Sonda Juno je v dobrém zdravotním stavu – tato zpráva jistě potěší všechny fanoušky kosmonautiky a navíc má velký význam pro budoucnost této mise. Pomalu, ale jistě se totiž blíží dvouleté výročí od příletu k Jupiteru. Možná si ještě vzpomenete, jak jsme 5. července roku 2016 ponocovali, abychom měli aktuální informace o brzdícím zážehu u největší planety sluneční soustavy. To, že je sonda v dobrém stavu je velmi důležité pro blížící se rozhodování, zda se mise prodlouží či ukončí. Rozhodnutí totiž z velké části záleží na tom, jak sonda zvládne fungovat v prostředí zvýšené radiace kolem Jupiteru.
Ale než se dostaneme k aktuální situaci, připomeňme si posledních pár let. Však je dost dobře možné, že si tento článek přečte mnoho lidí, kteří nás před dvěma lety neznali. Sonda Juno se na svou vesmírnou cestu vydala 5. srpna 2011 na palubě rakety Atlas V v nejsilnější dostupné konfiguraci 551. Start i přeletová fáze se podařily na jedničku a 5. července 2016 našeho času (v USA ještě měli Den nezávislosti) sonda zapálila svůj motor na 35 minut, aby zpomalila a usadila se v gravitačním poli Jupiteru.
Aby nebyl zážeh moc dlouhý, bylo rozhodnuto, že sonda se po brzdícím manévru usadí na oběžné dráze s dobou oběhu 53 dní, na kterém budou probíhat kontroly systémů. Juno měla dokončit dva tyto oběhy a pak v nejnižším bodu dráhy provést brzdící zážeh, který by snížil nejvyšší bod dráhy a zkrátil oběžnou dobu na 14 dní.
Zdroj: https://www.nasaspaceflight.com
Tento zážeh označovaný jako Period Reduction Maneuver měl přijít 18. října 2016, ale během druhého 53denního oběhu se pouhé čtyři dny před zážehem objevil problém. NASA zrovna prováděla závěrečné zkoušky všech systémů včetně hlavního motoru, když inženýři objevili v přijatých datech určité nesrovnalosti.
Projektový manažer sondy Juno, Rick Nybakken, tehdy oznámil: „Telemetrie ukazuje, že dva heliové ventily, které mají při zážehu motoru velký význam, nepracovaly během včerejší série pokynů správně. Ventily se měly otevřít během pár sekund, ale trvalo jim to několik minut.“ Problém s ventily na heliovém okruhu připomínal závadu, která potkala japonskou sondu Akatsuki. Ta se v roce 2010 pokusila vstoupit na oběžnou dráhu kolem Venuše, ale její zážeh byl moc krátký a tak kolem planety jen prolétla.
Zdroj: https://www.nasaspaceflight.com
Přijatá data ze sondy Juno ukázala, že by bylo příliš riskantní zkoušet za těchto podmínek zapalovat hlavní motor. Zážeh Period Reduction Maneuver (PRM) byl tedy odložen a odborníci se mohli dalších 53 dní radit, jak situaci vyřešit, než se sonda opět dostane do nejnižšího bodu dráhy, kde může provést brzdící manévr. Po sérii zkoušek, kontrol a jednání se nakonec agentura rozhodla manévr PRM úplně zrušit, což znamená, že Juno zůstane na dráze s dobou oběhu 53 dní.
To s sebou ale neslo změny v plánování mise i ve vědeckých operacích. Původně plánované dvoutýdenní oběhy byly navrženy tak, aby zajistily parametr, kterému se říká minimální úspěch mise. Ten byl definován již v rámci předstartovních předpisů a jedná se o souhrn 12 vědeckých průletů kolem planety ve velké blízkosti k horním vrstvám atmosféry. Nyní máme za sebou více než rok a půl na oběžné dráze planety a sonda provedla devět vědeckých průletů nejnižším bodem dráhy (při prvních dvou průletech nebyly vědecké přístroje záměrně aktivní – celkově tak bylo maximálních přiblížení již 11).
Zdroj: https://spaceflightnow.com
Podle aktuálního časového plánu by Juno do 16. července 2018 nestihla provést 12 vědeckých průletů, které jsou potřebné k dosažení minimálního úspěchu mise. Původní plány přitom počítaly s tím, že by v únoru 2018 měla sonda dokončovat 34. vědecký průlet – tyto plány pochopitelně vycházely z předpokladu 14 dní dlouhého oběhu. Jenže skutečnost je jiná a Juno trvá jeden oběh skoro čtyřikrát tak dlouho.
