Sága jménem Saljut – 5. díl

OPS-2/Saljut 3 na rampě

Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici programu Saljut. Stroj dostal oficiální označení Saljut 3. Pokud by si ji však někdo mohl na orbitu prohlédnout zblízka, zjistil by, že na trupu její oficiální jméno opět není napsáno. Averze Čelomějových lidí vůči programu, který jim před pěti lety „ukradl“ rozpracované trupy stanic, se nijak nezmírnila…

 

První skutečný úspěch

 

Stejně jako u předchozí nešťastné stanice OPS-1 i tentokrát figurovalo jméno „Saljut 3“ pouze na adaptéru mezi třetím stupněm Protonu a stanicí. Almaz se pohyboval na výrazně nižší dráze a také rádiová komunikace s ním probíhala na jiných frekvencích, než u jeho civilních kolegů. Pro pozorovatele nebylo těžké vytušit, že tento stroj bude mít nikoli pouze mírumilovné využití. Kdyby však mohli vědět, co je umístěno na jeho trupu, možná by jim to vyrazilo dech…

OPS-2/Saljut 3 v montážním cechu

OPS-2/Saljut 3 v montážním cechu
Zdroj: astronautix.com

OPS-2 bylo konstrukčně téměř shodná jako její nešťastná předchůdkyně. Lišila se ovšem kontejnerem pod spodní částí trupu. V průběhu šedesátých let na obou stranách zeměkoule pracovali vojáci na studiích zbraňových systémů na satelitech a pilotovaných lodích. V naprosté většině zůstalo pouze u studií, nicméně například program Gemini zahrnoval i využití „raketového křesla“ pro inspekci vlastních i cizích satelitů. Sověti měli pochopitelně z podobných programů obavy, které ještě zesílily poté, co byly uveřejněny první studie podoby raketoplánů. Jejich nákladový prostor byl dostatečně velký na umístění velkých satelitů a tradiční sovětská paranoia zafungovala na plné obrátky.

Co kdyby chtěli Američané naše satelity detailně prostudovat, deaktivovat nebo, nedej bože, ukrást? Podle vedoucích pracovníků kosmického průmyslu bylo nutné disponovat nějakým druhem obrany. Nejjednodušší způsob byl nabíledni: je třeba vyvinout „kosmický kanón“. Pro obranu na krátkou vzdálenost by vypálené střely mohly dostačovat.

Jako základ této zbraně byl vybrán letecký kanón R-23 z dílny OKB-16, kterou vedl renomovaný specialista na střelné zbraně Alexandr Nudělman, kterému sekundoval další velikán zbraňových konstrukcí Aron Richtěr. Právě Richtěr byl konstruktérem kanónu R-23, který vyvinul pro instalaci na bombardér Tupolev Tu-22 pro obranu zadní polosféry letounu. Na svou dobu se jednalo moderní konstrukci, která se však nakonec bohužel vyznačovala relativně nízkou spolehlivostí a také nízkou přesností střelby. Proto nebyla přijata do výzbroje pro další letouny.

Vzácný snímek z televizního dokumentu, zachycující kanón R-23M

Vzácný snímek z televizního dokumentu, zachycující kanón R-23M
Zdroj: popularmechanics.com

Nicméně v roce 1973 měla přijít její druhá šance. Kancelář „Točmaš“ (tak byla kancelář OKB-16 přejmenována) dostal za úkol upravit R-23 pro použití na orbitální dráze. Výsledkem byl kanón R-23M „Картечь (Kartěč – brokovnice)“. Zbraň měla ráži 23 mm, úsťová rychlost měla činit 690 m/s. Náboje o hmotnosti 200 g mohly být vystřelovány kadencí až 950 ks/min (podle některých zdrojů až 5 000 ks/min). Předpokládala se střelba na vzdálenost více než 3 kilometry.

