Po celou dosavadní dobu své existence byla stanice Mir sice velmi zajímavým, nikoli však jediným fungujícím strojem určeným pro pobyt lidí ve vesmíru. Občasnou společnost stanici dělaly americké raketoplány, jež po katastrofě Challengeru obnovily své účinkování misí STS-26 na přelomu září a října 1988. Společně s Mirem však kolem Země kroužil ještě jeden stroj, na který veřejnost v průběhu let víceméně zapomněla. Saljut 7 svým lidským tvůrcům oddaně sloužil od jara 1982 a nyní se jeho čas pomalu nachyloval. Stíhán pomalou degradací a poruchami postupně klesal na nižší a nižší dráhu a operátoři v řídicím středisku mohli jen bezmocně sledovat, jak se mnohatunový kolos chystá ke vstupu do atmosféry. Na konci svého života se tak Saljut 7 ještě naposledy objevil v médiích, která přinášela senzacechtivé články, v nichž se dohadovala, komu že to vesmírný kolos spadne na hlavu. Saljut 7 se nakonec odporoučel ze scény 7. února 1991 nad Jižní Amerikou. Mir měl krom technologického dědictví a přeletu kosmonautů v Sojuzu T-15 se Saljutem společnou ještě jednu důležitou věc: Saljut 7 posloužil v mnoha ohledech jako zkušební vzorek toho, jak stárne konstrukce a vybavení během dlouhodobé expozice v krutých podmínkách mimo atmosféru. I na základě zkušeností získaných na Saljutu 7 dostal základní blok Miru „bene“ k prodloužení své životnosti. Na velký smutek a loučení však na palubě Miru nebyl čas, život a práce šly stále dál…

Příliš křehký talíř

V průběhu ledna 1991 se kosmonautům naskytla při pohledu na zemský povrch na jednu stranu krásná, na stranu druhou však děsivá podívaná. Na Středním východě se totiž rozhořel konflikt mezi Irákem a Kuvajtem, do něhož se zapojila i koalice NATO. Jedno z šílených gest iráckého diktátora Saddáma Husajna bylo zapálení ropných vrtů v poušti. Afanasjev s Manarovem mohli z jedinečné perspektivy sledovat jednu z největších ekologických katastrof způsobených člověkem.

20. února pak oslavil Mir páté výročí své existence. Na jeho vzhledu bylo znatelné, jakým způsobem bylo postupně utlumováno financování v souvislosti s rozvratem hospodářství Sovětského svazu. Původně byl navržen ke třem rokům fungování, ovšem ani po pěti letech ještě nebyl dohotoven a dva poslední moduly, respektive jejich trupy, se stále nacházely v rozpracovaném stavu v Chruničevu, aniž by byla naděje na jejich brzké dohotovení. Nad tím však kosmonauti neměli čas a chuť přemýšlet, onen den strávili pozorováním a zaznamenáváním určených oblastí zemského povrchu.

Začátek března byl mimo jiné zasvěcen čtenářům již známého experimentu „Diagramma“. Prostřednictvím ráhna, jež kosmonauti vysunuli skrze přechodovou komůrku v základním bloku byl sledován plynný oblak okolo stanice. 15. března byla v peci Optizon-1 ukončena tavba, při které byl získán velký monokrystal germania. Ve stejný den se posádka rozžehnala s Progressem M-6, jenž se oddělil od zadního stykovacího uzlu stanice. Jeho místo měl zanedlouho zaujmout jeho následovník – Progress M-7. Ten odstartoval z Bajkonuru 19. března.

Ve čtvrtek 21. března se náklaďák přibližoval k zadnímu stykovacímu uzlu Miru. Do vzdálenosti 500 metrů šlo vše podle plánu, ovšem v onen moment dala automatika povel přerušit sbližování a motorky Progressu loď odnesly do bezpečné vzdálenosti. Řídicí středisko se rozhodlo neprovádět další pokus o připojení, dokud nebude jasné, co za celou situací stojí. Pro kosmonauty to byla nepříjemná situace a zklamaný byl hlavně Musa Manarov. Nazítří měl totiž oslavit své čtyřicátiny a čekal na speciální zásilku od své rodiny. Možná by byl zklamán ještě více kdyby věděl, že na palubě Progressu je pro něj připraven narozeninový dort.

