Situace, ve které se ocitnul Kvant po svém připojení ke stanici, se podobala událostem z dubna 1971. Tehdy se ke stanici Saljut 1 připojil Sojuz-10 s trojčlennou posádkou, ovšem během zatahování dokovací tyče se proces zastavil a příruby Sojuzu a stanice od sebe dělilo pár centimetrů. Tehdy problém tkvěl v nesprávně naprogramované logice postupu při spojování, kdy se orientační motorky lodi snažily vyrovnat houpání, jež vždy po záchytu tyče nastane, následkem čehož se zlomil jeden z ustřeďovacích tlumičů. Jenže když se Kvant připojoval k základnímu bloku, nic takového se nestalo. Spojovací mechanismus byl průběžně vylepšován a snesl mnohem větší zatížení než ten původní z roku 1971. Motorky byly nyní automaticky vyřazovány tak, aby se patálie à la Sojuz-10 neopakovala. Přesto se tyč odmítla zatáhnout a příruby zadního stykovacího uzlu základního bloku a Kvantu od sebe dělilo 5 centimetrů. Po jednom dni vzrušených diskusí a debat jak na Zemi tak ve vesmíru došlo vedení letu k jednoznačnému závěru: jedinou možností, jak zjistit, co je vlastně špatně, je výstup do volného prostoru. Romaněnko a Lavejkin prošli během svého výcviku „kolečky“ v bazénu Střediska přípravy kosmonautů, navíc výstupy byly pro jejich misi beztoho v plánu. Skafandry Orlan-DM se na orbit svezly v základním bloku, takže výstupu nic nebránilo. Nikdo ovšem nezapomínal na to, že neplánovaný výstup, jenž musel být z principu věci čistou improvizací, není úplně jednoduchá a bezpečná záležitost. Nikdo nemohl tušit, na co kosmonauti narazí a zda vůbec budou schopni neposlušnému stykovacímu mechanismu domluvit. Jiná možnost než EVA ale prostě neexistovala…
Výměna za pochodu
V sobotu 11. dubna 1987 pozdě večer moskevského času se pootevřel příklop na jednom z radiálních stykovacích uzlů na kulovém přechodovém úseku základního bloku Miru. Z něj se vyškrábal Alexandr Lavejkin následován Jurijem Romaněnkem. Zatímco pro palubního inženýra to byla první zkušenost z otevřeným prostorem, jeho velitel už si svou premiéru (byť poměrně krátkou a do značné míry omezenou) odbyl v roce 1978. Ovšem Lavejkin se ani pořádně nestačil rozhlédnout, když začal mít pocit, že s jeho Orlanem-DM výrobního čísla 9 něco není v pořádku. „Klesá tlak! Klesá u mě tlak,“ volal vystrašený Lavejkin do éteru. Než však mohli operátoři v řídicím středisku zareagovat, prokázal bleskový úsudek a skvělý postřeh Romaněnko. Uklidnil svého kolegu a upozornil jej na jeden z přepínačů na ovládacím pultíku jeho skafandru. Jednalo se o přepínač, kterým se přechodně snižoval vnitřní tlak v případech, kdy bylo zapotřebí, aby byl skafandr poddajnější a ohebnější. Lavejkin zřejmě přepínačem o něco zavadil, když se soukal ven průlezem. Onen přepínač už dokázal vyděsit několik kosmonautů u předchozích výstupů.
