Na konci roku 1984 měla stanice Saljut 7 za sebou tři dlouhodobé expedice, jež bylo možné považovat za jednoznačně úspěšné. Přes dílčí problémy se kosmonautům dařilo setrvávat na orbitu vždy nepřetržitě několik měsíců a během této doby vykonávat krom experimentů také mnohdy náročnou údržbu různých systémů. Také pro rok 1985 byl u stanice naplánován poměrně živý provoz. Dorazit měl vojenský modul TKS-M s teleskopem „Pion-K“, který měla využívat čtvrtá dlouhodobá expedice s předběžným datem startu v polovině května. Pro tento úkol byly složeny tři posádky, přičemž tým ve složení Vasjutin/Savinych/Volkov měl být posádkou hlavní. Na orbitu jim měla na počátku listopadu dělat dva týdny společnost návštěvnická posádka složená čistě ze zástupkyň něžného pohlaví. Její velitelkou měla být zkušená Světlana Savickaja, s ní měly k Saljutu letět Jekatěrina Ivanova a Jelena Dobrokvašina. V prosinci měla stálou posádku vystřídat dvoučlenná pátá dlouhodobá expedice, jež měla práce na Saljutu 7 završit. Stanice měla být využívána ještě v době, kdy bylo v plánu na orbit vyslat základní blok její nástupkyně – modulární stanice Mir. Ovšem pak přišel 11. únor 1985…

Zmrtvýchvstání Saljutu 7

Ten den z pohledu operátorů řídicího střediska v Kaliningradu zpočátku nijak nevybočoval z normálu. Saljut 7 létal v bezpilotním režimu a pozemní obsluha pouze dohlížela na jeho stav. K tomu, aby operátoři mohli na dálku „nahlížet“ do útrob staničních systémů, sloužil mimo jiné i přijímač a vysílač telemetrie, jenž byl součástí bloku elektroniky s označením S-190. Ve stejné jednotce se nacházel také záložní přijímač a vysílač. Celý blok už poměrně dlouho přesluhoval, nicméně počítalo se s tím, že další posádka jej ihned po příletu na stanici vymění – náhradní exemplář už byl připraven na montáž přímo na palubě Saljutu.

Saljut oblétával Zemi a pokaždé, když se dostal do dosahu sledovacích stanic, operátoři rutinně kontrolovali, zda vše funguje, jak má. Ovšem v průběhu dne došlo k jedné malé anomálii. Po vlétnutí do jednoho z komunikačních „oken“ se ukázalo, že došlo k chvilkovému výkyvu proudu v palubní elektrické síti. Zafungovala automatická ochrana elektrické sítě a hlavní přijímač a vysílač telemetrie tím pádem přestal fungovat. Naštěstí jeho funkci převzal záložní kus a operátoři si tak možná pouze pomysleli cosi o tom, že S-190 je opravdu škatule zralá do šrotu. Kolem poledne proběhlo střídání směn, operátoři si po nekonečné čtyřiadvacetihodinové práci mohli jít domů odpočinout.

Nastupující směnu operátoři informovali o tom, co se s vysílačem telemetrie přihodilo a přidali také instrukci, aby byl kontaktován výrobce bloku S-190 předtím, než bude uskutečněn pokus znovu zapnout primární vysílač telemetrie. Z dosud ne zcela jasných důvodů se však nová směna rozhodla stávkující vysílač uvést do provozu, aniž by celou věc konzultovala s příslušnými experty. Bylo 13 hodin, 20 minut a 51 sekund moskevského času, když byl ke stanici vyslán dálkový povel k přepnutí vysílače telemetrie ze záložního na hlavní. Krátce nato stanice vylétla z oblasti spojení s řídicím střediskem. Nikdo z operátorů, stále spokojeně sedících u svých konzolí, si ani v tom nejhorším snu nedokázal představit, co přinesou následující okamžiky.