Analýza ukázala, že jeden z motorků DPO na Progressu pracoval delší dobu, než měl, proto automatika celou operaci přerušila. Ale proč tomu tak bylo, to nikdo netušil. Možná za všechno mohla nesprávná centráž plynoucí z chybného umístění nákladu na palubě lodi, možná byla chyba v motorku samotném, variant bylo mnoho. Vedení letu se rozhodlo pokus zopakovat s tím, že budou naprogramovány o něco méně striktní limity pro práci motorků a použita bude jejich záložní sada.

23. března se Progress opět přiblížil ke stanici. Na obrazovkách v řídicím středisku byl na záběru kamery umístěné na trupu lodi vidět zvětšující se obrys Miru. Vypadalo to, že všechno půjde jako po drátkách. Zbývalo 25 metrů… Náhle však začala stanice na obrazovkách uhýbat kamsi stranou! Operátoři zareagovali s malým zpožděním, nicméně dálkový příkaz dokázal situaci v poslední chvilce zachránit – Progress podlétl stanici asi o 7 metrů a jen o chloupek minul antény na jejím trupu! Ještě několik hodin skupina analytiků studovala záznamy, zda náklaďák přeci jen nějaké antény neponičil. Naštěstí se ukázalo, že jsou všechny v pořádku. Zůstával však zásadní problém: kde je k čertu chyba? Ovládací systém Progressu byl podle telemetrie naprosto v pořádku a přesto nereagoval na odchylku během přibližování. A na druhou stranu po onom těsném průletu stabilizoval loď a správně nastavil orientaci vůči Slunci. Na Zemi vypuklo velké drbání hlav, na jehož konci se ze záplavy hypotéz pomalu začala vynořovat ta nejvíce pravděpodobná. Vypadalo to, že je něco v nepořádku s jednou z antén systému Kurs na Kvantu-1. A právě u této antény se během výstupu do volného prostoru pohyboval Manarov, když instaloval laserové odražeče…

Při první příležitosti se komunikátor optal posádky: „Chlapi, vzpomeňte si, když jste připevňovali ty odražeče, nemohli jste náhodou provést něco s anténou?“ Manarov vzápětí odtušil: „Už jsme o tom taky přemýšleli…“ Jediným možným východiskem z této situace bylo pokusit se přelétnout Sojuzem z předního stykovacího uzlu na zadní. Na rozdíl od běžné praxe bude toto přestykování probíhat plně v automatickém režimu. Pokud se situace bude opakovat, bude víceméně jasné, že problém je na straně Kvantu. Pokud naopak vše půjde podle plánu, na vině je Progress a pravděpodobně bude muset být stažen do atmosféry i se svým nákladem.

26. března Afanasjev s Manarovem odpojili svůj Sojuz TM-11 od předního stykovacího uzlu a nechali automatiku, aby dělala to, co má. Normálně se během přestykování ručně řízené Sojuzy vzdalovaly na několik desítek metrů, nyní Sojuz poodlétl na vzdálenost 130 metrů. To byla nevýhoda automatiky – větší spotřeba paliva. Sojuz oblétl stanici a když byl ve správné pozici, systém Kurs zahájil sbližování. Afanasjev čekal s rukama na páčkách řízení a byl připraven převzít kontrolu nad lodí v momentě, kdy by nastal sebemenší problém. Zápal posádky musel krotit z řídicího střediska šéf pilotovaných misí k Miru Vladimir Solovjov. Upozornil na to, že v případě selhání Kursu má Sojuz TM v záloze ještě systém „Prognoz“, který byl schopen z daného stavu dopočítat dosavadní trajektorii lodi a vytvořit model budoucí trajektorie. Dosud nebyl tento systém nikdy vyzkoušen v reálu.

Hypotéza o poškozené anténě Kursu se skutečně potvrdila. Při pozorném sledování záběru kamery na trupu Sojuzu bylo evidentní, že anténa se pohybuje jakoby ztěžka a když ke stykovacímu uzlu zbývalo pár metrů, Sojuz začal uhýbat z ideální dráhy. Kosmonauti museli zatnout zuby, nesahat na páky řízení a spolehnout se na Prognoz. Tento systém nakonec zvládl situaci na výbornou a, byť trhavě, nakonec Sojuz dovedl bezpečně ke spojení se stykovacím uzlem Kvantu. Situace se nyní uklidnila. Progress i s narozeninovým dortem přirazil 28. března zcela bez potíží k přednímu stykovacímu uzlu.

