4. října 1991 se k přednímu stykovacímu uzlu komplexu Mir připojil Sojuz TM-13, který dovezl velmi neobvyklou posádku. S velitelem Alexandrem Volkovem přiletěli Rakušan Franz Viehböck a Kazach Toktar Aubakirov. Během jejich pobytu na stanici mělo dojít k částečné výměně posádky. Zpět se zahraničními hosty měl zamířit velitel expedice EO-9 Anatolij Arcebarskij, zatímco jeho palubní inženýr Sergej Krikaljov měl svůj pobyt prodloužit i na desátou expedici spolu s Volkovem. Po nezbytné prověrce hermetičnosti spojení se otevřely příklopy a jako první vplul do náruče Anatoliji Arcebarskému Viehböck, po něm Aubakirov a nakonec Volkov. Po tradičním přivítání na stanici se posádka pustila do plnění velmi nabitého plánu – nezapomeňme, že původně měl Rakušan i Kazach startovat při separátních misích, nyní museli kosmonauti stihnout splnit během své krátké návštěvy dvojnásobek práce. Na programu byly biomedicínské experimenty, pořizování snímků povrchu Rakouska a Kazašské SSR, zajímavé bylo zejména monitorování prachu ze dna vysychajícího Aralského jezera během prachových bouří. 8. října se konal telemost u příležitosti zahájení výstavy Telekom-91 v Ženevě. Na začátku této seance dostal Viehböck úžasný dárek – proběhlo televizní spojení s Vídní a Rakušan tak mohl poprvé spatřit svoji novorozenou dcerku. Ve stejný den začalo oživování Sojuzu TM-12, 9. října pak kosmonauti začali do útrob návratového modulu ukládat výsledky experimentů a filmové pásy. Pozdě večer se Arcebarskij, Viehböck a Aubakirov rozloučili a uzavřeli příklopy mezi Sojuzem TM-12 a stanicí. 10. října ve tři hodiny ráno moskevského času se Sojuz odpojil od stanice a zamířil domů. O tři a půl hodiny později přistál návratový modul v určené oblasti Kazachstánu. Poryv větru převrátil modul po přistání na bok a Aubakirova, který se v ten moment ocitl vespod, lehce „přidusila“ část nákladu. Záchranáři však poskytli modrajícímu Kazachovi první pomoc a jeho stav se rychle vrátil do normálu. Arcebarskij strávil ve vesmíru 144 dní, 15 hodin, 21 minut a 50 sekund, zatímco oba zahraniční pasažéři 7 dní, 22 hodin, 12 minut a 40 sekund. Volkov a Krikaljov zatím začali plnit plán desáté expedice, která bude rámována zásadními změnami, odehrávajícími se o 400 km níže…
Peníze až v první řadě…
Jedním z prvních úkolů posádky EO-10 bylo přeparkování jejich Sojuzu TM-13 na zadní port stanice. Tento krok byl nutný v zájmu otestování opravené antény systému Kurs. Pokud by s ní bylo cokoli v nepořádku, kosmonauti byli schopni a připraveni provést spojení ručně, zatímco nákladní Progressy se musely dosud spoléhat na automatiku a jak mohli na vlastní kůži zažít během své osmé expedice Afanasjev a Manarov, pokud anténa nefunguje podle představ, lze zažít velmi zajímavé chvíle.
15. října proto nový velitel stanice Alexandr Volkov a „přesluhující“ palubní inženýr Sergej Krikaljov osedlali svůj Sojuz, aby provedli oblet stanice k zadnímu uzlu a při té příležitosti vizuálně zkontrolovali, zda je ohledně antény Kursu vše, jak má být. Přelet k zadnímu uzlu dopadl na výbornou, Kurs fungoval na jedničku a po hodině a třičtvrtě Sojuz TM-13 zakotvil u zadního stykovacího uzlu. Oba muži se mohli pustit do další práce.
