Přetížení dosahuje vrcholu. Nosič je již téměř prázdný, motory ždímají poslední kapky paliva a sestava zrychluje stále více. Odvážlivci na palubě odpočítávají sekundy… A pak náhle přetížení během jediného okamžiku ustupuje a místo něj je tady stav beztíže. Člověk má nejprve pocit, že ovládací a kontrolní panel jej udeří do obličeje, ale hned vzápětí se dostavuje pocit, jakoby začal dlouhý pád. A on vlastně dlouhý pád začal – dlouhý pád první kosmickou rychlostí okolo Země. Výsledek mnohaletého snažení, nesčetných zkoušek, vítězství, zklamání, hodin beznaděje a vyčerpání. Náhle je vše minulé zapomenuto – jsme konečně ve vesmíru! Zdálo by se, že v kabině kosmické lodi nečíhá na její obyvatele moc zdravotních komplikací – vždyť jsou v dokonale uzavřeném prostředí s neustále sledovanými parametry složení atmosféry, desítkami filtrů, senzorů a indikátorů. Navíc před letem byli kosmonauti několik měsíců pod bedlivým dohledem lékařů, ti by určitě na případné zdravotní zádrhele přišli! No, možná to je do značné míry tak, jak se váženému čtenáři snaží úvod tohoto dílu miniseriálu podsunout, nicméně výjimky z pravidla se najdou. A překvapivě nejsou až tak vzácné…

Bolístky hrdinů vesmíru (3/5)

Krátké mise…

Je pravda, že kosmičtí cestovatelé byli od počátků pilotovaného programu pečlivě vybírání a neustále vyšetřováni. Jenže, jak jsme zjistili už v předchozích dílech seriálu, ne vždy se mužům v bílém podařilo zachytit možné komplikace včas. Nejinak tomu bylo i v průběhu některých letů, navíc samotné prostředí, ve kterém astronauti a kosmonauti pracují, s sebou nese svá vlastní specifika, jež se mohou nepříznivě promítnout do jejich zdravotního stavu.
Pro příklad nemusíme jít daleko – už třetí pilotovaná mise v dějinách přinesla svému aktérovi v tomto ohledu nepříjemné překvapení. Když 6. srpna 1961 odstartoval z Bajkonuru nosič R-7 s kabinou Vostok-2 na špici, všichni zainteresovaní věděli, že toho dne se budou posouvat hranice poznání. Před Germanem Titovem na palubě kosmické lodi byl celý den, který měl prožít ve stavu beztíže. A nedlouho po startu o sobě dal vědět nový fenomén – kosmická kinetóza, dnes nazývaná SAS (Space Adaptation Syndrome – kosmický adaptační syndrom).

Jen na okraj – nepříjemné pocity zažívají bez výjimky všichni kosmonauti a astronauti. Jsou způsobeny hromaděním krve v horních partiích těla. Srdce nemusí překonávat gravitaci, a proto směrem k hlavě posílá mnohem více krve, než je obvyklé. Receptory poté zaznamenají zvýšený objem tekutin v horních partiích a tělo tento stav kompenzuje zvýšeným vylučováním tekutin v podobě moče. Jenže přibližně u 50% osob to není všechno. Zažívají velmi nepříjemný stav, kdy klesá jejich apetit a projevuje se u nich nauzea (nucení na zvracení) a závratě. Dosud není přesně stanoveno, jaký mechanizmus tento fenomén spouští, nejvážnějším kandidátem je nesoulad mezi zrakovými vjemy a signály vestibulárního aparátu. A právě tento stav se nazývá kosmickou kinetózou.

Nešťastný German Titov se stal historicky prvním člověkem, který si SAS vyzkoušel na vlastní kůži. Na šestém obletu Titov dokonce musel použít příslušný pytlík. Ke konci letu se už cítil mnohem lépe, ale do normálu měl jeho stav daleko. V programu Vostok podobné pocity zažívala například Valentina Těreškova. Ani ona, ani Titov se samozřejmě nikomu se svými zážitky v tomto ohledu nesvěřovali, báli se o svou další kariéru – co když je lékaři kvůli tomu uznají nezpůsobilými k dalším letům? Ani program Voschod se nevyhnul této nepříjemné stránce kosmických cest. Boris Jegorov, výkumník na palubě Voschodu-1 měl sledování SAS přímo v popisu práce a podařilo se mu sledovat tento syndrom na své vlastní osobě. Nevolnost, i když nijak výraznou, ve svých pamětech zmiňuje i jeho spolucestující Konstantin Feoktistov, ne zrovna veselo bylo také Alexeji Leonovovi ve Voschodu-2.