Podle techniků byl kanón během zkoušek schopen na vzdálenost kilometru přepůlit barel od benzinu, jeho účinnost proti případným „šmejdilům“ na orbitu by tedy byla pravděpodobně smrtící. Zbraň byla umístěna paralelně s trupem pod břicho Almazu do speciálního kontejneru, který byl k trupu stanice fixován, hlaveň kanónu směřovala od transportní lodi. K zamíření prostřednictvím speciálního průzoru-mířidla bylo třeba otočit celou stanicí a se zpětným rázem kanónu si měly poradit hlavní motory nebo orientační motorky. Výpočetní komplex stanice se pak postaral o balistické propočty, jež byly nutné vzhledem k době letu náboje k cíli. Kanón mohla používat jak posádka stanice, tak pozemní operátoři prostřednictvím dálkového ovládání. Celý systém dostal kódový název „Щит-1 (Štít-1)“. Při pozemních testech však vyvstaly vážné problémy s vibraci Almazu během střelby. Bylo proto rozhodnuto neprovádět orbitální zkoušky zbraně v době, kdy byla na palubě posádka. Kosmonauti určení pro lety ke stanici nicméně byli pro použití kanónu náležitě vycvičeni.

Posádka Sojuzu-14, jež měla vzlétnout vstříc OPS-2, dorazila na Bajkonur na konci června 1974. Jak pro velitele Pavla Popoviče a palubního inženýra Jurije Arťuchina, tak i pro jejich náhradníky Borise Volynova a Vitalije Žolobova to bylo skoro jako déjà vu. Před rokem už na Bajkonuru byli a čekali na start k prvnímu Almazu. Tehdy se nikam neletělo, nyní však pro kosmonauty situace vypadala mnohem lépe. Stanice se zdála být v bezvadném stavu a nic nebránilo jejich cestě.

Posádka Sojuzu-14: (zprava) Popovič, Arťuchin

Posádka Sojuzu-14: (zprava) Popovič, Arťuchin
Zdroj: ourairports.biz

Bajkonur na začátku léta ovšem není příliš příjemným místem pro život a proto posádky krom výcvikových seancí téměř nevycházely ze svých ubikací, jež byly opatřeny klimatizací. Ostatní takové štěstí neměli a proto čtyřicetistupňová vedra přečkávali jak se jen dalo. Přestože byly na polygonu možnosti, jak se zchladit – například venkovní bazény – v rámci prevence před možnými nemocemi byla jejich voda napuštěna takovými dávkami chloru, že koupání v nich se podobalo spíše masochismu.

1. července bylo rozhodnutím Státní komise definitivně potvrzeno složení hlavní a záložní posádky a také byl potvrzen přesný čas startu. 3. července mohlo čekání v nepříjemném stepním vedru konečně skončit. Dopoledne se posádka vydala ze svých ubikací k nutným procedurám a k oblékání skafandrů a pozdě večer se Popovič s Arťuchinem usadili ve svých křeslech v interiéru své lodi. Start proběhl zcela bezproblémově necelých deset minut před půlnocí místního času (21:51:08 moskevského času).

Následujícího dne se po sérii manévrů Sojuz-14 dostal do blízkosti stanice. Středisko navedlo transportní loď do vzdálenosti 600 metrů, pak byl zahájen brzdicí manévr. 100 metrů od stykovacího uzlu stanice už dohlíželi na funkci naváděcího systému Igla sami kosmonauti. Když se však Sojuz přiblížil na padesát metrů, překvapená posádka zjistila, že jim stanice začíná „ujíždět“ doprava. A jako na zlost se v ten samý okamžik loď dostala mimo oblast spojení se střediskem. Velitel okamžitě zastavil vzájemný pohyb a rozhodoval se o tom, co dál. Loď ke stanici připojit musí, to je bez diskuze.

Aby získal lepší cit pro řízení, sejmul Popovič rukavice skafandru. Když to šokovaný Arťuchin spatřil, začal hlasitě namítat, že je to proti pravidlům. Když se spojení nepodaří, Sojuz se nedejbože střetne se stanicí a bude porušena hermetičnost, Popovič zcela jistě zahyne. Popovič odvětil: „Ty se zachráníš a dosvědčíš, že jsem se k tomu rozhodl dobrovolně!“ Následně navedl ručně Sojuz s dokonalou přesností přímo k dokovacímu konusu stanice.

