Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými problémy se start mise 2K1 neustále odsouval. Jenže pro účely společného letu s Buranem už byla spuštěna výroba Sojuzů TM takzvané „série 100“. Rozestavěny byly tři kusy a od svých běžných bratříčků se lišily zejména instalací androgynního stykovacího zařízení APAS-89, což byla vylepšená verze zařízení použitého při letu Sojuz/Apollo v roce 1975. S tím, jak se druhý let Buranu odsouval a rozplýval do ztracena, pomalu ubíhala také záruční doba pro první zhotovený kus „stovkového“ Sojuzu s výrobním číslem 101. Nakonec se pro něj využití našlo a impuls k němu vyšel, možná překvapivě, z opačné strany zeměkoule…

„Ruská trojka“ na Miru

Po rozpadu Sovětského svazu se ocitly de facto všechny oblasti národního hospodářství nově vzniklého Společenství nezávislých států v naprostém chaosu a finanční krizi. Týkalo se to i kosmického průmyslu. Rusové na provoz své chlouby, jíž stanice Mir byla, doslova vyškrabávali prostředky, kde se jen dalo. V situaci, kdy inflace učinila z platů mnohdy vysoce kvalifikovaných lidí víceméně nepodařený žert, panovaly obavy z útěku těchto cenných kádrů do jiných odvětví, eventuálně za hranice. V zoufalém období však přišla pomocná ruka ze strany dosavadního rivala, Spojených států.

Už v květnu 1990 proběhla jednání mezi americkým viceprezidentem Danem Quaylem a Michailem Gorbačovem o možné spolupráci v oblasti kosmonautiky. 17. června 1992 podepsali prezidenti George Bush a Boris Jelcin „Společné prohlášení o spolupráci ve vesmíru“. Na jeho základě měly obě strany novým partnerům zajistit místa na svých strojích, Rusové se měli svézt na americkém raketoplánu a Američané zase na Sojuzech navštívit Mir. Postupně se vykrystalizoval rámcový program, v němž své místo měly také lety amerických raketoplánů k Miru v rámci projektu „Shuttle-Mir“, těm se však budeme věnovat až v budoucích dílech seriálu. Zatím se vraťme na začátek roku 1993.

Vážený čtenář se jistě ptá, co má společného Sojuz určený pro misi k Buranu s předchozím odstavcem. Ve skutečnosti je to prosté. Jak již bylo řečeno, Američané měli své raketoplány podle nových plánů připojovat k Miru, k tomu však bylo zapotřebí nějakého stykovacího mechanismu. A tady se přímo nabízel APAS. Ovšem zatímco APAS-75 byl prověřen i v podmínkách vesmírného letu, APAS-89, jenž byl umístěn na modulu Kristall a který se měl stát základem pro mechanismus stykovacího programu Shuttle-Mir, na svou ostrou zkoušku teprve čekal. Dohoda s Američany zajistila Rusům možnost vyzkoušet, zda i ve vesmíru stykovací uzel funguje tak, jak se od něj očekávalo.

Na palubu Sojuzu TM-16 se 24. ledna 1993 usadili zkušený Gennadij Manakov a nováček Alexandr Poleščuk. Dopoledne místního času Sojuz odstartoval a po navedení na předběžnou dráhu se vydal stíhat stanici. 26. ledna nastal den „D“. Sojuz se blížil ke stanici, která byla mezitím připravována pro jeho přijetí. Solární panely na Kristallu byly natočeny tak, aby byly během sbližování co nejméně znečištěny spalinami a Solovjov s Avdějevem zapnuli aparaturu Mikroakcelerometr, jež měla zaznamenat veškeré pohyby a vibrace během připojování Sojuzu. Zatímco u Buranu se počítalo s tím, že Kristall bude pro jeho připojování vždy přesunut na axiální port předního stykovacího uzlu, u nepoměrně lehčího Sojuzu to nebylo třeba.

