John Young se rozhlížel po fantaskní krajině za okénkem. Balvany a kameny všech tvarů vystupovaly ze zářivého povrchu vrchoviny Descartes. Kdesi za jeho zády slunce pomalu stoupalo nad obzor, tak pomalu, že jeden den tady trvá čtrnáct dnů pozemských. Teď jsou konečně tady a John mohl zapomenout na všechny problémy, které je sužovaly po cestě sem. Od problémů s tlakováním S-IVB před TLI, přes falešný poplach zablokování inerciální plošiny během letu k Měsíci, trable s anténou Orionu, až po ten příšerný okamžik, když se zdálo, že vinou ovládacího systému trysky Casperu budou muset celou misi odpískat. Zvládli to, nakonec jsou v cíli své cesty, problémy můžou hodit za hlavu. Jenže ne tak úplně shodný názor měli specialisté na Zemi. Protože měl Orion v okamžiku přistání zpoždění přibližně 6 hodin, bude třeba zahýbat letovým plánem. Původně měli Young a Duke provést první EVA hned po přistání, jenže to by znamenalo, že se všemi nutnými procedurami by byli na nohou dohromady asi devětadvacet hodin. Šestihodinové zpoždění se také zakouslo do zásob energie v bateriích, proto bylo rozumné šetřit elektřinou pokud možno co nejvíce. A tak místo výstupu na měsíční povrch John a Charlie svlékli skafandry, vypnuli všechno, co se vypnout dalo, a odebrali se na kutě. Věda může počkat do zítřka.

John Young – takový normální mimozemšťan (7/9)

Apollo 16 změní vaši image!

Když na počátku pátého letového dne sestupoval John Young po devíti příčkách žebříku Orionu a blížil se vyvrcholení několikaletého úsilí, měl jediného diváka. Charlie Duke sledoval z okénka LM, jak jeho velitel skáče po žebříku dolů. Vinou nefunkčního otočného mechanizmu antény pásma S, která visela nepotřebně ve svém závěsu na střeše modulu, nebylo možné přenášet obraz z kamery na paletě MESA, umístěné napravo od žebříku. Jediným obrazovým záznamem se tak stala kamera DAP, namontovaná v okénku před Charliem Dukem.
Na Youngovi bylo znát, že je trochu nedočkavý, jeho nadšení bylo pro něj, obvykle rezervovaného a klidného muže, trochu netypické. Dokonce zapomněl vyklopit pomocí táhla na plošince paletu MESA a musel se proto ze spodní příčky žebříku vrátit. Pak už ale jeho prvním krokům na jiném světě nestálo nic v cestě.

„Tady jsi, náš tajemný a neznámý Descartesi. Náhorní pláně, Apollo 16 změní vaši image! (…)“, prohlásil neobvykle rozradostněný velitel mise Apollo 16, když sestoupil z patky Orionu na měsíční povrch. Zanedlouho jej doplnil i Charlie a oba muži se pustili do plnění stanoveného programu. Jako první přišla na řadu obhlídka jejich modulu. Johnovi a Charliemu malinko zatrnulo při pohledu na kráter, hluboký několik metrů, jehož okraj byl asi tři metry za Orionem. Naštěstí jej během přistání přeletěli, kdyby se však trefili do něj, LM by se zřejmě převrátil.
Dalším bodem programu bylo vyklopení a složení měsíčního vozítka LRV, známého jako „rover“. Na rozdíl od předchozí expedice, Apolla 15, proběhlo tentokrát vše naprosto hladce. LRV bylo nutné zprovoznit co nejdříve, protože na jeho konstrukci se nacházela anténa, která měla nyní zajistit televizní přenos z povrchu Měsíce místo oné nešťastné S-band antény na Orionu. Konečně se na monitorech v řídicím středisku objevil obrázek měsíčního povrchu s viditelným stínem jednoho z kol roveru. Pak kamera, ovládaná přímo ze Země, zamířila pohledem k horizontu, aby se obrátila k modulu, kde Charlie zrovna vykládal vybavení, které měli vézt s sebou na roveru. Bylo evidentní, že oba muži si užívají naplno okamžiky, které ubíhaly mnohem rychleji, než by si oba přáli.

