Psát o vesmírné architektuře je podobné jako otevírat truhlu s pokladem. Téma je velmi bohaté a vybrat jen to nejcennější je opravdu těžké. Ostatně, mým cílem není zahrnout do našeho seriálu úplně vše, co se v tomto oboru událo, ale spíše poukázat na méně známá fakta a přitom se pokusit neopomenout to nejdůležitější. Přeci jenom podoba vesmírné techniky souvisí s designem a jeho tvůrci. A čím více se přibližuje den návratu člověka na Měsíc a budoucí let posádky k Marsu, tím více slýcháme o vesmírné architektuře. Je totiž zřejmé, že bez důmyslně navržené techniky se nikdy nenaplní naše dávné sny o kolonizaci vesmíru. V tomto díle se spolu podíváme do Spojených Států, kde proběhla zatím nejznámější spolupráce mezi architektem a kosmickou agenturou.
Americká ikona Raymond Loewy
Koncem šedesátých let dvacátého století angažoval úřad pro letectví a kosmonautiku do svých řad jako konzultanta pro budoucí výzkumnou orbitální laboratoř Skylab jednoho z předních průmyslových návrhářů té doby. Se svým týmem pomohl NASA realizovat vnitřní uspořádání „laboratoře na nebesích “. Jeho hlavním úkolem bylo navrhnout funkční a přesto útulné vnitřní zařízení s ohledem na bezpečnost a pohodlí astronautů při dlouhodobém pobytu ve stavu mikrogravitace. Tím návrhářem nebyl nikdo jiný než sám legendární Raymond Loewy.
Foto a úprava: autor
Tento muž je právem nazýván americkou ikonou průmyslového designu, a pokud vám toto jméno již něco napovídá, není divu. Byl totiž velice produktivní a dalo by se říci, že jeho dílo časem až zlidovělo. My se dnes denně můžeme setkávat s reklamními symboly a výtvory, které navrhl. K nejznámějším jistě patří jeho spolupráce s koncernem Coca-Cola, nebo loga Shell, Lucky Strike, BP a jiné. Opomenout bychom však neměli ani barevný vzhled letadla prvního muže planety Air Force One nebo interiér pro nadzvukový dopravní letoun Concorde. Nás však bude ze všeho nejvíce zajímat především to, že v letech 1967 až 1973 vytvořil pro NASA přes 3000 úžasných návrhů. Mnohé z nich bychom přitom s klidem mohli zařadit do nejlepších filmů science fiction. Raymond Loewy byl totiž nejenom skvělý návrhář, ale i vizionář, který značně předběhl svou dobu. Ostatně, svědčí o tom samotná podoba vnitřního uspořádání stanice Skylab. Abychom však mohli skutečně docenit jeho přínos, musíme se ještě na chvilku vrátit zpět v čase. Na začátek éry letů do vesmíru.
Není důležité zúčastnit se, ale přežít…
Dostat člověka v pořádku do vesmíru a zpět na Zemi je větší oříšek, než vyslat na oběžnou dráhu družici. Na začátku 60. let 20. století nebylo v silách konstruktérů postarat se o dostatečné pohodlí v kabinách kosmických lodí a ve skutečnosti to zatím nebylo ani nutné. První lety s posádkou trvaly jen relativně krátkou dobu. Obrovskou výzvou bylo už jenom tyto starty uskutečnit. Proto se inženýři a konstruktéři v počátcích zaměřili hlavně na přežití a bezpečnost kosmonautů a astronautů na palubě. Otázka obyvatelnosti přišla na řadu až později. Obě tehdejší supervelmoci musely nejdříve vyřešit prostředí uvnitř kosmických kabin a přizpůsobit je základním lidským potřebám a nejen to. Zapotřebí bylo ochránit lidské tělo před nehostinnými podmínkami vesmíru. Klasickým příkladem jsou jak první pilotované kabiny amerických lodí Mercury a Gemini, tak sovětské protějšky Vostok a Voschod. Každá orbitální loď potřebovala minimálně přísun kyslíku, filtrační systém oxidu uhličitého, vhodnou teplotu a tlak, základní zásoby jídla a vody, ochranu proti mikrometeoritům, kosmickému a slunečnímu záření, nebo vysokou odolnost materiálu proti vibracím. Tyto a další nutné potřeby nakonec definují základní principy podpory života na palubách všech pozdějších kosmických lodí a jsou dnes běžnou součástí vesmírné konstrukce pilotovaných letů.
