28. ledna 1986 seděl Story v kanceláři šéfastronauta Johna Younga a spolu s ostatními sledoval na televizní obrazovce přípravy startu mise STS-51-L. Po dvou misích, které absolvoval, se dokázal dobře vžít do pocitů těch, kteří nyní seděli v křeslech orbiteru Challenger a čekali na okamžik, kdy se vydají do nadoblačných výšin. 73 sekund po startu se v houstonské kanceláři rozhostilo ohromené ticho, přerušované pouze nevěřícným šepotem a tichými vzlyky. Story pak jako první vyslovil nahlas to, co ostatní v koutku duše věděli: že sedm kolegů, kamarádů, přátel, už není mezi živými. Po nějaké době se osazenstvo rozešlo, aby každý mohl o samotě strávit tu odpornou realitu, fakt, že program Space Shuttle si právě vyžádal sedm životů a že nic už nebude stejné, jako dříve. Věk nevinnosti raketoplánů právě skončil. Přede všemi nyní stály dlouhé měsíce, možná roky, kdy padne mnoho otázek, které budou bolet a mnoho odpovědí, které padnou drtivou vahou na každého jednotlivce v řadách NASA a kontraktorů. Story navenek držel své emoce na uzdě a teprve až když byl o samotě, začaly po jeho tváři stékat slzy…

Story Musgrave – neobyčejná story (4/6)

Zármutek a pláč se ovšem u zainteresovaných velmi rychle změnily na vztek a zlobu. Story nebyl výjimkou: „Nesnáším to. Nesnáším, když za vším stojí nedbalost. Nesnáším, když to lidi ‚schytají‘ kvůli nedbalosti…“ Nebral si servítky ani před zástupci tisku: „Museli někoho zabít. Neprobrali se, dokud někdo nezemřel, to je celé. Mysleli si, že navrhují autobus. Bylo hodně těžké navázat na obrovský úspěch projektů v šedesátých letech. Kennedy tehdy řekl: „Go!“ a my jsme to dokázali. Vyhráli jsme závod o Měsíc a teď pojďme všichni domů. NASA stála ve velmi obtížné pozici, kdy musela obhájit smysluplnost letů do vesmíru. Začali být příliš pasivní a snažili se být co nejpragmatičtější. Peníze plynou z Kongresu. A od koho peníze přicházejí, toho se NASA snaží uspokojit…“
Vyšetřování, jak dnes asi všichni víme, ukázalo na nedbalost na všech úrovních programu, ale také na šokující skutečnost, že ke katastrofě mohlo dojít ze stejných důvodů vlastně kdykoli. Že to odnesla zrovna posádka mise STS-51-L, to byla pouhá shoda okolností, umocněná vnějšími faktory. Ovšem zůstat na Zemi, to nepřicházelo v úvahu. Program se pomalu a se skřípáním nakonec opět dal do pohybu.
Story na rok 1986 ale nevzpomíná výhradně ve zlém. Už nějakou dobu tehdy chodil s jistou Carol Peterson, palubní techničkou v letounu STA, na kterém posádky shuttlů cvičily závěrečnou fázi sestupu a přiblížení na přistání. Právě na palubě STA se Story s Carol seznámili a 18. dubna 1986 se po několikaměsíční známosti vzali. Ovšem přes tuto jasnou chvíli v soukromém životě Story pociťoval pocit neurčité tísně, který byl spojen s nejmladším synem Jeffem.
Nejmladší ze Storyho dětí, Jeff byl vždy citlivý a zranitelný, možná až příliš. Už jako dítě prošel několika cykly deprese, a i když měl nasazenu medikaci, nedokázal se se svým životem vypořádat. Přestože byl dobrým sportovcem a jeho spolužáci jej měli rádi, nedokázal se udržet na střední škole a nakonec studium přerušil. Zaměstnání si sice vždy dokázal najít, ale střídal je jedno za druhým a nikde nevydržel dlouho. Navíc se u něj projevovaly – naštěstí pouze verbálně – sebevražedné sklony. Story nemohl nemyslet na své rodiče – otec Percy spáchal sebevraždu v roce 1973 a maminka Marguerite, která vždy prohlašovala, že o konci svého života bude rozhodovat pouze ona sama, zemřela v březnu 1982. Oficiálně byla příčinou smrti malnutrice kombinovaná s chřipkou, ale Story věděl velmi dobře, že Marguerite prostě svůj život vědomě ukončila prostřednictvím hladovky. Z celé užší rodiny zbyl jen Story, všichni jeho blízcí příbuzní (krom bratra Percyho, který zahynul při letecké nehodě) ukončili život z vlastní vůle. A když pomyslel na to, že vlastně z otcovy a matčiny strany byly sebevraždy i v širší rodině téměř všudypřítomným fenoménem, měl o Jeffa velké obavy.
