Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr Kolodin. Už v červnu 1971, po výměně posádek dva dny před startem, Kolodin tušil, že cesta do vesmíru pro něj začíná být příliš vzdálenou metou. Nicméně Leonov a Kubasov pokračovali dál a doufali, že po dlouhém čekání a mnoha frustrujících momentech budou konečně moci vplout do nitra orbitální stanice a sami na vlastní kůži zjistit, jak se skutečně žije ve vesmíru…

Nezdar za nezdarem

Přestože podle prvotních plánů měl být DOS-2 vypuštěn v dubnu 1972 tak, aby jeho start alespoň trochu ubral na lesku Apollu 16, nestalo se tak. Duben uplynul, Apollo 16 v pořádku přistálo na Zemi, o nové stanici ovšem dosud nebylo vidu ani slechu. Za zpožděním údajně stály problémy s rekvalifikací transportní lodi Sojuz. Ledy se v tomto ohledu konečně hnuly na prahu léta 1972.

26. června byl vypuštěn bezpilotní exemplář lodě 7K-T, navenek označovaný tradičním nicneříkajícím názvem Kosmos-496. Nová verze Sojuzu na orbitu létala necelý týden a její let podle všeho skončil úspěšně. Návratový modul dosedl 2. července v cílové oblasti v Kazachstánu. Zajímavé je, že na rozdíl od pozdějších Sojuzů řady 7K-T měl Kosmos-496 křídla slunečních baterií, následující lodi si již vystačily pouze s chemickými bateriemi. Test nové verze Sojuzu otevřel cestu nové sovětské orbitální stanici.

DOS-2 dostal od svých tvůrců a od Státní komise zelenou ke startu koncem července. Na jeho palubu měly postupně dorazit nejméně dvě posádky, jako první v Sojuzu-12 na konci srpna již zmíněný pár Leonov/Kubasov, posléze, na konci října, v Sojuzu-13 Vasilij Lazarev a Oleg Makarov. Pro Leonova s Kubasovem to zřejmě byl zvláštní pocit – už podruhé za sebou byly jejich osobní věci ukládány na palubu stanice, zda však kosmonauti opravdu své propriety vyžijí, to záviselo na mnoha faktorech, nad kterými neměli kontrolu. A Leonovovy a Kubasovovy pochybnosti se skutečně vyplnily.

29. července 1972 se v 6:20:57 moskevského času odpoutal z rampy na Bajkonuru Proton-K, na jehož vrcholku byl upevněn druhý exemplář stanice DOS. Trup s výrobním číslem 122 se téměř ničím nelišil od svého předchůdce a přítomní se těšili, jak ohromí svět oznámením, že Sovětský svaz na oběžnou dráhu dopravil stanici Saljut 2 (teprve tento Saljut měl být číslován, Sověti vždy u prvního letu v sérii neradi přidávali číslování, aby tím utajili své plány před zahraničními pozorovateli).

Vše probíhalo perfektně, tedy až do 162. sekundy letu. Řídicí systém druhého stupně Protonu selhal a nosič i s nákladem dopadl do ruské stepi. Jen těžko si lze představit frustraci Leonova a Kubasova. Už podruhé měli letět ke stanici, už podruhé byli nuceni zůstat na Zemi. Na náladě Leonovovi určitě nepřidal ani nález záchranných jednotek: ve stepi našli kalhoty pocházející z Leonovova pyžama, které bylo před startem uloženo na palubě. Jeho majiteli jeden ze záchranářů předal spodky se slovy: „Možná jsi ty sám na misi neletěl, ale alespoň tvé prádlo na chvíli odstartovalo…“

Nyní byla řada na Čelomějově kanceláři CKBM. Přestože Čeloměj sám býval často nemocen a jeho absence byla velmi znát, na výrobních linkách jeho kanceláře byla konečně dohotovována vojenská stanice OPS-Almaz a další se blížila do finálního stádia výroby. Stanice Almaz měly být oficiálně součástí programu Saljut, nicméně jejich vybavení bylo přizpůsobeno k vojenským účelům a také jejich konstrukce se v mnohém lišila od stanic typu DOS. K pobytu na nich byl z kádru oddílu kosmonautů vyčleněn speciální odřad v počtu 22 mužů v čele s Pavlem Popovičem.

Stanice Almaz při pohledu z vnějšku sestávala ze dvou spojených válců. První, s průměrem 2,9 metru, přecházel do většího o průměru 4,1 metru. Na délku stanice měřila 11,6 metrů a její hmotnost činila 18,9 tun. Objem hermetizovaného prostoru byl zhruba 90 m³, přičemž užší část stanice byla zamýšlena hlavně jako „ubytovací kapacita“. Kosmonauti zde měli mít k dispozici stůl, místa pro spánek, cvičební nářadí, byly zde umístěny také zásoby vody a stravy.