Po úspěšné řadě startů obou zemí do kosmu docházelo k postupnému prodlužování trvání nových misí a na řadu přišly i větší kosmické lodě. Nárůst prostoru již umožnil konstruktérům přemýšlet o rozdělení interiéru uvnitř do několika obyvatelných zón, které by umožnily snadněji žít a zároveň pracovat v nehostinném prostředí vesmíru. Uvažovalo se o obyvatelných modulech nebo reálných stanicích s toaletou, koupelnou, jídelnou, společenskou místností či soukromým místem na spaní pro každého člena posádky. Z praktického hlediska bylo pro kosmonautiku v této fázi prospěšné přizvat na pomoc k rýsovacím prknům opravdové architekty a architektky. Ti totiž daleko lépe chápali psychické a sociální potřeby astronautů a kosmonautů uvnitř specifického prostoru. Zatímco konstruktéři navrhovali funkční, ale nevzhledné vybavení, na stolech designérů vznikaly mnohem odvážnější projekty vesmírných interiérů a zařízení, které bylo zase naopak těžké uskutečnit. Zbývalo už jen oba problémy vhodně skloubit dohromady. Což se také nakonec do jisté míry podařilo. Na půdě SSSR z takové spolupráce vznikla první víceúčelová kosmická loď Sojuz a na straně USA se „zrodil“ právě Skylab.
Pro Američany to byla vůbec první možnost jak prověřit zmíněné návrhy naplno, ale zároveň také velký krok do neznáma. Celý projekt vyžadoval zcela nový přístup a na pořadu dne se objevila otázka obyvatelnosti. Bude člověk schopen přežít dlouhodobý pobyt ve vesmíru? Existuje snad hranice, kterou již nelze v tomto směru překročit? Jak bude takový pobyt působit na astronauty? Budou vůbec schopni po celou tu dobu pracovat, a pokud ano, co je k tomu vlastně potřeba?
Okna do vesmíru
Zdroj: https://msis.jsc.nasa.gov
Tým Raymonda Loewyho musel tedy začít úplně od nuly. Neexistovala žádná přesná pravidla. Jediným odrazovým můstkem byla lidská fyziologie. Vše ostatní záviselo na důvtipu a zkušenostech. Nemalou roli sehrála také fantazie, protože bez té by to nešlo. Je opravdu obdivuhodné, na co všechno bral tento kolektiv ohledy a co vše za poměrně krátkou dobu stihl vymyslet. O tom, že Raymond Loewy a jeho tým brali svou práci opravdu vážně, svědčí množství diagramů, nákresů a doporučení, jak lépe žít a pracovat v těchto nových podmínkách. Experimentovali se světlem, barvami a materiálem. Dokonce stavěli modely obytných prostorů v měřítku 1:1. Apelovali zejména na konečný komfort a psychiku posádek. Tým pečlivě odděloval některé vnitřní prostory tak, aby měl každý astronaut alespoň minimální pocit soukromí a nehrozila případná antipatie neboli tzv. ponorková nemoc. Nezapomínali ani na oblečení, fixaci a kvalitu stravování. Vzhledem k plánovaným dlouhodobým pobytům astronautů na oběžné dráze byly tyto nové studie velmi důležité. Dnes se mohou zdát některé z nich jako zbytečné, ale musíme si uvědomit, že Američané tehdy neměli v tomto ohledu mnoho zkušeností a snažili se možná rizika předem snižovat na minimum. Dobrým příkladem nám může být zakomponování trojhranného jídelního stolu do vnitřního prostoru stanice Skylab tak, aby z tříčlenné posádky neseděl nikdo včele a na palubě nevznikala zbytečná hierarchie. Stůl sloužil zároveň i jako ohřívač a umožnil lepší přípravu mražených jídel. Kvalita kosmické stravy měla a dosud má zásadní vliv na morálku posádky a v laboratoři Skylab byla vyšší než kdy dříve.
Největší spor mezi inženýry a Raymondem Loewym vyvolalo velké okno ve společenské místnosti obyvatelného modulu. Leland Belew, manažer Marshall Space Flight Center, a jeho tým upozorňovali na možné oslabení konstrukce Skylabu. Nelíbila se jim ani příliš vysoká cena a také to, že vývoj by trval příliš dlouho. Navíc prý okno nebylo nezbytně nutné pro úspěšné plnění misí. S tím se však Raymond Loewy nechtěl smířit. Oponoval, že si nedokáže představit dlouhodobý pobyt posádky ve vesmíru bez zakomponování okna s výhledem na Zemi, jehož zotavující a relaxační hodnota pro posádku minimálně vyrovná tu peněžní. Loewyho argumenty nakonec vyhrály. Výhled z okna se stal nejpopulárnější činností posádky na palubě Skylabu a také se ukázalo užitečným pro pozorování Země. NASA se z této lekce evidentně poučila a okna se od té doby stala běžnou součástí kosmických interiérů.
