Generální zkouška setkání amerického raketoplánu s ruskou stanicí Mir dopadla úspěšně a až příště Shuttle ke stanici přiletí, nebude se vznášet několik metrů od stykovacího uzlu, ale připojí se ke stanici se vším všudy. Do té doby ale měl proběhnout další důležitý milník programu Shuttle-Mir. Pro zamýšlenou orbitální stanici Američanům chybělo jedno důležité know-how: dlouhodobý pobyt ve vesmíru. Nejdelší americký let zaznamenala na přelomu let 1973-74 na orbitální stanici Skylab trojice Carr-Pogue-Gibson, přičemž počítadlo dní strávených v beztíži se zastavilo na hodnotě 84. Od té doby se američtí astronauti vydávali za brány atmosféry pouze na několik dní, maximálně pak přibližně na dva týdny. Zatímco lety raketoplánů, respektive činnost posádek, by se dala přirovnat ke sprintu, kdy každá minuta byla přesně naplánována a nacvičena, orbitální stanice byla zcela jiným oříškem. Lety trvající až půl roku nebylo možné předem přesně „nalinkovat“, bylo třeba uvolnit striktní pravidla a přizpůsobit náplň a tempo práce zcela jiným podmínkám. Velmi jasně si to všichni zainteresovaní uvědomili právě u zmíněné rekordní poslední mise na Skylab, jenže to bylo dávno. Za dvě desetiletí, která od této mise uplynuly, nastoupila na své posty v Houstonu a dalších střediscích nová generace plánovačů a členů podpůrných týmů, která byla zvyklá na frenetické tempo práce na palubách raketoplánů. Vymizela kolektivní dovednost přemýšlet v dlouhodobém horizontu, improvizovat ohledně letového plánu, zadat posádce jakýsi „nákupní seznam“ úkolů, podle něhož si astronauti sami sestaví denní program tak, aby si po po několika měsících stále ještě zachovali příčetnou mysl. Navíc tady byly změny v lidském organismu, jež nastávaly po dlouhodobém pobytu ve stavu mikrogravitace. Američané doufali, že potřebné znalosti a zkušenosti jim pomohou získat pobyty astronautů na stanici Mir. Cesta to však byla nelehká, trnitá a někdy dokonce nebezpečná. Její první etapa měla začít v březnu 1995 a jejím hlavním protagonistou měl být zkušený astronaut Norman Thagard.
Srdečné pozdravy z Ruska
Malý americký kontingent, jenž měl zajišťovat misi prvního Američana na Miru, přistál v únoru 1994 na Moskevském letišti Šeremetěvo a střet s ruskou realitou byl pro jeho členy jako náraz do zdi. Hned během prvního dne byli členové americké skupiny informováni personálem ambasády, že mají počítat s neustálým dohledem ze strany Rusů, včetně odposlechu veškeré komunikace. Jediným prostředkem, jak se dorozumět s podpůrným týmem v Houstonu, aniž by člověka poslouchalo několik párů skrytých uší, byly dva satelitní telefony Inmarsat.
První oťukávání s Rusy se neslo v duchu lehké nedůvěry ze strany domácích. V některých případech házeli Rusové Američanům doslova klacky pod nohy – například co se týče zajištění kancelářských prostor a podobně. Jak už to bývá, když se něco „upeče“ nahoře, neznamená to, že vznosné ideály vzájemné otevřenosti prosáknou i do nižších pater. Manažer programu Shuttle-Mir za ruskou stranu Valerij Rjumin se nechal slyšet, že se mu tento program nelíbí, není dobrý pro jeho zemi, pro jeho zaměstnavatele ani pro něj osobně. A v podobném duchu se odvíjely počátky spolupráce Rusů s Američany. Některé dohody, které uzavřela NASA s Roskosmosem, v reálu prostě nefungovaly. Pracovníci NASA například s překvapením zjistili, že Hvězdnému městečku nevládne Roskosmos, ale armáda, a pokud se vojáci rozhodli, že Američané budou procházet periodickými zdravotními prohlídkami, tak to tak prostě bude, přestože předchozí dohoda se nesla v tom duchu, že Američané si za zdravotní způsobilost svých lidí odpovídají sami.
