První dlouhodobý pobyt Američana na Miru byl v mnoha ohledech výjimečný. Norm Thagard musel překonávat mnoho bariér a překážek. To je docela pochopitelné v situaci, kdy se ocitl na stanici, kterou provozoval někdo s naprosto jiným sociokulturním zřízením. Například panovačnost velitele, kterým byl v případě expedice EO-18 Vladimir Děžurov, byla v Rusku považována za zcela normální. Vztah mezi pozemním týmem a kosmonauty byl také na hony vzdálen americké nátuře – Rusové byli dirigováni řídicím střediskem až do krajnosti. Způsob práce, kdy středisko vytvoří jakýsi „nákupní seznam“, ve kterém jsou vypsány úkoly, jež se musí daný den stihnout a posádka si v rámci možností sama rozvrhne práci, u Rusů téměř neexistoval. Podle Thagarda byli jeho dva kolegové de facto permanentně přepracovaní. Rozdílů mezi přístupem Američanů a Rusů k rozvržení práce a chování k posádce by bylo možné najít mnoho a viděno americkou optikou jich bylo v případě Rusů mnoho spíše k horšímu. Norman nicméně doufal, že své tři měsíce na Miru prožije v relativní pohodě, jeho program byl solidní a při práci jistě brzy zapomene na problémy, jež s sebou přináší život na orbitální stanici bývalých rivalů ve studené válce. Tato pohoda se však poměrně rychle začala hroutit a Thagard pomalu poznával odvrácenou tvář vesmíru…
Deprimovaný astronaut
Prvních pár týdnů pobytu na stanici se Thagard měl co otáčet. Jeho experimenty se zaměřovaly především na oblast biologie a medicíny. Norman pravidelně odebíral u sebe a svých kolegů vzorky tělních tekutin a metabolických odpadů, přičemž zejména u vzorků krve a moči bylo důležité zajistit, aby časem nedegradovaly. K jejich uložení posloužil mrazák, který tam nechal během svého pobytu v roce 1994 Ulf Merbold. Poměrně záhy ale začal mrazák stávkovat.
Všechno začalo nepatrným zvýšením teploty záhy po zahájení mise. Normálně se teplota uvnitř udržovala na -15 °C, ovšem nyní byla o chloupek vyšší. Thagard tomu zpočátku nepřikládal žádnou důležitost, jenže teplota stoupala nepřetržitě.
Když o tom znepokojený Thagard spravil svůj podpůrný tým, vypukla lehká panika. Mrazák byl vyroben kontraktory Evropské kosmické agentury ESA a Američané o jeho fungování nevěděli de facto nic. Nakonec se podařilo v Německu vystopovat jednoho z inženýrů, který se na konstrukci mrazáku podílel, a ten Američanům sdělil, kde leží problém: mrazák je třeba odmrazit. Vrstva námrazy a ledu na jeho výparníku brání udržování potřebné teploty.
Jenže to nebylo tak jednoduché. Přístup k výparníku, kde se tvořil led, v podstatě vůbec neexistoval. Nebyla zde žádná dvířka, žádný otvor, kudy by se dalo k ledu dostat. Malé otvory mezi prostorem pro uchovávání vzorků a prostorem pro výparník a ventilátory byly velké maximálně na to, aby se kosmonauti mohli pokochat pohledem na ledové pláty tam, kde mělo být čisto. Instrukce, které Thagard pro odmrazení obdržel, mu přišly k smíchu. Měl zvýšit tepotu v mrazáku tak, aby se led začal roztékat, ale současně ne natolik, aby se začal kazit vzorky. Během celé procedury měla být dvířka mrazáku otevřena.
Norman v žádném případě nechtěl riskovat to, že o vzorky přijde, proto spolu se Strekalovem vyrobili provizorní box z polystyrenu a termálních fólií. Do ně vzorky uložili na několik hodin, kdy bude probíhat odmrazování. Následně Thagard otevřel podle instrukcí dvířka mrazáku a termostatem zvýšil teplotu. Jenže led ne a ne roztát. Thagard otočil termostatem zase do původní polohy a po několika hodinách vzorky putovaly zpátky. Norm později proceduru ještě zopakoval, ale bez úspěchu. Teplota uvnitř pomalu, ale setrvale stoupala a několik týdnů po zahájení své mise Norman nad mrazákem zlomil hůl. Odpojil jej od elektrické sítě, vyjmul z něj své vzorky a uklidil jej z dohledu. Z přibližně stovky vzorků se mu podařilo zachránit asi dvě desítky, které nacpal do koutů a skulin mezi ostatními položkami v ruském mrazáku. Do doby, než přiletí Spektr s americkým vybavením, byl jeho vědecký program k ničemu.
