Finální design Skylabu se v první polovině roku 1970 pomalu rýsoval v kancelářích NASA a kontraktorů. Souběžně s pracemi na projektování a výrobě stanice a vybavení se rýsovaly také kontury působení astronautů na její palubě. V té době již bylo definitivně jasné, že posádek bude více a budou startovat na své turnusy na špici raket Saturn IB. Postupně v odboru plánování vykrystalizovala idea založená na postupném vyslání tří posádek s tím, že životnost stanice bude minimálně 8 měsíců. Počítalo se tedy se třemi turnusy a pokud stanice vydrží v dobrém stavu, zůstávala otevřená možnost čtvrtého turnusu. Ve stejné době se do lunárních misí začala zakusovat sekera krácených rozpočtů a změny priorit. V lednu byla zrušena expedice Apolla 20 a v září také mise s pořadovými čísly 18 a 19. Vedení NASA začínalo pomalu obracet své zraky směrem k příštímu dopravnímu prostředku na orbit, ze kterého se posléze vyloupl program Space Shuttle. Ten však byl teprve na rýsovacích prknech a zdálo se, že Skylab bude na nějakou dobu poslední možností, jak se dostat k letové nominaci. Jenže pro několik desítek mužů hladových po křesle v kabině Apolla tady bylo pouhých devět míst. Podobná situace se nikdy neobejde bez zákulisních tahanic, manévrování a ostrých loktů. A někdo musí vždycky z kola ven…
Lidé
Od roku 1967 byl šéfem odboru AAP v kanceláři astronautů Gordo Cooper. Původní člen Mercury 7, zajímavý člověk a výtečný pilot se ovšem na své zařazení nedíval s přílišnou radostí. Byl zastáncem přístupu „kopnout do pneumatik, připoutat se a letět“. Interakce s vědci, jež měli vliv na značnou část letového manifestu mu byla proti srsti. Než aby řešil podobné nesmysly, raději se věnoval závodním autům a rychlým člunům. Jako vysvobození pro něj přišla v roce 1968 nominace do záložní posádky Apolla 10. Jeho přítel Deke Slayton, šéf letových operací posádek, mu chtěl dát ještě šanci. Po Cooperovi na krátkou dobu převzal mezi astronauty žezlo Skylabu Owen Garriott. Po několika měsících místo něj nastoupil Walt Cunningham.
Cunningham se netěšil nijak velké oblibě zejména mezi pracovníky kontrolní divize MSC. Jako veterán letu Apollo 7 měl svůj podíl na rozporech mezi posádkou a řídicím střediskem, které několikrát vyústily v hádku. Hlavním aktérem těchto výstupů byl sice velitel Wally Schirra, nicméně Walt se z různých příčin nijak zvlášť nesnažil situaci urovnat. Po přistání jinak naprosto úspěšné mise (Apollo 7 bylo prvním testem této lodi na orbitu) se nechal šéf letových operací Chris Kraft slyšet, že s těmito lidmi už nikdy spolupracovat nehodlá. Takto ovšem Cunninghamovi svitla naděje, že se do vesmíru ještě podívá právě v rámci programu Skylab.