Překvapením však ještě nebyl konec. Při kontrole hermetičnosti spojení bylo zjištěno, že mezi vnitřními těsněními obou stykovacích uzlů lehce klesá tlak. Celek byl sice hermetický vůči vakuu, nicméně byla to nestandardní situace. Posádka informovala řídicí středisko a nastalo dlouhé čekání na rozhodnutí. Popovič v oněch dlouhých minutách toužil po stakanu vodky pro uvolnění napětí, ten však bohužel na palubě nebyl. Zemi trvalo rozhodování celý jeden oblet soulodí Sojuz/Almaz kolem Země. Těsně předtím, než se na dalším obletu soulodí dostalo z dosahu sledovacích stanic, povolil Vladimir Čeloměj osobně Popovičovi a Arťuchinovi přechod do interiéru stanice. Když se spojení obnovilo, oba kosmonauti se ohlásili už z paluby Almazu.

Jeden z mála snímků zachycujících Popoviče a Arťuchina na palubě Saljutu 3

Jeden z mála snímků zachycujících Popoviče a Arťuchina na palubě Saljutu 3
Zdroj: ourairport.biz

Začaly práce na rozkonzervování stanice a jejích systémů a posléze se mohli Popovič s Arťuchinem dát do plnění letového plánu. Situaci komplikovala zvýšená sluneční aktivita – v den, kdy se Sojuz spojil s Almazem, proběhla na Slunci výrazná erupce. 6. a 8. července následovaly další dvě a ani prostor okolo naší planety se nevyhnul korespondujícímu zvýšení toku nabitých částic. Kosmonauti proto byli nuceni nosit u sebe neustále kapesní dozimetry a několikrát denně je kontrolovat. 9. července se naštěstí situace začala uklidňovat. V tento den byla také dokončena aktivace pozorovacího vybavení na palubě Almazu.

Oficiálně se Popovič a Arťuchin věnovali zejména vědeckým pozorováním a experimentům. Na palubě například probíhala za pomoci přístroje „Reakcija“ simulace pájení ocelových trubek. Kosmonauti také snímali části zemského povrchu v různých částech spektra a mimo jiné se zabývali i mapováním znečištění atmosféry. Nicméně vzhledem k primárnímu poslání stanice coby pilotované špionážní platformy se lze s velkou dávkou jistoty domnívat, že mnohem větší část pracovního plánu zabíralo testování výkonu jednotlivých kamer a fotoaparátů pro zcela jiné účely. Podle některých zdrojů se kosmonauti zaměřovali mimo jiné na centrální Asii, probíhala také kalibrace vybavení pozorováním cílů v okolí Bajkonuru. Zda probíhalo také sledování cílů na území NATO a spojenců – to dodnes není známo.

Během svých dvou týdnů na palubě stanice se kosmonauti také věnovali údržbě a úklidu stanice a udržování fyzické kondice. To bylo nutné nejen pro lepší aklimatizaci po návratu na Zem, ale i pro udržení hmotnosti v rozumných mezích – Arťuchin podle Popoviče objevil ke konci letu na svém břiše tukové záhyby, jež tam před startem rozhodně nebyly. Byl to zřejmě důsledek toho, že středisko dovolilo posádce vzhledem ke stavu zásob pojíst mnohem více bohatýrsky, než bylo původně plánováno. Ovšem Popovič s Arťuchinem neměli jen na růžích ustláno.

Popovič v interiéru Saljutu 3

Popovič v interiéru Saljutu 3
Zdroj: fourmilab.ch

Třetího dne práce na stanici se najednou ozvala siréna všeobecného alarmu. Přes sebevětší snahu se kosmonautům nepodařilo přijít na to, co by mělo být v nepořádku. Sirénu vypojili a pokračovali v práci. Těsně poté, co se uložili ke spánku, se siréna ozvala znovu. Opět se nepodařilo zjistit příčinu. Když se situace opakovala potřetí, Popovič s Arťuchinem zablokovali tlačítko vypnutí sirény ve stlačené poloze. Takto zůstalo tlačítko až do konce letu, s výjimkou periodických kontrol, kdy kosmonauti tlačítko uvolňovali, aby mohli překontrolovat stav signalizace.

V polovině července se přiblížil okamžik, kdy měla posádka Sojuzu-14 stanici zakonzervovat a opustit. Naexponované filmy kosmonauti uložili do kapsle KSI a 19. července se se stanicí rozloučili. Přistání proběhlo týž den v oblasti Džezkazganu po letu, trvajícím 15 dní, 17 hodin, 30 minut a 28 sekund. Pro Sověty to byl okamžik velké úlevy.

