Po prvních krůčcích lidí do vesmíru na začátku šedesátých let minulého století, během nichž kosmonauti a astronauti dokázali, že lidský organismus dokáže fungovat v podmínkách mikrogravitace alespoň po omezenou dobu, bylo pouze otázkou času, kdy budou na oběžnou dráhu vypuštěna zařízení, na jejichž palubách se člověk stane alespoň zčásti druhem „homo cosmicus“. Zrodily se první orbitální stanice. Z dnešní perspektivy se může zdát úsměvným nadšení nad několika týdny strávenými ve vesmíru, nicméně pro tehdejší laickou i odbornou veřejnost byla doba prvních stanic neustálým posouváním hranic při současném očekávání bariéry, skrze kterou už lidské tělo nebude schopno proniknout. Ve stejné době probíhal závod obou kosmických velmocí v několika rovinách jak v civilní, tak ve vojenské odnoži kosmonautiky. O to větší naději pak přineslo tání bariér v první polovině sedmdesátých let, jež vyvrcholilo společným letem sovětského Sojuzu a amerického Apolla. Naděje na postupné sbližování obou rivalů však vzaly záhy zasvé a brzy byly vzájemné vztahy opět na bodu mrazu. Když se v roce 1986 vydal za hranice atmosféry první modul sovětské stanice nové generace, nikdo nemohl předpokládat, že právě tento stroj bude stát na počátku nové éry budování mostů mezi východem a západem. Nikdo také nemohl tušit, že nová stanice přečká rozpad východního bloku, bude hostit stroje, na jejichž přijetí nebyla původně vůbec konstruována a na její palubě padnou rekordy, jež ani dnes, po více než třech dekádách, nikdo nepřekonal. Stanice, tedy to, co z ní zbylo, dnes odpočívá na dně Pacifiku, její jméno je však navždy zapsáno zlatým písmem ve vrcholných kapitolách dějin kosmonautiky…

Nelehký zrod legendy

Od doby, kdy člověk začal uvažovat o cestách kosmickým prostorem, se začaly objevovat nejrůznější koncepty orbitálních i meziplanetárních stanic. Pitoreskní návrhy nejrůznějších habitatů můžeme dnes najít v bohatých historických zdrojích počínaje Konstantinem Ciolkovským. Ovšem s úsvitem praktické kosmonautiky tyto vize začaly narážet na realitu a sny o obřích stanicích toroidního tvaru nebo rozlehlých příhradových konstrukcích musely ustoupit relativně skromným možnostem, jež nabízely nosné rakety a naše schopnosti. Problematické byly také technologie, jež měly stanice udržovat v chodu a umožňovat jejich využívání lidskými posádkami.

První stanice na sovětské i americké straně byly proto navýsost jednorázovou záležitostí. U první generace stanic Saljut se životnost počítala na několik měsíců. Jen o málo lépe na tom byl Skylab, jehož účinkování v pilotovaném režimu nakonec činilo pouhých 171 dní, přičemž plány na obydlení čtvrtou posádkou zůstaly z nejrůznějších důvodů pouze na papíře a při střízlivém pohledu neměly zrovna oslnivé šance na úspěch. Průlom v tomto ohledu přišel až se třetí generací Saljutů. V roce 1977 byla na orbitální dráhu vypuštěna stanice Saljut 6, jejíž konstrukce umožňovala doplňování zásob paliva a dalších látek přímo na orbitu. Sověti Saljut 6 i následující exemplář Saljut 7 doslova „vyždímali“ na limit možností. Ovšem ani tato generace stanic nebyla prosta omezení.

Jedním z největších problémů byl prostor. Rozměry, zejména průměr trupu, byly dány maximálním možným průměrem nákladu, jaký bylo možno přepravovat po kolejích z Moskvy na Bajkonur. 4,1 metru bylo maximum, jež nebylo možné překročit. Délka trupu opět musela reflektovat možnosti železniční dopravy. Navíc tady bylo omezení jak rozměrů, tak i hmotnosti ze strany nosiče. O mnoho více než 20 tun nedokázal Proton do vesmíru vytáhnout.