Před dvojicí nyní byla dlouhá cesta až k zadnímu stykovacímu uzlu. Oněch zhruba dvanáct metrů bylo poseto anténami, jichž se kosmonauti nesměli dotknout a výčnělky a výstupky, za které se nesměli zachytit skafandrem. Dvojice proto postupovala obezřetně a pomalu, nakonec se však Lavejkin konečně dostal do takové pozice, ze které mohl nakouknout do prostoru mezi základním blokem a Kvantem. Štěrbina mezi přírubami obou strojů však byla příliš malá, než aby mohl něco zahlédnout. Řídicí středisko proto o kousek vyšroubovalo dokovací tyč Kvantu, čímž se mezera rozšířila. Nyní už měl Lavejkin lepší výhled. Jeho hlášení všechny překvapilo: „Je tam nějaký předmět! Vypadá jako bílý vak. Rozměry asi čtyřicet na čtyřicet.“ Středisko ještě o kousek vyšroubovalo dokovací tyč a kosmonauti se pokusili onen záhadný předmět opatrně vysvobodit pomocí šroubováku.
Šlo to ztuha, Lavejkin s Romaněnkem museli být velmi opatrní, aby nepoškodili stykovací mechanismus. Onen předmět se velmi ochotně trhal a jeho kousky plavaly pryč, aniž by kosmonauti měli šanci je zachytit rukou. Všeobecně přijatá hypotéza zněla, že se jednalo o kapronový vak s odpadem, který se při nakládce Progressu-28 nepozorovaně zachytil ve spojovacím mechanismu. „Bylo na něm něco napsáno?“ zajímal se letový ředitel Valerij Rjumin. „Jo, bylo na něm ‚všechno nejlepší k svátku‘, he-he,“ žertem odvětili kosmonauti. V onu chvíli se už totiž psal 12. duben, svátek kosmonautiky.
Dvojice kosmonautů očistila dokovací konus Miru od veškerých zbytků nešťastného vaku, potvrdila, že vizuálně je konus v naprosto dokonalém stavu a pak s uspokojením sledovali, jak středisko dálkovým povelem zatahuje dokovací tyč a Kvant se naprosto hladce spojuje se základním blokem Miru. Neplánovaný výstup trval 3 hodiny a 35 minut.
13. dubna byl od Kvantu odpojen tahač FSB a středisko jej umístilo na prozatímní dráhu. Původně plánované navedení do atmosféry se nekonalo – vzhledem k problémům při sbližování nezbývalo v nádržích FSB dost paliva. Tahač tak zůstal na stále se snižující dráze až do srpna 1988, kdy jej atmosféra konečně sama pohltila a zničila.
Ve stejný den, kdy se FSB oddělil od Kvantu, dostala posádka povolení otevřít příklop a vstoupit do útrob nové části stanice. Jeden relativně rozměrný „pokojík“ navíc jim určitě přišel vhod, ovšem jeho uvedení do provozu znamenalo spoustu práce. Nejdůležitější bylo oživení setrvačníků a příslušné zásahy do softwaru orientačního systému. Jak už bylo řečeno, na zadní stěně Kvantu se nacházely antény systémů Igla a Kurs, přičemž prvně zmiňovaný po pečlivých testech zažil svou „ostrou“ premiéru už 23. dubna, kdy se ke stanici přiblížil nový náklaďák Progress-29. Naprosto bezproblémově zakotvil u stykovacího uzlu Kvantu, čímž otevřel dveře pro zkoušky přečerpávání provozních kapalin. Do nádrží Miru tak putovalo 750 kg pohonných látek, což nebylo mnoho, na druhou stranu připojením Kvantu byl vyřazen pohonný systém ODU v základním bloku a stanice samotná se nadále starala pouze o svou orientaci v prostoru, úprav dráhy se od toho momentu chopily Sojuzy a Progressy.
Vykládka Progressu se krátce zastavila na jeden den – 1. května oba kosmonauti dostali volno a mohli sledovat přímý přenos oslav na Rudém náměstí. 11. května se pak Progress-29 od stanice odpojil, aby uvolnil místo pro další náklaďák. Progress-30 se stal součástí komplexu Mir v okamžiku svého připojení ke Kvantu 21. května. Na jeho palubě dorazilo celkově 1 856 kg zásob, vybavení, kapalin a plynů. Romaněnka s Lavejkinem čekala další porce tvrdé práce. Něco však nebylo úplně v pořádku.
