2. března 1983 odstartoval z rampy 200L kosmodromu Bajkonur Proton-K, na jehož špici se nacházela další z těžkých zásobovacích a transportních lodí TKS – pohrobka programu Almaz. Pod označením Kosmos-1443 měla loď strávit ve vesmíru téměř půl roku, z toho většinu doby připojena k orbitální stanici Saljut 7. Když se 10. března odpoledne Kosmos-1443 skutečně ke stanici připojil, na orbitu se nacházel skutečně impozantní komplex, podobný tomu, který tvořila předchozí stanice Saljut 6 spolu s Kosmosem-1267, a který zaniknul předešlý rok. Hmotnost komplexu necelých 40 tun a délka kolem 32 metrů vzbuzovaly úctu. Na Saljut přivezla loď TKS mimo jiné přes 3 tuny zásob a vybavení, mezi jiným i kontejnery s přídavnými slunečními panely, jež měly být namontovány v průběhu další expedice. Pro snazší vykládku zásob byly dokonce v interiéru TKS jakési „přepravní vozíky“, pomocí kterých měl být náklad přemisťován k průlezu do stanice. Loď byla připojena k přednímu stykovacímu uzlu, což znamenalo, že nemohlo být přečerpáváno palivo do nádrží stanice, nicméně elektrické rozvody propojeny byly a tak mohly panely TKS dodávat na stanici přibližně 3,5 kW elektrické energie. Současně také TKS fungovala jako tahač – za pomoci jejích motorů mohla být upravována dráha komplexu a tím bylo možné ušetřit pohonné látky Saljutu. 5. dubna onen kosmický tahač skutečně dráhu komplexu snížil o několik desítek kilometrů. Ke stanici se totiž měla vydat druhá dlouhodobá posádka. Ovšem právě u této posádky mělo zafungovat Murphyho pravidlo, jež zní: „Všechno je vždycky jinak…“

Těžký třiaosmdesátý…

Maraton, jaký na palubě prožila první dlouhodobá expedice, se ukázal být možná až příliš dlouhým. Pro další expedice byla proto doba pobytu plánována více konzervativně. Druhá expedice měla na stanici pobýt přibližně tři měsíce a následovat měla třetí expedice s délkou pobytu šest měsíců. K předání štafety mělo dojít přímo na stanici, poprvé v historii by proběhla výměna posádek stanice za plného chodu.

Druhá dlouhodobá posádka Saljutu 7, jež začala svou přípravu v září roku 1982, měla poměrně neobvyklé složení. Velitelem byl Vladimir Titov, palubním inženýrem Gennadij Strekalov a kosmonautem-výzkumníkem – Irina Rudolfovna Pronina! Její přítomnost na palubě Sojuzu T-8 měla dále posílit image Sovětského svazu coby státu, který nečiní rozdíly mezi mužem a ženou, ovšem neméně důležitý byl také čistě vědecký faktor, jenž přispěl k jejímu jmenování. Podle Valentina Gluška nebyla daleko doba, kdy budou ženy běžnou součástí posádek kosmických lodí a stanic a plánovaná tříměsíční mise na Saljut bude skvělou příležitostí, jak zmapovat vliv pobytu v kosmu na ženský organismus.

Jenže Gluškova nominace „narazila“ u Vojensko-průmyslové komise, která měla v mnoha ohledech poslední slovo. O bojích, jež se odehrávaly v zákulisí, posádka tušila, nicméně měsíc před startem, na začátku března 1983, když měla Komise potvrdit sestavu posádky, jméno Proniny na její členy působilo jako rudý hadr na býka. Definitivní tečku za nadějemi ubohé Iriny učinilo prohlášení ministra obrany Dmitrije Ustinova: „Není důvod k tomu, aby ženská tak dlouho létala ve vesmíru!“ Na poslední chvíli tedy Irinu Proninu vystřídal její dublér ze záložní posádky Alexandr Serebrov.

