Po divokém tanci Gemini VIII zůstala operátorům v rukou Agena 5003, kterou s velkou dávkou duchapřítomnosti aktivoval Dave Scott krátce předtím, než se od ní s Armstrongem odpojili. Agenu se podařilo během jednoho orbitu stabilizovat a nyní čekala na svůj další osud. Zpočátku nebyl ještě úplně vyloučen podíl GATV na problémech Gemini, nicméně tato možnost byla stále více nepravděpodobná a Agena se chovala velmi způsobně. Nyní bylo třeba rozhodnout, co s ní provést dále. Původně se počítalo s tím, že by mohla posloužit jako cíl pro některou z následujících misí, samozřejmě coby čistě pasivní mrtvé těleso. Nyní však byla Agena ještě na začátku své aktivní životnosti, její baterie byly nabité a nádrže téměř plné, proto se její konstruktéři a operátoři rozhodli vyzkoušet, co se dá. Astronauti už byli dávno na zemi, když GATV 5003 přibližně 21 hodin a 47 minut po svém startu na pokyn ze Země zažehla svůj motor při manévru, jenž měl změnit inklinaci z 28,89 ° na 30,60 °. Ovšem na konci manévru řídicí středisko s překvapením zjistilo, že zatímco inklinace se změnila o žádanou hodnotu, apogeum se zvedlo o 218 kilometrů! Za chybou podle rychlé analýzy měla stát chyba v kalkulaci těžiště Ageny, ovšem při dalším manévru, jenž měl stroj vrátit na dráhu s inklinací 28,89 ° a napravit chybnou výšku apogea, Agena opět skončila na vyšší dráze, než bylo v plánu. Problém byl nakonec nejen v chybně zadaném těžišti, ale také v elektronice pneumatického systému. Během dalších manévrů operátoři postupně dokázali adaptovat své postupy a Agenu dostat na zamýšlenou dráhu. Celkem vykonala Agena 5003 během necelých dvou dnů deset manévrů, přijala 5 439 dálkových příkazů a potvrdila fakt, že v dramatu Gemini VIII byla zcela nevinným účastníkem. Po vyčerpání pohonných látek a s tenčící se zásobou elektrické energie byla ponechána na parkovací dráze a bylo s ní přerušeno spojení. Jediným aktivním prvkem zůstala navigační světla, jež se měla automaticky rozsvítit 17. července 1966, tedy 123 dní po startu. Byla to však spíše jen znouzectnost – bylo velmi nepravděpodobné, že by baterie v té době ještě byly schopny dodávat byť jen minimální množství energie. Zda se světla skutečně rozsvítila, to se nikdo nedozví. Lidské oči totiž GATV spatřily až o tři dny později…

Posunovací lokomotiva v akci

24. ledna 1966 bylo oznámeno složení posádky pro misi GTA-10. Hlavní posádku tvořil už zkušený velitel John Young, jeho pilotem byl jmenován nováček Michael Collins. Záložní posádkou měla být dvojice James Lovell a Edwin Aldrin. Třídenní let měl odstartovat 18. července a mělo se jednat o do té doby nejkomplexnější misi pilotovaného programu. Hned od začátku se počítalo s „duálním rendez vous“, tedy se setkáním hned se dvěma Agenami.

První měla být dedikovaná Agena GATV 5004, jež měla odstartovat bezprostředně před Gemini. Měla mimo jiné fungovat jako posunovací lokomotiva a Gemini X měla díky jejímu motoru výrazně změnit parametry své dráhy, dosáhnout rekordního apogea a zahájit proces rendez vous s druhým cílovým tělesem. Tím měla být Agena GATV 5003, známá také jako „Agena 8“, která byla primárně určena pro Armstronga a Scotta v Gemini VIII (aby nebylo dosti matení čtenářů ohledně názvů, GATV měly krom své čtyřčíselné designace také neoficiální číselné označení, které napovídalo, pro kterou Gemini byla ta která Agena určena). V době, kdy k „Ageně 8“ měli dorazit Young s Collinsem, neměla už být v bateriích žádná elektřina, proto tvořila Osmička zcela pasivní těleso, ke kterému se bylo možno přiblížit pouze za použití optických naváděcích prostředků – a ani tady neměli mít astronauti na růžích ustláno, protože vzhledem k vyčerpaným bateriím bylo více než pravděpodobné, že nebudou fungovat ani polohová světla Osmičky. Naštěstí díky péči radarů a operátorů NORAD (North American Aerospace Defense Command) byla poloha Agena 8 známa poměrně přesně.