Walt se chopil zastupování zájmů svých kolegů v kritické době, kdy byl finalizován design Skylabu a kdy se definitivně rozhodovalo, zda stanice bude vynesena coby „wet workshop“, nebo „dry workshop“. Mnoho kolegů si jeho práce cenilo a sám Cunningham neměl důvod pochybovat o své budoucí nominaci na let ke stanici. To by tady ovšem nesměl být mnohem silnější hráč…
V listopadu 1969 se od Měsíce vrátilo Apollo 12. Trio Conrad, Bean a Gordon splnilo svůj úkol na výbornou a první dva jmenovaní otiskli své šlépěje v měsíčním prachu. Nyní se ovšem rozhodovali, co dál. Conrad oběma kolegům radil, aby vsadili na program Skylab, protože míst na lunárních expedicích je po čertech málo a je nepravděpodobné, že by některý z nich dostal další šanci. Pilot velitelského modulu Apolla 12 Dick Gordon ovšem toužil překonat těch posledních pár desítek kilometrů a dotknout se Měsíce. Rozhodl se tedy zariskovat a zůstat v rotaci lunárních posádek. Tento risk se mu téměř vyplatil – byl jmenován velitelem záložní posádky Apolla 15 s tím, že při zavedené rotaci dostane křeslo velitele hlavní posádky o tři mise později. V jeho posádce byl i geolog Jack Schmitt, který byl obrovským esem v rukávu. Gordon mohl doufat, že po „zaříznutí“ Apolla 18 a 19 mu právě přítomnost Schmitta zajistí let k Měsíci. Nakonec však byl Jack Schmitt přeřazen do posádky Gena Cernana a během mise Apolla 17 se stal posledním člověkem, který vstoupil na lunární povrch. Dick Gordon se k Měsíci už nikdy nepodíval…
Program orbitální stanice ovšem získal dva nové velmi schopné muže. Conrad s Beanem vpadli do práce na Skylabu po hlavě. Pro Beana to bylo jako vklouznutí do staré boty, protože před jmenováním do posádky Apolla 12 pracoval právě v programu Apollo Applications. Tehdy se mu jeho zařazení zdálo být očistcem, nyní se situace zcela změnila. Skylab nabral reálnou podobu a „Beano“, jak mu kolegové přezdívali, doufal ve svůj druhý let do vesmíru.
Pete Conrad převzal po Cunninghamovi otěže programu Skylab v rámci kanceláře astronautů v srpnu 1970. Walt toto „vyšťouchnutí“ nesl poměrně nelibě, nicméně uznával a ctil nesporné kvality svého nástupce. Očekával, že na něj přijde řada se jmenováním do letové posádky. Ovšem Pete Conrad očekával totéž, stejně jako Alan Bean, a koneckonců i další přibližně dvě desítky astronautů pracujících na programu Skylab.
Když na začátku roku 1971 začaly prosakovat první zprávy o letových nominacích, začaly na Cunninghama padat chmury. Pode všeho se stal opět pátým kolem u vozu. První posádka měla mít složení Charles „Pete“ Conrad, Joe Kerwin, Paul Weitz; druhá posádka Alan Bean, Owen Garriot, Jack Lousma a třetí Gerald Carr, William Pogue, Edward Gibson. Na Walta zbyla pouze role velitele záložní posádky Peta Conrada. To pro něj byla poslední kapka, ještě v roce 1971 rezignoval na svoji funkci a odešel z NASA.
Cunninghamův odchod znamenal menší rošádu mezi zbývajícími muži pro Skylab. Na jeho místo postupil Rusty Schweickart, dosud velitel záložní posádky pro druhou expedici. Na jeho původní místo pak šéf letových operací posádek Deke Slayton zvažoval dosadit buď Dicka Gordona, nebo Vance Branda. Oba měli být k dispozici po ukončení své role v záložní posádce Apolla 15. Gordon dal však Slaytonovi jasně na srozuměnou, že po splnění svých povinností na Patnáctce končí a odchází z NASA. Volba tedy padla na nenápadného dříče Vance Branda.
Když bylo tedy v lednu 1972 oznámeno složení posádek, vypadal jejich rozpis takto: 1. expedice – Conrad, Kerwin, Weitz (záložní posádka: Schweickart, Musgrave, McCandless), 2. expedice – Bean, Garriot, Lousma (záložní posádka: Brand, Lenoir, Lind), 3. expedice – Carr, Gibson, Pogue (záložní posádka: opět Brand, Lenoir, Lind).
Do historie Skylabu se však zapsala ještě jedna posádka, o které se hovoří jen velmi málo. Všechno vlastně začalo už 10. června 1969. Toho dne bylo oznámeno, že USAF ruší svůj projekt vojenské orbitální stanice MOL. Pro kádr budoucích vojenských astronautů to byla obrovská rána. Relativně logickým krokem by byl býval přestup do oddílu astronautů NASA. Jenže v NASA tou dobou bylo více astronautů, než potenciálních křesel v plánovaných misích (a počet oněch dostupných křesel měl ještě poklesnout po rozpočtových škrtech).