Když se podíváme na původní plány, měla sonda Juno provést celkem 37 oběhů kolem Jupiteru – dva na úvodní dráze s dobou oběhu 53 dní, 34 oběhů na vědecké dráze a jeden finální oběh navíc měl poslat sondu do atmosféry planety, kde by její mise skončila. Stejně jako v případě sondy Cassini, která měla stejný osud, jde i zde o snahu vyhnout se budoucí možné srážce sondy s některým z jupiterových měsíců, které mohou hostit život.
Zdroj: https://c1.staticflickr.com
Když sonda Juno startovala, ale i v době, kdy letěla ke svému cíli, byli operátoři mise přesvědčeni o tom, že tahle mise nemá nárok na prodloužení mise po únoru 2018. Jejich předpoklady se zakládaly na tom, že Jupiter má ve svém okolí silnou radiaci, která měla poškozovat palubní elektroniku. Vtip je však v tom, že tyto modely byly pro 14 dní dlouhou oběžnou dráhu. Ve větších vzdálenostech od planety však radiace klesá a díky zákonům nebeské mechaniky sonda na protáhlé dráze tráví více času dále od planety a nejnižším bodem jen rychle prosviští.
Zdroj: https://pbs.twimg.com
Už na tiskové konferenci po úspěšném vstupu na oběžnou dráhu (tedy několik měsíců před objevením problémů s motorem) se novináři od zástupců týmu dozvěděli, že teoreticky by bylo možné misi prodloužit. Hlavní podmínkou bylo, že by radiační zátěž sondy musela být menší, než se čekalo. Další podmínkou, která však souvisí s tou první, bylo, že přístroje i řídící systémy musí být v únoru 2018 v dobrém stavu.
Situace se začala zlepšovat po problémech s motorem. Všechno zlé je pro něco dobré – sonda tráví u planety mnohem méně času a tak dostává menší dávky radiace, než jaké se čekaly. Nevýhodou je, že všechno trvá skoro 4× déle, ale vždycky je něco za něco. „Ukázalo se, že prostředí kolem Jupiteru není tak extrémní, jak jsme čekali, což má pozitivní vliv na sondu i její přístroje,“ uvedla NASA v odpovědi na otázky portálu NASASpaceflight a dodala: „Vše momentálně pracuje normálně a očekáváme, že tomu tak bude i v nejbližší budoucnosti.“
Zdroj: https://www.nasa.gov/
Juno je nejen v dobrém stavu, ale poskytuje cenná data: „Sonda i její přístroje nadále fungují a poskytují nám úžasná vědecká data i obrázky. Poznali jsme, že Jupiter je komplexnější, než jsme čekali a některými objevy jsme byli skutečně velmi překvapeni.“
Znamená to, že sonda poslala na zemi úžasná data, která vědcům umožnila hlouběji pochopit složení atmosféry největší planety naší soustavy i přesto, že sonda neobíhá po plánované vědecké dráze. Celá mise je zatím úspěšná a minimální úspěch přijde v červenci letošního roku – samozřejmě pokud do té doby nepřijde nečekaná závada.
Zatím však není jasné, co nastane po 12. vědeckém oběhu. Bude provoz sondy po červenci ukončen, nebo prodloužen? NASA zatím není pevně rozhodnutá a jasno by mělo být v nejbližších měsících. „NASA oznámí své rozhodnutí ohledně dalšího vývoje sondy Juno během pár měsíců. Faktory, které je potřeba zvážit, jsou stav sondy a přístrojů, potenciál pro získání očekávaných dat a vůbec všechny výzvy a výhody, které pramení z 53 dní dlouhé oběžné doby,“ dodala agentura.
Zdroj: https://www.nasa.gov/
Pokud by se Američané rozhodli, že misi neprodlouží, došlo by k 12. vědeckému a 14. celkovému průletu nejnižším bodem 16. července 2018. Sonda by pak vyrazila na poslední oběh kolem planety, během kterého by provedla manévr (nejspíše korekčními motory), který by ji 53 dní po posledním vědeckém průletu poslal do atmosféry.