V útrobách bloku S-190 se, nikým nepozorována, rozpoutala malá elektrická bouře. Přepnutí na hlavní přijímač a vysílač telemetrie vyvolalo vlnu zkratů, jež se přenesla i na další komponenty. Blok S-190 se odporoučel do křemíkového nebe a s ním zmizela také možnost navázat kontakt se Saljutem 7.

Když se stanice na příštím obletu dostala do komunikačního okna, operátoři se snažili znovu navázat spojení. Jejich snaha však byla marná, Saljut mlčel. Nad řídicím střediskem se začal vznášet přízrak obřího průšvihu. Je možné, že Saljut 7 je definitivně odepsaný. Zhruba za rok měl sice startovat základní blok Miru, jenže Saljut měl před sebou ještě poměrně hutný program. Po nějaké době vykrystalizovala jedna teoretická možnost: oprava přímo na orbitu. Zrovna nedávno začali inženýři z NPO Eněrgija zkoumat způsob, jak spojit pilotovanou loď s inertním tělesem. Třeba by bylo možné se od těchto studií odrazit a pokusit se Saljut zachránit. Pokud by se ke stanici podařilo připojit pilotovaný Sojuz, stačilo by jen vyměnit blok elektroniky a stanice bude opět provozuschopná. Snad to nakonec nebude tak zlé.

Mezitím se však, nikým nepozorován, na palubě Saljutu odehrával děj, který stanici hrozil definitivně poslat do říše zapomnění. Saljut disponoval sedmi hlavními bateriemi nabíjenými ze solárních panelů a jednou baterií záložní. Každá z nich byla vybavena senzorem, jenž indikoval plné nabití a podle potřeby odpojil baterie od solárních panelů. Někdy v době, kdy byl se stanicí ztracen kontakt, se u baterie číslo 4 právě tento senzor porouchal. Pokaždé, když mělo dojít k nabíjení baterií, senzor baterie číslo 4 indikoval plné nabití a nabíjení přerušil. Bohužel, systém byl koncipován tak, že v případě zjištění plného dobití kterékoli z baterií, byly automaticky odpojeny i všechny ostatní. Pokud by fungovala telemetrie, operátoři by okamžitě na tento problém přišli, takto však nebyl nikdo, kdo by situaci mohl vyřešit. Pokaždé, když se podle příkazů palubního počítače měly baterie začít dobíjet, porouchaný senzor nabíjení přerušil. Energie v bateriích kvapem ubývalo a nakonec byly zcela vyčerpány. Saljut se ponořil do tmy a pomalu začal vychládat…

Na Zemi mezitím probíhaly horečné přípravy ke startu neobvyklé mise. 21. února začala trénovat prozatímní posádka ve složení Anatolij Berezovoj a Viktor Savinych. Jenže Berezovoj dostal od lékařů povolení pouze ke krátkodobým letům a po dvou dnech jej vystřídal Vladimir Ljachov. I ten byl po dvou dnech vyměněn za Leonida Popova. Savinych i v této poměrně zmatečné situaci neztrácel smysl pro humor. Každý den po příchodu do Střediska výcviku kosmonautů jeho první dotaz zněl: „Tak, kdo je mým velitelem dnes?“ Ony změny byly zřejmě vykonávány pouze proto, aby se vůbec s výcvikem začalo, protože ten, kdo plánovačům padl do oka jako nejvhodnější kandidát, zatím procházel urychlenými lékařskými prověrkami. Tím mužem byl Vladimir Džanibekov – jeden z nejzkušenějších kosmonautů se čtyřmi odlétanými misemi, přičemž v roce 1982 během přibližování lodi Sojuz T-6 k Saljutu dokázal pohotově zvládnout nouzovou situaci a připojit svou loď ke stanici ručně. Lékaři sice dobu trvání jeho pobytu ve vesmíru omezili na 100 dní, stačit to však muselo. Záložní posádku tvořili Leonid Popov a Alexandr Alexandrov.