Start Sojuzu T-8 byl plánován na 11. duben 1983. V onen den se však vinou technických potíží nikam neletělo, stejně dopadnul i další pokus o tři dny později. Středa 20. dubna byla konečně pro posádku šťastným dnem – tedy alespoň zprvu to tak vypadalo. V podvečer místního času se nosná raketa zvedla z rampy. Domnělé štěstí posádky však netrvalo dlouho. Po navedení na orbit se podle plánu vyklopily antény a solární panely. Během testů ovšem vyšlo najevo, že anténa systému Igla, jež byla během startu sklopena na orbitálním úseku lodi, nedodává žádné údaje. Podle telemetrie se ráhno s anténou sice vyklopilo, nikoli však do pracovní polohy. Kosmonauti se domnívali, že se anténa zachytila o obšívku orbitálního modulu, proto po poradě s řídicím střediskem zkusili s lodi „zatřást“ krátkým zapnutím orientačních motorků. Pokus nepřinesl kýžený výsledek, data z antény se stále neobjevovala.

Posádce bylo řečeno, aby dál pokračovala v plnění letového plánu a na zemi se mezitím rozběhlo horečné hledání důvodů selhání antény a také hledání východiska. Podle všeho došlo při odhození aerodynamického krytu během startu k odtržení antény. Absence Igly znamenala, že kosmonauti se nebudou moci spolehnout na automatickou sekvenci sbližování ke stanici a celý náročný balet budou muset provést ručně.

Druhý den, po spánkové periodě, kterou si kosmonauti příliš neužili, se Sojuz T-8 přiblížil ke stanici. Středisko dovedlo Sojuz do vzdálenosti 5 km od Saljutu, kde řízení převzal Vladimir Titov. Nutné korekce a zpřesňování dráhy měly za následek mírné zpoždění oproti původním záměrům. Sojuz vlétl do zemského stínu a pár okamžiků poté vylétl také mimo dosah sledovacích stanic. V temnotě a bez možnosti přesně určit vzdálenost stanice a rychlost sbližování bylo nemožné kýžený manévr provést. Když Titov zjistil, že se vzhledem k Saljutu pohybuje vyšší rychlostí, než je zdrávo, pokusil se Sojuz zabrzdit. Nicméně i přes intenzivní brzdění se stanice rychle přibližovala, proto Titovovi nezbylo, než s lodí uhnout do strany. Sojuz T-8 proletěl okolo Saljutu a když oba stroje opět vylétly ze stínu, stanice byla od Sojuzu vzdálena odhadem asi 4 kilometry. Řídicí středisko nařídilo šetřit pohonné látky, kterých bylo v důsledku předchozích manévrů velmi málo. Bylo jasné, že zbývá pouze návrat domů. Sojuz T-8 se zklamanou posádkou přistál po pouhých dvou dnech letu.

Nastalá situace znamenala poměrně výraznou změnu plánů. Start následující posádky byl přeložen na dřívější termín. Původně měl proběhnout v srpnu, nyní bylo datum stanoveno na červen. Také program letu pro druhou dlouhodobou expedici na Saljut 7 byl příslušně pozměněn. Expedice byla opět de facto rozdělena na dvě etapy. Tu první o délce zhruba 50 dní měli vykonat Vladimir Ljachov a Alexandr Alexandrov, jež měli startovat v Sojuzu T-9. Hlavní náplní jejich mise byla práce s lodí TKS, jež byla pod názvem Kosmos-1443 stále připojena ke stanici. V srpnu měli Ljachova a Alexandrova vystřídat Vladimir Titov a Gennadij Strekalov v Sojuz T-10. Staronová posádka měla vyplnit druhou etapu expedice v trvání přibližně 100 dní. „Recyklace“ Titova a Strekalova dávala smysl zejména proto, že tito kosmonauti měli nacvičeny EVA, během nichž měli instalovat doplňkové solární panely ke hlavním panelům stanice.

Zatímco na Zemi probíhaly přípravy na start nové expedice, Saljut měnil svoji dráhu za pomoci motorů lodi TKS a čekal na novou posádku. 27. června odpoledne odstartoval Sojuz T-9 s Ljachovem a Alexandrovem na palubě. V průběhu stíhání stanice vyšla najevo poměrně závažná okolnost: na Sojuzu se nerozevřelo jedno z křídel solárních panelů. Bylo proto třeba šetřit elektrickou energií a také korigovat autopilota tak, aby počítal se změněným těžištěm lodi. Přes tento zádrhel se Sojuz 28. června hladce připojil k zadnímu stykovacímu uzlu stanice.

