20. července 1969 amerického času se psal historický okamžik – Neil Armstrong a Buzz Aldrin jako první lidé přistáli na Měsíci. Veškerou činnost těchto dvou mužů i jejich kolegy Michaela Collinse, který čekal na oběžné dráze, sledovaly a kontrolovaly týmy expertů v Johnsonově středisku v Houstonu. Nyní toto místo dostalo nový úkol – má sloužit jako místo pro vzdělávání a hlavně pro inspiraci. Apollo Mission Control Center, jak zní přesný název střediska, prošlo důkladnou proměnou, aby vypadalo přesně tak, jako v letech své největší slávy.
Týmy specialistů odsud plánovaly a řídily mise Gemini, Apollo, Apollo/Sojuz, Skylab či mise raketoplánů do roku 1992. Už v roce 1985 středisko dostalo označení National Historic Landmark (Národní historická památka) a v roce 2011 bylo přejmenováno na Christopher C. Kraft Jr. Mission Control Center na počest muže, který vyvinul postupy dodnes používané při pilotovaných letech.
Zdroj: https://www.nasa.gov/
„Restaurováním řídícího střediska NASA uchovává svou bohatou historii mimořádného úspěchu pilotované kosmonautiky,“ uvedl projektový manažer celého restaurátorského procesu, Jim Thornton a dodal: „Nepomůže to jen lépe sdílet historické události s návštěvníky, ale také to našim současným zaměstnancům, kteří připravují cesty na Měsíc a Mars, připomene, že nic není nemožné a že stojíme na ramenou obrů.“
Níže přiložené časosběrné video ukazuje celý postup renovace a instalace původních konzolí, které byly restaurovány tak, aby disponovaly historicky přesnými tlačítky, světly a displeji. Ale středisko nejsou jen konzole. I takové detaily jako jsou koberce, plakáty, nebo stropní desky mají odrážet epochu, ve které probíhal program Apollo.
Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/
https://www.youtube.com/
Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/jsc2019e036660.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/s69-40022_orig.jpg
Nádhera.
Skvělé by bylo, pokud by všechna ta stará elektronika byla funkční včetně mainframe IBM System/360, který jim do monitorů posílal data, v dokumentárních filmech často viditelná na obrazovkách.
Nebo to bude i s tím? Nevím, ještě jsem po tom nepátral.
Rád bych se tam podíval…
https://arstechnica.com/information-technology/2014/04/50-years-ago-ibm-created-mainframe-that-helped-bring-men-to-the-moon/
Tak to se přiznám, že takové technické detaily jsem nikde neviděl.
Pravděpodobně stačí na Raspberry Pi zprovoznit Hercules. 😉
Tak to teda určite nie! Som starý mainframák, robil som pokusy aj na PC ale nie je to proste ono. MainFrame je proste MainFrame, to nenahradíš ničím a nikdy.
Asi to málokto vie ale originál programy, ktoré bežali na S360, môžu dnes bežať aj na najnovších modeloch System Z. 50 rokov kompatibility, čo na to poviete páni Windows a Unix?
Tak to tedy je? Poběží na Herculovi staré programy, nebo S/360 „ničím nenahradím“? Rozhodněte se už! 😀
Ja som písal, že mainframe sa nedá nahradiť, nie S360. Ani som nepovedal, že Hercules nebude fungovať. Ale ako chcete na RASPBERRY zapojiť bus and tag, ako chcete pripojiť staré disky a pásky. Lepším riešením by bola malá zostava System Z, najlepším originál S360. Keďže je to ale téma úplne mimo myslím, že už stačí.
Mimochodom RASPBERRY mám a som viac ako spokojný. S použitím Oracle VM som na windows pc a RASPBERRY rozbehal celý Openstack.
Ale *proč* disky a pásky? Jediné fyzické rozhraní, které ke zprovoznění Apollo MCC potřebujete, je rozhraní k periferiím specifickým pro MCC.
A pokud se nemýlím, poslední mainframe, co podporoval bus-and-tag, je z roku 2002 nebo tak nějak. Pokud staré programy „můžete provozovat na nejnovějších modelech“ a potřebujete bus-and-tag ke zprovoznění konkrétní aplikace, tak to tak nějak vypadá, že je ve skutečnosti provozovat nemůžete…?
Mimochodem, asi nejstarší program, který provozuji, je Maxima. První verze vyšla někdy na konci 60. let. Ono to jde, když se chce…
Nebyl by až takový problém přeložit zdrojáky starých aplikací, psaných pro Unix a zprovoznit to na dnešním Linuxu, BSD, Solarisu… Binární kompatibilita pochopitelně tak samozřejmá není, ale dost věcí lze řešit virtualizací nebo emulací. Je to dáno mimo jiné tím, ža Unix byl téměř od počátku koncipován multiplatformně – důležité bylo, aby to běželo na různém hardwaru, CPU atd… Binární kompatibilita nebyla z tohoto pohledu tak důležitá. Mimochodem v době Apolla Unix teprve vznikal a aplikací z té doby pro něj moc nenajdete.