Poprvé se sovětská posádka, vzlétnuvší k orbitální stanici, vrátila živá a nadto se splněným plánem letu. Popovič i Arťuchin byli podle prvních lékařských testů ve vynikající formě. Následovalo ceremoniální přivítání v Džezkazganu, po ruském způsobu tradičně doplněné četnými přípitky. S postupujícím večerem se však kosmonauti cítili stále více podivně. Prohlídka ukázala, že mají oba horečku přes 40 °C a jejich puls i tlak výrazně stouply nad běžnou mez. Oba muže z oslavy odnesli na nosítkách. Inu, kombinovat v jeden den beztížný stav, přetížení, přivykání na zemskou gravitaci, emoční i fyzické vypětí a alkohol – to není nejzdravější postup. Oba nešťastníci se však velmi rychle dostali do normálu a při následných seancích, během nichž rozebírali se specialisty detaily své mise, již byli opět ve formě.

Stanice OPS-2/Almaz/Saljut 3 ovšem neměla létat v autonomním režimu dlouho. Už 26. srpna ve 22:58:05 moskevského času (na kosmodromu bylo již 27. srpna těsně před jednou hodinou po půlnoci) vzlétla ke stanici na palubě Sojuzu-15 druhá expedice. Velitel Gennadij Sarafanov a palubní inženýr Lev Ďomin doufali, že navážou na úspěšnou práci svých předchůdců. Zajímavý byl na této posádce mimo jiné i věk palubního inženýra: osmačtyřicátník Ďomin patřil k nejstarším členům kosmonautického ansámblu…

Start proběhl v pořádku, další manévry byly již dobře předem odzkoušeny posádkou Sojuzu-14. Sarafanov a Ďomin se druhý den připravovali na automatické spojení se stanicí. Vše probíhalo perfektně až do okamžiku, kdy byl Sojuz vzdálen 350 metrů od stanice. V tom okamžiku se opět „zbláznil“ naváděcí systém Igla, tentokrát však mnohem nebezpečnějším způsobem, než u Sojuzu-14.

Smolaři ze Sojuzu-15: (zleva) Sarafanov, Ďomin

Smolaři ze Sojuzu-15: (zleva) Sarafanov, Ďomin
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts)

Igla zničehonic usoudila, že se stanice nenachází ve vzdálenosti 350 metrů, ale 20 kilometrů! Místo aby Sojuz začal postupně brzdit, impuls motorků jej urychlil na 20 metrů za sekundu (72 km/h) vhledem ke stanici! Posádka byla zcela zaskočena, během nácviků nestandardních situací nic podobného nezažila. Sojuz se řítil ke stanici a katastrofa se zdála být neodvratnou. Naštěstí systém počítal pro vzdálenost 20 km s jistou mírou stranové odchylky, proto několik sekund po vzniku krizové situace Sojuz prosvištěl ve vzdálenosti asi 40 metrů kolem Almazu. V ten samý moment ztratil radar záchyt se svým protějškem na stanici a Igla se přepnula do režimu vyhledávání. Velmi nebezpečná situace se opakovala ještě dvakrát. Po třetím průletu kolem stanice se iniciativy chopilo řídicí středisko a dálkově vypnulo režim automatického sblížení.

Zklamaní kosmonauti se vrátili na Zem nikoli po třech týdnech, tedy v polovině září, ale pouhé dva dny po startu, 28. srpna. Jednalo se o první noční přistání v sovětské historii. Jako by i počasí bylo bez nálady, oba muže v kazašské stepi čekal déšť a mraky, válející se na zemi. Záhy byla ustavena vyšetřovací komise v čele s Borisem Čertokem. Ta došla k závěru, že systém Igla, konstruovaný ve Vědeckovýzkumném institutu přesných přístrojů pod vedením šéfkonstruktéra Armena Mnacakanyana, bude třeba zásadním způsobem dopracovat a vylepšit. Nebude to naposledy, co Igla pokazí zúčastněným den. Nyní si nicméně úpravy systému vyžádaly nucenou přestávku v programu pilotovaných letů.

Pro stanici to znamenalo předčasný důchod, bylo jasné, že ji už další posádka nenavštíví. Stroj pokračoval v režimu dálkové kontroly. 23. září byla z přechodové komory odhozena kapsle KSI s fotografickým materiálem exponovaným během expedice Popoviče a Arťuchina. Podle plánu byla kapsle za pomoci malých motorků stabilizována rotací, byl zapálen brzdicí motor na tuhé palivo, malé motorky rotaci zastavily a pak byla malá pohonná sekce odhozena. Kapsle se vnořila do atmosféry a ablativní štít odváděl vzniklé teplo od její konstrukce. Přestože systém měkkého přistání nefungoval podle plánu, materiály v kapsli se podařilo vyzvednout téměř nepoškozené.