Dalším zádrhelem stanic do Saljutu 7 včetně bylo vybavení. Vinou omezeného prostoru nebylo možné uspokojit většinu požadavků vědců a výzkumníků. Jejich přístroje se na palubu jednoduše nevešly. Něco málo mohly sice na stanice dopravit nákladní lodě, ovšem zde zase nastával problém s postupným zahlcováním interiéru stanice přístroji, jež dosloužily nebo se neplánovalo jejich další použití.

Jak vyřešit problémy s prostorem? A jak docílit, aby byl vědecký program efektivnější? Jedinou možností za dané situace bylo vyprojektovat modulární stanici. První modul, základní blok, bude mít na palubě vše potřebné pro nejnutnější funkce a pro přežití posádky, spolu s omezeným přístrojovým vybavením. Následně pak mohou být k tomuto základnímu bloku vysílány další moduly, jež rozšíří možnosti výroby a experimentů i komfort posádky.

První reálné kroky, jež směřovaly k modulární stanici, byly provedeny na začátku roku 1976. V NPO Energija se objevil technický návrh ke zhotovení dvou nových stanic DOS-7 a DOS-8 (zamýšlené orbitální komplexy dostaly tovární značení 27KS). Předpokládalo se využití „saljutovských“ trupů číslo 12701 a 12801, ovšem tyto nové dvě stanice měly být zásadně modernizovány. Ovládání stanice mělo být výhradně v režii palubního počítače, počítalo se se zcela novým systémem sblížení a stykování – systém „Kontakt“ byl původně vyvinut pro sovětský pilotovaný lunární program a nyní měl být konvertován právě pro novou stanici. O stabilizaci a orientaci se mělo postarat šest setrvačníků, významně vylepšeny měly být i systémy pro udržení životních podmínek. Hlavním esem nového projektu ovšem mělo být umístění dvou postranních stykovacích uzlů na pracovní úsek stanice. Právě sem měly putovat dva přídavné moduly, o jejichž dopravu na orbitu se měly postarat osvědčené nosiče Sojuz.

Kupodivu právě ony dva stykovací uzly pro přídavné moduly byly podrobeny největší kritice Ministerstva všeobecného strojírenství, pod nějž kosmonautika v SSSR nominálně spadala. Idea nicméně nezapadla a další verze stanice, která se ve formě koncepčního návrhu objevila v roce 1978, již měla dokonce čtyři radiální stykovací moduly, jež se přesunuly na přechodový úsek.

Rok 1978 však také znamenal první problémy pro stanice 27KS. V té době byla Energija doslova zavalena prací – v plném proudu bylo vybavování stanice DOS-5-2 (budoucí Saljut 7), svůj díl osobohodin si ukousl také mamutí projekt nového supertěžkého nosiče „Energija“ a raketoplánu „Buran“, nemluvě o dalších úkolech, jako například stavba zásobovacích lodí Progress či modernizace Sojuzu na variantu „T“ (tovární značení 7K-ST). NPO Energija byla nucena oslovit konstrukční kancelář Saljut (dříve a také dnes známý jako závod Chruničeva), se kterou spolupracovala v rámci stejnojmenného programu, a požádat její představitele, aby KB Saljut s pracemi na nové generaci stanic vypomohla.

V průběhu roku 1979 doznal projekt stanic 27KS dalších změn. Původně zvažovaný naváděcí a stykovací systém Kontakt byl nahrazen novým systémem „KURS“, jehož hlavní výhodou byl fakt, že se při dokování již nemusela natáčet celá stanice vstříc přilétající lodi. Změny se dotkly i počítačového vybavení – namísto jednoho palubního počítače Argon-20 byly úkoly pro hlavní „mozek“ stanice rozděleny mezi dva stroje, starší Argon-16B a nový Saljut-5B. V neposlední řadě byl změněn tvar přechodového úseku na sférický při zachování čtyř radiálních a jednoho axiálního stykovacího uzlu.