Náměstek administrátora NASA George Mueller byl toho názoru, že by byla škoda nechat si utéct skupinu perspektivních a schopných lidí. Nadto se na obzoru začal pomalu vynořovat projekt Space Shuttle, při jehož realizaci se NASA bez podpory USAF neobejde. Proč tedy neprokázat letectvu laskavost? Ovšem Deke Slayton měl na věc názor opačný. Oddíl astronautů byl už tak dost zaplněný a na všechny se stran letové nominace rozhodně nedostane a bylo by demotivující jak pro stávající kádr, tak pro nově příchozí tuto skupinu přijmout bez výhledu na let.
Ovšem v jakékoli organizaci stejně jako v kartách platí, že vyšší bere. Bylo tedy rozhodnuto astronauty z programu MOL převést do NASA. Ovšem Slayton si přeci jen vymínil jednu podmínku: maximální věk nově příchozích neměl přesáhnout 35 let. To skupinu MOL rozdělilo zhruba na polovinu. Věkovému kritériu vyhovovalo sedm mužů – K. Bobko, R. Crippen, C. Fullerton, H. Hartsfield, R. Overmeyer, D. Peterson a R. Truly. Všech sedm mužů posléze získalo ostruhy v programu raketoplánu a platili za naprostou špičku v kádru astronautů.
Nyní se však ocitli v jakémsi vakuu. Bylo evidentní, že do letové nominace některého z Apoll se nemají nejmenší šanci dostat a Shuttle byl zatím hudbou velmi vzdálené budoucnosti. Jejich působení v rámci oddílu by se dalo nazvat spíše „přežíváním“. Bez jasného cíle, bez výcvikového programu. Až v červnu 1971 se na ně usmálo štěstí. Bob Crippen a Karl „Bo“ Bobko byli vybráni na zajímavou misi pro Skylab. Nebo spíše „misi“…
Nejednalo se o let jako takový. Protože však byl Skylab počinem, jenž dosud neměl v NASA obdoby, zainteresovaní cítili potřebu nepodcenit přípravu a pokusit se proniknout i do nejmenších detailů jak technických, tak týkajících se činnosti posádky a její interakce mezi sebou a s řídicím střediskem. Nemělo se zapomínat také na prověření procedur a postupů při plánovaných experimentech, stejně jako vybavení budoucí stanice. To všechno měla prověřit unikátní simulace, jež dostala název SMEAT („Skylab Medical Experiment Altitude Test“ – Medicínský výškový experiment Skylab).
Test spočíval v šestapadesátidenním pobytu trojice astronautů v hypobarické komoře, kde mělo být simulováno prostředí, jaké bylo posléze použito na Skylabu, tedy 1/3 tlaku oproti hodnotě u hladiny moře při 70% podílu kyslíku. Samotný interiér simulátoru do určitě míry imitoval interér stanice. Některé detaily byly samozřejmě odlišné, například toaleta nemohla být pochopitelně umístěna na svislé stěně jako u originálního Skylabu, kajuty pro spánek musely být také umístěny horizontálně.
Dvojici Crippen/Bobko doplnil třetí muž, kterým byl Bill Thornton. Ten byl členem náboru astronautů/vědců z roku 1967. Podílel se na designu a testování experimentů jak pro MOL, tak pro Skylab a nyní skočil po šanci dovést testy na další úroveň. Crippena, Bobka a Thorntona čekal poměrně náročný výcvik, trvající celý rok. Během něj se učili všechny myslitelné dovednosti, jež by mohli potřebovat – od obsluhy přístrojů, přes používání toalety až po některé medicínské úkony.
Neminul je například nácvik dentistických zákroků. V jeho rámci si vyzkoušeli i extrakci zubů na živém pacientovi. Tím měl být jakýsi chlapec s velmi špatným chrupem. Crippen a Bobko se vytržení jeho zubu nakonec zhostili natolik úspěšně, že klučina posléze prohlásil, že lepší zubaře ještě nikdy neměl! Trojice astronautů také obdržela malá tetování, které jim měla pomoci při umísťování senzorů na těle. Stejná tetování čekala posléze i na posádky „skutečného“ Skylabu.