Během následujících měsíců stanice ještě podstupovala testy svých systémů a v říjnu byl zvýšen její orbit. Za dobu svého fungování provedly orientační motorky Almazu přes půl milionu zážehů, které mimo jiné dokázaly po zadanou dobu udržet stanici v konstantní orientaci vůči zemskému povrchu (Situace, kdy rychlost rotace stanice či družice odpovídá době, za kterou daný stroj vykoná oblet Země. Stroj je pak obrácen k Zemi stále stejnou stranou). To bylo další prvenství v rámci sovětského kosmického programu.

Posledním úkolem, jenž stál před opuštěnou stanicí, bylo vyzkoušet kosmický kanón. 24. ledna 1975, několik hodin před svým plánovaným zánikem, byl Almaz otočen zádí po směru letu. Na kontejneru pod trupem se otevřela krytka a operátoři dali pokyn k palbě. Bylo to poprvé a zřejmě i naposledy, co byla klasická palná zbraň vyzkoušena přímo na orbitu. Vystřeleno bylo dvacet nábojů, další údaje o této historické události nejsou bohužel známy…

O pár hodin později byl operátory vydán pokyn k zapálení hlavních motorů Almazu a za pár desítek minut stroj zanikl nad Tichým oceánem. Vystřelené projektily vzhledem ke své trajektorii, jež byla opačná proti vektoru letu stanice, zanikly v atmosféře ještě dříve.

Almaz/OPS-2 znamenal konečně úspěch pro sovětský pilotovaný program, který se slovy Leonida Brežněva soustředil právě na dlouhodobé využívání nízkého zemského orbitu. Navenek součást programu Saljut, druhý Almaz přinesl konečně kýžené zadostiučinění i kanceláři CKBM a jejímu hlavnímu konstruktéru Vladimiru Čelomějovi. Nyní však opět byla řada na konkurenční kanceláři CKBEM a jejím výtvoru, tentokrát čistokrevném Saljutu…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:
http://www.astronautix.com/graphics/s/sal3pad1.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/s/sal3shop.jpg
http://pop.h-cdn.co/assets/15/46/640×506/gallery-1447437515-screen-shot-2015-11-10-at-32900-pm.jpg
http://ourairports.biz/img/1242/image026_2.jpg
https://www.fourmilab.ch/documents/spaceguns/popovich.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/large/english/soyuz-15.htm (kredit: Spacefacts)

Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

36 komentářů ke článku “Sága jménem Saljut – 5. díl”

  1. Štěpán Krňanský napsal:

    Rad bych Vas o neco poprosil, idelane celou redakci mohli by jste alespon jednou vydat clanek ktery nestoji za nic? Vazne bych alespon jednou tady nejaky clanek zkrytizoval… a vy mi nedavate duvod!!! 😀

    Jedine co muzu napsat je dalsi super clanek, ktery jsem precetl jednim dechem…

  2. Rudolf Šíma napsal:

    Paráda. Diky. Myslím si, že militarizace kosmu je jen otázkou času, pokud již neprobíhá. Lidé se neumějí dlouhodobě vzdát možností, které nabízí pokrok v libovolné oblasti.

  3. Keba napsal:

    Díky za další skvělý díl! Musím přiznat, že mě poněkud „šokovalo“, že „Mírotvorci“ pálili na orbitě (byť zkušebně). Ikdyž oni byli a jsou schopni asi opravdu všeho ať už v dobrém či zlém. Provedli něco podobného i Američani?
    Ještě jedna poznámka – nepřijde Vám to co prováděli se Saljuty jako vyložené mrhání orbitálními stanicemi?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem rád, že se článek líbil!
      Že by Američani odpalovali munici na orbitu – o tom nevím, nicméně vojáci měli klíčové slovo třeba v programu Space Shuttle (jen kvůli vojákům například vypadal orbiter tak, jak vypadal). Oni vojáci na obou stranách drželi šrajtofle, takže si mohli pochopitelně vyskakovat.
      Ohledně toho mrhání – z jistého pohledu se to tak jevit může, to je fakt. Na druhou stranu byly trupy Almazů/Saljutů de facto sériovým zbožím a jak bude vidno z dalších dílů, hodně systémů bylo unifikovaných (byť postupně inovovaných).

