Když 4. dubna 1983 před polednem zaklapl vstupní poklop Challengeru a posádka osaměla v jeho útrobách, Story se rozhodl, že nebude čekat několik hodin na zádech. Odpoutal se a sedl si na opěradlo svého křesla, které, stejně jako celý raketoplán, bylo ve vertikální poloze. Velitel Paul Weitz se nechal slyšet, že jestli se Story nedokáže dostat zpátky do svých popruhů, nehodlá kvůli tomu odkládat start. Řekl to samozřejmě v dobrém rozmaru, ale myslel to smrtelně vážně. Jakmile se přiblížila chvíle startu, Story se uvelebil opět ve svém křesle a čekal na životní jízdu. Ve 13:30 místního času se rozeřvaly tři motory SSME v zádi orbiteru, následovány o pár okamžiků později dvěma pomocnými motory na tuhé palivo, známými jako SRB. Tento start měl proběhnout s využitím nových, odlehčených motorů SRB a odlehčené nádrže ET, na jejímž hřbetě raketoplán seděl. Pro všechny na palubě to byla divoká směsice hluku, vibrací, přetížení a nádherného pohledu na oblohu, měnící svou barvu z modré přes indigovou modř až k naprosté černi. Za osm a půl minuty se Challenger nacházel na orbitu a Weitz mohl Bobkovi, Musgraveovi a Petersonovi blahopřát k zisku astronautických křidélek. Ale na nějaké oslavy nebyl čas. Plán mise byl neúprosný…

Story Musgrave – neobyčejná story (3/6)

Hodinu a třičtvrtě po startu posádka otevřela dveře nákladového prostoru. Tento krok byl naprosto nezbytný, na vnitřní straně dveří se nacházely radiátory chladicího systému orbiteru. Peterson a Musgrave pak začali připravovat satelit TDRS k vypuštění. Bylo třeba zkontrolovat elektrický systém, orientační systém, rádiové spojení, totéž pak platilo i pro urychlovací stupeň IUS. Celá sestava ležela v nákladovém prostoru na speciálním výkyvném podstavci, který se měl vztyčit nejprve o 29° vzhledem k orbiteru, aby se prověřila funkce podstavce, a posléze na 59°, což byla poloha pro vypuštění TDRS/IUS.

Deset hodin po startu pak koncert rukou Musgravea a Petersona na klávesnicích a přepínačích v kabině vyvrcholil a družice se vydala na cestu z nákladového prostoru. Weitz opatrně manévroval orbiterem, aby se od sestavy vzdálil. O necelou hodinu později pak vykonal IUS první ze dvou zážehů, kterými měl satelit dostat na určenou dráhu. Druhý zážeh o dalších šest hodin později však skončil nezdarem – vinou selhání těsnění kolem trysky motoru druhého stupně se IUS vymknul kontrole a TDRS se tím pádem dostala na neplánovaný orbit. Z něj pak družici “došťouchali“ operátoři pomocí 39 zážehů trysek orientačního systému na geosynchronní dráhu.
Nic z toho však už nemělo cokoli společného s posádkou Challengeru. Poté, co byli muži na nohou už dvacet hodin, se konečně dostali ke spánku. Jenže, jak vzpomíná Don Peterson, byl to spánek velmi mizerný. Don pomalu usínal, když jej vzbudilo cinkání jakýchsi rolniček. Když se to stalo po několikáté, Peterson se ve svém spacím vaku otočil, aby se podíval, odkud ony podivné cinkavé zvuky pocházejí. Spatřil Storyho, jak v přechodové komoře manipuluje se skafandry EMU. Ono cinkání vydávaly přezky, příruby a další kovové součástky skafandrů, které v nulové gravitaci volně pluly prostorem a narážely na sebe. Don se opět uložil ke spánku, ale vinou Storyho pohrávání si se skafandry nedokázal usnout ještě hodně dlouho. A když konečně “zabral“, probudilo jej zatahání za rukáv. Don překvapeně zamrkal, když vedle sebe viděl obličej Storyho, který se s naprosto nevinným výrazem zeptal: „Všimnul jsem si, že nemůžeš usnout, nechceš prášek na spaní?“ Druhý den ráno Paul Weitz prohlásil: „Story, jestli si hodláš celou noc hrát, tak s tím příště běž ven!“ Story to nemyslel nijak zle. Prostě jen nedokázal potlačit své vzrušení z nadcházejícího úkolu a chtěl si být jistý, že je veškeré vybavení v pořádku.