Nikdy předtím a troufám si říci, že ani poté, nevypadal pobyt astronautů na orbitě Země jako z úplně jiné doby. Ani sovětské/ruské stanice a později ISS nemají vnitřní interiér, který by vyhlížel jako něco více než jen vědecké pracoviště, kde se dělá důležitá práce. Zato Skylab skutečně vypadal, jako když lidé zítřka žijí ve vesmíru. Vzpomínám si, že když jsem poprvé viděl záběry z této stanice, působily na mě jako právě vystřižené z filmu 2001:Vesmírná odysea a tento pocit mám dodnes. Ostatně můžete posoudit sami, jak daleko jsem od pravdy.
V mých očích zůstává Skylab dosud nejprogresivnější architektonickou stavbou v dějinách kosmonautiky.
Zdroj: http://i.kinja-img.com/
Každý z tříčlenné posádky na palubě měl v konečné fázi vlastní prostor na spaní, byla tu toaleta se záclonkou, společenská místnost s oknem, které poskytlo uklidňující výhled na Zemi a dokonce sprcha, která vypadala trochu jako obří zavařovací hrnec. Do jak velké míry ovlivnil tento skvělý návrhář konečnou vnitřní podobu stanice Skylab, můžeme dnes jen spekulovat. Loewy však i nadále upevňoval své pouto s agenturou a jako poradce se podílel na vývoji raketoplánu a plánech budoucí vesmírné stanice, ze které nakonec vzešla ISS. Více informací lze nalézt například zde. Faktem zůstává, že v začátcích spolupráce nebyla jeho práce v NASA přijímána s nadšením a dokonce se setkal s výsměchem. To se později změnilo a jeho přínos uznali mnozí členové Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku.
Nicméně, nakonec se z toho, co jeho tým pro NASA vymyslel, použilo jen relativně málo. Svět ještě nebyl připraven na takto odvážný design, ale byl to začátek cesty, kreativní ukázka toho jak nahlížet na vesmírné výpravy také jinak. Už to není jen klasický příklad člověka ve stroji. Skylab byl příslibem budoucnosti, která, jak pevně věřím, má teprve přijít.
Strategická vizualizace
Raymond Loewy sice zemřel v roce 1982 ve věku 92let, ale odkaz, který nám po sobě zanechal, zůstává nadále v paměti. Jeho druhá žena založila v roce 1992 v Německu nadaci Raymond Loewy Foundation, která každoročně ocení vybraného návrháře cenou 50,000 euro za celoživotní přínos architektuře. Jeho vliv na kosmonautiku by však taktéž neměl být zapomenut. Nejenom že položil základy konstrukci budoucích vesmírných stanic a stál u zrodu vesmírné architektury, ale také nám prostřednictvím svého designu už provždy ukázal, že člověk může pohodlně žít i pracovat ve vesmírném vakuu.
Z týmu, který s ním spolupracoval na stanici Skylab, zůstal i nadále aktivní například John Frassanito, který po ukončení práce na nebeské laboratoři pracoval v Datapoint Corporation kde se podílel na vývoji osobních počítačů. Později založil vlastní designérskou firmu John Frassanito & Associates (JF & A). Tato společnost pracovala pro velikány jako Texaco, General Foods, nebo EMI Corporation a jelikož se nechtěla vzdát vesmírného designu, přestěhovala se mezi lety 1983-84 ze San Antonia do texaského Houstonu, aby mohla lépe spolupracovat s klienty NASA. Frassanito se podílí na budoucích misích jako konstrukční a strategický poradce. Prostřednictvím svého designu zhmotňuje vize agentury, a to nejen pro odborníky, ale také pro laickou veřejnost. Všem příznivcům kosmonautiky bude jeho práce dobře známa. Mnohé jeho počítačem generované animace a fotografie se objevují dodnes v tištěné i elektronické podobě po celém světě. Ke své práci využívá patentovaného systému s názvem Strategic Visualization®, což je poměrně nová tvůrčí struktura, podporující dlouhodobé a zdravé vedení společnosti. Slučuje v sobě počítačovou grafiku a strategické plánovaní. Mimo NASA v současnosti využívá Strategic Visualization® například americká filmová a produkční společnost Dreamworks SKG, přístav The Port of Houston Authority, Massachusettský technologický institut MIT, nebo zajímavá letecká společnost Terrafugia, zabývající se výrobou a personalizací malých letadel a také dnes stále známější firma SpaceX.
