Oproti krátkodobým letům, jež astronautům nabízely programy Apollo a Space Shuttle, představovaly sovětské orbitální stanice a americký Skylab významný posun směrem k dlouhodobému přežití člověka na orbitu. To s sebou samozřejmě neslo nové výzvy – ať už se jedná o psychologickou dynamiku mikrokolektivu, obtíže spojené s dlouhodobým pobytem v uzavřeném prostředí, pocity izolace až po nové nároky na plánovače, kteří nyní mnohem častěji museli reagovat v reálném čase. V tomto ohledu není možné opomenout ani další členy pozemních týmů, speciálně obsluhu v řídicích střediscích, kdy zejména u Sovětů bylo jejich vytížení enormní – směna v řídicím středisku trvala celých 24 hodin a nebylo výjimkou, že kontroloři během pauz v komunikaci se stanicí usínali na svých pracovních místech. Největší břímě ovšem nesli samozřejmě kosmičtí cestovatelé a jejich náročná práce se nezřídka projevila změnami zdravotního stavu…

Bolístky hrdinů vesmíru (4/5)

…dlouhé mise…

Když v roce 1969 stanuli Američané na povrchu Měsíce, znamenalo to pro Sovětský svaz porážku olbřímích rozměrů. Aby utrpěná hanba nebyla natolik zjevná, bylo na svět přivedeno propagandistické tvrzení o tom, že „Sověti na Měsíc nikdy neměli v úmyslu letět“ a veškeré jejich snažení se upíná k orbitálním stanicím a dlouhodobým letům. Ve skutečnosti se na programu orbitálních stanic pracovalo jak v USA, tak v SSSR, nyní však Sovětský svaz své úsilí urychlil a vznikl tak program Saljut. Samotnému vypuštění první plnohodnotné orbitální stanice však předcházel jeden zajímavý let.

V pondělí 1. června 1970 odstartoval z Bajkonuru Sojuz-9. Na jeho palubě byl Andrijan Nikolajev (veterán letu Vostok-3) a Vitalij Sevasťjanov. Jejich úkolem byl dlouhodobý let o trvání 18 dnů. Zprvu se zdálo, že vše jde hladce, poznenáhlu se však u kosmonautů začala projevovat únava a nesoustředěnost. Z různých důvodů dvojice od jisté doby zanedbávala předepsaná cvičení, jež měla povzbudit svalstvo a kardiovaskulární systém. Když pak Sojuz-9 v pátek 19. června přistál, nalezly záchranné jednotky Nikolajeva a Sevasťjanova v poměrně zbídačeném stavu. Kosmonauti museli být z přistávacího modulu vyneseni, podle některých pramenů prý dokonce nedokázali v ruce udržet ani lehkou síťovou kuklu se sluchátky a mikrofonem. Jejich readaptace na pozemské podmínky trvala několik týdnů, problémy měli kosmonauti zejména s ortostatickou tolerancí (tedy se snížením tlaku v okamžiku, kdy přešli například z lehu do sedu) a se zvýšenou tepovou frekvencí. Lékaři posléze přišli s vysvětlením těchto zdravotních obtíží: let byl ukončen přesně v době, kdy se oba adaptovali na stav 0 G. Nedostatkem cvičení pak nestihli svá těla připravit na těžkosti našeho odvěkého prostředí. Následující posádky pak až na výjimky velmi striktně dodržovaly režim cvičení, který byl bezprostředně před návratem na Zem výrazně intenzivnější, než na začátku a v průběhu expedice.

