Když se raketoplán Discovery 3. února 1995 vznesl k nočnímu nebi, všichni očekávali, že mise STS-63 odstartuje novou epochu dějin spolupráce ve vesmíru. Jedním z hlavních bodů letového programu totiž byl let v těsné formaci s ruskou stanicí Mir. Jenže tento milník se mohl uskutečnit pouze za určitých podmínek. A „zdraví“ obou strojů bylo, jak praví latiníci, „conditio sine qua non“, tedy naprosto nutnou podmínkou. Na straně Miru to mimo jiné znamenalo, že budou fungovat gyrodyny a tím bude zajištěna stabilizace stanice v prostoru. Začátek února byl v tomto smyslu pro Mir klidným obdobím, gyrodyny se chovaly způsobně. Horší to ale bylo s Discovery. Necelou minutu po navedení na orbitu se objevil problém u dvou orientačních motorků RCS. Astronauti po poradě s řídicím střediskem oba motorky odstavili, ovšem u jednoho z nich s označením R1U, který se nacházel v pravém zadním „podu“ v ocasní části raketoplánu, se objevila netěsnost a volně z něj proudilo okysličovadlo tempem zhruba 0,9-1,4 kg za hodinu. To bylo zlé. Letová pravidla hovořila jasně: pokud bude z Discovery unikat palivo nebo okysličovadlo, nesmí se přiblížit k Miru blíže než na 1 000 stop (zhruba 300 metrů). Velitel Jim Wetherbee proto raketoplán natočil tak, aby směřoval horní částí a tím i oním motorkem ke Slunci. Občas docházelo k tomu, že se ventily v motorcích neuzavřely zcela a nahřátí tuto závadu odstranilo. Zatím se mohla posádka pouze dívat na kužel unikajícího okysličovadla, který se rozprostíral do vzdálenosti několika kilometrů od orbiteru, starat se o svou práci a doufat, že se situace zlepší. Po zvážení všech okolností dali Rusové bene pro sblížení na vzdálenost 400 stop (122 metrů). Mezi ruskou a americkou stranou probíhala urputná jednání, jejichž výsledkem bylo optimální řešení: astronauti izolují přívod okysličovadla do skupiny motorků, kam spadal i zlořečený R1U a v tom případě bude možné i přes omezenou ovladatelnost přilétnout k Miru na původně plánovaných 30 stop (zhruba 10 metrů). Na Zemi však v zákulisí probíhala zajímavá debata, která hrozila zkazit devíti lidem ve vesmíru jejich velký den…

Naprostá pohádka

Únik okysličovadla dělal starosti jak Američanům, tak Rusům. Tento problém s sebou nesl dvě základní hrozby pro Mir: únik mohl kontaminovat termální obšívku stanice, solární panely nebo Sojuz, který fungoval coby záchranný člun pro posádku Miru. Uzavřením přívodu paliva se na druhou stranu mírně zkomplikovalo manévrování s orbiterem a zvyšovala se možnost, že raketoplán do stanice narazí. Únik bylo možné zastavit, mírně sníženou ovladatelnost pak Američané byli schopni překonat – raketoplán byl poměrně dobře manévrovatelný stroj a s vypnutím dotyčné skupiny trysek si bude posádka schopna poradit. Večer 6. února, tedy v den plánovaného sblížení tak stál letový ředitel William Reeves, jenž reprezentoval houstonské řídicí středisko v Moskvě, před svými ruskými kolegy zcela bez obav.