Už dva dny poté odstartoval z Bajkonuru nákladní Progress M-10, na jehož palubě bylo v rámci 2 624 kg nákladu i další návratové pouzdro Raduga. 19. října se měl Progress spojit s předním stykovacím uzlem Miru. Proces sbližování probíhal nominálně až do okamžiku, kdy se náklaďák nacházel zhruba 150 metrů od stanice. V tu chvíli palubní počítač dal povel k přerušení sbližování a odletu Progressu do bezpečné vzdálenosti. Vzhledem k tomu, že před nedávnem se k přednímu portu bez problémů připojil Sojuz TM-13, byla chyba jednoznačně na straně automatiky Progressu. Zanedlouho vyšlo najevo, že to není tak úplně pravda. Jeden z pozemních operátorů zadal do počítače nákladní lodi špatná data ohledně úhlové rychlosti.
Druhý pokus o spojení se opakoval 21. října. Ani tentokrát vše nevyšlo napoprvé. Tentokrát hlásil chybná data dálkoměr. Relativně rychle bylo zjištěno, že na vině je jeden z údajů, který se zachoval z předchozího pokusu z 19. října. Následovala rychlá oprava a na dalším obletu Země už se, k úlevě operátorů, vedení letu i kosmonautů, Progress M-10 ke stanici hladce připojil.
Chaotická situace během příletu Progressu byla symptomatická pro poměry v rámci celého rozpadajícího se Sovětského svazu. Ekonomika tohoto bývalého giganta se hroutila před očima. Základní potraviny byly ve městech na příděl, pokud vůbec byly k dostání. Sergej Krikaljov poprosil, aby mu Volkov s sebou přivezl citrony. Jenže ani pro kosmonauty nebyly v Moskvě citrony k mání. Nakonec je musel sehnat Franz Viehböck ve speciálním obchodu pro cizince. Obyčejný med kosmonauti nedostávali od té doby, co se odtrhly pobaltské republiky, odkud byl v dobách SSSR distribuován. Platy kosmonautů, stejně jako platy drtivé většiny ostatních občanů, se svou kupní silou propadaly kamsi hluboko pod pásmo chudoby. V přepočtu dva a půl dolaru měsíčně – za to si nebylo možné koupit vlastně nic. Ke slovu přišly úspory a rozprodej všeho, co mělo v domácnosti nějakou hodnotu…
Zoufalé časy se nevyhnuly ani Leninsku (v té době se tak jmenovalo město u kosmodromu Bajkonur). Nedostatek de facto jakéhokoli zboží v oficiálních obchodech místní vyřešili jediným možným způsobem – na jednom z náměstíček vznikla nelegální tržnice, kam vesničané z okolních osad přijížděli prodávat svoje výpěstky, maso a mléko. Tržnice byla lidově přezdívána „Pole zázraků“ (podle frančízy televizní soutěže, jež byla v té době vysílána v sovětské televizi). Oficiální místa pochopila, že nemá smysl proti pudu sebezáchovy lidí bojovat a 26. září 1991 bylo „Pole zázraků“ legalizováno.
Na provoz kosmodromu však měly vliv také nálady mezi vojenským osazenstvem. Příslušníci ozbrojených sil tvořili většinu personálu a zejména vojáci povinné základní služby, jejichž situace nebyla ani v dobách relativního blahobytu nijak růžová, se na počátku devadesátých ocitli v naprosto zoufalých podmínkách. Neměli se kde umýt, teplá voda netekla, měsíce nedostali čisté prádlo. Situace začala pochopitelně kvasit a důsledky tohoto kvasu se mají projevit v únoru 1992, kdy se vzbouří příslušníci stavebního vojska. Naštěstí nedojde ke krveprolití, velitelé se rozhodnou dát vzbouřencům mimořádnou dovolenou. Téměř nikdo se z ní nevrátil, ale velitelé se rozumně rozhodli nijak zběhy netrestat…
Do vzpoury však ještě zbývalo pár měsíců a nad planetou kroužil neúnavně komplex Mir se dvěma muži na palubě. Volkov s Krikaljovem se nejprve věnovali vykládce Progressu M-10. Konec roku byl ve znamení tavby v pícce Gallar, kde kosmonauti nechávali růst krystaly polovodičů a také ve znamení sledování zemského povrchu pomocí kamer komplexu Priroda-5. Neklidné Slunce zase umožnilo naplno využít pozorovací komplexy Maria, Buket a Granat.
