Patrně každý fanoušek kosmonautiky někdy zauvažoval, že by nebylo špatné svou zálibu v kosmické technice a letech do vesmíru okořenit návštěvou některého ze světových kosmodromů a případně na vlastní oči vidět start kosmické rakety. Přesně s touto myšlenkou jsem si pohrával už delší dobu a rozhodnutí takovou cestu reálně podniknout vykrystalizovalo ke konci roku 2018, kdy sešlo z plánu v letošním roce s několika přáteli navštívit ruský kosmodrom Bajkonur v Kazachstánu. OK, když to nejde na východ, vydám se na západ. A odkud se na západě startuje nejčastěji? Tušíte správně, z Floridy.

Cíl byl tedy jasný, teď výběr termínu. Ze zkušenosti většina z nás dobře ví, že starty kosmických raket, obzvláště těch amerických, trpí z různých důvodů četnými odklady a přesuny termínů v kalendáři. Proto není radno spoléhat se několik měsíců dopředu na plánované termíny a je nutné brát je jen jako orientační.  Aby byla šance shlédnout libovolný start alespoň trochu slušná, je potřeba cestu na Floridu naplánovat minimálně na týden. Rozhodl jsem se šanci na úspěch ještě o něco zvýšit pobytem na 10 dní. Jenže kdy přesně letět?

Bylo jasné, že se z výletu za velkou louži prakticky stane má hlavní letošní dovolená a proto by rodina neměla chybět. Oba synové pracovali za závěrečných projektech ve školách, připravovali se na maturitu a přijímací zkoušky – na jaře to tedy nepůjde. Poslední termín v řadě těchto školních událostí byl 18. červen. O prázdninách už bude na Floridě zase pekelné vedro, v srpnu se navíc přidá vrchol sezóny tropických hurikánů, takže … je rozhodnuto, letíme 19. června a zůstaneme do 30.6.

Byl konec ledna 2019 a v kalendáři kosmických startů z Floridy to na červen vypadalo lákavě – v plánu byl let Falconu 9 s novou lodí Crew Dragon na bezpilotní In-Flight-Abort test, nebo dokonce první pilotovaný let Crew Dragonu na ISS (mise DM-2). Také let Falconu 9 s družicí Amos 17 a navíc start Atlasu V s družicí AEHF-5. Hned po schválení dovolené zaměstnavatelem a také kvůli nižší ceně nakupuji letenky s dostatečným předstihem už v únoru. Něco z toho určitě uvidíme, to MUSÍ vyjít! 🙂

Jak jsem zmínil výše, kalendář kosmických startů je velmi nestabilní dokument a změny v něm jsou prakticky jedinou jistotou, kterou kosmofanoušek-turista má. I přesto naše mise za raketami dopadla lépe, než jsme čekali. Posuďte sami.

Posuňme se v čase o 5 měsíců vpřed. Je 19. června, pospáváme v ekonomické třídě Jumbo-jetu 12 km nad hladinou Atlantiku a víme, že během našeho pobytu nepoletí žádný Falcon 9 ani na jednu z dříve plánovaných misí, ale něco většího – FALCON HEAVY! Nejsilnější nosná raketa  současnosti, Falcon Heavy (FH) od společnosti SpaceX, a to na misi STP-2 (Space Test Program 2), jež má být v mnoha ohledech unikátní: bude prvním nočním startem FH, poprvé s primárním nákladem pro US Air Force na tomto nosiči, má být vyneseno celkem 24 samostatných satelitů od 13 zákazníků a na 3 různé oběžné dráhy během jediného letu! Hodně náročná mise, zatím ta nejtěžší. Ani ne tak vahou nákladu, jako složitostí příprav a komplexním provedením letu. Není divu, že během letoška došlo postupně k několika odkladům kvůli testům a integraci různorodého nákladu.

Jsme konečně tady, na Cape Canaveral, v jednom z nájemních bytů Airbnb, jen několik málo kilometrů od vojenského kosmodromu CCAFS (Cape Canaveral Air Force Station), na něhož navazují ikonické startovací rampy civilního kosmodromu NASA KSC (Kennedy Space Center). Je 20.6. odpoledne a my víme, že FH už má po úspěšném statickém zážehu a stále stojí ve svislé poloze i s nákladem na své rampě LC-39A, ze které v minulosti startovaly první i poslední mise raketoplánů a před nimi 12x Saturn V na Měsíční mise, včetně té nejslavnější – Apollo 11. Venku je vedro a vlhko jak v prádelně, mě ale mrazí v zádech. Jsme unavení po celodenním cestování a časový posun 6 hodin s námi taky dělá divy, ale nemůžeme jinak – musíme ji vidět co nejdřív!