Nyní bylo možné začít skutečně intenzivně trénovat pro nelehký úkol. Ještě nikdy se nikdo nepokusil o spojení s mrtvým „nekooperujícím“ tělesem. Bylo zapotřebí nalézt způsob, jak toho docílit, což si vyžádalo některá nová a neortodoxní řešení. Například vzdálenost Sojuzu od stanice, o které byli normálně kosmonauti informováni systémem Igla, bylo nyní nutné zjišťovat pomocí ručního laserového dálkoměru. Dálkoměr zrovna přicházel do výstroje Sovětské armády, takže jeho obstarání nebylo až tak velkým problémem. Jenže tím současně vyvstával další problém: během přibližování ke stanici kosmonauti využívali k vizuální kontrole situace periskop, neboť v ose přímé viditelnosti se nacházel orbitální modul Sojuzu, jenž bránil ve výhledu. Skrze periskop pochopitelně nebylo možné dálkoměr použít. Nakonec specialisté přišli s tím, že se Sojuz bude ke stanici blížit otočen bokem, aby bylo možné dálkoměr zaměřit skrze iluminátor v návratovém modulu. To si ovšem pro změnu vyžádalo úpravu ovládacích prvků řízení. K pravému křeslu, jež mělo zůstat prázdné, byla připevněna druhá sada ovládacích pák a pro palubní počítač byl vypracován program, měnící logiku ovládání, nyní otočenou o 90°.

Džanibekov se Savinychem i jejich záložníci prožívali velmi hektické týdny, kdy se k úmornému nácviku obtížné operace přidávalo vědomí, že jsou pod drobnohledem. Přestože na začátku března agentura TASS oznámila, že Saljut 7 splnil svůj letový program a tím naznačila, že se stanicí se již nepočítá, v zákulisí si každý dobře uvědomoval vážnost celého podniku. S nejrůznějšími návštěvami vysoce postavených činitelů se netrhly dveře, několikrát se na kosmonauty přijel osobně informovat i ministr všeobecného strojírenství Oleg Baklanov, pod jehož gesci oficiálně kosmonautika spadala.

Na konci května bylo jasné, že kosmonauty už lépe připravit nelze. Posádky odletěly na kosmodrom, kde pokračovaly v práci na simulátorech pro udržení návyků. 6. června ráno se Džanibekov a Savinych usadili do křesel v návratovém modulu Sojuzu T-13 a před polednem místního času se vydali na extrémně obtížnou a riskantní misi. Po navedení na orbit začalo stíhání stanice. Na rozdíl od tehdejší zavedené praxe, kdy se Sojuzy připojovaly k Saljutům přibližně po 25 hodinách po startu, Sojuz T-13 využil dvoudenní letový profil. Byl nutný zejména kvůli důkladným prověrkám lodi a zejména jejího modifikovaného ovládacího systému.

8. června časně ráno byli oba muži na svých místech v návratovém modulu a čekali, až operátoři v řídicím středisku odvedou svoji práci. Vzdálenost od Saljutu, do níž bylo řídicí středisko schopno loď dostat, činila zhruba 7 kilometrů. Ze vzdálenosti 10 kilometrů kosmonauti hlásili vizuální kontakt a podle dohody se od tohoto okamžiku středisko odmlčelo. Operátoři měli nyní jen pasivně sledovat práci posádky, aby kosmonauty co nejméně vyrušovali.

Džanibekov nyní otočil Sojuz ke stanici bokem a v této podivné poloze se k ní blížil. S pomocí laserového dálkoměru a především díky perfektní spolupráci s Viktorem Savinychem, jenž byl kolegy přezdíván „lidská kalkulačka“ se nakonec vzájemná rychlost snížila na nulu v okamžiku, kdy byl Sojuz přibližně 200 metrů od stanice. Tady Džanibekov přepnul ovládání lodi na klasickou sadu páček u periskopu a promočený potem se připoutal zpět ke svému sedadlu. Srovnal Sojuz podélnou osou směrem k Saljutu a Savinych zapnul televizní kameru upevněnou na trupu lodi.