Zprvu se nepočítalo s vycházkou Mika Collinse do prostoru, ovšem ještě v průběhu prvních týdnů roku 1966 se vše změnilo a Mike měl provést dokonce dva výstupy, jeden tzv. SEVA, tedy výstup, během něhož se pouze postaví na sedadlo, aby mohl provést optické experimenty, jež nebylo možné provádět skrze okénko příklopu. Druhý výstup pak měl být „plnokrevný“ a navíc docela dobrodružný. Mike měl během něj využít manévrovací pistoli HHMU a doplout k opodál se nacházející Ageně 8, z níž měl sejmout lapač mikrometeoroidů a nainstalovat druhý. Následně měl Young provést simulaci záchrany kolegy, když jej měl lodí „vyzvednout“ v prostoru.

Krom hlavních bodů letu měli astronauti provést také 15 dalších experimentů. Objem experimentů úspěšně šlapal na paty dlouhotrvajícím letům GT-5 a GT-7, ovšem zde astronauti museli všechno vměstnat do letu trvajícího něco přes 70 hodin. Právě z tohoto důvodu Young s Collinsem prosazovali, aby byl let prodloužen ze tří na čtyři dny. Teoreticky tomu nestály v cestě žádné významné překážky, zásoby kyslíku, což byla nejkritičtější položka, by na čtyři dny vystačily vcelku bez problémů. Nicméně od vedení programu se Youngovi a Collinsovi dostalo jasného „ne“. Takto na astronauty čekal vskutku frenetický letový plán, když pracovní dny na orbitu měly pro ně trvat plus mínus patnáct hodin, k čemuž je nutno připočíst čas na hygienu a jídlo. Až poslední den měl mít osm hodin, které vrcholily přistáním v Atlantiku.

Personálnímu složení mise GTA-10 se nevyhnuly změny, jež zapříčinila letecká katastrofa, během které zahynuli Elliot See a Charlie Basset, hlavní posádka Gemini IX. V březnu byli Jim Lovell a Edwin Aldrin, tedy dubléři Desítky, kteří dosud nemohli při rotaci ob dva lety počítat s vlastní misí v rámci programu Gemini, přesunuti na sloty v hlavní posádce Gemini XII. Zajímavostí je, že pokud by k havárii Seeho a Basseta nedošlo, Aldrin by nevstoupil do učebnic dějepisu jako člen posádky Apolla 11 a druhý člověk na měsíčním povrchu. Šéfastronaut Deke Slayton totiž pro první pokus o lunární přistání stanovil kritérium, podle něhož museli mít všichni tři členové posádky letovou zkušenost. Takto Aldrin ochutnal stav beztíže během letu Gemini XII, což mu zajistilo křeslo na historické misi (a dlužno dodat – následně také spoustu psychických problémů).

Novými dubléry Younga a Collinse se stali Alan Bean a Clifton „C.C.“ Williams. Čtveřice se pustila do ohromné hory práce, jež před nimi ležela. V jeden okamžik se zdálo, že se nepodaří všechny body letového plánu splnit – vývoj a výroba vybavení pro EVA se opožďovaly, problém činily zejména příruby a ventily pro HHMU. Oproti předchozím verzím měla být nyní pistole napájena dusíkem z nádrže přímo v adaptéru Gemini a Collins musel napojit pistoli na zdroj dusíku během vycházky.

A aby toho nebylo dost, z nepochopitelných důvodů si Deke Slayton vymohl, že jeden týden v březnu budou Young a Collins členy komise, jež prováděla ve Washingtonu pohovory s potenciálními astronauty-nováčky, kteří právě procházeli výběrem (v dubnu bylo veřejnosti oficiálně představeno 19 nových členů oddílu astronautů právě z tohoto výběru). Přestože Young ani Collins moc nechápali, proč jsou vytrženi z už tak dosti hektických příprav na misi, Dekovo slovo bylo zákonem. Nicméně týdenní zpoždění se dohánělo těžko, speciálně to bylo znát na začátku léta, když po problémech s EVA Gene Cernana začala ještě výrazněji probublávat na povrch idea nácviku EVA pod vodou. Collins na nácviky v bazénu bohužel neměl vůbec čas.

