Třetí výstup členů expedice EO-14 Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova do otevřeného prostoru měl proběhnout 28. září. Den předem šli kosmonauti velmi brzy na kutě, protože budíček měl přijít ještě před půlnocí moskevského času. Na programu byla demontáž amerického experimentu „Trek“, instalace nové kazety experimentu „Danko-M“, panelů s čidly dopadů mikrometeoroidů, ale hlavně provedení experimentu „Panorama“. Jednalo se de facto o velkou „okružní jízdu“ po všech modulech komplexu, které měli kosmonauti pečlivě prohlédnout, nafotografovat a odebrat vzorky obšívky, kabelů a solárních článků. Speciální pozornost měla být věnována místu, odkud se 21. září ozval úder, který byl vyhodnocen jako náraz cizího tělesa do trupu stanice. Cílem experimentu bylo zjištění reálného stavu stanice v souvislosti s rozhodnutím o jejím dalším provozu. Stále se tenčící přísun financí, stejně jako pomalé umírání projektu raketoplánu Buran, přimělo odpovědné činitele začít uvažovat o prodloužení využívání stanice do konce roku 1997. Výstup Ciblijeva a Serebrova byl proto nesmírně důležitý. Na splnění všech bodů programu vycházky měli podle plánu kosmonauti k dispozici 4 hodiny a 43 minuty. Takový byl tedy plán. Pokud však byl vážený čtenář pozorný, nemohl v minulém díle seriálu nepostřehnout zmínku o zlobících Orlanech. A právě Orlan DMA s výrobním číslem 25 si vybral plánovaný výstup k tomu, aby se postavil na zadní. Je paradoxní, jaký vliv na tak náročnou, drahou a komplexní operaci, jakou je výstup do otevřeného prostoru, může mít maličká součástka za pár kopějek…

Prodloužená směna

28. září 1993 před čtvrtou hodinou ranní kosmonauti otevřeli příklop a vydali se na náročnou vycházku. Začátek výstupu proběhl mimo oblast spojení se střediskem. Když bylo spojení navázáno, mohli operátoři sledovat záběr televizní kamery, na kterém zrovna Serebrov zápolil s instalací jednoho z panelů s mikrometeoroidními čidly. Práce se mu očividně nedařila právě nejlépe, panel nebylo možné pevně ukotvit na zvoleném místě. Nakonec mohli bezmocní kosmonauti a diváci ve středisku sledovat, jak panel vesele plachtí od stanice pryč. Tím ovšem problémy, se kterými se Ciblijev se Serebrovem měli setkat, ani zdaleka nekončily.

Podle telemetrie v Ciblijevově Orlanu DMA výrobního čísla 25 necirkulovala voda v chladicím systému. Operátoři nabyli přesvědčení, že se jedná o bublinku vzduchu kdesi ve vodním okruhu a poradili Ciblijevovi zapnout rezervní ventilátor a několikrát vypnout a zapnout pumpu chladicího systému. Mezitím měl zůstávat u přechodové komory, zatímco Serebrov bude pracovat na Kvantu-2 sám.

Situace s Ciblijevovým skafandrem se však nelepšila a poté, co Serebrov oznámil, že se přesune na základní modul, kde chce umístit televizní kameru, jej vedoucí letu Vladimir Solovjov zarazil: „Počkej – jak to myslíš, ‚vybatolit se na základní blok‘? To jako sám?“ Serebrov bez váhání opáčil: „No a co je v tom za problém? Vždyť tam vždycky chodíme po jednom (palubní inženýr měl na mysli přesuny ručkováním po Strele).“ Solovjov však o tom nechtěl ani slyšet a poté, co se ujistil, že všechny plánované úkony na Kvantu-2 kosmonauti vykonali, nasměroval je nekompromisně zpět do přechodové komory: „Tým je proti“. „Ten váš ‚tým‘ nic jiného neumí,“ brumlal si pod vousy Serebrov, nicméně poslušně zamířil ke svému veliteli. „A co Panorama? Budeme mít ještě možnost ji udělat?“ zajímal se Serebrov. „Nic proti tomu nemáme, ale nic vám neslibuju,“ odvětil Solovjov. „Kvůli nějaké malé bublince… Člověk se připravuje a připravuje… To naštve,“ nešťastně bručel Ciblijev.