V průběhu dramatického pokusu o připojení 23. března mimoděk vyplul na povrch jeden zajímavý fakt: podle předpisů měli kosmonauti v průběhu připojování přilétajících lodí z bezpečnostních důvodů pobývat v návratové kabině svého Sojuzu. Jenže v průběhu let se automatická spojení Progressů stala natolik rutinními a bezproblémovými, že kosmonauti toto pravidlo začali ignorovat. Nyní, když Progress minul Mir jen o chloupek, mělo nastat velké „mytí hlav“ a opětovné nastolení dodržování bezpečnostních postupů. Leč, nestalo se tak. Tento přístup se v budoucnu ještě ukáže být velmi problematickým…

Vykládání Progressu probíhalo podle plánu, na jeho palubě dorazila i nezbytná instalace nutná pro fungování solárních panelů, jež měly být přeneseny z Kristallu na Kvant. Kosmonauti provedli nezbytné úpravy v interiéru Kvantu a pro přenesení solárních panelů tím bylo všechno více méně připraveno. Před Afanasjevem a Manarovem však nyní stál jiný úkol. V rámci neplánovaného výstupu měli provést inspekci oné poškozené antény a pokud možno se pokusit ji opravit.

„Derbenti“, jak zněl volací znak posádky, se na svůj výstup začali připravovat 13. dubna. Přibližně ve stejné době proběhla také ne zcela běžná procedura: ze staničních nádrží byly dočerpány pohonné látky do nádrží Progressu (v naprosté většině případů tomu bývalo přesně naopak), neboť panovaly obavy, zda po anabázi během připojování bude mít Progress dost paliva pro deorbitaci.

25. dubna, přibližně dvacet minut před půlnocí moskevského času, se otevřel příklop na přechodové komoře Kvantu-2 a oba kosmonauti se už počtvrté během své expedice vysoukali ven. Při žádném výstupu se nerealizuje pouze jeden bod programu a ani nyní kosmonauti neměli nouzi o práci. Hned na začátku na povrchu Kvantu-2 instalovali vzorky materiálů s tvarovou pamětí, jež měly být v dohledné době využity k montáži jedné velmi zajímavé konstrukce. Nejprve však bylo třeba zjistit, jak se vzorky chovají v reálném kosmickém prostředí a zda ohřev paprsky Slunce nebude mít na tvar oněch prvků vliv.

Po úspěšném splnění tohoto bodu programu se cesty kosmonautů rozdělily. Afanasjev připevnil na plošinu ASP-G-M opravenou kameru, kterou odtud sejmuli během svého prvního výstupu. Ovšem po připojení konektorů kamera odmítla fungovat. Afanasjev se proto musel pustit do pracného přepojování, nakonec se mu však podařilo kameru zprovoznit.

Přibližně ve stejné době Manarov doručkoval k cíli své cesty, na zadní stranu modulu Kvant-1. Svým odloučením od Afanasjeva porušil (samozřejmě s vědomím řídicího střediska) pravidlo, které bylo dosud dodržováno. Toto pravidlo stanovilo, že kosmonauti budou během výstupu neustále poblíž jeden druhému pro případ nouze. Situace si však nyní vyžádala porušení pravidla a Manarov tak byl nyní vzdálen asi 30 metrů od svého parťáka.

Musa čekal všechno možné, jen ne to, co spatřil, když se otočil k neposlušné anténě Kursu. Podle předpokladů byla parabola antény možná jen zdeformovaná a bude stačit ji narovnat do původního tvaru. Nyní však vyšlo najevo, že parabola o průměru 23 cm na anténě zcela chybí. Manarov nechtěl věřit tomu, že by něco takového mohl způsobit pouhým neopatrným pohybem nohy: „Tohle jsem nemohl udělat… Ne, to jsem nebyl já.“ Přesto byla tato hypotéza nejpravděpodobnější. O opravě antény nyní nemohlo být ani řeči a zklamaný Musa se vydal zpět na Kvant-2.

