Posádky misí Apollo měly štěstí – nejen proto, že se jejich astronauti dočkali nominace a mohli letět k Měsíci, ale také proto, že měli na cestu „dobré počasí“. Nejde přitom o žádné hurikány nebo vlny veder, ale o počasí kosmické. Tento výraz se používá pro záření a nabité částice ve Sluneční soustavě, jejichž původcem je povětšinou Slunce. V srpnu 1972, tedy mezi misemi Apollo 16 a 17 došlo k solární bouři, která uvolnila nebezpečný výron částic. Na Zemi jsme chráněni magnetickým polem, ale mimo něj by podobná událost byla pro astronauty nebezpečná.
Význam schopnosti předvídat tyto jevy stále roste s tím, jak NASA spolu s dalšími partnery usiluje o pilotované přistání na jižním pólu Měsíce v rámci programu Artemis. Výzkumy, které dnes probíhají, mohou objevit novou spolehlivou metodu předvídání sluneční aktivity. Ta periodicky roste a klesá v jedenáctiletém cyklu. Podle předpovědí by ten následující cyklus měl být nejslabší za posledních 200 let! Maximum onoho cyklu (měřeno z hlediska počtu slunečních skvrn) by mělo být o 30 – 50 % slabší než v případě aktuálního cyklu. Nový cyklus by měl začít příští rok a svého maxima dosáhne v roce 2025.
Sluneční skvrny jsou místa, kde se na slunečním povrchu vytvoří magnetické pole, které je víc než tisíckrát silnější než to pozemské. Čím méně je skvrn během vrcholu sluneční aktivity, tím menší nebezpečí představují výrony radiace. Schopnost předvídat kosmické počasí je důležitá pro plánovače misí, kteří chtějí vždy plánovat pilotované výpravy během období s menší radiační zátěží. Nový výzkum vedený Irinou Kitiashvili z Bay Area Environmental Research Institute na Ames Research Center v kalifornském Silicon Valley zkombinoval data ze dvou amerických misí (SOHO a SDO) s pozemními měřeními National Solar Observatory z roku 1976.
Předpovědi sluneční aktivity komplikuje skutečnost, že zatím vědci neznají úplně přesně všechny procesy, které probíhají v nitrech hvězd. Některé faktory, které hrají v celém procesu významnou roli navíc nejde měřit přímo. Dají se jen odhadnout z měření souvisejících jevů na povrchu – jako jsou třeba zmíněné skvrny. Nová metoda se od předchozích prostředků předpovědí liší vstupními daty pro předpověď. Dříve vědci používali počet skvrn k nepřímému určení aktivity magnetického pole Slunce. Nový postup však využívá přímého měření magnetických polí na povrchu Slunce. Tato data máme však jen z posledních čtyř slunečních cyklů.
Zdroj: https://svs.gsfc.nasa.gov
Spojení dat ze tří zdrojů s odhady vnitřní aktivity vytvořilo předpověď, která by měla být spolehlivější, než kdyby se tyto zdroje analyzovaly samostatně. V loňském roce výzkumníci použili tuto metodu aplikovali na starší data a pokusili se předpovědět, jaké bylo poslední desetiletí. Intenzita a načasování solárního maxima přitom věrně odpovídaly realitě. Zdá se tedy, že i posádky programu Artemis čeká na jejich zajímavé cestě „dobré počasí“.
Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
https://soho.nascom.nasa.gov/gallery/images/large/nov00cme.jpg
https://soho.nascom.nasa.gov/gallery/images/large/nov00cme.jpg
https://svs.gsfc.nasa.gov/…/a011095/304-171_Overlay_Blend.jpg
No, analýza zo 4 cyklov určite nebude dávať dostatočne spoľahlivé predpovede, je možné že o nepríjemne prekvapenia nebude núdza.
pb 🙂
Paní Charvátová ( https://www.ig.cas.cz/konta… , https://vesmir.cz/cz/o-nas/… ) malou dobu ledovou po roce 2035 a později. K tomu se přidá sopečná činnost a a možná bude doba ledová velká. Podle všeho budeme řešit úplně jiné starosti nežli lety na Měsíc.
https://vesmir.cz/cz/o-nas/…
Vidíte, a já si mám myslet, že se otepluje. Kdo se v tom má vyznat, že.
Prosím bez smyšlených teorií. Předvídat sopečnou činnost na 15 let dopředu mi přijde přitažené za vlasy.
Tělesa sluneční soustavy bereme jako stálice, které se ovlivňuji gravitací.
Mohlo by ale Slunce (samo rozhozeno každých 11 let) rozhodit skořápku povrchu Země, která plave na žhavé tekutině? Tj vyvolat zvýšení vulkanické činnosti?