Zdálo se, že Energija a Saljut zvládají díky spolupráci vývoj nové generace stanic bez větších problémů. Průběžně byl projekt upravován a měnily se detaily, jako například rozmístění antén, iluminátorů a podobně. Nicméně první větší škobrtnutí přišlo, když se začalo vážně hovořit o doplňkových modulech k základnímu bloku stanice. První návrhy z roku 1976 počítaly s využitím modulů na bázi lodí Progress. V jejich prospěch hovořila cena a rychlost, s jakou bylo možné Progressy konvertovat. Velkou nevýhodou pak byla omezení vyplývající z hmotnostních a objemových limitů.

Vedení Energije pojalo jinou myšlenku: co zkusit využít lodi TKS z pomalu skomírajícího projektu Almaz? Jejich nákladní a pohonné moduly FGB by bylo možné využít jako tahače zajišťující dopravu modulů ke stanici a moduly samotné by mohly využívat technologie, vyvinuté právě pro program těžkých lodí TKS. Plán na konstrukci těchto modulů byl schválen na jaře 1981. Moduly dostaly označení 37K a byly rozpracovány předběžné návrhy pro pět modifikací specializovaných na různé oblasti výzkumu. Jako první a současně testovací kus měl sloužit modul 37КЭ (písmeno Э značilo ‚experimentální‘), jež se ovšem neměl vydat k nové stanici, nýbrž ke stanici DOS-5-2, známé jako Saljut 7. Start 37КЭ měl proběhnout na podzim 1984, ovšem vinou zpoždění při jeho stavbě a možnosti Saljut 7 osadit vojenským modulem TKS-M se špionážní aparaturou Pion-M došlo ke změně plánů a 37КЭ měl putovat k nové stanici. Nebyla to poslední změna ohledně přídavných modulů, v dalších dílech seriálu se touto problematikou budeme ještě zabývat…

Mezitím se konstrukce základních bloků potýkala s obrovskými problémy. Zpočátku byl přirozenou „jedničkou“ Saljut 7, jehož stavba a vybavování mělo před stanicí 27KS prioritu. Když byl Saljut 7 v dubnu 1982 úspěšně vypuštěn na orbitální dráhu, bylo možné část kapacit Energije a kanceláře Saljut přesunout právě na konstrukci těchto bloků. Zdálo by se, že vše půjde hladce a příprava prvního exempláře stanice 27KS bude bez problémů. Jenže, jak už to bývá, realita je někdy, mírně řečeno, zábavná.

Velmi záhy začalo vycházet najevo, že základní blok nové stanice bude lehce „obézní“. Hmotnost se neustále navyšovala, už v roce 1981 činila přebytečná hmotnost tohoto „základního kamene“ projektované stanice 4,5 tuny. A to byl poměrně velký zádrhel. Řešení se našlo v podobě převodu některých zařízení do plánovaných přídavných modulů. Základní blok stanice tak přišel například o setrvačníky, některé systémy zabezpečení životních podmínek, přechodovou komoru pro výstupy do volného prostoru a také o sprchový koutek.

Po přijatých opatřeních by se mohlo zdát, že konstrukce základních bloků je opět na správné koleji. Chyba lávky. Problémy číhaly skoro na každém kroku. A ten největší se projevil na začátku roku 1984. Jak už bylo řečeno, sovětská kosmonautika v té době měla poměrně hodně „želízek v ohni“. A tím největším byl supernosič Energija a raketoplán, jenž posléze proslul pod názvem Buran. Tento kolosální projekt se ukázal být příslovečným otesánkem, který polykal mamutí porce financí. A právě v roce 1984, když celková hospodářská situace SSSR nebyla zrovna nejrůžovější, byla ona porce natolik velká, že práce na stanici 27KS se na začátku roku téměř zastavila.

