Po podzimním vypuštění na oběžnou dráhu bude americká družice ICESat-2 kroužit rychlostí 28 000 km/h. Před dvěma týdny se ale hlavní přístroj sondy vydal na cestu z Marylandu do Arizony a jeho rychlost nepřesáhla 100 km/h. Družice, jejíž start je plánován na září, má měřit výšku zemského povrchu s důrazem na změny topografie polárních ledovců. Právě k tomu využije přístroje ATLAS (Advanced Topographic Laser Altimeter System), který umí velmi přesně změřit, jak dlouho trvá částicím světla, než se odrazí od Země a vrátí se k satelitu.
ATLAS byl navržen, vznikl a byl otestován na Goddardově středisku v Greenbeltu (stát Maryland), přičemž 23. února dorazil do Gilberta (stát Arizona), kde firma Orbital ATK zajistí jeho spojení se zbytkem družice. Aby se s cenným nákladem nic nestalo, vyvinuli odborníci speciální metodu balení, převozu a monitorování jeho stavu. Na cestu se ATLAS vydal až po sérii kontrol, které ověřily, že zvládne vzdorovat kosmickým podmínkám. Poté se přístroj složil do transportního režimu, osadil se senzory, které monitorovaly vibrace, teplotu, či vlhkost.
Následně se mohl celý přístroj o velikosti městského autíčka zabalit do dvou vrstev speciální fólie, která má anti-elektrostatické vlastnosti. Následně se celé sestavy ujal jeřáb, který ji uložil do transportního kontejneru. Podložka byla přišroubována a zajištěna pomocí ocelových drátů pro změkčení celé jízdy. Pak se kontejner uzavřel instalováním víka.
Tahač s připojeným kontejnerem vyrazil z Goddardova střediska ve 3 hodiny ráno když Američané slavili Prezidentův den. Termín nebyl zvolen náhodně – právě v té době byl na dálnicích v okolí hlavního amerického města nejslabší provoz a konvoj tak nemusel čelit tradičním kolonám. Tahač se na cestu nevydal sám – společnost mu dělalo přední průzkumné vozidlo, transportní dodávka, zadní zajišťovací vůz a několik doprovodných aut. Jako první jede přední průzkumné vozidlo, které se pohybuje půl kilometru před hlavním tahačem. Jeho úkolem je vyhledávat rizika na cestě – od nehod po úlomky na silnici. Zadní zajišťovací vůz je SUV, které zajišťuje odklánění ostatních aut při změně jízdního pruhu na dálnicích.
Doprovodná vozidla ukrývají pracovníka zajišťujícího kvalitu a techniky, kteří mají na starost sledovat podmínky na systémech tahače i jeho nákladu. Sledují nárazy způsobené nerovností vozovky a řídí tok vzduchu kontejnerem, aby se na přístroji neusadila žádná prachová zrnka. Jelikož se konvoj nepohybuje nonstop, musí dělat přestávky na velkých parkovištích při cestě. V takových případech spí inženýři v blízkých hotelích a o směnách se střídají u sledování přístrojů.
Celá 3 000 kilometrů dlouhá cesta po silnici trvala čtyři a půl dne. V sídle Orbital ATK bude ATLAS podroben sérii zkoušek a dočká se spojení s tělem sondy. Následně bude celý ICESat-2 důkladně zabalený na další cestu – tentokrát zamíří na Vandenbergovu základnu v Kalifornii, odkud poletí na nízkou oběžnou dráhu.
Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/atlastotransporter00004.jpg
https://3c1703fe8d.site.internapcdn.net/newman/gfx/news/hires/2018/nasaspacelas.jpg
A nakonec to nasadí na řvoucí vibrující raketu. Nebo bude přístroj nějakým zvláštním způsobem uchráněn?
Raketa se při startu samozřejmě chvěje, ale vždy musí splňovat určité limity, na které se náklad s rezervou připravuje.
Parádní článek – pěknej pohled do „zákulisí“ převozu 🙂
díky za to 🙂
Se divím, že to nedali do letadla, obzvláště v Americe.
To mi taky vrtá hlavou: při převozu pozemní cestou se hlídá „každý kamínek“, a pak při startu a krátce po něm je družice (byť v krytu) otřásána raketou. Je ta pozemní cesta o tolik nebezpečnější? Myslím jen otřesy.
Klasické otřesy na silnici nevadí. Jde spíše o velké výmoly, které by mohly způsobit výrazné nárazy.
Je pravda, že americké dálnice umí být i horší než D1.