Pro prodloužení mise je potřeba sehnat peníze. Pokud se to podaří, pro sondu se nic nezmění a zůstane na své oběžné dráze, odkud bude i nadále posílat vědecká data a fotky. Odborníci zároveň budou monitorovat stav sondy, aby nad ní měli pořád kontrolu. Právě to je extrémně důležité, aby bylo možné v budoucnu provést „sebevražedný manévr“.
Zdroj: https://i.imgur.com
V článku jsme se již několikrát zmínili o vědeckém přínosu sondy Juno. Jaké jsou ale její zatím největší objevy? Veřejnost by asi zmínila úchvatné fotky z palubní kamery JunoCam, která exceluje při každém blízkém průletu. Tyto snímky však i přes svou působivost, nejsou hlavním úkolem sondy. Na druhou stranu však jsou fotky k dispozici nejdříve, protože vědecká data je potřeba analyzovat mnohem delší dobu.
Už první výsledky ukázaly, že Jupiter je komplexní, gigantické, turbulentní prostředí s polárními cyklóny o velikosti planety Země, hluboko pronikajícími bouřkovými systémy, které zasahují až k srdci tohoto plynného obra. Kromě toho vědci objevili extrémně silné, ale „hrudkovité“ magnetické pole, které by mohlo vznikat blíže k povrchu planety, než se dříve čekalo.
„Věděli jsme už dopředu, že nás Jupiter něčím překvapí,“ prohlásil Scott Bolton ze Southwest Research Institute, který stojí v čele vědeckého týmu a dodal: „Děje se toho tam tolik věcí, které jsme nečekali, že jsme už na začátku museli udělat myšlenkový krok zpátky a začít o Jupiteru přemýšlet úplně novým způsobem.“
A možná trochu překvapivě se pod některé objevy, které nejsou v souladu s očekáváním, postarala kamera JunoCam. Díky ní jsme třeba zjistili, že oba póly obří planety jsou pokryty vířícími bouřemi s rozměry planety Země, které jsou těsně vedle sebe, takže o sebe třou a navzájem se ovlivňují. „Složili jsme si z toho model, jak mohly tyto útvary vzniknout, jak stabilní je jejich rozložení a proč oba póly vypadají jinak,“ vysvětlil Bolton a dodal: „Klademe si otázku, zda tento dynamický systém přetrvává dlouhodobě, nebo zda jen máme při jeho pozorování štěstí a za rok tu už nebude? Budeme mít možnost sledovat jeho postupný rozpad?“
Zdroj: https://c1.staticflickr.com/
Další překvapení přišlo z mikrovlnného radiometru, který vzorkuje tepelné mikrovlnné záření z planetární atmosféry od vrcholku čpavkových mraků až do hlubin atmosféry. Data z tohoto přístroje naznačují, že známé rovníkové pásy jupiterovy atmosféry obsahují amoniak, který proniká velmi hluboko – dál, než kam přístroj „dohlédne“, což je pár set kilometrů pod hranicí horních vrstev oblačnosti. Oproti tomu pásy a oblasti ve vyšších šířkách vypadají, že se vyvinuly v jiné struktury.
Měření magnetického pole s pomocí magnetometru naznačuje, že toto pole je ještě silnější, než předvídaly modely. Současně je také co do tvaru mnohem nepravidelnější. Data z magnetometru ukazují, že pole je mnohem silnější než očekávání, když hodnoty dosáhly až k 7,766 Gauss, což je více než desetinásobek nejsilnějšího magnetického pole na Zemi. „Kromě toho vidíme, že magnetické pole je jakoby „hrbolaté“. Na některých místech je silnější, jinde zase slabší,“ popisuje Jack Connerney z Goddard Space Flight Center, který má na starost analýzu dat ze sondy Juno s důrazem na výzkum magnetického pole a dodává: „Tohle nestejnoměrné rozložení naznačuje, že by magnetické pole mohlo vznikat činností jakéhosi dynama, které se nachází blíže k povrchu – někde nad vrstvou kovového vodíku.“
Další výzkum se týkal ikonické Velké červené skvrny – gigantické anticyklónní bouře, která je širší než Země. Juno prolétla přímo nad ní v červenci 2017 a v dalších dnech začala na Zemi posílat velké množství vědeckých údajů o bouři, která podle všeho není jen projevem nejvyšších vrstev atmosféry. Ukazuje se, že tento útvar proniká hluboko pod viditelnou vrstvu oblačnosti.
