem do stanice se slovy: „Pojďte dál, prosím, tudy!“ Načež si oba rozradostnění muži podali ruce a tímto gestem otevřeli novou kapitolu spolupráce mezi oběma kosmickými mocnostmi.

„Děcka, vždyť jste vzhůru nohama,“ neodpustil si vtípek Norm Thagard, když sledoval, jak se do Kristallu spouštějí jeho kolegové hlavou napřed. Ve stavu beztíže je samozřejmě poloha nohama vzhůru nebo dolů čistě akademickou. Stejně tak je akademická otázka definice „podlahy“ nebo „stropu“. Díky tomu mají astronauti a kosmonauti pocit, že například interiér stanice je mnohem prostornější, než by se na první pohled zdálo. Nicméně nyní byl interiér Kristallu řádně přeplněn – když se z raketoplánu „vysypala“ celá jeho posádka (jako poslední na Mir proplul Anatolij Solovjov), na palubě Miru se najednou nacházelo rekordních deset osob! Gennadij Strekalov se ujal role průvodce a po cestě do základového modulu Američanům ukazoval nebezpečná místa, kde mohlo dojít k zamotání kabelů od televizních kamer a podobně.

Přelidnění se ukázalo být jistým problémem zejména v prvotní fázi, když se mělo všech deset mužů a žen na palubě základního modulu poskládat tak, aby je všechny zabírala televizní kamera. Nakonec se to nějak podařilo a mohla proběhnout tisková konference. Pak přišel čas na důležité, a svým způsobem také ceremoniální, úkony. Solovjov a Budarin přenesli do Sojuzu TM-21 anatomické vložky do křesel Kazbek a také své skafandry Sokol KV-2. Děžurov, Strekalov a Thagard zase své vložky přenesli na palubu raketoplánu, kde měly být následně vloženy do speciálních křesel na střední palubě. Skafandry Sokol KV-2, které trojice využila při letu ke stanici ovšem neměly být při návratu využity. Děžurov a Strekalov měli cestovat zpět na Zem ve skafandrech LES, které předtím oblékali Solovjov a Budarin. Pro Thagarda byl na palubě raketoplánu připraven další skafandr LES. Co se týče Sokolů, ty, jež patřily Děžurovovi a Strekalovovi, zůstávaly na palubě stanice a nejbližší nákladní Progress se měl postarat o jejich „uklizení“ do atmosféry. Sokol KV-2, který patřil Normu Thagardovi, měl naopak putovat bezpečně na Zem v Atlantisu coby budoucí artefakt pro muzeum. Přemístěním anatomických vložek se současně Děžurov, Strekalov a Thagard stali členy posádky STS-71.

Společná fotografie posádek EO-18, EO-19 a STS-71

Společná fotografie posádek EO-18, EO-19 a STS-71
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Následující dny byly vyplněny oficiálními i méně oficiálními úkony a činnostmi. Kosmonauti a astronauti si mimo jiné vyměňovali dárky. Zatímco Děžurov a spol. nabídli posádce Atlantisu podle staré tradice chléb a solné tablety (a krom toho také speciálně připravené hodinky, medaile a odznáčky), pro Američany a zejména pro Hoota Gibsona představovalo vymýšlení dárků poměrně značnou dávku duševní námahy. Nakonec několik týdnů před startem Gibson konzultoval Solovjova a Budarina ohledně toho, zda nebude vypadat hloupě, když svým protějškům posádka STS-71 daruje květiny. Po ujištění, že to rozhodně není špatný nápad, Gibson zajistil, aby do raketoplánu byly před startem uloženy tři bílé hvozdíky a tři červené růže. Vůně živých květů musela být pro trojici starousedlíků obrovskou vzpruhou, ještě větší vzpruhou však zcela jistě byly čerstvé citrusy a čokoládové tyčinky, kterými byli také podarováni.

Probíhaly také slavnostní ceremonie. Například Děžurov a Thagard spojili velký medailon, jehož jedna polovina na tuto příležitost čekala na palubě Miru a druhou polovinu dovezla posádka STS-71. Podobný úkon proběhl také před dvěma dekádami při letu Sojuz-Apollo. Proběhl také jeden akt, kterým byla ustavena malá tradice: už během první tiskové konference Bonnie Dunbar na přepážku v základním modulu u průlezu do Kvantu přilepila nálepku s emblémem mise STS-71 a následně se na ni všech sedm členů posádky raketoplánu podepsalo.

Poměrně velkorysé prostorové a hmotnostní limity pro náklad vynášený v kabině Shuttlu znamenaly, že na palubu Miru putovalo mnoho položek nákladu, mezi jiným také speciální nástroj, kterým měl být uvolněn zablokovaný solární panel na modulu Spektr. Krom toho přišlo stanici vhod také nezanedbatelné množství vody, které měl raketoplán nazbyt – díky získávání elektřiny z kyslíkovodíkových palivových článků vznikala voda jako vedlejší produkt a její část byla běžně vypouštěna do prostoru. Nyní mohla vypuknout malá logistická operace, během níž bylo třeba na palubu Miru přenést a umístit téměř 500 litrů této životadárné tekutiny. Opačným směrem putovaly například zamražené vzorky získané během Thagardova programu experimentů (hmotnost zamražených vzorků, které byly na palubu Atlantisu přeneseny, dosáhla 180 kg!), osobní věci kosmonautů, porouchaný počítač Saljut-5B a další položky.