Už od března se oba muži začali připravovat na dva plánované výstupy do volného prostoru, jež měly proběhnout v průběhu dubna, hned po připojení Kvantu. Během nich měl být ve dvou etapách nainstalován třetí (dorzální) panel slunečních baterií na povrch základního bloku. Jenže během lékařských seancí mužům v bílých pláštích neunikly nepravidelnosti v Lavejkinově srdečním rytmu. Občasné extrasystoly znepokojily vedení letu natolik, že bylo nutné přeložit termíny výstupů. Mezitím Lavejkinovi, který si nestěžoval na žádné potíže, lékaři naordinovali příslušné medikamenty a pečlivě sledovali jeho stav. Zdálo se, že lékařská doporučení zabrala a 15. května Lavejkin úspěšně prošel kontrolou, po které dostala posádka povolení k vykonání výstupů.
12. června se kosmonauti nasoukali i se složenou první částí solárního panelu do přechodového úseku a hermeticky za sebou uzavřeli příklop do stanice. Ona část byla i ve složeném stavu příliš velká na to, aby se vešla do přechodového úseku, proto museli kosmonauti využít orbitální modul Sojuzu TM-2 jako jakýsi přístavek, kam panel dočasně zasunuli. V momentě, kdy otevřeli příklop jednoho z radiálních portů, nastal dosud nevídaný stav: ve vakuu se ocitl přechodový úsek stanice a současně orbitální modul Sojuzu. Podobný stav mohl teoreticky nastat v kritické situaci, kdy by se kosmonauti z nějakého důvodu nebyli schopni vrátit do stanice, nicméně nyní to byl zcela záměrný krok.
Instalace nebyla jednoduchá a muži záhy zjistili, že úchyty pro nohy, zvané „jakory“, nejsou v tomto případě dostatečné. Rozhodli se tedy pracovat bez opory nohou, fixováni pouze jednou rukou a hlavně krátkými jisticími smyčkami. Výstup zakončili úspěšně po 1 hodině a 53 minutách. O čtyři dny později, 16. června, se Romaněnko a Lavejkin vydali znovu ven, tentokrát s druhým dílem solárního panelu. Také nyní šlo všechno víceméně bez problémů. Kosmonauti nainstalovali druhý díl a pomocí malého rumpálu rozvinuli panel do jeho plné délky. Následně dvojice ještě z interiéru orbitálního modulu Sojuzu vynesla několik kazet se vzorky různých materiálů a umístila je na povrchu základního bloku. Tento výstup trval 3 hodiny a 15 minut. Mir nyní disponoval 11,5 kW elektrické energie, což znamenalo, že nebude třeba plánovat využívání různých aparatur tak úzkostlivě, jako tomu bylo dosud.
Dalo by se říci, že kosmonauti i pozemní tým měli důvod k radosti, ony pozitivní emoce však kalilo nepříjemné zjištění. Lékaři po pečlivé analýze Lavejkinova srdečního rytmu zjistili, že arytmie neodezněla, naopak se projevovala mnohem pravidelněji než před výstupy. S palubním vybavením nebylo možno stanovit diagnózu a tak padlo rozhodnutí nešťastného palubního inženýra dopravit na Zem předčasně. Lavejkin se snažil uhádat, co se dalo, ovšem vedení letu bylo neoblomné: až přiletí návštěvnická posádka, její palubní inženýr Lavejkina vystřídá a Alexandr se sveze domů. Pro Lavejkina to byl pochopitelně úder, ze kterého se člověk těžko vzpamatovává, ale dohady s řídicím střediskem neměly smysl. Navíc na Miru se vždy našlo dost práce na to, aby člověk přišel na jiné myšlenky.