Ve vzdálenosti 184 km zachytil systém Kurs umístěný na Sojuzu stanici. V další fázi byla komunikace mezi lodí a řídicím střediskem vedena přes retranslační družici Altair. O pár desítek minut později se Sojuz nacházel ve vzdálenosti 170 metrů od Miru a tak, jak bylo určeno letovým plánem, Manakov přepnul na ruční řízení. Systém Kurs nyní pracoval v pasivním režimu a data o odražených signálech zaznamenávali specialisté v řídicím středisku – chtěli zjistit, zda a jak jsou signály Kursu během obletu stanice rušeny. V 10:18 moskevského času Manakov Sojuz dovedl na podélnou osu Kristallu a zavisel ve vzdálenosti 70 metrů. Řídicí středisko povolilo připojení a v 10:31 Manakov jistou rukou připojil Sojuz k určenému stykovacímu uzlu. Poprvé byly ke stanici připojeny hned tři lodě současně – Sojuzy TM-15 a TM-16 a Progress M-15. Mechanismus APAS-89 pracoval na jedničku a Rusové a Američané mohli být spokojeni. Také na základě tohoto úspěšného připojení obdržel koncern RKK Energija o několik měsíců později kontrakt ve výši 18 milionů dolarů na dodávku dokovacího systému APAS pro program Shuttle-Mir.

Jak starousedlíci tak nově přibyvší na Mir se však pramálo starali o kontrakty. Čekaly je tradičně nahuštěné dny, během nichž měla proběhnout předávka komplexu. Krátce po vydání povolení k vyrovnání tlaku mezi orbitálním úsekem Sojuzu a modulem Kristall vylétl komplex ze zóny rádiového spojení s řídicím střediskem. O tom, že kosmonauti nemínili ani v nejmenším ztrácet čas, svědčí fakt, že po obnovení spojení už byly obě posádky nejen spolu na palubě komplexu, ale také už měly za sebou společný oběd.

Pro Manakova byl pobyt ve vesmíru něco jako vklouznutí do starých pohodlných bot, Alexandr Poleščuk však nyní prožíval momenty důvěrně známé každému nováčkovi. Jeho kolegové po letech vzpomínali na to, jak Saša poprvé vlétl do modulu Kristall. Lehce dezorientován relativně velkým prostorem se snažil dostat k nejbližší opoře pomocí typických plaveckých pohybů, zatímco se zoufale snažil chytat fotoaparát, který mu uletěl a Poleščuk se bál, že spadne na zem a rozbije se. Po několika dnech se i s pomocí rad zkušenějších Poleščuk se stavem mikrogravitace popasoval a postupně se dostal do správného tempa.

Společná práce probíhala hladce, 27. ledna dostali nováčci školení o stavu Miru a inventáři a o den později začala předávka experimentů. V tentýž den také čtveřice kosmonautů přepojila kabeláž systému Kurs z modulu Kristall zpět na přechodový úsek základního bloku. 31. ledna šli všichni na kutě velmi brzy, budíček byl naplánován na 22:00 moskevského času. Pro Solovjova s Avdějevem to byl poslední spánek ve stavu beztíže – tedy v rámci této mise. Oba se měli v dalších letech do vesmíru opakovaně vracet. Nyní však nastal okamžik loučení. Krátce po půlnoci proběhla poslední společná televizní reportáž z paluby a ve 3:26 se Sojuz TM-15 od komplexu odpojil.

Nezamířil však hned pryč, kosmonauti provedli oblet komplexu a ostošest cvakali spouštěmi fotoaparátů a zaznamenávali vše také na videokameru. Teprve poté se Sojuz vydal směrem od stanice. Brzdicí zážeh proběhl nominálně a krátce před sedmou hodinou moskevského času návratová kabina dosedla na zem nedaleko města Arkalyk. Přistání ovšem proběhlo na relativně strmý svah, takže po dosednutí se kabina smýkala několik desítek metrů, než se na úpatí svahu zastavila. Kosmonauti ve svých křeslech viseli hlavou dolů, což pro ně nebyl až takový problém – oběhový systém je ze stavu beztíže zvyklý na podobné podmínky. Horší však bylo, že trvalo celých 40 minut, než kabinu našly záchranné jednotky a pomohly posádce dostat se ven. Avdějev údajně snášel návrat na Zem dobře, na Solovjovovi byla znát únava a nedostatek spánku za posledních několik dní. Ze zdravotního hlediska však byli oba muži naprosto v pořádku a mohli podstoupit transport do Hvězdného městečka, kde na ně po lékařské prohlídce čekala vytoužená vana a postel.