Nějakou dobu před startem začali oba astronauti i jejich kolegové ze záložní posádky měnit svůj režim dne. Start Gemini X se odvíjel od vhodných podmínek pro rendez vous s Agenou 8. Bylo třeba najít vhodný okamžik, jež by umožnil přelet od Ageny 10 a tímto způsobem balistici pozpátku došli ke startovnímu oknu Ageny 10. Tím byl dán i přesný okamžik startu Gemini X, který tentokrát připadl na 17:20 místního času. Jak poznamenal Collins, byl to „civilizovaný čas“, na rozdíl od předešlých misí, jež vyžadovaly započít pracovní den posádek ještě před kuropěním. Takto čtveřice mužů nakonec chodila spát až kolem čtvrté až páté hodiny ranní a spala až do oběda.

18. červenec 1966 už byl dávno v plném běhu, když Younga a Collinse probudilo v pravé poledne Slaytonovo zaklepání na jejich ložnice na ubytovně posádek. Začalo kolečko tradičních mnohokrát nacvičených procedur. Lékařská prohlídka, snídaně, přejezd na rampu 16 a převlékání do skafandrů, potom startovní komplex 19 a úsměv šéfa rampy Güntera Wendta v „Bílém pokoji“, místnosti v obslužné věži, ze které se nastupovalo do kabiny lodi. V rámci tradice, která si žádala výměnu žertovných dárků, měl Wendt pro posádku připraveny obří polystyrenové kleště. Young s Collinsem totiž oficiálně žádali o to, aby klasické kleště mohli vzít s sebou na palubu. Důvodem byl prodlužovací elektrický kabel, který bylo občas velmi těžké odpojit ze zásuvky. V rukavicích natlakovaného skafandru se z tohoto jednoduchého úkonu stávala téměř „mission impossible“ a kleště tento úkon velmi usnadňovaly. Nadřízení astronautů však o ničem podobném nechtěli ani slyšet, báli se, že kleště zástrčku poškodí nebo že může dojít ke zkratu. Wendtovy polystyrenové kleště tak byly pouze slabou útěchou, nicméně o mnoho let později se Young vytasil se skutečnými kleštěmi, které přes zákaz propašoval na palubu v kapse svého skafandru.

Odpočet probíhal hladce a v 15:39:46 místního času se (se zpožděním dvě sekundy) do vzduchu zvedl Atlas s Agenou GATV 5005. Navedení cílového tělesa na orbit proběhlo bez závad a tak se v 17:20:27 mohl hned na začátku svého pětatřicetisekundového startovního okna vzhůru vydat i Titan s Gemini X. Cesta na orbit proběhla opět bez zádrhelů, pouze s jednou výjimkou: krátce po zažehnutí motoru druhého stupně a oddělení prázdného prvního stupně na okamžik kabinu zalila oranžovo-červená záře. Posléze vyšlo najevo, že krátce po oddělení plamen z trysky motoru druhého stupně propálil vršek nádrže okysličovadla na prvním stupni a ten promptně explodoval. Na let druhého stupně s Gemini na špici to však nemělo vliv a 5 minut a 41 sekund po startu motor druhého stupně utichl. Zhruba o půl minuty později se Gemini od druhého stupně odpojila a astronauti mohli provést první dva krátké zážehy, kterými separovali svou loď od nosiče a upravili svou dráhu.