Následovalo vztyčení americké vlajky, a když pak Charlie na chvíli poodešel dál od modulu a otočil se, nalezl skvělou kompozici historického záběru. V pozadí stál Orion, v popředí pak vlajka a vedle ní John. „Postav se tam a vysekni pořádný námořní pozdrav!“ Young ochotně zapózoval, ovšem scénu si upravil po svém – odrazil se a bez větší námahy zasalutoval s nohama dobrý metr nad zemí! Mnoho lidí si dnes na slavné fotografii vinou uniformního šedého odstínu lunárního prachu ani nevšimne, že John Young visí ve vzduchu – tedy vlastně ve vakuu – a až pozorný pohled na jeho stín napoví, že tady něco nehraje!
Když se oba muži vraceli k Orionu, aby se pustili do vykládání komponentů sestavy experimentů ALSEP, capcom pro lunární modul (v CSM měl Ken Mattingly separátního capcoma – objem komunikace byl natolik velký, že by se nutně LM s CSM překřikovaly) Tony England se vytasil s novinkou: „Vypadá to, že je pravá chvíle pro dobré zprávy. Sněmovna reprezentantů schválila poměrem 277:60 vesmírný rozpočet, což zahrnuje i hlasování o Shuttlu.“ Young podotkl: „Tahle země potřebuje Shuttle strašně moc. Uvidíte!“ V tu chvíli jej ani nenapadlo uvažovat, že za devět let bude velitelem první mise kosmického plavidla, o kterém byla řeč…
Poté byl čas na rozmístění přístrojů ALSEP. Že bude nešikou dne, nemohl John zatím tušit. Jedním z experimentů bylo i měření tepelného toku, pomocí kterého se vědci pokusili zachytit případné tektonické změny, eventuálně vulkanickou aktivitu. Duke k tomu účelu do lunárního regolitu vyvrtal dvě díry, do kterých měly být umístěny sondy. Ty měly být propojeny s centrálním „boxem“. V jeden moment se John trochu nesměle ozval: „Charlie…“ „Co je?“, opáčil od vrtačky Duke. „Něco se tady stalo…“, řekl zkroušený Young a přiznal, že se právě nohou utrhnul nějaký kabel. „To je tepelný tok. Vytrhnul jsi ho,“ smutně oznámil Duke. „Bože všemohoucí,“ kál se Young. „Takže tady marním čas,“ zklamaně prohlásil Duke. Během simulací na Zemi si nikdo neuvědomil, že v šestinové gravitaci bude tvarová „paměť“ kabelů mnohem silnější, než v prostředí 1g. Kabely se tak na Měsíci kroutily podle toho, jak byly předtím smotány a v několika případech se dokonce téměř nedotýkaly povrchu.