Rusové mu samozřejmě nic nedali zadarmo a již po několikáté chtěli slyšet o opatřeních ohledně úniku okysličovadla. Jak praví stará pravda, raději se zeptat vícekrát, než něco opominout. Reeves vše pečlivě vysvětlil, nicméně jedna z otázek jej najednou zcela vyvedla z konceptu. Rusové totiž nic netušícímu Reevesovi položili otázku: „Jasně, rozumíme tomu, co nám říkáš, ale co ta 180-gramová ledová koule?“ Reeves seděl naprosto omráčen, o ničem takovém předtím neslyšel. „O čem to mluvíte?“ Rusové opáčili: „No, ta 180-gramová ledová koule z tvého faxu.“ Reeves stále nechápal: „Z jakého faxu?“ Po chvíli Reevesovi došlo, že Rusové mluví o faxu, který on sám neviděl. Komunikační linky mezi Moskvou a Houstonem byly velmi špatné a když někdo z Houstonu poslal fax, dostal jej nejen adresát, tedy americký tým, ale i Rusové. A v tomto konkrétním faxu inženýři v Houstonu vymysleli scénář, při kterém zamrzla některá z trysek manévrovacích motorků RCS a v jejím hrdle se utvořil led, který se mohl následně uvolnit a zamířit směrem k Miru. Jednalo se o „worst-case scenario“, tedy to nejhorší, co se může stát, nicméně pravděpodobnost takového vývoje situace byla zanedbatelně malá. Reeves se z jednání omluvil, bleskově vše prokonzultoval se svými lidmi a Houstonem a situaci Rusům vysvětlil. Po čekání, které se zdálo být nekonečné, vyšel ze své kanceláře ředitel letových operací Viktor Blagov, se širokým úsměvem Reevese vzal kolem ramen a oznámil mu, že Rusové souhlasí se sblížením na 10 metrů.

Ruské řídicí středisko poslalo svým kosmonautům tuto zprávu jako první a protože v té době už byl navázán radiový kontakt mezi raketoplánem a stanicí, Viktorenko a spol. tuto zprávu tlumočili skrze Vladimira Titova svým americkým kolegům. Když tak o pár minut později CapCom Story Musgrave předával povolení ke sblížení na palubu Discovery, setkala se jeho slova s vědoucími úsměvy astronautů. V té době dělilo oba stroje méně než 130 kilometrů.

Vzhledem k časovému posunu mělo setkání proběhnout v době, kdy v Moskvě byl již večer, zatímco v Houstonu teprve brzké odpoledne. Pro posádku Miru to znamenalo poměrně dlouhý pracovní den. Přesto Viktorenko, Kondakova a Poljakov netrpělivě vyhlíželi z okének Discovery. Ale právě posádka Discovery spatřila Mir jako první krátce po devatenácté hodině moskevského času. Stanice se jevila jako jasná hvězda v nekonečné černi vesmíru, její solární panely zrovna osvětlovalo Slunce. Po několika minutách navázali vizuální kontakt i Rusové, pro ně byl orbiter hůře viditelný – pohyboval se totiž na pozadí Země a ke stanici se blížil zespoda. Po několika desítkách minut bylo možné rozpoznat detaily obou strojů pomocí dalekohledu a kolem třičtvrtě na devět moskevského času už dalekohledy nebyly zapotřebí – Discovery a Mir od sebe dělily pouhé 4 kilometry. V tento okamžik Mir podle plánu „zamrznul“ ve své poloze a byl vůči přilétajícímu raketoplánu nehybný.

Po deváté hodině večerní začal skutečný „velrybí balet“, kdy se jeden mohutný stroj až bolestně opatrně a pomalu přibližoval ke druhému. V dohodnuté vzdálenosti 300 metrů pilotka Eileen Collins uzavřela přívod pohonných látek do sady trysek, kde se nacházel i onen neposlušný motorek R1U. Současně byly deaktivovány všechny motorky, které mířily vzhůru, zamezilo se tak možnému „ofouknutí“ Miru jejich spalinami. Raketoplán se nyní na chvíli zastavil a čekal na povolení zahájit finální fázi sbližování. To vzápětí doputovalo z řídícího střediska na palubu a Jim Wetherbee začal Discovery jemně přibližovat ke stanici.

Po celou dobu byla udržována komunikace mezi oběma stroji. Na Miru se o ni starala Jelena Kondakova, na Discovery se zase mikrofonu chopil Vladimir Titov. Právě přítomnost rodilého mluvčího byla v této citlivé fázi naprosto klíčová. Eileen Collins, kterou Titov překřtil na „americkou Ljonočku“, hlásila údaje o vzdálenosti a rychlosti sbližování a Titov se postaral o převod imperiálních jednotek na metrické a následně je pak hlásil kolegům na Mir.