Snad proto, aby zahnal chmurné myšlenky, možná také proto, že během nucené přestávky v letech raketoplánů cítil rezervy ve své kapacitě, zapsal se v roce 1987 Story na University of Houston. Pro někoho možná překvapivě zvolil obor – literatura. Ovšem Musgraveovy přátele to vůbec nepřekvapovalo. Jako košatá, téměř renesanční osobnost, Musgrave inklinuje nejen k technice a přírodním vědám, ale také k filozofii, poezii nebo vizuálnímu umění. Získaný diplom Magistra literatury (master of arts in literature) zařadil do již tak impozantní sbírky na zdi své pracovny. Jeho hlad po poznání se tím ovšem neztratil, naopak – během dalších let se Story pravidelně zapisoval do kurzů, jejichž zaměření sahalo od psychologie přes literární kritiku až po futurologii.

Zajímavou stránkou Musgraveovy osobnosti byla již dříve zmíněná fascinace létáním. Létal, kdykoli to bylo možné, ve vrtulových letounech, větroních, tryskáčích, s jedním i s více motory. Přestože byl původně do oddílu astronautů přijat jako člen skupiny vědců, na rozdíl od svých souputníků sbíral neúnavně jednu hodinu za druhou. V roce 1987 se mu dostalo ocenění od firmy Northrop: Story Musgrave se stal prvním člověkem, který strávil za řídicí pákou T-38, výrobku zmíněné firmy, těžko uvěřitelných 6000 hodin! Story je ohledně T-38 v řadách NASA rekordmanem, kterého už asi nikdo nepřekoná. Do svého odchodu z agentury nasbíral na T-38 kolem 7500 hodin.
V září 1988 se po dva a půl roku trvající odmlce opět zvednul ze startovní rampy všem dobře známý bílý pták na hřbetě obří nádrže se dvěma pomocnými motory po stranách – raketoplán se prostřednictvím mise STS-26 opět vydal na orbit. A o pár týdnů později, v listopadu 1988, dostal Story předčasný vánoční dárek jmenování na místo MS2 (Mission Specialist 2) pro let STS-33. Hlavním zákazníkem letu bylo ministerstvo obrany a astronauti měli mimo jiné vypustit přísně tajný satelit. Musgrave se měl na palubě orbiteru Discovery ocitnout ve velmi dobré společnosti: jeho velitelem měl být Fred Gregory, pilotem Dave Griggs, MS1 byl Manley “Sonny“ Carter a MS3 byla svěřena ženě, Kathy Thornton. Do roku 1989 Story vstupoval s dobrým pocitem. Ten však neměl dlouhého trvání.
13. února zahlédl jakýsi známý Jeffa Musgravea, jak si kupuje v místním obchodě na předměstí Houstonu zbraň. V ten samý den se po Jeffovi slehla země. Hledání trvalo dlouhých šest týdnů a na jeho konci byl tragický nález. Jeffovo tělo našli v lese na předměstí Houstonu, ve stejném lese, kde si jako dítě hrával. Jeff se rozhodl dobrovolně odejít z tohoto světa a Story byl jeho sebevraždou naprosto zdrcen. Spolu s Patricií uložili jeho tělo do hrobu v Lexingtonu, kde už odpočíval Storyho bratr Tom a maminka Marguerite. Story si tehdy zapsal do svého deníku: „Pracuju dál, ale to neznamená, že jsem OK. Vždy jsem předstíral normálnost, i když jsem už byl za hranou, a kdo to krom mě může poznat? Jsem tak osamělý, tak oddělený, tak sám, ale sám nevím, jak špatně na tom vlastně jsem. Domov je pustý. “
Příprava na misi se však nezastavila a Story našel útěchu ve své práci. Tam neměl čas přemýšlet nad soukromým životem, v simulátorech diktovaly tempo a směr myšlenek procedury, checklisty a úkony. Smrt však nemínila jen tak odejít…
17. června se Dave Griggs účastnil se svým “warbirdem“, letounem North American T-6 Texan regionální letecké přehlídky u města Earle v Arkansasu. Během výkrutu nízko nad zemí zachytil křídlem o zem a letoun se vzápětí zřítil do pšeničného pole. Dave byl na místě mrtev. Jedno z nepsaných pravidel oddílu astronautů zakazovalo účast na potenciálně riskantních aktivitách. Dave nejenže přišel během právě takovéto aktivity o život, ale navíc postavil letové plánovače, management a koneckonců i svou posádku před velmi těžké rozhodování. Nakonec Fred Gregory požádal nadřízené o Johna Blahu. Ten se nedávno vrátil z mise STS-29 a jeho čerstvé zkušenosti se budou hodit. Na konci června se tak stal John Blaha nástupcem Dave Griggse v pilotním křesle Discovery. V emblému mise STS-33 je do lemu přidána velká hvězda – Dave Griggs byl na této misi přítomen alespoň symbolicky…
Start byl naplánován na 20. listopadu, ale problémy s elektronikou odsunuly termín o dva dny. Protože se start měl odehrát večer místního času, měla posádka obrácený režim – probouzela se po poledni a chodila spát před svítáním.