Poměrně závažné zdravotní a psychosomatické komplikace přinesl let posádky Sojuzu-21/Saljutu 5, Borise Volynova a Vitalije Žolobova v létě 1976. Jejich mise byla do značné míry stranou zájmu médií, jednalo se totiž o let, který byl v režii vojáků. Na veřejnost se toho dostalo velmi málo a už vůbec ne fakt, že na palubě panuje chvílemi napjatá atmosféra. Žolobov údajně trpěl úporným zvracením, plynoucím z adaptačního syndromu (podrobněji je popisován v minulém dílu miniseriálu), navíc mezi kosmonauty docházelo často k neshodám a k hádkám. Těmi se měla projevovat psychologická inkompatibilita obou mužů. Částečně za klima na stanici mohli také plánovači, kteří dvojici nalinkovali program, jenž neměl logickou posloupnost (problém, který se objevoval od prvopočátku práce na palubách sovětských stanic) a jehož splnění často probíhalo na úkor odpočinku posádky. Ovšem jak šly dny, Žolobovovo rozpoložení se nelepšilo, naopak. Začal trpět úzkostmi a stavem, který byl popisován jako „senzorická deprivace“. Za tímto pojmem skryli oficiální zpravodajové agentury TASS pocit odloučení, izolace a nedostatek vjemů. Žolobovovu stavu příliš nepomohla ani dávná příhoda, kdy po autonehodě strávil nějakou dobu v bezvědomí. Při výběrovém řízení do oddílu kosmonautů tuto skutečnost zatajil a je možné, že prodělané trauma se na něm nyní projevilo.

7. srpna 1976, tedy ve 42. den letu se pak stalo něco, co bylo pro Žolobova zřejmě definitivním bodem zlomu – systémy stanice náhle vypověděly službu a Saljut se na téměř dvě hodiny ponořil do naprosté tmy. Vše se sice podařilo dát do pořádku, ale Žolobov se měl po této epizodě potýkat s vážnými problémy. Trpěl klaustrofobií, bolestmi hlavy, nechutenstvím a postupně zcela přestal být schopen práce. Aby toho nebylo málo, některé zdroje uvádějí, že se stanicí začal šířit jakýsi kyselý zápach. Buď jak buď, posádka se vydala zpět k Zemi v noci z 23. na 24. srpna, tedy přibližně deset dní před původně plánovaným koncem mise. Kosmonauti přistáli v noční temnotě na poli jistého kazašského kolchozu a několik dní nebyli schopni chůze. Jejich mise totiž byla přerušena zhruba v době, kdy měl začít zmíněný intenzivní režim cvičení coby příprava na plánovaný konec letu. Jednalo se o první misi, předčasně ukončenou ze zdravotních důvodů.

Malou zdravotní epizodu přinesl i následující let Viktora Gorbatka a Jurije Glazkova. Ti v únoru 1977 dorazili na opuštěný Saljut 5 a po opatrném prozkoumání atmosféry stanice hlásili, že necítí žádný kyselý zápach. Ovšem Glazkov po několika dnech zjistil, že na něj „sedla“ parádní rýma. Jak už jsme zjistili v jednom z předcházejících dílů, ve stavu beztíže se nejedná o nijak banální záležitost. Glazkov však situaci vyřešil velmi účinně a elegantně. Začal trávit volný čas obličejem nalepený na sklo průzoru a nechal sluneční paprsky, ať si poradí. Jednalo se vlastně o naprosto přírodní formu infralampy. Jeho metoda se ukázala být velmi účinnou a Glazkov ji později doporučoval se slovy: „Je to jednoduché a doporučuju všem, kdo mají rýmu, ať si zaletí tam nahoru!“

Jiný, a nutno říci mnohem vážnější problém ohledně dlouhodobých letů zase odhalila expedice Jurije Romaněnka a Georgije Grečka na Saljutu 6. Na přelomu roku 1977/78 strávili tito kosmonauti tehdy rekordních 96 dnů ve vesmíru. Někdy zkraje roku začal Jurije Romaněnka bolet zub. Nejprve se rozhodl, že si vše nechá pro sebe a potichu začal z palubní lékárničky „vyzobávat“ analgetika. Jenže po několika dnech se bolest vystupňovala natolik, že Georgij Grečko nesnesl pohled na svého trpícího kolegu a rozhodl se vše ohlásit na Zem. Aby zachoval čest svého velitele, předstíral, že symptomy propukly u něj samotného. Ukázalo se, že pozemní týmy vlastně nemohou nic dělat, pokud nechtějí předčasně ukončit misi. Doporučili Grečkovi (a tedy vlastně Romaněnkovi) výplachy ústní dutiny vlažnou vodou a udržování tváře v teple.