26. července 1972 se Crippen, Bobko a Thornton objevili před vchodem do hypobarické komory v JSC (Johnson Space Center) v Houstonu. Na obličejích měli kyslíkové masky (bylo nutné dýcháním čistého kyslíku vyplavit z tkání dusík, který by při nižším tlaku uvnitř komory mohl způsobit dekompresní nemoc) a po rychlém průchodu špalírem čekajících novinářů se za nimi zavřely dveře komory. Mezi přítomnými novináři se rozlehl rozzlobený šum a o pár minut později trojice ještě jednou vyšla před komoru, aby zamávala do objektivů. Pak se za muži definitivně uzařely dveře.
Téměř okamžitě začali Crippen, Bobko a Thornton s plněním určeného programu. Oproti předpokladům netrpěli výraznou nudou, trápilo je však něco jiného – obyčejný hlad. Zejména Bill Thornton se svou byčí konstitucí a nezlomnou vůlí udržovat svou fyzičku si stěžoval na nedostatečné porce jídla. O tom, že vysoký energetický příjem skutečně potřeboval, vypovídá fakt, že se mu podařilo několikrát doslova zavařit ergometr, který měli astronauti k dispozici pro experimenty i pro udržování své fyzické schránky. Ergometr byl skrze přechodovou komoru pokaždé nahrazen téměř nezničitelným starým modelem s chudší výbavou. Na opravovaném kusu byla vždy vyměněna ložiska a byla dodána instrukce o používání po kratší dobu a při menším odporu. Načež se opravený ergometr znovu ocitl ve spárech Billa Thorntona, který na něm přes dodržování instrukcí opět promptně zavařil ložiska.
Posádka simulovala svou roli do nejmenších detailů, dokonce i komunikace s obsluhou probíhala jen v určených „oknech“ (počítalo se s tím, že Skylab bude moci komunikovat pouze v dosahu sledovacích stanic, retranslační družice ATS nebo TDRS tehdy ještě nebyly používány). Astronauti měli možnost také několikrát telefonicky i prostřednictvím videokonference komunikovat se svými rodinami, ovšem například pro Boba Crippena nebyl nejpamátnějším rozhovorem ten s rodinou, nýbrž speciální relace, kterou na něj spískal jeho kolega Dick Truly.
Ten chtěl v žertu Crippenovi připomenout, o co vinou své izolace přichází a proto na něj zosnoval vskutku ďábelský plán. Během jednoho z komunikačních oken si telefonicky svého přítele vyžádal a poté, co si dotyčný nasadil sluchátka, přenechal Truly mikrofon dvěma dívkám, které konsternovanému Crippenovi začaly šeptat do ucha poměrně pikantní návrhy. Podle oběti onoho žertíku to byl „ten největší sexy hovor v mém žvotě. Měl jsem co dělat, abych hned v ten moment nevykráčel ze dveří komory ven.“
Když pak nakonec 19. září trojice skutečně ze dveří komory vykráčela, bylo to přesně podle plánu – neobyčejný experiment byl u konce. Podařilo se otestovat důležité aspekty připravovaných misí, byla vytipována případná slabá místa a možné chyby a plánovači dostali do rukou velmi cenný materiál ohledně součinnosti se třemi muži v dokonalé izolaci. Lidská stránka programu byla připravena.
7. září, jen několik dní předtím, než se posádka SMEAT objevila opět na denním světle, se také završil jeden z důležitých milníků programu, když letový kus orbitální laboratoře, hlavní části Skylabu, byl definitivně dokončen a připraven k odeslání na Floridu. Ostatní části měly následovat v dalších měsících. Druhá, tentokrát neživá, stránka programu se začala po letech příprav konečně zhmotňovat…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Skylab_Program_Patch.png
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Walter_Cunningham.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Conrad-c.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:SMEAT_patch.jpg
http://www.lunarcabin.com/Images/Space_Note_Images/Space_7/skylab_130727_14.jpg (kredit: NASA)
Pane Šamárek,opět super počteníčko!Tyhle věci jsem se dozvěděl poprvé,nikde se nic takhle podrobného o Skylabu tehdy nesehnalo.Já měl za to,že Skylab byl spíchnutý horkou jehlou,jak se říká,až když bylo rozhodnuto o okleštění Apoll 18.19 a 20,tj.někdy v r.71 a byl postaven z již přebytečných věcí z Apoll.Takže Vám děkuju za opět krásný seriál(už se těším na další díly!),vaše laťka je nasazená opravdu hodně vysoko,ale Vy to asi jinak ani neumíte!Díky,super!