Zdroj: history.nasa.gov
11. března Norman Thagard a jeho dublérka Bonnie Dunbar zahájili všeobecný výcvik, který pro ně byl extrémně obtížný. Výuka probíhala v ruštině, což byl kámen úrazu zejména pro Bonnie. Vlivem různých okolností byla do své role jmenována teprve před třemi měsíci, zatímco Thagard se na svou roli prvního Američana na ruské stanici připravoval od léta 1992. Ruštinu ovládal natolik slušně, že byl schopen výklad sledovat bez větších potíží, jenže tady byla Bonnie, která ruštinou nevládla skoro vůbec. Proto musel Norm pro svou kolegyni veškerý výklad tlumočit. Astronautům také chyběly učebnice a manuály ke mnoha systémům a postupům. Důvod byl podle Američanů nasnadě: lektoři, kteří přednášeli už několik desetiletí o této problematice, nechtěli své znalosti přenést na papír, protože se báli o svá místa.
Držet krok s požadavky lektorů bylo velmi náročné a šestnáctihodinové pracovní dny byly normou. Postupná únava a napětí se pak projevily v květnu, kdy po vzájemné rozepři Thagard přestal své dublérce pomáhat, přestal jí tlumočit, a vlastně ji přestal vůbec registrovat. Vztahy mezi Thagardem a Dunbar byly od počátku lehce napjaté a spíše se podobaly křehkému a nejistému příměří, proto bylo možná pouze otázkou času, kdy dojde ke konfrontaci. Vinu na tom nesla i NASA. Zatímco Thagard byl ze svého angažmá v ruském programu nadšen, pro Dunbar už to podle mnohých takové terno nebylo. A tak zatímco její kolega se snažil zapadnout do místní kultury a způsobu práce a uvažování, Bonnie se často právě vůči těmto faktorům velmi nahlas vymezovala. Příliš nepomohl ani tradiční ruský šovinistický přístup k ženám, který astronautku uvyklou na vypjatý americký feminismus neskutečně iritoval. Bonnie nezbylo, než zatnout zuby a občas seknout ostrou poznámkou toho, kdo vyřknul další pohrdavý komentář. Najala si tlumočníka, který jí překládal přednášenou látku (což rozčilovalo Thagarda, který se tak prý nemohl soustředit) a situace mezi oběma se komplikovala stále více.
Zdroj: commons.wikimedia.org
Celou věc komplikovala nikoli neopodstatněná Thagardova paranoia ohledně toho, že mu Bonnie nakonec jeho misi „vyfoukne“. Bonnie měla být chráněnkyní George Abbeyho, velmi zajímavé a zvláštní osoby. Ten byl od sedmdesátých let ředitelem letových operací a měl na starosti mimo jiné personální záležitosti kanceláře astronautů, tedy i skládání posádek (oficiálně je skládal šéfastronaut, všeobecně se však vědělo, že bez Abbeyho svolení nikdo do vesmíru nepoletí). V devadesátých letech se pak stal speciálním asistentem administrátora Dana Goldina. Abbey je považován za skutečného kardinála Richelieu amerického pilotovaného programu a mít na své straně jeho přízeň určitě nebylo Bonnie Dunbar na škodu.
Ovšem Rusové se i bez svého šovinistického přístupu dívali na možnost, že by Bonnie letěla na Mir, s velkou dávkou skepse. Už jen fakt, že ještě na podzim, tedy po půl roce od zahájení výcviku, potřebovala na lekcích tlumočníka a stále ještě nebyla schopna rozumět ruštině v relativně běžných situacích, je znepokojovala. Věrni své drsné povaze se bavili na její účet otevřeně v její přítomnosti a nic netušící Bonnie neměla ponětí, čemu se tak smějí. Zatímco doma, v Houstonu, ji každý respektoval jako osobnost a jako odborníka, který má krom PhD. za pasem i tři lety raketoplánem, v Rusku si musela respekt a postavení vybojovat sama. A zoufale se jí to nedařilo.
V říjnu se Thagard a Dunbar na pár týdnů vrátili do Houstonu, aby prošli lékařskými testy, jež měly vytvořit „baseline dataset“, tedy komplexní soubor dat vypovídajících o tom, v jakém stavu jsou organismy astronautů před misí, aby bylo s čím porovnávat, až se vrátí z dlouhodobého pobytu ve vesmíru. 16. října byl naplánován „metabolický den“, tedy balík testů zaměřených na metabolické procesy v tělech Dunbar a Thagarda. A právě jeden z těchto testů skončil pro Bonnie málem tragicky. Test byl součástí experimentu, jež měl ověřit, zda se ledvinové kaménky tvoří v beztíži rychleji. Do krevního oběhu bylo pro tyto účely třeba vpravit inulin, což je přírodní výtažek používaný právě pro sledování funkce ledvin. Krátce po podání inulinu se u Dunbar projevila alergická reakce. Lékař Mike Barrat, který proceduru vykonával, chtěl proto Bonnie aplikovat intramuskulárně epinefrin, jenže neměl po ruce vhodnou jehlu. Proto vstříkl epinefrin přímo do flexily, skrze kterou byl předtím aplikován inulin. Během několika sekund stoupnul Boniin tep z 55 úderů za minutu na 220 a krátce nato srdce vypovědělo zcela.