V noci před startem se Story, Sonny Carter a Kathy Thornton byli podívat na startovní rampu. Startovní sestava stála zalita ostrým světlem reflektorů a vypadala jako z jiného světa. Story měl od začátku programu výhrady proti použité technologii hlavně v případě SRB a nyní, po katastrofě Challengeru, poprvé pocítil podivný pocit. Byl to strach. Asi každému astronautovi, který letěl po roce 1986, probleskly před startem myslí záběry ohnivého mraku na floridském nebi, schémata “polního spoje“ SRB a ujišťování všech kolem, že tentokrát už je spoj naprosto bezpečný. Ale každý stejně věděl, že to tak není. Navíc byl Shuttle zřejmě nejsložitější stroj, jaký kdy vzlétnul, a riziko bylo na jeho palubě všudypřítomné. Je nedílnou součástí tohoto povolání a vždy tomu tak bude.
Discovery vzlétla do temné oblohy nad Floridou 22. listopadu 1989 v 19:23 místního času. Oznámení o čase začátku mise bylo vydáno až krátce před startem a reportéři tápali také ohledně letového plánu a nákladu, který se skrýval v nákladovém prostoru Discovery. Onen náklad vypustila Kathy Thornton se Storym Musgravem k samostatnému letu na 7. orbitu raketoplánu, přibližně 10,5 hodiny po startu. Ve své době byl znám pouze kódový název “Magnum“ nebo “Orion“. Dodnes je jeho podoba a přesné určení utajováno, podle dohadů se ale mělo jednat o družici, pracující v oblasti SIGINT, tedy sběru elektronických signálů. Urychlovací stupeň IUS dopravil družici na geosynchronní dráhu nad Indickým oceánem. John Blaha na margo tajemného satelitu později prohlásil, že mise STS-33 „ukončila studenou válku“.
Další pracovní dění na palubě Discovery je dodnes z velké části zahaleno tajemstvím, minimálně co se pracovních aktivit a experimentů týče. Ovšem něco se přeci jen zpoza opony, za kterou mise probíhala, dostalo.

26. listopadu, na Den díkůvzdání, posádka usínala ve spacích pytlích, když Fred Gregory pocítil volání přírody. Zaplul za zástěnu palubní toalety a chystal se vykonat to, co je společné nám všem. V mikrogravitaci to však není tak zcela přímočará procedura. Nejdříve zatáhl za páčku vedle sedátka a tím se zavřel ventil, otevírající útroby toalety vakuu okolního vesmíru (ventil zůstával otevřený, aby odváděl případné odéry a zápachy z vnitřních stěn toalety). Druhé zatáhnutí a otevřel se šoupátkový ventil, který jinak uzavíral otvor těsně pod pozadím astronauta. Třetí zatáhnutí a roztočil se větrák, vytvářející žádaný proud vzduchu, který unášel produkty dotyčného žádaným směrem. Když bylo hotovo, Gregory zatlačil na páčku opačným směrem. Větrák se vypnul. Další pohyb měl zavřít šoupátkový ventil. A do třetice Gregory třetím pohybem otevřel ventil, vedoucí do vakua. Jenže nemohl vědět, že druhý pohyb v “uzavírací sekvenci“ neměl žádaný účinek – onen šoupátkový ventil se zasekl v otevřené poloze a protože vakuový ventil byl otevřený, ocitlo se pozadí Freda Gregoryho v přímém kontaktu s vesmírem.