Jenže i přes horentní sumy a horu osobohodin nebylo možné nezaznamenat, že Energija a Buran se zpožďují natolik, že v blízké době nepřichází v úvahu jejich start. Na podzim 1984 padlo rozhodnutí „shora“: co nejrychleji postavit základní blok nové stanice a vypustit jej v únoru 1986. Proč zrovna únor 1986? Právě v únoru 1986 měl začít 27. sjezd Komunistické strany SSSR a základ nové multimodulární stanice měl být vypuštěn právě na jeho počest v den jeho zahájení. Rozhodnutí také stanovilo termín startu modulu 37КЭ a čtyř dalších doplňkových modulů. Stanice také dostala svůj název: „Мир“, což lze přeložit jako „Svět“ nebo také jako „Mír“. Rozhodnutí v září 1984 posvětilo i politbyro a stanice se náhle ocitla v „rychlém pruhu“.

Spolu s rozhodnutím Ústředního výboru a politbyra začaly proudit finanční prostředky určené pro Mir. Pod Damoklovým mečem šibeničního termínu byly práce na stanici obnoveny v doslova frenetickém tempu. Už v říjnu byla v Chruničevu dokončena stavba korpusu základního bloku Miru a začalo jeho vybavování a osazování agregáty a systémy.

Záhy ovšem vyšel najevo velký průšvih. Podle původního návrhu měly kabely elektrické sítě vážit zhruba 1 500 kg. Ovšem když došlo na konstrukční dokumentaci, hmotnost kabeláže narostla na trojnásobek, tedy 4 500 kg. To byl v době, kdy konstruktéři bojovali o každý kilogram, naprosto neodpustitelný přešlap. Náčelníka 171. projektového oddělení L. A. Gorškova to dočasně stálo funkci a většina dokumentace musela být přepracována tak, aby se podařilo alespoň trochu snížit hmotnost kabeláže. Nadváhu ovšem základní blok neměl jen vinou onoho zpackaného odhadu hmotnosti elektrické sítě. Přes již zmiňované dřívější zásahy do konstrukce a vybavení nyní celková nadváha činila téměř čtyři tuny. Musela nastoupit další odtučňovací kůra.

Základní blok v jejím rámci přišel o třetí panel slunečních baterií, některé komponenty chladicího systému, část systému telemetrie a mimo jiné také o tři dokovací konusy s příslušným vybavením v radiálních portech. Porty byly nyní zakryty pouze jednoduchými kryty a systém pro připojení doplňkových modulů měli kosmonauti instalovat na příslušnou pozici až při příletu každého z doplňkových modulů.

Odtučňovací kůra však neprobíhala pouze na Miru, svůj díl odvedli také pracovníci NPO Mašinostrojenija, kteří připravovali nosič pro Mir. Podařilo se jim z Protonu-K „oholit“ více než 800 kg. Přes veškerou snahu se však nedařilo hmotnost základního bloku dostat pod kontrolu natolik, aby jej bylo možno vypustit na plánovánou dráhu se sklonem 65 ° vzhledem k rovníku. Proto bylo přijato rozhodnutí o vypuštění na dráhu s nižším sklonem. Nová stanice měla směřovat na dráhu 51,6 °, což jednak umožňovalo obsluhovat stejnými posádkami Saljut 7 i Mir a hlavně umožnilo vynést necelou tunu navíc.

Problémy s hmotností však trampoty nekončily. Velkým problémem se ukázal být vývoj softwaru pro palubní výpočetní komplex, zejména pro počítač Saljut-5B. Několik měsíců před startem stanice ještě nebyla hotova definitivní verze softwaru a vedení projektu se ocitlo v úzkých. Nakonec se vše vyřešilo šalamounsky: v první fázi bude Mir řízen pouze prostřednictvím starého počítače Argon-16B a Saljut-5B bude na stanici dopraven a zapojen teprve poté, až bude software hotov. Vzhledem k tomu, že v rámci boje s nadváhou neměla být na palubě základního bloku téměř žádná vědecká aparatura, nejednalo se o zásadní problém.