Na orbitální dráze mezitím Manakov a Poleščuk začali plnit plán expedice EO-13. Jedním z prvních bodů byla příprava zajímavého experimentu. Dostal název „Znamja-2 (Знамя-2)“, tedy v překladu „prapor“. Kořeny tohoto experimentu sahají do relativně dávné minulosti. Už na počátku dvacátého století chtěli někteří vizionáři vyzkoušet „vesmírné plachtění“, tedy pohon tělesa pomocí plachty, do které by se opíral sluneční vítr. Skutečný impuls dostala tato idea až v roce 1989, kdy byl v Americe vyhlášen projekt „Columbus-500“ u příležitosti půlmilénia od historické Kolumbovy plavby. Projekt předpokládal uskutečnění konkursu, z nějž měly vzejít sondy poháněné právě slunečními plachtami. Ty měly uskutečnit závod v letu k Měsíci a k Marsu. Celý projekt nakonec bohužel padl kvůli chybějícím financím. Nicméně jeden z údajně velmi dobrých návrhů do konkursu poslala i Energija. Té se pro projekt dokonce podařilo dát dohromady konsorcium „Kosmická regata“.

Ani po kolapsu výzvy Columbus-500 nedala myšlenka plachet ve vesmíru mnoha lidem spát. Energija konsorcium nerozpustila a s pomocí financí několika státních firem konstruktéři nadále pracovali na vývoji plachet. Nyní už však neměly sloužit k pohonu, nýbrž jako odrazové plochy zejména pro sluneční paprsky, pomocí jejichž odrazů mohly být v budoucnu osvětlovány například sídla za polárním kruhem. Plachty měly být používány i jako reflektor pro rádiové signály, existovaly také ideje na sbírání kosmického smetí a další.

Pro test na oběžné dráze byly rozpracovány dva typy systémů. Oba využívaly velkou bezrámovou plachtu, přičemž systém Znamja-1 ji měl rozvinovat pomocí elektrostatického náboje a Znamja-2 odstředivou silou při rotaci. K realizaci byl nakonec vybrán druhý systém. Plachta byla vyrobena z pohliníkované polymerové folie o síle 5 mikronů. Skládala se z osmi segmentů, jež byly na obvodu spojeny mezi sebou a u středu byly pomocí dvaatřiceti vláken připnuty k mechanismu, který měl celou sestavou otáčet. Na plachtě byla nastříkána loga jejích zhotovitelů a sponzorů. Právě kvůli těmto reklamám vzrostla hmotnost oproti původním předpokladům a musel být zmenšen průměr z 25 metrů na konečných 20 metrů. Plachta samotná vážila 4,2 kg. Pro její roztočení a udržování v daném tvaru byl vyroben mechanismus ve tvaru válce o průměru 72 cm, jehož hmotnost činila 40 kg. Elektromotor se v první fázi roztočil zhruba na 580 °/s, což přinutilo plachtu, aby se vylila ze schránky a roztáhla se do plného průměru, což mělo zabrat zhruba 3 minuty. Následně byla rychlost rotace snížena na 115 °/s, což stačilo na udržení plachty v potřebném tvaru.