Zdroj: http://www.frassanito.com/
Specializace vesmírné architektury se za bezmála padesát let prosadila natolik, že ji dnes můžete například vystudovat na univerzitě v texaském Houstonu. Přesto tento pojem vzbuzuje stále nedůvěru a ohledně terminologie se vedou bouřlivé debaty. Interpretace a identifikace toho, co do vesmírné architektury patří a co už nikoli, není doposud úplně jasné a někteří architekti ji dokonce vůbec neuznávají. Nicméně design pro vesmír (ať už se na něj budeme dívat jakkoli) má obrovský potenciál. Kosmos nám totiž nabízí zcela jinou perspektivu na náš lidský druh. A ať už si to uvědomujeme, nebo ne, náš osud leží nad námi.
Zdroje informací:
www.theavanti.net
http://www.coca-colacompany.com
http://www.raymondloewy.org
https://en.wikipedia.org/wiki/Raymond_Loewy
http://www.nasa.gov/
http://www.nasa.gov/
http://www.britannica.com/
http://www.frassanito.com/
Zdroje obrázků:
http://www.rediscoveredpaper.com/graphics/bg_eva.jpg
http://meybe.rajce.idnes.cz/Vesmirna_architektura/#RaymondLoewylogo.jpg
https://msis.jsc.nasa.gov/images/Section10/Image319.gif
http://i.kinja-img.com/gawker-media/image/upload/hpwsno70lndomdf7002p.jpg
http://2.bp.blogspot.com/…/V4yFBgF5ZGs/s1600/datapoint%2B2200.jpg (
http://www.frassanito.com/work/images/planning02.jpg
Díky za vynikající článek, zrovna vstávám do práce a takhle to de líp 🙂
Luxusní článek (y) Díky 🙂
S dovolením bych provedl kopii, nemám nápad na nic výstižnějšího. Luxusní článek(y) Díky.
Beze všeho pane kolego 😀
Děkuji za pochvalu.
Jindy tolik výřečný a dnes nemáte slov :). Děkuji a snad se bude líbit i další díl.
Děkuji za citlivý přístup a zvolení vhodného eufemismu ke slovu „užvaněný“. 🙂 Nejsem ale ještě úplně ztracen, pořád mne víc baví číst články a sledovat cvrkot v komentářích, než pouštět vlastní „moudra“.
Od Sierry jsem si vypůjčil hodnocení, od Vás si odnáším (mimo jiné) do života jeden bonmot, který budu využívat u příležitosti rodinných sešlostí. „Není důležité zúčastnit se, ale přežít…“ 🙂 Díky ještě jednou za článek a těším se na pokračování.
V případě amerického Skylabu měl architekt ulehčenou práci obrovským prostorem, který měl k dispozici. Prakticky nemusel nijak šetřit místem. Výsledkem byl prakticky tříměsíční pohodlný pobyt poslední posádky, což by tehdy fantastický výkon, připomínám : před 40ti lety !
Super je že se blíží doba, kdy budeme opět mít k dispozici nosiče pro podobná monstra. SLS se blíží a parametry BFR od SpaceX se taky nechají odhadnout. Jestli se nepletu, tak jsem někde viděl zprávu že nakoupili technologii na svařování nádrží o průměru deseti metrů. Očekávám zajímavé časy 🙂
Navíc to ani nemusí být nutné BA 330 má být skoro stejně velká jako Skylab a má vážit pouhých 20 tun, což zvládnou na LEO dostat i mnohem menší rakety. Leda by se pan Bigelow odvázal a opravdu dotáhl svojí BA 2100 s průměrem přes 12 metrů (po nafouknutí). Na tu už by SLS nebo něco podobného bylo potřeba.
Máte naprostou pravdu. Ač se to možná nezdá. Program Skylab byl důležitým krokem do neznáma.