Agena 5005 byla v tom okamžiku vzdálena 1 800 km. Dvě a čtvrt hodin po startu začal už dobře známý orbitální balet, jež měl přivést Gemini X na čtvrtém obletu k cílovému tělesu. Na rozdíl od předchozích misí se tentokrát o kalkulace mělo podělit řídicí středisko spolu s posádkou. Do té doby se posádky vždy spoléhaly na výpočty řídicího střediska, tentokrát byl Collins vybaven sextantem a dalšími navigačními pomůckami (pročež jej Young překřtil na „Magellana“) a počítač byl upraven tak, aby do něj bylo možno zadávat údaje z Collinsových měření. Samozřejmě před každým manévrem se porovnávaly kalkulace střediska a kalkulace palubního počítače. Hned zkraje se ovšem objevil problém: kalkulace těchto dvou zdrojů se neshodovaly. Posádka se tedy spolehla na údaje ze Země. Ex post se při analýze ukázalo, že rendez vous by bylo úspěšné i při použití výpočtů palubního počítače.

Přibližně 3 hodiny a 5 minut po startu radar v nose Gemini poprvé spatřil Agenu, v té době vzdálenou 445,8 km. Aniž to ovšem posádka tušila, blížil se menší průšvih. Před zahájením finální fáze sbližování, zvané „Terminal Phase Initiation“, stejně jako před všemi manévry, posádka seřizovala inerciální plošinu, která počítači sdělovala informace o poloze lodi v prostoru. Při seřizování si však Young nevšimnul, že Gemini je mírně pootočená kolem svislé osy. Výsledná nepřesnost se pak promítla do nutnosti velkých korekcí během sbližování s Agenou. A jak se posléze ukázalo, ani velké korekce nestačily. Gemini se měla přiblížit k cílovému tělesu zhruba na 70 metrů, ovšem 5 hodin a 12 minut po startu, ještě v době, kdy byla Agena vzdálena necelých 200 metrů, se sbližování zastavilo.

Trajektorie, po které se Gemini pohybovala, nebyla správná a hrozilo, že se záhy začnou oba stroje od sebe vzdalovat. Proto musel Young použít „hrubou sílu“ a pořádně „oroštovat“ posigrádní motorky své lodi. Tři minuty poté Gemini konečně dorazila na správné místo jen pár desítek metrů od GATV. V čase 05:52:44 po startu Young dovedl Gemini ke spojení s Agenou.

Bylo to však hořkosladké vítězství. Nutnost velkých korekcí se projevila i na velmi vysoké spotřebě paliva. Na celé rendez vous padlo přibližně 180 kg pohonných látek, což bylo třikrát více než u předešlých misí. Nádrže systému OAMS tak byly namísto očekávaných 60 % plné už pouze ze 36 %. Po zralé úvaze se letový ředitel Glynn Lunney rozhodl zrušit dva nácviky spojení a místo toho se soustředit na další bod programu, tedy využití Ageny jako posunovací lokomotivy, která vytáhne Gemini na dráhu s rekordně vysokým apogeem.

V určený čas bylo vše připraveno a Collins na otočném ovladači navolil postupně kódy 041-571-450-521-501, kterými dal povel Ageně, aby zapnula svůj motor. Od startu Gemini uplynulo 7 hodin, 37 minut a 17 sekund, když motor Ageny skutečně ožil. Nejprve se ozvalo jakési lupnutí, pak zvuk připomínající explozi a vzápětí kovový úder. V zorném poli astronautů se objevila záře vycházející z trysky GATV. Poprvé v dějinách byla pilotovaná kosmická loď tlačena na dráhu s odlišnými charakteristikami jiným strojem! „Posunovací lokomotiva“ GATV 5005 fungovala bezvadně, astronauti byli vytaženi z křesel silou 1 G, což po letu Young komentoval slovy „To bylo největší 1 G, jaké jsem kdy viděl!“ Ani Collins samozřejmě nezůstal chladným, po ukončení čtrnáct sekund trvajícího zážehu hlaholil: „Tohle bylo fakt něco! Když se tahle kráska zapálí, je to znát!“

Gemini X s Agenou se nyní pohybovaly na dráze 294 × 763 kilometrů. Z takové výšky zatím lidské oko ještě nikdy rodnou planetu nespatřilo. Na kochání si však museli oba muži nechat zajít chuť: jednak výhledu bránila jejich připojená věrná posunovací lokomotiva a také bylo třeba se věnovat kontrole systémů, odečítání dozimetrů (přes apogeum, které se blíží spodní hranici vnitřního van Allenova pásu byly naměřené hodnoty zcela neškodné) a přípravou na spánek. Devět hodin po startu se konečně dvojice unavených mužů mohla uložit k odpočinku. Ten byl přerušovaný a Collins zjistil, že se stal obětí dekompresní nemoci: pobolívalo jej koleno, naštěstí bolest druhý den letu ustoupila (ovšem i při své druhé misí Mike zažije podobné pocity – zřejmě je jeho organismus náchylnější k projevům tohoto obávaného a nebezpečného fenoménu).