Astronauti Mercury a Gemini žádný problém se závratěmi a nevolností nehlásili, v malinkých kabinách jejich lodí téměř neměli možnost se pohybovat. Zato v dalších generacích kosmických lodí se výskyt SAS zněkolikanásobil. V rámci programu Apollo zažilo SAS 11 astronautů (tedy 1/3 celkového počtu), zřejmě nejznámějším případem je Rusty Schweickart. Pilot lunárního modulu Apolla 9 měl mimo jiné provést EVA s demonstrací nouzového přesunu z LM (lunárního modulu) do CM (velitelského modulu) vnějškem za pomoci úchytů na stěnách obou modulů. Rusty se dva dny po startu cítil ne zcela ve své kůži a třetí den, kdy měl vystoupit do volného prostoru, udeřila kinetóza plnou silou. Nebylo myslitelné, aby Rusty nasadil helmu skafandru – pokud by začal zvracet ve stavu beztíže, mohl by se udusit dříve, než by přišla pomoc. Kvůli tomu musel být do značné míry „překopán“ plán mise a Rusty, nyní již v normálním stavu, vykonal svoji vycházku o den později, ovšem ve velmi zkrácené podobě – v podstatě „pouze“ 45 minut postál na plošince u schůdků lunárního modulu a ověřoval schopnost „batohu“ PLSS udržet jej naživu. Nicméně tato skromná EVA dopadla na výbornou, stejně jako samostatný test LM na zemském orbitu.

U letů Sojuzu také nebyl a není výskyt SAS žádnou výjimkou. Poměrně nepříjemně se kosmická kinetóza podepsala na Georgiji Beregovém. Má se za to, že mimo jiné i vinou kinetózy špatně vyhodnotil situaci během letu svého Sojuzu-3 a nebyl schopen se spojit s bezpilotním Sojuzem -2. Nepříjemný okamžik si také prožil Alexej Jelisejev na palubě Sojuzu-5.

Orbitální stanice svým relativně prostorným interiérem ke spuštění symptomů SAS přímo vyzývaly. Největším smolařem byl William Pogue ze třetí posádky Skylabu, který si dramatický atak kinetózy odbyl ještě před přechodem do stanice. Astronauti se rozhodli nechat si celou záležitost pro sebe, ovšem jejich rozhovor byl během spánkové periody „vyzrazen“ magnetofonem, který automaticky zaznamenával veškeré dění na palubě a vždy jednou za den posílal svůj záznam na Zem. Posádka se dočkala velmi ostré reakce od ředitele operací posádek Skylabu, velkého Ala Sheparda. Jiné následky naštěstí incident neměl a Pogue se druhý den cítil téměř normálně. Ovšem zajímavým faktem na jeho případě je, že Pogue byl bývalým pilotem akrobatické skupiny USAF Thunderbirds a mezi kolegy byl nazýván „Ol‘ Lead Ear“, tedy Olověné ucho. Veškeré procedury, kterými prošel během výcviku a které většinu astronautů nutily rychle sahat po pytlíku pro případ nevolnosti, nechávaly Pogua netečným. A najednou, v reálném prostředí, neplatí nic z toho, co platilo na zemi a Olověné ucho je jediným členem posádky, který má problém s nevolností. V této souvislosti je třeba konstatovat, že dosud nedokážeme předvídat, kdo se stane obětí SAS a kdo ne. Jisté je pouze to, že osoby, které již jednou letěly, mají obecně menší problémy, než ti, kteří jsou v kosmu poprvé.