Když kosmonauti zavírali příklop, pokusil se Solovjov alespoň něčím potěšit palubního inženýra: „Sašo, teď máš na kontě osm výstupů. To je ohledně počtu stejně jako u mě, Krikaljova a Kizima.“ Serebrov hned ožil: „Osm je maximum? Tak to je třeba určitě provést ještě devátý!“ Osmý výstup pro Serebrova a třetí pro expedici EO-14 skončil po pouhé 1 hodině a 51 minutách.

Když došlo na svlékání skafandrů a jejich pečlivou prohlídku, vyšlo najevo, že za vzniklé problémy Ciblijevova Orlanu nemůže bublinka vzduchu, ale malé těsnění ve spoji, jež propojoval chladicí oblek s vodním okruhem skafandru, které sklouzlo ze svého místa a spoj částečně ucpalo. Náprava byla otázkou krátké chvíle a kosmonauti doufali, že se v nahuštěném programu závěru jejich expedice najde čas na dokončení práce, která na ně čekala venku.

Pokud ovšem mluvíme o konci expedice EO-14, záhy přišly ze střediska nečekané novinky. 6. října se s kosmonauty spojil vedoucí letu Vladimir Solovjov, aby posádku informoval o změnách v harmonogramu mise. Začal příznivou zprávou – další výstup se konat bude, termín byl stanoven na 22. říjen. Pak ale přišly zprávy méně radostné. CKB Progress v Samaře, kde byly zhotovovány nosné rakety řady R-7, tedy i Sojuzy-U a U2, začal v poslední době naplno pociťovat důsledky rozvalu ekonomiky a pro nedostatek financí se zpožďuje se stavbou motorů pro tyto nosiče. Tím pádem není hotová nosná raketa, jež má vynést Progress M-20. Situaci se podařilo vyřešit tím, že vojáci pronajali jednu ze svých raket Sojuz-U z arzenálu Ruských vojenských kosmických sil. Progress M-20 tak bude moci odstartovat podle plánu 12. října.

Stejný problém se zpožděním stavby nosiče se však týkal také rakety, která měla na přelomu druhé a třetí listopadové dekády na orbitu vynést následující expedici. Další raketa z arzenálu Kosmických sil nepřicházela v úvahu, protože tyto nosiče nedisponovaly potřebnými certifikáty pro vynášení „lidského nákladu“. Nezbylo než kosmonautům sdělit jediné možné rozhodnutí – domů se nevrátí 24. listopadu, ale až na začátku příštího roku. Start Sojuzu TM-18 byl předběžně stanoven na 4. leden a Ciblijev se Serebrovem měli přistát 12. ledna. Kosmonauti informace přijali podle oficiálních zdrojů s pochopením, nicméně lze se domnívat, že prodloužení letu o téměř dva měsíce příjemné nebylo. A fakt, že nový harmonogram byl zásahem do dlouhodobých plánů dalších expedic, asi není třeba široce rozvádět…

Prodloužení trvání expedice EO-14 však v žádném případě neznamenalo, že pracovní tempo kosmonautů se nyní zvolní. Doby, kdy na Miru nebylo „do čeho píchnout“, byly dávno pryč. Ciblijev se Serebrovem pokračovali v provádění experimentů a začali také s ukládkou filmového materiálu do návratového pouzdra Raduga, jež mělo putovat k Zemi v Progressu M-19.