Přijde mi, že proti Skylabu vítězí na ISS účelovost nad designem. Pohled do útrob Destiny, ale i přechodových modulů, na mě působí dost neutěšeně. Spousta kabelů, vaků, přístrojů v „neuspořádaném“ shluku… Zachraňuje to Kibo, dneska v podstatě „fotoateliér“ na ISS.
Objeví se ISS v některém z dalších dílů?
Ano ISS se budu podrobně zabývat. Určitě se máte na co těšit 🙂
Budete písať aj o raketopláne? Pre mňa je to úplná technologická špička dodnes neprekonaná. Verím Elonovi Muskovi, že to dá aj v tomto smere.
Ano podíváme se i na raketoplán 🙂
Dva motory SRB,obrovská nádrž s kapalným kyslíkem a vodíkem a máme nádherné stotunové monstrum ve vesmíru. Kde se hrabe SLS.Raketoplán je nejnádhernější a nejpropracovanější kosmická loď,která kdy byla postavena.A kdyby při vývoji nešetřili na konstrukci,byla by ještě lepší a bezpečnější.Hrozně rád bych se dožil adekvátního nástupce.No uvidíme.
Program Apollo + Skylab se stolkem , oknem a běhání po obvodu + raketoplán + spolehlivost vozítek na Marsu považuji za fantastickou ukázku toho jak to jde když se chce. Je škoda že lidstvo ztratilo onen počáteční „drajf“ v průzkumu vesmíru.
Můžu se zeptat: Kolik stojí 1kg materiálu používaném na stěnách kosmických lodí? Děkuji za odpověď.
Jedná se o různé kompozitní materiály, které vytváří jakýsi sendvič. Každá vrstva má jiný úkol a mohou se na ní používat jiné materiály. nelze proto tuto cenu přesně určit.
Zcela se zapomíná na cenu. 80 tun Skylabu dopravila do kosmu jen jedna raketa Saturn-5, na dopravu stejné zátěže pro ISS bylo zapotřebí čtyř až šesti letů raketoplánu. To je děsivá cena za interiér připomínají technologický kanál pod panelákem.
Tu s vami súhlasím úplne. Dobrý postreh a smutná pravda.
Jo, to je všechno hezký, ale mě to mohlo zabít. „… technologický kanál pod panelákem.“ To je o zdraví, válím se tu smíchy. 🙂
Myslim že ISS také měla vypadat jinak, spešl nafukovací modul pro kosmoastronauty. Pak to ale osekali protože starý raketoplán + nedostatek financí + málo času. Ten nafukovací balónek koupilo Bigelow
„technologický kanál pod panelákem“ díky! To budu používat 🙂
Jinak na ISS je nejlepší architektura viditelná zkrs stěny modulu Cupola :p
Ono nejde o to co to má připomínat, ale k čemu to má sloužit. V tomhle směru byl Skylab omezený balónek na pár použití, kdežto ISS je Lego stavebnice, ze které poskládáte cokoliv a ke které také cokoliv připojíte. A to je to, co se počítá.
Asi tak nějak. Přesně řečeno. U Skylabu byl ten přepychový prostor z nouze cnost. U ISS jsou jednotlivé moduly konstruovány s ohledem na jejich účel.
Ale v té době to byla prostě bomba. A myslím že by obyvatelé ISS taky dali přednost takovému hotelu i dnes.
Tak je vidět, že s těmi okny se válčilo všude. Pro techniky je okno černá můra, pro psychology zase svatý grál klidné duše. I na ISS jsou samozřejmě okna velmi vítaná. Mimochodem jen modul Zvezda jich má dokonce 14. Hodně jich má průměr 23 cm, a jedno má dokonce průměr 41 cm. Destiny má dokonce 51 cm okno.
Modul Cupola je pak opravdová parádní okenní kukaň, na kterou nemá vůbec nic, co se kdy dostalo do vesmíru.
A ten modul Zvezda má průměr přes 4 metry a délku 13 metrů. Zrovna tak Destiny a Harmony, Kibo, Columbus mají dost přes 4 metry průměr. A přístrojových stěn mají moduly dohromady snad osmkrát větší plochu než nějaký Skylab.
„Nějaký Skylab“, „Nějaká ISS“. Ako malé deti na pieskovisku. Myslím, že práve v tomto článku je jasne pomenovaný rozdiel medzi Skylab a ISS – každý nech si ho nájde.
Nevieme kam by došiel Skylab keby raketoplán bol nasadený skôr. A nebola by ISS bez raketoplánu.