Montáž experimentu na stykovací uzel Progressu M-15 proběhla už 29. ledna a 4. února brzy ráno moskevského času se Progress odpojil od Kvantu-1. V ten okamžik se komplex nacházel ještě ve stínu, za pár chvil však začalo vycházet Slunce. Progress byl pro zajištění optimálních pozorovacích podmínek otočen zádí k Miru a zaplul lehce pod jeho úroveň, aby Manakov s Poleščukem mohli pro pozorování a záznam využít velké okno v podlaze základního bloku. V určený čas byl vydán dálkový povel a „slunečník“ se začal rozkládat. Pohříchu se tak stalo krátce předtím, než Mir vylétnul ze zóny umožňující spojení s řídicím střediskem. Vývojářům asi zatrnulo, když Manakov těsně před ztrátou spojení ohlásil, že se jemu a Poleščukovi zdá, že se plachta částečně nerozvinula: „Máme pocit, že se čtvrtá nebo pátá část kruhu nerozevřela.“ Po rychlé poradě bylo rozhodnuto při nejbližší příležitosti do komunikačního okruhu připojit retranslační družici Altair, která se ovšem velmi ráda stavěla na zadní. Nezbylo než doufat, že tentokrát stávkovat nebude.

Naštěstí tentokrát Altair pracoval normálně a zajistil spojení v době, kdy Mir prolétal mezi Hornovým mysem a Uralem. O další se postaraly pozemní stanice, nicméně všichni v ten moment o to více záviděli Američanům jejich systém družic TDRS, jenž zajišťoval spojení de facto nepřetržitě. Když bylo opět navázáno spojení, dvojice kosmonautů uklidnila všechny přítomné: „Plachta se zcela rozevřela.“ Komunikátor se nicméně chtěl ujistit: „Je průměr plachty větší než rozpětí solárních panelů nákladní lodi?“ Odpověď z paluby Miru byla přesně taková, v jakou všichni doufali: „Je větší. Však se podívejte sami.“ Na Zem v tu chvíli přes Altair dorazil záznam rozevírání plachty a všichni, kdo měli co do činění s vývojem tohoto experimentu, se dmuli pýchou.

Posléze se Progress vzdálil na necelé tři kilometry od stanice a tam provedl sérii obratů, jejichž cílem bylo zjistit, zda si plachta uchová svůj tvar v dynamických fázích letu. Tento předpoklad byl potvrzen a bylo tak možno přikročit k hlavní části experimentu. Progress se zorientoval tak, aby plachtu osvěcovalo vycházející Slunce a odraz světla ze slunečního kotouče směřoval na Zem. Odražené „prasátko“ na zemském povrchu vytvořilo osvětlené místo o průměru necelé 4 km, které ovšem velmi rychle putovalo ze západu na východ. Na své pouti odraz prošel přes Lyon, Bern, Mnichov, Prahu, Lodž, Brest a Gomel. Obyvatelé by byli bývali mohli zahlédnout na denní obloze zhruba na půldruhé sekundy světélko připomínající Venuši. Byli by bývali mohli, kdyby se do hry nevložilo počasí. Hustý příkrov oblačnosti nad Evropou v podstatě znemožnil na drtivé většině trasy „prasátka“ jeho sledování.

Celkově však byl experiment Znamja-2 prohlášen za plný úspěch. Všechny zamýšlené položky v jeho rámci byly odškrtnuty a získaná data dovolovala hovořit o povzbudivých výsledcích. Náklaďák se vzdálil od stanice a po necelých pěti hodinách od svého rozevření byla plachta odstřelena a odplula od Progressu pryč. Tím ovšem role této lodi nekončila. 6. února se Progress u stanice opět objevil, nikdo se tomu však nedivil. V plánu byl totiž test dalšího zajímavého systému. Když byl Progress přibližně 200 metrů od Miru, operátoři od něj „dali ruce pryč“. Přesto se loď začala chovat, jako by ji někdo ovládal a prováděla manévry, které rozhodně nebyly naprogramovány v palubní elektronice. Ve skutečnosti loď řídil pár rukou z místa, které bylo Progressu M-15 nepoměrně blíže než řídicí středisko…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:%22Buran%22_docked_to_%22Mir%22_space_station.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Soyuz_TM-16.jpg (kredit: Roskosmos)
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-tm-16.jpg (kredit: Spacefacts.de)
https://a.d-cd.net/6e6ab6es-960.jpg (kredit: Roskosmos)