K Thagardově mizérii se přidal i nečekaný problém. Na Miru měl Thagard, stejně jako Děžurov a Strekalov participovat na americkém výživovém experimentu. Trojice měla v jeho rámci k dispozici menu, které bylo opatřeno čárovými kódy a opakovalo se po šesti dnech. Polovina jídel byla ruská, polovina americká. Kosmonauti měli pouze pomocí skenování čárových kódů na jednotlivých baleních jídel zaznamenávat svůj nutriční příjem.
Problém byl v tom, že Thagard k smrti nesnášel ryby. Nikdo s posádkou před letem nekonzultoval osobní preference ohledně jídla a k Thagardově velké nevoli čtyři ze šesti denních menu obsahovala nějaký druh konzervovaného rybího masa. Stejně tak Strekalov a Děžurov zjistili, že mají několikrát týdně chroustat chřest. Trojice se snažila vyměňovat si nechtěné položky mezi sebou, ale i tak většinou nebyl čas jídla očekáván s přílišným nadšením.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov
Řešení bylo zdánlivě jednoduché. Na stanici, stejně jako na amerických raketoplánech byl poměrně slušný výběr komplementárních potravin a pochutin – oříšky, sladké tyčinky, čokoláda a podobně. Jenže ty nebyly opatřeny čárovými kódy, proto nebylo možné zaznamenávat jejich konzumaci. Není nic jednoduššího, než prostě dotyčné přílohy a pochutiny zapsat, řeklo by se. Jenže v tom okamžiku vyvstal nečekaný problém: na Miru scházel obyčejný papír na zaznamenávání podobných poznámek a údajů. Když Strekalov jednou potřeboval nakreslit schéma, podle nějž měly být zapojeny solární panely přenesené z Kristallu na Kvant-1, musel kreslit fixou na hliníkové víko od přepravního kontejneru.
Thagard tedy zatnul zuby a jedl pouze jídlo s čárovými kódy. Jeho kolegové však odmítli řídit se instrukcemi s odůvodněním, že nechtějí ztratit na váze. Když si pak Thagard jednou při večeři všimnul, že oba jeho kolegové jedí poměrně hodně jídla, zeptal se jich, kolik procent z jejich nutričního příjmu tvoří komplementární potraviny. Děžurov podíl komplementů ve své stravě odhadl na 25 %, Strekalov dokonce na 50 %. Thagard však až téměř nábožně trval na dodržování záznamu příjmu stravy a tak mu nezbylo, než hladovět.
Situace došla tak daleko, že při jedné telekonferenci se Thagardovým podpůrným týmem byli přítomni i ruští doktoři a jeden z nich se zeptal Thagarda, jestli si uvědomuje, že od začátku letu ztratil výrazně na hmotnosti a místo 71,5 kg nyní váží 63,9 kg. Onen lékař jej varoval, že ztráta v takovém rozsahu se už netýká jen tuku, ale i svalové hmoty. Až nyní konečně Norman dostal povolení sníst cokoli, co chce, „krom svých kolegů“. Stejně byl nyní coby objekt experimentu k ničemu – nebylo možné rozlišit, za jaké procento ztráty hmotnosti může špatné stravování a za jaké pobyt ve vesmíru. Dlužno dodat, že mnozí situaci ohledně papíru nevěřili a například Peggy Whitson, která v Thagardově podpůrném týmu pracovala jako šéfka vědecké stránky mise, se nechala slyšet, že Norm má sklony dělat ze sebe trpitele v případě, že není po jeho.
To však nebyl konec Thagardovým problémům. Ke všemu marasmu, ve kterém se ocitl, se přidala izolace. Ještě před misí vyjednali zástupci NASA s Institutem medicínsko-biologických problémů takzvaný podpůrný balíček, tedy soubor opatření, které měly Thagarda udržet v dobré psychické pohodě. Do balíčku byly zahrnuty dvě každodenní komunikační seance s lékaři v americkém podpůrném týmu, pravidelné hovory Thagarda se ženou a také jeho soustavné informování o novinkách ve světě. Jenže hned od začátku letu začali dělat problémy představitelé ruského řízení letů. Podle nich nebyla dohoda vyjednána s nimi, proto se jich netýká. Nešťastný Thagard tak zejména ze začátku mise třeba i několik dní po sobě neslyšel jediné anglické slovo. Nedostával novinky o světovém dění, nebylo s kým řešit problémy, nebylo s kým se poradit.