„Juno odhalila, že Velká rudá skvrna je 50 – 100× hlubší než pozemské oceány (cca. 300 km) a také je ve spodní části teplejší než u povrchu,“ vysvětluje Andy Ingersoll planetární vědec z Caltechu, který se podílí na analýze dat ze sondy a dodává: „Proudění větrů je spojeno s rozdíly v teplotě a teplo ve spodní části skvrny vysvětluje divoké větry, které zaznamenáváme v horních částech atmosféry.“ Juno ale dokáže odhalovat úplně nové a dříve nečekané věci. Podařilo se jí třeba objevit novou oblast zvýšené radiace v okolí rovníku. „Čím blíže se dostanete k Jupiteru, tím šílenější to je,“ konstatuje Heidi Becker vedoucí týmu pro radiační monitoring z JPL.
Also detected: A new radiation zone, just above the gas giant's atmosphere, near the equator. #AGU17 Full story: https://t.co/6EJWLL17e0 pic.twitter.com/oaIqe47Eua
— NASA's Juno Mission (@NASAJuno) December 11, 2017
„Tušili jsme, že nás asi radiace překvapí, ale nečekali jsme, že objevíme novou radiační zónu takhle blízko planety. Našli jsme ji pouze díky unikátní oběžné dráze sondy kolem Jupiteru. Juno se díky ní může dostat při sběru vědeckých dat opravdu blízko vrcholkům atmosféry, takže jsme prolétli doslova skrz tuto oblast,“ dodává Heidi Becker.
Zdroj: https://upload.wikimedia.org
O objevení nové radiační oblasti se postaral přístroj JEDI (Jupiter Energetic Particle Detector Instrument). Částice by měly pocházet z energeticky neutrálních atomů vytvořených v plynu kolem jupiterových měsíců Io a Europa. Z neutrálních atomů se stanou ionty tím, že se z nich interakcí s horními vrstvami jupiterovy atmosféry odtrhnou elektrony.
Když se vzdálí od planety, může se Juno zaměřit i na polární záře Jupiteru a i o nich nám prozradila mnoho informací. Vědci mohou pozorovat masivní množství energie vířící nad polárními oblastmi planety a které se podílí na vzniku silných polárních září. Jen tento proces neprobíhá tak, jak vědci čekali. Data založená na pozorování v ultrafialové části spektra a z energetického částicového detektoru analyzuje tým pod vedením Barry Mauka z Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory. Specialisté v tomto týmu objevili stopy mocných elektrických potenciálů, které jsou srovnány s magnetickým polem planety, které urychluje elektrony k jupiterově atmosféře – ve hře jsou přitom energie až 400 000 elektronvoltů.
Tyto hodnoty jsou 10 – 30× vyšší, než největší polární záře, jaké můžeme pozorovat na Zemi. Jupiter má díky tomu nejsilnější polární záře v celé sluneční soustavě a vědecký tým byl překvapen, že elektrický potenciál hraje při jejich vzniku takovou roli. Podivné je, že navzdory velikostem těchto potenciálů na Jupiteru jsou pozorovány jen někdy a navíc nejsou zdrojem těch nejintenzivnějších polárních polárních polí, jako je tomu na Zemi.