Po této „katastrofě“ šla ale oběma práce od ruky už bez potíží a zanedlouho nastal čas na vyzkoušení roveru. Přitom vyšlo najevo, že nefunguje náhon zadních kol. Jezdit se ale dalo pohodlně i s pohonem pouze předních kol. Astronauti zamířili na západ od LM a po cestě ke kráteru „Flag“ pořizovali fotografie povrchu, kamenů i panoramat. Na jihovýchodním okraji kráteru se nachází vnořený kráter „Plum“, kde vznikla další ikonická fotografie Charlieho Duka s roverem v pozadí. Na zpáteční cestě se velitel expedice coby šofér pořádně „vyřádil“ a uspořádal si za povzbuzování svého kolegy malou Grand Prix. První EVA skončila po 7 hodinách, 11 minutách a 2 sekundách natlakováním Orionu. Young a Duke nasbírali téměř 30 kg vzorků a pomocí roveru ujeli přes 4 km.
Než se však oba muži odebrali na kutě, proběhl notoricky známý incident s pomerančovým džusem. Předchozí mise, přesněji velitel a LMP měli během letu problémy se srdečním rytmem. Lékaři usoudili, že za vším stojí nedostatek draslíku. Proto draslíkem obohatili pomerančový džus, který teď Young a Duke museli povinně popíjet. Chutnal však hnusně a navíc velké dávky draslíku způsobují nadýmání. Young si na tyto okolnosti velmi jadrně postěžoval, aniž si všiml, že má zapnutý mikrofon. Příval výčitek od naštvaných pěstitelů pomerančů pak NASA zvládala jen s velkým úsilím…
Zatímco Duke si musel vzít prášek na spaní, John Young usnul téměř okamžitě a spal sedm a čtvrt hodiny. „Tenhle John tady spí jako nemluvně,“ oznamoval ráno nedospaný Duke se špetkou závisti v hlase. „Nikdy jsem ještě něco takového neviděl!“ Venku oba čekal panenský měsíční povrch a druhá vycházka.
Během ní Young s Dukem v sedačkách roveru zamířili na jiho-jiho-východ, k úbočí kopce „Stone Mountain“. Během zastávek opět probíhal sběr vzorků a pořizování fotodokumentace. Došlo také na opravu zadního náhonu. Astronauti také zažili malinkou adrenalinovou epizodu, když během zastávky číslo 8, zjistili, že navigační přístroje s výjimkou jednoho z nich nepracují. To nebyla dobrá zpráva – na Měsíci nefungují běžné navigační prostředky jako kompas a podobně. V té době měli Young s Dukem výhled na Orion zakrytý malým hřbetem. Znali ale jeho přibližnou polohu a po pár stovkách metrů se skutečně vyloupl před nimi. Pokud by se tak nestalo, museli by rover otočit a zdlouhavě sledovat své vlastní stopy. Poslední zastávkou toho dne byl ALSEP, kde mimo jiné důkladně prohlédli kabel od experimentu s tepelným tokem. Přestože se specialisté na Zemi pokusili na základě popisu stavu kabelu vypracovat improvizovaný plán opravy, nebylo ji možné během následující vycházky uskutečnit z časových důvodů.

Druhá EVA skončila po 7 hodinách, 23 minutách a 9 sekundách. Oproti plánu byla prodloužena přibližně o 20 minut díky dobrému stavu zásob kyslíku a vody v batozích PLSS („Primary Life Support Systém“ – Primární systém pro udržení životních podmínek). Rover během vycházky najezdil 11,3 km a do kabiny Orionu putovalo 29 kg vzorků.
Ovšem právě jeden z důvodů, proč na Měsíc astronauti vážili cestu, se ukázal být také problémem: prach. Pro geology zcela jistě zajímavý, ovšem pro skafandry a zejména jejich pohyblivé části jako třeba spoje rukávů a rukavic naprosto devastující. V průběhu EVA také Young geologickým kladívkem zavadil o zadní blatník roveru a částečně jej odtrhnul. S Dukem tak byli během jízdy zasypáváni vějířem prachu. Co hůř – prach se usadil na bateriích vozítka a ty pak měly sklony k přehřívání (Ovšem zkušenost z opravy se Johnovi hodila v prosinci, kdy jako velitel záložní posádky Apolla 17 pomáhal řešit stejný problém Genu Cernanovi a Jacku Schmittovi).
Třetí, tedy poslední EVA byla z původně plánovaných sedmi hodin zkrácena na pět hodin a čtyřicet minut. Byl to opět důsledek onoho nešťastného problému se záložním systémem řízení závěsu motoru CSM Casper. Během šestihodinového vyčkávání na měsíčním orbitu se spotřebovala část energie v palubních bateriích a inženýři v řídicím středisku nechtěli riskovat nedostatek elektřiny v momentě, kdy bude třeba Orion navést k mateřské lodi.
Zkrácení vycházky znamenalo zrušení čtyř zastávek na okružní cestě ke kráteru North Ray. Přesto bylo pro Johna i Charlieho práce více než dost, mimo jiné měli možnost právě u North Ray prozkoumat „House Rock“, obrovský balvan, měřící na délku přibližně 24 metrů. Pak už rover s oběma muži zamířil zpět k Orionu, kde bylo třeba uklidit některé experimenty. Nakonec Young zavezl rover asi 100 metrů od Orionu tak, aby kamera na vozítku měla nerušený výhled. Teď už na astronauty nečekal spánek, jejich práce v oněch nehostinných, přesto však fascinujících místech byla u konce.