Po zakonzervování lodi a oživení stanice odkryli Ljachov a Alexandrov 30. června příklop do TKS/Kosmosu-1443. Poprvé se na orbitu posádka dostala do útrob lodi, která měla být kdysi páteří systému Almaz… V útrobách TKS se skrýval v první řadě náhradní navigační počítač Delta, neboť stávající kus, jenž byl instalován na Saljutu, začal už v průběhu první expedice stávkovat. Krom něj byly na palubě TKS ve speciálních kontejnerech také přídavné solární panely pro Saljut a dalších přibližně 600 dalších položek nákladu. Ljachov podotknul, že uvnitř TKS to vypadá jako ve skladišti.

Kosmonauti nejprve vysunuli teleskopickou kolejnici, která zasahovala skrze průlez až do Saljutu a během vykládání TKS si na ní posílali vozík s jednotlivými předměty. 1. července Ljachov a Alexandrov otevřeli průlez do návratového modulu VA, aby si jej prohlédli a zkontrolovali. V jeho interiéru byla nainstalována křesla – v té době se stále ještě počítalo s tím, že lodi TKS budou v pilotované verzi létat k Saljutu.

V následujících dnech posádka pokračovala ve vykládání TKS a také v nutných opravách. Alexandrov nainstaloval a otestoval nový počítač Delta a Saljut tím byl opět schopen plnohodnotné práce. Na konci první poloviny srpna byla práce s TKS ukončena a 14. srpna se velká transportní loď od Saljutu 7 odpojila. 23. srpna se od TKS oddělil návratový modul a bezpečně přistál v Kazachstánu. K rukám specialistů dovezl zhruba 350 kg nákladu. Samotný nákladní modul TKS/Kosmosu-1443 pobýval na orbitu až do 19. září, kdy shořel nad Pacifikem.

Mezitím 16. srpna provedli Ljachov a Alexandrov standardní krok – přeparkování Sojuzu k uvolněnému přednímu stykovacímu uzlu Saljutu. Už o tři dny později, 19. srpna, se k zadnímu stykovacímu uzlu připojil nákladní Progress-17, který přivezl další zásoby a hlavně pohonné látky pro stanici. Právě během přečerpávání pohonných látek ale došlo k velmi vážné poruše.

9. září bylo z nádrží Progressu do nádrží Saljutu pumpováno okysličovadlo. Celá operace, jako ostatně pokaždé, probíhala bez zásahu kosmonautů, kteří pouze dohlíželi na její průběh. V jeden moment si Ljachov povšimnul, že ukazatel tlaku v jedné z nádrží okysličovadla Saljutu ukazuje stav blízký nule. Pohled z okénka v zadní přechodové komůrce podezření potvrdil: ze zadní části stanice se valil oblak zmrzlých částic. Záhy vyšlo najevo, že praskla jedna z trubek pohonného systému Saljutu. Protože zatím nebyl znám rozsah poškození, bylo posádce nařízeno přemístit se do Sojuzu a zavřít příklop – nikdo nechtěl riskovat následky v případě, že by se molekuly vysoce toxického okysličovadla dostaly do atmosféry stanice. Po několika hodinách mohli kosmonauti opět vstoupit na palubu, ovšem situace nevypadala příliš růžově. Únik pocházel z potrubí, jež patřilo do jednoho z klíčových přívodů okysličovadla. Z provozu byl víceméně vyřazen pohonný systém Saljutu a používána nemohla být také polovina orientačních motorků. Ljachov s Alexandrovem neměli možnost s nastalou situací nic dělat, na opravu jim chyběl výcvik a potřebné nástroje. Prozatím se o korekce dráhy Saljutu musely postarat nákladní Progressy.