Nejbližší veřejně dostupné místo, odkud můžeme na rampu LC-39A dohlédnout, pokud nepočítám přímo areál KSC, kam se vydáme až v den startu, je téměř pustá pláž Playalinda beach, táhnoucí se na severo-západ od střeženého severního plotu Kennedyho kosmického střediska.

Na mapě v telefonu to z naší základny vypadalo celkem blízko, ale v reálu je to po cestách překvapivých 60 km. Ano, to jsem zapomněl podotknout – v USA jsou obecně mezi vším jaksi větší vzdálenosti, než na jaké jsme z Evropy zvyklí. Jsem v této zemi poněkolikáté, ovšem vždycky mě to první den pobytu mírně zaskočí.

Dojdeme po pláži až k plotu, odkud to už dál nejde. Strážní domek s kamerami a všudypřítomné varovné cedule nám nedovolí přiblížit se víc než na 4,4 km od rampy 39A. Ale Falcon Heavy vidíme! Stojím na hraně duny, objektiv prostrčený okem pletiva, zoom svého kompaktu vysunutý na maximum … a tady je výsledek.

Kvalita snímku se samozřejmě nemůže měřit s těmi dokonalými obrázky od profi reportérů. Ti mají přístup až na několik málo stovek metrů k rampě, kde si pečlivě instalují své foťáky s teleobjektivy a akustickými spouštěmi pro automatické focení během startu. Nicméně vlastnoruční snímek má pro každého amatéra svou speciální hodnotu, kterou nepřebije ani ta nejvyšší kvalita cizí fotky.

První „blízké setkání“ s FH tedy máme za sebou a můžeme se věnovat dalším lákadlům, které Florida Space Coast nabízí. Naše další kroky, vlastně jízda, směřuje k nejnovější lahůdce SpaceX v podobě  prototypu velkokapacitní kosmické lodi StarShip, který se staví pod širým nebem v areálu firmy Coastal Steel Inc. v Cocoa.

Je to něco neskutečného, vidět na vlastní oči a v podstatě v přímém přenosu vývoj nejnovější kosmické technologie. Dávám se do řeči s hlídačem u vjezdu do areálu. Je sice příjemně uvolněný, žádný mrzout, ale taky je neoblomný – fotit můžeme jen z pevného povrchu silnice, na trávník až k plotu nesmíme, dovnitř už vůbec ne. Asi proto, že jsme přijeli z daleké střední Evropy a jsou se mnou dva teenageři, přinese nám na památku SpaceX klíčenky na krk. Thanks a lot, buddy!

Další program naší minivýpravy se skládá střídavě z návštěv leteckých a kosmických muzeí, atrakcí v divoké přírodě a koupání v oceánu. Tady bych rád poděkoval publicistovi a zkušenému cestovateli po amerických kosmodromech a muzeích s kosmo-tématikou Tomáši Přibylovi, který mi před cestou poskytl cenné rady, co v této oblasti stojí za shlédnutí/zažití a čemu se spíš vyhnout.

Je 24. června, den startu mise STP-2 s plánovaným startovním oknem od 23:30 do 03:30 druhého dne. Falcon Heavy byl na předchozí 3 dny uschován do montážní haly HIF, aby nebyl zbytečně vystaven slunci, slanému mořskému vzduchu a dešťovým přeháňkám, nicméně dnes byl už brzy ráno znovu vyvezen na rampu 39A a čeká na příležitost svými 27 motory Merlin 1D rozzářit floridskou noční oblohu. Je to ten správný den na celodenní exkurzi do KSC, zahrnující krom jiného prohlídku rakety Saturn V, Lunární Modul LM-9, Lunární Rover i  raketoplán Atlantis, ale hlavně, komentovanou  projížďku autobusem po kosmodromu, až těsně k „naší“ rampě.

Už se těším na „nejbližší setkání“ se super heavy nosičem jen ze vzdálenost 430 metrů, … jeeenže … z bezpečnostních důvodů dnes autobus zastavuje už na odbočce Crawlerway k rampě 39B a dál se nejede. Takže jsme se zasekli na vzdálenosti nějakých 1800 metrů od FH. I tak to ve vyhlídkovém autobusu vře vzrušením, foťáky i telefony cvakají, jindy ukáznění Američané se na sebe mačkají u oken na pravé straně, aby si tento prozatím stále vzácný pohled užili co nejvíc. Bude to teprve třetí start tohoto typu rakety.