V ten okamžik nálada v řídicím středisku klesla na bod mrazu. Na televizní obrazovce mohli operátoři sledovat pomalu rotující Saljut, jehož dva viditelné solární panely byly vůči sobě vzájemně otočeny přibližně o 75-80°. Teprve teď specialisté poznali, že se začal uskutečňovat jeden z nejhorších scénářů, tedy že stanice nebyla mrtvá pouze co se komunikace týče, ale byla mrtvá kompletně. Pootočené panely signalizovaly fakt, že jejich systém orientace na Slunce nefunguje a nemohou tedy dodávat energii palubní síti. Nejpozději v tento okamžik bylo jasné, že záchrana Saljutu 7 si vyžádá všechny síly, zkušenosti a znalosti zúčastněných. A možná ani to nebude stačit…

Pro začátek bylo třeba učinit první krok – spojit se se Saljutem. Stanice byla naštěstí víceméně stabilní, pouze se pomalu otáčela kolem podélné osy. Džanibekov se ukázal jako mistr svého řemesla: roztočil pomalu Sojuz kolem podélné osy tak, aby se rychlosti rotace vzájemně vyrovnaly, potom Sojuz popohnal tryskami motorků DPO a pomalu se blížil k přednímu stykovacímu uzlu mrtvé stanice. Bylo třeba naprostého soustředění a citlivé práce s páčkami ovládání, jimiž Džanibekov nyní pohyboval pouze dvěma prsty. Sojuz se pomalu sunul k Saljutu, zatímco kosmonauti celý proces komentovali naprosto klidnými hlasy. Konečně se ozvalo hlášení, na které všichni čekali: „Máme dotyk, proběhl mechanický záchyt!“ Byl 8. červen, 12 hodin 50 minut moskevského času. Řídicím střediskem se rozlehl potlesk. Džanibekov a Savinych se jako první posádka v historii připojili k inertnímu tělesu.

První krok k oživení stanice byl tedy vykonán, před oběma muži však stála ještě velehora práce. Po opatrném otevření příklopů mezi transportní lodí a stanicí s použitím indikačních trubiček, jež měly detekovat přítomnost toxických substancí v palubní atmosféře, se kosmonauti vydali na obhlídku interiéru Saljutu. Přivítala je tma, mráz a naprosté ticho. Absence kosmonautům dobře známých zvuků ventilace, elektroniky a přístrojů byla až hrozivá. Na jídelním stole našli Džanibekov a Savinych pozdrav předchozí posádky a jako symbolické přivítání také suchary se solnými tabletami. Interiér byl pečlivě uklizen, jako by Kizim, Solovjov a Aťkov odlétli teprve včera. Přesto na Džanibekova a Savinycha padala podivná tíseň, podobná pocitu, jaký má člověk v opuštěném domě. Nezbývalo než doufat, že se Saljut podaří dostat ze záhrobí.

Druhý den začala kosmonautům úmorná práce, jež trvala několik dní. Podmínky, které na stanici panovaly, byly jen těžko představitelné. Tmu osvětlovaly pouze baterky v rukou (nebo v zubech) a teplota klesala až k deseti stupňům pod nulou. Džanibekov a Savinych tak i přes teplé oblečení a čepice, jež si prozíravě přivezli z domova, promrzali až na kost a pokud bylo třeba jemnou práci, nezbylo, než sundat rukavice a pracovat holýma rukama. Bylo třeba zkontrolovat stav palubních baterií a přijít na to, proč se vyčerpaly. V mraze a nehybném vzduchu museli kosmonauti pracovat na směny, jeden byl vždy v Sojuzu a sledoval práci svého druha. Jestliže by měl pocit, že přítel v interiéru stanice začíná jevit známky hypoxie, měl okamžitě zasáhnout. Ventilátory nefungovaly, vzduch byl tedy nehybný a každým výdechem kolem sebe kosmonaut vytvářel vrstvičku oxidu uhličitého.