Zdroj: https://www.nasa.gov/
„Na Jupiteru jsou ty nejjasnější polární záře způsobené nějakým druhem turbulentních urychlovacích procesů, které jsme zatím moc nepochopili,“ přiznává Mauk a dodává: „V posledních údajích jsou ale určité náznaky. Vypadá to, že jak se energetická hustota vznikající záře stále zesiluje, proces se stane nestabilním a nový urychlovací proces převládne. Ale budeme muset ještě analyzovat mnoho údajů.“
Zdroje informací:
https://www.nasaspaceflight.com/
Zdroje obrázků:
https://www.nasaspaceflight.com/wp-content/uploads/2018/02/2018-02-23-165938.jpg
https://www.nasaspaceflight.com/wp-content/uploads/2018/02/2018-02-23-165404.jpg
https://www.nasaspaceflight.com/wp-content/uploads/2018/02/Juno-orbit-diagram.jpg
http://spaceflightnow.com/wp-content/uploads/2016/06/juno_joi_lm.jpg
https://c1.staticflickr.com/5/4251/34079697153_d829daf3bf_o.jpg
https://pbs.twimg.com/media/DAOtxeTUIAAG9AD.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/17-051.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/pia21971-nasa.jpg
https://i.imgur.com/uMMuGTS.gif
https://c1.staticflickr.com/5/4283/35751134121_35eae412f4_o.jpg
https://upload.wikimedia.org/…/JEDI_detector_Juno_arrival_press_kit_01072016_223947.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/aurorar3.gif
Promiňte to sýčkování, ale celý článek vyznívá tak, že vědci, kteří se snažili v minulosti teoriemi Jupiter popsat se v podstatě ve všem mýlili. Co když je okraj vesmíru opravdu blízko, je to cihlová zeď a za ní probíhá obrovská párty? 😀 Ne, nehodlám dráždit redakci placatou zemí, stačí se podívat na nasa tv. Ale to jsou fakta. Ty už jsme si jako lidstvo mohli „osahat“. Doufám, že mě teď někdo neveme příliš vážně…
Nechápu moc smysl vašeho komentáře. Můžete mi osvětlit, proč jste ho psal? Otázku myslím zcela upřímně 🙂
Existujú aj teórie holografického vesmíru. Napríklad link:
http://www.osel.cz/9226-ijeme-v-holografickem-vesmiru-podle-nove-studie-to-neni-vylouceno.html
Píšu tam…Z extravagantních rovnic strunových teorií, teorií kvantové gravitace a termodynamiky černých děr vyplývá poněkud bláznivá představa, že by celý vesmír mohl být vlastně jenom hologram. Objem by byl v takovém případě pouhou iluzí a vesmír by byl utvořen promítnutím dvojrozměrné informační struktury. Je to vlastně podobné, jako kdybychom celý život sledovali 3D film v globálním multikině. Vnímali bychom 3D obraz, který ale přitom vzniká na plochém 2D plátně. A jestli to tak skutečně je, tak žijeme v hologramu, který je opravdu přesvědčivě reálný…
…Skanderis neskrývá nadšení. Holografická kosmologie je podle něj velkým krokem vpřed v našich úvahách o vzniku a struktuře vesmíru. Dnešní fyzika neustále naráží na to, že Einsteinova obecná relativita obstojně vysvětlí všechno v makrosvětě, ale na kvantové úrovni je to už mnohem slabší. Vědci se velice, přímo heroicky snaží obecnou relativitu smířit s kvantovou mechanikou. Už celá desetiletí. Někteří věří tomu, že je to právě holografický vesmír, v němž by k tomu mohlo dojít…
Z iných úvah Jupiter a jeho mesiace si možno modelovo predstaviť ako zmenšenú verziu hviezdnej sústavy s planetami. Ak v premenných nahradíme hviezdu za Jupiter a Jupiterové mesiace za planéty.
Ja sa snažím rozvíjať hypotézy, že nie všetke planéty vznikli v našej Slnečnej sústave.Pracovne teda nemôžem vylúčiť úplne s kandidátov plané ktoré prijala naša slnečná sústava ani Jupiter, alebo niektoré jeho mesiace.
Vedú ma k tomu úvahy:
1- Naša slnečná sústava má nadpočet planét oproti iným planetárnym sústavám.
2- Planéty tulákov už astronómovia objavili. Objavili sa štúdie, že počet planét tulákov sme riadne podcenili. Naše Slnko mohlo niektorú planétu tuláka prijať cestou okolo galaxie.
3- Existuje aj možnosť, že si naše Slnko cez gravitačný biliard prisvojilo nejakú planétu pri blízkom prelete inej hviezdy. Napríklad pri pri stretnutí s oveľa ľahšou hviezdou trpaslíkom.
V minulosti sme veľmi podcenili blízke stretnutia s inými hviezdami. Napríklad na linku:
http://sci.esa.int/gaia/59435-close-encounters-of-the-stellar-kind/
uvádza najnovšia štúdia, že k blízkymi stretnutiam s inými hviezdami dochádzalo priemerne každých 50 000 rokov. Vypočítané na vzorke dát 5 miliónov rokov do minulosti a budúcnosti.
Odhady spresnia nové uvoľnené dáta z misie ESA GAIA v apríli 2018. Budeme môcť vypočítať blízke stretnutia hviezd do 25 miliónov rokov do minulosti a budúcnosti.