Zaujal mne článek+anglické odkazy:
https://sciencemag.cz/zahada-11leteho-slunecniho-cyklu-muze-za-nej-priliv/
https://phys.org/news/2019-05-corroborates-planetary-tidal-solar.html
https://link.springer.com/article/10.1007%2Fs11207-019-1447-1
https://en.wikipedia.org/wiki/Rayleigh%E2%80%93Taylor_instability
Paní Charvátová na to šla přes rozdíly těžiště sluneční soustavy s těžištěm Slunce. Vyšly ji zpětně spojitosti s klimatickými minimy.
Kluci z DDR spojili jedenáctiletý cyklus s postavením 3 planet.
Nejsem odborník na Taylorovu instabilitu v plazmě Slunce, ani seizmolog, co rozumí tenké skořápce povrchu Země, která plave na žhavé tekutině, spíš by si to zasloužilo prozkoumat.
Paní Charvátová a její práce budou
Ty závěry jsou možná o tom, že maxima posledních 4 cyklů měla nižší aktivitu, ale vzhledem k tomu, že procházíme teď slunečním minimem, tak uvažované mise směřují právě do maxima sl. činnosti. Takže to moc tedy nepřeje – ideální čas by byl teď.
Já bych si s tím vůbec nedělal starosti. Budeme moc rádi, když přistání lidí na Měsíci proběhne už v průběhu příštího slunečního minima.
A i v tom minimu je klidně může nějaká erupce usmažit. Je to jen o štěstí.
Tak o tom, že by nějaké Apollo letělo k jižnímu pólu měsíce slyším poprvé…
:-))
Tak tedy pokud nás náš Měsíc obíhá natočený jižním pólem k nám 🙂 🙂
Druhou variantou je, že jsme spatřili záblesk alternativní historie 😀 😀 CITUJI :
Posádky misí Apollo měly štěstí – nejen proto, že se jejich astronauti dočkali nominace a mohli letět k jižnímu pólu Měsíce
Díky za upozornění, chyba vznikla dopsáním textu na špatné místo. Správně měla být ta pasáž až u dalšího odstavce u programu Artemis.
Díky za upozornění, chyba vznikla dopsáním textu na špatné místo. Správně měla být ta pasáž až u dalšího odstavce u programu Artemis.
Zajímavý článek ohledně jedenáctileté periody slunečního cyklu vyšel tady:
https://sciencemag.cz/zahada-11leteho-slunecniho-cyklu-muze-za-nej-priliv/
Existuje zajímavá korelace mezi periodou slunečního cyklu a periodou kdy jsou Venuše, Země a Jupiter v přímce .. gravitační působení těchto tří planet má působit slapovou vlnu magmatu, která obrací polaritu a způsobí nový sluneční cyklus.. Další zajímavost která z toho plyne, je korelace mezi slabými slunečními cykly kdy jsou magnetické fluktulace způsobené změnami magnetického pole Slunce minimální a údajná vyšší vulkanická aktivita Země.. čili když je Slunce aktivnější a změny magnetického pole nepravidelnější tak se tlumí vulkanická činnost na Zemi a naopak.. když je Slunce klidnější tak vulkanická aktivita na Zemi stoupá..
200 leté minimum sluneční aktivity…, tak to bude tady na Zemi znamenat ještě větší boj za představu, aby se počasí řídilo dle představ klima-aktivistů.
Po roce 2035 vymizí sluneční skvrny zcela jako za malé doby ledové. Jen budeme mít existenční problémy způsobené malou dobou ledovou a sopečnými výbuchy. A létat na Měsíc budeme tak ve snu.
Poroučí větru dešti
Jakou dávku záření kosmonauti dostanou nezáleží jen na sluneční aktivitě. V jistým smyslu dokonce nižší aktivita Slunce ozáření vysokoenergetickými částicemi zvyšuje.
Kosmické záření ve Sluneční soustavě se dělí na sluneční a galaktické. Galaktické přichází z oblastí mimo Sluneční soustavu a má vyšší energie.
Nižší sluneční aktivita snižuje množství kosmického záření ze Slunce, ale zvyšuje množství nebezpečnějšího záření z galaktického prostoru. Vyšší sluneční aktivita odklání částice galaktického záření ze Sluneční soustavy. Je to podobný jako s magnetosférou planet. Aktivní Slunce vytlačuje víc kosmického záření o vyšší energii.
Zatímco ze Slunce přichází částice o typicky 100 – 500MeV, galaktické záření je energičtější a prakticky se na rozdíl od toho slunečního nedá odstínit. Když totiž částice o vysoké energii narazí do pláště kosmické lodi, třeba i součásti protiradiační ochrany posádky, vygeneruje to pouze spršku dalších energetických částic, které jsou ještě nebezpečnější, než původní částice. Je jich totiž více a mají větší akční průřez.