John měl spoustu práce s tím, aby něco důležitého nezapomněl na povrchu – sem se pro zapomenutý fotoaparát asi hned tak nevratí. Neměl proto ani myšlenku na nějaké teatrální rozloučení s Měsícem. Prostě jen vystoupal po příčkách žebříku nahoru do LM. Poslední EVA trvala 5 hodin, 40 minut a 3 sekundy. Během ní rover urazil 11,4 km a do své už tak impozantní geologické sbírky Young a Duke přidali 35,4 kg hornin a prachu. Dohromady při třech vycházkách astronauti strávili mimo Orion více než dvacet hodin. Téměř celý jeden den na měsíčním povrchu!
Okamžitě začaly přípravy na start Orionu a návrat ke Casperovi, ve kterém mezitím TK Mattingly prováděl vlastní pozorování a experimenty. Na Zemi se psal 24. duben, 1:25:47 UT, když se po 71 hodinách, 2 minutách a 13 sekundách, strávených v pahorkatině Descartes v měsíčním vakuu neslyšně zapálil motor startovního stupně Orionu, aby Johna Younga a Charlieho Duka zavezl o kousek blíže domovu. Kamera na roveru ztratila za chvíli stoupající modul z dohledu, ještě před tím si ale operátoři všimli volně vlajících panelů na zadní stěně Orionu. Když se tedy o dvě hodiny později Orion přiblížil ke Casperu, TK pořídil detailní fotografie poškození. Spojení obou kosmických plavidel proběhlo naprosto hladce a Young s Dukem si konečně mohli potřást rukou s lehce uštvaným Mattinglym.
Ten měl během své osamocené varty na orbitu tolik práce, že v jeden moment sám sebe přistihl, jak pluje u jednoho z okének velitelské sekce, napojený na kolektor moči a s fekálním sáčkem přilepeným k pozadí, srká pomerančový džus a zároveň obsluhuje kameru. Nečekané zdržení před tím zatraceným cirkularizačním zážehem vyplašilo letové ředitele a bylo rozhodnuto, že Casper stráví na orbitu kolem Měsíce o jeden den méně. Tím se otevírala možnost ušetřit zásoby energie pro případ, že by se postavil na zadní nějaký další komponent v útrobách servisní sekce lodi. Mattinglymu ovšem slíbili, že jeho letový plán pro dobu, kdy budou Young s Dukem tam dole, se nebude měnit. Chyba lávky! Nakonec plán v Houstonu zcela překopali a TK létal od jedné činnosti ke druhé a připadal si jako štvanec. Ještě že je teď jeho samota u konce a má oba chlapy zpátky na palubě.
Po vyložení kamenů a experimentů z Orionu následovala spánková perioda. Po ní posádka Apolla odhodila nyní již nepotřebný startovní stupeň Orionu. Původně měl být naveden k impaktu na měsíční povrch, ale Young nebo Duke zapomněli sepnout jeden ze spínačů v jeho kabině a Orion proto hned po oddělení od Caspera začal pomalu rotovat. Zážeh, který jej měl urychlit směrem k povrchu, se proto nemohl uskutečnit a Orion tak létal okolo Měsíce ještě přibližně rok.