eznamená to však, že by veteráni byli zcela ušetřeni – například Owen Garriot, člen druhé posádky Skylabu, na sobě během svého premiérového letu SAS pocítil, nikoli však natolik, aby „rozsypal sušenky“, jak praví americký příměr. Při svém druhém letu během mise STS-9 jako první vplul do modulu Spacelab a tentokrát už své „sušenky“ neudržel…

Ovšem kterýkoli z amerických astronautů byl břídilem proti jistému VIP členovi posádky raketoplánu. Během mise STS-51D v dubnu 1985 byl na palubě raketoplánu Discovery senátor Jake Garn. Jeho projevy SAS se staly legendárními a dokonce vedly k neoficiálnímu ustavení jednotky nevolnosti – 1 Garn. Většina astronautů prý dosahuje hodnoty 0,1 Garn a samotnému Jakeovi se nikdo prý ani nepřiblížil. Jednotka Garn je samozřejmě pouze legrací, která se v oficiálních pramenech neužívá a sám Garn sice připouští, že po většinu letu nebyl schopen souvisle dělat téměř nic smysluplného, nicméně alespoň trochu cti si zachoval – podle svých slov mu sice bylo mizerně, ale ani jednou nemusel použít onen obávaný a nenáviděný pytlík!

Pokud odhlédneme od SAS, rané mise na obou stranách přinesly, možná překvapivě, relativně málo zdravotních komplikací. Posádky sovětských Vostoků, Voschodů, ale i amerických Mercury i Gemini se dokázaly vážnějším zdravotním potížím ve velké většině vyhnout. Ovšem další americký program s názvem Apollo přinesl historicky také dvě velmi zajímavé epizody zdravotního diskomfortu, které jsou diskutovány dodnes. Prvním případem bylo Apollo 7.

Posádka pod vedením Wallyho Schirry měla za úkol otestovat stroj, který vznikl úpravami po tragédii Apolla 1. V říjnu 1968 se tři astronauti vydali na orbit a jejich let nakonec splnil očekávání konstruktérů, ovšem posádka si z něj přivezla také obrovské množství negativních pocitů.

Přibližně hodinu po startu se u Wallyho začaly projevovat příznaky nachlazení. Zdánlivě banální záležitost se ve stavu beztíže stává téměř nesnesitelným problémem. Zatímco nám, pozemšťanům, gravitace pomáhá dostat hleny pryč z nosních dutin, na orbitu nic takového neprobíhá. Wally si tento fakt potvrdil z první ruky. V patnácté hodině letu byla jeho rýma v plné síle. K neustále ucpanému nosu se přidaly neutuchající bolesti hlavy a není divu, že zanedlouho ze z vyhlášeného vtipálka Schirry stal nerudný bručoun, který se na řídicí středisko utrhoval při každé vhodné příležitosti. A protože kokpit kosmické lodi je velmi stísněným prostředím, zakrátko se rýma objevila i u Cunninghama a Eiseleho.

Po zbytek jedenáctidenního letu byla posádka a zejména Wally Schirra velmi podráždění, nerudní a přiváděli pozemní tým téměř k šílenství. Těsně před přistáním začali dokonce pozemní kontroloři hledat nějakou vhodnou tropickou bouři, do které by Wallyho a spol. posadili. A to nejhorší mělo teprve přijít. Procedury před přistáním nařizovaly posádce obléct skafandry a nasadit helmy. Schirra však ve strachu o ušní bubínky kategoricky odmítnul a nedal si říct ani tehdy, když si s ním osobně promluvil Deke Slayton, přítel a šéf letových operací posádek.
Ačkoli bylo Apollo 7 z technického hlediska naprostým úspěchem, reputace Schirrovy posádky byla i vinou oné rýmy na bodu mrazu. Cunningham ani Eisele se už do vesmíru nepodívali a Wally už před letem avizoval, že chce z NASA odejít. Jeho rýma na podzim 1968 mu však přinesla přeci i jedno pozitivum. Na palubě Apolla 7 bylo 24 tablet Actifedu, přípravku pro uvolnění dýchacích cest, a všechny „padly za vlast“. Schirra pak na Actifed nedal dopustit a stal se tváří reklamní kampaně firmy Burroughs Wellcome & Company právě pro tento přípravek.