Po kontrole baterií kosmonauti zjistili, že dvě z nich jsou již „po smrti“. Zbylých šest by mělo ještě být schopno normální funkce. Džanibekov a Savinych postupně propojili zdravé baterie přímo s rozvody solárních panelů. Potom prostřednictvím Sojuzu orientovali soulodí tak, aby na panely dopadalo co možná nejvíce slunečního záření.

Komunikátor v řídicím středisku prohodil: „Budeme předpokládat, že nabíjení baterií bylo zahájeno.“ Naštěstí se ukázalo, že se baterie pomalu vzpamatovávají a 11. června bylo pět baterií nabitých. V ten den bylo konečně možné na stanici poprvé rozsvítit osvětlení. Ve stejný den si kosmonauti mohli také poprvé ohřát jídlo (v Sojuzu byli odkázáni na studenou stravu). Teplé konzervy sloužily i jako improvizovaná ohřívátka pro zkřehlé ruce a nohy.

13. června kosmonauti dokončili výměnu bloku S-190, jenž stál za výpadkem spojení v únoru. Země mohla konečně začít dálkově ovládat systémy stanice. O den později kosmonauti začali oživovat centrální ovládací pult – spustili palubní hodiny. K velké radosti se po spuštění okamžitě rozběhly a šly přesně. Ve stejný den se posádka dala také do odkonzervování palubní toalety.

Nyní, když byla stanice po energetické stránce víceméně stabilní, závisel další pobyt Džanibekova a Savinycha na zásobách vody. Staniční systém Rodnik byl zamrzlý a s vodou, kterou s sebou kosmonauti přivezli v Sojuzu, bylo možné vydržet do 14. června, v případě zvláště pečlivého šetření maximálně do 21. června. Pokud do té doby voda nerozmrzne, posádka bude muset s nepořízenou letět domů. Naštěstí 16. června částečně rozmrznula první nádrž Rodniku. Začalo se pomalu blýskat na lepší časy. Stanice byla až na detaily oživena a kosmonauti dostali dva dny volna. Teprve teď měli čas podívat se z okna.

19. června spali Džanibekov se Savinychem poprvé přímo na stanici, 15 °C už se dalo zvládnout bez problémů. Nyní nastal čas na další krok: na Zemi už byl přichystán nákladní Progress-24. Od 13. června probíhaly testy staničního radionavigačního systému Igla, bez něhož nebylo možné Progress připojit. Testy dopadly dobře, nicméně zda bude vše fungovat bez chybičky i naostro – to nikdo nemohl tušit. Pokud se spojení nepodaří, další možnosti práce se stanicí by byly drasticky omezeny a de facto by to znamenalo konec. Posádka by musela letět domů a Saljut nechat svému osudu.

I tentokrát ovšem stálo při obou kosmonautech štěstí. 23. června se Progress hladce připojil k zadnímu stykovacímu uzlu. Přivezl zásoby paliva, vody, baterie, nový magnetofon (k veliké radosti Volodi Džanibekova), vědeckou aparaturu a také doplňkové panely pro jedno z křídel solárních panelů. Pomalu, ale jistě se činnost posádky začala dostávat do běžných kolejí. Prozatím ještě kosmonauty trápila poměrně vysoká vlhkost, ale postupně se dařilo interiér vysoušet.

15. července se Progress od stanice odpojil, aby se k ní už za šest dní mohl připojit Kosmos-1669. Podivný mlhavý název překvapivě obdržel klasický nákladní Progress. Označení Kosmos dostala loď proto, že po jejím startu telemetrie ukázala, že se nevyklopilo ráhno s anténou systému Igla. Bez této antény bylo spojení se Saljutem vyloučeno, proto byla loď označena jako Kosmos, kterýžto název nesly jak vědecké družice, tak satelity, u nichž neměl být známa jejich úloha nebo družice, jež z nějakého důvodu selhaly. Ovšem vyšetřování nakonec ukázalo, že anténa je vyklopena a za chybným signálem stojí vadné čidlo. Jméno však už zůstalo a 21. července se tak Kosmos-1669 stal dočasnou součástí orbitálního komplexu.