Druhý letový den začal pro oba astronauty rušně. Čekala je další úprava dráhy, jež měla za cíl připravit setkání s pasivní Agenou 8. Young s Collinsem měli obavy, že z důvodu nízkého stavu paliva v systému OAMS bude rendez vous s Agenou 8 zrušeno, řídicí středisko však využilo zkušeností z předchozích misí, kdy bylo zapotřebí měnit plán letu za pochodu a situaci s palivem vyřešilo elegantně: Agena 10 zůstane připojena k Gemini déle než bylo v plánu a velké manévry budou prováděny s využitím jejího hlavního a sekundárního pohonného systému.

První velký zážeh tohoto dne snížil apogeum soulodí na 382 kilometrů a druhý pak vytáhl perigeum na 377,6 kilometrů. Tato cirkularizace přivedla Gemini pouhých 17 kilometrů pod dráhu, na které se pohybovala mrtvá Agena 8. Dalším velkým bodem programu pak byla „Stand-up EVA“, během níž se měl Collins postavit na svém křesle a věnovat se zejména fotografování částí oblohy v ultrafialové části spektra. Dvojice se pustila do příprav, když se náhle ve sluchátkách ozval hlas Deke Slaytona. Young s Collinsem nechtěli věřit vlastním uším, když jim jejich přímý nadřízený vytknul přílišnou málomluvnost. Veřejnost by ráda věděla, co se na palubě právě děje. Astronauti otočili oči v sloup, ale Collins poslušně začal „zpívat“ a s mírným nádechem ironie začal popisovat úplně všechno, na co padly jeho zraky.

Nakonec byly přípravy u konce a 23 hodin a 24 minut po startu se Collins horní částí těla vysoukal skrze otevřený průlez a začal plnit program své vycházky. Zprvu šlo všechno hladce, ovšem zhruba po půlhodině, zrovna když se loď vynořila ze zemského stínu, najednou Collins zjistil, že mu pekelně slzí oči. Zprvu slzy připisoval ostrému slunečnímu svitu, po chvíli se však slzení zhoršilo. Navíc Young vzápětí ohlásil, že jemu oči slzí také. Únik zrnek hydroxidu lithného (jenž slouží k pohlcování oxidu uhličitého) do kyslíkového systému ukončil vycházku již po 49 minutách, tedy o 6 minut dříve, než bylo v plánu. Pro druhý letový den bylo aktivit až nad hlavu a astronauti byli rádi, že se mohou najíst a uložit ke spánku. Tentokrát, hlavně díky únavě, spali jako nemluvňata…

Třetí letový den měl přinést vrchol celé mise. Setkání s mrtvým tělesem bez pomoci radaru, pouze s pomocí přesných výpočtů a optických pomůcek se měl stát majstrštykem, jaký ještě dlouho poté nikdo nenapodobil. Jedním z prvních úkolů byl kratičký zážeh orientačních motorků Ageny, jenž měl korigovat dráhu soulodí a přivést Gemini na správnou trajektorii k Ageně 8. Těsně před zážehem si Young povšimnul, že v okénku nevidí ta správná souhvězdí. Soulodí bylo otočeno o 180 °, posádka musela na poslední chvíli situaci napravovat. Zážeh proběhl v pořádku a nastal čas rozloučit se s věrnou posunovací lokomotivou GATV 5005. Zhruba v čase 44 hodin a 40 minut po startu se Gemini od Ageny po necelých devětatřiceti hodinách společné pouti oddělila. Soulodí spolu setrvalo o 23 hodin déle, než bylo v plánu a tato změna ušetřila Gemini X velké množství paliva. Nyní už všechno bylo pouze na Youngovi a Collinsovi. Agena 8 byla v ten okamžik vzdálena 255,5 km a Gemini ji pomalu doháněla.