Mezitím se na Zemi připravovala ke startu první návštěvnická posádka EP-1 (EP – Экспедиция посещения – návštěvnická expedice). Ta zahrnovala také syrského občana. Už v říjnu 1985 do Hvězdného městečka přicestovali dva důstojníci syrského letectva Muhammed Ahmad Fariz a Munir Habib Habib. Začali nejprve tradičně základním výcvikem a teoretickou přípravou a následně byly utvořeny dvě posádky. První tvořili Alexandr Viktorenko, Alexandr Alexandrov a Muhammad Fariz. Do druhé posádky byli zařazeni Alexandr Solovjov, Viktor Savinych a Munir Habib. Přednost nakonec dostala posádka Alexandra Viktorenka. Ovšem pro Alexandrova během přípravy nabraly události zajímavý kurs: přibližně měsíc před startem se dozvěděl, že se jeho pobyt na Miru může protáhnout o něco déle oproti plánovanému týdnu. Alexandrov se ovšem jako zkušený mazák a člen dlouhodobé expedice na Saljut 7 v roce 1983 nenechal zaskočit a podle všeho neměla být výměna palubních inženýrů dlouhodobé expedice žádný problém.
19. července se od Miru odpojil Progress-30, aby uvolnil místo návštěvníkům. 22. července pak Sojuz TM-3 se sovětsko-syrskou posádkou zamířil na oběžnou dráhu. O dva dny později zakotvil bez problémů u spojovacího uzlu modulu Kvant. Po obvyklých několikahodinových procedurách se konečně otevřely příklopy a do nitra stanice vplul Fariz, následován svými dvěma kolegy. Po bouřlivém přivítání se posádky pustily do díla – letový plán návštěvnické expedice byl jako vždy doslova přecpán experimenty a pozorováními. Během společné činnosti ovšem kosmonauti přišli na jeden trochu úsměvný fakt: není jednoduché působit v kolektivu, kde tři z pěti lidí mají křestní jméno Alexandr!
Pro Lavejkina znamenala práce s kolegy ze sovětsko-syrské posádky současně poslední příležitost, jak okusit stav beztíže. Snad jedinou výhodou v nastalé situaci pro něj byl fakt, že nemusel přenášet anatomickou vložku křesla Kazbek do jiné lodi – spolu s Viktorenkem a Farizem se měl vrátit na Zem v Sojuzu TM-2, kterému pomalu končila záruční doba. 29. července nastala chvíle loučení a za odlétající trojicí zaklapl příklop orbitálního úseku Sojuzu. Ovšem ještě předtím, než se uvolnily háky, jež držely příruby stanice a transportní lodi u sebe, odložilo řídicí středisko o jeden oblet přistání kvůli průtrži mračen v přistávací oblasti. Až pozdě večer se Sojuz s trojicí kosmonautů oddělil od Miru a zamířil domů. O pár hodin později, to se psal již 30. červenec, dosedl návratový modul na pevnou zem poté, co si vítr pohrál s padákem natolik, že kabina jen tak tak nedosedla uprostřed malé vesničky v kazašské stepi. Viktorenko a Fariz za sebou měli standardní let o délce 7 dní, 23 hodin, 4 minuty a 55 sekund, Lavejkin se vrátil na Zem po 174 dnech, 3 hodinách, 25 minutách a 56 sekundách.