Nejdůležitější položkou nákladu Kosmosu-1669 byly dva zbrusu nové skafandry nového typu Orlan-DM. Krom jiných vylepšení měly nově integrovány také svítilny, aby nebylo nutno přerušovat práci během orbitální noci a tím zbytečně mrhat časem i životností skafandrů. Džanibekov a Savinych měli nové Orlany záhy prověřit v praxi.

2. srpna se po příslušných přípravách a po důkladné prověrce skafandrů otevřel příklop přechodového úseku a Džanibekov ve skafandru s výrobním číslem 10 se spolu se Savinychem, toho času ve skafandru s výrobním číslem 8, vydali do volného prostoru. Hlavním bodem programu bylo připevnění doplňkových panelů na levé (při pohledu po směru letu) z „křídel“ solárních baterií. Ostatní dvě křídla už měla doplňkové panely instalována předešlými expedicemi. Po instalaci prvního doplňkového panelu bylo křídlo na povel ze Země otočeno o 180°, aby kosmonauti získali přístup k jeho druhé straně. Otáčení trvalo přibližně 20 minut a pro Džanibekova se Savinychem v ten moment nebyla v plánu žádná činnost. Oba se tak mohli nerušeně kochat krásami, jež většina smrtelníků nemá šanci spatřit.

Druhý panel instalovali kosmonauti s menšími obtížemi. Ukázalo se, že prvky, jež měly sloužit k umístění kotvících prvků pro panel, jsou za dobu pobytu stanice ve vesmíru „přilepeny“ ke konstrukci křídla. Nakonec se s trochou úsilí panel podařilo připevnit. Pak kosmonauti připevnili ke křídlu ještě experimentální vzorek fotovoltaického článku, u něhož měl být zkoumán vliv kosmického prostředí na jeho degradaci. Posledním úkolem byla výměna několika kazet s materiálovými vzorky a instalace sovětsko-francouzského lapače kosmického prachu, u nějž se předpokládalo, že by měl zachytit i prach z Halleyovy komety, jež se měla za tři čtvrtě roku dostat do přísluní. Tím byl program splněn a výstup po 5 hodinách skončil.

29. srpna se od stanice oddělil nyní již nepotřebný Kosmos-1669, když jej kosmonauti předtím naložili nepotřebným vybavením a odpadem. Podle některých zdrojů proběhl test, během kterého Progress poodlétl od stanice a opět se v automatickém módu připojil. Nakonec však, stejně jako všichni jeho předchůdci, i tento Progress skončil svou pouť v podobě ohnivé show nad Pacifikem.

Džanibekov a Savinych si už v té době bezpečně osvojili rytmus běžné práce, jež se v průběhu srpna točila okolo sledování zemského povrchu kamerami MKF-6M a KATE-140, prací s biologickými vzorky a astrofyzikálními experimenty. Už brzy však měl jejich zaběhlý stereotyp vzít zasvé – ke startu se chystala další posádka. Střídání směn na stanici mělo být tentokrát malinko odlišné od těch předchozích…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:

https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/600×315/81/ce/3c/81ce3cc2e8cd94669e93b32ce163db31.jpg (Pinterest)
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-13_5.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/sts/large_training/english/soyuz-t-13.htm (kredit: Spacefacts)

History through KSP Part 150 – Salyut 7 EO-4 „Resurrection“

http://www.roscosmos.ru/media/img/news/2015/salut-7..2..jpg (kredit: Roskosmos)
http://www.zvezda-npp.ru/sites/default/files/uploads/history_event_photos/kosmonavty_v.a._dzhanibekov_i_v.p._savinyh_gotovyat_sk_orlan-dm_k_vyhodu_v_kosmos_iz_stancii_salyut-7.jpg (kredit: NPP Zvezda)