Díky moc za komentář a pochvalu!
Skylab rozhodně nebyl sešit horkou jehlou, ovšem na druhou stranu pro konstruktéry platilo, že jej mají postavit pokud možno z co největšího počtu dílů, které u byly vyvinuty pro Apollo – a nejen pro ně (jak bude patrné v dílu, který vyjde příští týden). Což ovšem bylo logické, nač vyvíjet znovu díl nebo systém, který už je na světě…
No teda. Přiznám se, že jsem nečekal, že seriál o Skylabu pojmete ve stylu Vesmírných osudů. Očekával jsem poněkud „sušší“ pojednání spíše o technických aspektech. A místo toho tu máme velice čtivou a troufnu si říci i zábavnou záležitost. Jen tak dál 🙂
Díky! Já to asi jinak neumím, jsem hrozně ukecaný… Ale těch technikálií si taky užijete dost, přinejmenším ve 3. a 4. díle… 😀
No, nezbývá mi než se přidat k obdivným komentářům. Čtivé, zábavné, skvělé. Díky. Už jste to tady určitě probírali, ale troufnu si. Proč měli Amíci ten nižší tlak v kabinách?
Díky moc!
Ten nižší tlak byl dán konstrukcí jejich kabin. Při nižším tlaku měli Američané poměrně velkou výhodu stran hmotnosti, protože stěny kabiny nemusely být tak odolné poti provalu zevnitř, jako u Sovětských kabin. Navíc odpadala druhá sada nádrží s dusíkem a instalace pro mix dýchatelné atmosféry v kabině. Aby ten nižší tlak byl pro astronauty přežitelný, musel být použit čistý kyslík (a na to taky doplatila posádka Apolla 1).
Kyslík je však na druhou stranu při delší expozici pro organismus toxický, proto byl na Skylabu použit při tlaku na úrovni 1/3 atmosferického kompromis v podobě kyslíkodusíkového mixu s převahou kyslíku. Nízký tlak měl za následek zajímavé jevy – poměrně velkou flatulenci (plynatost), astronauti museli více jeden na druhého křičet, protože zvuk se nešířil natolik dobře jako při nomálním tlaku a například kýchání prý bylo velmi „měkké“ (v nosní dutině se nevytvořil potřebný přetlak).
Ne Vy, já mám za co děkovat. Tentokrát za obsáhlou odpověď. Ten šílený požár Apolla 1 pamatuji a myslím, že se psalo o jeho důvodech v tom smyslu, že bylo v kabině příliš hořlavých materiálů. Ta kyslíková atmosféra ho „jen“ podpořila. Moc jsem se tehdy o kosmonautiku nezajímal, ale vzpomínám si, že „normální“ složení atmosféry v sovětských lodích bylo vydáváno za přednost. Je to halt vždy něco za něco. Na technikálie slibované Spytihněvovi se těším, pokud dojde i na sprchu, tak se k ní vyjádřím, mám ji „nastudovanou“. 🙂
Hořlavé materiály tam byly a hrály důležitou roli, to rozhodně ano. Ovšem v čistě kyslíkové atmosféře hoří i věci, které by normálně nehořely. Na koncepci Apolla už však v té době nebylo možné měnit základ, proto kyslíková atmosféra zůstala (tedy pouze během letu, při startu byla v kabině atmosféry normální a během vzletu byla postupně nahrazována kyslíkem).