Aby problémů nebylo dost, výdechy systému, který doplňoval tlak vzduchu na palubě, se nacházel ve stropě toalety. Gragory v mírném šoku seděl na sedátku, kolem jeho zadnice unikala do vesmíru atmosféra dosud hermetické části orbiteru a na hlavu mu foukal studený kyslík, jak se automatika snažila dorovnat tlak kabiny. Současně se rozezněly klaxony, a pokud někdo v posádce už sladce dřímal, byl velmi rychle probuzen. Naštěstí se v té době opodál potloukal zcela čilý Story, který duchapřítomně otevřel přední panel toalety a jankovitý šoupátkový ventil zavřel ručně. Potom pomohl svému veliteli vyprostit se ze sedátka. Vypadalo to, že se astronauti budou muset spolehnout na řešení z dob Apolla, tedy na plastikové sáčky. Naštěstí se ventil podařilo improvizovaně opravit prostřednictvím zamykacích kleští a po zbytek letu bylo nutné jej pomocí nich uzavírat ručně.
27. listopadu měla přísně tajná mise Discovery skončit, ale počasí, konkrétně vítr na základně Edwards, bylo proti. Posádka tak dostala milý bonus: celý jeden den letu navíc, ovšem bez naplánovaných experimentů. Jinými slovy – 24 hodin naprosté pohody a volna. Ale druhý den už bylo počasí v mezích normy a Discovery se se svým živým nákladem vydala zpět k Zemi. V půl páté odpoledne místního času se orbiter, ozářený zapadajícím sluncem dotknul koly podvozku ranveje 04 na základně Edwards v Kalifornii.
Story si mohl připsat dalších 5 dní, 6 minut a 46 sekund ve vesmíru. Ve čtyřiapadesáti letech měl za sebou tři kosmické cesty a stal se jedním z nejzkušenějších aktivních astronautů. Měl však pocit, že ještě rozhodně neřekl poslední slovo. Jak bylo jeho zvykem, ponořil se opět do práce.
Už během programu Skylab zastával Musgrave pozici capcoma, tedy člověka, který měl jako jediný právo hovořit přímo s astronauty na orbitu (ačkoli výjimky z tohoto pravidla by se našly). Protože byl během svých služeb za pultem capcoma úspěšný, byl jmenován i pro další mise. Spojení s posádkami zajišťoval u letů STS-31, STS-35, STS-36, STS-38 a STS-41. Časem se vypracoval na pozici vedoucího capcoma, tedy člověka, který měl během dané mise krom své vlastní práce na povel i skupinu ostatních capcomů, kterým delegoval práci, zajišťoval administrativu včetně plánování směn a byl odpovědný za bezvadný technický stav příslušných zařízení v sále řídicího střediska.

V květnu 1990 na něj však opět padl pohled plánovačů a Dana Brandensteina, šéfa oddílu astronautů. Story se měl stát členem posádky mise STS-44, která byla další “černou misí“, tedy letem, který probíhal na objednávku ministerstva obrany. Součástí letového plánu bylo i vypuštění satelitu včasného varování USAF. Původním velitelem mise měl být Dave Walker, který se ale vzápětí namočil do průšvihu, když nechtěně prolétl s agenturním T-38 nebezpečně blízko civilního linkového letounu. Na jeho místo byl proto jmenován Fred Gregory, Musgraveův velmi dobrý známý z mise STS-33. Spolu s Gregorym a Musgravem měli na palubu orbiteru OV-104 “Atlantis“ usednout pilot “Tom“ Henricks, MS1 Jim Voss, MS3 Mario Runco a PS (Payload Specialist – specialista užitečného zatížení) Tom Hennen.
Jak už to během nabitého itineráře letů raketoplánů chodilo, původní start, plánovaný na březen 1991 byl kvůli problémům s úniky vodíku odložen na srpen a nakonec na listopad. Posádka by samozřejmě uvítala původní termín startu, ale takhle ale bylo alespoň více času na procvičování a trénování nejrůznějších možných situací během různých fází letu. Odklady tak byly přínosem hlavně pro Henrickse, Vosse, Runca a Hennena, kteří byli nováčky. Gregory se oproti tomu chystal už na třetí misi a hodlal poté z NASA odejít. Pro Musgravea to měla být mise čtvrtá a u tohoto čísla rozhodně nehodlal končit.