Barrat naštěstí dokázal během chvilky srdce své pacientky opět nahodit, přesto však Dunbar musela být odvezena záchrannou službou do nemocnice, kde strávila týden. Ještě nějakou dobu pak trpěla anomáliemi srdečního rytmu a přestože se vše během několika týdnů vrátilo do normálu, ještě před jejím návratem do Ruska jí lékaři ve Hvězdném městečku vystavili stopku – Dunbar byla vyřazena z výcviku. Rusové jí nechtěli dovolit absolutně nic, prý se “musí vyhýbat námaze“. Nesměla dokonce ani do statických simulátorů Sojuzu. Pro Bonnie to byl šok. Po letech s velkou dávkou vděčnosti vzpomínala na velitele své posádky Anatolije Solovjova, který si ji vzal „pod křídlo“. Když poprvé po návratu Bonnie do Ruska měl probíhat nácvik na simulátoru, od ovládacího pultu se zvedl instruktor a prohlásil: „Kosmonautka Bonnie Dunbar musí sedět tady s námi u pultu.“ Načež Solovjov odtušil: „Ne. Buďto budeme trénovat jako celá posádka, nebo vůbec.“ Prozatím tedy mohla Bonnie alespoň částečně na výcviku participovat.
Po dlouhých a hořkých tahanicích nakonec v prosinci kolegium ruských lékařů Dunbar dalo povolení ve výcviku pokračovat i oficiálně, ovšem s podmínkou, že její stav bude ještě jednou pečlivě přezkoumán třicet dní před startem. Navenek se tak Bonnie zařadila opět do letového stavu, nicméně bylo veřejným tajemstvím, že její šance na let jsou, co se Rusů týče, mizivé. Na jakési oficiální večeři nedlouho poté pronášel Valerij Rjumin přípitek Thagardovi. Poté, co byl přípitek vysloven, kdosi u vedlejšího stolu se polohlasem ozval: „Doufejme, že si nezlomí nohu na ledu!“ Rjumin vzápětí kontroval: „Je mi jedno, jestli bude mít zlomenou nohu, poletí tak jako tak!“
Třenice mezi Rusy a Američany, stejně jako mezi Američany samotnými, nebyly ani zdaleka jediným problémem, který měl neblahý vliv na první „increment“, jak byly turnusy Američanů na Miru nazývány. Vědecký program Thagardovy mise čítal původně na pět desítek experimentů. Vybavení nutné k jejich provádění mělo být umístěno v modulu Spektr, který měl ke stanici dorazit ještě před Thagardovým příletem. Stavba modulu začala ještě v osmdesátých letech, ale po rozpadu SSSR byly práce na jeho dokončení zastaveny. Součástí dohody mezi Rusy a Američany bylo i dohotovení modulu, které měli Američané financovat. Jenže v září 1994 vyšlo najevo, že se práce na dokončování Spektru zpožďují, a to takovým způsobem, že start bude možný až v průběhu května nebo začátkem června 1995, tedy téměř na konci Thagardovy mise.
To se rovnalo katastrofě – vypadalo to, že Thagard na stanici nebude mít doslova do čeho píchnout. Nakonec se podařilo vyjednat vynesení části vědecké aparatury pomocí Progressů, kdy Rusové do nákladních lodí natlačí vždy přibližně 100 kg amerického nákladu. Ovšem na palubě Spektru mělo do vesmíru putovat původně téměř 700 kg amerického vybavení, které se ani při nejlepší vůli nedalo kompletně vynést Progressy včas. Proto musel být program prvního amerického astronauta seškrtán, upraven a rekombinován a z pěti desítek experimentů zůstalo pro Thagarda pouhých dvacet osm. Nezbylo než doufat, že se s osekanými experimenty Norman zabaví.