Sprchu určitě v některém z dílů zmíním, ale na nějaké detaily asi nebude prostor, přeci jen – byla to v rámci mise trochu okrajová záležitost. Nicméně na Vaši reakci se těším! 😉
Dobrý deň pán Šamárek. Kľudne to tu zverejním: Ak Vás raz osobne stretnem, určite dôjde k Vašej fyzickej inzultácii. Váš psychický teror v podobe ukončenia článku je proste katastrofálny a my, čitatelia kosmonautixu.cz trpíme… Ok, dosť bolo trápneho humoru, len som chcel opäť skonštatovať nesmiernu pútavosť Vašich článkov.
Vráťme sa ale opäť k Skylabu. Ako tu už predo mnou spomenul iný diskutér, aj ja som mal pocit, že Skylab bol „len“ akousi slabou útechou na v podstate nerealizovaný AAP. Bolo takýchto predmisií viacej? Bola nejaká spojitosť medzi Skylabom a Sealabom (možno to časovo nesedí, ale viem, že sa tohto projektu zúčastnilo viacero astronautov). Plánovali sa naozaj len tri misie do vesmíru, alebo to bol len následok finančných škrtov? S akou operačnou životnosťou SL sa počítalo v prípade neokliešteného programu?
Ufff, to abych chodil s ochrankou! 😀
Ne, vážně, to přerušení je dáno členěním seriálu a nějak na příští díl čtenáře nalákat musím…
Co se týče AAP – jistě, Skylab byl jen slabým odvarem toho, co mělo být původně realizováno v rámci AAP (dokonce se uvažovalo o stanici s desítkami členů posádky, kteří by byli na palubě až rok). Takže z toho hlediska byl Skylab opravdu „chudým příbuzným“- nikoli však uspěchaným. Otázka je, zda by i bez škrtů Nixonovy administrativy byly na podobné plány peníze.
Stran „předmisí“ – tady si nejsem jistý, co tím myslíte. Pokud máte na mysli, zda bylo použito ještě něco z AAP, pak přímo ne. Skylab byl jediným přeživším projektem.
Vzhledem k tomu, že Skylab vznikl už v rámci okleštěného programu, je těžké odhadovat jeho parametry v opačném případě. Nicméně v prvních náčrtech po něm měl původně putovat na orbit Skylab B s větším rozsahem experimentů zejména v oblasti biologických věd (o tom už jsem pár slov ztratil v prvním díle).
Mise byly plánovány tři, bylo to dáno zejména palubními zásobami, které letěly na orbit přímo ve Skylabu, šlo tehdy zejména o jídlo a vodu.
Sealab neměl se Skylabem nic společného, byl to projekt US Navy ze šedesátých let. Na palubě Sealabu II strávil jeden turnus Scott Carpenter. O dalších astronautech nevím.
Vďaka za odpoveď, ako vždy, bola vyčerpávajúca. A tú fyzickú inzultáciu odvolávam, predsalen, kto by nám pripravoval tie super články.
Predmisiami som myslel práve experimenty, ako bol pobyt posádky okolo Boba Crippena. Napriek škrtom nebol predsa SL postavený a vypustený zo dňa na deň. Pre mňa, ako fanúšika Apolla je celý AAP taký nejaký zahalený tajomstvom, predsalen informácií je pomerne málo a väčšinou sa stále opakujú. Len pred nedávnom som sa napríklad dozvedel, že Saturn V mal vynášať aj medziplanetárne sondy, pritom dnes už vieme, že sa nakoniec nič také nerealizovalo. Dúfam, že SLS nedopadne podobne. Späť k Skylabu. Viem, že počet posádok bol limitovaný aj veľkosťou odpadového „kontajneru“, či zásobami vody a kyslíka. Ale pokiaľ sa nemýlim, tak kyslík a voda sa dala doplniť, minimálne by sa tak stalo pri znovuoživení po roku 1979. Čiže systém doplňovania médií musel byť na palube. Preto tá otázka k počtu posádok. Napíšete aj niečo o Skylabe B? O ňom mám prakticky nulové informácie, viem len že mal byť. A bude už len ten tretí a štvrtý diel? Naozaj ich nebude viac?
Uffff, hodně otázek najednou… 😀
Ad AAP – doporčuju knihu D.Shaylera „Apollo: The Lost and Forgotten Missions“, je tam docela dost zajímavých informací.