4- Simulácie na superpočítačoch vzniku planét, tiež naznačujú že naša Slnečná sústava ma nadpočet planét.
5- Planétka Oumuamua je už potvrdený dôkaz, že k prenosom objektov medzi hviezdami dochádza.
http://www.osel.cz/9640-odkud-priletel-prvni-mezihvezdna-planetka-oumuamua.html
K tomu, že by některá z planet nevznikla ve sluneční soustavě, bych byl hodně skeptický. Zkusím vzít vaše body po jednom.
1) Hledání exoplanet je celkem v plenkách. Nemáme zařízení pro efektivní hledání planet, jako je Země. Nejlíp se hledají velké planety, ideálně blízko své hvězdy. Proto jich známe hodně. Až budeme technicky umět spolehlivě hledat planety tak malé, jako je Země a Merkur, a ve vzdálenostech od hvězdy jako je Neptun, a nejlépe umět hledat objekty jako je Pluto, můžeme na tom udělat statistku a zjistit, jak moc je sluneční soustava divná. Do té doby trpíme sample bias.
2) Ano, toulavé planetu prakticky jistě existují. Myslím ale, že podceňujete relativní rychlosti. A taky vzdálenosti. I když těch planet je hodně, tak hvězdy jsou tak daleko od sebe, že se v těch prostorech hrozně naředí, takže nakonec je tam stejně prakticky prázdno. Jistě, vyloučit to najisto nejde, ale je to extrémně nepravděpodobné. Navíc všechny planety obíhají okolo slunce prakticky v rovině ekliptiky, což ještě dále výrazně snižuje pravděpodobnost.
3) Podle Vašeho zdroje proběhlo extrémně blízké přiblížení na vzdálenost 16 000 AU. Neptun obíhá ve vzdálenosti 30 AU. Nějaké vzájemné kradení planet opravdu nepřicházelo v úvahu.
4) Simulace jsou tak dobré, jako teorie, na nichž jsou postavené. Na skutečně realistickou simulaci víme příliš málo. Simulace jsou teď dobré na ověření těch teorií. Pokud simulace neodpovídá pozorováním, je špatně ta simulace a její teorie, ne naopak. Ovšem jak jsem řekl v sekci 1), naše pozorování nejsou zatím dost dobrá na globální posouzení.
5) Co si představujete jako přenos objektů mezi hvězdami? Oumuamua naopak krásně ilustruje, co jsem psal předtím. Letěla úplně mimo ekliptiku takovou rychlostí, že neměla šanci na zachycení. Já bych přenos chápal tak, že tu z toho objektu něco zůstane, tohle byl prostě průlet.
Možná máte trochu posunutý systém vnímání vědecké praxe. V tomhle komentáři budu záměrně trochu přehánět, abych zdůraznil ty důležité principy. Vědci už vesmír prozkoumali velmi dobře, takže k zásadním změnám docházet nebude. Jinými slovy – pokud mám teorii, že vesmír je z čokolády, tak je extrémně nepravděpodobné, že bych za pár desítek let zjistil, že jej tvoří z většiny šlehačka. Tyhle elementární znalosti jsou prostě jasně dané. Díky výzkumu ale můžeme zjistit, zda ta čokoláda je je bílá nebo hořká, případně zda obsahuje nějaké rozinky či kandované ovoce. Ano, můžeme si myslet, že je ve vesmíru deset rozinek na tabulku čokolády a měření mohou zjistit, že se nachází ve vesmíru místa, kde je jich třeba desetkrát víc. Ale to už jsou drobné nuance, které nejsou v rozporu se základním poznáním, že je vesmír tvořený čokoládou.
No, podle dnešních představ a některých pozorování a modelů tvoří většinu vesmíru tzv. temná hmota, kterou se ovšem ještě nepodařilo dostatečně prokázat. Ovšem v poslední době se zase existence temné hmoty začíná popírat. Takže asi opravdu víme příliš málo, abychom mohli být příliš jistí … Samozřejmě, pro náš běžný život a děje v nejbližším okolí současné poznatky naprosto vyhovují. Asi tak jako Newtonovská fyzika vers. relativistická… atd.. Je to moc zajímavé téma, ale asi přesahuje naše možnosti to správně pochopit bez náležité vědecké specializace a praxe.. Já se tedy spokojím s tím Newtonem, on sám o sobě je dost složitý, že, jak si z dob svých studií pamatuji :-)).