Na Zemi se zatím odehrávalo poslední dějství rozpadu Sovětského svazu. Domácí tisk nyní již zcela otevřeně hovořil o „bývalém Sovětském svazu“. Od srpnového puče do poloviny prosince vyhlásilo samostatnost deset svazových republik či dalších území. Rozpad SSSR dále urychlilo v první dekádě prosince setkání představitelů Ruska, Ukrajiny a Běloruska v oblasti Bělověžského pralesa, kde účastníci podepsali dokument deklarující rozpad Sovětského svazu a založení Společenství nezávislých států. Panovaly pochybnosti o legálnosti dohody, nicméně 21. prosince představitelé jedenácti svazových republik podepsali v Alma-Atě „Alma-Atský protokol“, kterým se připojily k SNZ. Ráno 25. prosince v televizním vystoupení Michail Gorbačov sdělil spoluobčanům, že přestává pracovat na postu prezidenta SSSR, neboť tento úřad přestal existovat. Téhož dne v půl osmé večer byla po Gorbačovově odjezdu z Kremlu naposledy z tamního stožáru stažena vlajka SSSR, aby byla v 11:40 nahrazena ruskou trikolórou. Den poté horní komora Nejvyššího sovětu sama sebe rozpustila a potvrdila zánik Sovětského svazu.
Pád Sovětského svazu zanechal jeho hospodářství a obyvatelstvo v naprostém chaosu. Téměř nic nefungovalo, k mizérii běžných lidí se přidala také paralýza úřadů, probíhaly kompetenční spory. Naštěstí to pro Mir neplatilo – už 5. listopadu 1991 předala vláda vlastnictví stanice Mir do rukou NPO Eněrgija. Byl to však poměrně drahý dar. V souvislosti s razantním snížením financí, jež byly pro další fungování stanice možné získat, byly vypracovávány analýzy dalšího fungování.
Nejoptimističtější varianta si pro rok 1992 žádala 2,77 miliardy rublů a počítala s připojením dvou dalších modulů v roce 1992, respektive 1993 a s letem raketoplánu Buran ke stanici na podzim 1992. Tato varianta pochopitelně nebyla schůdná. S nižším objemem nutných financí – 1,87 miliardy rublů – bylo možno operovat v případě, že by byl zrušen let Buranu k Miru. Pokud by byly zrušeny starty nových modulů a omezeny mezinárodní programy, provoz Miru na rok 1992 by stál přibližně 950 milionů rublů. Bylo však možné jít ještě níže: 550 milionů rublů by Mir spolykal v případě, že by byly zrušeny programy zabývající se technologií, biotechnologií, medicínou a také za předpokladu, že by byl Mir po roce 1992 zakonzervován. 440 milionů rublů by si vyžádal velmi pesimistický plán, při němž by byly v roce 1992 provedeny pouze dva lety se zahraničními kosmonauty, jejichž náklady již byly zahraničními partnery částečně uhrazeny. Nejpesimističtější scénář předpokládal ukončení provozu Miru a jeho navedení do atmosféry na jaře 1992, a i tak by si tato operace vyžádala 250 milionů rublů a navrácení částky kolem 10 milionu dolarů zahraničním partnerům. Současně by poslední tři varianty znamenaly obrovský zásah do fungování ruské pilotované kosmonautiky, po kterém by se nemusela již nikdy vzpamatovat.