Tam už Afanasjev pracoval na závěrečných úkonech. Manarov mu nyní pomohl instalovat „turistické značky“, jež měly pomoci v orientaci kosmonautů na povrchu modulu během EVA a také sejmout „girlandu“ vzorků z uhlíkových vláken. Ty zase měly stanovit, jak bude probíhat degradace konstrukce manipulátoru Strela. Už nyní však bylo víceméně jasné, že jeřáb nebude třeba po každém použití skládat, uhlíková vlákna odolávala kosmickým vlivům skvěle. Stejně tak kosmonauti demontovali vzorek materiálu s tvarovou pamětí, který na začátku tohoto výstupu vystavili slunečnímu svitu. Ani tady se nekonala žádná nepříjemná překvapení. Na závěr výstupu ještě kosmonauti žadonili o chvíli navíc, aby se mohli vzájemně vyfotografovat. „Chlapi, s každým dalším výstupem vás zaháním dovnitř hůř a hůř!“ stěžoval si se smíchem Vladimir Solovjov. Čtvrtý a poslední výstup v rámci osmé dlouhodobé expedice skončil po 3 hodinách a 34 minutách.

Na přelomu dubna a května Afanasjev s Manarovem pokračovali v práci, která se jim pomalu chýlila ke konci. Na Bajkonuru už se vše chystalo na start další expedice. Výměna posádek měla být i tentokrát ozvláštněna přítomností zahraničního státního příslušníka, jehož let měl být financován soukromým sektorem. Okolnosti výběru i platby za let však byly, mírně řečeno, lehce nestandardní. To však zatím nijak nevzrušovalo dvojici na palubě Miru.

Svůj čas oba kosmonauti věnovali experimentům, sledování a snímání zemského povrchu, ale také inventarizaci a balení osobních věcí a výsledků experimentů. Nepotřebný odpad byl ukládán do úseku pro suchý náklad Progressu M-7. Krom tradičních odpadků, obalů od potravin, špinavého prádla a dalších zbytných položek kosmonauti připravovali i návratovou kapsli Raduga.

Jak už bylo v seriálu řečeno, svůj úspěšný debut si tento zajímavý kousek techniky odbyl v listopadu předešlého roku. Tehdy se jednalo o čistě testovací misi, tentokrát už útroby kapsle podle všeho neskrývaly záznamovou aparaturu, s jejíž pomocí byla při prvním letu získávána data o průběhu návratu. Afanasjev s Manarovem do Radugy uložili celkem 94,1 kg materiálu a vzorků. Celý proces skládání kapsle, jejího plnění i uzavírání byl zaznamenáván na videopásek.

6. května se Progress M-7 odpojil od předního stykovacího uzlu stanice a zamířil pryč. Oproti jiným Progressům byl tentokrát jeho let vstříc záhubě delší. Zatímco u běžných „náklaďáků“ od odpojení do brzdicího zážehu uplynulo většinou maxmálně 4-5 hodin, nyní Progress svůj brzdicí zážeh provedl až po 16,5 hodinách tak, aby kapsle přistála v Kazachstánu. Ve výšce 130 km mělo dojít k odhození Radugy, k velkému zklamání se však nepodařilo zachytit její signál. Nemuselo to znamenat nic vážného – toto mlčení se dalo vysvětlit poruchou vysílače. Když ale kapsle mlčela i po předpokládaném průletu atmosférou a pátrací jednotky nebyly schopny ani po rozsáhlém hledání kapsli objevit, musela být prohlášena za ztracenou.

Nikdy se nepodařilo objasnit, jak vlastně druhá Raduga skončila. Je možné, že se rozpadla během průletu atmosférou, možná se vůbec neoddělila od Progressu. Po analýze videozáznamů zachycujících přípravu kapsle kosmonauty bylo zjištěno, že se Afanasjev s Manarovem dopustili blíže nespecifikované chyby v postupu, která zapříčinila ztrátu Radugy i téměř metráku jejího cenného nákladu. Bylo to k vzteku, protože po ukopnuté anténě kosmonauti doufali, že se dalších chyb do konce expedice vyvarují. Naštěstí nebyl čas na sáhodlouhé zpytování svědomí. 20. května se na obzoru objevil jasný bod, jenž pomalu rostl a posléze se z něj vyloupnul důvěrně známý obrys Sojuzu. Střídání stráží mohlo začít.

Nikdo z kosmonautů si však ani zdaleka nedokázal představit, jaké změny se během následující expedice odehrají na orbitě i na Zemi…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Salyut7_with_docked_spacecraft.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Progress_M-59.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/photo/photos2/soyuz-tm-11_mir.jpg (kredit: Spacefacts.de)
http://www.russianspaceweb.com/images/spacecraft/manned/space_stations/mir/kvant/aft_flight_2.jpg (kredit: A. Zak/RKK Energija)