12. října byl z Bajkonuru vypuštěn Progress M-20. Raketa, původem „vojenská“, pracovala bez problémů a nákladní loď dovezla na předpokládanou dráhu. Stroj by si ani nedovolil odvést jinou než prvotřídní práci, už jen proto, že na jeho start se byl osobně podívat i velitel Ruských vojenských kosmických sil generálplukovník Vladimir Ivanov. Ve stejný den ve večerních hodinách se od Miru oddělil Progress M-19. Kosmonauti sledovali jeho odlet za pomoci aparatury „Fialka“ registrující ultrafialové záření. Po krátkém odpočinku proběhlo malé noční intermezzo – ve dvě hodiny ráno byli kosmonauti probuzeni, aby opět za pomoci Fialky sledovali odhození Radugy a zánik Progressu v atmosféře. Do sledování se zapojila také kamera na plošině ASP-G-M, která byla dálkově ovládána operátorem v řídicím středisku. Údajně se podařilo pořídit velmi slušný záznam celého děje. Pak mohla posádka stanice konečně definitivně na kutě a budíček byl dalšího dne posunut až na poledne.

14. října byli Ciblijev se Serebrovem „na značkách“ u pultu dálkového ovládání TORU, aby mohli v případě potřeby přilétající Progress M-20 řídit a připojit ke stanici ručně. Naštěstí nic takového nebylo potřeba a náklaďák bez jakýchkoli problémů zakotvil u zadního stykovacího uzlu komplexu.

Na jeho palubě se v rámci 2 210 kg zásob vezly čtyři americké bioreaktory, v nichž měly růst krystaly organických sloučenin (tři patřily firmě Payload, jeden pak firmě Boeing). Mimo to se v interiéru Progressu skrývala také další (v pořadí celkově osmá) kapsle Raduga. Co ovšem kosmonauti nenašli, to byly některé potraviny. Několik konzerv a balíčků se nenacházelo v příslušných kontejnerech a ani jinde v interiéru Progressu. Posádka postupně zjišťovala tento fakt u většího množství kontejnerů. Poprvé tak byl zaznamenán případ rabování nákladu během předstartovních příprav. Přestože tato nepříjemná záležitost v žádném případě neznamenala, že by kosmonauti hladověli, byla v rámci NPO Energija ustavena speciální vyšetřovací komise.

Kosmonauti se během vykládky a provádění experimentů začali také připravovat na další výstup do volného prostoru. Speciálně Serebrov se na něj velice těšil, měl to být jeho devátý výstup a tím se měl „San Sanyč“, jak byl Alexandr přezdíván, stát světovým rekordmanem v počtu EVA. 22. října nastal den „D“. Jenže, stejně jako u minulého výstupu, i tentokrát hodil naplánované práci klacek do špic neposlušný skafandr. Tentokrát se však nejednalo o Ciblijevův Orlan DMA s číslem 25, ale o Serebrovův kousek s číslem 14. Při přepnutí na vnitřní zdroje telemetrie ukázala, že z nějakého důvodu hlavní kyslíková nádrž v „batohu“ skafandru nedodává svůj obsah do nitra obleku. Než se specialisté stačili nad celou věcí zamyslet, vylétl Mir z dosahu sledovacích stanic.

Když se spojení opět obnovilo, měli být podle plánu už oba kosmonauti venku a připraveni k práci. Ovšem ve skutečnosti stále ještě zůstávali v přechodové komoře a čekali na instrukce ze střediska. V Orlanu byla sice ještě jedna rezervní nádrž, ovšem regule hovořily jasně – bez obou funkčních nádrží se ven vydat nelze, tedy minimálně ne mimo oblast přechodové komory. Program tohoto výstupu byl tedy pro tuto chvíli ztracen a kosmonauti mohli provádět pouze práce v bezprostřední blízkosti průlezu.

Osekání programu vycházky bylo o to větším zklamáním vzhledem k tomu, že se do řídicího střediska přišel na práci kosmonautů podívat tehdejší premiér Viktor Černomyrdin. Mezi ním a posádkou proběhl několikaminutový rozhovor, který se držel tradičních formalit – blahopřání k úspěchům, povzbuzení do práce na prodloužené směně a podobně. Poté, co Černomyrdin a kosmonauti rozhovor končili, instaloval Ciblijev na povrchu Kvantu-2 detektor mikrometeoroidů SMMK a tím byl zkrácený program vycházky vyčerpán. Původně měla EVA trvat 5 hodin a 4 minuty, nakonec to bylo pouhých 38 minut. Po sejmutí skafandrů a důkladné kontrole vyšlo najevo, že vlivem netěsnosti se do jednoho z ventilů systému dodávky kyslíku dostala voda, která v něm zamrzla a tím jej ucpala. U tohoto kusu skafandru bylo otázkou času, kdy se projeví nějaká závada, protože už byl použit při třinácti výstupech a tím překročil svou životnost. Nic to však neměnilo na faktu, že Alexandr Serebrov se stal světový rekordmanem v počtu výstupů do volného prostoru. A den po oné krátké vycházce se vedení letu rozhodlo, že Serebrov ke svým devíti výstupům přidá během této mise ještě jeden.