Nakonec se situace vyvinula tak, že další provoz Miru nesl znaky uvedené ve třetí a čtvrté variantě. Na neurčito byl odložen let Buranu k Miru a také byl posunut start jednoho ze dvou doplňkových modulů. V roce 1992 měly být provedeny dva lety se zahraničními občany a mělo probíhat plánované střídání směn. Mir byl minimálně pro rok 1992 zachráněn, nicméně atmosféra v kosmickém průmyslu nově vzniklého Společenství nezávislých států byla stále více napjatá.
Kosmonauti byli mezitím na palubě Miru jistým způsobem paradoxně ušetřeni všeobecného dění a kvasu a jejich dny plynuly relativně nerušeně. 14. ledna Volkov s Krikaljovem začali připravovat návratovou kapsli Raduga, jež měla zanedlouho dovézt do rukou výzkumníků přes metrák nákladu. Poklidný chod prací byl nicméně narušen 16. ledna, kdy se opět zastavily gyrodyny. Obnovení jejich funkce bylo natolik zásadní, že vedení letu rozhodlo o změně programu. Kosmonauti měli odložit všechny plánované práce a plně se věnovat uvedení setrvačníků do provozu. V souvislosti s tím byl dokonce odložen odlet Progressu M-10 od stanice a tím i návrat Radugy na Zem.
Obnovení funkce gyrodynů trvalo dva dny a s tímto zpožděním mohl 20. ledna Progress opustit své kotviště u předního uzlu komplexu. Raduga fungovala bezvadně a do rukou pracovníků Energije a dalších zúčastněných se tak dostalo 127,8 kg cenného materiálu. Zmíněný přední port ovšem neměl zůstat dlouho prázdný. Už 25. ledna odstartoval další náklaďák, Progress M-11. Na jeho palubě se vezlo 2 576 kg nákladu, včetně některých komponent k údržbě neposlušných gyrodynů a také placeného nákladu – americké aparatury „Payload“, jež měla umožnit provádění biotechnologických experimentů. Přílet Progressu ke stanici byl naplánován na 27. ledna a proběhl relativně bez zádrhelů, pokud ovšem nepočítáme věc do té doby nevídanou: pracovníci řídicího střediska v tento den vstoupili do symbolické stávky za zvýšení platů, jež jim nenasytně okusovala závratná inflace. Stávka se naštěstí projevovala pouze vyvěšením plakátů s požadavky, nicméně zástupci operátorů dali najevo, že pokud nebude jejich volání vyslyšeno, vstoupí do ostré stávky, která zastaví provoz střediska.
Na přelomu ledna a února prosákly v médiích zprávy o tom, že je Krikaljov nemocný a bude možná zapotřebí přerušit let a Sergeje dopravit do rukou lékařů. Tyto zvěsti rezolutně dementoval kosmonaut-lékař Valerij Poljakov, který prohlásil, že „…lékaři nemají žádný důvod k obavám. Zrovna jsme završili další etapu sledování zdravotního stavu, které prokázalo jejich výborné zdraví, práceschopnost a motivovanost k provádění pozorování a experimentů.“
Mezi jinými pracemi se Volkov s Krikaljovem ve druhé únorové dekádě také začali připravovat na plánovaný výstup do volného prostoru, ovšem nikdo nepředpokládal, s jakými problémy se kosmonauti v jeho průběhu setkají. 20. února pozdě večer kosmonauti otevřeli příklop přechodové komory a vydali se ven. Krikaljov měl oblečen Orlan DMA s výrobním číslem 8, ve kterém už několikrát během tohoto letu pracoval. Volkov pak měl na sobě skafandr Orlan DMA s výrobním číslem 12, který naposledy použil Gennadij Manakov v říjnu 1990. Tento konkrétní kus byl tedy na stanici skladován rok a půl. A pravděpodobně právě tento fakt měl na svědomí, že ihned po zahájení výstupu začal stávkovat jeho sublimátor, skrze nějž cirkulovala voda mající za úkol chladit tělo kosmonauta.