      • Branislav Pecho napsal:

        Chytím sa vety: „Len kvôli vojakom napríklad vypadal orbiter tak, ako vypadal.“ Viem, že je toto článok o Saljutoch, ale mohol by ste to v krátkosti objasniť? Predpokladám, že máte na mysli hlavne veľký cargo priestor. Alebo sa mýlim?
        Ešte ma napadlo, nevyvíjali práve v ZSSR pištoľ na streľbu vo vákuu?
        A len na okraj, ako vždy si článok zaslúži samé pochvaly.

    • maro napsal:

      Američani něco podobného samozřejmě provedli. Přímo sestřelili družici, která byla na oběžné dráze ve výšce 555 km, rok 1985.
      http://www.armadninoviny.cz/sestrely-druzic-prvni-sestrel-v-americke-rezii.html
      Srandovní je ta omáčka proč to vyvíjeli: Prý objevili sovětské družice na oběžné dráze, které by mohly být kamikaze družicemi – tedy ničící nárazem. Tohle samozřejmě můžete říct o každé družici, která má nějaký svůj raketový motor. Takže pěkná omáčka pro veřejnost, která vždycky potřebuje slyšet hodný, obranný motiv.
      „Komické“ číslo dvě je to, že ta družice pořád vědcům posílala nějaká data a o jejím plánovaném sestřelením se nikdo ani nenamáhal je informovat.
      Hromada trosek kosmického smetí samozřejmě tehdy nikoho nezajímala.

  4. Omni napsal:

    perfektní, jako vždy, moc moc děkuji

  5. PG napsal:

    Bude to asi něco, čím se vojáci nechlubí, ale co se dnes považuje za účinnou zbraň na orbitě?
    Lidé pod vlivem béčkových filmů budou tvrdit, že laser, ale já si pořád myslím, že kdyby chtěli jedni druhým sestřelit navigační satelity, že to udělají nějakým mechanickým prostředkem typu kulomet nebo řízená raketa.
    Velkorážný kulomet považuju za velmi vhodnou zbraň, protože cena bude přijatelná, účinnost velká a střela mimo atmosféru nebude moc ztrácet rychlost, takže spolu s výkonným systémem řízení palby a sledováním cílů by mohl takový vojenský satelit udělat docela velkou paseku. Mohl by teoreticky střílet i tisíce km daleko.

    Nepochybuji o tom, že na tomto poli probíhá i dnes čilý vývoj.

  6. zargos napsal:

    Velmi pěkná serie článků. Člověk něco málo z toho všeho veděl,ale touto cestou se mé povědomi o Saljut/Almaz stanicích dramaticky zvedlá, jen tak dál. Velmi čtivé se zajímavými detaily.

    Pokud někdy takto podrobně zpracujete i sovětský program přistání na Měsíci jako N-1 a její konkurenty, vůbec bych se nezlobil 🙂

  7. Nedvidky napsal:

    Zajimalo by me, proc druha posadka se k Saljutu 3 nepripojila rucne. Kdyz k Saljutu 1 bylo potreba ke konecnemu pripojeni manualni rizeni.
    Dekuji za odpoved a za vsechny Vase clanky, jsou supr

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Figurovaly tady dva faktory. Jednak bylo zvykem čekat na povolení k přechodu na ruční řízení (byť jej třeba Popovič nedodržel – ale to bylo jen pár desítek sekund před spojením), které však nepřišlo.
      Druhým faktorem byl nedostatek výcviku – posádka Sojuzu-15 nenacvičovala tuto konkrétní situaci. Sojuz se evidentně dostal poměrně daleko od stanice, než stačil zabrzdit. Sblížení a připojení na dlouhou vzdálenost není úplně jednoduché a navíc v momentě, kdy by se o to teroreticky mohli kosmonauti pokusit, už jim nezbývalo palivo.
      Po letu kosmonautům někteří vyčítali přílišnou pasivitu, ale podle všeho byla chyba na obou stranách, jak na palubě, tak v řídicím středisku.
      A díky za pochvalu! 😉

Zanechte komentář

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.