V té době se ke startu chystala mezinárodní sovětsko-československá posádka, Alexej Gubarev a Vladimír Remek. Kosmonauti dostali nedlouho před letem školení ohledně základních stomatologických úkonů a na palubu jejich Sojuzu-28 přibyla brašna s vrtačkou, kleštěmi, injekcemi a podobnými nepěknými proprietami. Lékaři, kteří Gubareva s Remkem školili, však trousili podivné poznámky v tom smyslu, že ony nástroje stejně nakonec nebudou potřeba. A skutečně – když dvojice dorazila na Saljut a vytasila se s brašnou, Romaněnko okamžitě zaplul do jednoho z výklenku ve stanici a odmítal se nechat ošetřit s tím, že zub už jej vůbec nebolí. Z ošetření tedy nakonec sešlo, ale situace zdaleka nebyla tak veselá, jak se zdálo. Po přistání se Romaněnkovi konečně dostalo řádného ošetření od skutečného stomatologa a vyšlo najevo, že inkriminovaný zub má dokonce odhalený nerv! A v tomto stavu Romaněnko prožil poslední dva týdny mise a podstoupil náročný návrat na Zem! O tom, co by se stalo, kdyby situace skončila například otravou krve, raději ani nespekulujme…

Na další významnou epizodu se zdravotním podtextem si sovětská kosmonautika počkala do podzimu 1985. V té době na Saljutu 7 pracovala posádka ve složení Viktor Savinych, Alexandr Volkov a velitel Vladimir Vasjutin. Zprávy tiskové agentury TASS informovaly v pravidelných intervalech o tom, že posádka se cítí dobře a kosmonauti plní zdárně úkoly v letovém plánu. V polovině října však velitel Vajutin začal pozorovat nepříjemné pocity a ztrátu chuti k jídlu. Jeho stav se stále horšil, přidaly se bolesti v podbřišku a vysoké teploty, šplhající až ke čtyřicítce. Zanedlouho vyšlo najevo, že Vasjutin trpí zánětem prostaty, se kterým si antibiotika v palubní lékárničce nedokáží poradit. Sám Vasjutin záhy lékařům ve středisku CUP přiznal, že jeho problémy začaly už na Zemi, po nácviku EVA v bazénu a zřejmě je léčil, aniž by o tom cokoli řekl lékařům. Nyní začal trávit celé dny ve spacím pytli a ven z něj vylétal, jen aby se najedl. Po několika dnech se zdálo, že se vše vrací do normálu, ale radost byla předčasná – vše začalo zase nanovo. K tomu se dostavily deprese a výčitky svědomí. V jeden okamžik Viktor Savinych poznamenal, že Vasjutin vypadá jako „uzlíček nervů“. Nepomohla ani seance s psychotronikem, kterou zařídil sám Valentin Gluško.

Švédský kosmonautický a rádiový entuziasta a analytik Sven Grahn na svém webu zveřejnil nahrávku z 13. listopadu 1985, na které je zachycena konverzace Viktora Savinycha s řídicím střediskem. Během hovoru je zmíněno číslo 21, podle Grahna je možné, že se jedná o první zmínku o tom, že mise může být ukončena předčasně. 17. listopadu pak bylo Státní komisí přijato rozhodnutí o přistání Sojuzu T-14, které proběhne 21. listopadu. Vzhledem k tomu, že Vasjutin nebyl schopen plnit své velitelské povinnosti, velitelem byl jmenován Viktor Savinych. 21. listopadu Sojuz T-14 bez problémů přistál v kazašské stepi. Vasjutin byl odvezen rovnou do Moskvy, kde strávil v nemocnici celý měsíc. Přestože se ze zánětu prostaty zcela vyléčil, do kosmu už nikdy neletěl. Viktor Savinych se ve svých vzpomínkách netají jistou nevraživostí k Vasjutinově osobě. Samozřejmě, přerušení letu, kterým měl Savinych původně prolomit rekord v délce pobytu na orbitu, by nepřidalo na náladě nikomu, ovšem z řádků je znát i nevole vzhledem ke způsobu, jakým Vasjutin svou nemoc prožíval a také k faktu, že podle všeho své problémy z doby výcviku zatajil. Výsledkem bylo každopádně druhé přerušení letu ze zdravotních důvodů v historii sovětské kosmonautiky.