Telemetrie ukázala na sníženou efektivitu sublimátoru a Volkov tak musel svůj skafandr připojit k vybavení v přechodové komoře, což znamenalo omezení možností jeho pohybu na bezprostřední okolí komory. Vedení letu se rozhodlo redukovat program výstupu na 30-40 % původního plánu s tím, že také Krikaljov se měl pohybovat pouze poblíž přechodové komory. Po nějaké době se začal Volkovův sublimátor vzpamatovávat a už už se zdálo, že nakonec bude možno výstup realizovat podle původních záměrů, ale zhruba hodinu a půl po začátku EVA se sublimátor opět postavil na zadní. Volkov, v té době s Krikaljovem pracující na instalaci aparatury na povrchu Kvantu-2, dostal příkaz vrátit se ke komoře a znovu se připojit k jejímu systému zabezpečení životních podmínek. To, co následovalo, nemělo zatím v dějinách sovětských (a nyní ruských) orbitálních stanic obdoby.
Krikaljov se po poradě s vedením letu vydal sám splnit zbytek plánu pro tento výstup. Po Strele sešplhal na základní blok stanice a pak přeručkoval na Kvant-1, aby odmontoval vybavení, které bylo použito při instalaci nosníku Sofora. Krikaljov měl problémy s odvazováním testovacích vzorků segmentů nosníku, naštěstí byl v řídicím středisku přítomen Musa Manarov, který je tam před časem uvazoval. S jeho radami se Krikaljovovi podařilo ony segmenty uvolnit. Na zpáteční cestě sejmul z dorsálního panelu slunečních baterií několik vzorků k analýze na Zemi. Plán výstupu počítal také s experimentální očistou iluminátorů stanice pomocí iontového emitoru, v důsledku zkratu však nefungoval přívod elektřiny. Pak už se Krikaljov mohl konečně vrátit k Volkovovi, jenž na něj zatím netrpělivě čekal u přechodové komory. Celý výstup trval 4 hodiny a 12 minut.
V jeho průběhu bylo porušeno jedno z nejdůležitějších pravidel, jež byla dosud zachovávána: kosmonauti se vždy vydávali na pracovní místo ve dvojici. Situace byla o to horší, že Krikaljovův Orlan DMA byl v autonomním módu, tedy bez spojení kabelem s přechodovou komorou. Sergej se tak musel velmi pečlivě jistit karabinami a tentokrát zde nebyl nikdo, kdo by jej kontroloval, jako tomu bylo doposud. Stačila chvilka nepozornosti a Krikaljov by mohl odlétnout od stanice za bezmocného přihlížení svého partnera. Jenže každý výstup do volného prostoru byl a je velmi drahý (v té době byla uváděna částka 100 000 rublů/ hod), proto tentokrát ekonomika převážila nad bezpečností posádky. A nemělo to být naposledy…
13. března se od stanice odpojil Progress M-11 a o den později Volkov s Krikaljovem přeparkovali svůj Sojuz od zadního portu ke přednímu. Tento balet byl nutný proto, že vedení letu stále ještě nemělo plnou důvěru v nově opravenou anténu Kursu u zadního stykovacího uzlu. Zanedlouho měl u zadního portu přistát další Sojuz a „Třináctka“ měla následně zavézt stávající posádku domů. Tím bude opět uvolněn přední port pro nákladní lodě.
Od začátku roku probublávaly nejen ruskými médii divotvorné skazky o tom, kterak je nebohý Krikaljov uvězněn na stanici a v dohledné době se nepočítá s jeho návratem. Dopisy, prohlášení a petice z celého světa i z různých míst bývalého Sovětského svazu se jen hrnuly a operátoři v řídicím středisku si museli myslet, že svět se definitivně zbláznil.