O dva dny později, 7. dubna, po mnoha nekonečných testech veškerých součástí skafandrů a dalšího vybavení, se konečně Peterson a Musgrave navlékli do skafandrů a jeden za druhým vpluli do přechodové komory orbiteru. Protože skafandry fungovaly s vnitřním tlakem 4,3 psi (29,6 kPa), zatímco atmosféra v interiéru Shuttlu měla tlak 15 psi (103,4 kPa), bylo třeba připravit organizmus na nové podmínky. Kdyby přechod proběhl náhle, astronauti by dostali kesonovou nemoc, v krvi by se jim objevily bubliny dusíku a velmi pravděpodobně by zahynuli. Před výstupem proto dýchali tři a půl hodiny čistý kyslík, který vyplavil veškerý dusík z jejich tkání. Během těchto tří hodin se Musgraveovi a Petersonovi ve stísněném prostoru přechodové komory podařilo usnout. Už tak byli dost unaveni – první pracovní den měl 20 hodin, druhý pak 18 hodin (navíc Musgrave během celého letu chodil spát přibližně v 5 ráno palubního času).
Jejich úkol nebyl nijak zvlášť komplikovaný, prostě měli prověřit všechny komponenty skafandrů, vyzkoušet nástroje, úchyty a fixační body v nákladovém prostoru orbiteru a vrátit se bezpečně zpátky. Když se v 9:21 UT otevřel poklop do nákladového prostoru, byl Story omámen úžasným výhledem, který se mu naskýtal. Dokonce i obyčejné věci, jako evaporátor, vynikal v naprosté čistotě vakua jakoby nadpozemskou krásou. Během vycházky „… jsme viděli olejové skvrny u pobřeží Indie, ropné tankery v Perském zálivu, záhyby zemské kůry tam, kde do sebe kdysi do sebe narazily Irán, Pakistán a Indie a vzniklými silami byly vyzdviženy hory. Viděli jsme soutok Bílého Nilu a Modrého Nilu v Súdánu, prachové bouře v Mexiku, bouře nad Afrikou, klidnou krásu Bahamských ostrovů. Byly to všechno úžasné věci.“

Musgrave a Peterson ale venku nebyli kvůli výhledu. Nejprve se připoutali k jistícím ocelovým lankům, která byla natažena podél nákladového prostoru a začali se posouvat směrem k zádi orbiteru. Když byli na místě, Story se vyšplhal po zadní přepážce nákladového prostoru a přes zvony trysek motorů SSME nakouknul na zemský povrch. „Tohle je trochu hlubší bazén, než v jakém jsem zvyklý pracovat!“ prohodil v narážce na cvičný bazén v Houstonu. Pak se oba muži přesunuli opět dopředu, aby vybalili a vyzkoušeli sadu nářadí. Následoval další přesun dozadu a zajímavý pokus ohledně již dříve zmíněného podstavce, ze kterého byl o dva dny dříve vypuštěna sestava TDRS/IUS. Ten byl už sklopen do své běžné pozice, ovšem Musgrave a Peterson vyzkoušeli jeho simulované ruční sklopení. Další přesun dopředu, tentokrát už definitivní, a po 4 hodinách a 10 minutách nadmíru úspěšná vycházka pro Musgravea a Petersona skončila.
Jediným nepříjemným momentem byl alarm na skafandru Dona Petersona, který signalizoval únik kyslíku. Viníkem byla netěsnost spoje mezi “nohavicemi“ skafandru a “trupem“, která se naštěstí po chvíli sama zacelila. Story posléze ocenil přípravu v tréningovém bazénu NASA, která jej podle jeho slov perfektně připravila na podmínky během vycházky. Aniž to samozřejmě mohl v té době vědět, už onoho dne začal sbírat zkušenosti, které se mu budou velmi hodit během jedné z nejobtížnějších sérií EVA v historii…
Po provedení experimentů, tentokrát už uvnitř kabiny Challengeru, nastal čas k návratu. 9. dubna bylo vše připraveno, motory OMS provedly bezchybný brzdicí zážeh a orbiter začal pomalu padat směrem k zemskému povrchu. Pro věčně zvídavého Storyho nastal čas pro poslední pokus během mise STS-6. Po dohodě s ostatními se postavil, připravil si fotoaparát a zapřel se o opěradlo sedadla. Když se Challenger začal nořit do hustých vrstev atmosféry, začal Musgrave mačkat spoušť a přes ramena Weitze a Bobka fotil výhled z oken kabiny. Story tím testoval svůj kardiovaskulární aparát a současně se snažil ověřit, zda bude v případě potřeby některý ze členů posádky schopen například slézt dolů na middeck, aby tam přehodil některý z jističů (po roce 1986 a katastrofě Challengeru pak nouzové procedury vyžadovaly v případě potřeby přesun celé posádky na middeck a výskok s pomocí zahnuté tyče). Story tehdy vydržel stát skoro až do přistání.