Přibližně po měsíci a půl se naštěstí Thagardovi ozval David Larsen. Larsen byl amatérský radista ze severní Kalifornie, který udržoval kontakt s posádkami na Miru prostřednictvím emailů, které jim posílal paketovým systémem. Díky němu Thagard udržoval spojení se světem, právě jeho prostřednictvím například nechal poslat své manželce kytici na Den matek.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov
Největším průšvihem však nebylo jídlo nebo izolace. Vinou pokaženého mrazáku a naivity (nebo možná neochoty) NASA stran podpory svého člověka na stanici byl Norman nucen velmi osekat svůj program. Většina naplánovaných experimentů se točila okolo medicínských problémů a protože je bez uchovávání vzorků nebylo možné provádět, spadla Normanovi do klína spousta volného času. Trávil jej sledováním Země z iluminátoru a luštěním sešitu křížovek, který mu dala jeho manželka. Knihy si Norm s sebou nechtěl brát, jednak kvůli hmotnosti, hlavně však předpokládal, že na ně nebude mít čas. Nyní toho velmi litoval.
Nešťastný Američan, který se téměř ukousával nudou, mohl jen sledovat, jak se jeho dva kolegové honí od jedné práce k druhé. Podstatnou část pracovní náplně ruských kosmonautů tvořila údržba stanice a tady nebyl Thagard nic platný. Shodou náhod však mohl alespoň malinko prospět na konci první dubnové dekády. Gennadij Strekalov se o cosi poškrábal na levé ruce a 9. dubna informoval středisko o tom, že se mu na předloktí objevil v důsledku poranění zánět. Středisko požádalo Thagarda, aby Strekalovovi pomohl. Thagard se nejprve zdlouhavě radil se svým podpůrným týmem, zda má právo léčit ruského kosmonauta a poté, co se mu dostalo ujištění o tom, že z toho nebudou žádné problémy, přikládal (podle Strekalovových slov „jemně, dvěma prsty, aby se, nedejbože, nedotknul mé ruky“) svému kolegovi obvazy s protizánětlivými látkami.
Malým rozptýlením ve všeobecné rutině byl přílet Progressu M-27, který zakotvil u předního stykovacího uzlu v noci z 11. na 12. dubna. Na jeho palubě se nacházelo 2 390 kg zásob a materiálu, z toho 99,3 kg amerického vybavení. Mimoto náklaďák přivezl malou německou geofyzikální družici GFZ-1, kterou kosmonauti vypustili skrze přechodovou komůrku v základním bloku 19. dubna. Jednalo se o první komerční vypuštění družice z Miru.
Důležitým dnem pro tuto posádku a všechny následující byl 16. duben. Toho dne se Děžurov nahřál v bani a stal se posledním, kdo využil dobrodiní bývalé sprchové kabinky na Kvantu-2. Nyní měla být kabinka demontována a na jejím místě měly být umístěny další doplňkové gyroskopy, jež byly nezbytné pro orientaci stanice poté, co k ní dorazí nové moduly. Původně se o demontáži uvažovalo už před několika měsíci, ovšem po rozhodném odporu kosmonautů byla tato operace přesunuta až na dobu po návratu Valerije Poljakova – baňa byla považována za velký psychologický přínos během jeho rekordní mise.
Jedním z klíčových bodů programu osmnácté expedice bylo přijetí nového permanentního modulu „Spektr“. Původně měl přiletět v první polovině devadesátých let, pro nedostatek financí byl však zakonzervován. Po vyhlášení programu Shuttle-Mir dostala jeho další stavba finanční injekci a mohl být dokončen. Jeho testy se chýlily ke konci, před jeho příletem však bylo třeba provést jeden důležitý úkon: přenést jeden ze dvou solárních panelů z modulu Kristall na modul Kvant-1 a druhý panel alespoň částečně složit. Ve svém dosavadním umístění na Kristallu by panely bránily umístění Spektru na jeho místo. Jeden panel s označením MSB-2 měl tedy putovat na Kvant a druhý měl být zpola složen a ponechán na Kristallu „pro lepší časy“.