Posádka byla vyčerpaná a bylo na ní znát vražedné tempo, v jakém návštěva na Miru probíhala. Denně spali kosmonauti maximálně 2-3 hodiny a aby stihli naplánované experimenty, oželeli i povinné každodenní dvě hodiny tělocviku. Jak si do deníku poznamenal jeden z instruktorů ve Hvězdném: „Historie se opakuje, ale vše zůstává při starém. (…) Jakou cenu za to ale posádka platí? Ty, kteří vypracovávají program letu, to ani v nejmenším nevzrušuje…“. Nicméně, stejně jako v předešlých případech, i nyní posádka přežila svůj šílený sprint ve zdraví. A to se týkalo i Lavejkina. Jako by nestačilo zklamání z toho, že nemohl do konce dotáhnout svůj rekordně dlouhý let, po zevrubném vyšetření lékaři usoudili, že pozorované arytmie jsou zvláštností Lavejkinova organismu a není důvod jej vyřazovat z přípravy pro další lety. Přesto se Alexandr již nikdy do vesmíru nepodíval, ale to už je trochu jiná historie…
Mezitím se na stanici zabydloval nový palubní inženýr. Na stav mikrogravitace si zvykal přibližně týden a do práce se tak mohl naplno vrhnout zhruba v době těsně po odletu svých kolegů. A hned na úvod jej i jeho velitele čekala ne sice úplně výjimečná, přesto však zajímavá procedura: bylo třeba uvolnit zadní stykovací uzel pro plánovaný přílet náklaďáku Progress-31. 30. července, tedy pár hodin po odletu sovětsko-syrské posádky, Romaněnko s Alexandrovem nastoupili do Sojuzu a oddělili jej od stykovacího uzlu Kvantu. Poodlétli do přibližně stometrové vzdálenosti a sledovali, jak setrvačníky otáčejí stanicí o 180 °. Za necelých dvacet minut bylo hotovo a Sojuz TM-3 se hladce připojil k přednímu stykovacímu uzlu.
2. srpna kosmonauty otřásl pronikavý zvuk, který se rozlehl stanicí. Byla to siréna ohlašující poplach a na hlavním ovládacím pultu se rozsvítila signálka „Porucha počítače číslo 1 a 2“ a bylo slyšet, jak se zastavují setrvačníky. Nezbylo než stanici orientovat po starém způsobu. Dva dny trvající analýza situace přinesla naštěstí poměrně banální vysvětlení – softwarová chyba v podobě popletených kódů.
Progress-31 se ke stanici dostavil 5. srpna a přivezl s sebou rekordních 2 441 kg nákladu, zásob, kapalin a plynů. A teprve 7. srpna byl opraven software palubního výpočetního komplexu tak, aby bylo možné znovu roztočit setrvačníky v Kvantu. Jejich roztáčení trvalo celý jeden den, takže až 8. srpna se situace vrátila do normálu.
Všední dny na stanici ubíhaly ve znamení vykládky Progressu. Kosmonauti však byli zaraženi zásilkou spodního prádla. Ani jeden z předešlých Progressů nepřivezl prádlo správné velikosti. Ani teď se Romaněnko nedočkal, spodní prádlo bylo příliš velké. „To se nám vysmívají, nebo co?“ stěžoval si Romaněnko. Stále častěji projevoval podrážděnost a jeho celková nálada byla lehce melancholická, pozemní tým si všimnul, že poslední dobou začal více zpívat. Prozpěvoval si dokonce i během cvičného poplachu, během něhož se oba kosmonauti museli nasoukat do svých skafandrů a být připraveni co nejrychleji opustit stanici.
Krom vykládky Progressu neustávalo ani snímání zemského povrchu a provádění nejrůznějších experimentů. Některé seance, během nichž byl snímán zemský povrch nebo hvězdná obloha, byly prováděny zatímco kosmonauti spali. Dálkové řízení vědeckých aparatur v Kvantu se dobře osvědčilo. O to horší situace však nastala, když měli kosmonauti pohovořit v televizní reportáži o obsluze aparatury „Rentgen“. Právě ta byla dálkově ovládána a kosmonauti s ní de facto neměli nic společného. Nakonec vše vyřešilo pár nicneříkajících frází. Začátek září pak zpestřilo ještě vypnutí palubních ventilátorů. Nastalé ticho posádku vytrhlo ze spánku, naštěstí vyšlo najevo, že za všechno mohl chybný povel ze Země.
