No to je právě jeden z omylů, který lidé mají. Nebeská mechanika totiž funguje jinak. Představme si kosmickou loď na oběžné dráze, která chce vstoupit do atmosféry. Nyní rozehrajeme dva scénáře. V jednom udělá loď čelem vzad, zapálí motory proti směru letu a zpomalí. Ve druhém namíří „čumákem“ k Zemi a zažehne motor. Oba případy povedou k tomu, že loď vstoupí do atmosféry, ale ve druhém případě bude potřebovat více paliva, protože bude muset výrazněji změnit rychlost. Jinými slovy – manévr bude mít vyšší delta v.
Jelikož se mi to nechtělo počítat, zvolil jsme simulaci ve hře Kerbal Space Program. Ta využívá reálné nebeské mechaniky a pokud zavřeme oči nad tím, že zdejší objekty jsou menší, než je tomu v reálném světě a uvědomíme si, že nejde o konkrétní čísla, ale o poměry, tak budou naše zjištění poměrně zajímavá. Umístil jsem kosmickou loď na téměř kruhovou oběžnou dráhu ve výšce 317 – 325 kilometrů nad planetou Kerbin. V prvním případě by mne brzdící zážeh, který by snížil periapsidu do výšky (proti směru letu) stál jen 169 m/s. Ve druhém případě – namířit proti planetě a zažehnout motory by nás stálo téměř neuvěřitelných 801 m/s! A to bychom tlačili periapsidu také do výšky 50 kilometrů. Kam se ta energie „ztratila“? Jelikož vektor síly, kterou jsme způsobili zážehem motorů mířil kolmo k naší trajektorii, tak kromě toho, že jsme snižovali periapsidu (do již zmíněných 50 km), tak nám naopak rostla apoapsida – až do výšky 944 kilometrů! Z tohoto malého příkladu je jasné, že druhá metoda je výrazně nehospodárnější, než běžné zpomalení proti směru letu.