5. dubna 1991 do Storyho života opět vstoupila tragédie. Na palubě běžného komerčního letu během služební cesty zahynul Sonny Carter. Story byl v té době v řídicím středisku a letový ředitel právě probíhající mise STS-37 usoudil, že posádce by tuto tragickou zprávu měl předat právě on. Když Musgravea přivedli do sálu řízení letu a řekli mu, co se stalo, sednul si na stupínek mezi pulty, schoval hlavu do dlaní a beze slova tak zůstal několik minut. Potom se smrtelně bledou tváří vstal a posádce letu STS-37 šetrně sdělil, že právě přišli o kolegu, kterého všichni velmi dobře znali. Přestože smrt byla všudypřítomná a pro astronauty byla prostě eventualitou, se kterou jste jednoduše počítali, každý odchod známé tváře byl šokem… Možná připomenutí vlastní smrtelnosti pak stálo za Storyho výběrem literatury v době, kdy vrcholily bezprostřední přípravy na start mise STS-44. Jim Voss později vzpomínal na to, jak na ubytovně posádek spatřil Storyho, zahloubaného do knihy Ernesta Beckera “The Denial of Death (Popírání smrti)“. Jim prohlásil: „Hodně zajímavé čtení před tím, než osedláte raketu…“
Ovšem celkově byla posádka považována za jednu z těch velmi vtipných. Den po Halloweenu měl proběhnout test TCDT (“Terminal Countdown Demonstration Test“ – jakási generální zkouška konečné fáze odpočtu). Management pojal podezření, že Fred Gregory a jeho parta si nenechají ujít příležitost k nějaké rošťárně. Nadřízení tedy astronautům zakázali tedy jakékoli kostýmy během tzv. walkoutu, tedy přesunu z ubytovny posádek do dodávky, která měla astronauty dovézt na rampu. To ale neměli dělat…

Ráno v den TCDT se pak před pobavenými zástupy pracovníků ve dveřích ubytovny objevilo šest Musgraveů! Všichni členové posádky si na hlavu nasadili latexové pleše, na oči nasadili sluneční brýle a na místo jmenovek připevnili vizitky s nápisem “STORY“. Když pak dodávka zastavila na rampě a výtah muže dovezl do horního patra obslužné věže, všech šest astronautů podávalo ruce přítomným technikům se slovy: „Ahoj, já jsem Story!“ Management NASA možná litoval, že přeci jen nepovolil tradiční halloweenské kostýmy…
V průběhu listopadu pak došlo k poslednímu odkladu – tentokrát stávkoval gyroskop v urychlovacím stupni IUS, který měl dopravit vojenský satelit na příslušnou dráhu. Nový termín připadl na 24. listopadu. Protože měl start proběhnout večer, už za tmy, mělo se jednat o spektakulární podívanou. Posádka přijela na startovní rampu v době, kdy odpolední stíny pomalu předávaly žezlo nastupující temnotě.
Mezi muži, upoutanými v křeslech, během čekání na start probíhala lehce nervózní konverzace, která ovšem dávala tušit, jak moc je tato šestice po dlouhém čekání sehraná. Kdosi si ale povšimnul, že Story je nějak podezřele zamlklý. Tom Henricks se zeptal po interkomu: „Story, proč jsi tam tak zticha?“ Story naprosto vážným hlasem odpověděl: „Protože jsem k smrti vyděšený…“ Zaznělo pár uchichtnutí, ale štěbetání na palubě pozvolna ustalo a kabinou se rozhostilo ticho. Story byl skutečně velmi nervózní a bylo tomu tak při každém startu po lednu 1986. I teď si stíny mise 51-L hledaly cestu do myslí následovníků oné nešťastné sedmičky z Challengeru. V 18:44 místního času ale bylo čekání u konce. Motory SSME a po nich i SRB rozřízly oponu tmy oslnivou září a Atlantis se vydal na pouť do temné večerní oblohy nad Floridou…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://news.bbc.co.uk/nol/shared/spl/hi/pop_ups/06/sci_nat_1986_challenger_disaster/img/1.jpg
http://www.storymusgrave.com/images/gallery/main/flying/T-38_1B.jpg (kredit: Story Musgrave)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/sts-33_2.jpg (kredit: spacefacts.de)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Space_Shuttle_toilet_01.JPG (Kredit: Svobodat)
http://en.wikipedia.org/wiki/File:STS-44_crew.jpg
http://data.fantlab.ru/blogfiles/b25228/img/3