Onen přenos panelu se vlastně připravoval už několik let a od roku 1991 proběhlo šest dedikovaných výstupů jako příprava této náročné operace. Původně měly být přeneseny oba panely, nicméně nakonec bylo rozhodnuto, že postačí přenést pouze jeden a druhý bude částečně složen. O energii Mir v konečném součtu nepřijde, protože na Spektru byly připraveny čtyři krásné čisté panely s vyšší účinností. A do budoucna se plánovalo, že ona jedna přenesená baterie, beztoho už lehce opotřebovaná, bude z Kvantu-1 odhozena do prostoru a na Kvant-1 poputují nové účinnější baterie vynesené spolu se speciálním modulem pro stykovací operace s americkým raketoplánem.
Pro přenos solárního panelu byly naplánovány dva výstupy Děžurova a Strekalova do otevřeného prostoru. Zprvu se počítalo s tím, že dvojice výstup provede 8. května, ale protože byl start nového modulu Spektr o několik dní odložen, byl odložen také první výstup. Stalo se tak proto, aby se na minimum zkrátila prodleva mezi složením jedné baterie a přenosem druhé a příletem modulu. Hrozba nedostatku elektrické energie byla umocněna právě v důsledku těchto operací. Příklop přechodové komory na Kvantu-2 se tak otevřel až 12. května. Strekalov s Děžurovem nejprve zamířili na Kvant-1, kde připravili elektrická propojení pro instalaci solárního panelu. Následně jejich cesta vedla na Kristall. Tam otestovali mechanismus skládání panelu a Thagard z interiéru stanice vydal dálkový povel ke složení tří sekcí ze šestatřiceti, ze kterých se panel skládal. První výstup trval 6 hodin a 14 minut (původně bylo v plánu 5 hodin a 20 minut).
Druhý výstup o délce trvání 5 hodin a 20 minut byl naplánován na 17. května a jeho výsledkem měl být připojený a rozložený solární panel MSB-2 na Kvantu-1. Ten den začali Děžurov a Strekalov s mírným náskokem, když příklop přechodové komory otevřeli o 9 minut dříve oproti plánu. Svůj náskok ovšem rychle ztratili kvůli problémům se Strelou, která zprvu nechtěla reagovat na točení klikou. Když se Strelu podařilo umravnit, mohli se kosmonauti s dvacetiminutovým zpožděním vydat na Kristall. Děžurov nejprve na pracovní místo přenesl svého kolegu a poté po ráhnu Strely přeručkoval sám. Thagard od ovládacího panelu v modulu Kristall vydal povel ke skládání zbývajících sekcí panelu.
Zdroj: spaceflight.nasa.gov
Něco málo přes dvě a čtvrt hodiny od okamžiku, kdy Děžurov a Strekalov opustili přechodovou komoru, byl panel MSB-2 složen v kontejneru. Téměř okamžitě po odpojení MSB-2 od elektrického systému stanice se začal projevovat nedostatek elektrické energie. Přesně tuto situaci předpokládalo vedení letu, proto byl přesun panelu naplánován právě až na období bezprostředně před příletem nového modulu.
Ovšem kosmonauti nyní pociťovali nejen energetickou, ale i časovou tíseň. V okamžiku, kdy Děžurov svého kolegu i s MSB-2 dopravil pomocí Strely na Kvant-1, byl výstup oproti plánu ve skluzu o více než dvě hodiny. Byť měli kosmonauti původně panel ustavit, propojit a rozložit, nyní jim zbýval čas pouze na provizorní přichycení MSB-2 ke Kvantu pomocí jisticích smyček a pak byl nejvyšší čas vydat se domů. Druhý výstup přesto, že nebyly splněny všechny naplánované úkoly, trval 6 hodin a 42 minut. Bylo jasné, že situace si vyžádá ještě jeden výstup nad plán, během nějž bude třeba dokončit práci s panelem MSB-2 a také částečně složit panel MSB-1, který zůstával na Kristallu. Pokud by býval zůstal plně rozložený, mohl by později působit potíže během přesunu modulu před příletem raketoplánu.