I já se snažím ulovit co nejlepší snímek, ale … autobusu stále běží motor, fotím z ruky, vkleče na podlaze v uličce, venku se tetelí horký vzduch nad silnicí a kouřová skla v oknech také moc nepřidají, takže to nejlepší, co jsme spolu s foťákem dokázali zachytit je na snímku vpravo.

A půl hodiny před půlnocí start. To se dá, není problém, říkáme si. Cha chá … chyba lávky! Ve tři odpoledne už tento čas neplatí, start se odkládá minimálně o 3 hodiny na NET (Not Earlier Then) 02:30 druhého dne. To jsem zvědav, kolik „srdcařů“ vydrží čekat, nebo opětovně vstane na takovou nekřesťanskou hodinu?

Další dilema: odkud budeme start sledovat? Možností je několik, každá má svá pro a proti. Ty hlavní lokality i s doprovodnými informacemi shrnuje následující mapka.

Jelikož jde o pozdně noční start, šance na další odklad nejsou úplně nulové a ještě z několika dalších důvodů, volím Jetty Park na jižním břehu přístavu Port Canaveral. Start sice uvidíme z dálky, ale přistávací zóny budou blíž a komfort & cena jsou příznivější.

Jdeme spát, budík nastaven na 01:45, usnout se ale dlouho nedaří – jsme plní dojmů z návštěvy KSC a očekávaného startu. Nakonec vstávám jen já a starší syn. Ten mladší to vzdal a spí dál. Na to, že jsou 2 hodiny po půlnoci, jsou parkoviště u Jetty parku skoro plná a situaci řídí dopravní policie s blikajícími majáčky na autech. Přímo do kempu auta ani chodce nepouští.  Postáváme v noční tmě a dusném horku ve skupině přibližně 500 lidí, svítí jenom drobná přístavní světýlka v dálce a mobily okolo posedávajících nadšenců. Z jedné strany ve tmě vyslechneme dvojici, jak si nadšeně vypráví o předchozích zážitcích ze startů raketoplánů a jak se těší na ten dnešní, že to bude znovu něco velkého. Z druhé strany někdo v mobilu sleduje živý přenos SpaceX, odkud slyšíme známý hlas komentátora Johna Inspruckera, jak popisuje poslední přípravy k nadcházející misi. Technické problémy pozemního segmentu žádné, nosič i náklad jsou v pořádku, počasí nezlobí, plnění paliva svižně pokračuje a odpočet do startu stále běží. Vzrušení davu se v poslední minutě stupňuje … posledních 10 sekund se všichni přidáváme ke sborovému hlasitému odpočtu … ten, nine, eight, …

Nad temným obzorem, 22 km severně od nás, se do tmy začíná prodírat oranžová záře. Sílí, z oranžové přechází ve žlutou a najednou se z horizontu zvedne jako sršící ohnivá koule, jako malé slunce, vycházející uprostřed noci na svou nečekanou pouť oblohou.

Celý dav to sleduje skoro v transu, jen pár lidí ze začátku tleská a hvízdá, další se přidávají postupně. Asi proto, že je stále ticho – jako bychom se dívali na sice krásný barevný film, ale němý. Hromobití motorů prvního stupně k nám totiž dorazí až za několik desítek sekund, kdy už je raketa pěkně vysoko a výrazně uhnula nad moře, až se nám zdá, že se pohybuje skoro vodorovně.