Ad simulace – natolik komplexní simulace, jako byla SMEAT, v rámci AAP nebyla realizována. Co se týče Apolla jako takového, tam nějaké dlouhodobé testy byly, například například v červnu 1968 proběhl osmidenní test ve vakuové komoře, který měl otestovat hlavně environmntální systém. Účastnili se ho Kerwin, Brand a Engle. Další podobný potom proběhl v září.
Stejně tak Sověti například provedli tuším roční simulaci letu trojčlenné posádky (Ulbyšev, Manoncev, Božko), předtím dělali několikadenní testy v simuátoru Vostoku…
Ad zásoby – co vím, tak Skylab mohl doplnit vodu a kyslík na orbitu, ale zvládnul by to pouze Shuttle, Apollo nemělo natolik velkou kapacitu. Nicméně po odletu poslední posádky ještě dost zásob paliva i vody zbylo. S disíkem pro pohon orientačních trysek to bylo horší, ale nikoli nemožné. Bohužel, Shuttle se nekonal tak rychle, jak by si NASA přála.
Ad Skylab B – o Skylabu B je toho dost málo, možná se časem k něčemu dohrabu, ale těžko říci, jestli to bude na velký článek.
Ad tento seriál – dílů tohoto seriálu bude více, momentálně mám dopsán čtvrtý díl a to jsem se dostal teprve k problémům při startu, takže ještě pár týdnů tady strašit budu… 😉
No, velmi milé připomenutí dění kolem Skylabu, ono to bylo tenkrát hooodně napínavé a zajímavé. Zž se těším na další.
Díky, doufám, že se budou líbit i další díly… 😉
Opět super ,komentář netřeba ,děkuji
Díky, moc si toho cením!
Trocha off topic, ale inde mi to tu nepasuje. A keďže Skylab je tak-nejak potomkom Apolla, tak mi nedá pripomenút dnešné 47-me výročie prvého pristátia človeka na inom kozmickom telese. Mám pocit, aj keď teraz nie je žiadne okrúhle jubileum, že sa na to už postupne zabúda. Tak isto aj na Gagarina…
Máte pravdu, dnes je to přesně 47 let…
Možná se skuečně této události nevěnuje patřičná pozornost, ale to je prostě lidská přirozenost. A možná se na to také nevzpomíná proto, že po A-17 nebylo žádné pokračování…
Myslím si, že je to hodně tím nekulatým číslem. Dovedu si představit, že za tři roky to bude naopak mnohem bombastičtější. A pokud člověk hledá, tak najde velmi zajímavé projekty, které Apollo 11 připomínají i dnes. Kupříkladu na Facebookové stránce Vědátor vychází o 47 let opožděný psaný přímý přenos všech klíčových událostí. Je to velmi povedený projekt, který umožňuje znovu prožívat tyto kouzelné momenty.
Áno, možno je to naozaj tým „neokrúhlym“ výročím. Lenže podľa mňa máme tendenciu zabúdať a tým pádom sa aj poučiť. Niekto múdrejší než ja povedal, parafrázujem: „Národ, ktorý si neváži svoju minulosť, nezaslúži si budúcnosť.“ Myslím, že sa to dá aplikovať aj na našu obľúbenú kozmonautiku. Gagarina ešte ako-tak pozná aj laická verejnosť, asi aj Armstronga. Ale položte bežnému človeku, kto bol druhý vo vesmíre? Koľko ľudí odpovie Titov? Možno si niekto spomenie aj na druhého na Mesiaci, na Aldrina. Conrad, Bean? Neznáme mená… Do kedy budeme žiť v kolíske? Čo bude v roku 2019? Oslava 50 výročia, možno rok od vypustenia prvej SLS. Ale stále budeme len na LEO, a úprimne povedané, nemám pocit, že to bude v blízkej budúcnosti inak. Proste sa nevyužil ten potenciál, čo sme tak nešťastne premrhali.
A práve ja mám opačný pocit – že sa konečne v kozmonautike začína zásadne niečo diať. A tým nemám na mysli len SpaceX…