Na následující zdravotní patálie na orbitu si lékaři počkali něco málo přes rok. V únoru 1987 zamířili k tehdy ještě zánovnímu základnímu bloku Miru zkušený Jurij Romaněnko a nováček Alexandr Lavejkin. Vezli se na palubě Sojuzu TM-2, nové modifikace transportní lodi. Před sebou měli rekordní let o délce 326 dní. 5. dubna se k Miru přiblížil Kvant, první z modulů, který měl stanici rozšířit. Jenže v momentě, kdy mělo dojít k finální fázi sblížení, Kvant začal rotovat kolem podélné osy. Spojení bylo odvoláno a inženýři začali pracovat na nápravě. 9. dubna proběhnul nový pokus a tentokrát už všechno probíhalo normálně. Tedy až do chvíle, kdy mělo dojít k hermetickému spojení modulu se základním blokem stanice. Právě v ten okamžik se proces zastavil, jako by cosi bránilo pevnému spojení. Bylo rozhodnuto, že Romaněnko a Lavejkin provedou výstup do volného prostoru a pokusí se přijít celé věci na kloub.

12. dubna se kosmonauti vydali ven ze stanice a skutečně nalezli mezi dokovacími prstenci Kvantu a Miru jakýsi bílý předmět, pravděpodobně kus textilie, která bránila dokončení stykovacího procesu. Lavejkin objekt vyjmul a odhodil pryč. Spojení obou strojů už nic nebránilo a kosmonauti mohli zvenčí sledovat poslední fázi zatahování vodící tyče, po kterém následovalo úspěšné hermetické spojení Kvantu a Miru. Jenže po návratu do interiéru stanice se sváteční den, kterým pro kosmonauty 12. duben podle tradice je, pro Lavejkina změnil v poměrně nepříjemnou záležitost: lékaři u něj během běžné prohlídky po EVA nalezli známky lehké srdeční arytmie, označované jako „extrasystoly“. Dostal zákaz pro další výstupy, dokud se situace neprošetří.

Jeho problém se však nezdál být nijak závažný a proto dostal povolení ke dvěma výstupům, během kterých s Romaněnkem v průběhu června nainstalovali doplňkový solární panel na základní blok Miru. Ovšem arytmie přetrvávala, zejména po vyšší fyzické zátěži a proto bylo rozhodnuto o malé personální rošádě.

22. července přirazil k Miru Sojuz TM-3 se sovětsko-syrskou posádkou Viktorenko/Alexandrov/Faris. Když o týden později návštěvnická posádka odlétala v Sojuzu TM-2 od stanice, místo Alexandra Alexandrova seděl v křesle palubního inženýra nešťastný Alexandr Lavejkin. Lékaři sice nedokázali přesně říci, co je příčinou jeho potíží a podle všeho mu jeho stav nijak nebránil v setrvání na stanici, nicméně zdravý rozum velel nahradit jej zcela zdravým Alexandrovem. Po přistání Lavejkin podstoupil extenzivní vyšetření s výsledkem – naprosto zdráv! Ukázalo se, že malé nepravidelnosti v jeho srdečním rytmu jsou pouhým projevem jeho specifické fyziologie a nijak neovlivňují jeho výkony nebo způsobilost k letům! Bylo to poprvé, co byla u sovětského kosmonauta podobná zvláštnost objevena během letu. Ovšem Lavejkin se přesto už do vesmíru znovu nepodíval. V roce 1992 dostal zákaz nácviku ve skafandru Orlan DMA z důvodu… příliš velkého objemu svalové hmoty, která znemožňuje efektivní práci ve skafandru! Dostal omezení, opravňující jej pouze ke krátkodobým letům bez výstupů do volného prostoru. Bez vidiny perspektivy Alexandr Lavejkin z oddílu kosmonautů v roce 1994 odešel…