Poté, co doplnil nádrže Saljutu a vlastním motorem zvýšil její orbit, se 17. září Progress-17 odpojil a zamířil pryč od stanice. Ještě předtím, než byl naveden do atmosféry, byl na něm proveden vojenský experiment „Kant-Sirius“, v rámci něhož byly pomocí velké rozkládací antény radiolokátoru sledovány hladinové a podhladinové cíle.
V té době už Ljachov s Alexandrovem oproti původním plánům přesluhovali. Výměna posádek měla proběhnout v srpnu, ovšem problém s nevyklopeným křídlem solárních panelů na Sojuzu T-9 si vyžádal vyšetřování a příslušná opatření na ostatních připravovaných dopravních lodích. Start posádky EO-2-2, jež měla provést druhou etapu expedice, byl opožděn zhruba o měsíc. 26. září bylo konečně vše připraveno ke startu. V křeslech Sojuzu byli usazeni Vladimir Titov a Gennadij Strekalov. Na kosmodromu už panovala tma a všichni přihlížející se těšili na ohromující divadlo, jakým je každý noční start. Necelé dvě minuty před startem se ovšem u paty rakety vinou nesprávně fungujícího ventilu začala rozjíždět nečekaná sekvence událostí, která vyústila v něco, čeho se obával každý, kdo měl s raketami co do činění: rozhořel se prudký požár!

Ti, kdo měli výhled na raketu, čekali, že zafunguje automatika a havarijní systém odnese loď s kosmonauty do bezpečí. Nikdo ovšem netušil, že požár porušil kabeláž automatického detekčního havarijního systému. Plně natankovaná raketa stála ve zvětšujících se plamenech a na jejím vrcholu stále trůnil Sojuz se dvěma muži na palubě.

Nakonec musel být havarijní systém iniciován z bunkru řízení startu. Temnotu kazašské stepi, přerušovanou pouze odlesky plamenů na rampě, náhle proříznul jasný záblesk a z vrcholu rakety se začal obrovskou rychlostí zvedat ohnivý sloup. Na vrcholu onoho sloupu byl návratový a orbitální modul Sojuzu v aerodynamickém krytu. Po několika sekundách automatika oddělila návratový modul, ten svou vlastní vahou vypadnul zpod krytu a následně se nad modulem rozevřel padák. Nejkratší mise v historii pilotované kosmonautiky, označovaná občas jako Sojuz T-10-1 nebo jako Sojuz T-10a, trvala necelých pět a půl minuty.

Mezitím na palubě stanice Ljachov a Alexandrov čekali na zprávy o startu svých kolegů. Když se Saljut 7 dostal do oblasti spojení, komunikátor v řídicím středisku řekl pouze: „Kluci, na nic se neptejte, práce nebude.“ Ljachov se pouze zeptal: „A jsou hoši naživu?“ Středisko opáčilo: „Naživu, zafungoval SAS (záchranný systém – pozn aut.).“ Načež se obě strany ponořily do dlouhého mlčení. Středisko proto, aby si mohli operátoři ujasnit, co se vlastně přihodilo, a kosmonauti proto, aby probíhající rozbor nerušili.

Druhý den se pak na kanále radiospojení ozval Valentin Gluško. Během rozhovoru s posádkou se zeptal: „Co kdybyste popracovali navíc za ‚toho chybějícího‘?“ „Kolik?“ zněl jednoduchý dotaz posádky. „Tři,“ odvětil Gluško. „Tři dny?“ „Ne, tři měsíce.“ Ljachov s Alexandrovem téměř okamžitě souhlasili. Zůstanou na stanici déle a vyplní program svých nešťastných kolegů ze Sojuzu T-10-1. Pro Ljachova to muselo být tak trochu malé déjà vu. Už v roce 1979 pobýval s Valerijem Rjuminem 175 dní na Saljutu 6, aniž by za celou dobu spatřil někoho jiného, než svého kolegu. Tentokrát měl jen o něco málo kratší dobu strávit pouze s Alexandrem Alexandrovem. S odstupem to vypadá, že Vladimir Ljachov byl vážně tak trochu smolař, přičteme-li k jeho dvěma odyseám ještě tu třetí, kterou zažil v roce 1988, kdy nechybělo mnoho, a stal by se spolu s afghánským kosmonautem Abdulem Ahadem Momándem doslova zajatcem vesmíru. Ale to je už zcela jiný příběh…

Ljachov s Alexandrovem se do programu druhé etapy své expedice zakousli s vervou a prokazovali, že jsou neúnavnými dříči. Už za první dva měsíce dokázali pořídit stejné množství fotografií zemského povrchu, jako jejich předchůdci za sedm měsíců! 3 000 pořízených snímků během dvou týdnů hovoří za vše. Nyní však pochroumaný orientační systém nahrával spíše materiálovým experimentům. Stanice využívala gravitační gradient, jenž ji udržoval ve stejné poloze vůči Zemi, tím pádem mohly pícky pro tavení materiálů a výrobu krystalů nerušeně pracovat.