Oněch chyb pozemního týmu bylo poměrně hodně. Když měla proběhnout korekce dráhy pomocí motoru Progressu, pozemní směna chybně zadala orientaci stanice a než se přišlo na chybu, Progress celých 125 sekund stanici brzdil místo toho, aby ji urychloval. Další pokus o korekci dráhy musel být odvolán kvůli nedostatku paliva. Romaněnko a Alexandrov byli – slušně řečeno – namíchnutí. Podobné chyby je obíraly o čas…
Čas nicméně běžel a u stanice se dveře netrhly – sotva se 21. září odpojil Progress-31, aby zamířil vstříc vodnímu hrobu v Pacifiku, už tady byl další náklaďák. Progress-32 dorazil 26. září a celý kolotoč vykládky a nakládky začal nanovo. V oněch dobách ještě připomínala sovětská pilotovaná kosmonautika dobře promazaný hodinový strojek. 2. října pak Romaněnko překonal dosavadní rekord v délce pobytu na orbitu, který ustavili Leonid Kizim, Vladimir Solovjov a Oleg Aťkov v roce 1984 na palubě Saljutu 7. Na novopečeném rekordmanovi se nicméně pomalu začínala projevovat „únava materiálu“. Jeho pracovní výkonnost klesala a vedení letu se rozhodlo snížit mu pracovní dobu z 8,5 hodiny na 6,5 hodiny denně. Byl nabádán k tomu, aby využíval celou spánkovou periodu (lidský organismus potřebuje ve stavu mikrogravitace méně spánku a kosmonauti tak spí obecně kratší dobu). Veškerou těžkou práci při vykládání a nakládání Progressu zastal Alexandr Alexandrov. Ani jeho výkon však nebyl stoprocentní. O své roli palubního inženýra dlouhodobé expedice se dozvěděl příliš pozdě na to, aby dokázal vhlédnout do intimních detailů palubních systémů. Romaněnko k tomu později poznamenal: „Často něco dělal, já jsem ho přitom sledoval a pak jsem to udělal raději sám…“
Monotónnost a rutinu práce na palubě alespoň zčásti nabouraly přímé přenosy a telekonference. Jedna taková proběhla 4. října, kdy se posádka stanice spojila s účastníky fóra, zasvěceného výročí startu první umělé družice Země. 7. listopadu pak mohli kosmonauti sledovat přímý přenos oslav Velké říjnové socialistické revoluce. Zajímavý experiment také proběhl 10. října, kdy se od stanice odpojil Progress, aby byl řídicím střediskem naveden do vzdálenosti 2,5 km. Poté byl naveden zpět ke stanici za pomoci nově vypracovaných algoritmů ovládání. Cílem tohoto cvičení byla snaha ušetřit cenné palivo. Záměr se podařil – do okamžiku opětovného připojení motorky Progressu spálily zhruba 82 kg paliva, což bylo o 108 kg méně než při využití starého způsobu navádění.
17. listopadu se Progress-32 definitivně odpojil od stanice. Zadní stykovací uzel však nezůstal bezprizorní dlouho. 23. listopadu se ke stanici přiblížil Progress-33 a při svém příletu využil postupy vyzkoušené svým předchůdcem. Alexandrov se okamžitě pustil do své špeditérštiny. Mimo jiné vynesl z útrob nákladní lodi novou tavicí pec „Zerkalo“. Pec využívala pár lamp a systém zrcadel, jež umožňovala dosáhnout teplot až 1 000 °C. Zerkalo bylo de facto demonstrátorem pro aparaturu, která měla být na palubě jednoho z dodatkových modulů, jež se měly k Miru v budoucnu připojit. Neustávaly ani aktivity, které se stanice přímo netýkaly, ale měly vliv na její fugování – 26. listopadu z Bajkonuru nosná raketa Proton-K vynesla nový exemplář komunikační družice Altair/SR, která po dosažení plánované geostacionární dráhy konečně prodloužila dobu spojení s řídicím střediskem.