Hned následující mise Apolla se stala zřejmě nejodvážnějším krokem NASA v celé její historii. Apollo 8 s posádkou Borman, Lovell a Anders se 21. prosince 1968 vydalo vzhůru z rampy 39A kosmodromu Kennedy Space Center. Poprvé se lidé vezli na špici obřího nosiče Saturn V a poprvé byla jejich cílem gravitační sféra jiného tělesa, než je Země – Apollo 8 mířilo k Měsíci. Ovšem už koncem prvního letového dne se velitel Borman začal cítit tak nějak… ne úplně normálně. Špatně se mu usínalo a musel si vzít Seconal – prášek na spaní. Druhý letový den mu však nebylo lépe, naopak. Cítil nevolnost a bolest hlavy. Pokusil se neblahé pocity zahnat dvěma aspiriny, ty však nepomohly. Nedlouho poté sahal velitel Apolla 8 po sáčku na zvracení a současně po pytlíku, určeném pro „číslo 2“. Zvracení a průjem v těsném kokpitu Apolla bylo poměrně nechutným zážitkem i pro zbytek posádky. Anders s Lovellem se snažili s kapesníčky v rukou pochytat všechny nepěkně vonící částečky. Bill Anders posléze vzpomínal, že vlhčené kapesníčky, které jsou rozdávány na palubách linkových letadel, u něj ještě mnoho let poté vyvolávaly nepříjemné vzpomínky…

Zdálo se, že za Bormanovým stavem nestojí jen SAS. Podle velitele samotného bylo možné, že mu prostě „nesedl“ Seconal, který si vzal před spánkovou periodou, nebo – a to bylo pravděpodobnější – se stal obětí „čtyřiadvacetihodinové střevní chřipky“. Na Cape Kennedy skutečně ve dnech před startem řádila gastroenteritida, která měla dramatický a velmi rychlý průběh. Po krátké debatě se astronauti rozhodli, že řídicímu středisku o Bormanově stavu řeknou. Jenže jak to provést, aniž by se o tom dozvěděla média? Nakonec posádka nahrála svůj vzkaz na palubní magnetofon a obsah pásky pak poslala Houstonu na speciálním telemetrickém kanále. K překvapení astronautů však středisko zprvu nijak nereagovalo. Nemohli tušit, že na Zemi se strhla obrovská debata mezi lékaři a řízením letu. Lékaři navrhovali okamžitě přerušit let, jejich protějšci zase argumentovali tím, že v dané fázi letu není možné Apollo prostě otočit čelem vzad a provést zážeh směrem k Zemi, loď prostě kolem Měsíce tak jako tak proletí, jediné, o čem se lze dohadovat, je vstup na lunární orbit.

Nakonec se na neveřejném kanále ozval CAPCOM Mike Collins, aby se poptal Bormana na detaily. A vzápětí si slovo vzal i šéflékař Dr. Charles Berry. To bylo velmi neobvyklé, s astronauty normálně mluvili pouze jejich kolegové ve funkci CAPCOMů, jiné hlasy slýchávaly posádky jen velmi zřídka. Borman lékaře uklidňoval s tím, že se nyní, po několika hodinách, už cítí mnohem lépe. Nakonec obavy mužů v bílém ustoupily a Apollo 8 pokračovalo podle plánu. S odstupem mnozí odborníci a i sám Frank Borman hodnotí zdravotní komplikace na palubě Apolla 8 jako klasický příklad syndromu SAS, který naštěstí neměl dlouhého trvání. A večer 24. prosince mohl Frank Borman, toho času už zcela fit, spolu s Billem Andersem a Jimem Lovellem přečíst na oběžné dráze kolem Měsíce verše z biblické knihy Genesis a uvést tak v tichý úžas celé lidstvo…