22. října se k zadnímu stykovacím uzlu připojil další Progress, tentokrát s pořadovým číslem 18. Na jeho palubě byla nová aparatura Tavrija pro získávání organických látek elektroforézou, druhá sada doplňkových solárních panelů a také jedna záplata. Na vysvětlenou – už na začátku práce druhé expedice objevili Ljachov s Alexandrovem na stěně v oblasti, kde se nacházel systém svodu odpadní vody, místo, na němž se začaly projevovat známky koroze. Ona stěna tvořila hermetickou obálku stanice a v daném místě byla silná pouze 1,8 milimetrů. Panovaly obavy z porušení hermetičnosti stanice. Záplata, již přivezl Progress-18 situaci vyřešila a poté, co ji kosmonauti aplikovali, spolehlivě fungovala až do zániku Saljutu.

Ljachov s Alexandrovem se nyní začali připravovat k operaci, kterou neměli na Zemi šanci nacvičit – na programu byl výstup, během nějž měli kosmonauti připevnit doplňkové panely slunečních baterií a zvýšit tak množství energie, kterou mohl Saljut využívat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že když jsou solární panely víceméně stejné jako na Saljutu 6, bude elektrická energie dostačující pro běžný provoz stanice. Jenže opak byl pravdou. Zatímco u předchozích Saljutů byly solární články nakupovány v zahraničí, nyní byly výhradně sovětské provenience. Ukázalo se, že tuzemské solární články velmi rychle stárnou a jsou často kazové. Proto byl výkon solárních panelů nižší a Saljutu se tak de facto neustále nedostávalo potřebného množství elektřiny. Navíc přesto, že plocha solárních panelů měla být zvětšena doplňkovými kusy, rozvody a další elementy elektrického systému zůstaly stejné. To mělo za následek jejich časté přehřívání a kosmonauti tak měli mít o „zábavu“ postaráno.

Výstup měl proběhnout 1. listopadu a kosmonauti začali tradičně s předstihem kontrolovat vybavení a nacvičovat úkony, jež budou provádět během výstupu. Ale 26. říjen znamenal pro Ljachova s Alexandrovem další pomyslný „klacek ve špicích“. Během zkoušek hermetičnosti skafandrů Orlan-D zjistili, že jeden z nich, kus s výrobním číslem Д-46, vykazuje znaky netěsnosti. Po krátkém hledání bylo místo úniku vzduchu objeveno – pod pravým kolenem zela v tlakové obálce trhlina o délce 35 centimetrů. Vznikla patrně vinou chybného uložení skafandru předchozí posádkou.

Pracovníci NPP Zvezda, kde byly skafandry vyvinuty a vyrobeny, během několika desítek hodin vymysleli způsob, jak trhlinu vyspravit. Vyžádalo si to odříznutí spodní části nohavice, vložení hliníkové obruče vyříznuté z jednoho ze staničních vzduchovodů, několika doplňkových obrub z vaků na fekálie (pochopitelně nepoužitých), přeložení hermetické obálky kolem oné obruče a trochy švadlenkovského štupování. 29. října putoval popis nutných procedur dálnopisem na stanici a o den později Ljachov s Alexandrovem opravu povedli. Testy ukázaly, že se vše povedlo na jedničku. Skafandr měl použít Alexandrov, nicméně Ljachov coby velitel se nabídnul, že si jej na sebe oblékne on. Alexandrov odmítnul, skafandr Д-46 si oblékne sám. Ovšem oprava si vyžádala revizi plánů pro výstup. Původně měly být doplňkové panely instalovány během jediného zhruba pětihodinového výstupu, to by však nyní vzhledem k improvizované opravě skafandru znamenalo zbytečné riziko. Instalace panelů byla proto rozdělena na dva výstupy, jež měly trvat zhruba po dvou a půl hodinách.