Zatímco Kondakova udržovala komunikaci, její dva kolegové se mezitím rozmístili po základním bloku, aby měli co nejlepší výhled a nachystali si fotoaparáty a kamery. Raketoplán se pomalu začal přibližovat z vyčkávacího prostoru rychlostí zhruba 7 centimetrů za sekundu a v sále ruského řídicího střediska CUP se na velkém plátně objevil záběr na velký bílý stroj pod nímž se líně pohybuje Tichý oceán. Sálem se rozlehl potlesk. Dva špičkové stroje bývalých nepřátel se nyní nacházely ve stejném kousku bezbřehého vesmírného prostoru a nebyla to inspekce nepřátelského satelitu, ani přepad za účelem zničení protivníka, jak od počátku šedesátých let fantazírovali generálové na obou stranách. Dnes večer se uskutečňovala přátelská návštěva a začínala nová kapitola vesmírné spolupráce. Spolupráce, která trvá do dnešních dní…

Discovery se doslova „po špičkách“ blížil k Miru a přibližně ve 21:20 moskevského času mohli kosmonauti poprvé rozeznat usměvavé obličeje v horních okénkách letové paluby raketoplánu. Každý okamžik přinášel nové milníky, nová prvenství. Kosmonauti na palubě Miru a astronauti na raketoplánech už se několikrát měli možnost vzájemně spatřit, namátkou v listopadu 1991, kdy se Mir s Krikaljovem a Volkovem na palubě mihnul na dohled raketoplánu Atlantis, toho času na misi STS-44. Nikdy se však nejednalo o nic více než o pohled na rychle letící zářivou tečku, která po pár zlomcích sekundy zmizela z očí. Nyní to bylo něco zcela jiného.

Wetherbee srovnal raketoplán tak, aby visel přesně v ose stykovacího uzlu modulu Kristall ve vzdálenosti 120 metrů. Viktorenko a Poljakov nyní sledovali a filmovali hlavně motorky orientačního systému RCS. Specialisté obou stran na Zemi záběry velmi pečlivě analyzovali, aby objevili případný únik pohonných látek, který by znemožnil další sbližování. Nic takového se naštěstí na záběrech neukázalo a tak posádka Discovery dostala povolení pokračovat v plánovaném programu.

Mezitím oba stroje vlétly do orbitální noci. Každá drobnost znamenala cenné zkušenosti: Jim Wetherbee si postěžoval, že jej reflektory osvětlující raketoplán z Miru oslňují. Odborníci si uložili mentální poznámku: pro další společné lety bude možná nutno překonfigurovat osvětlovací schéma Miru i raketoplánu. Wetherbee nijak nespěchal s dalším sbližováním. Počkal přesně do okamžiku, který byl určen v letovém plánu. V daný moment v temnotě jasně problikly zážehy trysek manévrovacích motorků a obrys raketoplánu osvětlen jasnými kužely světla ze stanice se dal pomalu do pohybu. Rychlostí 6 centimetrů za sekundu se posouval směrem ke stykovacímu uzlu modulu Kristall. Ve 21:53 činila vzdálenost od Miru 120 metrů, o deset minut později už jen 60 metrů a velký bílý stroj v přibližování neustával.

Raketoplán byl ke stanici obrácen hřbetní částí a po mírných korekcích osa stykovacího uzlu Kristallu procházela modulem Spacehab, tedy místem, kde při dalším setkání už bude umístěn protikus stykovacího zařízení APAS-89. Ve 22:14 vlétly oba stroje opět do oblasti osvětlené Sluncem. Zatímco Viktorenka a Poljakova naše mateřská hvězda oslňovala, posádce Discovery svítilo sluníčko do zad a díky tomu vynikly veškeré detaily stanice. Ve 22:23:20 moskevského času (19:23:20 UTC) se raketoplán zastavil. Sbližování bylo dokončeno a laserový dálkoměr v nákladovém prostoru raketoplánu ukazoval vzdálenost 11,3 metrů od koutového odražeče na stykovacím uzlu Kristallu. „Neuvěřitelné,“ vydechnul velitel Jim Wetherbee, „tohle je nádherná podívaná, je to nádherný svět!“ Viktorenko byl stejně ohromen: „Je to naprostá pohádka, až příliš pěkná na to, aby to byla pravda…“ Jim Wetherbee poté pronesl krátký a trefný proslov nejprve v angličtině a potom v lehce zadrhávající ruštině: „Tím, jak sbližujeme naše lodě, sbližujeme i naše národy. Až přiletíme příště, potřeseme si rukama a spolu povedeme náš svět do nového milénia.“