O Windows se příliš nezajímám. Jsou mnohem mladší, ale dodnes si zachovávají určitou kompatibilitu se starými aplikacemi pro MS-DOS z 80. let. Případně lze takové aplikace spouštět pod DOSBoxem (je to ale možné i na Linuxu).
Tomu kto si chce pozrieť rozbehávanie starého hardvéru z Apollo éry odporúčam túto sériu: https://www.youtube.com/playlist?list=PL-_93BVApb59FWrLZfdlisi_x7-Ut_-w7
Ale celý ten kanál je parádny.
No jéje… Na každý nový díl se těším jak dítě na hračku 🙂
Co je tam velmi zajímavé – nejaktivnější je v tom projektu mladý kluk ze SpaceX, který se zjevně narodil dlouho po Apollu, ale Apollo Guidance Computer zná lépe než mnozí staří pánové, kteří to pamatují.
Je to borec…
Před nedávnem mě šokoval mladý kolega krátce po škole, když vyprávěl, že jim na fakultě učitelé tvrdili, že počítače v Apollu byly založeny na TTL obvodech. Takový nesmysl 🙂 Člověk si na tom, v čem se vyzná, uvědomí, jak se historie časem zkresluje a polije ho hrůza, když si uvědomí, kolik blbostí sežral v záležitostech, ve kterých se nevyzná.
Ono hodně záleží co to bylo za fakultu. 😉
Není třeba být šokován. Pro většinu populace je rozdíl mezi RTL a TTL bezvýznamný. Ale jinak s vámi zcela souhlasím.
Dovolím si malou statistiku amerických astronautů v projektu Apollo. Ve zlomku je počet v jeho jmenovateli počet žijících.
Celkem letělo : 31/15
U Měsíce bylo : 24/12
z toho 2X : 3/1
Na orbitě Měs.: 22/12
z toho 2x : 2/-
Na Měsíci : 12/3 – Aldrin č.2, Duke č. 10 a Schmidt č. 12.
Doufám, že to mám dobře a že se to hodí k tématu, pokud ne, tak to smažte.
Jen poopravím – z moonwalkerů žijí čtyři, zapomněl jste na Davida Scotta (č.7).
Dík, taková oprava docela potěší a jistě by potěšila i D.Scotta – mám na mysli příslušnou pověru.
JEDEN TAKOVÝ MALÝ STŘÍPEK, NA KTERÝ JSEM NARAZIL při čtení na webu :
Někdy na jaře roku 1969 jsem seděl s kolegy na pivě U Pinkasů a ve Večerní Praze mě zaujal článek o přípravě posádky Apolla 11.
Možná v tom bylo s ohledem na pokračující normalizaci i trochu politické recese, ale hlavně přání, aby hochům vše dobře dopadlo, což rozhodlo o tom, že jsem poslal z hlavní pošty posádce Apolla do Houstonu ten největší pohled Hradčan s přáním všeho nejlepšího při cestě na Měsíc.
Uběhlo pár měsíců a 20. července 1969 jsem nastoupil na noční směnu výpravčího v železniční stanici.Běchovice. Přestože to nebylo úplně předpisové, nainstalovali jsme v kanceláři televizi a napjatě čekali na
první zprávy. Po 21. hodině konečně chvíle úlevy – modul s Neilem Armstrongem a Edwinem E. Aldrinem úspěšně přistál na Měsíci, zatímco velitelský modul s Michaelem Collinsem na ně čekal na oběžné dráze.
Následovaly nekonečné hodiny, kdy nás komentátor stále upozorňoval
na odklad doby, kdy první pozemšťan vystoupí na Měsíc. Nakonec jsme se
těsně před 4. hodinou ranní dočkali. Armstrong sestupuje po žebříku,
opatrně tápe z poslední příčky a po sestupu se pod jeho nohama víří měsíční prach.
Pronese památnou větu:
„je to malý krok pro člověka – a velký skok pro lidstvo“.
Těžko dnes s odstupem času vyjádři, co jsme tehdy
cítili. Byla to směs obdivu k tomu, co člověk dokáže i určitého povznášejícího pocitu nad tím, jak malicherné a zbytečné jsou naše pozemské nesváry i války. Byl to zážitek na celý život.
Apollo 11 se vrátilo v pořádku na Zemi a kosmonauty čekala dlouhá
karanténa a lékařské prohlídky. Pomalu jsem na svůj pohled posádce Apolla zapomněl. O to větší bylo moje překvapení, když jsem začátkem prosince objevil ve schráncedopis s hlavičkou NASA a v něm poděkování posádky za přání zdaru
jejich výpravě ještě před jejím uskutečněním. „Vám, který jste byl jedním
z těch, kteří nás povzbudili a přáli vše nejlepší a jejichž přání podpořilo
uskutečnění našeho programu, posíláme naše skromné díky,“ napsali
astronauté. Nejvíc na mě zapůsobilo,že jim stálo za odpověď i přání neznámého českého kluka.