Rozeznáme i pouhým okem když došlo k odhození postranních bloků a jejich retropropulzním zážehům, které je pomalu vrací k pobřeží. Spolu se stále se vzdalujícím centrálním stupněm tvoří tři malé hvězdičky kdesi vysoko na nebi s chomáči chladnoucích spalin kolem sebe. A najednou je opět skoro úplná tma. Všichni víme, co má následovat a tak každý divák této noční show zůstává na místě, pohledem hypnotizuje tmu a hledá, kde se k životu znovu probudí 3-členné skupiny Merlinů dvou klesajících boosterů ke svému brzdicímu zážehu. Už to běží, postupně se zapaluje první i druhý! Zdá se nám, že jsou poměrně nízko, ale je to jen optická iluze. Ve skutečnosti tzv. reentry zážehy proběhly ve výškách kolem 30 – 50 km. Opět chvíli tma, jenže teď už nás čeká jenom velké finále – přistávací zážeh korunovaný měkkým dosednutím obou bočních stupňů o délce 40 metrů na betonové  přistávací plochy LZ-1 a LZ-2. Tyto přistávací zóny jsou k nám o dost blíž než startovací rampa, i když stále je to vzdušnou čarou 10 km daleko. Oba stupně přistály, odevšad se ozývá potlesk a jásot, ale ještě má přijít bonbónek v podobě dvojice opožděných sonických třesků, které vznikly při nadzvukovém letu obou vracejících se raket. Jako dvě krátké dávky ze samopalu: Tu-dut-tut! … Tu-dut-tut!  Teprve teď slyšíme rachot pracujících motorů při přistávacím zážehu, i když v této chvíli už oba stupně stojí s chladnoucími motory bezpečně na zemi.

Krása, úžasný zážitek, stálo to za to! Chvíli ve mně hlodá myšlenka, že z jiného pozorovacího místa jsme si mohli start užít o trochu víc, ale v noci je to tak trochu jedno. Raketa ve tmě není pořádně vidět ani z třetinové vzdálenosti, než jsme byli my, jen ohnivá koule šlehajících plamenů je větší a dříve bychom slyšeli mohutné burácení motorů. Tak třeba příště zkusíme jiné stanoviště.

I při tomto startu se SpaceX pokusila zachránit dvě poloviny aerodynamického krytu nákladu, přičemž jedna půlka, klesající na padáku, měla být před dosednutím na hladinu zachycena do mohutné sítě, napnuté nad palubou lodi GO Ms.Tree (dříve Mr.Steven). Druhá polovina měla přistát přímo na hladinu moře a později být vylovena jinou lodí. Speciálně při tomto nočním startu (a přistání) asi málokdo očekával, že by se tato inovativní technika záchrany krytů, kvůli jejich znovupoužití, po několika neúspěšných pokusech konečně zdařila. Ve tmě má posádka lodi přece jen menší šanci vidět  klesající kryt a k jeho zachycení do sítě pomoci rychlým manévrováním svého plavidla. Obě sbližující se tělesa, kryt i loď, se tak musí spolehnout pouze na GPS a být ve stejnou dobu na stejném místě. I přes tento noční hendikep se to tentokrát povedlo. Poprvé!

Dva dny po startu, ve čtvrtek 27.6. se Ms.Tree vrací se svým prvním „uloveným ptáčkem“ do přístavu Port Canaveral. Informaci jsem zachytil včas na twitteru, už jsou velmi blízko, takže neváháme, skáčeme do auta a uháníme k molu, odkud bude dobrý výhled na přístavní místo, kde tato loď běžně dokuje a probíhá vykládka vzácného nákladu. Stihli jsme to, právě připlouvá. Fotíme, dalekohledem si prohlížíme detaily a postupně se dáváme do řeči s dalšími okolo stojícími fotografy. Náhoda někdy opravdu přeje – vidíme náš první start rakety na živo a hned jsme svědky i dalšího prvenství. Paráda.

Jeden z přítomných nemá v rukou foťák, ale vše natáčí poměrně velkou kamerou na stativu. Zaujaly ho naše SpaceX trička a neznámý jazyk, kterým se synem mluvíme a tak se začne vyptávat odkud že to jsme. Když se dozví, že z České republiky a přijeli jsme na dovolenou hlavně kvůli této misi a  kosmonautice vůbec, zdá se mu to dost zajímavé. Ještě chvíli se vyptává jak hodnotíme snažení SpaceX a jejich zachycený kryt, jakou máme komunitu fanoušků kosmonautiky u nás, atd. … až se najednou zdvořile optá: „A pane, řekl byste mi to všechno ještě jednou do kamery? Točím něco do místních Zpráv o šesté a tohle by se mi tam hodilo.“ Trochu váhám, jestli bude moje angličtina dost srozumitelná, ale co, když to stačí jemu… Na závěr mi reportér vnutí vizitku se slovy: „Sledujte náš web, tam by se to mělo objevit.“

A objevilo : https://www.clickorlando.com/news/space-news/…

Tak to bychom měli. Může nás potkat ještě něco zajímavějšího? Určitě může! 🙂

Následující den je pátek a to jsem do itineráře zařadil exkurzi na vojenský kosmodrom CCAFS, přesněji tříhodinovou komentovanou prohlídku Cape Canaveral Early Space Tour. Po bezpečnostní proceduře pro cizince vyjíždíme opět busem z návštěvnického centra KSC a jedeme kosmodromem na jih, k vojákům. Náš průvodce je sice důchodce, ostatně jako většina dalších dobrovolníků návštěvnického centra, ale nezapře se u něj dlouholetá praxe v CBS TV při  komentování přenosů z kosmonautiky. Historii obou kosmodromů má do detailů naprosto v malíčku a je to radost poslouchat jeho bohatou a přitom velmi srozumitelnou angličtinu.

