Poslední roky od přistání robota v kráteru Gale se nesou ve znamení postupného popojíždějí jihozápadním směrem. Během zastávek dochází k důkladnému zkoumání jednotlivých hornin, tvořených dávnými usazeninami. To dává vědcům možnost odkrýt dávnou a především vlhčí historii Marsu, protože takové horniny vznikaly například v mělkém jezeře, případně i v tekoucí vodě. Směr jízdy však není náhodný, protože vozítko se musí vyhýbat oblasti obřích černých dun, které mu stojí v cestě do svahů velké hory Aeolis Mons uvnitř kráteru. Tato obří kupa naplavenin je vůbec to nejzajímavější, kvůli čemu se v kráteru původně přistávalo. Cestou do svahů hory bude možné odkrývat postupně různá geologická období Marsu. Nyní ale dostane Curiosity ideální příležitost nahlédnout blíže na černé duny v povzdálí.
Dunové pole, zvané „Bagnold Dunes“, je něčím zcela novým. Jistě předchozí vozítko Opportunity již zkoumalo, občas i z nepříjemné blízkosti (když zapadlo), až 3 metry vysoké duny. Spirit dokonce navštívila tmavé dunové pole na úbočí kopce Husband (v Columbia Hills v kráteru Gusev). Toto dunové pole, neoficiálně nazývané El Dorado, bylo tvořeno možná podobným materiálem, ale písek zde tvořil jen mírně zvlněné menší duny. Bagnold Dunes v kráteru Gale je ale mimořádné svým rozsahem a také výškou dun. Vrcholky nejvyšších sahají do výšky dvoupatrového domku a délky fotbalového hřiště.
A co je vůbec nejlepší, dunové pole má nejen obří rozměry, ale také je celkem aktivní. Z oběžné dráhy se podařilo nasnímat, že se posouvá asi o jeden metr za pozemský rok. Bethany Ehlmannová z JPL k tomu dodává: „Plánovaný průzkum nám má pomoci nejen popsat současný vývoj dunových polí na Marsu, ale také se podívat na vrstvy usazených hornin, které se do písku v dunách dostaly v dávné minulosti“.
16. listopadu byla Curiosity 200 metrů od nejbližší, tzv. Duny č. 1. Vozítko již pravidelně monitoruje směr a rychlost větru v dané lokalitě a pořizuje stále detailnější snímky oblasti. Jakmile k duně dorazí, mělo by lopatkou nabrat trochu písku a dopravit jej k dalšímu průzkumu do vnitřních částí, kde se nachází speciální laboratorní moduly. Jednoduše se také podívá na fyzikální vlastnosti, a to prostým vjetím do duny.
Ještě před třemi týdny prováděla Curiosity průzkum lokality „Greenhorn“, kde odvrtala další vzorky, které mezitím byly podrobeny analýze (více o tom, jak se vrtalo a k čemu je to dobré, v dalším chystaném článku). Mezitím už stihla ujet 315 metrů. Jistě, není to tempo, jako když Opportunity uháněla v Meridiani Planum 100 metrů za den, ale pokud má být prováděn dálkový průzkum a současně v těle robota průzkum vzorků, nemůže být postup tak rychlý. A v neposlední řadě terén kolem Curiosity je poměrně členitý a místy i zbytečně tvrdý k jejím kolečkům, která se nemusí zbytečně dále rozbíjet.
O aktuálně zkoumaném dunovém poli můžeme ještě říci, že je odlišné od dosud zkoumaných dun jinými roboty na Marsu také složením. Nejde jen o prach, nebo jemný písek. Tyto duny vytváří tak strmé svahy, že po nich může písek sjíždět. Efekty účinků větru na jednotlivé částice v dunách byly rozsáhle zkoumány na Zemi. Jedním z průkopníků těchto výzkumů byl britský vojenský inženýr Ralph Bagnold (1896-1990). Bude zajímavé porovnat výzkumy ze Země s výsledky zkoumání z Marsu, kde je mnohem nižší hustota atmosféry a také asi třikrát nižší gravitace.
Vědci se pokusí zjistit, zda dokáže vítr třídit minerály v dunách podle jejich složení. Barva dun je dána tmavým minerálem olivínem, který pochází z vulkanických hornin. Protože na další složení hornin má také vliv voda, bude výzkum v oblasti Bagnold Dunes důležitým vodítkem, zda na větší nebo menší obsah olivínu v usazených horninách má větší vliv vítr, nebo přeměna ve vodním prostředí.
A závěrem ještě dodejme, že samotný tvar dun je jiný než pozemských. Na vrcholku mají jinou strukturu vlnek, než na Zemi, jsou větší a není samozřejmě známo proč. Máme pouze modely v nižším atmosférickém tlaku, ale nyní máme poprvé možnost zkoumat takové duny zblízka. Je se tedy na co těšit.
Zdroj informací:
http://www.jpl.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
http://photojournal.jpl.nasa.gov/jpeg/PIA19928.jpg
http://www.unmannedspaceflight.com/index.php?act=attach&type=post&id=38459
http://i.imgur.com/p7oiEh0.jpg
Neustale ma udivuje,co vsetko dokazu odbornici zo ziskanych udajov vycitat. Robit zavery na zaklade takychto indicii vyzaduje obrovske mnozstvo vedomosti (a samozrejme riadnu davku fantazie). Klobuk dole.
V minulosti bol pri vnútornom rozbore zaznamenaný skrat, a bolo upustené od zahrievania vzoriek alebo niečo také. Potom som ale už nezaznamenal žiadne info. Je tento problém stále aktuálny, alebo som prehliadol informáciu?
Zdravím. nemohu si vybavit tak dále do minulosti nic o tomto zkratu. Letos došlo k jednomu na robotické paži, ale dalšími testy se asi podařilo ověřit, že vědí, kde nastal a třeba už opakování nehrozilo a tak se nic neděje a funguje se dál. O zkratu ve vnitřní peci si nic nevzpomínám.
Dne 17.11. 2013 nastal nečekaný pokles napětí (soft short circuit) mezi kostrou roveru a některými přístroji. Elektrický systém Curiosity je ale postaven dost robustně a tento incident neznamenal žádný větší problém. Jako pravděpodobná příčina měkkého zkratu byl určen vnitřní zkrat ve zdroji MMRTG.
Mě fascinuje, že na jednu stranu je zřetelné působení větru na duny, ale oproti tomu jsou některé kameny tak ostré. Čekal bych, že je letící písková zrnka spíš obrousí do hladka. Možná je to tím, že se jedná o usazené horniny a některé vrstvy jsou vůči erozi odolnější.
Už od pondělka mi vrtá hlavou, proč mluví vědci o tmavé hornině obsahující olivín. Jsem zvědav, jestli se někdy doberu odpovědi, protože olivín je zelený a pyroxen tmavý, ale oni o pyroxenu nemluví …