Mir ovšem zůstal alespoň pro některé kosmonauty místem, které představovalo zvýšené zdravotní riziko. Své o tom vědí zejména Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin. V roce 1997 pobývali na Miru coby 23. stálá posádka. V průběhu jejich turnusu se naskytlo několik potenciálně velmi nebezpečných situací. Nejprve vypukl 23. února, tedy v době, kdy se jejich mise překrývala s 22. expedicí, požár v modulu Kvant-1 . Na palubě bylo v ten okamžik šest lidí a možná i díky tomu, že dým byl velmi hustý, nasadili kosmonauti ihned kyslíkové masky. Zřejmě jen to je uchránilo od zasažení dýchacích cest zplodinami hoření. Požár se podařilo uhasit a naštěstí se ukázalo, že nebyl zasažen žádný životně důležitý systém stanice. Mise Ciblijeva s Lazutkinem tak mohla pokračovat.

Na Miru se v té době začaly naplno projevovat příznaky stárnutí. Základní blok byl původně projektován s životností okolo 10 let, ovšem zpoždění při stavbě a startech doplňkových modulů znamenalo, že stanice musela poměrně výrazně přesluhovat. Pro její obyvatele tento fakt přinášel nepříjemné zjištění – ruské posádky trávily stále více času údržbou na úkor vědecké práce. Zvláště otravné bylo neustálé hledání a utěsňování úniků v chladicím systému. Jako chladicí médium je na Miru používán etylenglykol. Ačkoli ruští lékaři opakovaně ujišťovali posádku o jeho neškodnosti, Ciblijev ani Lazutkin jim příliš nedůvěřovali. Také třetí muž na palubě, americký astronaut a lékař Jerry Linenger, byl ohledně účinků etylenglykolu na lidský organizmus poměrně skeptický. A záhy měla trojice v ruce pádný důkaz.

V první polovině dubna se jednoho dne Saša Lazutkin probudil ve svém spacím pytli s podivným pocitem. Nemohl pořádně otevřít oči. Pohled do zrcátka odhalil, že Sašovy oči nabraly „velikost golfových míčků“. Po chvíli přemýšlení si Saša uvědomil, že si den předtím otřel oči prstem, potřísněným právě etylenglykolem. Naštěstí se otoky během několika dní vstřebaly a nezanechaly žádné následky, ale to nejhorší ohledně chladiva na kosmonauty teprve čekalo.

5. červen probíhal na Miru zcela normálně, jako každý jiný čtvrtek. Linengera vystřídal na konci května Mike Foale, ovšem dny na stanici svůj rytmus nezměnily. Zatímco Foale se zabýval svými vlastními experimenty, Ciblijev s Lazutkinem se snažili ten den opět dostat pod kontrolu věčné úniky z chladicího smyčky. Okruh pátrání se poslední dobou zaměřil na modul Kvant-1 a také v onen den se kosmonauti snažili najít místo, odkud etylenglykol uniká. Ze základního bloku ovládali pumpu, která měla vysát všechen vzduch z okruhu pryč. Když se dlouho nedařilo, rozhodl se Ciblijev, že se do Kvantu podívá, možná bude mít tentokrát štěstí a únik objeví. Čekalo jej však hrozivé překvapení.

Odrazil se a vplul do spoře osvětleného Kvantu. Pak se podíval se před sebe – a oči se mu rozšířily do velikosti talířů: přímo před ním se ve vzduchu vznášela koule etylenglykolu o velikosti většího basketbalového míče. A Ciblijevova trajektorie onu hrozivou kouli protínala! V ten moment nemohl udělat vůbec nic, neměl se o co zachytit, nemohl se zastavit, mohl jen zavřít oči a čekat. Koule obalila jeho hlavu a vytvořila na jeho kůži podivný nasládle chutnající film. Ciblijevovy ruce instinktivně vylétly ke tváři, jak se snažil setřít tu protivnou tekutinu, ale povrchové napětí se nedalo ošálit a toxická tekutina teď navíc ulpívala i na jeho prstech a dlaních. Bublavě zavolal na pomoc Lazutkina a ten vzápětí připlul se savými ubrousky v ruce.