Ak by ešte dnes bol aktívny Saturn V a Skylab, stačilo by možno 5 štartov a máme hore obchodné centrum. Prešustrovanie týchto možností považujem za skoro trestuhodné. Diskusia Skylab versus ISS je v tomto meradle mlátenie prázdnej slamy.
Saturn V měl i při malém počtu startů vysokou spolehlivost (žádný problém nezpůsobil ztrátu nosiče), je otázkou zda by se dnes vyplatil a určitě by se musel vyvinout nový motor s uzavřeným cyklem. Pak by bylo skutečně možno vynášet mnoho tun na cestu k Měsíci a v případě větší Novy i k Marsu a to celé v několika startech. Muset se hned rozhodnout věřil bych více řešení Saturn V / Nova než připravovaným řešením. Plány jsou známé, otestované, mnoho věcí lze dnes udělat levněji, bezpečněji a rychleji, stejně dodnes máme pouze již známé vylepšené motory, kapalné palivo / vodík. Čistě nová řešení typu raketoplány (bez přídavných nádrží) bych nechal na dobu kdy budeme mít k dispozici účinnější pohonný systém (sám Shuttle byl předčasný – nouzový koncept). Cestu třeba k Marsu bych zvažoval až v momentu, kdy nejen budu mít nosič, který vynese odpovídající hmotnost, ale sama loď pro cestu bude disponovat nějakou verzí plazmového pohonu. Nepřipadá mi jako dobrý nápad nechat astronauty cestovat dlouhé měsíce v meziplanetárním prostoru. Cesta by 30 – 90 dní přesáhnout neměla, a to dnešní řešení neumí. Navíc se stejně nelze obejít bez výrobníků paliva na planetě (k odletu), kdy zatím kromě jednoho testu na Zemi neproběhlo dosud zcela nic. Zvážit lze i postavení stanice s pohonem na orbitě, která se bude schopna vlastní silou přepravit k jiné planetě, nijak to však nezlevní vynesení dílů, nutných k sestavení, plus lodě (moduly) pro přistání na planetách. $ vše astronomické, mnoho věcí technicky nedořešených, neotestovaných.
Článek parádní 1*. Já bych jen za sebe dodal, že také věřím, že doba vesmírných stanic, velkých lodí přijde spolu s novým pohonem a zajištěním vyšší ochrany posádek (materiály, konstrukce, spojovací prvky, el. magnetická ochrana před částicemi). A šel bych ještě dál, kam sahají potvrzené teorie, víme, že prostor lze zakřivovat tím je možné obejít limit rychlosti světla (WARP, roztáhnutí – stlačení prostoru), víme, že hmota a energie jedno jsou, tím je šance na rozložení hmoty (lidé, předměty) a jejich přesun v energetické formě a zhmotnění (zduplikování) v cílovém umístění. Průlom by bylo potvrzení kvantové provázanosti, dopad na možnosti FTL cestování by byl ohromný. Vše pochopitelně daleká budoucnost, dnes za hranicemi našich technických možností. Člověk, ale musí snít, jinak jako druh – dohrál.
Díky za pochvalu.
Súhlasím. Ale posledná vo vašom príspevku je najdôležitejšia…
P.S.: Čo znamená FTL cestovanie?
Tipnu – „Faster than light travel (cestování nadsvětelnou rychlostí)“?
Díky za odpoveď!
Moc pěkné čtení o tomto tématu až nečekaně zajímavé,poklona autorovi.
Děkuji. Moc si toho vážím.
Výborné rozšíření série O. Šamárka. Paráda, díky!
Není zač. Trochu jsem se toho obával. Nakonec se oba seriály skvěle doplňují.
Teprve teď jsem se dostal k přečtení tohoto článku. Odkládal jsem ho jako desert, který vychutnám, až k tomu bude vhodná příležitost a udělal jsem dobře, navíc i mě potěšilo zmíněné doplňování se sérií Laboratoř na nebesích.
Zrovna tak často spekuluji, co by kdyby Saturny nebyly tak brzo uzemněny, snad by vážně bylo lecos jinak a asi i lépe. Buďme rádi, že kosmonautika se po jakkoli estetické, ale neefektivní odbočce vrací ke kořenům, ale s využitím nabitých zkušeností. Dost možná se ještě dočkáme i širšího uplatnění těchto zkušeností ze Skylabu. Myslím, že se máme na co těšit.
Děkuji Vám za milá slova. Snad si stejně dobře „pochutnáte“ i na dalších dílech seriálu. 🙂