Challenger se dotknul ranveje 22 na Edwards v 18:53:42 UT po letu, trvajícím 5 dní, 0 hodin, 23 minut a 42 sekund. Na tiskové koferenci se novináři posádky ptali, zda jim let nějakým způsobem změnil život. Story na otázku odpověděl, že let mu život nijak zásadně nezměnil, ačkoliv „přivedl k naplnění něco, na čem jsem tvrdě pracoval šestnáct let a těším se, že zase poletím, jak nejdříve to bude možné.“
To ovšem znamenalo další hory dřiny. Rozbory každého detailu EVA, létání tam a zpět po celých Státech, ale také jeho zamilovaná práce v laboratoři SAIL. Program letů raketoplánů se úspěšně rozjížděl a tak nemusel Story na další příležitost čekat dlouhých sedmnáct let jako předtím. 17. listopadu 1984 byl potvrzen jako letový specialista pro misi STS-51-F, druhý let raketoplánu s modulem Spacelab v nákladovém prostoru. Tentokrát se ovšem nejednalo o známý válec, ve kterém astronauti prováděli experimenty, ale o několik palet s přístroji a tlakované “iglú“, které v sobě ukrývalo zařízení, nutná k prvozu přístrojů na paletách. V rámci letového plánu měl být mimo jiné využit infračervený teleskop nebo speciální zaměřovací systém IPS z dílen evropské agentury ESA.

Velitelem letu STS-51-F byl jmenován Gordon Fullerton, pilotem byl Roy Bridges a spolu s Musgravem se o Spacelab měli starat letoví specialisté Karl Henize, Tony England a nákladoví specialisté Loren Acton a John-David Bartoe. Pro Musgravea ovšem tato mise znamenala také setkání s jedním starým známým – orbiterem OV-099 “Challenger“. Mise měla startovat v létě 1985 a Story nemínil marnit čas. Vrhnul se do výcviku po hlavě, a to až natolik, že jej musel Gordon Fullerton krotit, „…protože měl tendenci upalovat napřed a dělat všechno sám a nikdo další by tak neměl možnost trénovat.“ Pro velitele bylo bližší setkání se Storym něco jako setkání s uragánem: pro ostatní bylo nepochopitelné, kolik různých aktivit a činností Musgrave ve volném čase zvládá. Storyho recept byl jednoduchý: moc toho nenaspal a o to více času mu zbývalo na jeho aktivity.
Datum startu bylo stanoveno na 12. července, půl čtvrtou hodinu po poledni místního času. Posádka byla na svých místech, všechno bylo připraveno. Necelých sedm sekund před plánovaným okamžikem vzletu se rozběhly tři motory SSME v zádi orbiteru. Pilot Roy Bridges sledoval na ukazatelích na palubní desce vzestup tlaku ve spalovacích komorách motorů. Ovšem ukazatel tlaku ve spalovací komoře motoru číslo 2 (levý ze tří motorů) jakoby zaostával za ostatními dvěma. A v následujícím okamžiku ukazatel spadl na nulu! Vzápětí se k nule vydaly i zbylé dva ukazatele a Bridges se otočil na Fullertona se zdviženýma rukama a výrazem, který říkal: „To já ne, na nic jsem nesahal!“. Raketoplán zmlknul a ticho se rozprostřelo nad rampou i v kokpitu jako těžká deka. Do zapálení pomocných motorů SRB, tedy do okamžiku, kdy již nebylo možné přerušit start, zbývaly pouhé tři sekundy. Posádka STS-51-F právě zažila druhý případ RSLS za dobu letů Shuttlu. RSLS (Redundant Set Launch Sequencer Abort), lidově zvaný “Pad Abort (přerušení na rampě)“ nařídily počítače poté, co zjistily selhání ventilu v chladicím okruhu motoru číslo 2. Pro posádku to byl pěkně nepříjemný šok, ovšem všech sedm mužů fungovalo jako dobře promazaný stroj, nekonečné hodiny výcviku se nyní zúročily.
Přerušený start znamenal sedmnáctidenní čekání na další startovní okno, diktované světelnými podmínkami na orbitu – přeci jen, mise měla primárně astronomické zaměření. Ovšem ani když se posádka uvelebila ve svých křeslech 29. července, nebyla o vzrušení nouze. Tedy, upřímně, bylo jich až přespříliš.