Méně známé jsou zdravotní obtíže Mika Collinse při letu Apolla 11. Nejsou také tolik diskutované, zato se zdají být mnohem závažnější. Collinsův problém souvisel zřejmě s jeho osobní fyziologií. Předem je třeba upřesnit důležitý detail. Astronauti Mercury, Gemini a Apollo pracovali v čistě kyslíkové atmosféře. To umožňovalo zachovat v kabině tlak nižší, než normálně a obratem bylo možné ušetřit hmotnost – kabiny nemusely být ve srovnání třeba se sovětskými Sojuzy natolik pevné a nebylo třeba s sebou do vesmíru vézt složitou soustavu ventilů a nádrží pro zachování poměru kyslíku a dusíku – stačila relativně přímočará kyslíková instalace. Nevýhodou ovšem byla nutnost předem vyplavit vdechováním kyslíku veškerý dusík z tkání a krve. Pokud by se tak nestalo, snížení tlaku by vyvolalo formování bublinek dusíku v kloubech a krevním řečišti a nebezpečí embolie a smrti. Říká se tomu „kesonová nemoc“ nebo „dekompresní nemoc“, podle potápěčů, kteří mohou stejné problémy zažít při náhlém vynoření z velké hloubky.

A právě Mike Collins je jediným známým případem člověka, který ve vesmíru zažil příznaky této nemoci. Při letu v Gemini X jej trápila bolest v levém koleni, kterou bylo možno vysvětlit jediným způsobem: bublinka dusíku mu tlačila na nervová zakončení. Po několika pilulkách analgetika a pár hodinách spánku problém sám odezněl, když se bublinka pravděpodobně rozpustila. Stejné pocity pak Mike zažíval i během prvního dne letu Apolla 11, tentokrát však s nižší intenzitou. Když se prvního dne ukládala posádka ke spánku, bolest už skoro ustoupila a po probuzení do druhého letového dne po ní nebylo ani památky. Mike se o celé záležitosti zmínil až po ukončení programu Apollo a věřím, že pro lékaře to musel být tak trochu šok…

Veselo bylo ze zdravotního hlediska také během přistání Apolla 12. Při impaktu na hladinu oceánu se ze svého držáku uvolnila kamera a za svůj cíl si vybrala čelo nad pravým okem pilota lunárního modulu Alana Beana. „Beano“ byl vlivem úderu několik sekund lidově řečeno „mimo“. Ránu nad okem bylo posléze nutno zašít šesti stehy na palubě záchranné lodi USS Hornet.

Další větší problémy zdravotního druhu přineslo Apollo 13. Notoricky známá anabáze pochroumaného CSM Odyssea a lunárního modulu Aquarius byla svým způsobem triumfem pro NASA. Bylo s podivem, že Jim Lovell a Jack Swigert z celé záležitosti vyvázli pouze s lehkou dehydratací, Fred Haise si ovšem z letu odnesl krásnou infekci močového traktu. Za jejím vznikem stálo chladné prostředí v lunárním modulu, nedostatečný příjem tekutin (astronauti šetřili vodou, aby bylo čím chladit elektroniku) a „dlouhodobé nošení UCD“. UCD bylo zařízení pro odvod moči, zjednodušeně řečeno se jednalo o kondom, který ústil do hadičky, jež odváděla metabolický produkt tam, kam bylo třeba.

Apollo 14 se větším zdravotním potížím vyhnulo, ovšem následující mise přinesla velmi závažné komplikace a lékařům přidala nejednu vrásku na čele…
Bezprostřední přípravy na start Apolla 15 probíhaly během prvních letních týdnů roku 1971. Především velitel Dave Scott a pilot LM Jim Irwin podstupovali neuvěřitelně náročný výcvikový program, jejich mise měla být první z rozšířených, tzv. „J“ misí s nabitým vědeckým programem. 26. července, na vrcholu léta, se Apollo 15 vydalo k Měsíci. 41 minut před startem lékaři zaznamenali nepravidelnosti v srdečním rytmu Jima Irwina, označované jako PVC, „předčasné ventrikulární kontrakce“, tedy předčasné stahy komor. Identické nepravidelnosti se ovšem projevovaly během celé jeho předchozí kariéry v NASA a lékaři jej připisovaly specifikům Irwinova organizmu. Během letu, přistání na Měsíci, práci na jeho povrchu a startu z něj se u Irwina tyto anomálie občasně objevovaly. Stejně jako v předchozím případě, také nyní byly striktně ojedinělé a nijak časté, proto ani nyní nevzbudily u lékařů větší pozornost.

