Na rampě rakety typu Sojuz ani tak „nestojí na něčem“, jako je spíše „přidržována v pase“, těsně pod špičkami čtyř boosterů nultého (nebo prvního, chcete-li) stupně. Drží ji tam čtyři ramena systému „тюльпан (Tulipán)“. Docela pěkně je to vidět tady nebo ještě lépe tady (jde o ty oranžové konstrukce).
Raketa je vlastně držena vlastní vahou. Jakmile motory naběhnou na plný výkon a jejich tah překoná hmotnost rakety, raketa se nadzdvihne a ramena Tulipán se působením protizávaží samovolně odklopí do stran. Tohle řešení bylo používán od počátku provozu rakety R-7 (Sojuzy jsou jejím derivátem) a má jej na svědomí Vladimir Barmin, jeden z „Velké šestky“ hlavních konstruktérů, kteří pod vedením Koroljova semjorku připravovali.
Ta příhradová struktura je tam proto, aby byl zajištěn odvod spalin. Třetí (nebo horní stupeň) se totiž zažehává ještě v době, kdy druhý (centrální) stupeň ještě není oddělen a jeho motory poskytují zbytkový tah, říká se tomu „hot staging“. Toto řešení opět sahá k počátkům kosmonautiky, kdy si konstruktéři nebyli jisti, zda dokáží zajistit start motoru posledního stupně ve vakuu, respektive ve stavu beztíže. Báli se, že palivo a okysličovadlo se ve stavu volného pádu nebudou chovat způsobně a nepotečou tam, kam mají (Podobně na tom byli třeba i Američané v programu Gemini, tady je krásně vidět právě hot staging u Titanu II).
A i když později byli schopni zajistit, aby palivo zůstalo tam, kde má být, nechtěli sahat do ověřené konstrukce a proto Sojuz má onu příhradovou strukturu a používá hot staging dodnes.