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)
Jeho souputníky na stanici měla být dvojice Vladimir Děžurov a Gennadij Strekalov. Bonnie Dunbar byla přiřazena k záložní posádce ve složení Anatolij Solovjov a Nikolaj Budarin. Původně však Strekalov vůbec v seznamu členů posádek neměl figurovat. Když byly v létě oznámeny posádky pro osmnáctou expedici, v hlavní posádce bylo místo palubního inženýra obsazeno Alexandrem Kalerim. Na konci roku však byl Kaleri ze zdravotních důvodů dočasně vyřazen z výcviku a jeho místo zaujal právě velezkušený Gennadij Strekalov. Ten byl odvolán z hlavní posádky EO-16, kde měl nováčkům Malenčenkovi a Musabajevovi v první fázi jejich expedice pomáhat s uvykáním na práci na stanici (přičemž, jak pozorný čtenář jistě ví, oba nováčci se i bez Strekalova se svou expedicí popasovali na výbornou) a byl dosazen právě do posádky EO-18.
Strekalov byl velezkušeným kosmonautem, který měl za pasem už tři plnohodnotné lety a jeden suborbitální. V roce 1983 spolu s Vladimirem Titovem přežil velmi nebezpečnou situaci, kdy na startovní rampě došlo k požáru nosné rakety a kosmonauty v jejich lodi Sojuz T-10-1 na poslední chvíli ze šlamastyky vytáhla záchranná věžička SAS. Tím však výčet jeho výjimečnosti nekončil. Gennadij Strekalov se měl tentokrát do vesmíru vydat coby důchodce! 17. ledna 1995 byl vyřazen z oddílu kosmonautů v souvislosti s odchodem na penzi, nicméně i poté stále zastával funkci náčelníka oddílu RKK Energija (v dubnu 1994 se z NPO Energija stala akciová společnost, jméno však zůstalo zachováno) a jeho let se měl realizovat na základě osobního kontraktu s touto korporací. Jeho zkušenosti měly pomoci nejen Normu Thagardovi, ale také veliteli Vladimiru Děžurovovi, který se chystal na svůj první let.
Start expedice byl od počátku plánován na březen 1995. Původně už měl být u stanice i modul Spektr a v průběhu tříměsíčního pobytu Děžurova, Strekalova a Thagarda měl dorazit i další modul nazvaný Priroda. Někdy v květnu se měl k Miru připojit raketoplán, jenž měl odvézt Thagarda domů, přičemž oba Rusové měli na Miru zůstat až do srpna, kdy měla dorazit posádka expedice EO-19. Na konci roku 1993 byl však plán změněn: raketoplán přiveze posádku EO-19 a Děžurov, Strekalov a Thagard se vrátí na jeho palubě domů společně. A během roku 1994 bylo oznámeno zpoždění startu modulu Spektr a Priroda. Spektr měl dorazit, jak už bylo řečeno, v květnu, Priroda pak až ke konci roku 1995.
Američané se se svými ruskými kolegy začali sžívat při společných nácvicích od začátku listopadu. V polovině února hlavní i záložní posádka expedice EO-18 prošly závěrečnými komplexními nácviky. Zajímavostí je, že do té doby neproběhly nácviky připojování modulu Spektr pomocí dálkového ovládání TORU, protože simulátor nebyl připraven. Poprvé si kosmonauti mohli vyzkoušet řízení velkého modulu až 1. března. Mezitím ve dnech 14.-17. února proběhly závěrečné zkoušky, kterými kosmonauti prošli téměř „bez ztráty kytičky“, paradoxně s výjimkou jedné větší chyby Gennadije Strekalova. Oba kolektivy dostaly oficiální posvěcení k letu, přičemž bylo potvrzeno složení hlavní i záložní posádky.
Dva týdny před startem, jenž byl plánován na polovinu března, kosmonauti odlétli na Bajkonur k tradičním závěrečným předletovým prohlídkám techniky a nácvikům. Tehdy proběhla nenápadná epizoda, která mohla vést k výměně hlavní a záložní posádky. Při usedání do simulátoru ucítil Strekalov píchnutí v kříži a posléze se píchnutí změnilo v poměrně silnou bolest. Strekalov sám sobě stanovil diagnózu – „skřípnutý nerv z prochladnutí“. V sázce byla ztráta křesla v Sojuzu pro něj i jeho dva kolegy, proto Gennadij udělal přesně to, co by udělal asi každý kosmonaut i astronaut bez ohledu na národnost: zatnul zuby a nechal si celou věc pro sebe. „Hlavně ani slovo doktorům“ se stalo jeho heslem. V soukromí vyhledal spřáteleného lékaře, který s kosmonautikou neměl nic společného a ten jej potají léčil obstřiky. Po dvacáté injekci se bolest konečně ztratila. Strekalov po letech vzpomínal, že o celé věci věděl jen on, jeho lékař a lékařova žena. Šel tak ve šlépějích mnoha kolegů, namátkou Gene Cernana, který před startem Apolla 17 úspěšně za pomoci spřáteleného lékaře dokázal skrýt problémy s nataženou šlachou.