Zatímco se Gemini vzdalovala od Ageny 10 a pomocí jemných manévrů se přibližovala k Ageně 8, Mike Collins se v kokpitu připravoval na svou druhou vycházku do prostoru. John Young se tak mohl alespoň trochu protáhnout, protože dosud měl patnáctimetrový poutací kabel stočený u svých nohou. I jeho čekal velmi náročný úkol: během Mikovy vycházky měl udržovat vzájemnou polohu Gemini a Ageny a současně nevystavit svého parťáka proudům spalin z trysek orientačního systému. Celou situaci komplikoval nedostatek pohonných látek. V okamžiku, kdy jeho úroveň v nádržích klesne na 7 %, bude to znamenat okamžitou stopku a Collins musí nechat všeho a hned se vrátit zpátky.

Tentokrát se nemohli astronauti spolehnout na radar a zdálo by se, že hledat 7,92 metrů dlouhé těleso s průměrem pouhých 1,52 metru je na orbitu zcela nemožné. Ovšem Youngovo motto „‘Nejde to‘ je sprosté slovo“ se naplnilo a 47 hodin a 7 minut po startu posádka poprvé zahlédla Agenu 8 coby malou zářící tečku. Obě tělesa od sebe dělila vzdálenost 30 kilometrů. O 50 minut později už Gemini plula téměř na dotek vedle Ageny 8. Podařilo se a co víc, na ukazateli stavu pohonných látek byl údaj 15 %. Mikova EVA tedy mohla začít.

48 hodin a 42 minut po startu se Mike lehce odrazil od svého křesla a skrze otevřený průlez proplul ven. Prvním úkolem bylo sejmutí experimentu S-12, tedy lapače mikrometeoroidů na adaptéru lodi, následovalo napojení hadice HHMU k nádrži s dusíkem tamtéž. Celou dobu se mrtvá Agena vznášela dva až tři metry nad Gemini a Young měl plné ruce práce, aby se s ní nesrazil a současně aby netrefil Collinse výtokovými plyny z trysek OAMS. Po několika minutách se Collins vrátil do kokpitu, aby předal Youngovi lapač a aby se připravil na svůj přeskok k Ageně. Young pomaličku snížil vzdálenost na necelé dva metry a Collins se odrazil a tak trochu jako superman se vydal k dokovacímu prstenci Ageny, kde na něj čekal další lapač mikrometeoroidů, tentokrát s označením S-10. Mike se chytil prstence, ale když zkoušel přeručkovat k lapači, ztratil s prstencem kontakt a jako poblázněný kolotoč se začal v kotrmelcích od Ageny vzdalovat.

Teď přišla ke slovu pistole HHMU. S její pomocí se Mike vrátil k lodi, aby na chvíli nabral dech a pak se krátkým impulsem vydal znovu k Ageně. Tentokrát jako úchyty využil i svazky elektrických drátů u dokovacího prstence Ageny a skutečně se mu podařilo dostat na dosah k lapači. Odmontování nebylo vůbec obtížné, ovšem pod dojmem neustálého zápasu o udržení vlastní polohy na povrchu Ageny a strachu ze ztráty právě sejmutého kolektoru se Mike rozhodl hrát na jistotu a neinstalovat nový lapač. Po vlastním poutacím kabelu přeručkoval zpět ke kokpitu a podal S-10 Youngovi.

Poutací kabel byl do této chvíle zajištěn tak, aby se rozvinul pouze na délku 6 metrů. Dalším bodem EVA mělo být rozvinutí kabelu na plnou délku a test pohybu s pistolí HHMU. Ovšem v ten okamžik se do věci vložilo středisko v osobě C.C. Williamse, jenž zrovna sloužil coby CapCom: „Dobrá. Nechceme, abyste použili více paliva. Už žádné další palivo.“ Oba muži přesně věděli, co to znamená. „Tak pojď zpátky domů,“ přikázal Young Collinsovi. Mike odpojil hadici k HHMU a začal se pomalu připravovat na návrat do křesla. Nebylo to ovšem tak jednoduché. Mike se zamotal do poutacího kabelu a trvalo pět dlouhých minut, než se mu podařilo složit se zpátky do křesla. Příklop byl uzavřen 49 minut po začátku vycházky.