Ovšem posádku také čekalo urychlení – tentokrát směrem k Zemi. Ještě předtím ale TK vypustil malý subsatelit, mající za úkol měřit mimo jiné fluktuace v gravitačním poli, tok nabitých částic a podobně. Pak už nezbývalo, než se s Měsícem definitivně rozloučit. Nikdo z mužů se sem nevrátí, to věděli velmi dobře. Navždy tady ale po nich zůstanou stopy v prachu, vybavení a třeba i podivný kus vyšisovaného papíru v plastovém sáčku, který kdysi byl fotografií Charlieho rodiny. Duke fotku hodil na povrch těsně předtím, než naposledy vylezl do modulu na konci třetí EVA, téměř okamžitě po odhození však mohl pozorovat, jak vlivem slunečního záření fotka černá před očima. I tak ale byla celá jeho rodina na Měsíci s ním…
Navedení na dráhu k Zemi, známé pod suchopárným akronymem TEI (Trans Earth Injection), proběhlo bez nejmenšího zaváhání v čase 200:21:33,07 MET. Po 64 orbitech okolo Měsíce byla posádka Apolla 16 na cestě domů. O 18 hodin později nastala velká chvíle Kena Mattinglyho. Jako teprve druhý člověk v historii se vydal do volného prostoru při EVA v cislunárním vesmíru. Jeho úkolem bylo vyzvednutí kazet s daty, které pořídily přístroje ve speciální sekci servisního modulu Apolla, zvané SIM Bay (SIM Bay je akronymem „Scientific Instrument Module Bay“, tedy sekce vědeckých přístrojů). Všechny tři lunární mise typu „J“, tedy prodloužené mise s pobytem kolem 70 hodin na povrchu Měsíce a s důrazem na vědu, měly v letovém plánu právě tuto EVA. Jako první si ji vyzkoušel Al Worden v rámci mise Apollo 15 a po Mattinglym si tuto nevšední zkušenost vychutnal ještě Ron Evans na Sedmnáctce. Ovšem TK provedl nejdelší výstup ze všech tří letů – venku strávil 1 hodinu a 23 minut.
Během zpátečního letu měli Young, Duke a Mattingly krom udržování systémů Apolla v kondici a několika televizních přenosů spoustu času na reflexi. Jejich mise byla pro jistou skupinu vědců vlastně neúspěchem – astronauti měli na povrchu zkusit najít kameny, typické pro vulkanickou činnost, které by dokazovaly správnost teorie „Hot Moon“. Nic takového ale astronauti neviděli a pozdější analýza přivezených vzorků ukázala, jak dobrými geology oba muži byli: skutečně ani jeden vzorek nebyl vyvřelinou.
Ovšem co se týče mise samotné, Apollo 16 bylo nesporným úspěchem. I přes osekání mise, způsobené oním stávkujícím závěsem motoru SPS, se podařilo splnit téměř celý letový plán. Jediným větším průšvihem bylo ukopnutí kabelu u experimentu, zkoumajícího tepelný tok. To ale šlo na vrub zvlněnému kabelu a mizernému výhledu směrem dolů, kdy astronauti neviděli své nohy a mohli pouze odhadovat, kam šlapou. John mohl být sám se sebou spokojený. Zbýval jen návrat do atmosféry.
Desátý den letu se bez povšimnutí přehoupl do dne jedenáctého, zatímco se posádka i řídicí středisko připravovali na kritické momenty letu. Dosud mohli být astronauti spokojeni se svým výkonem, ovšem v následující fízi bude stačit jedno chybně zadané číslo do palubního počítače, jedna chybička během čtení údajů, jeden zapomenutý spínač, aby se dosud veleúspěšná mise změnila na tragédii. Tady nebylo místo pro zaváhání.
Na Zemi byl 27. duben a vysoko na obloze se chystalo ohnivé divadlo. Čtvrt hodiny před vstupem do atmosféry odhodila posádka servisní modul. Přibližně v 19:31 UT Apollo prolétlo oficiálně uznávanou hranicí zemské atmosféry ve výšce 122 km. V 19:31:31 UT se na palubní desce rozsvítila kontrolka 0,05g, která signalizovala, že návratový modul začíná brzdit o stále hustěji zastoupené molekuly vzduchu. Počítač se pustil do práce a naváděl modul směrem k přistávací oblasti sérií náklonů, které díky vychýlenému těžišti zvyšovaly či snižovaly vztlak a tím i dráhu modulu. Na astronauty začalo působit stále vyšší přetížení, jeho špička se vyšplhala na 7,19g. Za okénky se odehrávala fantastická ohnivá show, kterou bylo možné pozorovat i ze Země, teplota plazmatu kolem lodi se vyšplhala na několik tisíc stupňů Celsia. Po chvíli přetížení ustoupilo a oslnivá koule kolem lodi pohasla. Astronauti po 3 minutách a 14 sekundách opět navázali spojení s řídicím střediskem – předtím rádiovému signálu bránil onen žhavý ionizovaný oblak. Jakmile rychlost klesla z 39 717km/h na 1 800km/h, nebylo už možné loď řídit nakláněním a začala čistě balistická fáze sestupu. 8 minut po vstupu do atmosféry byly vypuštěny dva brzdicí padáky, následované o 50 sekund později výtažnými padáčky a vzápětí třemi hlavními padáky. V té době už měly záchranné jednotky záběry vracející se lodi na svých monitorech.