Zdroj: history.nasa.gov
9. března, kdy obě posádky dorazily na Bajkonur, byl už Strekalov opět fit. Ve třetím patře hotelu Kosmonaut byla tradičně ustavena sledovaná zóna, kam se nedostal nikdo bez zvláštního povolení epidemiologa. Právě zde byly ubytováváni kosmonauti před startem. Poslední dny probíhaly v duchu tradic, kosmonauti se věnovali procházkám, společně snídali, obědvali i večeřeli, byli vlastně pořád spolu. Tedy téměř spolu – jak Thagard, tak Dunbar se společných akcí téměř neúčastnili a fotografové byli zoufalí z toho, že se jim skoro nikdy nedařilo zachytit posádky v kompletním složení. Nakonec se však dočkali během oficiálních příležitostí, jakou byla tradiční tisková konference den před startem.
14. března 1995 se v 11:11:34 místního času Sojuz-U2 s lodí Sojuz TM-21 zvedl z Gagarinské rampy a zamířil k nebi. Až na vítr, jehož rychlost se chvílemi přibližovala limitním hodnotám, proběhl start na výbornou. Poprvé v historii zamířil americký občan do vesmíru na palubě ruské kosmické lodi nesen raketou, jež byla původně zkonstruována proto, aby vymazala pomocí jaderné hlavice Spojené státy z tváře Země. A z řídicího střediska v Moskvě start sledovala posádka amerického raketoplánu, která měla trojici kosmonautů dovézt za několik měsíců zpět domů. Do té doby však mělo uběhnout ještě hodně vody a zvláště pro Norma Thagarda to budou velmi dlouhé měsíce…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
https://www.astronautscholarship.org/wp-content/uploads/2012/03/Norman-E-Thagard-400×594.jpg
https://history.nasa.gov/SP-4225/sts71/photo/sts-71-photo-6.htm
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:George_Abbey.gif
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-tm-21.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://history.nasa.gov/SP-4225/nasa1/photo/nasa1-photo-28.htm
Nadherne jako vzdy.
Jen mne docela prekvapuje prosazovani Bonnie Dunbar. Za prve z clankui vyzniva ze to pro ni nebylo zadne „terno“, z kulturnich duvodu to take nebyla stastna volba (at se nam to libi nebo ne Rusove v te dobe opravdu zeny na palube kosmickych lodi nemuseli) a navic mela problemy s rustinou. Ja jsem teda jazykovej antitalent, ale za pul roku pobytu v cizine uz jsem vazne tlumocnika nepotreboval.
Nebo uz tenkrat se hralo na „politickou korektnost“ na ukor schopnosti?
Nechci tu rozvadet politiku, ale osobne se mi nelibi ani nazor ze na Mesici by mela nyni prvni stanout zena. Podle mne by tam mel stanout ten nejschopnejsi astronaut. Bez ohledu na to zda je zlutej, cernej, bilej nebo modrej. At je to transvestita, zenska, chlap ci dalsi z 53 pry uznavanych pohlavi.
Navic poslat na vyberovou pozici nekoho kdo o ni nema zajem je kontraproduktivni.
Jinak to zatinani zubu Strekalova muselo dat zabrat aby si nikdo nevsiml jeho bolesti a zmenene chuze… 🙂
U programu Shuttle-Mir byl problém v tom, že se do něj, až na výjimky, američtí astronauti příliš nehrnuli. A ti nemnozí, kteří se do něj naopak hrnuli, byli u nadřízených v nelibosti (třeba Story Musgrave). Co se týče nepotismu, podle mnohých zejména díky Abbeymu v oddílu astronautů velmi bujně kvetl (ale je to slovo proti slovu).
S druhý odstavcem Vašeho komentu sohlasím na 100 %.
Tak ked si clovek cital o vybere posadky pre pristatie na mesiaci tak tiez ten vyber aj ked dopadol asi najlepsie ako mohol, tak bol subjektivny.
Ten vystup by zvladol asi kazdy z vtedajsich posadok Apolla.
A povedzme mas 20 kandidatov, vsetci prejdu samozrejme vsetkymi testami treningom atd, a koho vyberies? Podla akeho kluca?
Vsetci to realne zvladnu, tak ako vyberies najlepsieho? To ze niekto pristane o minutu skor je jedno, nejde o beh na 100m.