Všem pochybovačům vzala vítr z plachet jasná tečka, která se na dohled Miru objevila 19. března. Onou tečkou byla přilétající transportní loď s mezinárodní posádkou. Pro Krikaljova to byla jízdenka domů. Jediné pochybnosti, které nyní mohl Sergej mít, se týkaly právě onoho pojmu „domov“. Bude se vracet do země, která před jeho odletem neexistovala. Do země zmítané chaosem, inflací, nejistotou ohledně kompetencí, do země, kde platí zcela jiná pravidla, než tomu bylo před deseti měsíci, kdy Krikaljov odlétal na svou „služební cestu“…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-tm-13_4.htm (kredit: Spacefacts.de)
https://www.vascoplanet.com/pictures/575013/ (kredit: Vyacheslav Argenberg/ vascoplanet.com)
https://www.youtube.com/watch?v=v20wDKFMJy8
http://www.astronautix.com/graphics/t/tpsk2.jpg (kredit: Mark Wade/Astronautix.com)
„světské televizi“
Asi zřejmě překlep
Už je opraven. 😉
13.března se (od) stanice odpojil.
A už dva (dny) poté (u startu Progress M-10)
Jen překlepy jinak moc pěkně napsané už se těším na pokračování 🙂
Díky za pochvalu i upozornění, překlepy jsou opraveny! 😉
Lidicky proc nepouzivate odkaz – Kontaktujte autora článku – hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky. Je pod kazdym clankem, hned pod ikonami FB, TW a pinterestu. Bylo by mi trapne u tak skveleho dila ukazovat na drobnosti v komentarich.
Ale asi to mam jinak.
Protože ač jsem o tom odkazu několikrát četl, ještě nikdy jsem ho neviděl, dneska jsem si dal tu práci a našel jsem ho. Ano schválně trošku přeháním, ale to jen aby bylo jasno proč to tak je.
Opět napínavé čtení. Vždy jsem pochyboval o zdravém rozumu těch, co sledují nekonečné seriály. Tohle je první nekonečný seriál, na který se těším a s napětím – i když vím jak to celé dopadne – sleduji. Smekám před Tebou, Ondro, virtuální klobouk, hluboce se klaním za výborné dílo a srdečně děkuji! Já snad opět ani nevystoupím z vlaku! Vím, že to už tady jednou bylo, ale asi přestanu chodit na noční z pondělka na úterý, s tímto čtením je návrat domů velmi nejistý!
E
Heh, nekonečný seriál – to mě nenapadlo. Určitě to dopadne tak, že se vezmou… 😀
Každopádně moc děkuju za chválu a omlouvám se za problémy při cestování! 😉
Když letěl najednou rakouský a kazašský kosmonaut, proč neprodloužili dobu pobytu u Miru o den nebo dva? Měli by víc času na práci. Může za to nedostatek peněz nebo stereotypní zvyky?
Může za to balistika. Lety byly plánovány tak, aby návratová kabina přistávala v rozumnou dení dobu na rozumné místo. A takové požadavky nejsou splňovány každý den. Proto je většina letů a hlavně termíny přistání velmi přesně naplánováno předem.
Exceletná séria článkov. Ďakujem autorovi za sprostredkovanie dejín a technických detailov stanice Mir.
Až pri tom opise sa vytvára obraz, čím všetkým sa stretla kozmonautika Sovietských republík a dovolím si tvrdiť, že práve tie turbulencie doznievajú dodnes.
Díky moc! A ohledně těch turbulencí souhlasím…
Dobrý den Ondro. Děkuji Vám za tento seriál. Měl bych na Vás otázku – co je tak drahé na výstupech do volného prostoru? A uvedené částka je za jednoho astronauta či za oba? Díky moc a budu se těšit na příští týden!