Široký válec představoval prostor pro práci. Byla zde umístěna většina přístrojového vybavení a odtud také kosmonauti ovládali palubní přístroje a polohu stanice. Většinu válce o velkém průměru zabíral teleskop Agat-1 s proměnnou ohniskovou vzdáleností (max. 7,2 metru). Teleskop doplňoval fotoaparát ASA-34R a videosystém „Pečora-1“. Spolu s teleskopem byly tyto přístroje uzavřeny v hermetickém kontejneru, který byl ukotven na „podlaze“ a vyčníval do interiéru stanice. Krom Agatu kosmonauti disponovali také fotoaparátem hvězdné oblohy ASA-33R a fotoaparátem pro snímání zemského povrchu SA-34R. K dalším přístrojům patřil mimo jiné i panoramatický systém pro sledování zemského obzoru POU-M a optický zaměřovač OD-4.

Na pracovní sekci navazoval agregátový úsek, v němž se nacházely dva motory RD-0225 z konstrukční kanceláře Semjona Kosberga. Krom nich bychom zde našli nádrže s palivem, okysličovadlem a kyslíkem. Zvenčí byly na agregátovém úseku připevněny dvě křídla slunečních baterií, celkem o rozloze 52 m², dodávajících zhruba 3,1 kW elektrické energie. Oproti slunečním panelům prvních DOSů bylo možné tato křídla natáčet, aby byl zajištěn optimální přísun energie a současně byla zachována žádaná poloha stanice v prostoru.

Návratové moduly VA měly původně být od startu připojeny k přední části stanice a transportní lodi TKS se měly posléze připojovat zezadu. Ovšem poté, co jejich vývoj nabral zpoždění, byla pro první letové testy dohodnuta doprava kosmonautů na stanici a zpět prostřednictvím Sojuzů. Na druhém letovém exempláři Almazu sice podle některých zdrojů byl instalován přední stykovací uzel, nicméně Sojuzy přilétaly k Almazům „odzadu“, stejně jako plánované lodi TKS (na které nakonec nedošlo – tedy v pilotované verzi). Podélnou osou agregátového úseku Almazu tedy procházela přechodová komora sférického tvaru. Na horní části komory byl umístěn průlez pro výstupy do volného prostoru. Kosmonauti měli mít pro tyto účely k dispozici dva skafandry typu Jastreb (nakonec ani na jednom z Almazů nebyly).

Na opačné, spodní, straně komory se pak skrývalo zajímavé překvapení: KSI – tedy návratová kapsle pro exponovaný fotografický materiál. Kosmonauti s sebou na Zem v Sojuzu mohli přivézt jen pár desítek kilogramů nákladu, a film, jež používaly přístroje na palubě Almazu, byl poměrně těžký. Proto měli kosmonauti možnost film vložit do kapsle (vešly se do ní cca 2 km filmu, tedy 120 kg) a v příhodný okamžik kapsli odhodit. Kapsle disponovala brzdicím motorem na tuhé palivo a padákovým systémem. Pokud by omylem zamířila mimo území SSSR, zafungoval by destrukční systém, jež zajistil zničení kapsle a roztrhání filmu na kousíčky ne větší, než velikost poštovní známky. Přechodová komora byla zakončena stykovacím zařízením, podobným tomu u stanic DOS.

Na povrchu stanice byly krom křídel solárních baterií k vidění například antény zabezpečeného datalinkového a komunikačního systému Aurora, nebo koutový laserový odražeč. Almaz měl také nést anténu radaru s bočním vyzařováním, dodnes však panují pochybnosti o tom, zda byla na letových exemplářích skutečně namontována. O orientaci stanice se staralo 32 korekčních motorků o různých úrovních tahu (od 40 kg po 1,2 kg). Druhým prvkem orientace a stabilizace byl kulový setrvačník, použitý v sovětských pilotovaných strojích poprvé. Setrvačník umožňoval šetřit palivo pro orientační motorky (při jeho použití měla dosahovat spotřeba pouhých 10-15 gramů na jeden oblet Země), zaručoval relativně vysokou přesnost zachování polohy v prostoru (lepší než 10 úhlových minut) a dovoloval ji také relativně rychle měnit. Bylo to ovšem vyváženo jistým druhem nepohodlí pro posádku: rychlé změny polohy se kázaly být dezorientujícími a vzhledem k umístění setrvačníku přímo v trupu stanice (na rozdíl od amerického Skylabu, kde byly setrvačníky umístěny v konstrukci komplexu ATM) rušila posádku relativně vysoká hladina hluku.