Precourt, Strekalov, Dunbar a Harbough během chvíle volna na palubě Miru - tentokrát ovšem pouze "jako" pro kameru IMAX. Bohužel, původní zvuková stopa byla pro dokument „Mission to Mir“ posléze nahrazena novou, takže filmový Strekalov hraje lépe než ve skutečnosti.

Precourt, Strekalov, Dunbar a Harbough během chvíle volna na palubě Miru – tentokrát ovšem pouze “jako” pro kameru IMAX. Bohužel, původní zvuková stopa byla pro dokument „Mission to Mir“ posléze nahrazena novou, takže filmový Strekalov hraje lépe než ve skutečnosti.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov

Hned od počátku také probíhal extenzivní program lékařských testů. Jak na Miru, tak v modulu Spacelab v nákladovém prostoru raketoplánu, byli Děžurov, Strekalov a zejména Thagard prohlédnuti, byly jim odebrány vzorky téměř všeho, co bylo možné, trojice se nevyhnula ani testům na ergometru a podobným radovánkám.

Testům však nebyl podroben pouze organismus astronautů a kosmonautů. Několikrát byly během společného letu na okamžik zažehnuty motorky RCS na raketoplánu, aby bylo možné pořídit data ohledně pevnosti stykovacího uzlu. „Jako skála,“ konstatoval jeden ze specialistů v moskevském řídicím středisku. Motorky však byly zažehávány také pro udržení polohy komplexu. Po dobu svého připojení u stanice se totiž o orientaci soulodí Atlantis-Mir staral raketoplán. Toto opatření si vynutila energetická krize, na jejímž okraji se stanice již nějakou dobu pohybovala. Při té příležitosti americký pozemní tým zaskočila poměrně velká spotřeba paliva, která převyšovala tu plánovanou o celých 70 %. Příčinou mohl být nesprávný matematický model rozložení hmoty komplexu nebo nesprávné údaje o jeho tuhosti. Tato okolnost však na let ani jeho program neměla žádný vliv.

3. července oslavil Norm Thagard na orbitě své dvaapadesáté narozeniny. Nebyl však jediným oslavencem během tohoto letu – už 29. června, tedy v den spojení Atlantisu a Miru, slavil čtyřicáté narozeniny pilot raketoplánu Charlie Precourt. Ve stejný den se uzavřela předávka směny mezi Děžurovovou posádkou a posádkou Anatolije Solovjova a stejně tak stránky letového plánu věnované společnému letu byly téměř vyčerpány. Společná práce byla u konce. Večer se všichni Rusové a Američané shromáždili v základním bloku a po televizním přenosu (už druhém v tento den) se vzájemně rozloučili. Krátce před jedenáctou hodinou večerní se uzavřely příklopy mezi Mirem a Atlantisem. Obě posádky se uložily ke spánku ve svém vlastním stroji. Nazítří Atlantis s osmi lidmi na palubě opustí stanici. Ovšem raketoplán nebude jediným strojem, který se 4. července od stanice odpojí….

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/mir/large/mir-19.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://www.nasa.gov/sites/default/files/styles/full_width_feature/public/ksc-95ec-0912.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/thagard-photos/thagard-p-019.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-71-photos/71p-054.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-71-photos/71p-045.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-71-photos/71p-012.htm

Svět nad planetou (49. díl), 5.0 out of 5 based on 15 ratings
Pin It
(Visited 2 338 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (15 votes cast)
(Visited 2 338 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


8 komentářů ke článku “Svět nad planetou (49. díl)”

  1. Mr. G napsal:

    Vdaka za pekny clanok a u mna uz tradicne utorkove “vesmirne” ranajky 🙂

  2. kuban napsal:

    milý autore, tato tvorba je natolik superlativní a návyková, až se bojím, že bude brzo ilegální
    díky 🙂

  3. Petr Groh napsal:

    Díky, pane Šamárku.

    Je zvláštní, číst tolik zajímavých detailů o něčem, co jsem sice zažil, ale tak nějak mně to míjelo.
    Jen matné vzpomínky.

    Opravdový spacenerd jsem až teď a užívám si to. I díky vám a Kosmonautixu.
    Zdravím a děkuji.

  4. Karlos napsal:

    Poslední 3 týdny jsem abstinoval tento seriál, abych se nenudil při dlouhých přestupech cestou na Bajkonur. Děkuji za zpříjemnění cesty a ted už si v Kzylorde mužů užívat zdejší atmosféru, než nás 22.9 nabere Turan Asia a zavede do míst o kterých jsem také jen od malička snil. Děkuji za skvělý seriál!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc, myslím, že se máte na co těšit, Bajkonur je opravdu magické místo. Pozdravujte prosím paní Ljubov od dvou rozložitých českých bratrů! 😉

Zanechte komentář