Romaněnko mezitím už pomalu začínal stříhat metr. 2. prosince dosáhl hranice 300 dnů nepřetržitého pobytu v kosmu. Takto dlouhý let se zákonitě odrážel na jeho fyzické kondici (svaly na nohou mu atrofovaly o 15 %) stejně jako na jeho psychice. Netajil se steskem po rodině a domově, navíc jeho únava dosáhla takového stádia, že téměř všechnu práci musel zastat palubní inženýr. Nic na tom nezměnil ani fakt, že od tohoto dne byla Romaněnkovi pracovní doba zkrácena na 4,5 hodiny denně. Unavenému rekordmanovi se však začínalo blýskat na lepší časy: řídicí středisko poslalo na začátku prosince posádce příkaz, aby provedla podrobnou inventarizaci veškerého vybavení na palubě a záznamy předala na Zem. Bylo evidentní, že se konečně blíží okamžik, kdy dosavadní dvojici vystřídají kolegové.
Když se pak 19. prosince od stykovacího uzlu Kvantu odpojil Progress-33, znamenalo to definitivní potvrzení, že expedice EO-2 vbíhá do cílové rovinky. V příštím stroji, který se ke Kvantu za pár dní připojí, bude posádka expedice EO-3. Co se týče Jurije Romaněnka, byl více než připraven vrátit se domů…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
https://images.nasa.gov/details-sts076-709-007.html
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-tm-2_3.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_training/english/soyuz-tm-3_2.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-tm-3_aleksandrov.htm (kredit: Spacefacts)
Jako vždy výborný čtení na dobrou noc!Děkuji za ně!Neměli to ti kluci na Miru vůbec jednoduchý!300dní v malý plechovce,to obdivuju,já bych se zbláznil.
Díky, moc si toho vážím!
A já osobně bych se asi zbláznil taky, ale alespoň za pokus by to stálo… 😀
Opět super článek. Sovětská kosmonautika je moc zajímavé téma, navíc méně známé (i díky utajování v minulosti). Jenom jako softwarový inženýr musím protestovat proti tomu, že nějaký problém je banální jenom proto, že to je softwarová chyba. Softwarová chyba vás ve vesmíru může zabít stejně spolehlivě jako díra v plášti lodi. Navíc např. v případě Apolla nebylo možné SW měnit za letu (ani dlouho před letem), takže takové chyby bylo stejně těžké odstranit, jako hardwarové. Tuším že počítače na Miru na tom už byly s přeprogramováním o něco lépe, ale stejně….
Díky za pochvalu.
Stran toho banálního vysvětlení – měl jsem na mysli, to, že to naštěstí nebylo v hardwaru a tedy jen obtížně opravitelné, ale špatným zadáním dat = řešitelné téměř okamžitě. Jinak samozřejmě chápu, kam míříte. 😉
Děkujeme. Mě překvapuje, jak z pohledu dnešní doby riskovali, výstup celé posádky ven bez zajištění vevnitř, přetěžování, protahování mise nad míru, vždyť někdo, kdo je takhle unavený může udělat banální chybu, která ale tam nahoře nakonec banálně nedopadne …
chápu že socialistické plánování, ale hlava mi to nebere
Mně to jako totální risk neřišlo. Stran EVA fungoval „buddy system“, tzn. kosmonauti se během výstupu jistili navzájem, pokud by něco neklaplo, mohli se uchýlit do Sojuzu.
A to protahování – učili se za pochodu. Zase tady byl kolega, který mohl kontrolovat, pomoci. Jak dokázaly další lety, když byli kosmonauti dostatečně motivováni, dalo se to zvládnout…
Ahoj Ondro, klasicky pořád super. Ale pokud takhle rozsekáš každou dlouhodou expedici na tři díly, tak nás čeká mnoho dílů. A pořád si budem myslet, že se někde ztrácí kus textu :-).
Tak jen technická otázka mě napadla, když to bylo takové unikátní, to sledování připojení zvenku na vlastní oči, nejsou z toho třebas fotečky? Alespoň pod pultíčkem?