V dílnách CKBM byl na konci roku 1971 dokončován letový exemplář a několik testovacích kusů. Na jednom z nich byly prováděny pozemní kvalifikační testy systému zajištění životních podmínek v konfiguraci s připojenou maketou Sojuzu. Vystřídaly se v něm dvě posádky, které v interiéru makety strávily celkem 90 dní. Tyto testy byly ukončeny v dubnu 1972.

V zimě byl letový exemplář Almazu připraven k přesunu na Bajkonur, kam dorazil na přelomu roku. Následovaly nekonečné prověrky a testy spolu s přípravou stanice na start. Práce se nezastavily ani tehdy, když teplárna, vytápějící horkou parou mimo jiné i hangár, ve kterém byl Almaz připravován, byla dočasně odstavena a veškeré jí vytápěné objekty se ocitly na několik dní zcela bez tepla v třeskutém mrazu. Jen díky obětavosti techniků nebyl tímto výpadkem narušen harmonogram příprav.

Co ale harmonogram přeci jen narušovalo, to bylo soustavné zdržování ze strany CKBEM. Sojuz stále nebyl připraven k letu, přičemž podle plánu měl startovat deset dní po navedení stanice na orbit. Start stanice byl předběžně stanoven na březen 1973, nicméně stále více bylo jasné, že tento plán je nerealistický. Z CKBEM opakovaně proudily zprávy o skluzu v programu testu přepracovaného padákového systému Sojuzu. Podle zúčastněných to byl podvratný tah Vasilije Mišina, který se tak snažil „nabourat“ časový plán svého konkurenta. Čeloměj nakonec na konci února v dopise adresovaném politbyru vznesl proti Mišinovým průtahům ostrou stížnost. Teprve ta přiměla CKBEM, aby práce na Sojuzu uspíšila.

Zdržení Sojuzu nicméně stálo za několikerými odklady startu stanice v průběhu března. Naposledy byl start Sojuzu odložen v době, kdy Proton se stanicí stál na rampě a byl natankován pohonnými látkami. Start stanice už nebylo možné zdržovat. Podle plánu měla posádka ke stanici vzlétnout s odstupem deseti dní, nyní ovšem bylo nutno plán změnit: Sojuz s posádkou Pavel Popovič (veterán Vostoku-4) a Jurij Arťuchin odstartuje až 8. května, tedy více než měsíc po startu Almazu.

Stanice se na špici Protonu vydala vzhůru 3. dubna 1973 ve 12:00 moskevského času. Po navedení na orbit dostala oficiální označení „Saljut 2“. Podle výše zmíněného je zřejmé, že Almazy byly navýsost vojenskými stroji, jejichž oficiální označení jako „Saljut“ mělo veřejnost zmást a udržet navenek obraz SSSR coby velmoci, využívající kosmický prostor čistě k civilním a prospěšným účelům. Ovšem rádioví nadšenci po celém světě si nemohli nevšimnout, že stanice vysílá na zcela jiných kmitočtech než předchozí Saljut a využívá frekvence, jež byly doposud vlastní špionážním satelitům.

Pracovníci CKBM se dívali s relativní nelibostí na skutečnost, že jejich Almaz nese vlastně název cizího projektu. Nejenže se jejich mělo jmenovat jinak, navíc měli pocit, že slovo Saljut přináší smůlu – po tragédii posádky Salljutu 1 nebylo divu. Malá revolta Čelomějových lidí tedy zajistila, že název „Saljut“ byl namalován na adaptér, kterým byla stanice připevněna k třetímu stupni nosiče Proton-K. Po navedení na orbit byl adaptér oddělen a Almaz na sobě nesl pouze nápis „CCCP (SSSR v azbuce)“. Štěstí mu to však nepřineslo.

Zpočátku vše fungovalo podle předpokladů. Byly rozvinuty panely slunečních baterií, stejně tak antény a telemetrie ukazovala na normální funkci všech systémů a agregátů. V následujících dnech stanice provedla několik korekcí orbitu. 14. dubna se Saljut 2 dočasně pohyboval mimo oblast dosahu sledovacích stanic. Když bylo v noci na 15. dubna opět navázáno podle plánu spojení, operátoři zjistili, že nefunguje hlavní kanál telemetrie. Pomocný kanál naznačoval, že v interiéru stanice katastroficky poklesl tlak. Navíc podle balistiků došlo v době, kdy byla stanice mimo dosah spojení, ke „změně parametrů orbitální dráhy, kterou lze vysvětlit působením vnějších sil“. Všem v ten moment zatrnulo: pokud by všechno šlo podle původního plánu, byli by v tu dobu Popovič s Arťuchinem těsně po přechodu z transportní lodi do interiéru stanice! Těžko říci, zda by se stačili zachránit…