Původní termín startu byl určen na 14:24 místního času. Problém s jedním z palubních počítačů ale znamenal odklad. Story si na podobný problém, jaký se nyní objevil, pamatoval ještě z dob SAIL, a byl pevně přesvědčen, že se dnes nikam nepoletí. Když se snaha o nápravu situace minula účinkem a řídicí středisko startu začalo zdlouhavý proces hledání způsobů, jak chybu obejít, Story se podle svého dobrého zvyku odpoutal z křesla a sednul si na opěradlo. Čas se vlekl a pro ostatní astronauty začala být jejich poloha na zádech nesnesitelná. Nakonec se nechali zlákat Storyho argumenty a odpoutali své popruhy. Musgrave pak pomohl veliteli Fullertonovi převalit se v křesle na bok s výhledem z levého okénka. Stejným způsobem Story pomohl i Bridgesovi, ovšem opačným směrem – Roy měl ze své polohy na boku výhled vpravo. Na letové palubě vládla uvolněná nálada a posádka víceméně čekala na to, až se dnešní pokus o start odpíská a oni budou vysvobozeni z únavného čekání v nepřirozené poloze.
Náhle však středisko ohlásilo, že je problém vyřešen a odpočet pokračuje. V čase T-20 minut se posádka narychlo začala převalovat na svá místa a chvatně dotahovat popruhy. Naštěstí to bylo ještě v dobách, kdy se nepoužívaly skafandry LES, létalo se vlastně jen v lehkých kombinézách a tak bylo uvelebení se na svém místě dílem několika málo okamžiků. Pár sekund před čtvrtou hodinou odpolední se začal kokpit Challengeru otřásat vibracemi motorů SSME a přesně v celou se zažehly dva pomocné motory SRB. Mise STS-51-F byla na cestě.
Pokud si ale někdo myslel, že po Pad Abortu před dvěma týdny a dnešním odkladu posádka Gordo Fullertona vyčerpala svůj příděl smůly a adrenalinu, šeredně se mýlil. Přibližně dvě minuty po startu, v době, kdy se oddělily dva vypotřebované motory SRB, začala Jenny Howard tušit blížící se průšvih. Jenny Howard byla kontrolorkou s akronymem BSO (“Booster Systems Officer“ – kontrolor pohonných systémů) a na obrazovce své konzole si všimla, že senzor okruhu B, jeden ze senzorů, které snímaly teplotu na výstupu z vysokotlakého palivového turbočerpadla motoru číslo 1, začal vykazovat abnormální údaje. Jeho protějšek, senzor A, záhy poté vypadl úplně a senzor B naznačoval, že teplota na výstupu turbíny nebezpečně roste. V čase T+5:43 překročila stanovenou mez. Počítač motor okamžitě zastavil. Na scénu nastoupil scénář, zvaný ATO. Abort To Orbit znamenalo, trochu paradoxně, přerušení letu s cílem na orbitu. Stroj se měl došplhat na provizorní orbit, který byl nižší, než původně plánovaný, s tím, že se posléze rozhodne, zda bude možné vykonat pouze jeden oblet Země, nebo pokračovat v letu. Posádka začala vypouštět palivo, aby ulehčila dvěma zbývajícím motorům SSME práci. Když stejný scénář přibližně před týdnem posádka procvičovala v simulátoru, Story spustil stopky, aby mohl monitorovat množství vypouštěného paliva. Gordo Fullerton se k němu tehdy otočil a řekl, že v reálu by na tohle neměl čas. Teď podobná situace nastala v reálu a překvapený Musgrave zjistil, že stopky nespustil jen on, ale i Gordo a Roy!
Jenny Howard ovšem na zemi ve stejném okamžiku s rostoucím knedlíkem v krku sledovala, jak se podobným způsobem začíná chovat i senzor B na turbíně motoru číslo 3 (pravém). Senzor A ale zůstával ve vymezených hodnotách. Jenny bleskově zhodnotila situaci a došla k závěru, že za vším stojí porucha senzorů. Jestli nic neudělá, počítač zanedlouho vyřadí motor z provozu a to by znamenalo mírně řečeno riskantní způsob přerušení letu, zvaný TAL – Transatlantic Abort Landing, tedy přistání na jedné ze základen v Evropě. V případě tohoto letu by to byla základna u města Zaragoza ve Španělsku.
Story, který seděl mírně vzadu a mezi sedačkami pilota a velitele, nalistoval v checklistu příslušnou stránku a začal se připravovat na nepříjemnou eventualitu. Vzápětí však přišel od Jenny Howard skrze capcoma pokyn “limits to inhibit“. Byl to příkaz počítačům na palubě Challengeru, aby ignorovaly další údaje senzorů, které by se ocitly mimo normu. Howard si byla jistá, že stále více hrozivé údaje ze senzoru v motoru číslo 3 jsou jen chybou instrumentace a motor je ve skutečnosti v pořádku. O chvíli později skutečně údaje podezřelého senzoru vylétly mimo normu. Pokud by počítačům nebyl vydán příkaz o ignorování limitů, v ten samý okamžik by byl motor automaticky vypojen a Challenger by zamířil vstříc nejistému osudu směrem k Iberijskému poloostrovu.