Problém však vyvstal pro změnu tam, kde by jej čekal málokdo: ve Středisku pro výcvik kosmonautů. Při normálním běhu událostí by bylo možné předpokládat, že kosmonauti mají k dispozici trenažér Miru, na kterém nacvičují postupy pro své mise. Problém byl v tom, že ještě do startu základního bloku nemělo Středisko pořádný simulátor Miru k dispozici. Na dokreslení situace také poslouží fakt, že simulátor modulu 37КЭ, jež měl být vypuštěn pouhý měsíc po startu základního bloku, byl ve Středisku instalován až 16. listopadu 1985, tedy pouhé čtyři měsíce předtím, než jej měli kosmonauti začít využívat v reálném provozu!

To ovšem nebyla jediná komplikace při výcviku. Pokud vše půjde podle plánu a základní blok Miru se podaří vypustit úspěšně na plánovanou orbitální dráhu, kosmonauti poletí k němu. Pokud se cokoli zvrtne a vypuštění Miru skončí debaklem, první posádka Miru místo toho poletí k Saljutu 7. Ovšem to stavělo pracovníky Centra pro výcvik kosmonautů před další dilema: mají začít konvertovat simulátory pro Mir, nebo ponechat co nejvíce systémů a ovládacích prvků věrných předloze v podobě Saljutu? Bylo nutné dělat značné kompromisy, nezbylo než nacvičovat na simulátoru Saljutu a využít představivosti, eventuálně ovládání nových systémů trénovat přímo ve výrobních závodech, odkud systémy pocházely.

Ani konstruktéři Miru si však nemohli oddechnout, a to se v dubnu 1985 vyhnuli dalšímu kolosálnímu průšvihu, který, pokud by skutečně nastal, mohl stát mnohé zúčastněné místa. V říjnu 1984 jakýsi dobrák pojal ideu, podle níž únor 1986 nebyl ideální dobou pro konání 27. sjezdu KS SSSR. Co takhle raději sjezd uspořádat třeba v listopadu 1985? Samozřejmě by to znamenalo uspíšit realizaci veškerých závazků a oslavných činů chystaných k této příležitosti. Vypuštění Miru nevyjímaje. O pracovníky Energije i Saljutu se pokoušel infarkt.

Nezbylo však, než zatnout zuby a pustit se do práce ještě usilovněji. Už tak se oproti plánu stavba základního bloku i modulu 37КЭ opožďovala, nyní však hrozilo, že zpoždění bude papírově ještě mnohem větší. V dubnu 1985 se tak na poradě u ministra všeobecného strojírenství Olega Baklanova objevilo řešení, které bylo svým způsobem jediné možné, ovšem skrývalo v sobě obrovská rizika. Základní blok neprojde kolečkem testů u výrobce v moskevských Podlipkách, jak bylo do té doby zvykem. Místo toho poputuje na Bajkonur a veškeré testy budou provedeny až tam. Současně budou testy probíhat na analogu základního bloku v Moskvě. Pokud vše klapne tak jak má, bude to znamenat obrovskou úsporu času. Pokud se objeví nějaký významný problém, kvůli němuž bude muset být práce na základním bloku přerušena, nebo dokonce bude muset být poslán zpět k výrobci, celý grafikon příprav vyletí komínem a budou padat hlavy. Na konci dubna 1985 tedy z Moskvy vyrazil na speciálním vagónu neotestovaný základní blok směrem do Kazachstánu.

Nicméně život občas dokáže být neuvěřitelně potměšilý. Pár dní předtím totiž plénum Ústředního výboru odhlasovalo přenesení termínu 27. sjezdu KS SSSR na původní termín, tedy únor 1986…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Earth_%26_Mir_(STS-71).jpg
http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/savinyh/v-b-k/02.html
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:PlenetaryPenza3.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/99/Mir_base_block_drawing.png/800px-Mir_base_block_drawing.png