Všeobecně převládl názor, že za havárií stojí prasklý svar některého z potrubí v motorovém úseku, který zapříčinil, že během některého z korekčních zážehů prohořela hermetická obálka stanice. Nicméně po důkladné analýze radarových záznamů se vyšetřovací komise nakonec přiklonila ke zcela jinému vysvětlení: třetí stupeň Protonu, v jehož nádržích zbylo ještě přibližně 290 kg paliva, zřejmě krátce po navedení stanice na orbit explodoval a jeho úlomek nebo úlomky někdy během 14. dubna zasáhly trup stanice.

Neobyvatelný Saljut 2 kroužil kolem Země ještě něco přes měsíc a 28. května zanikl v atmosféře. Popovič s Arťuchinem, stejně jako další posádky (Boris Volynov a Vitalij Žolobov, Gennadij Sarafanov a Lev Ďomin a Vjačeslav Zudov s Valerijem Rožděstvenským) byly nuceny dál čekat na svoji příležitost.

Mezitím přišla řada opět na CKBEM a stanici typu DOS. Třetí exemplář „civilní“ stanice byl prvním zástupcem nové generace DOS. Stanice s továrním značením 17K-№123 měla oproti svým předchůdcům na trupu připevněny tři panely slunečních baterií, dva vodorovné a jeden svislý. Panely měly plochu 60 m² (oproti 28 m² u DOSu-1 a -2) a produkovaly 4 kW elektrické energie. Navíc je bylo možné natáčet tak, aby bylo zajištěno optimální osvícení Sluncem. Původně byly panely vyvinuty pro loď TKS.

Na palubě DOS-3 byl také nový systém orientace s názvem „Kaskad“, který dokázal zajistit orientaci stanice v prostoru mnohem ekonomičtěji, než u předchozích kusů. Zatím pouze experimentální systém využíval gyroskopů, jež dokázaly udržet polohu stanice v prostoru s velkou přesností. Do systému Kaskad patřily také orientační motorky. Posádka mohla volit mezi pomalejšími obraty s nižší spotřebou paliva, nebo rychlými obraty za pomoci trojnásobku trysek, než v případě pomalého módu. Nový experimentální navigační systém „Delta“ pak umožňoval kosmonautům určovat a předvídat polohu stanice v prostoru a vůči zemskému povrchu nezávisle na údajích ze Země. Kondenzátor v systému recyklace vzduchu umožňoval také částečnou recyklaci vody, vylepšeno a doplněno bylo i vědecké vybavení na palubě stanice. DOS-3 mohl umožnit práci dvoučlenným posádkám po celkovou dobu 180 dní – dvojnásobek kapacity oproti původní DOSům.

Všechny tyto změny se ovšem promítly do zvýšené hmotnosti stanice, proto bylo nutné snížit zásobu paliva na palubě – nosnost nosiče Proton se nedala zvyšovat do nekonečna. Dráha, na které stanice měla působit, byla tedy zvýšena na 350 km, aby nebyly nutné časté zážehy ke zvýšení orbitu. Stanice tak po odpoutání od nosiče musela vykonat poměrně dlouhý zážeh, aby se na tuto dráhu dostala.

Původně byl start naplánován na 8. května 1973. Necelých dvacet minut před startem se však objevil únik okysličovadla na prvním stupni Protonu a start musel být odložen. Vasilij Mišin trval na tom, aby byla raketa odvezena zpět do montážní haly, stanice byla sejmuta a nosič byl teprve potom opraven. Vladimir Čeloměj se pro změnu postavil za svůj nosič a své lidi – opravu zvládnou uskutečnit na rampě. To se skutečně v průběhu několika hodin podařilo. Mišin obratem kategoricky žádal, aby byl Proton vyměněn za jiný kus, stále se nemohl vzpamatovat z havárie DOSu-2, kterou zavinila právě raketa jeho konkurenta. Státní komise však výměnu rakety, jež by si vyžádala několikaměsíční odklad, rezolutně odmítla a dala zelenou dalšímu pokusu o start.