Tam uz az tak nerozhoduju schopnosti, zvladnu to vsetci, ale prave subjektivne kriteria, ako napr oblubenost, povaha, a teraz uz aj pohlavie.
Ano, je dost mozne ze budu tlacit aby na mesiac sa dostala zena, ale preco nie? Ked splnila vsetky podmienky, ok aj ked mozno nie najlepsie tak nech ide. Nech je prvou zenou na mesiaci.
Ano, potom pojde cierny, cinan, gay, transvetita atd, no a co?
Ked zvladnu cely vycvik, nech idu.
Mozno aj vdaka nim ziska nasa a ine agentury viac penazi, lebo viac ludi sa bude o mesiac zaujimat.
Opět za 100 že 100. Výborný náhled „za oponu“. Přijde mi, že přístup Rusů se za ta léta nezměnil (viz např. aféra s navrtaným Sojuzem).
Jen to hodnocení NASA, že se z ní „vymizely kolektivní dovednost přemýšlet v dlouhodobém horizontu a schopnost improvizovat“ mi přijde trochu příkré. NASA, to není jen pilotovaný program. I když i lety raketoplánů měly svou strategii.
A podle mě má NASA schopnost improvizovat v genech ;-).
Stejně tak se mi nezdá, že by v 80.-90. letech v NASA vládl „vypjatý“ feminismus…
Instituce, ktera umi improvizovat nevyvyji tezky nosic pres deset 10 let, a to neberu v potaz jeji predchozi zkusenosti a fakt, ze SLS navazal na predtim vyvijeny Ares.
Naopak bych ji nepodsouval, ze neumi premyslet v dlouhodobem horizontu, NASA nemuze za to, ze politici meni jeji hlavni priority jak svoje ponozky.
Uznávám, asi jsem se vyjádřil nepřesně. Měl jsem na mysli konkrétní plánování v rámci misí a vypracovávání letových programů. A co se týče improvizace, docela mě pobavila epizodka z STS-60, kde Krikaljov vyřešil problém se zborceným vzduchovodem, zatímco zbytek posádky čekal na pokyny ze Země. To o schopnosti improvizace leccos napovídá.
A ohledně feminismu – doporučuju přečíst knížku „Riding Rockets“, kterou napsal Mike Mullane. Krom toho, že je to asi nejzábavnější knížka v ranku astronautických memoárů, tam o feminismu hovoří docela hodně…
Dovolil bych si připomenout, že Skylab byl svého času první skutečně stálou stanicí na LEO. Přijal tři posádky a s poslední ustavil rekord, který platil další čtyři roky a Rusům se jej podařilo překonat až šestým Saljutem. Pohlédneme-li na prvních pět Saljutů optikou stálé stanice na LEO, tak jejich výkony byly poněkud chabé. Životnost Skylabu vynikne ve srovnání se Saljuty při jeho zániku. Po řádově deseti letech se jej podařilo oživit a stabilizovat. Škoda, že vinou zpoždění vývoje raketoplánu se jej nepodařilo zachránit.
Článek není ani o Saljutech, ani o Skylabu. I když vy byste svůj milovaný Skylab asi vrazil i do komentáře pod recept na steak…
Opravdu svými OT komenty pokoušíte trpělivost mnoha lidí okolo.
Ona tam jistá konekce ke Skylabu vlastně trochu je, paní Bonie Dunbar, nešťastná hrdinka článku, začínala u NASA cituji : Dunbar accepted a position as a payload officer/flight controller at the Lyndon B. Johnson Space Center in 1978. She served as a guidance and navigation officer/flight controller for the Skylab reentry mission in 1979:)
Zajímavá dáma, emeritní profesorka, s manželem mají dohromady 7 letů do kosmu mimochodem on se na Mir dostal…
Pokud se na to díváme takto, tak všechno souvisí se vším, to můžeme třeba zmínit osobu Storyho Musgravea, který byl v záložní posádce pro první let na Skylab a o dvě dekády později se přihlásil jako dobrovolník do programu Shuttle-Mir.
Jenže o tom tento článek není. Navíc Aloisův koment byl mimo téma (a stále dokolečka o tom jednom) už po x-té a upřímně, mám u něj co dělat, abych nenapsal něco od plic.
P.S.: Bonnie se na Mir dostala taky, byť jinak, než si představovala.