Na Zemi zatím finišovaly přípravy na start nového modulu pro Mir. Po dlouhých pěti letech měla být stanice doplněna o novou část. Bylo paradoxem, k jakému účelu měl původně onen modul sloužit a z jakých peněz bylo posléze jeho dokončení financováno…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/graph/iss-photo/large_life/english/soyuz-tm-21_thagard.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/thagard-photos/thagard-p-001.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/thagard-photos/thagard-p-017-low.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/thagard-photos/thagard-p-013-low.htm
Další díl nekonečného seriálu „Tak jde čas“ s Mirem v hlavní roli je za námi 😀
Opět super počtení, jako vždy.. Těším se na další týden , jako vždy 🙂
Díky moc
bohužel nekonečný nebude, vždyť už je v roce 1995 :/
díky za další perlu hozenou nám, čtenářům 🙂
Moc děkuji za chválu, ale, stejně jako v komentáři výše, doufám, že nekonečný nebude… 🙂
Další hezký díl. Co jsem ale nějak nepochopil je ten mrazák, proč ho jednoduše nevypnul, led by roztál a pak ho mohl znova zapnout. To ti amíci fakt nemyslí???
Nemyslí a doteď čekají na chytráčka z ČR až jim poradí. Co se asi stane, když termostatem otočíš do krajní +polohy?
Taky nějak nemyslím.
Můžete to trochu rozvést?
Problém mohl být ve skutečnosti, že v beztíži/ mikrogravitaci nedochází k přirozenému proudění vzduchu – teplý vzduch stoupá, respektive rozpíná se do chladnějšího a tedy řidšího prostředí, studený klesá. V okolí ledu tak zůstávalo studené prostředí.
Konstrukce ledničky/ její umístění pak zřejmě neumožňovaly použít fén nebo větrák. Pokud něco takového přenosného na stanici vůbec měli.
Petr Groh, tím otočením termostatu ledničku de facto vypnete, pokud se ptáte na tohle
edit) s tím rozpínáním a hustotou je to samozřejmě hloupost, mea culpa. Platí jen to o tom přirozeném proudění.
Víceméně bylo vše už popsáno v komentech nade mnou, jen bych dodal, že tady šlo také o čas.
A ruský mrazák byl poměrně nacpaný, takže všechny vzorky se tam jednoduše nevešly. Navíc výkyvy teplot jim zrovna nerospívají.
On ten mrazák nerozmrzl hlavně proto, že v beztíži nefunguje proudění vzduchu, takže led si kolem sebe vytvoří vrstvu studeného vzduchu, a dál prostě netaje. Mrazák byl postaven jen na krátkodobý let – nepočítal s údržbou, takže když ho rusové zabavili a využívali, němci od toho asi dali ruce pryč a NASA žádné takové informace nedostala. Škoda že na palubě neměli fén, ten by to zvládnout měl. Co ale nechápu, je proč mu rusové nepřenechali prostor v ruském mrazáku – jejich vzorky měli přednost? NASA si podle mě měla dupnout, že má nárok na přiměřený objem a hotovo – přece za to platili nemalé prachy. Taky si měli pohlídat stravování a pravidelný kontakt pro komunikaci s rodinou a předávání informací. Komunikace vázla celou dobu – NASA podcenila ruské utajování a moc netlačila, aby bylo skutečné partnerství na všech úrovních. NASA podcenila fakt, že Mir byl životně závislý na toku dolarů, takže postupovali opatrně, místo, aby si prostě dupli a přiškrtili penězovod, a rusové toho zneužili (a zneužívali dlouho poté a vpodstatě zneužívají dál).
Podle mého mínění prostě NASA podcenila byzantinský způsob dělby moci v ruském kosmickém programu. Navíc byl program Shuttle-Mir i pro NASA tak trochu znouzectnost. I sami členové Thagardova podpůrného týmu přiznávají, že je „hodili do hluboké vody“ bez pořádné přípravy, podpory a zabezepčení. A oni sami si to představovali jako Hurvínek válku, o to horší pak byl střet s realitou…
Mne to tiez nesedi s tym mrazakom, ok kvoli prudeniu vzduchu sa nedal lahko rozmrazit, fajn. Ale evidentne mal kopu volneho casu, tak keby ho jeden den normalne iba iba ofukaval ustami, nech aj tyzden tak ho hadam rozmrazi, nie?
Mozno bol iny dovod, ze napr keby ho rozmrazil a zacal znovu pouzivat tak namraza sa vytvori rychlo a moze znovu zopakovat odmrazovanie a znicil by vzorky.
Den před odletem z Miru sdělil zmíněné problémy v přímém přenosu
https://www.youtube.com/watch?v=7aQ_1oxZfBM
Není zřejmé, jestli je to Thagardovo kompletní hodnocení v daný okamžik nebo jestli ještě pokračoval. Ale nakolik jsem mu rozuměl, neřekl nic pozitivního. To že potřeboval upustit páru ještě ve Vesmíru, potažmo v průběhu „tiskovky“, dobře ilustruje situaci, jak ji popsal Ondra.