Dnes vidíme na vizualizacích obytné moduly posázené po povrchu Měsíce a Marsu. Kosmonauti budou ale zářením zahnáni pod povrch. Pokud mají přežít delší dobu ve zdraví, bude jejich pobyt připomínat spíš život horníků někde v dole.
Pěkný (a poměrně optimistický:)) článek o kosmickém záření napsal pan Wagner:
Jak přežít ve vesmíru se zářením:
http://www.osel.cz/4063-jak-prezit-ve-vesmiru-se-zarenim.html
Prekladaný zdrojový článok zo stránky NASA https://www.nasa.gov/feature/ames/solar-activity-forecast-for-next-decade-favorable-for-exploration síce tvrdí, že 25. slnečný cyklus má byť o 30-50% slabší než posledný 24. cyklus:
„The maximum of this next cycle – measured in terms of sunspot number, a standard measure of solar activity level – could be 30 to 50% lower than the most recent one.“
Ale necituje žiadny zdroj, autorov či metódu tohto odhadu. Treba vedieť, že v súčasnosti neexistuje jediná a jednoznačná metodika predikcie sily a časovania vrcholu budúceho cyklu. Napr. v prípade predchádzajúceho SC 24 sa predpovede jednotlivých autorít resp. pracovísk líšili v značnom rozsahu, od priemerného ročného škvrnového čísla (annual-averaged sunspot number) 185 po 42, viď prehľadový článok sumarizujúci vyše 50 predikcií z r. 2008, teda pred začiatkom SC24: https://www.researchgate.net/publication/225505111_Predictions_of_Solar_Cycle_24
Keďže tento cyklus skončil a teraz (2019) máme minimum medzi SC24 a SC25, tak vieme, ako to s SC24 nakoniec dopadlo a predikcie ktorých vedcov boli najbližšie realite – boli to odhady tých okolo 80, http://www.sidc.be/silso/news004 . Bol o 30% slabší než predchádzajúci SC 23.
Väčšina aktuálnych predikcií nadchádzajúceho SC 25 sa vyjadruje ako „porovnateľné s SC24 alebo trochu vyššie“: https://www.weather.gov/news/190504-sun-activity-in-solar-cycle , https://www.nature.com/articles/s41467-018-07690-0 , https://www.swpc.noaa.gov/news/solar-cycle-25-preliminary-forecast s vrcholom v období 2023-26, najpravdepodobnejšie 2024-5. A keďže SC 24, aj keď bol podpriemerný oproti predchádzajúcim cyklom, obsahoval tiež dostatok erupcií a solárnych búrok https://en.wikipedia.org/wiki/Solar_cycle_24#Events , dá sa očakávať niečo podobné aj okolo r. 2024.
Na druhej strane a zároveň pre porovanie: V r. 1969-1972, teda v čase lunárnych misií Apollo, prebiehal SC 20 vrcholiaci v r. 1968 https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_solar_cycles, ktorý bol silnejší než SC 24 a možno aj ako nadchádzajúci SC 25. Napriek tomu krátkodobé pobyty misií v priestore medzi Zemou a Mesiacom a na Mesiaci samotnom sa vtedy vyhli väčším solárnym a geomagnetickým udalostiam. Napr. silná solárna erupcia a geomagnetická búrka sa odohrala v auguste 1972 https://en.wikipedia.org/wiki/Solar_storm_of_August_1972 medzi misiami Apollo 16 (apríl 1972) a Apollo 17 (december 1972).
Suma sumárum: dlhodobejšie misie trvajúce viacero týždňov až niekoľko mesiacov v čase slnečného maxima SC 25 (aj ďalších) musia počítať s veľkou pravdepodobnosťou s účinkami solárnych búrok na prístroje aj ľudí. Platí pre Mesiac, Mars i ostatné destinácie Slnečnej sústavy.
Opravujem sa, článok obsahuje zmienku o autorke aj metóde predikcie, nie však priamo citáciu. Našiel som si abstrakt najnovšej práce (2019) spomenutej Iriny Kitiashvili z NASA Ames Research Center http://adsabs.harvard.edu/abs/2019AAS…23440101K
Záver o 30-50 percentnom znížení škvrnového čísla tam nie je. Rovnako ani v posteri https://ntrs.nasa.gov/archive/nasa/casi.ntrs.nasa.gov/20190002845.pdf . 25. slnečný cyklus je tam v predikcii porovnateľný s 24. Možno o 10% slabší, s chybou odhadu 15%.