Ciblijevovi trvala očista půl hodiny, ale tím celá epizoda neskončila. Druhý den ráno se probudil v naprosto mizerné kondici. Nedokázal pořádně zaostřit pohled, v ústech měl hnusnou pachuť, neměl ani pomyšlení na jídlo. Trvalo několik dní, než se Ciblijev dal fyzicky alespoň trochu do pořádku. Po psychické stránce byl však naprosto vyčerpán – požár, časté neshody s Linengerem, neustálé poruchy, jeden katastrofou zavánějící pokus s ručním řízením nákladního Progressu, nesmyslné požadavky řídicího střediska a teď tohle. Chudák Ciblijev netušil, že jeho pohár strádání ještě zdaleka není naplněn.

25. června se odehrála zřejmě nejvážnější nehoda se šťastným koncem v programu orbitálních stanic. Experiment s ručním řízením nákladního Progressu M-34 a pokus o jeho spojení se stanicí skončil naprosto katastrofálně. Ciblijev nemohl tušit, že vinou špatných výpočtů byl Progress těžší, než se předpokládalo a mohl jen bezmocně sledovat, jak se několikatunová loď řítí směrem k Miru. Progress narazil do stanice a prorazil plášť modulu Spektr. Při veškeré smůle měli Ciblijev, Lazutkin a Foale z pekla štěstí – otvor nebyl příliš velký, proto se jim podařilo modul izolovat a zachránit tak stanici.

Ovšem izolováním Spektru přišel Mir o významnou část elektrické energie, navíc uvnitř modulu zůstala drahá a nenahraditelná výbava, nemluvě o osobních proprietách Mika Foala. Byla proto naplánována IVA – tedy výprava do nitra modulu, na kterou se, samozřejmě ve skafandrech – měli 18. července vypravit Ciblijev a Lazutkin. Měli, ale nevypravili.

Týden před určeným datem si Ciblijev všiml zvláštního pocitu v hrudníku. S jeho srdcem nebylo něco v pořádku. Druhý den se se svým problémem váhavě svěřil lékařům a EKG o den později potvrdilo neblahou předtuchu. Vasilij Ciblijev se stal hrdým nositelem srdeční arytmie. Evidentně pramenila z obrovského stresu, který Ciblijev během posledních měsíců zažíval. Nějakou dobu Rusové uvažovali o tom, že se s Lazutkinem do Spektru vydá Foale, nakonec však tento úkol připadl až na následující stálou posádku, Anatolije Solovjova a Pavla Vinogradova. Aby toho nebylo málo, vlivem selhání přistávacích motorků se dosednutí Sojuzu TM-25 s Ciblijevem a Lazutkinem zapsalo mezi nejtvrdší v historii této dopravní lodi. Nikoho asi nepřekvapí, že Ciblijev ani Lazutkin se už zpátky na orbit nikdy nepodívali. Rusové jsou národem poměrně pověrčivým a tito dva kosmonauti po své neuvěřitelné anabázi platili za dokonalé smolaře.

Naše vyprávění se zatím víceméně vyhýbalo dvěma etapám každé mise, jež platí za jedny z nejriskantnějších, ať už se jedná o dlouhodobý nebo krátkodobý let. Řeč je o výstupech do volného prostoru a návrat na Zem. Právě o těchto etapách a jejich dopadech na zdravotní stav kosmonautů a astronautů si řekneme v posledním díle seriálu.

(článek  má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Russian_ISS_Flight_Control_Room.jpg
http://static1.repo.aif.ru/1/1d/427251/377da09b032d53ff0b5a3f130256313b.jpg (kredit: RIA Novosti)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-21.htm (Kredit: Spacefacts.de)
http://www.mk.ru/upload/article_images/90/3c/c7/495_9287.jpg
http://www.gctc.ru/media/images/news/2012/kosmonavti/lazutkin/84-20-41.jpg