Zdravím, co se ceny týče – jak jsem nakoupil, tak prodávám. Ten údaj jsem našel ve starém čísle Novostí kosmonavtiki, přesněji jej bohužel nerozvedli. Myslím ale, že je v tom započítána amortizace vybavení, příprava nácvik a podobně. A samozřejmě také cena za hodinu pobytu kosmonautů ve vesmíru obecně.
Já si myslím, že velkou roli v tom hrají skafandry, jsou docela těžké, objemné, musí se jim věnovat poměrně dost času a jsou drahé. Když k tomu připočtete, že jsou na pár výstupů, tak to hodí docela velkou částku. K tomu pak jak zde již padlo všechny další věci vč. třeba i ztrát vzduchu atp. Ono se to nezdá. No a ta nejmenší částka asi bude příplatek za práci venku. 🙂
Jen doplním. Nezapomínejte na podporu, kterou EVA vyžaduje – provoz řídícího střediska, všichni ti lidé, kteří jsou na Zemi přímo a nepřímo zapojeni, provoz spojovacího zařízení, etc. Vše co kosmonauti potřebují k výstupu (kyslík, voda, skafandry, nářadí, atd.) se musí dopravit na stanici a není to za pár korun.
EVA není jen to, co vidíme při přenosu, ale spousta činností (a peněz), bez kterých by výstup nebyl možný. My pak vidíme opravdu jen onu pověstnou špičku ledovce.
Ona cena za den astronauta na ISS bude taky pěkná pálka. A to aniž by vytáhl paty ze stanice. A zajímal by mě její řádový odhad.
Těším se na každý další díl! Velké poděkování autorovi, čte se to báječně.
Děkuji, jsem moc rád, že ten „nekonečný příběh“ čtenáře baví… 🙂
Super počteni…velice dobré zpracováni,děkuji
…a já děkuji za chválu! 😉
Po dnesnim zjisteni, ze tato serie existuje jsem se zacetl do prvnich dvou dilu. A mam na vas pane Samarek jednoduchy dotaz, nehodlate tuto serii clanku vydat knizne?
Jen jestli mam pokracovat ve cteni zde nebo si muzu pockat a do knihovny pridat dalsi knihu hned vedele Kritickych momentu kosmonautiky.
Abych pravdu řekl, zatím jsem seriál ještě ani nedopsal, natož abych uvažoval o knize. Pochybuju, že to někdo bude chtít vydat, ale po zkušenostech – nikdy neříkej nikdy.
Což asi není úplně jednoznačná odpověď, jakou jste asi čekal… 😀
Nicméně myslím, že možnost knižního vydání je natolik malá, že se klidně můžete začíst.
Děkuji za další díl (opět nadstandartní kvalita),alespoň e-kniha by mohla dopadnout když ne papírová
Díky mmoc! E-kniha – uvidíme, zatím to hlavně musím dopsat (takže při své ukecanosti mám do konce roku o práci vystaráno…)
Obdivujem všetkých kozmonautov a Krikaljov je jedným z mojich obľúbených. Ale teda je to sila… Predstavujem si (teda predstaviť sa to nedá) ako by som sa asi cítil keby nado mnou visel Damoklov meč medzi životom a smrťou cca štyri hodiny. A ešte by som mal pri tom robiť nejakú zmysluplnú činnosť. A to nie len nejakú…
Ondro, díky za super diel! 🙂
Inak, tie historické konotácie si si dohľadával samostatne alebo to bola „príručná batožina“ v odborných prameňoch?
Díky moc, s tím hodnocením Krikaljova se ztotožňuju, je to Pan kosmonaut.
JInak ty historické záležitosti jsem dohledával většinou zvlášť. 😉
Dobrý den a tisíceré díky za další skvělé čtení!
V souvislosti s touto epizodou mě napadá dotaz ohledně Volkova a Krikaljova – jsou jedinými kosmonauty v historii, kteří de facto přistáli v jiné zemi, než se které startovali?