Posádky na sebe nyní mávaly z okének, na chvíli se u okénka objevila dokonce panenka ve skafandru a paluba Discovery propukla v smích. To Valerij Poljakov představil druhé straně jednoho z maskotů, které se na palubě stanice nacházely. Jelena Kondakova se uvelebila u jednoho z okének tak, že to vypadalo, jako by seděla v klasickém pozemském posezu s pokrčeným kolenem na okenním parapetu. Raketoplán a stanice k sobě byly tak blízko, že Vladimir Titov se smíchem povzbuzoval svou americkou posádku, ať na Mir prostě přeskočí. Sluneční svit odražený od stanice osvětloval horní stěnu Spacehabu v nákladovém prostoru raketoplánu a v záběrech z Miru byly jasně vidět americká a ruská vlajka, jež na ní byly namalovány. Lepší záběr by nevymyslel sebelepší hollywoodský režisér…

Chvíle, které měl raketoplán Discovery strávit v bezprostřední blízkosti Miru, však byly až příliš krátké. Přibližně sedm minut poté, co se orbiter zastavil v nejbližším bodě sblížení, dostal Jim Wetherbee povolení k odletu od stanice. O pár desítek sekund později se začala vzdálenost mezi oběma stroji velmi pomalu zvyšovat. Raketoplán, jen lehounce postrčený motorky RCS, odlétal od Miru rychlostí 5 centimetrů za sekundu. Žádné prudké manévry v tento okamžik nebyly žádoucí – orbiter by mohl do stanice narazit. O deset minut později už byl raketoplán od stanice vzdálen 50 metrů a jeho kontury se trojici kosmonautů na Miru setrvale zmenšovaly.

Posádky spolu udržovaly spojení a Vladimir Titov byl možná rád, že může po dlouhých měsících výcviku v Americe alespoň chvíli povídat rusky. Poljakov mezi řečí pochválil Discovery: „Vaše motorky zapracovaly velmi měkce, vůbec jsme nepociťovali kolébání našich solárních panelů.“ Chvála Rusů se snesla i na velitele Wetherbeeho. Už během přiblížení jej měla skrze horní okénko letové paluby Discovery posádka Miru možnost sledovat a nyní mu Viktorenko vysekl poklonu: „Viděli jsme velitele skrze okénko, jak opravdu mistrovsky pilotoval loď!“ Letový specialista Michael Foale ihned z paluby raketoplánu značně lámaně potvrdil: „Мой командир Джим Уэзерби очень хорошо (Můj velitel Jim Wetherbee je velmi dobře)“.

Když byl raketoplán vzdálen 150 metrů od stanice, začal provádět její plánovaný oblet. Z pohledu posádky Miru se Discovery posouvala nejprve nad stanici a posléze za ni při zachovávání konstantní vzdálenosti. Když se Discovery dostal přibližně do osy modulu Kvant-1, začala se stanice pomalu otáčet. Připomínalo to pomalý zásnubní rituál, při kterém raketoplán tančí okolo stanice a ta se mu posléze ukazuje ze všech stran. Celý „velrybí tanec“ trval něco přes čtvrt hodiny. V Moskvě už bylo třináct minut úterý 7. února, když Discovery zažehl své motorky a zahájil definitivní odlet od Miru. Generálka na první připojení amerického raketoplánu ke stanici Mir dopadla naprosto skvěle.