To, že se tak stalo „v bezpečí“ Atlantisu, už je možná jen kouzlo nechtěného.
Nechtěl jsem sem dávat dlouhý odkaz s časem ,ale zde tedy odkaz na podstatně delší část https://www.youtube.com/watch?v=nzt_jt133eY ( také nevím jestli je to celé) kde jich mluví víc…
Tak já tam teda slyším akorát to, že se cítil izolovaný jako jediný anglicky mluvící člověk na palubě, kdy i tři dny v kuse neslyšel angličtinu a že tam neměl moc co na práci. Ohledně fyziologie nečekal nějaké větší problémy, díky času pobytu jen 3-4 měsíce. U šestiměsíčního pobytu očekává, že to bude něco jiného. Když se ho ptali co by mělo být jinak na nové ISS, tak především to, že byl překvapen kolik údržby MIR potřebuje a jak jsou některé věci obtížně přístupné, takže tu nízkou údržbu a přístupnost by dal jako prioritu. A taky byl problémem nedostatek prostoru pro uskladnění věcí. Takže chce víc místa na budopucí ISS.
tedy akorát všechno to co je článku 🙂
No právě. Takže mě dost zaráží to „nic pozitivního“ co tady píše předřečník. Prostě realistické zhodnocení situace.
Cítil jsem se izolovaný k tomu jsem neměl moc co na práci. Stísněné prostory, málo místa, na úkor vědy hodně údržby, přimčež k řadě systémů se blbě dostává. O ruských kolezích ani slovo. Samá pozitiva… Ale možná jsem pesimista a vnímám to špatně 😉
Radim Pretsch: Tak na tom frankově dlouhém videu se zmiňůje od 8:40, že by věnoval víc pozornosti způsobu uskladnění potravin na palubě, ale že celkově se cítil dobře, že nepotřebuje mnoho a měl dva dobré společníky se kterými nedostatky efektivně řešili.
V 9:15 se ptají, jestli si po tak dlouhé době nelezli na nervy.A tam odpovídá, že tam neměl žádný problém ve vztazích v posádce, že nebyly žádné vážné rozpory a že tedy pravděpodobně nebudou ani na 6 měsíční misi. A pak jen mluví o tom, že jako jediný Američan máte ten pocit izolovanosti, pokud se chcete bavit anglicky a že dostával málo zpráv co se děje na Zemi.
Ve 12:00 odpovídají Rusové na otázky plánování experimentů, že Thagard všechny své experimenty výborně sám, že to měl dobře rozvrženo a o žádnou pomoc je nežádal a nepotřeboval od nich a že tam nebyly komplikace. Druhý z Rusů, ale podotýká, že celá posádka by měla víc na zemi spolu „trénovat“, aby byli sehraní jako dobrý sportovní tým.
Ve 13:30 se ptají co mu bude po skončení mise na Miru chybět a co mu letí hlavou, když se ohlédne zpátky. Říká, že to první co ho napadá, že docela brzo po skončení mise se celá posádka rozprchne, tedy že Voloďa a Genadij pojedou do Ruska a on zůstane v USA, z čehož je smutný, protože si myslí, že se stali dobrými přáteli. Navíc si myslí, že to bude jeho poslední let do vesmíru, což to celé ještě stupňuje.
Takže zrovna tenhle rozhovor fakt moc negativní nebyl.
Díky za odkaz!
Myslím, že tam Thagard o těch problémech mluví velmi diplomaticky.
Mimochodem – u pultu CapComa v řídicím středisku se mihne i Story Musgrave, který zrovna včera oslavil 84. narozeniny!
Story Musgrave 🙂
https://www.facebook.com/permalink.php?id=31201006970&story_fbid=10157195845931971
Jakým způsobem se tam vlatně zjistí, že nyní váží 63,9 kg? Jinak díky za články.
Posadí ho na vibrační mašinu a měří rezonanční frekvenci. Z tuhosti pružiny, na které člověk kmitá, a frekvence kmitání lze vypočítat hmotnost.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=139&v=8rt3udip7l4
A nebo je frekvence stálá přesně definovaná a měří se síla, kterou působí setrvačná síla člověka v těch úvratích kmitání. Z nich lze zase spočítat hmotnost. To je právě příklad té váhy na videu.
Díky za vysvětlení