Myslím, že jste nepochopil, jak funguje věda. Princip je v tom, že máte pozorování, které nesedí na původní teorii, tak vymyslíte novou, lepší teorii, která pozorování vysvětluje, pomocí té teorie uděláte predikce a pak uděláte nová pozorování. Snažíte se o to, abyste těmi novými pozorováními tu novou teorii vyvrátil. Pokud se vám to podaří, asi budete trochu smutný kvůli vší té práci na krásné nové teorii, ale ve skutečnosti je to dobře, protože můžete udělat novou, přesnější teorii, která nová pozorování vysvětluje. Pokud se predikce a pozorování shodují, můžete mýt radost, že zatím Vaše teorie drží, a navrhovat další pozorování, kterými by se dala vyvrátit. Takhle se krůček po krůčku přibližujete pravdě. To, že si něco myslíte špatně, je v pořádku, jen je třeba to opravit, jakmile to zjistíte.
Juno u Jupiteru evidentně vyvrátila spoustu mylných teorií vzniklých z nedostatečně přesných pozorování. Má přístroje, jaké ještě u Jupiteru nebyly, samozřejmě, že udělala pozorování, která předtím nebyla možná a dost dobře nešla předvídat. Proto tam letěla, aby je udělala. Bylo by fakt trapné, kdyby tam doletěla a nepřinesla nic nečekaného.
Jinak z obecného hlediska je ještě problém v označování poznatků, teorií, modelů a hypotéz, zejména (ale pravděpodobně nejen) mimo odborné publikace. Moc hezky to popsal pan Wagner v úvodu tohohle článku: http://www.osel.cz/9794-je-kosmologie-mytologii.html Skutečně aspoň ten úvod vřele doporučuju k přečtení všem.
To nie je mozne …. ze su to uz dva roky. Akosi to … leti …
Super, že se Juno takhle daří. Mohli by po splnění mise přeci jen zkusit zažehnout hl. motor a zkrátit oběžnou dobu (nebo i jinak zamanévrovat, paliva by mělo být dost..).
Překvapuje mě informace „…bouřkovými systémy, které zasahují až k srdci tohoto plynného obra.“ Vidím to i ve zdroji, ale zatím jsem četl spíše opak – že atmosféra je spíše oddělenou relativně tenkou vrstvou na obří planetě. Ony u Jupitera jsou ty rozměry trochu nad rámec běžných představ.. Např. ta rudá skvrna zasahující 300 km hluboko může znít jako hodně, ale jelikož sama má na šířku 4× tolik, tak vlastně zase tak hluboko nedosahuje. A jestliže celá atmosféra sahá několik tisíc kilometrů hluboko, je to pořád jen zlomek k 70 000 km poloměru celé planety..
Musím se přiznat, že mne to také překvapilo.
To je jen „básnická licence“, podle mě ani autor zdrojového článku nemyslel tím „srdcem“ střed planety (nebo možná myslel, ale v tom případě si to myslel blbě 🙂 ). Jde jen o to, že původně se soudilo, že bouře se týkají spíš jen nejsvrchnější vrstvy atmosféry, v níž se tvoří oblačnost, ale ukazuje se, že sahají do mnohem hloubších vrstev atmosféry. Asi přesnější vyjádření by mohlo znít „bouřkovými systémy, které zasahují až k srdci atmosféry tohoto plynného obra“.
Aha, díky, to dává smysl.
Dva roky ? Neskutočne ako ten čas letí, odvtedy asi sledujem Kosmonautix..Už dva roky sa každý deň teším na nové, zaujímavé články, výborná práca od redakcie 🙂 Juno-vi prajem predĺženie misie a ďalšie úspešné prelety 🙂
Děkujeme, že nás čtete. 😉
7.2 proběhl perijov 11. Ale ono jak se to vezme. Pokud počítáme i průlet 4500 km nad oblaky při brzdném manévru, tak je to celkem 12 blízkých průletů oblastí zvýšené radiace, ve které si sonda zatím vede dobře a i podceňovaná JunoCam posílá skvělé záběry.