Po vzrušení z historického setkání na oběžné dráze nebylo jednoduché vrátit se zase k běžné činnosti. Po rušné noci si kosmonauti přispali a hned po snídani se opět pustili do práce. Ještě týž den řídicí středisko poslalo na Mir záběry z kabiny Discovery nasnímané během společného letu ve formaci. A pak nastoupily zase běžné pracovní dny, jestliže je možné dny ve vesmíru nazvat „běžnými“.

15. února v 10:28 moskevského času dosáhl nepřetržitý pobyt Valerije Poljakova ve vesmíru délky 402 dní. Tím překonal starý rekord Titova a Manarova o 10 %, jež byly potřebné k zapsání oficiálního rekordu Mezinárodní letecké federace FAI. Řídicí středisko Poljakovovi pogratulovalo, nicméně na velké oslavy nebyl čas. Oslavenec provedl v ten den několik naplánovaných experimentů a jeho dva souputníci se věnovali údržbářské práci. Ovšem jistý druh oslavy v ten den přeci jen proběhl – z Bajkonuru odstartoval Progress M-26. V rámci 2 388 kilogramů nákladu do vesmíru putoval například nový skafandr Orlan DMA a kyslík, jehož zásoba na palubě Miru se v poslední době ztenčila. A krom zmíněných položek, pohonných látek, vody a mnoha dalších zásob se v útrobách Progressu vezlo i 136 kilogramů vybavení specificky určeného pro jednoho ze členů následující posádky.

16. února se od zadního stykovacího uzlu Miru odpojil Progress M-25, aby shořel s nákladem vyřazeného vybavení a odpadu v atmosféře. 17. února pak jeho místo zaujal Progress M-26. Jeho přílet znamenal, že expedice EO-17 pomalu vbíhá do cílové rovinky. Před kosmonauty byl poslední měsíc pobytu čtyři stovky kilometrů nad Zemí. Únava se na obou mužských členech expedice projevila lehkým nachlazením, v případě Viktorenka dokonce se zvýšenou teplotou, Jelena Kondakova se „smrtelné mužské nemoci na sedm písmen (rozuměj: rýmička)“ dokázala ubránit. Ani nachlazení však Viktorenkovi a Poljakovovi nebránilo plnit určený plán letu. Jak vidno, rýmičku dokáží kosmonauti bez problémů překonat.

O vzrušení na závěr expedice se 25. února postarala porucha elektronického bloku, který kódoval informace od snímačů úhlových rychlostí pro palubní výpočetní komplex. Vinou této poruchy se přestaly panely slunečních baterií natáčet ke Slunci a v základním bloku se rozezvučel alarm doprovázený nechvalně známou kontrolkou „nízké napětí v základním bloku“. Tentokrát se vše obešlo bez dramatických zvratů, řídicí středisko rychle vystopovalo problém a kosmonauti neposlušný blok elektroniky vyměnili. Výměnu si žádaly také bloky elektroniky u některých gyrodynů. Alarmy nízkého napětí však z různých příčin pronásledovaly Mir i na začátku března a jejich vinou se nedařilo provádět všechny naplánované experimenty. Věkovitost stanice se projevovala čím dál častěji…

Na Zemi mezitím probíhaly poslední přípravy před startem následující expedice. Tentokrát se mělo jednat o mezinárodní posádku. S mezinárodními posádkami měli Rusové bohaté zkušenosti a například lety francouzských kosmonautů byly příkladem kapitalistického přístupu k věci – vztah poskytovatel-klient zde fungoval na jedničku. Jenže ona posádka, jež se od začátku března na Bajkonuru soustředila na svou nadcházející cestu, byla přeci jen něčím odlišná. Ještě před deseti lety by si jak na její složení, tak na délku a náplň pobytu onoho „internacionála“ na stanici nikdo nevsadil ani zlámanou grešli…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-63_launch.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/iss-photo/large_life/english/sts-63_titov.htm (kredit: Spacefacts.de/NASA)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:STS063-712-068.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Cosmonaut_Polyakov_Watches_Discovery%27s_Rendezvous_With_Mir_-_GPN-2002-000078.jpg