11. května ve 3:20:00 moskevského času se Proton-K s výrobním číslem 284-01 skutečně odpoutal z bajkonurské rampy. Ukázalo se, že důvěra Vladimira Čeloměje ve svůj výrobek byla opodstatněná: nosič fungoval perfektně a navedl stanici na úvodní dráhu 218 x 266 km. Krátce poté se ale situace začala rapidně horšit. Stanice měla prostřednictvím orientačních trysek „vyrušit“ veškeré nežádoucí pohyby a kolébání a poté zaujmout správnou polohu k provedení zážehu, jež měl zvýšit její orbit. Původně bylo v plánu použít „jemný“ mód systému Kaskad, tedy zážehy jednotlivých motorků. V tom případě by se však stanice nemusela stihnout zorientovat včas k provedení zážehu. Na poslední chvíli proto byla procedura změněna a byl použit „hrubý“ mód, tedy zážehy motorků vždy ve trojicích. Výtokové plyny motorků však znečistily senzory systému iontové orientace, ty pro změnu začaly dodávat palubnímu počítači nesmyslná data, motorky pálily zcela nekoordinovaně a stanice se roztočila jako divoká káča. Oproti předpokládané úhlové rychlosti se nyní otáčela desetkrát rychleji!

Než informace o nenadálé situaci ze sledovací stanice NIP-15 v Ussurijsku dorazila do Jevpatorijského řídicího střediska a letový ředitel rozhodl o řešení, stanice zaletěla za obzor a na další spojení bylo nutné čekat několik desítek minut. Když se DOS-3 opět dostal do dosahu sledovacích stanic, nádrže s palivem pro orientační motorky byly prázdné. Stanici čekal neodvratný zánik v atmosféře, ke kterému došlo 22. května. Pro připravenou posádku ve složení Leonov/Kubasov to znamenalo, že už potřetí za sebou jejich trénink vyšel naprázdno a nikam nepoletí.

Zatímco Valerij Kubasov se na palubu jednoho ze Saljutů nakonec podíval jako velitel sovětsko-maďarské internacionální posádky v roce 1980, Alexeji Leonovovi nebyl pobyt na palubě stanice dán. Podruhé a naposledy se do vesmíru podíval coby velitel mise Sojuzu-19, během které spolu s nerozlučným Valerijem Kubasovem poprvé spolupracoval s Američany na oběžné dráze.

Aby se neopakovala stejná mezinárodní blamáž jako u Saljutu 2, DOS-3 dostal oficiální název „Kosmos-557“, nicméně západní pozorovatelé podle rádiové komunikace se stanicí dokázali skutečné poslání Kosmosu-557 rozklíčovat. Série neúspěchů orbitálních stanic v letech 1972-73 znamenala pro sovětský kosmický program ztrátu prestiže a také ztrátu náskoku v oblasti dlouhodobých letů. Pouhé tři dny po startu Kosmosu-557 byla vypuštěna americká orbitální stanice Skylab. Po počátečních problémech, jež hrozily přerůst v katastrofu, se nakonec Američanům podařilo Skylab obydlet celkově na 171 dní a zlomit postupně téměř všechny dosavadní rekordy, které Sověti drželi.

Šňůra neúspěchů si nakonec vyžádala jednu oběť, naštěstí pouze profesní. Byl jí Vasilij Mišin. Přestože na haváriích stanic, jež zavinil nosič Proton, neměl žádnou vinu, smrt posádky Sojuzu-11 a ztráta stanice DOS-3 padla na jeho hlavu. Stejně tak jeho manažerská selhání přispěla k tragédii Sojuzu-1 či neúspěchům sond u Marsu. Jeho tvrdošíjné trvání na lunárním programu N1-L3 mu také mnoho příznivců nepřidalo, zejména po neúspěšných letových testech mamutí rakety N-1 v letech 1969-72, které do jednoho skončily neúspěchem za cenu obrovských finančních ztrát. V roce 1974 byl v čele CKBEM nahrazen Valentinem Gluškem.

Na další pokus si musel Sovětský svaz počkat celý rok. A ani potom nová stanice neokupovala čelné místo sovětských sdělovacích prostředků. Řada byla totiž opět na vojenském Almazu. A na jeho palubě se nacházel jeden světový unikát, o kterém se ještě dlouho nikdo neměl dozvědět…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:

http://www.zvezda-npp.ru/sites/default/files/uploads/history_event_photos/kosmonavt_a._leonov_v_spasatelnom_skafandre_sokol-k_v_kresle_kazbek.jpg (kredit: NPP Zvezda)
http://www.astronautix.com/graphics/a/almaz1.jpg (kredit: astronautix.com)
http://www.astronautix.com/graphics/a/almazcut.jpg (kredit: astronautix.com)
http://www.spacenet.h1.ru/saluyt2/image002.jpg
http://spacerockethistory.com/wp-content/uploads/2016/01/1-Mishin-at-Baykonur-in-1967.jpg (kredit: B. Čertok)