1. listopadu se dvojice vydala ven z nitra Saljutu. Alexandrov upevnil na speciální otočný stojan televizní kameru, řídicí středisko tak mělo dokonalý přehled o tom, co zrovna oba muži dělají. Oba kosmonauti pracovali jako skvěle fungující stroj. Ljachov podal Alexandrovovi kontejner s doplňkovým panelem a ten, zapřen ve speciálních oporách pro nohy, kontejner upevnil na příslušný úchyt. Necelou hodinu po začátku EVA se stanice dostala mimo oblast spojení se střediskem a navíc nastala orbitální noc. Kosmonauti proto přerušili práci a mohli se kochat výhledem na hvězdné nebe. Po navázání spojení Alexandrov začal pomocí k tomu určené kliky rozvíjet panel do jeho finální délky 5 metrů. Rozvíjení vyžadovalo více síly, než kosmonaut čekal, nicméně nakonec se vše podařilo. Alexandrov ještě připojil panel k elektrickým konektorům a pro daný den měli oba muži splněno. Jejich výstup trval 2 hodiny a 50 minut.

O dva dny později, 3. listopadu si Ljachov s Alexandrovem výstup zopakovali, tentokrát byl onen hlavní panel otočen o 180° a bylo tak možné doplňkový panel připevnit k jeho druhé hraně. S malými problémy se Alexandrov setkal až na konci výstupu, kdy mu trvalo 10 minut, než uvázal uzel na elektrických kabelech, jež byly tímto způsobem fixovány na místě. Druhý výstup skončil po 2 hodinách a 55 minutách. Vladimir Ljachov se stal prvním Rusem, jenž provedl tři výstupy do prostoru (první provedl ještě na Saljutu 6 s Valerijem Rjuminem) a současně držel prozatímní sovětský rekord v délce EVA: celkem strávil ve vakuu 7 hodin a 8 minut. Dva výstupy Ljachova a Alexandrova přinesly stanici zhruba 1,2 kW energie navíc oproti původnímu stavu.

Výstupy byly posledním z klíčových bodů letového plánu pro druhou expedici a oba kosmonauti se začali chystat k návratu domů. 4. listopadu zvedl Progress-18 dráhu stanice na 356 x 326 kilometrů. 13. listopadu se pak nákladní loď od stanice odpojila. Po odpojení na ní proběhl experiment „Model-2“, jenž měl ověřit možnost komunikace na ultranízkých frekvencích za pomoci velkých antén. Experiment nedopadl podle očekávání, protože se, stejně jako v předchozích případech, antény nerozvinuly do správného kruhového tvaru.

Kosmonauti mezitím připravovali stanici na fungování v autonomním režimu a balili výsledky experimentů, exponované filmy a další položky. 23. listopadu večer se Sojuz T-9 oddělil od stanice. Samotná transportní loď představovala v očích mnoha tak trochu neznámou. Původně měla strávit i se svou posádkou ve vesmíru zhruba dva měsíce, nakonec z toho bylo měsíců pět. Ačkoliv to byla delší doba, než bylo předpokládáno, Sojuz T-9 svou roli zvládnul se ctí – tedy až na ono nerozvinuté křídlo slunečního panelu, které zůstalo ve složené poloze až do konce letu. Návratový modul pak fungoval naprosto bez chybičky a před jedenáctou večer moskevského času dovezl Ljachova a Alexandrova k bezpečnému přistání u Džezkazganu. Druhá expedice na Saljut 7 trvala 149 dní, 10 hodin, 46 minut a 2 sekundy.

Stanice mezitím na orbitu létala v autonomním režimu tak trochu na vypůjčený čas. Vzhledem k prasklině na palivovém systému nemohla samostatně korigovat svoji dráhu a také její orientace v prostoru byla poměrně obtížná. Pokud by se nepodařilo prasklinu opravit, další využití stanice se jevilo přinejmenším komplikovaným…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://claudelafleur.qc.ca/images/Salyut_7k.jpg
http://www.spacefacts.de/bios/large/cosmonauts/english/pronina_irina.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_training/english/soyuz-t-8.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-t-9_4.htm (kredit: Spacefacts)
http://www.spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-t-9.htm (kredit: Spacefacts)
https://www.kommersant.ru/ImagesVlast/Vlast/2005/021/kv21_0240002.jpg
http://spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-t-9_eva.htm (kredit: Spacefacts)