Takový přehled o panu A nemám 🙂
Kosmonautika je personálně malý a trošku bláznivý svět, všichni někde začínají a někde končí a pro některé jsou některé vrcholy stále ty nejvyšší.. nu a tak jsme se dozvěděli i něco z toho, co by bylo v seriálu o něco později 🙂 Jinak díky za Storyho, je to můj oblíbenec už od STS 6 navíc tenhle činorodý chlapík pořád celá ta léta vypadá jako můj nejlepší kamarád.
Story je úžasný člověk, cosi jsem si o něm dovolil spáchat tady… 🙂
Parádní čtení ! Trošku moje, ale i vaše vina, že vůbec nestíhám prolézt historii vašeho webu, pořád máte něco nového ! Dík upozornění na super článek!!
On je Story tak trochu i filozof, třeba nedávno https://www.youtube.com/watch?v=95d0AFCgVrg
U citací doporučují připojit odkaz, odkud citujete. Takhle není zřejmé, zda-li se vůbec jedná o citaci nebo jen vytvořený text.
Taky je zdvořilé brát v potaz fakt, že na českém blogu ne všichni vládnou cizími jazyky. Plácnout sem anglický text bez překladu, či alespoň výkladu mi přijde jako poněkud blahosklonný postoj vůči ostatním.
Optimální je podle mě český výklad v diskuzi a odkaz na zdroj, pro ty, kdo chtějí vědět víc.
Zdroj Wikipedia, díky za upozornění, linky občas zpomalují zveřejnění a ostatně nebyl jsem první ve větvi, kdo použil angličtinu…
Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce… 😉
Já tady v celé diskuzi teda jiný anglický text nevidím. Původní název díla lze za „anglický text“ považovat jen těžko. Ale možná jen nechápu, co chce básník říct.
OT jsem měl na mysli:)
Řeknu k tomuhle OT příspěvku jen dvě slova: Poslední varování.
Já tedy nechci nijak přilévat olej do ohně ale Skylab je zmíněn hned v úvodním odstavci tohoto (mimochodem skvělého!) článku a dokonce je tam proklik na zdejší seriál o Skylabu, takže z mého pohledu Alois reaguje na úvodní slova autora.
Stačí jedna zmínka na to, aby se na tom postavil celý komentář?
Skylab byl v úvodu zmíněn pouze na dokreslení, o Saljutech tam nebylo ani slovo. Koment, který porovnává Skylab, který byl v článku pouze okrajově, s něčím, co v článku ani není, je OT. A u tohoto jedince jsou podobné komenty víceméně pravidlem. Nechápu, proč někdo cítí potřebu sázet OT komenty na blog, když je k dispozici diskusní fórum, kde se může vyblbnout v příslušném vlákně do alelujá.
Komentáře mr. Aloise jsou mnohdy schválně proti proudu, ale fakt nevidím důvod, proč mu dávat nějaká poslední varování. Je diskuse o kosmonautice? Je. Ač si moc vážím Vaší práce, v diskusích to se snahou o ‚moderování‘ dost přeháníte.
Problém je v tom, že pokud si projdete komentáře dotyčného, mnohdy se jedná o výkřiky, které naprosto nesouvisí s článkem. Stejně tak je tomu i v tomto případě. Diskuse je pod článkem o Shuttle-Mir a o Saljutech v něm není ani slovo. Kdyby to napsal jednou, dvakrát, dá se to přejít, ale v tom množství, v jakém dotyčný „dskutuje“, je to dost otravné.
Ano, přeháním a vím to. Od začátku. Právě proto mají diskuse na našem webu nějakou úroveň. Dlouhé roky pečujeme o to, aby v komentářích probíhala věcná debata k tématu. Nechceme spadnout na úroveň laciných diskusí jako jsou třeba novinky.cz. To však bohužel nejde bez intenzivní a pravidelné péče, která vyžaduje striktní udržování diskuse v kolejích tématu. Kdybych to nedělal, rozjede se tu OT diskuse v mnohem větší míře a debata ztratí svou úroveň.
Nesouhlasím s tvrzením, že pokud je diskuse o kosmonautice, pak je to v pořádku. představte si třeba imaginární případ, že by někdo fandil třeba evropské lodi ATV. Na tom není nic špatného – pokud by vyšel článek o ATV a dotyčný by se v komentářích rozplýval nad její konstrukcí, je to správně a není důvod proti tomu zasahovat. Ale pokud by onen dotyčný třeba u diskuse u článku o lodi Starliner psal, že ATV byla lepší než Starliner protože uměla to a ono, už je to na hraně. A teď si představme diskutujícího, který by kromě toho všeho psal do diskuse u článku o vozítku na Marsu, že jeho přenosová rychlost dat se nedá srovnat s rychlostí, jakou posílala údaje ATV. V tu chvíli se dostáváme do problému. Diskutující se totiž za každou cenu snaží do diskuse procpat téma, které tam nepatří. Funguje jako zaseklá deska, která diskusi nikam neposouvá. A v tu chvíli je to špatně. Jasně, tenhle příklad je přehnaný, ale obecné rysy zůstávají zachovány.