Vážné problémy nastaly poté, co se lunární modul Falcon opět připojil k CSM Endeavour. Krátce po zadokování se u Irwina opět projevilo pět případů PVC, tentokrát ovšem během 30 sekund. Asi o hodinu později se situace zhoršila ještě více: Irwinovo srdce začalo jevit znaky tzv. „bigeminy“. Tak je označována situace, kdy po běžném cyklu srdečního svalu následuje předčasný cyklus, pak následuje běžný cyklus, předčasný cyklus a tak dále. Srdce vlastně pracuje v synkopovém rytmu. Po krátké epizodě, trvající asi 14 sekund, následovaly opět předčasné kontrakce komor. Ve stejný okamžik Irwin pocítil náhlou výraznou únavu a „ztrátu kontaktu“, což šéflékař Dr. Berry vysvětlil jako krátký stav, blížící se bezvědomí.

V řídicím středisku se lékaři při pohledu na EKG výstup na monitorech zhrozili. Podle vzpomínek tehdejšího zástupce ředitele Centra pro pilotované lety Chrise Krafta pronesl šéflékař Berry poznámku v tom smyslu, že kdyby byl Irwin na Zemi, okamžitě by jej nechal převézt na jednotku intenzivní péče. Na celé situaci ale bylo pozitivní to, že Irwin byl ve 100% kyslíkové atmosféře, byl pod neustálým dohledem a navíc ve stavu 0G nebylo jeho srdce ani zdaleka tak namáháno, jako na Zemi. Po nějaké době nepravidelnosti v jeho tepu ustaly.

Lékaři si však oddechnout nemohli. Asi osm hodin po Irwinovi se PVC začaly projevovat i u velitele Scotta! Jednalo se o 30 případů během devadesátiminutového intervalu. Další anomálie už díkybohu ani u Scotta, ani u Irwina nenastaly. Při poletovém vyšetření byla u obou prokázána výrazně snížená hladina draslíku. Ta byla zřejmě příčinou oněch arytmií a pravděpodobně pramenila z neúprosného výcvikového tempa, velkého fyzického vypětí na měsíčním povrchu a v Irwinově případě situaci určitě nepomohla ani dehydratace – ventil u nápojového vaku v jeho skafandru nefungoval tak, jak měl a Irwin v podstatě všechny tři lunární vycházky provedl „nasucho“ (hrozná představa při vědomí, jak náročná byla práce na měsíčním povrchu a při pomyšlení, že vycházky trvaly 6,5 hodiny, 7,2 hodiny a 4,8 hodiny). Navíc při startu z měsíčního povrchu byli se Scottem na nohou už přes dvacet hodin.

Následující lunární mise Apoll dostaly do palubních lékárniček léky proti arytmii a do džusu byl přimíchán draslík, což sice možná ochránilo astronauty před kardiologickými potížemi, na druhou stranu draslík způsoboval plynatost a především – džus s přídavkem draslíku chutnal prostě hnusně…

Tyto pozdní doplňky do výbavy ovšem už nijak nemohly pomoci Jimu Irwinovi. Přibližně dva roky po misi Apolla 15 prodělal infarkt myokardu, z něhož se naštěstí dokázal plně zotavit. Další infarkt 8. srpna 1991 však zvládnout nedokázal. Mnozí jeho kolegové jsou toho názoru, že během mise Apolla 15 bylo jeho srdce nenávratně poškozeno a infarkty byly přímým důsledkem výše popsaných potíží. V jistém smyslu je tak možné, že se Jim Irwin zařadil mezi ty osobnosti, jimž se jejich profese stala osudnou…

(článek má pokračování),

Zdroje obrázků:

http://www.nasa.gov/images/content/283036main_jsc2008e122777.jpg
http://static1.squarespace.com/static/537a7366e4b05ff1a08ae644/537a7824e4b0c1242129b0d3/537a782ce4b0c1242129b36d/1400535228696/space.gif?format=500w
http://files.seds.org/pub/images/shuttle/sts-51d/10062100.jpg
http://www.ninfinger.org/karld/My%20Space%20Museum/rcuclipsb.jpg