Díky moc!
Co se týče toho sekání – můžu to nanejvýš zkusit zestručnit. Že bych dal rekord – celá další anabáze Miru na prostoru jediného dílu? :-))))
Fotky ze spojení bohužel nemám a pochybuju, že vůbec jsou někde k mání. Se Sověty, potažmo Rusy, je ohledně fotografií a videozáznamů docela potíž, většinou mám co dělat, abych našel pár fotek pro daný díl…
Ježíši, neubírejte ani písmeno!! Ať je těch dílů hodně… Vždyť MIR fungoval pořádně dlouho a pořád to bylo napínavé a zajímavé.
Prosím nezkracovat. Naopak, jen tak dál. Je to napínavé a vždy se těším na další díl.
Čím řídili MIR? Argon-16?
Nejprve Argon-16, pak Saljut-5B.
prihodim odkaz kde si lze o argonech neco precist
Computing in the Soviet Space Program – http://web.mit.edu/slava/space/computers.htm
Díky za odkaz!
Chlapi šikovní, kdybyste chtěli napsat ještě něco o Buranu… Prosím… Zde inspirace…http://www.buran.ru/htm/mtkkmain.htm
Jednou na to určitě dojde. 😉
Neosekávat nezestručnovat proboha!! Je to drasťák ty ukončení jednotlivých dílů ale čím víc dílů tím líp. Myslím že semnou bude někdo určitě souhlasit.
Omlouvám se, pokud jsem někoho tím žertem o zestručňování vykolejil. Samozřejmě nic zestručňovat nebudu, bylo by mi líto práce, přeci jen už mám skoro hotový devatenáctý díl a zahazovat by se mi to určitě nechtělo… 😀
Ano, pokracuje, je to napinave, moc diky
Díky, budu! 😉
Ahojte. Pridavam sa do dlheho zastupu lufi, ktorym sa Vase skvele clanky pacia. Akukolvek temu viete opisat informaciami, ktore ani nechapem odkial cerpate. Je to paradne citanie.
Zaujima ma, kolko dielov bude mat seria o Mire? Ved ked len tak narycho ratam, tak to bude snad na cely rok. A to som rad, cim viac tym lepsie. Ak by ste zvysili kadenciu na 2clanky za tyzden, tak by sa to vsetkym pacilo. Ale verim, ze je za tym velmi vela prace a hladania informacii a triedenia najpodstatnejsieho…
Klobuk dole a dakujem 🙂
Zdravím a moc děkuji za chválu. Není to až tak těžké, zdrojů je spousta a člověk jen musí vědět, kam sáhnout, nic víc v tom není. 🙂
Co se týče počtu dílů – to Vám nemohu říci, protože to zatím sám nevím. Seriál píšu za pochodu a byť mám jistý náskok, nedokážu odhadnout, jak moc mi nakonec nakyne.
A ohledně kadence – klidně bych to na dva díly týdně zvednout mohl, ovšem pod jednou podmínkou: někdo by za mě musel platit složenky. Do práce prostě musím, takže v současné situaci je ten jeden díl týdně maximum… 😀
Já tě obdivuju už jen za ten jeden díl týdně, už to mi přijde jako slušný nářez. Dokonce, jsem včera v noci zjistil, že prvních několik expedic je docela dost podrobně sepsaných na jednom dost veřejně dostupném serveru a česky. Což rozhodně neznamená, že se netěším na další díly, TĚŠÍM a MOC.
Nářez to občas je, ale zatím (klepu na dřevo) to ujde.
O tom českém zdroji nevím, používám hlavně ruské a pár anglických…
Tak se jukni na wiki 🙂 Zrovinka EO2 a 3 jsou docela podrobně napsané. Pořád platí, že se těším na tvůj text.
Díky za echo! 😉
Paráda! 🙂
To sa číta samo…
Tak to mě moc těší! 😉