Antonín Tomaides
Zdroj i obrázkem dopisu NASA
https://dms.praha21.cz/share/proxy/alfresco-noauth/api/internal/shared/node/mjFAo4_RSyCFuC9xykx39A/content/2019_07_ujezdsky_zpravodaj.pdf?c=force
strana 11 🙂
To je pěkné, díky!
Otázka pro DM:
Které místo by bylo nejlepší pro strávení 20. 7. 2019 v USA? Zrovna se tam chystám s tímto účelem (oslavit 50. výročí přistání na měsíci).
Díky za odpověď.
Tak to je těžká otázka, na kterou upřímně neznám odpověď. Myslím si, že v každé kosmické baště (třeba Houston nebo floridský kosmodrom) se bude konat bezpočet akcí na toto téma. Nedokážu ale posoudit kvalitu jednotlivých akcí. Rozhodně bych ale zamířil do nějakého návštěvnického komplexu spojeného s kosmonautikou a věřím, že nebudete litovat.
P.S. Pokud má některý z čtenářů konkrétní tip na akci, která podle jeho názoru stojí za to, klidně ji sem může napsat.
Kdyby někdo před padesáti lety řekl posádce Apolla-11, že padesátileté výročí jejich přistání nebude nikdo slavit na Měsíci, tím méně na Marsu, určitě by jej zařadili mezi individua mdlého ducha. Kdyby jim dále sdělil, že celá fantastická sestava Saturnu 5 i s kosmickým soulodím Apollo půjde do šrotu. Že celá dlouhá desetiletí se bude jen žabařit na LEO a v době výročí nebudou mít USA kosmickou loď pro posádku ani na LEO, natož někam dále. Že úroveň příprav na návrat Američanů na Měsíc bude na úrovni roku 1963, t.j nebudou mít ani příslušné soulodí ani nosič, určitě by to bral jako nepovedenou sovětskou propagandu či obdobu aprílového žertování.
V dovětku by mohlo být, že budou stále létat Koroljovovy předpotopní Sajuzy a /Progresy na stařičké R-7/ v Číně jejich kopie a to by posluchače jistě dorazilo.
Nic si z toho nedělejte, je to přiozené, že lidská představivost kreslí budoucnost lineárně, ale historie se odehrává spíše v cyklech nebo spirálách. Pokud by se měla kosmonautika rozvíjet tempem a způsobem, jak fungovala v 60. letech, spolkla by už nyní veškeré zdroje zainteresovaných států. V mezidobí po ukončení studené války se kosmonautika musela obejít se zlomkem prostředků, které měla dříve a to nutně vedlo k inovacím a hledáním nových optimálních řešení. Jakmile vyvstane politický nebo ekonomický důvod, nastane znovu rychlý rozkvět s mnohem vyšší efektivitou mezi vloženými prostředky a výsledkem.
V jedné přednášce pana Přibyla byl osud Apolla a Saturnu V pěkně popsán. Ještě před přistáním na Měsíci požadovala firma vyrábějící Saturny, kvůli zachování výrobní linky, nějaký minimální počet nově objednaných raket. V době kdy člověk poprvé otiskl botu do měsíčního povrchu už to měl Saturn V spočítáno. NASA na to neměla peníze, výroba byla ukončena, zaměstnanci propuštěni (možná ještě dodělávali poslední kusy z předchozí objednávky, ale konec byl jistý).
Bližší pohled na řídící středisko (střediska) mohl být námět na zajímavý seriál. Jak se to funovalo za Apolla, jak dnes? Co tam kdo vlastně dělá? Jaká je organizace práce, co sledují na konzolích jednotliví operátoři, jak to je v Houstonu, jak v Rusku atd… Dušane, nemáte třeba něco takového v plánu? 🙂 Já myslím, že by to ocenila řada čtenářů. Hezký den.
Zatím jsme o tom neuvažovali, ale díky za tip.
Ještě jsem tenkrát nebyl na světě, tak doufám, že se to opět někdy podaří a lidé se opět po měsíci projdou.
Je moc prima, že se připomíná, jaká technika toto umožnila, a jak se za ty roky v technologiích pokročilo.
Například tehdy použité fotoaparáty byly mechanické a musely se zajistit na první pohled zdánlivé maličkosti, jako například aby se mechanismus nezasekl díky telplotním rozdílům na světle a ve stínu, nebo aby se film uvnitř nepřetrhl a mnoho dalšího…
Pěkně to popisuje tato stránka společnosti Hasselblad: https://www.hasselblad.com/history/hasselblad-in-space/
Zde je odkaz na původní tiskovou zprávu k Appolu 11:
https://cdn.hasselblad.com/e407a3b3-714b-4efa-aa74-06cd9083ea04_1969+moon+landing+press+release+-+english.pdf
Sice to s raketama vlastně nesouvisí, ale bez fotografií by to rozhodně nebylo ono 🙂