Je prostá – a přitom krásná. Řeč je o poštovní známce, kterou americká pošta nachystala k vydání na den startu prvního Američana na oběžnou dráhu. Příprava známky přitom představovala skutečné dobrodružství… United States Post Office Department (od roku 1971 přejmenovaný na U.S. Postal Service) se chystal připomenout historickou událost – let prvního občana USA na oběžnou dráhu – vydáním poštovní známky. Byl ale mezi mlýnskými kameny. Na kdy vydání nachystat, aby reagovalo na aktuální vývoj věcí? Jak bylo možné dočíst se ve včerejším díle našeho seriálu, start Johna Glenna byl odkládaný, odkládaný, odkládaný…

Druhý problém pak představovala otázka, jak celý let dopadne. Nikde nebylo do kamene vytesáno, že mise skončí úspěšně a astronaut se vrátí živý a zdravý. V případě fiaska by asi vydání poštovní známky nebylo nejšťastnějším krokem.

Poštovní úřad se proto rozhodl ke kroku, který nemá v historii tohoto oboru obdoby. Rozhodl se, že vydá neoznámenou pamětní známku společně s událostí, kterou připomíná. Stalo se tak poprvé v historii – a zatím i naposledy. Platí to přitom nejen pro americkou poštu, ale celosvětově, protože takovýto husarský kousek se už nikdy nikomu nepodařilo zopakovat.

Příprava, tisk a následně i distribuce více než miliónu známek proběhly v přísném utajení. Grafik Charles Chickering vytvořil návrh doma: oficiálně byl na dovolené. Nikdo nesměl vidět, na čem pracuje. Rytec tvořící tiskové podklady si práci domů vzít nemohl, takže pracoval po nocích. Druhý rytec zasvěcený do tajemství a připravující písmo na známku zase pracoval o víkendech.

Výrobu známek zajistil úřad Bureau of Engraving and Printing na nové vícebarevné tiskárně. Ta byla po dobu tisku přísně střežena: nepovolaným zaměstnancům řekli, že probíhá zkušební tisk nových vícebarevných bankovek. Archy známek pak byly vloženy do více než 300 balíčků, zapečetěny a odeslány na poštovní úřady po celých Spojených státech. Ne ovšem – jak je to v jiných případech běžné – s informací, k jakému datu nebo události mají být otevřené. To by pochopitelně vše prozradilo (byť by balíčky zůstaly neotevřené). Putovaly proto jako zásilky pro poštovní inspektory. Ti věděli jen tolik, že pytle mohou být otevřené až na výslovný příkaz z Washingtonu.

Celkem bylo do akce zapojeno asi 400 osob. Ale třeba inspektoři věděli jen tolik, že balíčky nesmí otevírat. Takže skutečný počet těch, kdo znali celé tajemství, byl jen pár desítek. Někde přesto došlo k úniku informací, když floridský filatelistický časopis „First Days“ společnosti AFDCS (American First Day Cover Society) na podzim 1961 přinesl zprávu o chystané utajované známce. Ta prý měla vyjít k původnímu termínu letu v prosinci 1961. Na přímý dotaz se ovšem americký poštovní úřad z odpovědi vykroutil, a tak informace zapadla. Přitom balíčky už na poštách byly před 21. prosincem 1961, což byl původní termín startu.

John Glenn nakonec letěl 20. února 1962. Když bezpečně přistál (14:43 h východoamerického času) a informace byla ověřena, rozběhla se druhá fáze dobrodružství. V 15:30 h východoamerického času vydala americká pošta všem 305 úřadům se zapečetěnými balíčky příkaz k jejich otevření a zahájení prodeje obsahu. Týkalo se to i poštovního úřadu na mysu Canaveral: byť tu žádný nebyl, tak v den startu jej zde pošta na jeden den zřídila. Měl podobu nákladního vozu zapůjčeného letectvem, pracovat začal přesně v 15:30 h a formálně šlo o pobočku poštovního úřadu v Cocoa Beach. (Jen pro úplnost: kdyby let nedopadl dobře, pošta by známky nevydala.) Filatelisté v celých Spojených státech každopádně rozjeli závod s časem (navíc si uvědomme, že to bylo dávno před moderními komunikačními prostředky, takže se vše dalo řešit maximálně přes pevné telefonní linky). Ti na východním pobřeží měli jen pár desítek minut na to, aby se zprávu dozvěděli, vydali na poštu, známky zakoupili a nechali si je znehodnotit razítkem s „legendárním datem“ (typická zavírací doba poštovních úřadů tehdy byla v 17:00 h). Teoreticky nejlépe na tom byli filatelisté v Honolulu na Havaji, kde díky časovému posunu začali s prodejem dopoledne místního času.

Let Johna Glenna tak má dokumentovat 305 razítek z různých poštovních úřadů USA, ale není tomu tak. Razítka z dvaceti úřadů se sběratelům nikdy nepodařilo získat: je dost dobře možné, že na nich z nějakého důvodu vůbec nedošlo k otevření zapečetěných balíčků (nebo se tak stalo až s nějakou prodlevou). Na druhé straně jsou známa razítka ze zhruba 90 míst, která vůbec nebyla mezi 305 oficiálními úřady. To proto, že mnoho filatelistů nakoupilo známky a odvezlo je k orazítkování do jiných měst, čímž získali raritu vysoké hodnoty. K těmto devadesáti „neoficiálním“ místům později přibývala další a další: ovšem ve většině případů šlo o padělky, kdy se falzifikátoři snažili přiživit na velkém zájmu o tyto rarity.

Americká pošta vydala 20. února 1962 jen známku, nikoliv příležitostnou obálku. Filatelisté tak rychle vyráběli obálky s přítiskem (opět musíme hluboce smeknout, neb se tak dělo v době neexistence osobních tiskáren) připomínajícím událost. Často ale nechávali orazítkovat jen obálky se známkou (a maximálně adresou) – a přítisk na ně byl doplněný dodatečně. Což je i případ nejznámější obálky onoho historického dne: razítkovaná na mysu Canaveral a následně doplněná o přítisk vytvořený grafikem Paulem Callem.

Existuje přitom jedna zvláštnost (které si v mé sbírce všiml spoluautor tohoto seriálu Ondřej „Mněnicneunikne“ Šamárek). Zatímco většina příležitostných obálek z mysu Canaveral obsahuje přítisk s raketou Atlas, existuje i přítisk s nosičem Redstone (ovšem nesprávně popsaným jako Atlas). Proč vznikla i tato varianta (navíc s chybným popiskem), se mi při nejlepší vůli nepodařilo zjistit. Ale třeba někdo z kolegů filatelistů bude vědět – a podělí se s námi v diskusi pod článkem.