V 19:45:05 UT šplouchl návratový modul Apolla 16 do vody zhruba 350 km jihovýchodně od Vánočního ostrova v jižním Pacifiku. Kabina dosedla přibližně 5,5 km od středu přistávací oblasti a 3,7 km od čekající letadlové lodi USS Ticonderoga. Po přistání stáhly padáky kabinu do polohy „Stable II“, tedy špičkou dolů a astronauti viseli čtyři a půl minuty obličeji dolů ve svých křeslech, než se nafoukly tři balony na špici modulu a obrátily jej do normální polohy. 37 minut po přistání byli všichni tři astronauti v záchranném vrtulníku a o necelých pět minut později už kráčeli po červeném koberci na palubě Ticonderogy.
Pro Johna a jeho kolegy skončila fantastická cesta, trvající 11 dní, 1 hodinu, 51 minut a 5 sekund. Svým způsobem se nyní John mohl považovat za nejzkušenějšího astronauta. Měl za sebou čtyři mise, ovšem na rozdíl od Jima Lovella se stejným počtem letů si mohl připsat i pátý start – ten z povrchu Měsíce, který Lovellovi chyběl. Ochotně ještě zaskočil spolu s Charlie Dukem a Stu Roosou coby záložní posádka Apolla 17, ačkoli věděl, že tato pozice je slepou uličkou: Sedmnáctka byla poslední lunární misí a „Geno“ Cernan by si nenechal svůj let ujít, ani pokud by ho měli na rampu přivézt v invalidním vozíku.
S Apollem 17 se uzavřela opona. John byl jedním z „Moonwalkers“, tedy klubu vyvolených, kteří se prošli po Měsíci. Odsud se už nikam výše stoupat nedalo. Young byl na vrcholu. Jenže současně se zenitem svého dosavadního života přišlo i těžké rozhodování. Co dál? Mnozí kolegové došli k závěru, že se nic nemůže vyrovnat chůzi po měsíčním povrchu. Projekt Apollo, kdysi fantastický plán na expanzi za zemská humna, s plánovanými dlouhodobými lety teleskopů s posádkou, odvážným průletem kolem Venuše a prvními skromnými lunárními základnami, byl během několika let doslova zaříznut fiskálními škrty. Zůstal pouze Skylab a politický projekt společného letu se Sověty v rámci ASTP/EPAS. Tím byl program, který poprvé donesl člověka do končin, o kterých snily stovky generací, trochu nedůstojně ukončen. Nový dopravní prostředek pro astronauty, raketoplán Space Shuttle, byl ještě písní budoucnosti. Mnoho astronautů mělo za to, že nemá smysl čekat. Jeden za druhým opouštěli řady NASA a vrhali se do budování kariéry většinou v soukromém sektoru.
John Young však prohlašoval: „Nedokážu si pro sebe představit lepší práci – na tomhle světě nebo mimo něj.“ Stále v něm zůstávala sžíravá touha po cestě vzhůru, po stavu beztíže, po pohledu na Zemi z unikátní perspektivy. John Young byl pevně rozhodnut – pokud je Shuttle jedinou možností, jak se podívat do vesmíru, počká tedy na Shuttle, i kdyby to mělo trvat kdovíjak dlouho. John Young zůstával v NASA, jeho neuvěřitelná kariéra ještě zdaleka nebyla u konce…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Lunar_surface_shortly_after_landing,_Apollo_16.jpg

http://www.johnwyoung.org/as16/enlarge-as16/images-en-as16/as169011901-1.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:John_W._Young_on_the_Moon.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Duke_on_the_Craters_Edge_-_GPN-2000-001132.jpg

http://www.johnwyoung.org/as16/enlarge-as16/images-en-as16/s72-36970a.jpg

http://www.universetoday.com/94781/the-family-that-went-to-the-moon/

http://www.johnwyoung.org/as16/enlarge-as16/images-en-as16/ap16-s72-36492.jpg (kredit: JL Pickering)