Bohužel z celé EVA neexistuje žádná fotografická dokumentace. Youngovi se zaseknul fotoaparát a Collinsovi ten jeho uplaval před koncem EVA. Specialisty na Zemi zarmoutila také zpráva o ztrátě lapače S-10, který pravděpodobně ulétl v čase, kdy se Young snažil Collinsovi pomoci rozmotat kabel…

Nyní to v kabině vypadalo jako v teráriu. Téměř celý volný prostor vyplňoval poutací kabel, na jehož margo Young podotkl: „Ve srovnání s tímhle vypadá hadí terárium v ZOO jako piknik nedělní školy.“ Po padesáti minutách se podařilo kabinu uvést do dostatečně spořádaného stavu, aby mohl být pravý příklop nad Collinsem ještě jednou otevřen. Ven putovaly všechny nepotřebné položky včetně onoho zlořečeného kabelu. Celá záležitost trvala jen asi tři minuty a příklop oproti předchozím misím fungoval na jedničku.

Posledními velkými položkami toho dne byly dva manévry, přičemž prvním kratičkým bliknutím trysek se Gemini vzdálila od Ageny a druhým manévrem Young snížil perigeum na 292 km. Hlavně však byla tímto manévrem trajektorie upravena tak, aby byla zaručena co největší přesnost přistání. Astronauti zbytek dne věnovali dokončování experimentů a přípravou kokpitu na přistání.

Po poslední spánkové periodě, která trvala překrásných deset hodin, zbývalo už pouze dokončit pár posledních položek na seznamu experimentů, projít checklisty a čekat na správný okamžik k brzdicímu zážehu. Ten přišel přesně včas a tentokrát jej ručně inicializoval Mike Collins. Po pár sekundách čtyři motorky dohořely a počítač prozradil, nakolik přesný zážeh byl. Na astronauty blikaly údaje, prozrazující dobré zprávy. Zážeh Gemini okradl o 92,35 m/s orbitální rychlosti a současně ji poslal rychlostí 1,5 m/s směrem doprava a 36,27 m/s směrem dolů. Parametry zážehu se tím velmi blížily teoretické dokonalosti, kterou si vysnili balistici na zemi.

Průlet atmosférou je krásnou podívanou pro oba muže a ještě krásnější podívanou je vzápětí pohled na perfektně fungující padákový systém. Píše se 21. červenec 1966, když návratová kabina Gemini X přistává po 2 dnech, 22 hodinách, 46 minutách a 39 sekundách pouze 5,4 km od středu cílové oblasti. O 27 minut později dosedá vrtulník s oběma astronauty na palubu záchranné lodi USS Guadalcanal.

Mise tím však ještě nekončila. Řídicí středisko nyní mělo volné ruce k tomu, aby si mohlo trochu „pohrát“ s Agenou 10. Během následujících dvanácti hodin bylo provedeno několik korekcí dráhy, během nichž operátoři vyslali Agenu mimo jiné až do výšky 1390 km, kde byly zkoumány tepelné poměry konstrukce GATV. Na závěr byl spolehlivý stroj GATV 5005 zaparkován na cirkulární dráze ve výšce 352 km, kde mohl být v případě nutnosti využit jako alternativní cílové těleso při dalších misích.

Mise GTA-10 byla do té doby nejkomplexnější výpravou za hranice atmosféry a Young s Collinsem mohli být právem hrdi na své výkony (byť Youngovi ještě dlouho nedalo spát ono málem zpackané první rendez vous). Bylo léto 1966 a program Gemini dosáhl svého vrcholu. V letovém řádu zbývaly pouze dvě mise…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/5-s66-62755-a.jpg
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini10/html/s66-41235.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini10/html/s66-28782.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini10/html/s66-39762.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini10/html/s66-42738.html
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini10/html/s66-46249.html
http://tothemoon.ser.asu.edu/gallery/gemini/10#S66-46272_G10-S
https://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/gemini/gemini10/html/s66-42773.html