Další výstup měl proběhnout 29. října a palubní inženýr měl během něj využít novější skafandr s výrobním číslem 18. V plánu bylo zejména provedení dlouho očekávaného experimentu Panorama, jenž měl pomoci při certifikaci prodlouženého provozu stanice. V onen den pozdě odpoledne se oba muži konečně mohli vydat ven s perfektně fungujícími skafandry. Jejich první cesta vedla na základní blok. Tam se pustili do pečlivé prohlídky klíčových komponentů a do výměny některých malých úseků vnější vakuové izolace. Mimo jiné také vyměnili jisticí popruh dorsálního solárního panelu, přičemž původní zde nainstalovali před sedmi lety ještě Romaněnko s Lavejkinem.

Následně cesta Ciblijeva a Serebrova vedla na Kvant. Tam opět na videokameru i fotoaparát zachytili stav pláště modulu. Zkontrolovali také ukotvení nosníku Sofora. Kosmonauty malinko zarazilo uchycení jednoho z madel nedaleko nosníku – dvěma z kotvicích šroubů chyběla kontramatka. Jeden šroub pak chyběl zcela. Komunikátor v řídicím středisku se zamyslel: „Je to prostě nějaké centrum divné energie. Tady se samy odšroubovávají matičky, mizí šrouby, ani spát se v těch místech moc nedá…“ Kosmonauti dotáhli všechny šrouby „na krev“ a pokračovali v obhlídce. Všimli si, že nedávno vztyčená Rapana už stačila vlivem slunečního svitu mírně zežloutnout.

V periodách, kdy se stanice pohybovala nad neosvětlenou stranou zeměkoule dvojice využívala lampy na svých skafandrech. Ciblijevův novější kus s číslem 25 měl svítilny znatelně silnější než Serebrovův. Svítila jako „světla žigulíku“, jak se jejich hrdý nositel vyjádřil. Kosmonauti se ale snažili co nejméně mrhat energií v Orlanech a proto si Ciblijevovy zázračné lampy šetřili na důležitá místa. Během pobytu na Kvantu se také středisko rozhodlo desaturovat gyrodyny a ke dvojici ve skafandrech letěla otázka, zda si desaturace všimli. „Cítíme pod rukama klepání,“ odpověděl palubní inženýr.

Když byla prohlídka u konce, Serebrov začal Ciblijevovi radit, jakým způsobem proběhne přesun po Strele zpět na Kvant-2 a přitom nechtěně prozradil své tajemství: „Já půjdu jako první a ty pak za mnou přeletíš. Hlavně se nezačni točit.“ Všechny v řídicím středisku zalil studený pot – přeletět? Zbláznili se ti dva snad? Do rádia promluvil vedoucí letu Vladimir Solovjov: „Co to říkáte za strašné věci?“ Načež Serebrov situaci uklidnil popisem svého zlepšováku: z jednoho z regálů v Progressu vyřezal hliníkový rám čtvercového tvaru, oblepil ho lepicí páskou a na začátku výstupu jej nasunul na rameno Strely. Improvizovaný přípravek fungoval na začátku výstupu bezvadně, za necelou minutu byl Serebrov dole. Solovjov, nyní už klidnější vyzvídal: „Takže až se vrátíš, půjdeš s tím na patentové oddělení?“ Serebrov odtušil: „Ne-e. Onehdy jsem vymyslel svítilnu. Byla silnější než americký dvousetmilimetrový laser. Strašně jsem se jejím patentováním natrápil a zařekl jsem se, že na patentové oddělení už nevkročím.“ Alexandr Serebrov byl prostě kutilem a zlepšovatelem tělem i duší…