Pan Alois čas od času napíše něco rozumného a k tématu, ale jinak je to plevelení diskusí komentáři o ničem bez přínosu a často i mimo téma. Je velmi blízko banu, ale pořád jsme mu dával šanci, aby se nad svým jednáním zamyslel a změnil ho. Nechci, aby se říkalo, že u nás létají bany vzduchem a bez varování. Je potřeba dotyčného vždy upozornit na to, co dělá špatně a věřit, že se poučí a své chování změní. Věřte mi, že ono moderování mne taky unavuje. Stojí čas a úsilí. Ale pokud bych to nedělal, tak bych otevřel dveře znehodnocení naší roky pěstěné diskuse.
Dušane, souhlasím. Pokud jakákoliv diskuse má mít aspoň trochu úroveň, je kontrola a korekce příspěvků naprosto nutná. Tyhle výkřiky do tmy jsou naprosto zbytečné. Od jisté doby už komentáře ani nečtu, nebo jen sporadicky a už ani nekomentuju. Pochvalu za práci jsem Ondrovi vyjádřil už několikrát a na tom se nic nezměnilo. Z mého pohledu je jeho práce to nejlepší na webu Kosmonautixu…
Díky za názor. Vidím to s Ondrovými články úplně stejně.
Já bych to nepřeháněl, pánové. Je tady celkově hromada velmi kvalitního čtiva z dílen kolegů. 😉
Uz neviem, ako mam kazdy tyzden chvalit tento serial, aby som stale nepisal to iste 🙂
Super clanok a znova vela novych informacii nie len o MIR-e. Myslim napr. Cernana a jeho slachu.
Děkuji za krásná slova!
A pokud Vás Cernan zajímá více, o jeho kariéře (i oné šlaše) je tady na blogu série článků z klávesnice Lukáše Houšky. 😉
Super článek. Tu paní Dunbar ale teda fakt nechápu. Pokud vím, že mám něco dělat naplno, tak na sobě musím zamakat. A nebo jdu od toho. Mně to připadá, že si do poslední chvíle myslela, že dostanou manuály v angličtině.
Asi pracovala v podvědomí ta konexe na toho zajímavého pána George Abbeyho. Zajímavé jak člověku při pohledu na něj hned naskočí v mysli všehoschopný Humphrey Appleby, věčný intrikářský „superúředník“ ze seriálu „Jistě pane ministře“.
Jinak ten závěrečný odstavec mohl být ještě trochu dramatičtější:
.. A z řídicího střediska v Moskvě start sledovala posádka amerického raketoplánu, stroje jenž představoval základní kámen programu SDI pro získání kompletní nadvlády na oběžné dráze Země a možného strategického kosmického bombardéru rychlého zásahu pro vymazání SSSR z povrchu zemského ….
Za ten Vámi napsaný závěr by mě čtenáři asi sežrali i s ponožkami. Ale čte se dobře! 😉
Pribeh Calamity Bonnie by nebyl spatny jako namet na odlehcenou komedii.
Pokud něco, tak je to spíše smutné…
Řekl bych, že tento střípek docela vypovídá o (ne)připravenosti NASA na tento program a neochotě Rusů přijmout Američany mezi sebe.
P. Šamárek, předně se omlouvám za drobný OT, nicméně napsat to musím. Jsem rád, že se vyhýbáte stupidnímu přechylování zahraničních ženských příjmení, kéž by to tak bylo všude.
Článek opět skvělý. Pro mě jako neznalého co bude dál, je to úžasný seriál, že jsem si historii Miru ani nehledal a počkám co se dozvím od vás.
Já jen doplním, že na našem webu se toto pravidlo snažíme dodržovat vždy – každou ženu nazýváme tak, jak má napsáno v „občanském průkazu“. Byť jsme za to občas dostali v diskusi od některých čtenářů vyčiněno. Zastáváme však názor, že takhle je to správné.
Díky! Ohledně toho přechylování – co se týče pravidel českého jazyka, je to přesně na hraně a je na každém, respektive na citu a preferenci kažého, jak s tím naloží. Jsem rád, že jsem Vám padl do noty! 😉