Jenny vlastně zachránila misi, teď se ovšem museli snažit i astronauti. Gordo zapálil oba motory OMS, které byly určeny k manévrům na orbitu, aby postrčil orbiter ještě trochu výše. Zbývající dva hlavní motory SSME hořely o 49 sekund déle a když 9 minut a 20 sekund po startu došlo k jejich vypojení, vypadalo to, že má Challenger vyhráno.

Dosažený orbit byl sice nižší, než bylo v plánu, ale pozemní specialisté velmi rychle upravili letový plán tak, aby dané odchylky v co největší míře vykompenzovali. Muži z STS-51-F se mohli pustit do práce. Rozdělili se do dvou týmů, červeného a modrého, a mohli se tak střídat v nepřetržitém provozu. Story byl součástí modrého týmu a náročná práce s několika teleskopy pro něj byla výzvou. Přes počáteční problémy s IPS se podařilo nakonec téměř všechny cíle letu naplnit. Piloti vykonávali s orbiterem velmi přesné manévry, součástí mise bylo také vypuštění Plasma Diagnostics Package, malého subsatelitu, určeného k mapování ionosféry. Třetí den letu byl vyzvednut manipulátorem RMS (“Kanadská ruka“) z nákladového prostoru, ponechán šest hodin ve volném letu a opět zachycen a uložen na své místo. Pracovní tempo bylo během tohoto letu téměř vražedné, a to byla přesně Storyho parketa. Veřejností možná nedoceněná, přesto uspokojující práce. Ovšem do povědomí veřejnosti se krom jediného ATO v historii letů Shuttlu mise STS-51-F zapsala ještě další “procedurou“.

“Cola Wars“, neboli Colové války, byly v osmdesátých letech v USA velmi populární. Spory o tom, zda je lepší Coca Cola, nebo Pepsi Cola, se samozřejmě nemohly nepřenést i do pilotovaného programu NASA. Neexistuje samozřejmě lepší reklama a potvrzení nadvlády jedné šumivé sladké “žbrndy“, než možnost, že se stane oficiálním nápojem hrdinů kosmu. Proto s sebou Challenger vezl na orbit také plechovky s limonádami obou značek. Coca Colu ochutnával pomocí speciálního nástavce na vršku plechovky Tony England, zatímco Pepsi usrkával podobným způsobem Karl Henize. Ani jeden z nich však nebyl z experimentu nijak nadšený: England si stěžoval na nepříjemné efekty oxidu uhličitého v beztížném žaludku, Henizeho pak rozhodně nezaujala chuť tmavé lepkavé tekutiny. Perlivé nápoje nakonec ostrouhaly – oficiálním osvěžením astronautů NASA se nestal ani jeden z nich.
Původně měla mise skončit 5. srpna, ale protože podmínky byly příznivé, bylo rozhodnuto o prodloužení o 17 orbitů. 6. srpna 1985 tak Challenger přistál po 7 dnech, 22 hodinách, 45 minutách a 26 sekundách na Edwards. Posádka si musela chvíli zvykat na podmínky zemské gravitace, ale nakonec se na televizních obrazovkách astronauti objevili se suverénním úsměvem na tváři. Náročný letový plán, jeden abort na rampě a jeden abort během vzletu, to vše se jim podařilo zvládnout.
Story se momentálně vezl na vlně euforie. Věřil, že se zanedlouho dočká další příležitosti a podívá se zase tam nahoru. Na obzoru se však, nepozorovaně, plíživě, ale o to hrozivěji začínala seskupovat hned dvoje temná mračna. To první mračno mělo zahalit celý americký pilotovaný program, druhé pak osobní život Storyho Musgravea. Čas se krátil a doba relativně bezstarostného štěstí měla záhy skončit…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Space_Shuttle_Challenger_(04-04-1983).JPEG
http://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-6_TDRS-A_deploy_preparations.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-6_Musgrave_%26_Peterson_Challenger_Cargo_Bay.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Space_Shuttle_Challenger_lands_for_the_first_time,_completing_STS-6.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-51-F_crew.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Space_Shuttle_abort_panel.jpg
http://www.space.com/images/i/000/010/669/original/nasa-coca-cola-shuttle-mission.jpg?1309388376 (kredit: NASA)