Po přechodu na Kvant-2 (Ciblijev vyzkoušel Serebrovův vynález a velmi si jej pochvaloval) kosmonauti provedli posledních pár úkonů, které zahrnovali i odhození onoho přesluhujícího a neposlušného skafandru číslo 14. Dvojice jej před odhozením natvarovala tak, aby to vypadalo, že skafandr salutuje. Pátý a poslední výstup expedice EO-14 trval 4 hodiny a 12 minut (v plánu byly 3 hodiny a 49 minut). Pro Serebrova to byl již desátý pobyt mimo stěny stanice, nicméně stále mu ještě chyběly zhruba čtyři hodiny do rekordu v celkovém trvání vycházek Sergeje Krikaljova, jenž měl v té době „za opaskem“ zhruba 36,5 hodiny mimo stanici.

17. listopadu provedl Progress M-20 korekci dráhy komplexu. Úprava trajektorie byla nutná pro nadcházející návrat kapsle Raduga na Zemi. 21. listopadu brzy ráno se Progress oddělil od stanice a zamířil do hustých vrstev atmosféry. Také nyní probíhalo sledování a záznam rozpadu stroje pomocí plošiny ASP-G-M, videokamery a aparatury Fialka. Raduga s pořadovým číslem 8 úspěšně přistála v cílové zóně a vědci tak mohli začít analyzovat pásy s filmovými záznamy nebo třeba části amerického detektoru nabitých částic „Trek“.

Konec roku 1993 byl na stanici ve znamení rutinní práce a údržby. Posádku potrápila porucha systému SRV-K, který recykloval vodu z kondenzátu. Kosmonauti během hledání závady vytáhli z jedné z hadic asi půldruhametrovou hmotu konzistence želé. Jednalo se o plíseň, která však podle specialistů nebyla nijak zdraví škodlivá. Nebylo to poprvé, co se podobná materie ve vodním systému objevila a vzorky už předtím dopravila na Zem jedna z kapslí Raduga.

Kosmonauti také začali předávku stanice další směně. Váženému čtenáři to možná přijde podivné, ale skutečně předávka částečně probíhala bez účasti nové posádky. Potíž byla v tom, že životnost Sojuzu TM-17 končila 14. ledna, v tento den se Ciblijev se Serebrovem museli vydat na cestu domů. Jenže start jejich následníků se posouval. Původně, jak už víme, měl proběhnout na podzim. Protože však nebyl připraven nosič, došlo k posunu na 4. leden. Ještě na konci září byl určen nový termín startu – 6. leden. A na přelomu listopadu a prosince termín startu expedice EO-15 sklouzlo ještě o dva dny doprava. To znamenalo, že Sojuz TM-18 s novou posádkou dorazí ke stanici po dvoudenním letu až 10. ledna. Tím pádem by na předávku zbývaly pouhé čtyři dny. Běžná předávka trvá minimálně šest dní a probíhá z větší části tak, že starousedlíci ukazují nováčkům, kde se nachází to které vybavení a jak fungují a jaké „zvláštnůstky“ mají jednotlivé staniční systémy.

Ciblijev se Serebrovem nyní na videokameru natáčeli uložení vybavení a stav stanice a tyto záznamy byly předávány na Zem, kde se s nimi seznamovala posádka expedice EO-15.

Se starým rokem se Ciblijev se Serebrovem rozloučili v parní lázni, aby smyli „celoroční špínu“ a přivítali rok 1994 náležitě čistí a svěží. Na Zemi se mezitím blížil start posádky, která po nich převezme štafetu. Příprava ke startu se však neobešla bez menšího skandálu…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_EO-14_patch.png
http://superstarfloraluk.com/1497022-Russian-Space-Station-Rocket.html
http://chaltlib.ru/images/ubilei2014/68.png
http://www.astronautix.com/graphics/q/qmireva2.jpg (kredit: RKK Energia)