Vtipné by bylo, kdyby s v NASA našel osvícený programátor, který by do palubního počítače ukryl příkaz k fingované ztrátě spojení v případě, že by sonda ze Země obdržela pokyn na korekci dráhy, která by vedla do atmosféry Jupitera. Pokyn by byl odeslán, ale odezva už by nepřišla a k sebevražedné korekci by nedošlo 🙂
Ak má sonda nevyužité palivo, neprichádza do úvahy risknúť to, a zmeniť obežnú dráhu sondy tak, aby preletela aj nad niektorými jupiterovými mesiacmi? Myslím, že po 11-tich obletoch okolo Jupitera je sterilizovaná viac, ako by to dokázalo akékoľvek pozemské laboratórium…
Tiež ma niečo podobné napadlo, ja by som to riskol 😀
Primární cíl sondy je výzkum nitra planety, což se děje pouze při těsných průletech. Každý další úspěšný těsný průlet informace, které o nitru máme, zpřesní. Navíc je její dráha zvolena tak, aby těsné průlety (v kombinaci s rotací planety) postupně pokryly rovnoměrně všechny „poledníky“ planety. Rovněž přístroje sondy jsou optimalizovány právě pro tento cíl.
Pokud tedy dojde k prodloužení mise, je více než žádoucí (jak pro tým, který ji navrhl, tak pro NASA, která na ni dostala přidělené finance právě pro tento účel), aby sonda nadále plnila svůj primární cíl. Vámi navrhovaný zásah do trajektorie sondy by to neumožňoval a tím by se i samotné prodlužování mise stalo zbytečným.
Trošku zvláštní s tou likvidací “ v Jupiteru“, copak nikdo v NASA nečetl Simakovo Město,konkrétně povídku Skokan a krásný příběh „dezertéra“ Towsera 🙂 ?
Ach ano, o možnostech Joviánského života psalo mnoho autorů. Ovšem sonda vyslaná do mraků Jupitera (myslím se snad jmenovala Jupiter Probe) tam např. neprokázala žádnou vodu. Jistě, ty fotky polů připomínají nějakou pěnu s několika bublinami, že :-))
nejde ani tak o to co připomínají, jen mi přijde zvláštní, že z naší základní znalostí života ve vesmíru víme, na kterých tělesech můžeme život ohrozit invazí pozemského a na které můžeme bezpečně odložit sondu 🙂
S tím musím souhlasit. Takový Mars … nebo sonda na Titanu …
Pokud jde o ohrožení případného života v atmosférách plynných planet, tak toho bych se nebál. At už se jedná o JEP, Galileo, Cassini nebo v budoucnu Juno, tak tam sice sterilizace neproběhla, ale vzhledem k tomu, že tato tělesa v řádu hodin zcela zaniknou a rozloží se na prvky, tak případný pozemský život není potřeba řešit.
Nebylo by lepší, než sondu zbytečně ničit, nabídnout ji zájemci, který by byl ochotný ji nadále provozovat. Aneb chcete mě?
To je těžké, NASA si tu sondu chce nechat, dokud bude funkční. Právě proto se bude při případném prodloužení mise rozhodovat hlavně na základě stavu systémů.
Určitě nepůjde o „zbytečné ničení“. Navedení do Jupitera se provede buď na základě tak špatného stavu, že už by další provoz nebyl přínosem (což je na subjektivním posouzení) a nebo když bude docházet palivo (což je jasně dané a bez diskuse). V obou případech by asi předání někomu jinému smysl nemělo. Určitě ji nenechají rozpustit v atmosféře Jupitera bez pádného důvodu. Na druhou stranu „předčasný“ konec (jestli to tak lze v tomto případě vůbec takto říci) může hrozit Opportunity. Tady může teoreticky předání do jiných rukou klidně nastat.
Výborný článok! 🙂
Díky za pochvalu. 😉
V 5. odstavci stojí: „Ventily se měly otevřít během pár sekund, ale trvalo jim to několik minut.“
To vypadá, jako by se pomalu otevíraly. Nebyl problém spíše v tom, že se měly otevřít na několik sekund, ale místo toho zůstaly otevřené několik minut?
Také jsem si to dříve myslel, ale ve zdrojovém článku se píše: „ The valves should have opened in a few seconds, but it took several minutes.“.
Aha. Díky. Takže opravdu pomalé otevírání ventilů a ne dlouho otevřené ventily.