Už jsme dojeli až k jižnímu cípu vojenské základny, kolem nejstarších odpalovacích ramp z 50. let a podzemních sil pro testování balistických střel, měníme směr a podél pobřeží míříme zpátky na sever kolem novějších startovacích komplexů.

Jedním z nich je i bývalý Launch Complex LC-13, jenž je od roku 2015 v dlouhodobém pronájmu SpaceX, které zde vybudovalo ony přistávací zóny LZ-1 a LZ-2. Na satelitním snímku ze stejného dne vlevo jsou obě kruhové betonové plochy dobře patrné.

Sice už je čtvrtý den po startu, ale dva boční stupně Falconu Heavy tam stále jsou! Jeden z nich přes špičky stromů vidíme, autobus zpomaluje a řidič nám přece jen našel v porostu místo, kde se otevřel celkem slušný výhled a chvíli jede krokem. Vidíme jen jeden booster, už má odmontované přistávací nohy,  motory sice vidět nejsou, ale i tak je to perfektní “úlovek”. Vzdálenost: pouhých 450 m – naše nejbližší setkání s jednou třetinou Falconu Heavy. Paráda.

Pokračujeme kolem dalších komplexů, některých v rekonstrukci, jiných opuštěných, nebo v provozu  (na jednom se právě připravovala raketa Delta 4 na svou misi s GPS satelitem), až přejedeme hranici mezi vojenským a civilním kosmodromem, naštěstí neuhýbáme stranou, ale pokračujeme stále na sever, přesně k té „naší“ rampě LC-39A, odkud odstartoval „náš“ noční let FH.

Jedeme po samém okraji tohoto obřího stavebního díla, které v šedesátých letech vybudovali obrovským úsilím uprostřed bažin a močálů plných aligátorů a komárů jen proto, aby odsud předstihli Sověty v závodu o Měsíc. A teď tu projíždíme my, jen 430 metrů od sklopeného startovacího stolu na konci bílého transportéru TEL, který ještě stále spočívá pod patou černobílé obslužné věže s odklopeným přístupovým ramenem pro budoucí posádky lodí Crew Dragon. I když prosíme, řidič už odmítá zpomalit a pokračuje ke konci vyhlídkového okruhu. Naše krátké, ale blízké setkání s FH č.5.

V obchodě se suvenýry mám tentokrát štěstí – nášivky s emblémem mise FH STP-2 už byly v prodeji a ještě nebyly komplet vyprodány. Takže nebylo o čem přemýšlet, po jednom kusu pro každého člena výpravy byl bez debaty povinný nákup.

Snad abychom měli obrázkovou dokumentaci kompletní, zajeli jsme se v sobotu kouknout i na velmi nenápadnou přízemní budovu u jižní brány CCAFS, kde má SpaceX své řídicí středisko startů a přistání. Nevím jistě, jestli ho k tomuto účelu využili i při startu a přistání u této mise, protože při vzletech z rampy 39A SpaceX tým většinou používá prostory v budově řídicího střediska startů NASA, hned vedle gigantické montážní haly VAB.

Aspoň jsme za touto budovou objevili další minimuzeum, zaměřené na historii využití  jednotlivých ramp Florida Space Cost, kde jsme si vyslechli řadu zajímavých informací. To už je ale jiný příběh.

Všem čtenářům těchto řádků, obzvláště těm silně postiženým vesmírem, vřele doporučuji takovou cestu někdy podniknout také. Skutečně to stojí za vynaložené úsilí při plánování i nemalé prostředky, které budete muset obětovat, protože už jen při troše štěstí nasbíráte takovou sumu zážitků, že  rozhodně nebudete mít čeho litovat. Hodně štěstí a ať to lítá! 🙂

Zdroje obrázků:
archiv autora
https://pbs.twimg.com/media/
https://planetary.s3.amazonaws.com/assets/images/